Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Dos pochyboval o tom, že by to Arcovi bylo jedno, ale už ho moc nebavilo o tom furt naprázdno žbleptat. Ten malej si stejěni nic vymluvit nenechá. Byl to tvrdohlavej mezek, jako všichni Asgaarští. Ale měl jednu trefnou poznámku. Awnay tu fakt nebyla! Ale Uák jo! Kam asi šla? Hledat ho? Při té představě se zatetelil blahem, ale ne moc na dlouho.
"Třeba přišla teprv před chvílí a ještě si nevšimla, že chybíš," pokrčil rameny a žasnul, jak hodnej je! Komukoliv jinýmu by s radostí podsouval, že ho všichni nesnášej až do okamžiku, kdy by se rozbrečel, jak mimino. Co se to s ním sakra dělo? Asi se s ním až moc srovnával. Heh. To, proč ho nehledal táta, to byla jiná věc. "Nebo si myslej, že seš v bezpečí s někým ze smečky. Což je vlastně pravda!" To že je s někým smečkovým. O tom bezpečí to bylo dost diskutabilní. Ale určitě pořád lepší, než kdyby se toulal všude sám! Asi.
"No jasně, že mám Ty nejvíc super, samo. Nechápu, proč teď nefungujou. Je to na prd," odfrkl si. Nemohl si přičarovat žraločí ploutev a zuby a lítat tu s tím, že je princ moří a kousat všechny do ocasu. Přitom by to byla taková bžunda! Nebo se vlkům zjevovat za zadkem, když to nečekají! Ani tu trávu si nemohl nechat vyrůst, aby se mohl vydat na pořádný trip.

"Ale jooo. Za to jak vypadáš, by mne roztrhla i Awnay, natož tvoji rodičové," ušklíbl se. Na výprask od partnerky by se celkem i těšil, ale od tchýně? Bleh. Bylo ovšem drobet divný, jak ten prďola reagoval, když uviděl svojí mámu. Vytuhnul jako socha a... Co to bylo sakra za výraz?
Strčil svůj okouzlující ksicht vlčeti do výhledu. "Haloo?" Schválně vykulil oči, aby ten zjev byl to pravé ořechové. "Nemáš teď bejt jakože veselej a všude hopsat. Jančit a běžet za mámou a pištět u toho její jméno?" Vyzvídal nechápavě a dřepnul si. Mohamed se očividně za horou nehnal, ačkoliv po ní pátral dlouho a namáhavě. Takže to pravděpodobně přijde hora za ním, až si ho všimne. Možná by měl pro svý bezpečí vysmahnout. Ale to neznělo moc jako sranda.
"No, přinejhoršim ti můžu všechno ukázat i z pohodlí domova, až bude zase fungovat magie," a doufal, že zase fungovat bude, protože... S kouzly byla prostě legrace. Můžou se jejím prostřednictvím bavit i když budou dřepět na zadku v týhle díře.

>>> Midiam

Povedlo se mu z Nema vymámit maličký, úplně maličkatý, stín úsměvu. Z nějakého důvodu se v něm vzedmula spokojená pyšná vlna. Nebylo tak špatné, čas od času někoho povzbudit nebo rozesmát. Škodil ovšem pořád o něco raději. To asi ta zkažená rodová krev.
Zazubil se, když nadnesl celkem trefnou poznámku a sám přidal svou troškou do pranice. "Nebo mě nevoddělaj, sotva nás uviděj." Byla to dost reálná vyhlídka, přesto působil dost bezstarostně, když ji pronášel. Otázka, jestli si to neuvědomoval, nebo zase dával průchod své nebojácnosti, která se mnohdy rovnala snahám o sebevraždu.
Navíc žil s tím, že se Švárovi zas tak moc nestalo. Měl sice pár bebíček, ale nohy měl všechny a mluvil plynule, tak co? Nějaký ten šrám si užene každý vlče, on by mohl vyprávět. Navíc sám vypadal hůř něž vlče. Pořád měl od žihadel opuchlou hlavu, ošklivě rozervanou tvář od drápů svého nemrtvého dvojníka a také ohořelý a popálený ocas, což bylo dílo samotné Smrti. Tak jako jeho ucho. Teď ho tak napadlo, že ho ta babizna musí vážně zbožňovat, když mu pokaždé dá něco na památku, aby na ni mohl vzpomínat. Bleh. Nechutný...
"Hele, támhle máš mamku," pověděl, když zbystřil Elisu. A nejen ji. I Arcana a tu malou, co ani nevěděl, jak se jmenuje. Nemo chtěl ale mámu, takže zbytek nebylo třeba zmiňovat.

>>> Bažiny přes močály

Svištěl si to za vlčetem, které ale jakoby ho neslyšelo a nevidělo. Zjančené bylo prostě kolosálně, a on nechápal proč. Však to byla celkem sranda! Ale dobře. Věděl, že on je tak trochu víc jebnutej a většina normálních vlků, by byla po takovém zážitku, ve stavu podobném tomu Nemovu. Jednou ale ten prďola zastavit musel a hned se začal dožadovat jeho pozornosti. Kdyby tvrdil, že ho to nezahřálo u srdce, lhal by. Bylo fajn, že ho pro jednou někdo potřeboval.
„Jojo, sem tu,“ odkýval to zadýchaně a kecnul si vedle fňukajícího vlčka na zadek. „Jasně že pudem domů. Stejně tam tvoje máti už určitě bude,“ pověděl sípavě a hodil očko přes řeku, kde se tyčily první kmeny Asgaaru. Měl pocit, jako by obešli půl kontinentu, jestli se mezitím nevrátila, tak si fakt nezaslouží, aby jí někdo víc hledal.
„Jenom se předtím drobet uklidníme, jo?“ Přisunul se blíž a drcnul do něj čumákem. „Zhluboka se nadechni a v hlavě si opakuj, že už je to pryč,“ dal se do instruování a přitom se hluboko v nitru nervózně ošíval. V tomhle fakt zkušenej nebyl. On normálně všechny děsil a otravoval a pak se jejich reakcím smál za rohem. Ať už šlo o vztek, strach či pláč. Neuměl uklidňovat a nekonejšit! „Uvidíš, že ani ty škrábance nejsou tak hrozný, až je trochu vomeješ,“ sám se vydal na mělčinu a vyzývavě na něj kývnul, ať ho následuje. „Takhle se stejně vrátit nemůžem. Sme oba jak hroudy smrdutýho bahna,“ protočil očima. Popravdě by do Asgaaru právěže strašně rád vletěl v tomhle stavu a celý to tam zasmrděl a zamazal, ale jestli chtěl, ať se vlče dá trochu dohromady, musel jít příkladem, že jo?

Pak Nemovi pomohl smýt nánosy bahna i zaschlou krev a na druhém břehu ho celého do sucha vylízal, ať už protestoval či neprotestoval. Bylo dost hnusně a akorát by chytil nějakej moribundus. Následně se postavil nad ním, aby na něj nemohly otravné padající kapky deště a… šlo se. Směr domov. Přizpůsobil své kroky unavenému vlčeti, a jak se ztráceli mezi stromy, začaly mu myšlenky létat celkem nečekanými směry.
K rodině! A k tomu, co mu nikdy nedala. Kdy se o něj, takhle jako on právě teď o šváru, postaral? Oblízl mu bebíčko? Vykoupal ho? Nebo mu aspoň řekl něco hezkého? Upřímně. Celkem se divil, že ho máti vůbec kojila a nenechala pojít hlady, když měl barvu, co nelahodila jejímu oku. Nepochyboval, že ohavná na to byla dost. A táta… Ten ho měl přeci rád, ne? Však byl jeho přesným obrazem! Ale taky se mu zrovna nevěnoval. Nebo to byla jeho vina? Byl příliš rozlítaný a neposedný na to, aby takové projevy péče přijímal? Možná, že kdyby nelítal všude po Galliree, tak by s tátou zažil víc hezkých chvil. Možná by ho učil plavat a lovit místo cizinců, kteří jej to naučili doopravdy. Možná by se naskytla příležitost, při které by došlo na nějaké ty city. Třeba by mu někdy i řekl něco od srdíčka hezkého. A jaký by byl, kdyby se mu v dětství víc věnovali? Byl by pořád takový neempatický hovádko, nebo ne? To už se ale nedozví. Táta byl pryč. V nenávratnu. Stejně jako jeho mláděcí měsíce, ve kterých se dá povaha jedince ovlivnit nejcitelněji. Ale, Awnin bratr by nemusel dopadnout stejně!
„Hele Prcku? Co kdybych tě někdy naučil pořádně plavat? Nebo ti ukázal nejhezčí místa v okolí?“ Vypadlo z něj a hodil očkem tam dolů, kde se Nemesis nacházel. Když nemohl tyhle věci dělat s tátou, tak jak vždycky chtěl, mohl je dělat zase s někým jiným a na Takkiho při tom vzpomínat. A přemýšlet, jaké by to mohlo být, kdyby spolu trávili víc času. Zároveň si moc přál, aby byl Nemo šťastnější vlče, než byl on a aby netrpěl nedostatkem náklonosti, na kterou si stěžovala Awnay. Sice nebyl jeho rodič, ale tak. I kámoš je přece super, ačkoliv mámu vážně nenahradí.
„Tentokrát bez zombíků a padání do děr,“dodal trochu opožděně, ale snad dřív, než mu v odpověď přišlo nějaké zareptání. Sice ho mrzelo, že neměl nikoho stejně šíleného k sobě, s kým by se mohl pořádně odvázat, ale možná je opravdu lepší se trochu krotit a nebýt sám, než naopak. Nechtěl umřít sám, byl na to až moc společenský! Ale také se chtěl bavit! Proč je všechno na tomhle světě tak složitý? Proč nemá nikoho, za kým by s těmihle trablemi mohl dojít. Vážně by moc chtěl, aby se Takki vrátil. Nějakým zázrakem… Však se mu před očima rozpadl v prach, nezbylo po něm mrtvé tělo nebo tak něco… Třeba. Třeba ho jen nějaké kouzlo odneslo jinam? Byla pravda, že Smrt se v tátově úmrtí nijak moc nešťourala, když u ní byl. Bylo by možné, že? Potřásl hlavou, aby z ní takové naděje vyhnal. Nechtěl v sobě zažehnout jiskru, co by neměla nikdy vzplanout. Ale, bylo by to hezké. Mohl by pak všechno to zanedbávání napravit, opravdu tátu poznat a něco s ním zažít… Jak se však nořili hlouběji a hlouběji, začal si uvědomovat, že bude mít momentálně asi docela jiné potíže, než tohle.

>>>Asgaar

>>> Ze středozemky přes Mahar

„Hele, řek sem, ať se u mě držíš,“ houkl na to šídlo, co se najednou nějak rozveselilo a rozhodlo, že začne prozkoumávat terén samo. Zrovna na tomhle místě, kde se to fakt nehodilo. Ale byl to Fiér. Bylo mu to celkem jedno, však až ten malej zahučí do bahna, bude to jeho chyba. Aspoň si zas bude moci hrát na záchranáře. A Nemo si to příště rozmyslí.
„Tady bych radši nic nežral,“ odtušil nenadšeně. Sám byl obvykle hrr do ochutnání kde čeho, ale žáby měly takovou divnou blátivou chuť a nic moc jinýho tu žít nemohlo. „Močály, Bažiny… co já vim, jakej je v tom rozdíl. V obojím je mokro a smrdí to. Bacha, ať nezapadneš do bahna. Jak tam vlezeš, celýho tě spolkne a už tě nikdo nezachrání,“ varoval ho úplně schválně co nejděsivějším možným způsobem, protože prostě rád svoje okolí strašil a vyváděl z míry. To ovšem ještě netušil, co je čekalo.
Nakrčil noc dost podobně jako Nemo sám a znechuceně zkrabatil čelo. „Jo. Pěknej humel,“ odtušil a stejně jako vlče, i on to šel zvědavě okouknout. Nemohl chybět u žádný divnoty. O divnotách se totiž suprově vypráví. „Co je?“ poptával se vzrušeně, když vlče vyjeklo a začalo u něj hledat bezpečí a odpovědi. Dokonce mu s dost znepokojeným výrazem zacouvalo až na tlapu! Temné vrčení, ozývající se z míst, kam Nemesis doposud koukal, ho donutilo odtrhnout od svého svěřence zrak a upřít jej na zdroj toho všeho. Odporného zápachu i děsivých skřeků.
„No fuj, to si děláš srandu?“ Vytřeštil oči. Vůbec se mu pohled na sebe sama, jakožto vypelichanou mrtvolu, nelíbil. Úplně ztratil všechen svůj šarm! Nerozhořčoval se nad tím však dlouho, protože teplo vlčecícho těla na jeho noze najednou zmizelo a mezi nohama mu proběhla ta druhá, zakrslá růžová krysa. Nemův vlastní mrtvolný klon. „Kámo, čekej!“ křikl za ním, s úmyslem jej okamžitě následovat, ale nedošlo na to. Vzdálené vrčením se totiž náhle stalo vlčením velmi blízký. Asi nebyl dobrý nápad spouštět z růžového tvora zrak. Na první dobrou ochutnal jaké to je, když vlk sám sobě rozškubne drápy ksicht, aniž by se sebepoškozoval. Bylo to vlastně celkem směšný, ale jal se hnedka od té příšernosti vzdálit. „Ty parchante! Co máš jako za problém? Závidíš mi kožich? Hm?“ Dal se do křiku. Vystrkoval ostatně zadek na samotnou Smrt, sotva mohl tohle brát vážně.
„Jestli ho chceš, tak si mě budeš muset chytit!“ Vyplázl na tu věc jazyk a jen tak tak trhnul hlavou, aby se zachránil od další neprofesionálně provedené plastiky.
„Heč, heč! Nechytí,“ zatrylkoval provokativně. Lysá mrtvola asi žádnou ani nepotřebovala a šla by po něm úplně stejně, i kdyby držel hubu a krok, ale takhle se cítil líp. Jako mistr pochlebníček. A pak si to sprintoval bažinami, jak to jen uměl. Čas od času, jen kvůli pocitu nebezpečí, zastavil, nechal toho tvora jej dohnat a tip-ťopově uhýbal jeho útokům. Jak se však soustředil na tohle všechno, tak nějak ztratil pojem o tom, kde vůbec je a ukázkově se v bažinách ztratil. Navíc se mu bahno lepilo na nohy a ta váha ho zpomalovala. Začínalo to celé být dost nebezpečné, protože jeho sok, jako by neměl žádný limit. Nic jako únava pro něj neexistovalo. „To je teda pěkně nefér. Seš nějakej hnusnej výtvor Smrti, nebo co?“ Hudroval zadýchaně. Ale nedalo se říct, že otráveně. Pořád mu v očích žhnula ona jiskra vyhecovaného adrenalinu. Jako by se bavil tím víc, čím horší to pro něj bylo. Dost možná by se tu nechal pro trochu víc zábavy i oddělat.
Z „bojového transu“ jej ale probral křik. Ne jeho. Ne některého z růžových. Nemův! „Do háje,“ vyjekl. Vždyť on na něj dočista zapomněl. Asi by fakt neměl mít děcka, pravděpodobně by je vždycky někde nechal, zatímco by spontánně odtáhnul na nějakou párty. Volání to bylo možná ještě úpěnlivější, než tam v Remízku a to ho vyburcovalo k činům.
„Tak se vokaž šmejde,“ křiknul naposledy na svého pronásledovatele, co mu zrovna cvakal čelistmi za zadními tlapami. Pak se velkým skokem vynesl dost vysoko na to, aby do zubů popadl jednu níže postavenou větev, vlastní vahou jí stáhl k zemi, našponoval a ve správný okamžik pustil. Zombie Fiérovi přímo do tváře. Kdyby ten kotrmelec, co ve vzduchu hodil, nevypadal tak vtipně, dost možná by mu ho bylo i líto. Takhle se ale jen pořádně rozchechtal a běžel dál. Za švárovým hláskem.
Dorazil na scénu přesně v ten moment, když zombie vlče zakoplo a skutečný princ Asgaarský se dal na zběsilý útěk. Fíro se nezastavoval a svištěl z posledních sil za ním. Jenom tak mimochodem do té odporné růžové věci kopnul, když ji míjel a běžel dál. Zase to tu poznával, takže i věděl kam. Bolel ho sice celej pes. Teda vlk. Ale nemohl spustit vyděšené děcko z očí. „Nemo! Klid už je to pryyyyč!“ Zkusil za ním i zavolat, kdyby byl třeba schopný vnímat. No. Aspoň mířili k řece. Asi by se měli trochu zkulturnit a nevracet se do Asgaaru jako koule hnoje. A krve. Eh. Něco mu říkalo, že tohle ho dost zabolí. Ale bylo mu to docela jedno.

>>> Midiam přes Mahar

>>> Zrádcův remízek, pře náhorní

"Chtěl si říct že sem děsně skvělej, ne?" Opravoval vlče okamžitě. Popřemýšlel, jestli mu říct, že teď celkem pěkně míjejí Asgaar, ale nakonec to zavrhl. Ještě se tam vracet nechtěl a mladýmu prospěje, když si sáhne na dno, no ne? Dobrou povahu formují přežité krize! Můžou si ještě zajít, než dojdou sčeknout, jestli se Elisa třeba nevrátila, zatímco oni se táhnou po všech čertech... Vlastně mu bylo takhle fajn, i když Nemo na něj byl místy protivný. Byl celkem podobný Awnay, no ne?!
"Hele, teď půjdem přes dost nebezpečný území, tak se mě drž, jo," houkl na svého společníka a maličko vraštil obočí, protože... Močály před nimi nesmrděli tak, jak v posledních letech. Chyběl tomu pach smečky, do které kdysi patřil. Že by s ní byl ámen? A co Skylieth?
No. Asi na tom zas tolik nesešlo. Aspoň se nemuseli bát, že když půjdou skrz, požene se za nimi běsnící černobílá fúrie. Jaké štěstí, že tu dřív pobýval a znal různé tajné stezky! Rád byl za hrdinu. Hehehehe.

>>> Přes Mahar do Bažin

>>> Mahtae

Prcek se jeho historce smál, ale to jenom proto, že si nedovedl představit, jaké by to fakt bylo! Taková mladičká a nezkažená, naivní duše! Nicméně hned se hrnul do dalšího vyprávění a špekulírování. "Kamaráde, to neni už ani děsivý. To je přímo nechutný," zkritizoval jeho výstup s pořádně znechuceným výrazem, staženým obočím a ušima nazad. Fuj. Vlčata Etneyho a Lindasy! Některým jedincům by se mělo rozmnožování zatrhnout i v mládí! Ale na druhou stranu, by z toho mohl být dobrý pokus. Kdyby jim ta čecka ukradl a vychovával by je, byli by to taky takoví bezmocvi jako jejich rodiče, nebo bezmozci, jako je on? Zamyslel se nad tím tak hluboce, že si ani nevšiml, že mu jeho náhodou přivátý svěřenec zmizel. Nejprve ve vysoké trávě a pak v záludné jámě.
"No,to doufám, že ne," zamumlal jenom a šel bez povšimnutí dál. Ta představa s ním tak hrkla, že ho celého rozhodila! Linda v Asgaaru! To by snad ani nešlo. Elisa by jí zabila! Ačkoliv. Ona se uměla chovat vypočítavě, před autoritami, to zas jo. O to víc ho zamrazilo v zádech. Nechtěl být ve smečce se ségrou. Jednou to úplně stačilo!
Zarazil se až o dobrých pár desítek metrů dál. "Nemo? Kámo? Jestli na mě někde číháš, řikám ti rovnou, že to nevyjde," začal se ostražitě rozhlížet, ale útok odnikud nepřicházel. Přikrčil se, že by teda mohl celou situaci převrátit, a vyčenichat ho a zařídit mu další podělaný spodky, jenže to už mu vítr k uším dotlačil vzdálené volání o pomoc. Nebo spíše jeho jména, ale celkem překypující zoufalstvím.
"No do prčic," zaklel zase a rozběhl se trávou zpátky. "Prckůůů?" ryčel za běhu, aby malej věděl, že ho nikde nenechal a fakt ho hledá. A snad, aby se znova ozval. Jenže ouha. Ani on díru včas nezahlédl. Vlastně jí nezahlédl, ani když do ní zahučel, jenom najednou válel kotrmelce a zastavil se s řádným zaduněním a stěnu díry. Se zadníma nohama vystrčenýma vzhůru. "Do p***!" Zaúpěl procítěně zatímco, se kroutil, aby se tělem svezl na stranu a dostal se do nějaké fyziologičtější polohy. Bylo to však štěstí v neštěstí, neb našel Nemesise! Kterého asi právě naučil další hezké slovo. Ehm. "Wow! Seš v pohodě? Nejsme náhodou příbuzný, taky působíš jako pěknej magnet na průsery," uchechtl se a pokusil se to klubíčko přivédst na jiný myšlenky. "Kde si vzal to bebino? Z toho bude určitě drsňácká jizva. Na ty holky letěj," zubil se a vzhlížel nahoru, měříc, jestli to svede zdolat, nebo ne.
"Jednou sem na jizvy sbalil takovou malou chudinku. Nakecal jsem jí, že sem k nim přišel při ochraně malejch vlčat před lavinou a vona to úplně sežrala! Když sem jí řek, že kvůli tomu špatně lovim, nosila mi žrádlo až pod nos. Pak když se začala až moc lísat, tak sem pěkně rychle frnknul," ani nevěděl, proč mu to povídá. Tak nějak to z hrdla plynulo samo od sebe. "A vlastně to nebylo jednom jednou. Byl sem děsnej podvraťák," přiznal barvu a sklonil se, aby vlče chňapl za zátylek do zubů. "Jhe tho hnušní, neďhělej tho! Alhe i thak shou jižvhy cool," cedil mezi zuby a hledal to správné místo pro skok. Když ho našel, ještě se chvilku šteloval a sbíral síly, ale nakonec je po několika pokusech přecejen oba vynesl zpátky nahoru, kde šváru odložil a chvíli sbíral dech, než se zase vydali o dům dál.

>>> Středozemka přes Náhorku

>>>Vodopády

Hezky svižně si to klusal pryč od míst, kde se z nějakého důvodu srocovala Asgaarská alfa familie, ale čas od času se ohlédl. Jestli ho někdo nesleduje. Třeba usoptěná Awnay. Nakonec se za ním hnalo ale jenom to šedé vlče a on zvesela zamával ohořelou oháňkou. "Awnay a Etney. Musim říct, že tvůj nejstarší brácha je největší poděs, co znám, hned po mejch sourozencích. Někdy si přeju, ale by on a oni potkali. Z toho by byl buď kopec srandy, nebo konec světa. A za ten risk to určitě stojí," představil si tu patetickou podívanou, ve které se ti tři navzájem uráží, prohlašují se za to nejlepší, co svět stvořil a pokud možno se ve výsledku zabijí navzájem. To by pak bylo krásně!
"Si to představ! Potká se jeden zaslepenej narcis s dalším zaslepenym narcisem. Každej si o sobě myslí, že je ten nejkrásnější, nejdokonalejší a nejschopnější vlk na světě a nenechá si to vymluvit. A teď to do sebe začnou valit!" Brebentil za chůze, to co mu zrovna na jazyky přišlo a teď se dal do měnění hlasů. Nejprve na hluboký Etneyho.
"Já jsem ten nejbožejší syn alf! Můj kožich je ze všech nejkrásnější, má schopnosti ze všech nejvypilovanější, můj intelekt ze všech nejostřejší," pak přešel do holčičího pitvoření. "Já jsem Lindasa od Assasínů, žilami mi koluje stříbrná krev, a ty jsi jen nedomrlej parchant, co se rodičům nepoved a nikdy se neměl narodit. Se na sebe podívej, jak ti ta srst za ušima trčí, nic odpornějšího jsem snad ještě neviděla!" A zase zpátky.
"Blá bla blá. Seš štětka bez vkusu. A moje krev, tak ta je zlatá a nejzlatější ze všech. Co je mi po nějakym lacinym stříbru. Dynastii Asgaarských ta vaše nesahá ani po kotníky. A viděla ses někdy? Hnědá jako psí bobek, co je na tom úžasnýho? To moje srst, ta hraje všemi odstíny božskosti!" Tvářil se u toho napodobování opravdu velmi zarputile. Zvlášť když přebíhal do Lindasiných částí, velmi prožíval i tu správnou gestikulaci. Pyšně pohazoval hlavou, zvedal čenich k oblakům a tak nějak všechno.
"Hnědá je broučku barvou ze všech nejušlechtilejší. Koho zajímá fádní šedivá Šedivče? Seš tak šeredný, že by ses měl raději zabít, aby se na tebe ostatní nemuseli koukat! Běž a prokaž nám tu laskavost!" Dokonce se na chvíli zastavil, aby tomu rozkazování dodal šmrnc, zatímco svou tlapku vyzívavě zabodával vlčeti do hrudníčku. Pak se na něj hrozně vážně zadíval.
"Děsivý, co?" To už byl teda jeho vlastní hlas. "V tom lepším případě by pak teklo hodně krve. Jakože fakt moc," zase se rozešel, ale zničeně do toho kulil oči. "V tom horším, by si uvědomili, že sou si tak podobní, že by to měli dát dohromady a pak by spolu terorizovali svět," měl pro strach uděláno ale z páru Etney a Lindasa mu vážně běhal po zádech mráz. Znechuceně se otřásl, nic netušíc o tom, že podobný pár vlastně už vznikl. Ale... sladká nevědomost je prostě sladká.

>>> Zrádcův remízek, přes náhorní plošinu

Hahaha. Asi nebylo moc překvapivý, že nikdy nebyl u vody. V Asgaaru žádný jezírko nebylo a těžko se odtamtud někdy hnul, že? "No, tak teď už jo," nadnesl uvolněně a a dobrovolně pod vodu ponořil svůj rozpálený opuchlý ksicht. Byla to vážně úleva. Když se vynořil, mohl dokonce sledovat pár žihadel, co se uvolnila z ran a teď plavala po hladině. Kdyby chtěl být poetický, asi by řekl, že spolu s nimi mizela v dáli i jeho bolest.
Navíc po hladině plavalo až směšné množství jablek. Což... Nemesis nedělal! Ačkoliv ho předtím dostrkal na břeh. "Ty debílku!" Křikl, když sledoval, jak se sápe po jablku, následuje jej do míst, kde už nemůže pořádně dosáhnou a ztrácí balanc. "Ješ si jistej, že to nefejkuješ?" Ujistil se ještě, když viděl výsledek vlčkova nepromyšleného skoku do hloubky a následné ponořování a vynořování doplňované voláním o pomoc. Nerad by se nechal nachytat na vlastní žert, ale nakonec za vlčetem do vody skočil. Nemohl riskovat, že se zabije. I když ho dneska párkrát málem zabil on sám, tohle bylo něco jinýho. V místech, ze kterého stoupaly bublinky se pak potopil a vynořil se se splašeně kopajícím vlčetem zachyceným na hřbetě. Do zubů ho nechytal, nechtěl být odzuben.
"Doteď sem tě považoval za dost chytrýho kluka," odtušil přes vlastní rameno a celkem výjimečně fakt nelhal. "A ty mě pak napodobuješ a děláš blbosti," zakabonil se. Sám teda říkal, že je lepší být blej a mít kopu srandy, než naopak, ale to by asi srdce Asgaarských alf neobměkčilo, v ten moment, kdy by jim donesl studenou mrtvolu jejich syna.
Snad už bylo vlče aspoň trochu klidný a vykašlaný z toho nejhoršího. "Jestli chceš japko, stačí říct. Nějaký ti přinesu! Kolik jich chceš? Dvě? Pět? Deset?" Posadil ho na břehu a trochu mu pomohl několika plácnutími do zad, aby se zbavil vdechnuté vody. Sám nikdy neměl nikoho, kdo by mu takhle podal pomocnou tlapku, takže by si toho měl prcek pořádně vážit.
"Nebo sto?! Přinesu ti jich sto, co ty na to," blábolil, sám sebe opět stavil před další stupidní výzvu a do vody zahučel, jako velkej šutr. S vynořováním nechvátal, místo toho doplaval až na dno, ze kterého zamžoural nahoru, by vytipoval svou první oběť a pak se nohama odrazil a vystřelil k hladině jako šipka. Trochu připomínal žraloka lovícího lachtany, když vyskočil a zubisky chňapal po jablečných míčcích. Jeden skutečně ulovil, ale... no tak trochu ho rozmáčkl na kaši a zakuckal se šťávou, co mu natekla do krku. Chvíli třepal hlavou, ze které mu asi vylétal zbytek žihadel a pak se začal jako krokodýl plížit za dalším jablkem. Měl větší tlamu, než vlče, takže byl touhle metodou úspěšnější.
Hned svůj úlovek donesl na břeh k Nemovi, položil mu ho hrdě k nohám a hned skákal zpátky. Tentokrát zkusil jablko chytit cestou dolů, zatímco se bořil pod vodu, ale místo toho si o něj dal spíš tečku do čela. To ho ale neodradilo a ráchal se ve vodě ještě hodnou dobu, kterou mohl Nemo využít k odpočinku nebo... útěku.
Nicméně, když z vody vytahoval asi dvanácté jablko, zacítil ve vzduchu jednu konkrétní a dobře známou vůni. "Sakra," zaklel. Teď jí fakt vidět nechtěl! Nebo spíš. Ona nesměla vidět jeho! V tomhle stavu. Fuj, to by poslouchal do konce života. "Nic, bude to muset počkat na jindy, musíme fakt pryč. Nebo jestli už nechceš jít se mnou, tak tu máš ségru i bráchu, vyber si," zazubil se na něj a hrozně nenápadně se vypařil s proudem.

>>> Mahtae

>>> Smrkáč

Slyšel, že jeho náklad protestuje, ale tak nějak bylo na všechno už pozdě. Už byli ve vzduchu, a čekal je menší let dolů. Alespoň teda vlče čapnul předníma nožkama a přitiskl si ho k hrudi, zatímco sám házel placáka na záda a ještě si cestou dolů náramně zapištěl. "Ááááááááááá!"
Zahučel pod vodu s řádným žblunknutím a následnou tsunami, až se všechna ta jablka na hladině divoce roztancovala. Měl dojem, že mu ruplo v zádech, ale zatím to nehrotil, protože bylo důležité se dostat na hladinu. Ačkoliv na zeštípaný ksicht měla studená voda celkem dobré účinky. Přišlo mu, že instantně opleskává. Ale to mohl být klidně jen pocit.
Teď už švagra samozřejmě pustil, aby mohli plavat a čumákem ho dostrkal k hladině, nad níž se teprve zeptal: "Kámo, umíš plavat?" Byl to dotaz poležený v tu správnou chvíli. Naprosto. Pak se zase začal pohihňávat. Dřív, než se ale rozjel naplno, zbystřil Etneyho a úplně změnil. Znechuceně zkřivil tvář a začal Nema strkat pro změnu na opačnou stranu toho všeho. Co nejdál od druhýho šváry, kterýmu šváro ani řikat nechtěl. " Rychle pryč, než nás ten magor pozná," syčel u toho naléhavě i přes vyražený dech. Ta voda fakt moc měkká nebyla, když se na ni padalo z velké výšky. Dobrý poznatek.

>>> Z jedláku, kolem ageronu

Pomsta byla dokonána. Nemesis s jekotem vzal nohy na ramena a on běžel za ním. Také s jekotem. Naštvané včely totiž očividně nenechal daleko za sebou, jak si myslel, ale pronásledovaly ho! "Do hájeeeeee!" Vřeštěl a běžel a běžel, až vlče na krátkých nohách dohnal. Což bylo pro toho chudáka asi jako scéna z hororu, protože pořád vypadal jako opuchnutý meloun pojídající mozky malých vlčat, ale co naplat.
"Prckůůů! Makeeej!" Čapnul ho do zubů a jal se divoce sprintovat kupředu. Bylo mu celkem jedno, jaké území minuli i to, že zrovna probíhají jeho rodným lesem. Každé žihadlo, co dostal ho ještě popohnala. Ještě že měl plnou tlamu, jinak by Nemesise naučil další kopu hezkých slov, kterými by pak mohl ohromovat rodiče.
Nakonec přece poznal, kde zrovna jsou a tak to ve tmě šmejknul směrem, který měl vytyčený už předtím. Vodopády. Voda! Joooo! Nápad. Strašně super nápad. Skočil zhora dolů podél padající vody i s vlčetem v zubech a srdce mu u toho bušilo adrenalinem.

>>> Vodopády

Asi by neměl švagra učit taková slova, ale když ona mu šla přes pusu tak krásně! Netušil, čím to je, že jsou děti schopné zkomolit cokoliv, ale když od dospělých okopírují nějakou nadávku, najednou je to úplně bez chybičky a naprosto zřetelné. Nijak se ale neděsil toho, co na to Elisa poví, až před ní synek spustí. To se totiž zdálo být v daleké budoucnosti a ani se to nemuselo stát. Ach ta naivita.
"Menuje se Smrt. Můžeš za ní čas od času dojít, uplatit jí lesklejma šutrama a ona tě naučí různý kouzla,... A! Aááááááh!" Poskočil asi jako kočka, které za zadek někdo v nestřeženou chvíli položil okurku. Skoro to i vypadalo, že se v té nejvyšší úrovni skoku na chvíli zastavil, jako ve zpomaleném filmu. Ucho mu u toho dost vtipně zaplandalo.
"Fuj to sem se lek. Buď rád, že nefungujou magie a neodpálil sem tě na měsíc," uchechtl se, když ho přešel prvotní amok. Poslední dobou byl nějakej lekavej, což bylo divný, protože svědomí ho fakt nijak netížilo. "Ale schvaluju! Dost dobrý! Příští cíl by měla být Awnay," pochválil ho a začal mu podstrkovat nějakou tu neplechu. Přitom ale sám plánoval svou pomstu! To se totiž nemohlo nechat jen tak.
"Poď, měl by ses umejt, takhle by tě máma nepoznala," pořád se tomu uchechtával a navedl vlče směrem k vodopádům. Dost neomylně. Tady to totiž dobře znal. Narodil se v sousedství. Jak tak šli, pořád přemýšlel, co by mohl provést on prckovi. Nakonec přišel nápad, když ve tmě zaslechl tiché bzučení. Hned ho osvítilo, zpomalil své kroky, jen aby odběhl z vyšlapané stezky. Úl našel pak celkem rychle a stejně rychle se i činil. Výroba masky to měla být bolestivá a mírně sebevražedná, ale... bude sranda! Na ničem jiném nezáleželo. Bez váhání do díry ve stromu strčil hlavu a když ji vyndal, koukalo mu ze srsti pár desítek žihadel a začínal opuchávat, jak zákon káže. Ještě, že nebyl alergik. To už si za život několikrát ověřil.
Pak utíkal rychle pryč. Jednak, aby utekl před dalšími štípanci a druhak proto, aby předběhl svou malou oběť. Ta už by mohla být dostatečně napjatá z toho, že byla sama v cizím strašidelném lese, že jo? Škodolibě se schoval za padlý kmen, a když šel Nemesis kolem, s hrozným vřeštěním vyskočil ven. S hlavou nafouklou, očima opuchlýma a hlasem změněným k nepoznání... "Hlaaaad! Mozeeek!"

>>> Smrkáč

Nemesis byl asi pobouřený. Bylo to celkem vtipný, a Fíro nebyl zrovna profík v empatii. Chudák malá neměl zrovna nejvhodnějšího společníka. "Možná nebyl, ale kdybys se pohádal se svojí holkou, tak bych bez děcek neodešel, kdyby chtěla jít se mnou," pokrčil rameny a trochu v něm zabublalo, když si uvědomil, že by to mohl být dost reálnej scénář. On - prvotřídní škodič a Ona - popudlivá princezna. Něco mu říkalo, že jejich děcka by byla svědky hádek dost často. Heh. Možná měla pravdu a radši by žádný mít neměli... ale. Prostě je chtěl, tak jako co!
"Nemůžeš tak rychle házet klacek do žita," odtušil záhy, překvapivě povzbudivě. "Mě taky jako vlče neměl nikdo rád. Možná táta trochu, ale taky se mne rád zbavoval," ušklíbl se. Jo to byly časy. Rodiče ho házeli na krk pečovatelkám a on jim pak přes půl Gallireii utíkal a tropil kokotiny. "Časem pochopíš, že svět je větší než jen Asgaar a je v něm plno vlků, se kterejma asi padneš do noty." Dokonce si to i odkýval a pak si odfrkl.
"Ty seš teda pěknej pesimista. " Když to bylo takovéhle v tomhle věku, v co to pro všechny vlky na nebesích vyroste? V hromádku neštěstí? rozhodl se u toho teda trochu zastavit. "Hele, copak tobě nedělá radost, když se ti podaří splnit nějakej cíl, co sis stanovil? Třeba... Vyskočit o stopu výš, než před týdnem, hmm?" Navrhl jednu z výzev, kterou čas od času plnil sám. Jen tak pro radost...

Jenže pak byli u zříceniny, kde se měla semlít ta správná mela. Prcek vypadal kurážně, asi mu doma o tetičce Smrti ještě nevyprávěli. Dobře si pamatoval, že třeba Aw měla ze zříceniny pořádně nahnáno. Ale tenhle ne. Ten neváhal a zavolal na její obyvatelku přídomkem, který mu Fiér předtím pověděl. Pravděpodobně nic netušíc o jeho významu, ale to nevadilo, i tak Fierovi v břiše potlačovaným smíchem poskočilo. Když se k tomu přidal Smrtin naštvaný jekot, už mu z očí tekly slzy, jak moc se snažil nesmát. I ten vyděšený prckův výraz byl k nezaplacení, stejně jako to, jak Smrt pouštěla hrůzu. Když se však dal Nemo na útěk, rozhodl se nebýt ani o píď pozadu, za jeho výkonem. "Tak hele, ty! Mrcho stará! Umíš děsit jen vlčata?" Křikl na ní, posměváček. Sice si moc dobře pamatoval, co mu provedla naposledy, ale jeho pud sebezáchovy byl už od narození někde na výletě. "Najdi si sobě rovnýho, obludo plesnivá!"
"To bych si nemohla dovolit na nikoho, ty vypatlaná lemro," Zasyčela nazpátek. Přišlo mu, že se možná i drobet zvětšila a byla vážně docela dost děsivá, ale už byl rozjetý a to se těžko zastavovalo. "Hahaha! Vsadim se, že z toho svýho bejváku nemůžeš ani na krok, aniž by to Život věděl!" Provokativně na ní vystrčil zadek a rozhoupal ho v rytmu tlukotu svého srdce. Takže pořádně rychle. "Ná-nána-ná-na!" I jazyk na ni vypláznul a už se nadechoval k tomu, jak jí vyplísní, že je babka hamižná a měla by navalit nějaké ty šutry, co si nasyslila , ale nakonec měl úplně jiné starosti. Zableskla se totiž zelená jiskra, přímo u špičky jeho ocasu a ten pak vzplál stejně jedovatě zabarveným plamenem. "Wááh!" Vyjekl, jak malá holka a Smrt se samolibě ušklíbla. "I kdyby to byla pravda, můžu zničit dost existencí, aniž bych odtud musela, nýmande drzá," povídala, zatímco s pohrdáním sledovala, jak Fíro s jekotem běží a metá kotrmelce, jako by snad mohl před tím ohněm utéct.
Nema doběhl dost brzo, protože vážně běžel, jako by mu za patama hořelo. Což vlastně byla pravda. Heh. Vlče velmi neelegantně přeskočil, zatímco se za ním táhla kouřová a dost smrdutá stopa. Se zakvičením nakonec zabořil ocas pod zadek a do bláta, kterého naštěstí bylo po vydatném dešti všude plno. Velmi efektivně to zasyčelo a on chvíli na Nema kulil oči, zatímco tvář se mu postupně rozjasňovala, až konečně vybuchnul smíchy.
"No ty kráso! To byla pr*el, co? Ta stará čarodějnice je furt stejně kyselá," řehtal se a vypáčil oháňku z pod zadku a zhodnotil ho pohledem. Vypadal dost uboze. Ohořelý a zablácený. Při pohledu na vlče mu došlo, že nevypadá o moc líp. "Jejdamane, snad tě fakt nevyděsila? Jenom klid prcku, ona hodně plive a občas trochu machruje, ale jakživ sem neslyšel, že by někoho fakt voddělala," spustil na něj povzbudivě a schoval ocas, který teď bez špičky opravdu připomínal štětku do záchoda, do vlastního stínu. Bolelo to, jak čert, ale to se časem napraví, že jo? Doufal teda, že Smrtiny plameny nemaj nějakej spešl efekt.
"Hele, jestli se moc zlobíš, tak... tak mě můžeš taky na voplátku postrašit, co ty na to? Určitě bys to měl zkusit," navrhoval, plánoval, pobízel. Bylo na čase, aby si s tim klukem taky někdo hrál a probouzel v něm mláděcí kreativitu, ne? Nemůže být pořád jenom smutnej a poplašenej!

>>> ZG

Zastavil se, když vlče zaujalo vyvýšenou pozici na stupínku a zvedl obočí. Vypadalo to na celkem hezkou hádku, ale pořád nevyrozuměl, kvůli čemu se přesně semlela. Ale ať už to bylo cokoliv, byl dost zpruzený tím, že se ti dva hádali před takovým děckem. To si nemůžou zalízt někam do kumbálu a netraumatizovat nevinný děcko? A proč ho to vůbec tak štve?
"Hele, ze zkušenosti můžu říct, že za problémy ve vztahu můžou skoro vždycky oba a ne jen jeden, tak se s tím svalováním viny trochu mírni," dal se do sdělování svých názorů, když se zase rozešli a pochmurného okolí si snažil nevšímat. Nějak si nedovedl představit, že by Arc vystartoval, kdyby k tomu neměl nějakou záminku. Klíďo to mohlo být nějaké nedorozumění, ale pořád ne bezdůvodné. "Ty seš asi pěkná maminčina prdel, co?" Tak nějak si mimoděk a dosti znechuceně vzpomněl na své sourozence a zamyslel se nad tím, jestli furt mají tak vymytej mozek, nebo se to s léty zpravilo. Co se týkalo Lindy, moc nadějí na náhlé osvícení jí teda nedával. Tu z té iluze nevytáhne asi ani pořádná životní lekce.
Prcek pak projevil sebevražednou touhu po Smrti. To Fíro... překvapivě schvaloval! Konečně nějaké dobrodružství! "No jasně, má tady takovej divnej bejvák," na jistotku stočil kroky směrem ke zřícenině. "Ale nerozkazuj mi, nebo tě u ní nechám a už se s mámou nikdy neuvidíš," zakoulil na něj očima a to velmi výhružně. Rozhodně byl dobrá herečka. Trocha toho postrašení ještě nikomu neuškodila. A ještě nekončil. Měl své plány.
"Tebe čeká hodně tvrdej střet s realitou," zasmál se hned po tom, co se Nemo vyjevil se svými tužbami a zakroutil nad tím hlavou. "Měl by ses naučit spokojit s málem, pak budeš furt důvody k radosti," zamával ocáskem, jako by snad chtěl svá slova nějak zdůraznit a zazubil se na ruiny, které se před nimi zjevily. "Tak jsme tu," oznámil a pohybem obočí vlčeti naznačil, že jako může jít, jestli si troufne.

>>>VG

No, moc přesného popsání situace se mu nedostalo. ale asi se to dalo pochopit, bylo to malé děcko a nemělo z toho moc rozum. Fiérova zklamání to ovšem nijak nezmenšovalo. "Hele, to se mi nějak nezdá," pronesl zapáleně. "Jako Awnay vždycky řikala, že se o ní máma moc nezajímala, ale aby se prostě sebrala a vopustila dvě malý děcka?" Tak trochu přemýšlel nahlas. Hodně nahlas. "Prostě... jestli to fakt udělala, tak jí ani nehledejme! Taková ženská si najít nezaslouží," načepýřil se jak kohout před životním zápasem. Asi z něj tak trochu promlouvala averze k vlastní máti.
"Tady je kopa vlků, co je jiná než vy. Třeba i já sem jinej než vy," ušklíbl se. Rád byl jinej. Jakože hodně jinej. "Jak jako má bejt jinej?" To bylo hodně jinejch, že? "Třeba v támhletom lese taky bydlí jedna hodně jiná, na hlavu padnutá Mrcha. S velkym M." Byli blízko jedláku a zříceniny. Možná by si mohl do Smrti zase jednou kopnout, aby nezapomněla, jak ji má rád.
"No jasně, že je od nás. Chodí všude s Awnay, jak ocásek. Asi se navzájem adoptovaly nebo nevim. Sionn si jí měl nechat." Nerad se dělil o něco, co považoval za své, když si nebyl úplně jistý v kramflecích. Ale aby mu holku odloudilo děcko? To byl vážně tak neschopnej... Pfff. "Nojo, u vás v rodince je velká konkurence. Co ty, ty chceš bejt taky alfa?" Samotnýho ho napadlo, že by to bylo pěkně na prd, aby si takovej drobek kazil dětství podobnými ambicemi. Mělo si to hrát, roztomile žvatlat a užít kopu zábavy. Až pak řešit svý postavení. Tohle mu až moc připomínalo vlastní famílii.

>>> Jedlák