Gallirea - Příspěvky uživatele

Dopad byl tvrdý, protože mu ten hajzl nastavil do cesty své paroží. Neubránil se tomu aby bolestivě nezakvičel. Byl to reflex, se kterým postupně spadl na zem. "Srabe, ani jako vlk se rvát neumíš," obořil se na něj hněvivě. Místo zubů a drápů používat klacky, které nemají na vlčím těle co pohledávat. Ještě že si nenechal nárůst spárky, aby i kopal jako pomatený srnec.
Ale asi ani to mu nestačilo a jal se na něj zaútočit i magií! Fakt ani špetka charakteru či hrdosti. Protivil se mu víc a víc. "Neznám tě a nechci znát. Vysmahni odsud a nelez mi na oči," vrčel vztekle, zatímco se po vzoru svého protivníka uchýlil k použití magie. Oko za oko. Vlkovo paroží rázem omotala spousta kořenů, které se rychlostí blesku stáhly zpět pod zem, což dalo tomu nekňubovy pořádnou ránu do brady.
Fíro se zle zachechtal, protože právě tehdy skočil nepříteli do zátylku jeho spojenec v boji. Zatímco Parsifal řádil , Fiér si našel čas na další slova. "Že to říká zrovna někdo, kvůli komu se už někdo zmrzačil." Ještě se ho tu opovažuje poučovat!
Ničím jiným než čistě fyzickou silou se osvobodil ze svých pout, aby započal další útok, ale ačkoliv přes všechen ten adrenalin necítil bolest, neznamenalo to, že není zraněný. Vyšlo to však na povrch, až když se postavil na všechny čtyři, odhalil kaluž krve, co se pod ním zatím udělala a kroutící se klíčky střev, co mu utíkaly z parohem rozparaneho břicha. Nohy se pod ním zhouply, ale ustál to, a nic netuší o svém stavu udělal krok kupředu. Táhnouc to po zemi za sebou.

>>> úkryt

Netušil jak dlouho uvnitř marodil, ale asi to nebyla zrovna zanedbatelná doba. Venku už nepadaly vločky, nýbrž tekuté kapky deště. To byla pozitivní zpráva, protože zimu nesnášel a i když se sníh pořád válel kolem, už to celkem smrdělo jarem. Pohodil ocasem a vykročil do přítmí večera.
V lese ovšem panovala dost zvláštní atmosféra a navíc zaslechl křik. Vydal se za hlasy tak svižně, jak mu to jen zesláblé tělo dovolovalo a sám se naježil, když uviděl, co se děje. Nebo spíš, když zahlédl to individuum s parožím. Přineslo to totiž dost konkrétní vzpomínky na to, kdy ho viděl naposledy. Ještě v době, kdy byl svět stále v pořádku. Elisa žila a Awnay byla po jeho boku. Před lovem, kde byli paroháč a Awany umístěni do jednoho týmu. Před lovem, na který se ten pošuk vykašlal a kvůli tomu se Aw zranila. Zatmělo se mu před očima, protože svou družku naposledy viděl právě zraněnou a schoulenou v úkrytu a teď tu měl někoho, komu to mohl dát za vinu. Možná snad i to, že ho opustila.
Nepřemýšlel nad tím, jaké šance asi tak má, bylo mu to jedno. Rozběhl se s vyceněnými zuby a ohnal se po vlkovi, který se zrovna zabýval přemotivovaným "vlčetem". Na Gee při tom varovně blýskl očima. "Zlej možná ne, ale zato totálně tupej a nespolehlivej," procedil mezi zuby. Považoval to za mnohem větší nedostatky, než být zlej. Sice to nebyl Fiér kdo o tom rozhodoval, ale nechtěl ho tu. Ani vidět, ani cítit. Druhý spor prozatím unikal jeho pozornosti. Viděl jen paroháče, kterého chtěl vyštípat.

Fíro po tom malém záchvatu upadl zpět do horečnatého spánku, ve kterém opravdu nevnímal, jak vlci odchází a přichází. Ještě několikrát se polovičatě probudil, aby s kašlem zase upadl do kómatu a svíjel se tam v kožešinách hezkých pár dní, než se jeho oči otevřely aniž by je zastíral horečnatý lesk.
Nebyl to však úplně nejvhodnější moment pro probuzení, protože z jiné části jeskyně slyšel dost zřetelně hlasy a... Nevěděl co ho znechucuje víc. Jestli rozhovor, který mezi dvojicí probíhal, nebo to co následovalo. Byl si celkem jistý, že takoví degeneráti by vlčata vůbec mít neměli a byl celkem odhodlaný to zatrhnout, ale místo toho aby se postavil na nohy si rozbil nos, protože byl příliš zesláblý. Ani komentovat jejich akt nemohl, protože po všem tom kašlání očividně přišel o hlas. A tak celou dobu jen ležel jako koženej v nejhorších pasážích si překrýval uši tlapama a snažil se to přežít. Ještě že neměl co vyzvrátit.
Popravdě řečeno, kdyby šlo o někoho jiného, asi by si to užil a ušklíbal se tomu, ale tohle byl Etney, infantilní jak poupě v rozkvětu a tak jeho stará byla stejně dutá jako on. Prej čulík a čulice. Aspoň kdyby věci nazývali pravými jmény! Utěšovalo jej jen to, že až se z toho vzpamatuje bude mít kopu drbů co roznést a kazit tak ostatním den.
"Sám seš mega hnus," zavrčel si tím sípavým hláskem pod nos a očima zašilhal k východu. Snad poprvé v životě si moc moc přál, aby ho někdo přišel zachránit.
Nikdo nepřišel, ale osvobodila ho další vlna vysílení a následující hluboký spánek. Tentokrát sebou celou dobu zoufale nemlel a ani noční můry ho netrápily. Nebo si je prostě po probuzení nepamatoval. Tak jako tak, byl to osvobozující pocit. A především to, že ho už nepálily oči, nebolely klouby a celkově si nepřipadal jako vyžvýkaná žvýkačka.
Měl jen hlad a žízeň a občas si pšíknul. Byl to ale každopádně už stav, ve kterém nepotřeboval podpírat, aby se postavil na nohy. Pomalu tedy zamířil k východu z jeskyně, ignorujíc pokračující rozhovor mezi budoucími rodiči. Jinak by se asi rozplakal.

>>> Asgaar

Loterie 1

Jen co se mu podařilo usnout vyčerpáním, přestal kašlat, ale i ze spánku pořádně chroptěl a sípal s každým nádechem i výdechem. A navíc sebou místo třasu začal spíš kroutit a do toho něco nezřetelného mumlal. Rozhodně neměl bezesné spaní, zatím šlo ale o zmatečné povrchové sny, ze kterých si nebude nic pamatovat.
Pamatovat si neměl ani to, jak skončil vysušený pod teplými kožešinami a jak se vzduch v úkrytu prohřál, jen proto, aby mu bylo uleveno. Tedy, s dalšími trochu postranními využitími, ale i to se počítalo. Po několika hodinách se dostal do stavu polovičaté bdělosti, zastřené doznívajícím snem. Nebo spíš noční můrou, ve které viděl Awnay, jak se k němu obrací zády a odchází. Opouští ho, aniž by se se špetkou pochyb ohlédla. A on za ní běžel. Dostatečně zběsile, aby v reálném světě všechny ty kožichy odkopal do neznáma, zatímco rozrušeně funěl. "Ne..."
Vzdalovala se mu a vzdalovala. Až do okamžiku, kdy se dík všemu tomu svíjení nedostal až k Lauře a zalechtal ho její kožich v čenichu. V polospánku neodlišoval béžový kožich od černého a nos měl ze sna stále plný Awniny vůně. Naléhavě se tedy k Lauře přitiskl a křečovitě ji objal. "Proč si mě opustila? Vědělas přece, že tě miluju," kníkl snad nejžalostněji ve svém životě se slzou na krajíčku. "Co sem udělal špatně?" Z toho, jaké horko z něj sálalo bylo jasné, že má pořádnou horečku.

Že by Fíro vnímal, co se kolem něj děje, se úplně říct nedalo. Prostě byl venku, v té ukrutné zimě, a ak najednou v úkrytu, aniž by si vybavoval cestu, dost možná to všechno ušel jen z pudu sebezáchovy v bezvědomí. Ale i když byl v útulné jeskyni, zima mu menší nebyla. Třásl se pořád stejně a věcem, co se děly kolem něj, přihlížel s tupým výrazem a hlavou sklopenou skoro až u země.
Nemesisův křik, Alastorovo záhadné vyléčení. A on jen zíral. I když Alastor promluvil přímo na něj, nevnímal ho. Ale dlaha na jeho noze povolila. Jednoduše proto, že její tvůrce už nebyl sto, cokoliv ovládat. Měl pocit, že kdyby měl plný močák, neudržel by ani moč v něm, natož myšlenku a už vůbec ne magii.
Zkusil udělat ještě pár kroků, zatímco se párek kamarádů si hiňnal v nějakém souznění, nebo co. Ale už ho vážně zradily nohy a on sebou plácl na bok přesně tam kde stál a zkroutil se tam v záchvatu kašle do klubíčka, který měl trvat několik minut v kuse, pro vyčerpaného vlka, kterým teď byl, to však bylo jako hodiny nekonečného trápení.

Fíro snad poprvé zvolil strategii mlčet a zbytek nechat na někom jiném. Chlad ho dostal do stavu, kdy ho na nohou držela jen zmrzlá voda ve vlastní srsti. Kdyby ho led nepodpíral, zhroutil by se na zem, jak hadrová panenka. Ani hlavu už neudržel vzpřímenou a hrbil se tu jako stařec.
Vděčně tedy přenechal Alastorovu váhu Nemesisovi a začal se přesouvat do úkrytu jen silou vůle, celý roztřesený jako osika. Ani nohy neohýbal a ploužil se za nimi prapodivnými robotickými pohyby, přičemž v duchu malátně proklínal řídký kožich, který zdědil po otci. Na chlad byl vždycky citlivý, ale tohle překonávalo veškeré jeho dosavadní zážitky. Víc zničený byl snad jen tehdy, když ho oceán vyvrhl na skalnaté pobřeží a oddělal mu rameno. Tehdy strávil několik dní v horečkách a tušil, že teď to dopadne velmi podobně. Rozdíl byl, že tehdy vše přežil sám a teď... teď má smečku, která by se o něj měla postarat.

>>> úkryt

>>> Mahtae jih

"Jo vlčata. Malí slepí a hluší vlci, co lezou vlčicím z břicha. Chvíli sou děsně sladcí a pak začnou děsně řádit," z toho, jak kolísal tón jeho hlasu bylo jasné, na jakou etapu jejich života se tak těší. Dělat s nima blbosti, ovšem že.
Teď se tím ale moc rozveselovat nemohl. Z kožichu měl prakticky ledovku a bolel ho každý pitomý pohyb. Úplná mizerie, ze které se chtěl co nejdřív dostat. "Jo sluníčko, sluníčko, popojdi maličko, rozežeň ty mraky, my tě chceme táky... jojojoo," zanotoval se zuby o sebe zběsile cvakajícími. Moc to očividně nepomáhalo. Naštěstí je už začínaly obklopovat stromy.
Těžko říct, jak moc to vnímal, prostě se držel toho, že musej postupovat kupředu, jinak z nich zbudou jen ledové sochy. Vnímat kde je, začal až když mu výhled zahalil jakýsi pohybující se objekt. Donutil se zaostřit a konečně poznal, s kým to má tu čest. "N-n-n-n-nemo! N-n-n-n-nesssu ti d-d-dárek," zvládl ze sebe vymáčknout. Snažit se zachovat si důstojnost nemělo smysl. Byl teď prostě totálně v hajzlu. Dobitý, dosekaný, dodřený a ještě připomínal lesknoucí se rampouch. Dost možná mu modral nos. Měl pocit, že jestli brzo někam nezaleze, prostě tu pojde.

"To máš zase bludy?" Poptal se, když začal žvatlat o Vlčíškovi. Potřásl však nad tím hlavou. "Povíme si to na druhý straně, jo?" Když někdo z nich umře, aspoň se vyhnou stupidnímu rozhovoru. Myslet pozitivně.
Když se ale konečně oba dostali na druhou stranu, neexistovalo moc pozitivních myšlenek ani v téhle ujeté hlavě. Ta šílená zima, co se mu zakousla do těla byla asi tím nejhorším, co kdy zažil. Nesnášel zimu obecně, ale tohle bylo fakt něco. Drkotajíc o sebe zuby, vyprostil Alastora ze smyčky, celkem vděčný za to, že nakonec nebyla moc potřeba a drcl do něj čumákem. "Pohyb, jinak mi umrznou kulky, což se nesmí stát. Chci jednou vlčata. Byl jsem zrozen pro to, být nejskvělejší táta pod sluncem," měl celkem proříznutou hubu i přesto, že mu ve vlastní tlamě zamrzaly sliny. Nebo si tak aspoň připadal.
Postřehl i ten Alastorův pohled, nad čímž protočil očima, ale nevzpouzel se. "No tak dobře." Jeho proslov měl být přerušován pšíkanci a občasnými křečemi z chladu, ale co se slíbí se má i splnit. "Jasně, že Vlčíšek existuje. Je celej bílej jako sníh. Je to stejnej pošuk jako Život. Nikdo normální nezištný dárky nikomu nerozdává," shrnul to tak nějak v rychlosti. "Prej žije na nejvyšší hoře v kraji," dodal, kdyby i to snad Alastora zajímalo a pak potřásl hlavou. "Nechceš se ale bavit o něčem jinym? Třeba o slunku nebo tak? Tohle nás moc nezahřeje," postěžoval si a znovu se celý zkroutil, když mu na hřbet sáhla sama smrt. "Mohl bych nám pocit tepla zařídit iluzí, ale už sem úplně vyždímanej," zamudroval. Už pro něj bylo celkem složité vůbec ohýbat končetiny v kloubech, jak se mu do mokrého těla zakusoval mráz. Ale aspoň v té zimě necítil bolest ze svých ran. Ta přebila totiž všechno.
Naštěstí je před nimi konečně vyloupl jeho domovský les. Nikdy Asgaar neviděl tak rád, jako právě teď. Už se viděl v úkrytu, spící pod kožešinami. Popravdě se mu však už dost zatmavovalo před očima. Musel se kousnout do jazyka, aby se probral. "Už sme skoro tam, to dáš," informoval roztřeseně druhého vlka, který na tom asi nebyl o moc lépe.

>>> Asgaar

>>> Bukový sráz (přes křovinatý svah)

Aspoň pár slov z něj dostal, a dokonce se jim dařilo postupovat stále kupředu. Možná by po tom všem zasloužili oba pauzu, ale nechtěl odpadnout únavou někde v cizím lese, zvlášť když se za nimi mohl hnát ten zhrzený vztekloun. A navíc, když věděl, že jeho domov je jen za rohem.
Teď však stanuli před tím nejhorším. Překonání řeky, co jim stála v cestě. Rozbouřenému moři možná unikli, ale to neznamenalo, že se nemohou utopit v peřejích. Přesto mu ty kameny v téhle části toku přišly jako jediná schůdná cesta. Na to, aby jim vyčaroval strom přes řeku vážně neměl dost sil.
"Máš zač. Si to někdy vyberu," zazubil se na Alastora za doprovodu burácení vody před nima. "Když tohle teda přežijem. Počkej tady," pronesl a s další liánou, uvázanou kolem Alova těla, v tlamě, přeskočil na první skalku, co čněla nad hladinou. Pak na další a další. Jednou si odřel koleno, podruhé mu namrzlá tekutina proklouzla pod nohama a jen tak tak se udržel nahoře. Nakonec se to celé pokazilo až těsně před cílem, ale naštěstí nebyl břeh tak daleko a několikeré zahrabání nohama postačilo k tomu, aby celý zmáčený vylezl na souš. "Fujtajksl, zima hnusná," stěžoval si, zatímco se celý roztřesený chlady jal za liánu tahat. "Thak pohď," procedil mezi zuby. Teď to bylo na Alastorovi, aby mu trochu věřil, a dal se na cestu. Kdyby spadl, hodlal ho za ten provaz vytáhnout.

>>> Divoká pláž přes mys

Cesta nahoru byla pořádnej voser, zvlášť když jste domlácení a táhnete se s kulhavým vlkem, skoro tak velkým, jako jste vy sami. Ale nakonec se dostali na plošinu nad sebou. Pěkně hnusnou mimochodem. Kamení a kamení. A sníh. Hnusná kombinace pro vlka, co nepochází ze severu. Proto to co nejrychleji šmejknul k prvnímu lesu, který zahlédl.
Kdyby nebyla zima, mohl by to být celkem útulný lesík, ale takhle to bylo fakt na prd. Listnáče jsou v zimě na nic, jen děsivý holý větve. Leda že by chtěl někoho napíchnout na kůl. Což zatím neplánoval, ale mohlo se to brzo změnit. "Tak už se vzpamatuj," houknul na otřeseného Alastora a vedl jejich kroky více severně, aby je dostal k místu, kde se dá řeka nejsnáze přejít. V jejich stavu to i tak nebude žádná pohoda, lahoda, jahoda, ale lepší než slézat na dno rokle a pak šplhat zpátky. Předtím než se však k řece dostaly, se rozhodl ze sebe vyždímat nějakou tu energii a znehybnil poraněnou nohu svého parťáka improvizovanou dlahou z lián.

>>> Mahtae jih přes křovinatý svah

// Děkuji za všechnu tu práci a investovaný čas. Omlouvám se za záseky a... Prosím pěkně Fírovi imunitu a kamení

>>> Západ od Gallirei

Dělo se toho trochu moc najednou a někdo tak trochu neunesl ztrátu vlčice, kterou polklo moře. Fírovi by jeho útok na Alastora byl celkem ukradený, kdyby toho mladíčka ten samý den už jednou ze spárů smrti nevytrhl. Takhle to znělo jako pořádně promarněná snaha. A navíc ten pohled varovný pohled od hnědého bral spíš jako neodmítnutelné popíchnutí.
Dřív než však stihl vyslovit jediné slovo, pustila se do nich bouře, ve které měl každý dost práce se zachováním vlastního kejháku. Pořádně netušil, kde je vlevo nebo vpravo. Prostě se jen držel tak pevně, jak mu to zhuntované tělo dovolovalo a úlevně si povzdechl, když se ocitl na břehu. Sice měl tlamu plnou vlastní krve, ale už se s ním netočil svět. Bolet to začne trochu později, až mu z žil vyprchá adrenalin.
Chvíli se motal, než se domotal k Alastorovi, který dle všeho nabyl zpět svůj zdravý rozum a teď vstřebával, co udělal. Plácl ho přes hlavu. "Nikoho si nezabil. Zakousnul si jí snad? Ne. Zabila jí ta příšera." Té jeho sebelítosti měl už celkem plné zuby. Trochu u toho šišlal, ale rozumět mu bylo. "A pro tvou informaci, nejseš jedinej, kdo o někoho přišel, tak se nechovej jak děcko. Ty máš aspoň naději, že ji moře vyplavilo někde jinde," adresoval tentokrát Duncana. "Jestli si to chceš vyřikat, přijď až se všichni zotavíme," nesnášel neférovost, ačkolik jinak byl také ukázkový hajzl.
"A ty polez," houkl na toho světélkujícího nekňubu. Nic by mu po něm nebylo, kdyby už tolikrát nezaznělo, že je Nemův kamarád. A Nemo určitě moc přátel neměl a neodpustil by mu, kdyby ho nechal té hysterce na pospas. Neměl po tom všem dost sil, aby ho odnesl na zádech, ale podepřít ho ještě zvládl. "Na shledanou, slečno," houkl přes rameno na Bouři a zamířil rovnou k Asgaaru.¨

>>> Bukový sráz přes Kamenný mys

Šup. Jedna vlčice na loďce. Šup. Druhá vlčice na loďce. Byl se svou práci nadmíru spokojen. I pohled na hnědého vlka, jak jen tak-tak stihl své, byl celkem uspokojující. Nicméně, když už to byl chlap, aspoň měl smysl pro humor, čemuž Fíro vždy fandil a tak přihodil svou špetkou do polévky. "Tebe bych tu nechal, ale dámám nešlo nepomoci," ušklíbl se a celkem se uvolil i k tomu, pomoct mu nahoru a pochválit mu cetku. Jemu se teda nelíbila, ale jeho nebyla žejo. Jen jednu věc moc nechápal. "Kdo by chtěl tlapku tý starý čarodějnice?"
To už se ale o slovo hlásila jedna z vlčic, která mu připomněla, že jejich skupinka byla vlastně čtyřčlenná, tudíž jim někdo chybí. "Ej," odfrkl si jen, když přihlížel dalšímu úmrtí na ostrově. To bylo už čtvrté, skoro si připadal, jako by to sbíral. Popravdě jej o něco víc znechucoval Bouřin výlev do vod oceánu. Smrdělo to.
Jako by však těch problémů nebylo dost, ukázalo se, že Alastorova nevolnost je vážnější, než si myslel. Říkal mu sakra táto! "Hele Méďo seš si jistej, že na tom ostrově nesežral něco, cos neměl? Máš halušky?" dotázal se a zaškaredil se, když vytáhl tu věc s opicemi. "Já myslim, že sme se tam tak nějak nechali všichni navzájem," odtušil smířlivě, ačkoliv se málem začal rozčilovat, že to oni tam nechali je a... Bylo to zbytečné. Stejně mu to očividně nemyslelo, jinak by po vratkém plavidle nehopsal jak pitomeček. Dřív než proti tomu stihl kdokoliv zasáhnout, odsrala to ta modravá vlčice, co očividně také znala Nema. Zmizela pod vodou a něco dost divného jí k tomu dopomohlo.
"Třeba se tomu vykroutí," nadnesl, když jim Bouře zakázala tu druhou zachraňovat skokem do vody. Celkem vesele se uculoval nad jejím následovným proslovem aka matka rodiny, tudíž jeho žena heh, a očima pátral po vodní hladině, jestli jeho "dcera" nevyplave. Zkusmo sáhl i po své magii, která na ostrově sice nefungovala, ale tady by třeba mohla...

U nohou mu ležela dnes již třetí mrtvola. Byl na sebe pyšný a proto se křivě usmíval. To všem nemohlo zůstat bez lidské odezvy, a když se o něj začala blízká skupinka až moc zajímat, rozhodl se, že toho už bylo celkem dost a pelášil zas zpět k vodě a k loďce, ve které už bezpečně trůnil Alastor a škrábala se tam jedna z vlčic.
Celkem ho zajímalo, jestli ta věc tolik vlků unese. Ale víte co. Vždycky se dá někdo shodit dolů. A třeba se někdo k plavidlu ani nedostane. Doufal v hnědého vlka, protože... ho neznal a nebyl vlčice, takže neměl plusové body.
Moc se ale neohlížel, měl před sebou ostatně zadek žíhané slečny, kterému se jaksi nedařilo dostat na palubu. Uculil se. "Dovolte slečno," houkl na ni, zadržel dech a potopil se tak, aby se dostal pod ní a vyhoupnul ji nahoru. Zbožňoval, když po něm vlčice šlapou. Ehm. Ještě se ohlédl, jestli podobnou službu nebude potřebovat jiná z dam a pak sám na kymácející se zařízení vyskočil. Chtěl se vítězoslavně zazubit na svého parťáka z hory, ale ten vypadal úplně mimo. "Hej kámo brácho, ne že teď po tom všem zaklepeš bačkorama," netušil co se s nim dělo. Možná dostal větší ránu do hlavy, než se zdálo?

To byla jízda! Vzuuum. Fsuuun. Krajina se kolem nich proháněla v podobě barevných šmuh a vítr mu zběsile řval do uší, a on řval taky, akorát na rozdíl od Alastora vesele. A to veselí si zachoval i poté, co nedobrovolně opustili své vozítko a vystřelili k nebi jak rakety. Zmlkl až při svém tvrdém přistání, když do tlamy nabral asi tak tunu písku, kterou se jal znechuceně prskat. To už Alastor s nějakým výkřikem na tlamě mizel ve slané vodě.
Nebudem si lhát, přejel ho nedůvěřivým pohledem, ale pak se začal zajímat o jiné dění. I on postřehl ostatní vlky, co se snažili dostat k plavidlu, které mohlo být jejich jedinou cestou domů. Co ho zaujalo nejvíc bylo... To měl ten vlk sebou tři šťabajzny? To jako vážně? Jak tohle bylo fér, jako? On celé dobrodružství protrpěl obklopen smradlavejma chlapama!
Vymotal se z písku na nohy. Kdyby mu tělem nepulzoval adrenalin asi by nebyl po tom všem schopný ani chodit, ale on pulzoval a navíc měl opět příležitost zachraňovat krásky v nesnázích. To si nemohl nechat ujít. Osttně dneska už zabil sám sebe a starého dědka, neměl žádné zábrany. A tak se rozběhl k člověku, který se zrovna napřahoval k tomu, aby směrem ke skupince vyslal tu divnou tyč. Hodlal mu tu tenkou končetinu ukousnout. Jojo. Zase jednou dělal neskutečné blbiny.