Gallirea - Příspěvky uživatele

"Nejdřív najdu tátu," oznámil jí své priority. Nicméně návštěvu Skyl měl v pořadníku hned na dalším místě. Nicméně nebylo to nijak zábavné téma k povídání, takže se raději chytil toho dalšího. "Naštvanejch tatíků jsem už viděl. A žádnej mi nesahal ani po hlezna," odfrkl sebevědomě, neb vyprávět o tom, jak už párkrát dostal za vyučenou, by nebylo cool. Místo toho se tvářil, jako by už pár alf vynesl v zubech a všude po světě zlomil u bezpočet srdcí.
A pak už tu bylo to hopsání po strmé skále. Vážně mu z toho bušilo srdéčko až někde v krku, a dík tomu to byla skutečně velká zábava! Trochu dost mu vadilo, že Maple vyhrává, ale i na to měl svou odpověď. "Podvod, je podvod!" Křikl za ní, když už to vypadalo, že mu uštědří skutečně ponižující porážku. Jenže to by Maple nesměla uklouznout.
No. Prve se lekl, jestli si něco neudělala, nechtěl mít na svědomí její život. Ne že by tedy nějaké svědomí vůbec měl, ale chápeme se. Když se ale ukázalo, že je vlčice v pořádku, vyaužil to k napravení vlastní reputace. "Panejo, ty jsi vážně nemehlo," vysmál se jí hravě z poslední skalky, kterou musel zdolat. "Pamatuj, že pro vítězství se má obětovat mnohé, ale musíš si při tom udržet svou hrdost," poučil ji, rádoby elegantně seskočil za ní na zem a rozklusal se k řece, kterou teď museli po kamenech přeskákat na druhou stranu, aby si pak mohli užít pořádný výšlap zase nahoru. "Podvody a pády k tomu nepatří, mimochodem," brebentil u toho a oháňku si nesl pěkně vysoko. Ne že by rozdával rady, kterými se sám řídil.

>>> Dlouhá řeka

"To je ovšem chyba, kterou musíme napravit," zhodnotil nastalou situaci. Přece to nemohlo být tak, aby někdo neznal jeho domovinu! Až bude slavný, nikdo takový rozhodně na celé Gallirei nezůstane, o to se osobně postará. Až tedy vymyslí jak.
"No, tak to jsem teda první! I když já jsem jenom bývalý člen. A za to mne asi Skylieth bude chtít zakousnout. Ještě že už je stará a pomalá," rozbrebentil se zase, a v koutku duše doufal, že to s tou pomalostí je pravda. Když se nad tím ale tak zamyslel, tak ona být rychlá nepotřebovala, vzhledem k tomu, kolik magií ovládala. To byl až hnus. Inu, zdá se, že nemá naději. Ale kdo by byl, kdyby se toho setkání bál? "Oh, vážně? A je zadaná?" Blýsklo mu pobaveně v očích. Nemyslel to vážně, ale pozlobit Maple mohl. Ne vlastně. On musel! Tak.
Výraz, který nasadila vzápětí se mu vážně líbil. Překvapení, možná až zděšení. Ale! Ještě víc ho potěšilo, že se vlčice nedala a místo couvnutí a hledání bezpečnější alternativy na to kývla. A dokonce z toho chtěla udělat závod! No úplně jeho šálek čaje! "Ale jako nepodváděj!" Štěkl za ní zvesela a po jejím vzoru se začal nebojácně sunout dolů.
Párkrát během té cesty uklouzl, ale naštěstí vždycky udržel balanc a nikam se nezřítil. Nezapomínal se u těch nehod tvářit děsně bezstarostně a skutečně se snažil to celé zdolat rychleji než ona.

//v pohodě, taky nebyl čas :)

// Here a dík :)

Oceňoval, že má vlčice rozum a nechce tu dál zůstávat. Ostatně, kdo by taky vyměnil jeho společnost za ledovou pustinu, že? Nad její otázkou se ani nemusel moc zamýšlet. Otázkou bylo, jestli se vlčice chytí. "Nedaleko odtud jsou vodopády. Tak hned vedle," vysvětlil jí, kam se budou ubírat a mírně se u toho ušklíbl. Vodopády, kde se kvůli frajeření málem utopil. Ale to nemusí nikdo vědět.
"Rudé jezero znám. Procházel jsem okolo. Ale co je kolem, to netuším," přiznal svou nevědomost. O Sarumenu nikdy neslyšel. "Znám Maharkou smečku. V močálech. Vede ji moje kámoška," pochlubil se ale vzápětí, aby náhodou nebyl za nevzdělance příliš dlouho. Celkem ho zajímalo, co by na tohle označení řekla samotná Skylieth. Zvlášť potom, co jí beze slova zdrhl. Heh. Asi si bude muset dojít pro nějaké to vyprášení kožichu. Třeba to ale pár vtípků zpraví?
"Nebude to nejkratší skrz?" Znovu přejel pohledem průrvu, co před nimi byla. Posledně to prostě slezl a na druhé straně vylezl. Byl to trochu dobrodružný zážitek, ale od toho přece cestování bylo ne? Vyzývavě k Maple škubl "obočím", co ona na to.

Přiznala se k tomu, že ovládá oheň. Přesto zůstával podezíravý. On by to totiž taky nepřiznal. Což ho vlastně přivedlo na myšlenku, že existuje vážně fůra magií, co se dá zneužít k páchání žertů. Myšlenky. Iluze. Neviditelnost. A on ovládá zem. Ale však už nějak vymyslí, jak využít i tohle nadání. Až ho tedy trochu rozvine. Třeba takové nenápadné podrážení nohou znělo skvěle. Heh.
"Jsem si jistý tím, že na čele nic nemám," prohodil alespoň, aby řeč nestála a počkal si, až Maple projede své vzpomínky. Nicméně odpověď dostal sic nechtěnou ale očekávanou. Takkiho neznala.
"Nevadí, však já ho i tak najdu," zahlásil sebevědomě. "No, však půjdeš se mnou ne? Nebo chceš zůstat v těhle zamrzlejch končinách? Víc na západ fakt už nic neni," otřásl se znechuceně nad těmi větrnými pláněmi, co nechal za sebou a zazubil se na ni. "A klidně to můžeme vzít oklikou. Neviděl jsem ho rok, takže mě pár dalších dní nezabije," zatrylkoval a pohlédl na druhou stranu rokliny. Byl vážně rád, že si má zase s kým popovídat, a když to navíc byla milá holka, co mu přímo chodila na tlapku, tak nebylo o čem. Bude se jí držet dokud ho bude bavit nebo od něj neuteče.

No vážně. Ten její výraz stál zato. Až se skoro bál, aby nehrála naopak něco na něj, protože to by asi přes srdce nepřenesl. Aby skočil někomu na špek ON! Ale ne, to by bylo asi moc očividný, takže to bude asi upřímné. A to mu samozřejmě hřálo ego. S každým jejím slovem se nadouval tak, až hrozilo, že praskne. Tolik chvály si snad ani nezasloužil. Nebo spíše si jí určitě vůbec nezasloužil.
"Hrozně," prohlásil, ovšem s ledově klidným výrazem. "Ale nic, co bych nezvládl." Musel taky ukázat, že je velký vlk, ne? Ale politovat by ho mohla, aby byl dnešek vážně dokonalým. To bylo poslední, co zbývalo. Raději by snad už viděl jen Lindasu žadonící od něj odpuštění za všechno zlé, co o něm kdy řekla.
"Díky, díky," pronesl pak se šarmantním úsměvem a mírně se poklonil, jako by přijímal potlesk od stohlavého publika, a pak předal slovo pro změnu své posluchačce, kterou po zakončení monologu počastoval podezíravým pohledem. "Hele Maple. Neovládáš náhodou magii myšlenek?" Oči měla zlaté, takže z těch toho moc vyčíst nemohl, ale věděl, že i kdyby je měla modré nebo zelené, může mít nějakou skrytou magii navrch. Nicméně vedle toho, že se chtěl ujistit, že si z něj nedělá šprťouchlata, to byl navrch také takový malý žertík, kterému se uculil. "Zrovna jsem nad tím přemýšlel."
"No. Měl bych tu mít rodinu," znechuceně se otřásl. "V uvozovkách, abys mi dobře rozuměla," naznačil celkem jasně, jaké poměry v jejich rodině panují, ale zase nechtěl nikomu přehnaně křivdit. "Akorát tátu bych viděl celkem rád. Takže asi zkusím rodný les a uvidím," svěřil se jí s plánem, který nakonec nebyl nijak tajný. "Nebo jsi někde potkala vlka, co vypadá úplně stejně jako já? Akorát je starší?" Mohl dodat, že je i ošklivější, ale to znělo spíše jako něco z úst jeho sourozenců a na jejich úroveň klesat nehodlal.

Maple byla vskutku ideální vlčice se kterou se setkat. Milá a nadšená. a navíc si sama řekla o to, ať jí něco povypráví. Prohlásit, že byl ve svém živlu by bylo trochu málo. "Jo to je!" Hrdě vypnul hruď a znovu se podíval do těch hlubin pod sebou. Stačilo se jen dostat na druhou stranu, trochu popojít pěšky a dostal by se snad až k té jeskyni, kde se narodil. Možná by se tam mohl zajít podívat. Pochyboval o tom, že se po něm někdo sháněl. Možná Takki? Toho by i rád pozdravil.
No, toť k plánům budoucím. Ale teď je tady a s ní. "Dýl než rok," začal a ležérně se na kraji té strže posadil, jako by se nechumelilo. "Taky rád cestuju, ale tenhle výlet byl trochu nedobrovolnej," prozradil jí záhy a začal se tvářit rádoby tajemně. "Zažil jsem toho tolik, že nevim, kde začít," prohlásil pak spěšně, aby si jeho mlčení nevysvětlila jako odmítnutí. to by byl sám proti sobě. Strašně rád se chlubil tím, co zažil. A přidával k tomu nějaké úžasné modifikace navrch.
"Možná od začátku?" Navrhl pak a natočil se k ní tím správným ramenem, "Byl jsem se svou kamarádkou na pláži tady nedaleko," začal čistou pravdou, ale se zbytkem už pokračoval celkem naopak. "Na slunění to ale moc nebylo, místo toho přišla bouřka a jí smetla vlna," nezapomínal na zděšený výraz, který tomu nemohl chybět. "Neváhal jsem a běžel jsem jí pomoct. No a pak mne to moře odneslo daleko odtud a já si o skály udělal tohle," kývl hlavou k jizvě a pak se zakoukal pro změnu smutně. "Popravdě nevím, co se stalo s ní. Ale třeba jí tu někde potkám a budu si moct oddechnout," zakončil své vyprávění pro tento okamžik.
"A co ty Maple? Co děláš zrovna na tomhle kousku Gallirei. Neni tu nic, krom hnusný zimy," ušklíbl se nad územími, která zrovinka nechal za sebou a zvědavě naklonil hlavu na bok, až mu ušiska přepadla.

Fíro se kdesi uvnitř potutelně culil. Jej. Dostal ji. To bylo vážně snadné. Ale mohlo by mu pro zatím stačit, a přišel čas na normální konverzaci. Ta pokračovala přesně tak, jak se slušelo a přehoupla se k další, pravděpodobně zdvořilostí, otázce. Alespoň on si to tak zařadil.
"Zdejší?" Zamumlal a rozhlédl se. Už už se nadechoval, že jí i odpoví, jak si není jist tím, kde vůbec je, když si mezi stromy něčeho všiml. Zase čelisty secvakl, překvapeně zamrkal. "Počkat," pronesl zaujatě a zase se rozklusal kupředu a to až k okraji hluboké rokle. Tohle bylo ale už opravdu hodně povědomé.
Zelenýma očima zabloudil napravo i nalevo, hledajíc nějaký záchytný bod. A to se nakonec povedlo. Však támhle u té skalky si posledně málem nabančil! Ocásek se mu divoce rozmával do stran tak rychle, že připomínal černobílou šmouhu. "Jo! Jsem zdejší," zazubil se na svou společnici s upřímným nadšením. "Jsem zpátky doma!" V tom zápalu, ale i jednoduše proto, aby zjistil, jak vlčice zareaguje, jí oblízl líčko a pak si ještě několikrát vesele poskočil, což vzhledem k jejich pozici nebylo zrovna bezpečné, ale na to mohl kašlat pes. Teď by nejraději plivl do tváře každého, kdo mu cpal, že to nedokáže a že svou domovinu už nikdy nenajde. Ha! Kecalo jim to dobře, ale to bylo asi tak všechno.

>>> Sněženková louka

Ah. Slečna očividně slyšela, protože skutečně zastavila a počkala na to, až se k ní přesune. Což mu ušetřilo kupu běhání a dala mu o důvod víc se usmívat stejně široce, jako právě ona. Vypadala mile, to bylo pozitivní taky. I on pohodil svou smetákovitou oháňkou na důkaz dobrých úmyslů. Otázkou ale je, nakolik je to pravda. Protože hned zkraje nahodil takový menší troll.
"Volal? Já nikoho nevolal," pronesl bez mrknutí oka tu lež jako věž a zpovzdálí si vlčici prohlédl, jako by se bál střetnutí s bláznem. "Ani jsem nic neslyšel," zastříhal ušima a rozhlédl se, jako by pátral po přítomnosti někoho třetího. A nikdo tu samozřejmě nebyl.
Nicméně tak se jakože rozhodl to její "strašení ve věži" slušně ignorovat a s úsměvem zastříhal ušima. "Každopádně! Ahoj," doplnil bleskově pozdrav, který předtím opomněl a přikráčel si to s hlavou zdviženou zase o kus blíž k ní. "Já jsem Dean. A ty, popleto?" Dožadoval se splnění oněch povinných položek, které je při seznamování potřeba odškrtat. A nestyděl se při tom do ní neprávem rýpnout. Usmíval se u toho ale vskutku velice mile a ještě více shovívavě.

>>> Tundra

No. Tohle už bylo lepší. Ale pořád studené, takže ne o moc. Když bylo něco hezké jen na pohled, tak to za moc nestálo. Jako u ženskejch. A když už jsme u nich. Postřehl právě jeho prochladlý čenich vlčí pach? Přesněji vůni vlčice? „Mhhh,“ zamručel si pro sebe, jako by byl kdovíjaký proutník s hlavou plnou představ o tom, jak se dotyčné dostane pod kůži.
Ve skutečnosti měl jen upřímnou radost, za nějakou tu známku života. Cestoval už pár dní sám, což se ukazovalo být značně nudným. Potřeboval změnu. A vlčice? Ta byla vždycky lepší než vlk. Krom toho, že bývaly přívětivější se také většina nechala snadno rozhodit, a to byla pak ta správná legrace.
S přívalem nové energie si své myšlenky odsouhlasil mávnutím ocásku a bez zájmu o okolní krásu vyrazil za ní. Ostatně třeba bude hezčí než nějaké sněženky. To je dost možný, a byl na to celkem zvědav. Kytkám stejně pramálo rozuměl. I navzdory tomu, že byl vlastníkem jasně zelených očí a tím i magie země. Tak nějak zatím neměl příležitost, aby své schopnosti rozvinul, což jej sice nemálo štvalo, ale je to zase úplně jiný příběh.
„Hej, slečnó! Počkejte na mě,“ křikl zkusmo, kdyby byla náhodou ještě na doslech a zmizel v lese, který mu mimochodem už celkem povědomý byl. Ale to i spousta lesů předtím, takže se zatím nenechával unést nadšením.

>>> Úzká rokle

>>> Ze světa

Rozhodně nezačneme žádným dojemným rozplýváním nad návratem domů. On si totiž tu skutečnost ještě tak úplně neuvědomoval. Jestli na tomhle ponurém území někdy byl, rozhodně existovala spousta důvodů, proč si ho nepamatovat. Jednoduše? Bylo tu hnusně. A zima. Nic pro něj.
Že se jedná už o tu jeho hledanou Galli, to tedy ještě nepoznal a raději si to se znechuceným výrazem šinul co nejrychleji dál. Byl z těch s řidší srstí a tady mu prostě omrzalo úplně všechno. Od čenichu, přes uši a tlapy až po…. No nechme to radši být.
Prostě odtud hodlal pěkně rychle vypadnout. A tomu také uzpůsobil své tempo. Z líné chůze ke svižnému poklusu, který mu navíc rozproudil i tuhnoucí krev v žilách. Přesně to, co potřeboval, jestli se nechtěl stát místní ledovou dekorací. „Jaký je vůbec roční období?“ zamyslel se hezky nahlas, protože to všudypřítomné ticho mu lezlo na mozek a měl celkem strach, že když nevytasí samomluvu, tak zapomene, jak mluvit. A to by byla nebetyčná škoda. Jen co je pravda.
A pravdou taky je, že by mu bodla nějaká ta společnost. Nejen, že se potřeboval poptat na cestu, ale taky už nikoho pěkně dlouho nepotrápil svým vybraným chováním. Do mysli se mu nenápadně vkrádala ona šeredná osamělost, kterou vítal jen málokdo. A on mezi tu menšinu fakt nepatřil.

>>> Sněženková louka