Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Sladké sny se rozplynuly celkem záhy. Zatímco si to zaujatě šinul kupředu, někdo si to stejně bezohledně šinul v protisměru. A to zákonitě nemohlo dopadnout dobře. Bohužel, byl to on, kdo v okamžiku střetu zrovna stál mírně vratce.
Se zacákáním zahučel do té břečky, které předtím jako zázrakem vyhnul. Naštěstí sebou plácl jen do mělčiny, takže se namočil jen z půlky, ale ani to mu neposkytovalo zrovna světlou budoucnost. "No paráda. Výborně!" vykřikl frustrovaně a aniž by se obtěžoval zjistit, kdo mu ten osud připravil, pleskl tlapou do vody, aby dotyčného do svého problému trochu zasvětil a dopřál si tak trochu zadostiučinění, když ho pokropil vodní tříští.
"Když já, tak ty taky!" Vyplázl na ni pak provokativně jazyk a vyskočil na břeh, kde se v Awnayině těsné blízkosti oklepal a dokončil tak své dílo zkázy. Už teď cítil, jak mu voda zamrzá na chlupech a pokouší se o něj zimoumřivý třes. Nejradši by neznámé vlčici zakroutil krkem.

>>> ZG

"Wow," ujelo mu z tlamy, když si uvědomil, že jde kolem říčky, která je celkem zajímavá. Sníh kolem totiž tál a ze samotné hladiny stoupala pára. "Vyhřívanej pramen?" V očích mu nadšeně zaplálo a zkusmo si smočil tlapku. Ale litoval toho hned, jak ji zase vytáhl. Nejen že teď smrděla něčím dost nepříjemným, ale s poryvem větru studila jako led. Nic moc nápad. Ale to už se mu tak stávalo. Štěstí, že do toho neskočil rovnou celý. To by teď klepal řádnou kosu.
Nicméně zvědavý byl pořád a s neskrývaným zápalem se rozklusal podél proudu, aby zjistil, kde se tu to teplo bere. A s tím, jak je teplomilný, to mělo mnoho společného. Kde je teplá voda, budou i teplé šutry a na těch se bude moci rozvalit jak ještěrka. To znělo přímo sladce.

>>> Jedlák

Tuhle planinu znal. Dokonce vypadala dost podobně zasněženě, když tu byl naposledy. Hm. Někde tu je to jezero, kde se naposledy viděl s Lindasou. Fuj. Tomu se hodlal vyhnout širokým obloukem, co kdyby se tam celý ty roky pořád vznášela? To by byla polízanice.
A jak tak pochodoval a přemítal nad naprostými pitomostmi, ach jak uvolňující, ani si nevšiml, že ztratil směr a místo na jih, si to vesele štrádoval na východ. No. To se snad nějak vsákne. Zahnout může přece kdykoliv. A kdo ví, třeba bude nějaká smečka i tam? Vlastně by se možná mohl vrátit ke Skyl, do těch jejích zatuchlých močálů, plných srandy.
Čas ukáže. Co jiného? Proč by se měl stresovat kdovíjakým plánováním. Co se má stát stane se. A v hloubi duše doufal, že se stane i to, kvůli čemu u Smrti byl. Zatím na sobě necítil žádnou změnu k lepšímu, a když jen tak ze zvědavosti zkusil ze sněhu vytáhnout zelený oddenek, setkal se s neúspěchem. A to se mu nelíbilo. Jestli ho ta mrcha ještě ke všemu natáhla, tak ať si ho příště nepřeje! Odvaha a drzost se mu vracela nějak závratně rychle.

>>> Aina

A co teď a tady? Má tu umřít hlady? To se mu nezdá. Musí tu být cesta. Jiná a jinačí. Cokoliv postačí. Trhne uchem, potom hlavou, ohlédne se, vločky pořád vzduchem plavou. Možná že by na zimu, měl přestat hrát protivu. Svěřit se, co vše už zažil a vyprosit si takhle azyl?
S hlubokým zamyšlením přešlápl, nudli v nose potáhl a pak konečně vykročil, neb v úvahách pokročil. Musí na jih, rozum pravil, a tak se tam hned vypravil. Jen si ještě vzpomenouti, jak se tu ty řeky kroutí. Kde že stojí jaký les, hora či louka. To mohlo zasadit do hlavičky brouka. Je však mladík při síle a vědom si svého cíle. Nic mu plány nezhatí. Ani medvědi proklatí.
Pryč z tohohle místa hrůzy, kde není jediné múzy. Čím dál, tím lépe, srdce mu tu z toho tepe. Chce zpět svůj stoický klid, a pak mu hned bude líp. Radši si zahrávat s čerty, než snášet Smrtiny žerty. Do zelí mu přitom leze, což překračuje všechny meze. Čas by opratě do zubů zase pevně vzal, nechce na své image žádný sebemenší kal.

>>> ZG

>>> Zřícenina

Pro bohy, jak ten byl naštvaný. Když se snažil z mysli vytáhnout vzpomínku na to, kdy cítil něco obdobného, vrátil se opravdu hodně dozadu a k hnědým kožichům matky a sestry. "Ženský," odfrkl si znechuceně a vztekle kopl do blízké šišky a s mírným uspokojením přihlížel tomu, jak se kutálí daleko od něj. Byl odhodlán k tomu, nevrátit se sem pěkně dlouho.
A jako kdyby toho nebylo dost, začala z nebe padat ta bílá sr... Eh. Sníh. Snížek.
Energicky se otřásl a to ze dvou důvodů. Sklepat ze sebe poprašek, který se mu stihl utvořit na kožichu a trochu rozproudit krev v žilách. Protože sníh a mráz jdou ruku v ruce a on vážně nesnáší chlad. Přišel čas závisti. Taky chtěl huňatý hustý kožich! Nemohl by to někdo zařídit?
Povzdechl si a neklidně přešlápl. Teď se prostě jen musel smířit s tím, že přišla zima a on bude čas od času trochu klepat kosu a cvakat zubama o sebe. A začít nad tím přemýšlet optimisticky! Jo, se sněhem mohla být taky řádná bžunda. Ale na to ho bylo potřeba trochu víc, ale to asi nebude zas tak dlouho trvat. A, což bylo to hlavní, by musel mít nějakou společnost, se kterou by si ty zimní radovánky mohl užít. Sám sebe zkoulovat tak nějak nemohl a i kdyby mohl, neudělal by to. Bylo by to totiž dost smutné a smutných chvilek si dnes zažil až až. No. Snad mu bude svět připadat milejší, když chvíli počká a vzpamatuje se ze setkání se Smrtí. Naneštěstí s velkým es.

>>> Jedlový pás

Jít či nejít. On sám byl rozhodnutý jít, ale jeho nitro se tomu tak nějak bránilo a on se přistihl u toho, že se už poněkolikáté zastavil, a jen stěží ovládl své tělo, aby se neohlédl zpět k lesu, který se zdál být mnohem příjemnějším místem, než tyhle rozvaliny. A to ještě před chvílí to místo posměšně nazýval mrtvým. Teď se musel sám sebe ptát, co je tedy potom tohle. Víc než mrtvé? Existuje něco takového vůbec?
Kolem a kolem připadal si hodně divně. A netušil čím to. Jo. Bylo tu ticho a pusto, ale takových míst viděl už spousty. Takže? Tlačil si do mysli snad něco víc, než měl? Poléval jej strach kvůli tomu, co všechno o ní už slyšel? Nebo to bylo něco jiného? Muselo být! Takový strašpytel on přece není. Je tu něco… nepřirozeného. Mrazivého. Jen těžko si představit vlka, kterému by se z toho nezježila srst, když on tomu podlehl.
Z úvah ho probudil až náraz. Do něčeho měkkého. Hned mu zatrnulo a svůj zelenkavý pohled zvedl s velmi nemilým tušením, které se mu vmžiku potvrdilo. Hleděl do svou smaragdově zářících uhlíků, zasazených v jistě černočerné hlavě. Ocas automaticky stáhl mezi nohy a uši mu klesly na krk. Její tlama se pro změnu roztáhla v zubatém úsměvu, který byl cokoli, jen ne milý. „Ale ale. Co to tady máme,“ zavrněla přesladce a přitom hrozivě.
Její dech ovál jeho tvář a tehdy se vzpamatoval. Rozpačitě si odkašlal a uctivě zacouval. Když přemýšlel o blízkém setkání se Smrtí, o až takové blízkosti rozhodně neuvažoval. Jen s vypětím všech sil vypáčil chvost z křečovité pozice a donutil jej zavlát ze strany na stranu. Byl ovšem tak ztuhlý, že připomínal spíš klacek. A teď ještě narovnat uši. Nejdřív jedno, pak druhé. Super. A teď odzbrojující úsměv, polknout ten knedlík v krku a vyřídit svou objednávku.
„Aah, krásný den přeji.“ Vlastní hlas mu zněl dost cize a pisklavě, ale to snad vyřeší další odkašlání. „Paní Smrt předpokládám? Nebo snad slečna?“ Nervózně se zasmál a shledal, že se to minulo účinkem, neb ona naň hleděla stejně mrazivě a… „Nech si kecy do koledy,“ vyštěkla znechuceně a zase vzdálenost mezi nimi několika kroky zmenšila. „Prolejzáš mi bejvák, vrazíš do mě a pak mi přeješ krásnej den? Nejseš nemocnej?“ Jako starost to zrovna neznělo, spíš měl pocit, že mu s každým jejím slovem v hlavě roste zhoubný nádor. Ach. Co když je její dech jedovatej? Projelo mu hlavou zděšeně a ona propukla v hysterický smích, který rval uši. Asi uměla číst myšlenky. Jak překvapivé.
Snažil se udržet si zbytek své důstojnosti a nehnout u toho ani brvou, ale pravdou bylo, že i když výraz nezměnil, celé jeho nitro se začalo třást, jako v zimnici. Takže tohle byla Smrt. Milá rozhodně ne. A samotná její přítomnost byla jako… Těžko to popsat. Ale věděl, že by jej upřímně děsila i bez toho, aby vyslovila jediného slova. To mu ale dopřát nehodlala. „Když mě ještě trochu pobavíš, možná ti dám aspoň kousek z toho, pro co sis přišel,“ sykla mu do ucha a pak po něm znenadání chňapla.
Umlčel vlastní vyjeknutí, ale stejně se s tím nedovedl vypořádat s takovou grácií, po jaké toužil. Gumové nohy neposlechly a místo úskoku se pod ním prostě jedna podlomila a on padl černé vlčici k nohám. Další salva škodolibého smíchu ho donutila zmobilizovat síly a pomalu se vyškrábat na nohy. A tehdy do něj pro změnu silně strčila a on skončil na zemi ještě výrazněji než prve. Z jejího panovačného pohledu pochopil, že si přeje, aby tak zůstal a škemral.
Rozum velel poslechnout. Ale on vážně neměl chuť nechat se tak ponižovat. Jako by nestačilo, že se po něm celý život vozí matka se sestrou. Už toho měl sakra dost a to i teď, když měl srdce pomalu až v kalhotách (kdyby tedy vlci kalhoty nosili). A tak se znovu postavil, přihlížejíc tomu, jak jí v očích pobaveně plane. Nadechl se k proslovu. „Smrti,…“
„Lžeš. Škodíš... A to ego. Jsi docela podvraťák, co? Líbíš se mi,“ přerušila ho neurvale a znělo to o dost podbízivěji než všechno ostatní. Tak nějak slizce. Jako když se snažíte chytit úhoře a on vám pořád prokluzuje mezi zuby. „Tak moc, že tě donutím sem přijít ještě mnohokrát. Dám ti vždy maličko přičichnout k moci. A ty pak budeš chtít víc a víc a víc. A pokaždé, co přijdeš, si spolu užijeme trochu zábavy, co na to říkáš?“ Ušklíbla se a on si připadal, jako by se rýpala v jeho nitru samotném. Zamračil se na ni a ten její škleb ještě více zošklivěl. Byla to podlá mrcha. Užívala si pláč křehkých a ty silnější pokořovala vlastním vynalézavým způsobem.
„Přijdu. A budeme se bavit,“ odkýval jí to s tím málem, co mu z hrdosti zbylo. Co jiného mohl dělat. Ona byla bohyně a on naopak slabý jako moucha. Potřeboval její pomoc a musel přistoupit na její podmínky. Cítil, jak ho krom hrůzy začíná obestírat jiný pocit. Vztek. Musel pryč. Okamžitě. Bylo pošetilé sem jít. Ale i tak toho odmítal litovat. Všechno zlé je i k něčemu dobré… Snad.
„Moje kameny!“ Ozvalo se mu za zády vztekle a on zase málem zalehl mezi kamení a předstíral, že je jedním z nich. Vůbec si neuvědomil, že se při svých úvahách podlehl té touze a stočil k odchodu. A její spravedlivý hněv měl být jeho trestem. Rezonoval mu hlavou a nutil jej ke spěchu. Jeden, dva… nepočítal je, prostě jí je rozsypal k nohám a šel. Jen horko těžko odolával tomu, aby se nerozběhl a nepobavil ji i svým finálním úprkem. Když se však nebavila tím, smála se zase jeho snaze se ovládnout. Bylo to prašť jak uhoď.
Předem prohraný boj.

>>> Jedlový pás

Objednávka černopátková:
M02/Zem/4* -> 30 + 2

>>> přes ZG ze Smrkáče

Líbilo se mu, že krajinu kolem sebe bezpečně poznává. Vůbec se to tu nezměnilo. Nikde. A pokud někde, tak ne na místech, která zatím prošel. Nepřítomnost smečky ve Smrkovém lese vyjímaje. Byl celkem zvědav, co za tím rozpadem stálo, ale touhou po tom rozhodně neumíral.
Zato dychtivě vyhlížel své nové dobrodružství. Rande se Smrtí. Znělo to cool a nemohl se dočkat. Předtím ho ale čekala o dost nudnější práce. Totiž onu proslulou Zříceninu v tomhle lese najít. Sic se mu to tu zdálo nějaké menší, než když tu byl posledně, ale pořád to byl les. Neobvykle mrtvý. Ale s tím se asi dalo počítat vzhledem k tomu, kdo tu sídlil. Smrt. Mrtví les. Paráda. Znělo to čím dál lépe.
Postřehl, že cestou někoho širším obloukem minul, ale nejevil o ně zájem. Necítil nic důvěrně známého a na otravování cizinců bude mít dost času i potom, co se vrátí. Jestli se vrátí. Vzrušením se mu zježila srst za krkem. Bude to vážně tak hrozivý zážitek, jak mu vyprávění slibují. Za chvíli to zjistí. Na vlastní kůži. A pak bude mít další historku k vyprávění!

>>> Zřícenina

>>> Vodopády

Jak se ukázalo, měl pravdu. Smečka tu nebyla. Dokonce ani nejmenší důkaz o tom, že tu snad bývala. Nijak se ho to ale nedotklo. Nikdy to tu za domov nepovažoval, takže to přijal s naprostou lhostejností. Jediný problém byl, že takhle byl naprosto bez nápadu, kde Takkiho hledat. Asi tak nějak všude. To se zdálo jako řešení.
Pohodil ocasem a sedl si na zadek. Jenže kde začít? Jak postupovat? Nebyl z těch, co by v životě potřebovali nějaký řád. Nebo tak něco. Chtěl se bavit, ne viset čumákem u země a úzkostlivě se za někým hnát. A tak. Se rozhodl. Že to nechá. Na náhodě. Jo. Prostě si bude vesele bloumat světem a když to bude osud chtít, tak se s tátou nějak potká. Nebo s někým jiným. Eh.
Radši svou hlavu moc nezatěžoval představami zbytku své rodiny a zvedl hlavu k obloze, aby se rozhodl, kam se teď vrtne. Zase byl sám a furt mu nešlo do hlavy proč. Vyděsil snad Maple tím, že zmínil Smrt? Tak lekavá mu nepřišla... Ale možné to bylo.
Určitě tomu bylo tak. Zbabělkyně. To on... Pravda. Smrt. To znělo jako výzva a výzva rovná se vzrušení. To by šlo. Dvě v jednom. Krom toho by mu přece měla pomoct s magií ne? Už dlouho přemýšlel, co by se dalo všechno dokázat, kdyby uměl víc, než jen donutit poupě rozkvést. Celkem to dělalo dojem na některé slečny, ale to bylo z jeho pohledu zoufale málo.
A tak šel.

>>> Jedlový pás (přes ZG)

Kolik je toho jeden vlk schopen obětovat pro trochu srandy? Kvanta! Když jde tedy o Fiéra, u jiných je to možná trochu jinak. Každopádně mluvíme právě o něm, takže jsou ona kvanta na místě. Kazit si zábavu jen proto, že to je maličko nebezpečné nebo snad složité, rozhodně není jeho styl.
Koukejte třeba, co dělá teď. Který jiný vlk, by riskoval pád ze srázu jen kvůli dětinskému vtípku? Kameny se mu možná drolí pod tlapkami, pod ním zeje hluboká díra a sotva popadá dech, ale vypadá spokojeně. Krom toho má ještě ten šíleně potměšilý výraz v obličeji.
Kolem dokola mu hrozí jen to nejhorší, ale podle něj je vzrušení právě to, co dělá život zajímavějším. Kázat mu o čemkoliv jiném, by byla čistá zbytečnost. Komentovat to ovšem jde – třeba poraženým povzdechem nebo starostlivým spíláním.
Kolikrát to ale už někdo zkusil a kolikrát to zabralo? Konfrontace s realitou nebude asi nijak překvapivá. Klidně tisíckrát a nikdy. Kumšt, se kterým zvládá ignorovat veškerou kritiku nebo obavy je možná až obdivuhodný.
Kek. Konečně vylezl nahoru a bez pádu. Kritický bod za námi. Kymácí se únavou, ale žije. Kam však dál? Kterýžto úmysl ho sem touto cestou dovedl? K čemu že se to chystá? Klepy tvrdí, že jen bafnout na vlčici, kterou viděl mířit nahoru. Kletby a křik, které se později ozvaly, zase hovoří o tom, že se nemýlili.
Klátí se smíchy, blbeček, tak snad mu to stálo za to.

Zdálo se, že se jeho návrhy nelíbily. Jak překvapivé. Nekomentoval to. Ačkoliv by mohl. Třeba označit ji za nudnou megeru. Ale neudělal to. Jen proto, že doposud se tak nechovala a asi by nebylo fér ji odsoudit po jednom přešlapu. "Taky jsem to slyšel," poznamenal jen, když přišla řeč na Smrt. Pravdou bylo, že s ní tu čest ještě neměl. Jen věděl, kde přibližně ji hledat.
Nicméně ani trochu se mu nelíbil výraz, který nahodila vzápětí. A hlavně ten tón. Její slova pak moc neposlouchal. Beztak to byla jen snůška zdvořilostních řečiček, které poslouchat nehodlal. Přemýšlel, co přesně se stalo, že zničehonic tak přetočila. Často od sebe ostatní vlky odehnal nějakými těmi poznámkami nebo vtípky, ale vždy tomu tak bylo vědomě a často se tomu hlasitě smál, zatímco teď byl jen zmaten. "Jo jasně," odtušil dutě ačkoliv ji nechápal ani trochu. Jak mohla být páté kolo od vozu někde, kde byl pátým kolem vždy on. Nah. Ani to, že mu řekla kde bude a prakticky jej pozvala na návštěvu mu myšlenky moc neprojasnilo. Jak ho mohla takhle opustit? A navíc s úsměvem. Tohle mu vlčice přece nedělaj!
Mírně se zamračil za jejím vzdalujícím se zadkem a pořád přemýšlel, co zmotal. Nakonec ale uznal že nic. "Ženský," odfrkl si, a protože tu neměl nikoho, koho by mohl děsit tím, že ho strčí dolů do řeky, neměl tu v zásadě moc co dělat. Takže zbylo jediné. Skočit do lesa vedle, aby si potvrdil to, že tu už žádná smečka není, a pak vyrazit do světa. Kam? To bude ještě muset vymyslet.

>>> Smrkový les

Jedno jí odkýval a druhé. No... "Promiň, ale když jde o máti, jde všechno ostatní stranou," srozuměl ji se svou životní filozofií. "Radši se poperu s medvědem," dodal, aby nebyl za úplného strašpytla a zazubil se. Ona to byla celkem pravda. Medvědi alespoň neměli blbé kecy a dalo se před nima utéct. Heh.
Pak ovšem musel zklamaně svěsit uši. Žádné lekce plavání? A to už plánoval, jak ji z těch vodopádů dolů strčí. Dobrák trojbarevnej. Ale bez toho, aby ji pak musel zachránit by to nebyla zas taková sranda... Nebo?
"Můžu tě naučit lítat," navrhl a očima velice okatě přeskočil mezi ní a prázdným prostorem před nimi, takže jí muselo být hned jasné, čím jí tu popichuje. Nevinně se uculil a mezitím si vzpomněl, co že to ještě ví a umí. "Nebo ti ukázat samotnou Smrt," dodal svému hlasu tajemný a temný podtón. Ne, neplánoval ji tu zavraždit, ale vyznít to tak mohlo.

//sorry xD

>>> Západní louky

"Jo? To se mi nějak nezdá," zabroukal na tu věc kolem jeho věku. Spíš jen zatím neměla štěstí. Pochyboval o tom, že by jejich rodinka byla ojedinělý jev. Tedy jakožto pár s vlčaty. Co do složení určitě speciální byli. Ostatně o tom se bavili hned vzápětí.
"Jestli někde uvidím mou máti, tak tě jí předhodím jako nutnou oběť, a pak zmizím v západu slunce," ušklíbl se jako správný podvraťáček, a schopný by toho určitě byl. Jen by mu to asi stejně neprošlo a Šáša by jeho obětinu prostě jen obešla, a pak by se mu nalepila na paty. Ostatně, jak by mohla vynechat příležitost k tomu, aby mu zopakovala, jakou ostudou pro její rod je. Vůbec nad tím ale nechtěl přemýšlet a kazit si náladu.
"Nechci se chlubit, ale já jsem mistr ve všem, nač sáhnu," poznamenal s hravou pýchou hned, jak se teda shodli na jarním výletu po lucích a hájích a doplnil to o hrdé zvednutí hlavy a vypnutí hrudi. "Takže tě naučím cokoliv jen budeš chtít. Třeba plavat. Ségru sem to naučil přímo tady," mávl packou k šumícím vodopádům, které se před nimi konečně zjevily a začenichal.
Když byl malý, tady to bylo smečkou dost cítit, ale dnes tu po tom nebylo ani památky. Už z toho měl jisté tušení, že v rodném lese Takkiho nenajde. Což mělo i své pozitivum - matka tu nebude taky. Ale dokud to neuvidí, tak tomu neuvěří.

Když popoběhla, aby mu zkřížila cestu a vznesla otázku na jeho věk, na krátko zaváhal. Měl by si přidat? Nebo ubrat? Nebo říct pravdu? Všechno mělo své pro a proti. Nakonec se ale rozhodl pro upřímnost, což bylo celkem zvláštní. Asi forma odměny za to, že se s ní relativně dobře bavil. Přesto se to rozhodl formulovat tak, aby zaznělo to vyšší číslo. "Brzy čtyři." Bylo mu celkem jasné, že ona je starší a zajímalo ho, jak s tou informací naloží. I z takové situace mohla vzejít kopa srandy.
"Nooo. Já tam moc času nestrávil... A vůbec, co já za to můžu. Si vyřiď s mou máti. Hodně štěstí přeju," škodolibě se ušklíbl. Už viděl, jak by Šáša Maple rozebrala na součástky. "Náš kožich je ten nejluxusnější ze všech. Hustý je jen pro nuly, jako jsi ty, které nedokáží trpět pro krásu. Podívej se na sebe, jak jsi šeredná a nechutně rozcuchaná. No fuj," začal se pitvořit a zvýšil hlásek, kterým se snažil napodobit hlas své máti a pak se znechuceně otřásl. Byl si jistý, že její projev by byl mnohem nepříjemnější, ale těhle ohledech tak vynalézavý nebyl a ani být nechtěl. Tohle snad pro představu stačilo.
K sepisování petice se už jen zasmál, protože dalšího komentáře bylo netřeba a projel pohledem tu louku, na kterou se vlčice právě rozplývala. "No, asi jo. Nevim," pokrčil rameny. Nebyl žádný estet a kytky ho nezajímaly. Každá louka byla přece stejná ne? "Můžem sem skočit i na jaře," navrhl ale. A pak zakoulel očima. "Sám, samozřejmě!" Vykřikl tak afektovaně, že bylo hned jasné, že mu s tím někdo pomáhal. Zcela schválně. Měla to být lež pro pobavení obou, ne jen pro něj.
Tou dobou už měli značnou část louky za sebou. "Tak, co už ty vodopády vidíte slečno krátkozraká?" Zeptal se, drkl do ní čumákem a už si to pádil dál. Byl vážně zvědav, co ve Smrkáči najde a stával se značně netrpělivým.

>>> Vodopády

>>> Od Dlouhé řeky

"Ale já říkám, že jsou za rohem, tak bys mi to měla věřit," poučil ji ohledně vodopádů a jen co stanuli mimo lesní porost, zamžoural kamsi na obzor. "Odsud už jsou vidět," oznámil jí, ačkoliv je mu úplně nedařilo je najít. Nicméně tentokrát si byl opravu jistý, tím, že je to jen kousek a nelhal.
"Samozřejmě, kolik si myslíš, že mi je?" ušklíbl se. Ty zimy byly dokonce dvě, jestliže ho paměť nešálila. Akorát té loňské se zrovna vyhnul. Ale ne, že by na západě bylo o moc líp, že? "Rád bych se pochlubil tím, že jsem vlastníkem toho nejhuňatějšího kožichu pod sluncem, ale... Ne! Trpim jako pes," zdramatizoval to zase maličko, už jen pro tu srandu a chápavě pokýval hlavou."Založíme nějaký spolek za zrušení zimy. Až nás bude dost, předložíme to Životovi a ten s tim něco udělá," nadhodil v žertu. Pořád měl prostě náladu plácat nesmysly. Ovšem mnohem lepší, než aby byl mrzutý, to potvrdí deset z deseti jeho bývalých kolegů.
"V tom případě. Tadá! Co na ni říkáš?" V jeho očích to byla celkem obyčejná louka. Ale s mírně neobyčejným významem. "Tady jsem ulovil svou první srnu," pochlubil se a rozklusal se zase kupředu, schválně zkusit, jak na něj zafunguje nebo nezafunguje nostalgie.

>>> z rokle

Nenechal se znechutit jejím vytahováním a místo toho se začal vytahovat taky. Tohle špičkování ho dost bavilo, tak proč ne? "Nojo, tak si buď rychlá. Já jsem čistej a nebolí mě zadek," vyplázl na ni jazyk a místo toho, aby plaval, přeskákal řeku po šutrech. Na rozdíl od Maple neměl magii, kterou by se mohl vysušit a klepat kosu nechtěl. Stejně jako se jí doprošovat o pomoc. Nah.
"Však jdeme k vodopádům, pamatuješ?" Okomentoval ještě její vybídku k napití se. Vlhkost, co si slízal z namočených pacek mu zatím docela stačila. Studilo to. Fuj. "Fakt nemám rád zimu," zabrblal si pod vousy a pohlédl do těch výšek, kam se chtěli zase dostat.
"No to víš, že jo. Nechat to na tobě, tak se tu ztratim asi taky. Ve vlastní domovině," popíchl ji zase a pustil se do toho stoupání na vrchol rokle. Bylo to stejně nebezpečné jako sestup, ale asi o kousek namáhavější. Ale určitě nic, co by dvojice mladých zdravých vlčků nezvládla. On byl bezpochyby trochu mladší a zdravější, ale to asi nehrálo roli.
Během cesty nahoru ho napadlo, že by na ni mohl bafnout, ale nakonec vrahem se stát nechtěl a rozhodl se nechat si žerty na bezpečnější místo. "Západní louky znáš?" Zeptal se místo lumpáren a rovnou si to na to místo zamířil.

>>> nahoru a Západní louky