Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Fujtaksl," odfrkl si vlk. Ten dědek smrděl hůř jak tři dny mrtvej tchoř. Beztak za to mohla ta jedovatá magie, kterou používal. Přestal se nad tím ale ušklíbat, když přišla Alastorova otázka. Podiveně se rozhlédl a pak to nechal jako obvykle plavat. "Lepší nevědět," zazubil se a pak už před nimi byl ten ujetý výstup. Nahoru to šlo fakt o dost hůř než dolů, a navíc si víc hlídal každý krok, protože nechtěl skončit zpět na dně, kvůli špatnému kroku.
Naštěstí je brzo ovanul čerstvý vzduch a teď, když byla pryč ta pitomá mlha, se jim naskytl i hezký výhled. Potěšeně zavrtěl ocáskem a při pohledu na kus kůry se mu hned rozzářily oči. Alastor tak nadšenej nebyl, ale přistoupil na to a Fíro se tam vzadu zahihňal. "Tohle je asi to nejpitomější, co jsme tu udělali." Očividně si uvědomoval jak nebezpečný kousek to vymysleli, ale... přece si nenechají uplout loď! A ujít takovej sešup. Byl si vědom asi milionu katastrofických scénářů, ale nedbal na ně.
"Vzhůru domů nebo do pekeeeel," zahulákal a konečně jejich bob s pořádným nákladem odkopnul, aby začal klouzat dolů po cestičce. Nejdřív pomalu, ale pak to začalo nabírat rychlost a vítr svištět kolem uší... a tak dál.

Byla to dost nechutná podívaná, ale on jim to s chutí přál. Hlavně Noroxovi. Jen ať zažije trochu utrpení, že ano? A jestli se vrátí, jak vyhrožoval? Ještě líp. Bude mu moci uštědřit lekci sám. Jen se tedy do těch jeho vyhasínajících očí vyzývavě ušklíbl a pak přetočil hlavu na zelenkavého méďu béďu a pokrčil rameny. "Za nic," ostatně si ho vybral jen proto, že ho považoval z těch tří za nejmenší zlo.
Pak ho následoval do druhé místnosti, kde na svůj osud čekal ten čarodějný stařec. Tentokrát u toho moc neposkakoval, protože měl celé tělo na dranc od svých vlastních zubů a bolel ho skoro každý pohyb. Vděčně tedy přenechal tuhle část příběhu Alastorovi.
Jenže ten se nakonec zmohl jen na pouštění hrůzy do tváře té dvounohé kreatury. Asi měl zachránit spíš Stína, ten by se s tím určitě nebabral. Ale už se stalo, takže co. Převzal Alastorovo místo, jen co hnul zadkem na bok a protočil očima. "Kdy dospěješ?" zeptal se. Byl to jen věcný dotaz, tentokrát bez výsměchu. Doufal, že se aspoň bude dívat...
Na toho tvora ani nezavrčel a prostě sklopil hlavu, stále ostražitě, kdyby se snad chtěl bránit a pak se mu zakousl do hrdla, to pak několika škubnutími z těla vyrval, aby bylo jisté, že to dotyčný už nerozchodí a s potřesením hlavy to plivl na zem. Rozhodně se nehrnul do požírání jeho masa, jak by to asi udělali někteří jiní a prostě vykročil k východu odtud. Oheň už nehořel a jeho původce byl mrtvý. "Tak dem," pobídl svého posledního parťáka a... nezbylo než doufat, že na ně někde nečíhají ty dvě ohyzdy. Odporní byly bez kožichu i s ním.

Moc se mu nelíbilo, když se ocitl pod svým vlastním bezsrstým tělem. Znamenalo to značnou nevýhodu, ale... Jen o moment později se mohl začít od srdce smát. Štěstí měl totiž pro jednou opět na své straně a nechutňákovy rozmašíroval hlavu odtržený krápník nebo co. Nezkoumal to, jen si užil následující krvavou spršku i vítězoslavné odkopnutí svého poraženého oponenta.
Byl ale celkem rozjetý a náramně se mu líbila představa, se porvat ještě s někým. Škoda, že tu nebyl tak úplně nikdo, koho by chtěl hrdinně zachraňovat. Norox. Bleh. Stín. Bleh. Na jejich mizernou smrt se celkem těšil, tak proč by k ní nepřispěl. Zvlášť když si u toho ani nemusel špinit tlapy. Prostě je ponechal svému osudu a vrhl se na pomoc tomu nejmenšímu zlu z přítomných. "Malému" poserovi, který byl zrovna v obdobných úzkých, jako on sám, před momentem.
Zatímco ke své vlastní kopii měl jakýs takýs respekt, tady to nehrozilo. Byl si celkem jistý, že je silnější než sotva odrostlé vlče a s pořádným rozběhem vrazil do bezsrstého zrovna, když se chystal k finální ráně. Spolu s ním doletěl až ke stěně jeskyně, o kterou si jeho nový protivník polámal několik kostí. Pořádně to zakřupalo a nebl pak sto se nějak pořádně bránit, takže skončil s hrdlem vytrženým z krku. Fíro u toho vypadal trochu jako vraždící maniak s vší tou krví kolem a skutečností, že se očividně dobře bavil.
Ohlédl se, jestli třeba nezahlédne mrzký konec jednoho ze šediváků, ale při tom poplácal malátného Alastora ve snaze ho probrat. "Hej prcku, seber se. Však se tolik nestalo, ne? Přídeš o parádní podívanou," zahalekal na něj zadýchaně. Určitě nechtěl propásnout smrt dvou nýmandů, co ho ustavičně mučili.

Fíro se snažil nevnímat to, jak Norox okusuje Lilačinu nohu. Byla to sice jen její mrtvá schránka odsouzená k shnití a všem těm věcem, co se mrtvolám stávají, ale kanibalismus zrovna nepodporoval. No. Aspoň se ukázalo, že je šedivec fakt magor a nebude nad čím plakat, když to příště bude on s hlavou rozmáčknutou pod šutrem.
On ale zatím nikoho zabít nehodlal. Vždycky bylo lepší být v grupě a mít koho obětovat v rámci zachování vlastního života. Proto nikoho nikam nestrkal a jen si držel odstup, aby někdo třeba nestrčil jeho. Očividně dobře dělal, protože jakmile se ocitli v zakouřené jeskyni, Norox nezaváhal a skopnul Alastora dolů. Za což byl záhy vytrestán. Fiér se oběma od srdce zasmál a sám se nadšeně pustil za dobrodružstvím pod jejich nohama, tak jako Stín. Těšil se, co je tam asi čeká a pozapomněl dávat pozor na cestu, takže brzo sestup urychlil a zbytek zdolal v kotrmelcích v jednom chumlu se zjizveným protivou číslo dva.

Dole, kde se k jejich chumlu přidala i první dvojice, jen kvikl nějaké to rozpustilé "Ups" a jal se z té hromady osvobozovat, přičemž několikrát někoho nakopl. Nebyl ale čas na to, se rozčilovat, protože obrovský stín věstil nemilé události. Fírovi však nadšením zářily oči. Konečně nějaký opravdický vzrůšo! Nenechal se ani zklidnit zjevením vetchého starce a při jeho hrozivém halekání vrtl v očekávání ocasem. To, co následovalo ovšem nečekal.
"Ty seš ještě šerednější než ten z bažin," poznamenal, zatímco kolem sebe shrbení kroužili.
"Brzy budu mnohem hezčí. S tvým kožichem," pověděl ten druhý krvelačně, ale Fíro se jen potěšeně zazubil. "Dík. Taky si myslim, že mám pěknej kožich."
Bylo jasné, že v boji sám se sebou vyhraje ten, kdo vymyslí lepší fígl nebo mu bude přát více štěstí a protože Fiérovi se nikdy moc přemýšlet nechtělo, nechal to na tom štěstí, jako vždy. Smrti se ostatně nebál, neměl teď už ani partnerku kvůli které by se musel udržovat na světě, tak co?
Vrhli se na sebe v jeden a ten samý okamžik a okamžitě se z nich stal bláznivě se po zemi koulící chumel. Zuby a drápy se blýskaly, Fiérovo chlupy lítaly vzduchem a skálu pod nimi barvila krev obou na rudo. Jednou to byla kreatura, kdo kvílel bolestí, podruhé se zase Fiér, kdo trpěl cizí zuby ve svém mase. Celý boj postrádal jakoukoliv strategii a doprovázel ho rykot trhající uši. Tentokrát mu po setkání s tímhle zůstane asi víc, než jen jedna jizva, ale byla to zábava. Cítil jak mu krev vře v žilách. Málokdy si připadal tak živý a něčím pohlcený. Zlomyslně se pak ušklíbl, když se nějakým řízením osudu zmocnil lokte toho druhého a rozdrtil ho mezi zuby, navzdory tomu že vlastní obličej měl zalitý krví.

Ocitl se v dešti štěrku a kamínků, které ho bily jako pořádně drsné krupobití všude po těle. Vyloženě cítil, jak mu pod kožichem naskakují modřiny a jelita, v závislosti na tom, jak velký šutr ho zrovna bacil. Dávalo rozum, že v tom nehodlal zůstávat. Zranění co nezanechávala jizvy nebyla dostatečně cool. Nevšiml si ale, že Lilac to tak trochu ztratila a místo toho, aby šla za ním, zamrzla na místě. Ohlédl se, až když se za ním sesula suť a zadní nohy a ocas mu ohodilo něco teplého.
No. Domyslel se dost snadno, co se stalo, ale nenechal se tím rozhodit a pokračoval ve svém výstupu až do míst, kde měl od kamení pokoj. Stanul vedle Stína, který zase musel dění okomentovat, ale kupodivu ho to tentokrát neotrávilo a jen věcně přisvědčil. "To asi fakt ne." Celý se tak nějak zakroutil ve snaze ulevit si od bolesti a s pohledem na tu krvavou spoušť dole, pokrčil rameny. "No, co se dá dělat." Neměl ve zvyku kňourat nad něčím, co už nemohl ovlivnit. Nebylo to tak, že by jí blokoval cestu nebo cokoliv. Mohla si za to sama. Vlastně jí celkem záviděl, byla to cool smrt při záchraně světa. Jestli se odtud dostane živý, tak bude její příběh povídat všude. Bude slavná. Jop. Jen to teda přežít, neb to vypadalo, že ty dvě svině maj štěstí na svý straně, zatímco normální vlci natahovali brka. O budoucnosti ale také nikdy moc nepřemýšlel a prozatím se spokojil prostě s dalším výšlapem na vrchol hory.

Fíro byl tak zažraný do výstupu, s kopou očekávání něčeho dobrodružného, že rozhovor mezi Alastorem a dvěma nýmandy nevnímal. Radši se kochal výhledem, když už tu byl a přemýšlel o tom, jak velká placka by z něj zbyla, kdyby skočil dolů. Celkem zajímavé téma k přemýšlení, ale... dolů nespadl, místo toho na ně začal shora padat štěrk, což nevěstilo nic dobrého. Vlček se tomu kupodivu nadšeně zazubil, zatímco zbytek vlků začal panikařit, či zneužívat situace k osobní pomstě.
"Woho," hvízdl uznale, když se Alastor pokusil spáchat atentát na Noroxe. Přecejen v tom hnědym kožichu něco bylo! Sám pak zvrátil hlavu nahoru, přihlížejíc tomu, jak se štěrk mění na pořádné valouny, plánujíc si v hlavě, jak mezi tím vším elegantně prokličkuje, ale místo toho dostal ránu z boku, co ho zatlačila ke stěně skály. Zanadával, i přes to, že o chvilku později zjistil, že se ho nikdo nesnaží zabít a je to jen Lilac. Ale... Jeho impozantní plán! Asi to byl pěkně blbej plán, ale chtěl to aspoň zkusit a teď měl útrum. Tak se aspoň začal podél stěny krást kupředu, aby pak nezůstali odříznutí od cesty nahoru. Jestli tedy tohle přežijí.

"To neni moc těžký," pronesl zvesela. Sám o sobě věděl, že toho v hlavě moc nemá. Byl blbec. "A navíc, štěstí přeje odvážnejm," vyplázl na ni jazyk a konečně prošel vchodem, který je mohl zavédst vlk ví kam. Třeba k jezeru lávy.
V jeskyni nakonec nebylo nic jiného, než černočerná tma, kvůli které se musel lepit ke stěně, jestliže nechtěl narážet do věcí a zničit si tak svůj fešný čenich. I tak párkrát klopýtl, občas musel pořádně prskat, aby se zbavil vdechnutého bordelu a vůbec. Nic dobrodružnýho se tu nestalo! Byl zklamán a dával to jasně najevo, svým otráveným výrazem. "To byla pěkná nuda," pokýval hlavou, když Lilac lamentovala nad tím, že obří pavouk se nekonal.
A s pozdviženým obočím sledoval Alastora, který je nejen dohnal, ale očividně se rozhodl teď skupinku beze slova minout a je vést nahoru. Někdo asi trucoval, ale nehodlal se tím zabývat. Každý svýho štěstí strůjcem, že? Navíc s poserama nechtěl mít nic společnýho.
Stínova poznámka sice byla přes čáru, ale rozhodl se nic neříkat a místo toho se zazubit na Lilac. "Jasně. Vzhrůru!" Už na ně zas pražilo slunko, takže měl zase jazyk až někde u země, ale nadšení mu pořád nechybělo.

Lilac se asi nezlobila a místo toho se uculovala podobně hravě, jako to měl ve zvyku on. Bylo příjemný mít parťáka a ne starostlivou chůvu, no ne? "Každej stejně nakonec zaklepe bačkorama," odtušil zlehka. "A já pojdu radši hrdinně než-li ostudně," pronesl rádoby majestátně, dokonce i hlas při tom prohloubil, ale záhy celý dojem zkazil dalším uchechtnutím. "Ale zatim se mi to jakože nepodařilo," dodal skoro až zklamaně a vykračoval si do dál a dál. Jazyk se mu celkem lepil na parto.
Samotného, ho pohled na stezku podél hory nenadchl, ačkoliv ji tak poctivě našel. Sám si rizika té cesty moc nepředstavoval, neměl takové myšlení dopředu ve zvyku. Prostě mu přišla černá díra do nitra hory dobrodružnější, než se pachtit kolem.
"No jasně, sem v tom s tebou," zazubil se na Lilac, vyzývavě zakvedlal obočím na zbylé dva vlky a pustil se do tmy, fantazírujíc o tom, co za srandu by je tam mohlo čekat. "Třeba uvnitř žije obří pavouk!" Vyhrkl se zářícíma očima. Sice nevěděl, jak by si s něčím takovým poradil, ale určitě to bylo něco, co by chtěl zažít a vidět. Plán A bylo, předhodit mu Stína a zmizet, než ho vycucá jak mouchu. Vesele se tomu uculil.

Pan přeživší asi moc nepochopil, co mu bylo vyčítáno. Tím ho jen utvrdil o jeho nedostatkové mozkové kapacitě a vrátil se k původnímu plánu ho ignorovat. Ať si třeba myslí že tuhle výměnu slov vyhrál, bylo mu to jedno. Stejně jako Noroxovo chování. Kdo se zabývá s idioty je ten největší idiot, že ano?
Věnoval se tedy zase radši Lilac a pokrčil rameny. "Nevim a je mi to jedno," odtušil nevzrušeně a raději si začal sunout po té svažité cestičce, kterou jim předtím blokovala ta podivná zvířata. Další její otázce se však uličnicky zazubil. "Jen sem chtěl umřít hrdinskou smrtí s půvabnou vlčicí v náručí," mrkl na ni. Popravdě netušil jestli by jí krytí jeho tělem nějak pomohlo, kdyby se přes ně opravdu převalily jako tsunami, ale teď už to nezjistí, tak proč nad tím dumat. Radši brát všechno s humorem.
Zvlášť když les kolem nich konečně začal řídnout a nakonec se koruny stromů nad nimi vytratily úplně. Což nemuselo být zas tak pozitivní, protože sluníčko a navíc se před nima teď tyčila místo kopce rovnou celá hora. "Co teď?" Zamručel tak nějak do pléna, spíš pro sebe než pro ostatní a jal se úpatí té zrůdnosti trochu obhlédnout, jestli třeba nenajde stezku k vrcholu nebo naopak vchod do jejího nitra.

Srdce mu v hrudi bylo jako zvon. Bylo to celkem vzrůšo. Zemřou, nebo ne? Na rozdíl od Lilac nezavíral oči a čelil své možné smrti se zatajeným dechem. Chtěl svůj konec vidět, zatímco mu tělem proudilo víc adrenalinu, než krve samotné. Dalo se říct, že byl celkem v rauši. Tlupa je však minula pustila se za vlky, co zmizeli v lese, jakoby je snad provokoval jejich pohyb samotný. Bylo to ono? Ten omylem objevený klíč k úspěchu?
S uchichtnutím vydechl, když už zvuky dusajících primátu zněly pořádně z dálky. "To bylo celkem vzrůšo," prohodil uvolněně a zazubil se na vlčici pod sebou. "Všechno dobrý?" Poptal se, zatímco se klidil stranou, aby se mohla postavit a pohledem vyhledal toho šedivýho dementa, co se také právě zvedal z prachu. Zhnuseně jeho směrem odplivl.
"Já sem možná ťulpas, ale ty seš naprostej kretén," odtušil jeho směrem a pořádně ze sebe oklepal oblak prachu. Vlna adrenalinu z něj ještě neopadla, takže se hodně rval s chutí jít a urvat mu kus z těla. Přinejlepším hlasivky, aby do konce života jen pískal, jak gumová kachnička. Chtěl ale šetřit energii na tu další štreku, co před nimi byla. Určitě je čekal ještě kopec zábavy, kterou si nechtěl nechat ujít.
"Měli bychom jít," pobídl sousmečkovnici, co se snad už vzpamatovala z nejhoršího a vykročil už uvolněnou cestou dál kupředu. Neměl v plánu starat se o ostatní, co je tu bez mrknutí oka nechali. Kdo nepomůže jemu, může zapomenout na jeho soucit. Ať už mladej nebo starej.

Z Lilac vypadlo že jsou jí dva roky, takže po světě chodila asi tak třetinu času co on. Ale to nevadilo. Věk je jen číslo a on se mohl bavit s každým bez rozdílu. Což také chtěl a dělal. "To se divim, žes o mně neslyšela. Myslel sem že o mojí problematický nátuře si šeptá celej les," ušklíbl se. Minimálně Aw mu vždy nadávala, že nepředvádí dostatečné dekorum a i její matka se na něj moc netvářila. Pak se uchechtl znovu. "To zní náhodou jako dost dobrá výzva," odtušil a usmyslel si, že až se na Gallireu vrátí, také to zkusí. Sám. Nebo třeba s milým doprovodem. Mrk, mrk.
Teď se ale musely řešit gorily. Ten nejchytřejší z nich, jež Fíru nazýval mamlasem se totiž projevil v plné síle a zvíře rozčílil tak, že mu přiběhla na pomoc celá tlupa s tím nejdrsnějším maníkem, co kdy viděl, v čele. No, vypadalo to na vzrušující honičku, ale...
Pod Lilac jakoby se podlomila kolena. Nevěděl, jestli to bylo strachy, nebo racionálně vyhodnotila svou kulhavou situaci, ale určitě to neviděl rád. Chvíli bojoval sám se sebou, pud sebezáchovy velel, utíkat co mu nohy stačí, ale pohled na to, co velmi statečně předváděl Stín, mu rozhodnutí dost ulehčilo. Ostatně jeho pud sebezáchovy zas tak silný nebyl. Miloval dobrodružství a risk. Navíc mu ta hra na rodinu se smečkou už dost vlezla na mozek a... Lilac byla kamarádka.
Místo toho, aby se tedy vrhnul do lesa, jako další vlci, zdolal o dost kratší vzdálenost k vlčici, obkročmo ji překryl vlastním tělem a přikrčil se s podobně podřízeně staženýma ušima. Rád si hrál na hrdinu a umřít při ochraně kamarádky neznělo tak špatně. Nehodlal však odevzdat svou kůži lacino. Magie tu nefungovaly, ale ani bez nich nebyl žádné ořezávátko. I tak tušil, že se shledá s Elisou v pekle mnohem dřív, než měl v plánu. Ale vlci míní, život a smrt mění. Heh.

Fíro se držel svého rozhodnutí vše pečlivě poslouchat, ale většinu ignorovat. Byl v tom dobrý. To jediné mu umožnilo přežít s matkou a sestrou, které měl. Díky tomu se mohl hezky v klídku, v čele skupiny, ušklíbat, jak se ostatní navzájem otravují. Z těch dvou šediváků ale padalo pořád to samé. Neměli žádnou kreativitu. Nuda.
Alespoň Lilac měla očividně chuť se bavit přímo s ním a rád jí odpovídal. "No, zimu jakože moc nemusim, ale vydržet se musí nakonec všechno," přiznat nedokonalost. Léty prověřil, že to na holky dělá dojem. "Bé je správná odpověď," odpověděl pak s jazykem až na krku. uznával že horko je taky nic moc, ale zatím jen sobě v hlavě. "Sem v Asgaaru asi rok," nepamatoval si to přesně, ale měl dojem, že se s Awnay přidal někdy v létě. A tohle taky vypadalo jako léto. Proklatě vroucí léto. Heh. "A co, kde ty ses toulala?" To že ona neviděla jako znamenalo, že on nikdy neviděl ji a z toho, jak se ptala, asi taky nebyla ve smečce kdovíjaký nováček? A když už tu byla celkem nuda, ocenil by nějakou příhodu z cest někoho jiného.
To už jim ale do cesty přišla dvojka podivných zvířat, na které chvíli vykuleně zíral, pak z něj vyšlo něco jako "wow, to je ale velká potvora". Sám by se s tím nejraději utkal hezky jeden na jednoho, ale ostatní začali postupně mizet v porostu okolo, zase na sebe navzájem pouštějíc hrůzu. "Myslim, že poslouchat jejich dohady bude větší zážitek, než se nechat zmlátit," odtušil pak k Lilac a tlapkou jí naznačil, že dáma má jakože přednost a tentokrát pro změnu skupinku vlků uzavíral, hlídajíc si zadek jediné přítomné vlčice potutelným pohledem. Vyhrál v loterii.

Lilac byla podivně zamlklá. Teda aspoň on si myslel, že je to divný, protože do teď se nerozpakovala říct jakýkoliv svůj názor. Ale zas tak dobře ji neznal, takže to možná bylo normální? Tak jako tak, si neměl s kým povídat. Duo otce a syna se věnovalo jen sobě navzájem a duo bručounů jakbysmet. Nudil se a tak vykročil o pár kroků napřed, aby mohl terén trochu prozkoumávat, ale držel se u skupiny. Každý dobrodružství ztrácí na kouzlu, když je na to vlk sám.
Zkusil krom koukání a špicování uší i něco trochu počenichat, ale hned ho to přešlo. Měl pocit, že si spíš vypálí všechny čichové buňky, než že by něco kloudného pochytil. Fakt ho zajímalo, odkud se ten kouř bere a celkem ho štvalo, jak se ostatní ploužej. Ale bylo to pochopitelné v tom horku a dusnu bylo odporně. Vlka to vyčerpává a ke všemu se táhnou někam do kopce. On měl sice srst lehkou a střapatou, ale v těhle tropických podmínkách ani tohle nepomáhalo. Nějaká svěží tůňka při cestě by se hodila. Aspoň by se mu nelepil jazyk na patro. Ostatně vyplazovat ho kvůli ochlazení nemělo moc smysl, když bylo v okolí větší teplo, než u něj v tlamě. Co se ale dalo dělat. Možná tak fňukat, ale to neměl on v povaze, radši se všemu statečně postavil.

Mladej hnědej se zelenýma ornamentama, jim povyprávěl, jak se sem omylem doplavil s nějakou šťabajznou. A teď se sem omylem doplavil Fíro. Heh. A ti ostatní. Starej hnědej se zelenýma klikihákama, pak požádal o revizi magických schopností, tak mu laskavě vyhověl a zkusil rozhýbat strom nedaleko. Bez výsledku. "Nic. Nefachá to," odtušil s nevzrušeným pokrčením ramen a obrátil pohled zase na mladýho, který se ptal po Nemovi. "Jasně, je to malej brácha mojí ex," přisvědčil a vysvětlil a sám sobě se divil, jak chladně o Aw mluví. Byl fakt takovej necita a přenesl se přes to rychlostí blesku nebo se snaži to držet v neosobní rovině?
Teď na tom ale moc nezáleželo. Teď se řešil otravnej štiplavej kouř, který se odtud valil přímo na Gallireu, takže pravděpodobně i na Asgaar, jehož osud mu už nebyl tak úplně ukradený. Ale ani to s tou starostí nepřeháněl. Smečka byla dost silná i bez něj a Elisy, určitě si poraděj, kdyby něco. A on se pak vrátí pochlubit, jak je všechny zachránil od zdroje.
Teď však s nelibostí sledoval, jak je dohání ti dva otrapové. Asi nemohli v klidu fundovat, když neměli koho urážet. Nebo se tu samotní báli? Tak jako tak, nehodlal se jimi moc zabejvat a radši se soustředil na pomáhání Lilac se zraněnou tlapkou. Byla dost zranitelná. By pak špatně vysvětloval, proč se vrátil sám, bez své sousmečkovnice. Alespoň, že ta cestička, po které se vydali, zatím působila v pohodě. I tak ale čas od času trhnul uchem, jestli neuslyší něco podezřelého. Zvuky jungle mu ale moc povědomé zrovna nebyly.

Fíra už přestávalo bavit si dělat z těch dvou šprťouchlata. Bylo to furt to samé do kolečka. Jenom navé výmluvy a prázdné machrování. Už to nebylo ani legrační, proto se rozhodl přistoupit k okázalému ignorování a bavit se raději se svou sousmečkovnicí, která měla v hlavě víc mozkových buněk, než ti dva protivové dohromady.
"No jasně," zazubil se na ni. "Můžeme vzít i Nema!" Oh Nemo. Vzpomněl si náhle, ale výraz nezměnil, nechtěl aby se ti nekňubové kolem dozvěděli něco, co neměli. Asgaar považoval za svůj domov i po odchodu Awnay a nemínil smečku dostat do větších problémů, než už byla. "Jasně, že to přežijeme, bude brnkačka," odfrkl nenuceně.
Když se pak na pevnině pořádně vyválel, zase vyskočil na nohy a pro změnu ze sebe písek oklepal. "Labůžo, měla ses přidat," odpověděl a těkl pohledem od lesa k lodi, a poprvé po dlouhé době snad zkusil i přemýšlet. "Já nevim, třeba by tam mohlo bejt něco užitečnýho," zamumlal, jak sledoval šediváky se vzdalovat. Druhá věc co se mu moc nelíbila bylo to, že se rozdělí a nebudou je mít pod dohledem. Kdo ví, jakou sviňárnu vymyslej. Ale nakonec se vrhl za vlčicí. Rád si hrál na hrdinu, takže samozřejmě musel jít tam, kam šla zraněná dáma v nesnázích. "Co máš s tou nohou?" Jooo, rozum velel se zraněného spíš zbavit, než mu pomáhat, ale... byla to holka! Jako prvního kdyžtak obětuje staříka, neni tak hezkej a roztomilej.