Gallirea - Příspěvky uživatele

>>> Kry

Fiér se vážně dobře bavil. Ti dva mleli jen samé urážky, které jemu byly odmalička někde u zadku a Lilac se tím rozhodně také nenechala otrávit a vracela jim stejným dílem. Byla celkem vynalézavá a Fíro se celou dobu nenuceně usmíval, ani nereagoval na slova, která si šedivák zmanipuloval podle sebe a pokrčil rameny. "Nejsem poseroutka a prát se umím, to ty jsi tak zbabělej, že ses to ještě nepokusil zjistit. Akorát se naparuješ." Upřímně? Tenhle degen mu nedával jediný důvod, proč by k němu měl mít úctu a bojovat fér. Pro své magie toho obětoval hodně, kdyby je nepoužíval, byl by debil. Ale asi by fér byl, protože by chtěl sám sobě dokázat, že na toho srágoru má.
"Taky takovej radar mám," pronesl zvesela k vlčí slečně a těšil se z toho, že by snad monečně mohl najít parťáka na cesty, jak se sluší a patří. Škoda, že tu nebyl Nemo. Ten asi někde zrovna truchlil.
Teprve když se ocitli uprostřed moře, a začala pod nimi odtávat kra si všiml dalších dvou vlků, co se zatím jen drželi stranou. U dědka to celkem chápal, ale ten mladej působil jako největší zbabělec tady. I tak se na něj zazubil, když je Lilac představila. "Pěknej kožich," pochválil jim ta magická vylepšení. A během toho, jak se jejich kra zmenšovala, se procítěně přitulil ke zjizvenému šedému.
"Lepší, než mít hlavu nacpanou ve vlastním zadku," zatrylkoval pobaveně, když z kry už nezbylo vůbec nic. Ten vlk se tak pravděpodobně už narodil. Normálně by se sám nějakým pomáháním neobtěžoval, nebyl zrovna ochota sama, ale když to těm dvěma tak pilo krev, tak se prostě musel přidat. A pak se labužnicky vyválel v písku. Zalitoval, že nepředstíral mořskou nemoc a ten šedivej kožich nepozvracel.

Fíro se upřímně bavil. Takovéhle exempláře byly nejlepší! Rádoby drsňáci, co si o sobě moc myslí a nedovedou si ze sebe udělat legraci. To bylo přímo neodolatelný, do nich rýt a nebrat je absolutně vážně. A Fiér byl dobrá hérečka, co si na hrdosti nijak nezakládala, tak si z nich mohl dělat šprťouchlata třeba hraním hloupého. To vlastně nemusel ani moc hrát.
"Netušim, co je rytíř, ale musí to bejt pěknej trouba, když je na koni, místo toho, aby ho sežral. Konina je lahoda. Třeba s rozmarýnou," přidal zasněnou uslintanou šou a zavrtěl ocasem. "Myslim, že to máš popletený. Zachránce světa musí být tam, kde je svět ničen. Tudíž jsem na tom nejlepším místě," poklepal si tlapou na čelo, dávajíc Stínovi jasně vědět, že ho má za bezmozka a ležerně převrátil pohled k tomu druhému, který se dál navážel do jeho statečné sousmečkovnice. "Wau, pořád ryje do holky, místo toho, aby se postavil sobě rovnému," jasně viděl, jak mu z očí kouká krvelačnost. "Ztrácíte sebevědomí, když se síly vyrovnaly, nebo co?" Zahihňal se a celkem rád by tomu šedivákovi uštědřil nějakou tu lekcičku.
Ale někdy tou dobou se začal lámat led pod jejich nohama. Fíro ani nepomýšlel na to, odtud seskakovat, protože proud je nesl přímo ke zdroji dýmu, který chtěl tak moc vidět. Místo toho zvesela zavýskal, upřímně i proto, že chtěl ty dva bručouny zase něčím popíchnout. "Ohoo! Vzhůru za dobrodružstvíííím a možná ještě dál!" Odlédl se při tom na vlčici, která využila chvilku klidu a koketně se na ni zazubil. "Za nic. Já sem Fiér. Jak ses sem dostala, Sedmikrásko?" Oprášil něco málo ze svých starých způsobů.

>>> Dýmová hora

>>> Ledová pláň

No v porovnání s tímhle, byly Ledové pláně ještě milé místo. Dokonce i Fiér se rozhodl být trochu opatrnější, když si málem zlámal hnáty v nějaké díře. Vracel se mu ovšem jeho optimismu a hravá nálada, takže si zdolávání nebezpečných překážek dost užíval. Trocha bezcílného toulání a co to s vlkem udělá? Už nebyl jen single, ale také free.
Po čase plahočení, při kterém si uvědomil, že ledová planina je pravděpodobně kus zamrzlého oceánu, zaslechl nějaký křik a dost ostrá slova. Pobaveně zastříhal uchem a trochu si zapolemizoval, proč je dotyčný v takovém stavu. Došel k názoru, že ho asi odkopla nějaká ženská. Mohli by si plácnout. Celkem si to ale rozmyslel, když ho dostihl a stihl zaznamenat k čemu to navádí dalšího cizáka. Kdyby to byl vtípek, dost rád by se přidal, ale zdálo se, že to myslí vážně.
Vlčici sice asi nikdy nepotkal, ale rozhodně smrděla Asgaarem. Což pro ni byl první plus. A stála proti přesile, což byl druhý. Neměl tedy nad čím přemýšlet, takže se nonšalantně zařadil po jejím boku a vesele se na toho protivu zazubil. "Leštíš si ego na malý holce? Doufám, že ne, a jen neumíš pořádně vtipkovat. To by byla ostuda." Nejen, že nebyl ani trochu nervozní, ještě mu z očí vyskakovaly veselé jiskřičky. Celkem si věřil, že by si s nima poradil. Ostatně bylo to dva na dva.

>> úzká rokle přes tajgu

Začínala tu být větší a větší kosa. Nepřekvapilo ho to. Už tady na západě byl. S Launee. S Maple. Vlastně se tudy vracel ze světa na Gallireu. Věděl, co za území tu hledat. Mrazivá, bezbarvá a celkově nevhodná k životu. Hlavně pro něj s tím mizerným kožichem, co zdědil po tátovi. Ostatně všechno na něm bylo po tátovi. Vlku dík.
Ale už se jednou rozhodl, že tomu přijde na kloub a tak šel dál, jen u toho trochu víc poskakoval, aby se zahřál. Když však skončily ty nekonečné lesy, ocitl se na místě, které bylo ještě hnusnější, než ta ostatní. Prostě velká pustá plocha. Byl rád, že slunce nemohlo moc svítit, protože jinak by asi kvůli odleskům oslepl. I tak musel držet oči přivřené, kvůli protivětru a ledu, který jím byl nesen.
Čím dál šel, tím bylo zřetelnější, že to, co zahaluje oblohu je dým. První co jej napadlo byl výbuch sopky, což byl úkaz o kterém jen slyšel a nikdy ho neviděl. O to větší byla jeho touha tu hnusnou planinu zdolat a spatřit to. Až jednou bude ovládat svou magii iluzí zcela, bude se moct tím úkazem chlubit, kudy bude chodit. O moc rychleji mu to ale stejně nešlo. Ten vichr byl nesnesitelnej, a jako by změnil směr pokaždé, když se vlk trochu pootočil.

>>> Kry

>>> Kamenná pláž, přes řeku

První, co se stalo, poté, co to všechno skončilo, byl jeho hysterický smích. Sice to neplánoval a nechtěl, ale nakonec to byla celkem bžunda a on si potřeboval trochu ulevit od chmur, že ano? Jeho mozek to dlouhodobě nějak nedával. Smích ho ovšem přešel v okamžik, kdy si uvědomil, že nemá pod nohama kluzké šutry, ale že ho obklopují stromy. Zaklel a ohlédl se na druhý břeh řeky, aby si potvrdil, že je to fakt pravda. A byla.
Teď aby vymýšlel, jak se dostat zpět. Když však protočil oči k nebesům, objevil něco, co upoutalo jeho pozornost. Ten podivný opar, který kalil celou oblohu, byl tady o něco výraznější. Znamenalo to, že se přibližuje ke zdroji? To bylo zajímavé. Chvíli těkal očima od oblohy do míst, kde tušil Asgaar a nakonec se rozhodl vklouznout do lesa a zamířit na sever. Rozhodl se totiž do Nema vložit veškerou svou důvěru. V to, že je dospělý a umí se o sebe postarat. Že ho nepotřebuje. Navíc vrátit se s nějakou důležitou informací znělo lépe, než tam nakráčet a přiznat že jim zdeptal bráchu/syna/švagra a ten je teď k nenalezení. Připadal si trochu jako zrádce, ale... to vlastně byla jeho přirozenost.

>>> přes Tajgu na ledové pláně

>>> přes náhorku ze zlaťáku

Že to pěkně zbabral poznal celkem brzo. Ostatně přešel obří planinu, aniž by hledaného byť jen koutkem oka zahlédl. Nemohl mít za těch pár minut tak velký náskok. Takže šli pravděpodobně každý jiným směrem. Povzdechl si a zadíval se na řeku, která byla po prodělaných deštích plná k prasknutí. Normálně by pocítil tiky na to, vyčarovat si obří disk a pro trochu adrenalinu se na něm svézt jak na loďce po proudu, ale poslední dva dny měl jen samé starosti! Nejradši by do něčeho kopnul. Věčně pozitivní Fíro.
Na tomhle místě ještě určitě nikdy nebyl, ale tušil, kde zhruba je. Stačilo jít severovýchodně a dojde do Asgaaru. Což se také rozhodl udělat, protože tam snad Nemo mířil. A když ne, může zařídit skupinovou pátračku. Hluboce zamyšlený však zapomněl na to, po jak kluzkém sajrajtu jde. Nejdřív se smekla jedna tlapa, při snaze to vybalancovat to ztratila i druhá a pak už se neříditelně vezl. Stalo se to všechno tak rychle, že ani nestihl zareagovat a už si to mířil přímo k vodní hladině, které se tak moc chtěl vyhnout. a plánoval to i dodržet. V cuku letu se mu před očima rozevřel ten vysněný obří list, nedošlo ovšem k bezpečnému přistání, místo toho ho pružná rostlina vyhodila zpět do vzduchu a padal do vody zase o kus dál. Tak nějak nedokázal vymyslet nic jiného a tak celý proces zopakoval ještě tak třikrát, než konečně dopadl na břeh.

>>> přes řeku na dlouhou rokli

Fíro se normálně cítil královsky, když někoho potrápil nebo dohnal k slzám či vzteku, ale vidět Nema, jak postupně přijímá skutečnost, jak se mu vyprazdňují oči, které už ani nezvedl od země. Jeho hlas zněl dutě a Fiér netušil, co má dělat. Co říct. Nikdy nikoho pořádně neutěšoval a Nemesis byl navíc celkem speciální, po mentální stránce. Vzorec jeho chování mu byl neznámý.
I tak se donutil otevřít tlamu, aby vyslovil pár dalších prázdných slov, když se lesem ozval ostrý výkřik, který mu asi natrhl bubínek ve vzpřímeném uchu. Polekaně poskočil, rozhlížejíc se po jeho původci, ale asi už byl pryč, protože i po několika minutách mžourání do okolních stromů, nic nenašel.
A nenašel nic ani když se otočil zpět, na svého společníka. Nemesis byl pryč. Vynadal si do pitomců a rozběhl se za ním. Nechtěl aby šel sám, někdo by mu měl dělat společnost a dohlédnout na to, že se mu v tom stavu nic nestane. Jak zodpovědné. Jak neFiérovské. Ale Nemo pro něj byl jak malý brácha. Byl si jistý že ho snadno vystopuje a dožene, jenže podivní štiplavý nádech, který se válel ve vzduchu, jako by ho připravil o polovinu olfaktorických buněk. A tak zahnul na úplně špatnou stranu už z kraje.

>>> Kamenná pláž přes Náhorku

Chvíly úplně nechápal, o čem to Nemo mluví, ale s druhou větou, už to celkem dávalo smysl. A upřímně? Když si v hlavě zopakoval své slova, byl si jistý, že baly srozumitelná i ta. Takže... Byl právě tou ovcí v té pohádce, co pořád varuje stádo před vlky, ale vždycky je jen vystraší pro svou zábavu a dělá to tak dlouho, až jí už nikdo víc nevěří a doplatí na to, když to přijde doopravdy? Nebo Nemo moc dobře rozuměl a dokonce mu věřil, ale odmítal si význam jeho prohlášení přiznat? Obojí znělo pravděpodobně a mělo stejné řešení. Zopakovat to a trvat na tom.
Je kdyby to nebylo tak nervy drásající. Bývalý švagr mu to vážně neulehčoval. Ale dobře teda. Ještě jednou a příměji. "Ne. Elisa to nepřežila," mohlo to znít tvrdě, ale potřeboval, aby si to vlček nemohl už nijak jinak domyslet. "Nevtipkuju," doplnil a ani ne nemusel moc nutit do vážného výrazu, který mu byl prakticky cizí. "Měl by ses vrátit domů," dodal. Sám nikdy rodinu neměl, ale tušil, že zármutek se líp snáší s dalšími, co ho prožívají stejně. Fíro rozhodně nebyl dobrá podpora. Nulová empatie. Dělá si srandu i z vlastních emocí.

Bylo legrační, jak se pyšně natřásal. Sice vyrostl ale očividně byl pořád děcko. Což Fírovi nevadilo, on sám byl děckem už několik let, že ano? "No to bych měl," přisvědčil tedy, moc nad tím nepřemýšlel a zakabonil se. "Co třeba velkej špunte?" Bylo to správě stupidní. Jako on sám. Inteligentnější přezdívku by fakt nevymyslel. Nebo jo, ale byl prostě líný a furt rád všechny popichoval.
"Hej, ale to schvaluju," oznámil, zatímco se Nemo šklebil a šilhal si na nos. "Nejvíc zábavy je vždycky tam, kde nemáš co dělat. Vychoval jsem tě dobře," sice s vlčkem strávil jen pár dní celého jeho života, ale zásluhy si přičíst mohl. O to horší byl rozhovor, který je čekal.

Mnohem radši by si povídal o blbnutí a vyrazil s ním na nějakou šílenou potulku, ale měl by to vědět. A co hůř, kdyby mu to po téhle otázce zatajil, byl by u něj později za zrádce, proto se zhluboka nadechl, umlčel v sobě pichlavou odpověď, že to co řekl, je přesnější, než si myslí a místo toho se nad svými slovy nebývale zamyslel. "Ne, teď vážně vtípky stranou," nevěřil tomu, že něco takového vážně dovede říct. "Myslim, že by ses měl posadit. Nebo si lehnout," začal. Nějak. Nerad by, aby se mu tu z té novinky skácel. "De o to, že se Elisa... tvoje máma... porvala s nějakou vlčicí a," na chvíli zatajil dech, protože mu to vážně nešlo přes zuby, ale sám sebe v mysli několikrát nakopnul, vynadal si že neni srab a staví se problémům před sebou čelem,,, A konečně se vyžvejknul, i když Nemo už mohl z toho úvodu a jeho váhání tušit, co zazní. "Nepřežila to."
Zůstal raději v pozoru a ostražitý, protože nevěděl, jak to na Nema zapůsobí. "Je mi to líto," broukl, překvapený tím, že je to pravda. Zvláštní, Sionna mu líto nebylo a vlastně ani Elisy.

Nakonec se mu podařilo dost slušně zabrat. I přes chlad a šum deště. Ale byl donucen vzbudit se se svítáním. Už se nadechoval, že toho dobráka prokleje na sedm generací, ale to, jak dotyčný komolil jeho jméno, ho donutilo se zarazit a nejdřív rozlepit oči. Místo křiku se bleskurychle vyhoupl na nohy a dal se do zběsilého vrtění ocasem, jako věrný pes, co celý den neviděl svého páníčka, i ho obdobně obhopkal kolem dokola, aby dodal tomu nadšení řádný šmrnc.
"No nazdar! Páni, něco mi řiká, že už bych ti nemusel řikat prcku a špunte," zazubil se na svou návštěvu a chvíli pak zkoumavě překlápěl hlavu z jedné strany na druhou, jako by řešil nějakou složitou hádanku. Nakonec ji asi rozluštil. "Měl si vždycky světlej čenich?" Nemyslel si. Ale byl v době jejich putování celkem pod parou, takže si mohl vyhaluškovat cokoliv. Nakonec to bylo asi jedno, byl to jeho kámoš a bylo jedno, jaký má čumák. Nema měl ze všech vlků nejraději, hned po Awnay...
V okamžik, kdy si vzpomněl na jeho nezvěstnou sestru, v něm ovšem zatrnulo a změnil výraz absolutního veselí v poněkud strnulý a nejistý. Hodně u toho zaklel. Dost na to, aby mu kdokoliv normální jednu ubalil, kdyby to slyšel. "Hele... jak dlouho si nebyl v lese? Řekni mi, že o tom víš," zaúpěl zoufale. Nechtěl jedinému kamarádovi sdělovat do očí, že jeho máma je mrtvá. Musel to už od někoho vědět! Kdyby šlo o kohokoliv jiného, prostě by mu to plivnul do ksichtu, ale co s někým, koho má rád? V takové situaci ještě nikdy nebyl. Nikdy neměl nikoho moc rád. Eh.

<<< ohnivé jezero

Byl vážně vděčen, když se ocitl pod korunami stromů a množství vody, co mu padalo za krk se snížilo téměř na minimum. Ostatně byl podzim, takže ty koruny nebyly až tak košaté, spíše značně prořídlé. On se ale spokojil s tím, že se mohl konečně trochu oklepat a s výsledkem, který nepotrvá jen pár vteřin. Ať byl jaký byl, na fňukání si nepotrpěl, pohodlí nikdy moc nepřičichl a dal by se prostě nazvat vlkem do nepohody. Dokud se vy s ním necítíte v nepohodě, ovšem.
Chvíli pak jen tak stál naslouchal šumu listí, které kapky deště nutily ke zpěvu. I takové necitlivé pako jako on, muselo uznat že je to hezký. Škoda jen, že už to neměl s kým sdílet. Nestýskal si ale. Jen si zase dopáleně odfrkl. Než mu začne být smutno, musí si odbít fázi vzteku. Nebo se k tomu ani nikdy nedostane. Kdo ví. Třeba se najde něco, co ho rozptýlí tak, že až si na to zase vzpomene, už to nebude tak bolet.
Podrbal se rázně za sklopeným uchem a pak si povzdechl. Už by mohlo přestat pršet, aby mohl popojet. Ale zdálo se spíš, že s nocí dostával déšť ještě víc na síle. Tak si holt našel pohodlné místo mezi kořeny jednoho ze stromů, kde se schoulil, doufajíc že si ho najde spánek. Nebo někdo kolemjdoucí.

>>> Přes Kopretinku od Tenebrae

Bylo to tu furt stejný. Jako by snad Gallirea zamrzla v čase a odmítla se dál vyvíjet. Jo, byla to celkem nuda. Navíc moc nechápal proč má polovina místní vody divnou barvu, smrdí, nebo je nesnesitelně studená. Normální vlk by dost možná radši umřel žízní, než do některých toků či nádrží vůbec namočit nos.
On teď teda žízeň moc řešit nemusel, protože pršelo a stačilo by mu, aby se nacucl na vlastní kožich a byl by hned sytý jedna radost. I když to možná znělo trochu nechutně. On nechuťárny rád. Z toho deště mu už ale celkem slušně cvakalo na maják, takže se rozhodl tu nelelkovat příliš dlouho a svižným tempem zamířil ještě dál na západ, do lesa který možná kdysi dávno navštívil, ale právě teď si to nijak nevybavoval. Dobře pro něj. Může ho objevovat znovu! Byl si ale celkem jistý že právě za tím lesem je pláž, která se mu před lety málem stala osudnou. Kde ho popadl mořský proud a odnesl daleko od Galliree. Tam by se možná i zašel kouknout a jen tak zavzpomínat. Jakkoliv to bylo proti jeho zásadě nevracet se do minulosti a žít přítomností.

>>> zlaťák

>>> Z kopců

Ulevilo se mu, když se mohl přestat přemáhat a nohy se začaly poslušně hýbat tak, jak on chtěl. Nicméně jak se vzdálil z Životova vlivu, dorazily i nějaké ty negativní pocity. Proč vlastně míří do Asgaaru? Věděl, že nepřítomnost Awnay ještě tak úplně nepřijal a asi by se tam po ní pořád jenom ohlížel. Navíc tam na něj všichni byli protivní i přes jeho snahy zlepšit jim náladu a odvést myšlenky jinam. Ne. Na to se mohl teď vykašlat. Nejdřív se hezky zregeneruje trochou toulání. Ostatně ani s tátou toho předtím moc nenacestoval. To ty jeho starý kosti a líný zadek.
Proto se rozhodl teď nepokračovat podél koryta na sever, ale místo toho řeku překročit hned a tady, přes další z živoucích dřevěných mostů a švihnout to k jezeru, kde se před dávnými časy rozhodl odejít ze Smrkové smečky a osamostatnit se. Ne, že by tom táhla nějaká nostalgie. Prostě to bylo po cestě do neznáma. Přímo za nosem.
Nejdřív ale musel překonat louku, co vypadala jako zapadané sněhem. Což v létě a za deště absolutně nedávalo smysl. Stačilo přijít blíž, aby si uvědomil, že se ve skutečnosti jedná jen o bílé květy kopretin. Takových, jako měl Život za uchem. Ušklíbl se tomu. Ještě před pár dny by ho napadlo vytrhnou pár trsů a donést je Awnay, aby se mohl kochat jejím potěšeným a zároveň znechuceným pohledem. Teď ale neměl komu takový dárek dát, tak se o to víc nezajímal.

>>> Ohnivé jezero, přes Kopretinku

// já (možná) dolezu

>>> Od tenebrae přes kopce

Když dorazil k úpatí kopců, už byl řádně splavený. Nejen kvůli divokému sprintu, který předváděl, ale také díky tomu, že začalo pršet. Jako by se snad nebesa otevřela, aby dala průchod náladě panující v Asgaaru. To říkám já, ne on. On není ani trochu poetik. Jeho ten déšť akorát potěšil, protože měl najednou co pít. Kapky deště padající z oblohy. Rozhodně mu to přišlo bezpečnější, než namočit čumák do té divné řeky, podél které se sem hnal. Tu zkusí jindy, až nebude mít co na práci. Kdo ví. Třeba to bude sranda.
Strmá cesta vzhůru byla po takovém běhu celkem utrpení, ale díky Životově přítomnosti bolest a píchání v boku přestal cítit asi tak na poli cesty a teď už si jen spokojeně vyklusával a rozhlížel se kolem. Dokonce se dal i do křiku. „Heeeej! Životeee!“ Každý přece ví, že je výhodnější donutit dotyčného, aby přišel za vámi, ale nějak to pozbývalo účinku. Navzdory tomu, že by jeho hřmot dost možná probudil i mrtvolu.
A tak nakonec došel až k jeskyni, kde asi onen velevážený bůh pobýval. Asi se mu nechtělo do deště. Nebo byl prostě líná prdel. Tak jako tak, nezbylo trikolornímu nic jiného, než se tomu podřídit a udělat ještě pár dalších kroků, nezapomněl do prostoru před sebou opět zakvílet bůžkovo jméno a kochat se ozvěnou. „Ticho prosím tebe, nejsi tu sám,“ ozvalo se nečekaně po jeho pravoboku z jakési hromady rostlin. Chvíli mu trvalo, než mu došlo, že součástí té hromady je právě Život sám. Nebo byla ta hromada součástí Života? V tom se trochu ztrácel.
„Ty vogo. To ze sebe děláš záhon? Seš úchyl přes kytky?“ Vypadlo z něj neuctivě a poněkud šokovaně, nicméně Život mu s prozřetelným úšklebkem sebral vítr z plachet. „Že to říká zrovna někdo, kdo celý jaro nosil kolem krku věnec z rostlin, co jsou mládeži nepřístupné.“ Na to neměl Fiér žádný argument, tak alespoň poznamenal něco bokem, aby měl poslední slovo. „Tak ještě, že nejsem žádná mládež… Jak to myslíš, že tu nejsem sám?“ Život se pousmál nad svou malou výhrou a pak kývl hlavou do jednoho z koutů jeskyně, kde si to vyspával nějaký vlk.
„Wow, našel sis nějakýho ujetýho kamaráda?“ Začal se zase hned posmívat, ale bůžek jen předvedl svou nedozírnou zásobu trpělivosti a jen klidně zakroutil hlavou. „Nech ho být, nedávno přišel o otce,“ vysvětlil mu a pak se zadíval na něj, protože věděl, že ušopleska sem přitáhl podobný problém.
„To je fakt super, že se všichni najednou rozhodli natáhnout brka,“ zabrblal, aby se neřeklo, že je měkejš, ale opravdu se víckrát k cizinci nevyjádřil a dokonce ubral na hlasitosti, aby nerušil jeho spánek. Nezvykle citlivé. To musela mít na svědomí ta božská aura.
„Hele, nevíš náhodou,“ začal pomalu rozvíjet svou otázku, ale Život mu skočil do řeči, jako by se snad inspiroval nevychovaností vlka před sebou. „Přišla se mne ptát už Elisa, ještě předtím než,… Můžu ti říct jen to, co jí. Awnay je v pořádku, ale nemůžu říct, že ji ještě někdy uvidíš. Odešla hledat štěstí jinde. Ty víš, jak je svět venku veliký, už na ní ani nedohlédnu.“ Vidět, jak někdo tak energický a veselý jako Fiér svěsí uši a poklesne v ramenou, bylo celkem srdcervoucí. „To jako beze mě? To já sem ten s toulavýma tlapama, proč sme nešli spolu? Já bych pro ni udělal snad cokoliv! Venku to znám a…“ Zakončil to dalším odfrknutím. „To tys mi řekl, ať si přiznám to a ono a vidíš, kam to vedlo.“ Nezněl rozzlobeně. To tady asi ni nešlo. Ale nějaká ta výčitka by se tu našla.
„Neříkej mi, že to nebylo k ničemu dobré,“ vyzval ho Život k zamyšlení a chvíli si vyměňovali intenzivní pohledy, než mladý vlk uznale pokývl hlavou. Bylo hezké mít místo, kterému říkal domov. Rodinu. Ačkoliv jediný s kým si rozuměl, byl asi Nemo. Jeden přítel byl víc, než co v životě kdy měl. A ten čas strávený s Awnay rozhodně bral jako dobře investovaný. Přesto si neodpustil nějakou tu poznámku. „Odpověděl si mi ale jen na jednu otázku. Vypadá to, že nevíš tak úplně všechno, co?“ Ušklíbl se provokativně, ale Život mu to jen vrátil tajemným úsměvem, který ho donutil trochu změnit výraz. „Sorry. Jen si teď tak trochu říkám, jestli mě měla vůbec ráda,“ vrátil se k tématu a otráveně protočil oči, když se na něj bůžek zase jenom vyzývavě pitvořil. Asi toho dneska nechtěl moc namluvit a místo toho se snažil rozpohybovat Fiérovi mozkové závity, které poslední dobou dost lenivěly. „No jo, no jo. Já vim, že měla!“ Vzdal to konečně po nějaké chvíli. Věděl, že pro něj měla vyhrazený speciální pohled v očích. Že o něj měla starost a proto ho tak komandovala. Přijímala od něj pomoc, když ostatní odháněla. Určitě si ho nosila v srdci. Ale teď měli zůstat jeden pro druhého vzpomínkou. „Čert aby těm ženskejm rozuměl,“ ukončil celé téma s rázným dupnutím a opět se na svého oponenta v konverzaci ušklíbl. Byl rád, že sem přišel. Tohle bylo mnohem snazší než se trápit někde po lesích myšlenkami, které by si nebyl schopný sám utřídit. Ten polobůh byl sice občas divnota sama, ale muselo se mu uznat, že ví, co dělá. Teď se spokojeně usmíval. Překvapilo ho, jak dospěle to vlk před ním celé vzal.
„No nic. Dík za pokec. Asi bych se měl zas odpakovat,“ utrousil Fíro po nějakém tom sebepřesvědčování. Každá buňka jeho těla tak nějak chtěla zůstat v téhle jeskyni a v téhle společnosti déle. Možná než přestane pršet. Možná navěky. O to větší cítil potřebu opravdu jít, protože později by to asi nedokázal. Život jej však zastavil v půlce váhavého kroku.
„Počkej. To ode mne nic jiného nechceš?“Fíro překvapeně zamrkal. Tak nějak, jako kdyby zapomněl, co všechno tenhle vlk umí. Že není jen vrba a studnice vědomostí. Nemusel nad tou otázkou ale přemýšlet dlouho. „No. Můžeš mi dát trochu větší páru, ať se příště cestou nahoru tak nezadejchám,“ navrhl zvesela a Život se usmál stejně vesele nazpátek. „Budiž.“
„A teď už fakt du. Nezkoušej mě zastavit. Nezůstanu tu. Jeden ti stačí,“ brebentil, zatímco z jeskyně couval a pohledem zastavoval cokoliv, co chtěl ten druhý říct. Venku se pak otočil na patě a svištěl rychle pryč, než si to rozmyslí. Byl to děs běs, nutit vlastní tělo k pohybu, ale byl v tom asi dost dobrý.

>>> přes kopce zpět k tenebrae