Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Eeeeh. Co tohle bylo za situačičku? Nějak to nechápinkal, protože najednou byl ve vodičce a nikoliv samotinký. Byla tam s ním i Awnička. "Jojo srandičky, srandičky." Musel se uculit, neb zjištěníčko, že i ona má nějaký ten smyslíček pro zábavičku se mu líbil.
Prostě se přidal k její salvičce smíchu a čumáčkem ji šťouchl do žebírek, aby se laskavě hýbala. Hádal, že jí bude po takovém výkoničku bolet ta její tlapička, takže jí hodlal pomoci s tím belháníčkem zpátky na břežík. "Ty seš mi pěkná kravička," poznamenal při tom a vítězoslavně se usmál na Lauřičku, co je čekala s pevnou půdičkou pod nožičkama. "Bžundičku já dělat umím. Ale kde je Falíček?" Poptal se po hněďoučkém vlčíčkovi s náušničkou, který tu nějak chyběl. Bez něj přeci tu jízdečku na kládičkách nemůže dělat! To by nebyla zábavička! S když už jsme u toho. "Kládičky! Potřebujeme kládičky!" Nic z toho, že už zase klepal kosičku a kožíšek mu zamrzal ledíčkem. Prostě chtěl své dobrodružstvíčko.

>>> Cedrový háj

Šum proudící vody zaznamenal i přes vlastní sípot a chrapot. A udělalo mu to náležitou radost. Už jen chvíli a bude tam! Řeka, řeka, řeka! Jazyk mu od huby vlál tak mocně, že ho asi párkrát pleskl do oka a oslintané měl snad i celé ucho. Srdce mu v hrudi divoce bilo.
A pak najednou byla před ním. Ukázala se tak náhle, že to málem nestihl ubrzdit a dal by si dnes další koupel. Ta sice byla v plánu, ale trochu jinak a tohle by bylo dost nepříjemné překvápko. Ale dal to! Sice ho po tom výkonu polštářky na nohou pálily jako čert, ale byl živý a neutopený. Tak.
A kde jsou ostatní? Plácl sebou na břehu, funěl jako doga po výšlapu do dvanáctého patra a snažil se při tom rozhlížet po blízkém okolí. Moc se mu to nedařilo. Měl tlamu tak doširoka otevřenou, že musel mít ustavičně zavřené oči. Chladný vzduch ho štípal v hrdle, ale tělo si říkalo o kyslík, takže se tomu musel podvolit a něco obětovat. Imunitu má dobrou, tak ho to snad zdraví stát nebude. A navíc mu po tom sprintu bylo vážně báječně teplíčko. Možná by mohl celou zimu proběhat. Krom tepla, by zapracoval na své výdrži i zrychlení a navíc by se dostal do kondice a na jaře bude moci oslňovat krásné vlčice svými vypracovanými svaly. To znělo jako dobrý plán.
Teď ale přece musí najít to kládu. A nějak ji dostat na vodu. A pak sebe na ni... Eh. Až popadne dech a přestane mu cukat v tlapkách...

>>> VVJ

Ohoho. Už to bylo pěkně dlouho, co se pořádně proběhl. Na všem tom ostrém kamení, zamrzlých loužích a tak vůbec, co se cestou sem vyskytovali, si to nemohl úplně dopřát. Ale velká zasněžená planina? Jo to bylo jiné pošušňání. Tady se mohl odvázat a nechat se omezit jen vlastním tělem. Rychlostí, výdrží a... občas zlobícím ramenem. Zatím se ale cítil fajn a skvěle.
Ani se neohlížel, nezajímal o to, jestli jeho výzvu přijali a ženou se za ním, nebo ho mají jen za potřeštěného blázna a zvolili vycházkové tempo, což bylo vzhledem k Awnayině stavu pravděpodobnější. Klidně ho mohli i nechat jeho osudu a zůstat u rozjímání a plkání. Tohle bylo blaho, jen s vlastníma rychle kmitajícíma nohama a prudkým oddechováním.
Když dorazil k lesu, uvědomil si, že ho zná a dík tomu si určil i další směr. Bylo tak příjemné být zase v těhle končinách a vědět, co je za další zatáčkou. z kmenů stromů, co se mu pletly do cesty si udělal další výzvu, nezpomaloval a využil je k divokému slalomu, při kterém mu podkluzovaly tlapy a smál se jako pako. Jednou se i kousl do jazyka, ale to ho přece nemůže zastavit.

>>> Mahtaë (sever)

Ve svém nadšení poskakoval jako hopík, ale zvolání trojbarevné vlčice přece postřehl. Okamžitě za ní vrhl svůj rozzářený pohled. "Jo! Bžudna!" Ještě jeden skok, jen tak pro efekt. "Jdeme sjíždět řeku na kládách!" Informoval ji s potměšilým úsměvem a pak se už vážně rozběhl kupředu. Netrpělivý a nespoutaný. Co na tom, že si Falion možná jen dělal srandu. On to myslel vážně a těšil se jako malé vlče. Adrenalinové sporty byly nejvíc!
"Poslední je padavka," zvolal a hned mu něco došlo. Na krátko se otočil, takže si to nemotorně klusal pozádu. "Promiň slečno zchromlá!" Mrkl laškovně po černé vlčici, jejíž osud už byl jednoduše zpečetěn. Však si jednu malou prohru, za to, co mu udělala, beztak zasloužila. Ne, vůbec není škodolibý.
A pak už mu od nožek divoce odletoval sníh, jak se vrhl prvním směrem, který ho napadl. Sice nevěděl, že Falion má tajnou zbraň v podobě křídel, ale hnal si to, jako kdyby ano. A vyhrát to přece musel!

>>> Cedrák

"Zrovna si nějakej úkryt hledám, tak žádný strachy," informoval toho rýpálka, který mu tím vlastně dost fušoval do řemesla. Utahoval si z něj vskutku řádně. Až to v něm probouzelo jeho spící soutěživost. Než však stihl vymyslet, jak se mu za to pomstít, dal se Falion do práce a on raději sklapnul čelisti, labužnicky zavřel oči a pořádně si to teplíčko užil. "Jo, myslím, že jo. Vězte, že udělám, co vám na očích uvidím, bude-li to v mé moci," pronesl s přehnanou formálností, kterou nebylo možné brát vážně, ale jistá forma díku to rozhodně byla. A druhá část věty byla obzvláště důležitá, protože toho v moci zatím moc neměl.
A kdyby to nestačilo, ono kouzelné slovo zaznělo hned vzápětí. "Díky." Vážně byl rád, že byl ušetřen rozhovoru o... té čarodějnici, co byla zároveň jeho matkou. Nicméně, to že byla vůbec zmíněna něco znamenalo a on i věděl co. "Už jsme se potkali, co? Hned si mi přišel povědomej," tentokrát přimhouřil oči, prohlédl si ho důkladněji a skutečně se nad tím zamyslel, ale pořád si nebyl úplně jistý, kdy a kde k tomu došlo.
Pak přišla řada na tu absurdní debatu o ničem. Vůbec se nedivil, že se Falovi nepozdávalo, sám sobě tak úplně nevěřil. Zato jeho vyprávění mělo svou šťávu. Oči se mu okamžitě rozzářily neskrývaným vzrušením. "To zní jako bezva bžunda! Místo sobů hledáme řeku!" Vyhrkl a několika skoky vpřed naznačil, jak moc to myslí vážně.

Inu nechal vlčice vlčicím a jejich záležitostem a ušklíbl se na modrookého. Pokud se dobře pamatoval, znamenalo to, že ovládá magii vzduchu. A vzdušnomagičí, přece umí ohřát vzduch! Launee to rozhodně uměla. "Nojo, z každýho občas něco vyteče," přisvědčil mu s ďábelským leskem v oku a pak přešel k tomu, co ho tolik zajímalo. "Hele, vim že se moc neznáme a nic mi nedlužíš, ale nemohl bys mi vyfénovat kožich? Fakt mám pocit že umřu. Nechceš mne mít na svědomí, že ne?" Štěněčí očička nasazena a tolik prosebná, že se to dalo brát jako alternativa pro to magické slůvko na konci žádosti, které shodou náhod zapomněl vyslovit.
A pak se dal do vyhlížení těch čtyřnožců s parohy a tvářil se tím i celkem zaujatě, dokud jej druhý vlk neoslovil a nedonutil jej zkřivit tvář do grimasy, ve které se mísilo zděšení, znechucení a nevíra zároveň. To samo o sobě bylo asi dostačující odpovědí a on se navíc celý otřásl, aby ze sebe ten šok sklepal. "Nekažme si hezký den tím, že o ní budem mluvit, jo?" Navrhl spěšně a teprve tehdy si uvědomil, jak se u toho naježil. Rozpačitě se uchechtl a zase se vrátil k pročesávání horizontu.
"Věděl jsi, že tam na západě se říká, že když ulovíš prvního soba v zimě a ukousneš si z něj první kus, tak tvar toho, co vyrobíš, ti řekne, co tě čeká v budoucím roce?" Pokusil se změnit téma prvním blábolem, co mu přišel na mysl. Dost možná si to i vymyslel, nějak se nepamatoval. Ale někde to vzít musel, takže možná něco v tom smyslu skutečně zaslechl. Ovšem i v tom případě by byl silně skeptický k fungování celé věci.

Kytky raději už nekomentoval. Sice by mu vůbec nevadilo, kdyby si o něm myslela, že je feťák, ale ani to úplně k životu nepotřeboval. Ani si o sobě nechtěl myslet, že je yetti. Taky proč? Ten má rád zimu a to bylo Fírovi na hony vzdálené. Fuj.
A pak už měli společnost. Hnědá vlčice byla pravděpodobně starší než on a Aw dohromady, ale byl to takovej roztomilej bobek, že se na ni musel culit ať už chtěl nebo ne. "Nazdárek," vrátil jí pozdrav a pyšně se napřímil. "Společnost, co zachraňuje vlčice s bolavou nohou," musel ji přece hned zkraje spravit o své galantnosti a pak se ušklíbl. "Prej připletla do cesty! Shodila mne do řeky!" Naprášil ji bez okolků a připomněl si tím, že je mu vlastně zima. Hned se jako správná hérečka otřásl. Určitě se mu na kožichu už dělaly rampouchy. Nicméně netvářil se, že by jí to pořád nějak zazlíval. Prostě si chtěl jen rýpnout.
Když už o něm Laura mluvila, hodil rychlý pohled k jejímu společníku, nad nímž se trochu znechuceně ušklíbl, protože viděl ty nudle. "Dean, těší mě. Něco ti teče z nosu," upozornil ho nevinně a přátelsky mávl ocasem. Byl mu povědomý, ale byl moc líný na to, se aktivně rozpomínat. Třeba to časem přijde samo.
A pak se ublíženě ušklíbl, když dala černá jasně najevo, že chce se svou kamarádkou mluvit v soukromí. "Sotva mne přestane potřebovat, odkopne mne," zabrblal v žertu a odklusal si to za Falionem. "Než si dámy promluví, můžem jít třeba pozorovat soby," navrhl se zakoulením očima a rozhlédl se, jestli nějaké nezahlédne. Místo toho ale viděl jen planinu, zakrytou sněhem, který tak připomínal bílou slaďoučkou polevu. Škoda, že pravda byla trochu jinde.

"Mojí magií je země, o kytkách vim první poslední," zalhal až se mu od kebule prášilo. Ve skutečnosti ho vůbec nezajímali. Pokud tedy neměly ty účinky, na které prve narážel. Ušklíbl se nad tím, jak si hraje na soběstačnou a odhání ho, ale k odchodu se pořád neměl. "Jo jsem roztěkaný vlk. Měním záměry ze vteřiny na vteřinu. Aspoň se se mnou jeden nenudí," vypnul dokonce hrdě hruď a pak ji sjel varovným pohledem. "A opovaž se tvrdit něco jinýho," on by to na jejím místě just udělal a byl zvědav, jak se zařídí ona.
Když se pak rozpovídala o objektu jejího, a teď už jejich, zájmu, poslouchal nejen na půl ucha, jak měl ve zvyku. Žádného obšírného popisu se ale nedočkal. Jen jména a pohlaví a toho, že ji asi zrovna zahlédla.
"Hmm," střelil pohledem do míst, kam černá koukala a opravdu uviděl dvě vlčí siluety. A protože neměl ve zvyku chodit kolem horké kaše a zdržovat se útrpným čekáním, prostě se napřímil a dal se do křiku. "Laurooooo! Si to tyyyyy?" Jestli to ona nebyla, brzy to zjistí. A jestli byla, tak si alespoň pohne zadkem.

>>> Aina

Neříkal něco o tom, že se tomuhle jezeru vyhne? No nevadí. Nikdy nebyl zrovna dobrý v plánování věcí. Už se stalo. "To bys byla nebývale krutá," okomentoval její otázku a celkem se mu ulevilo, protože ona formulace napovídala, že to nakonec nebyl on, kdo ji zmrzačil.
A pak ji zase přejel skeptickým pohledem. Nejdřív rodiče alfy, pak napadení medvědem. Tady má někdo buďto velmi dobrodružný život, který by i záviděl, nebo vážně odvázanou představivost. "Seš si jistá, žes cestou nesnědla nějaký divný kytky?" Zeptal se podezíravě a pak se ďábelsky uculil. "Takže, když za to nemůžu já, tak bych vlastně mohl jít," aby té hrozbě dodal na uvěřitelnosti, nakrátko se od ní maličko vzdálil, ale nakonec nedovolil, aby na nohu zase našlápla celou vahou. Ať už to bylo jak bylo, když svou slabost ukazoval někdo tak zatvrzelý, asi to vážně bolelo a zas takový podvraťák nebyl, aby ji nechal kvůli vlastní zábavě fyzicky trpět. A navíc to hřálo. I když oba smrděli sírou, bylo to v téhle kose příjemné.
A poslušně zastavil, když si o to řekla. "Koho vlastně hledáme?" zeptal se mezitím, co popadala dech a sbírala síly. Pamatoval se, že na něj křičela něco v tom smyslu, že někoho nahání. A to by klidně mohl udělat on sám a dovést jí dotyčného až k čenichu. Pak by mu musela poděkovat. Hehe.

No, nakonec to tolik nebolelo. Spokojeně se usmál a pohodil ocasem. Vlčice udělala něco, čeho by se od své ségry nikdy nedočkal. Ustoupila a souhlasila. Jak povznášející. "Nakonec nebudeš taková slepice," pronesl uznale a pak už jen přihlížel tomu, co vyvádí.
Vypadala najednou nějak vážně a divně. A když se pod vlastní vahou otřásla, projelo mu hlavou neblahé tušení. Mohl by snad? Je to jeho práce? Nebylo to by to poprvé, kdy svým chováním někomu nechtěně ublížil. V hlavě mu to šrotovalo, zatímco sledoval, jak se pomalu vzdaluje a pak v náhlém záchvatu zodpovědnosti vyskočil na nohy a klusem ji doběhl. "Počkej přece!"
Stejně jí nechtěl nechat jít a takhle měl alespoň výmluvu, dík které navíc mohl působit dobře. Starostlivě. Hrdinsky. To se tak vlčicím líbí ne? "To jsem ti neudělal já, že ne?" Nakrčil čumáček se všemi těmi obavami a znovu se na ni namáčkl, tentokráte ovšem s úmyslem ji podepřít na potřebné straně. Zvědav, jestli její hrdost dovolí, aby takovou pomoc přijala. On se bude dobře bavit, ať už to nebo to.

>>> VVJ

Slečna se brání a je pořád stejně zatvrzelá. Musel se trochu přemáhat, aby ji znovu za trest nepřiškrtil. Nakonec ale zvolil smírnější řešení. "Hele. Přiznávám, že jsem se moc nerozhlížel. A teď je řada na tobě," navrhl jí kompromis, který zahrnoval přiznání chyby na obou stranách, což od něj bylo nečekaně rozumné. Holt si občas vzpomněl na to, že je přece dospělý a chce tak i působit.
"Ne, že bych to nečekal," uculil se, když mu odmítla slušnou žádost a celkem zklamaně shledal, že životodárný plamen vyhasíná. Achjo. A ještě mu to musela připomínat. I s tou přímou úměrou. Nenadšeně se tedy odtáhl, tváříc se jako ukřivděné štěně.
"Nojo, však tě už nedržim," zamručel a pohybem tlapy jí naznačil, že se může kdykoliv sebrat a jít. Nicméně ani v nejmenším neplánoval dát jí pokoj, o který prosila. Na to byla až moc zábavná. Zábavných jedinců on se drží jako klíště. Nebo jiný podobně obtížný hmyz. Tvářil se ovšem zcela nevinně, takže o jeho záměrech nemohla mít sebemenší tušení. To bude překvápko. Od něj, jen pro ni. Určitě bude nadšená.

Fíro se jal odpovídat na otázky zcela věcně. I na ty řečnické. "Tulim se. Tulim. Ne, nejsem. Zbláznil. Už dávno," vyjmenovával postupně a odmítal se od ní hnout, protože mu hned bylo o poznání lépe. Ať už to bylo ohněm, jejím fyzickým teplem, nebo ho hřálo vlastní vzrušení. Z možného nebezpečí. Nebuďme úchylní.
"Mně je zima kvůli tobě," špitnul jí pak sladce do ouška. Jakoby ji chtěl svést nebo tak něco. Ale žádné jiné postranní úmysly, než trochu tepla ve skutečnosti neměl. Jen tu ustavičnou potřebu ji zlobit. Třeba by z ní mohl po té salvě vzteku dostat trochu rozpaků? Zajímalo ho, jestli je takové emoce vůbec schopna. A jak se to na ní pozná. To by mohlo být opravdu cute.
"A poprosíš?" zkusil to na ni zvesela, když se ozvala s tím, že ji dusí. Ale blahosklonně se maličko odtáhl, protože zavraždit ji taky nechtěl. Tedy. Před nějakou chvilkou celkem jo, ale od té doby se už stihl uklidnit a vybouřit. A teď už měl jen chuť na nevinné vtípky. A smířlivě jí oblíznout ucho. Jen proto aby zjistil, jestli ji to rozhodí, nebo ho za to zaživa sežere.

"Káča," zapakoval jí to bez okolků, akorát kratší a tím úspornější. "Jo, to já rád," přisvědčil hned na to a věnoval jí poputelný úsměv. Vztekala se krásně, jen co je pravda. Dávala mu přesně to, co chtěl a on cítil, že se pomalu uklidňuje. Drát si ale ještě nepřestal. Ostatně kdy znovu bude mít takovou příležitost někoho potrápit?
"Zásadně nekňučím, na rozdíl od někoho," přisadil si tedy a zbytek těch keců jí jen povzneseně odkýval, neb byl zaujat dalším děním. Upřímně. Byl muž činu, takže na vybídku "zkus to" už aktivně otevíral tlamu a natahoval krk. Ale kouř a plameny ho zastavili.
Přihlížel tomu mírně fascinovaně a pak, jako by ho náhle osvítilo. "Tak to je hustý!" prohlásil nadšeně a okamžitě se poddal tomu nápadu, co ho napadl. "Zahřej mě! Zahřej!" zavýskal a vůbec se neřídil jejím doporučením, aby se držel dál, místo toho jí skočil, div že ne na hlavu. A začal se mačkat. Asi jako kočka k topení.

Když se ona směje, automaticky se přidá, aby nebyl pozadu. "Za to, že seš přisleplá a bezohledná káča," odfrkne na plnou hubu jen chvíli potom, co se dosměje a pak se zase celý zakaboní. "Nojo. Slečinka je ve skutečnosti bezmocná, tak začne vytahovat svý rodiče," tohle bylo vážně rozkošné. Skoro mu jí bylo líto. "Škoda, že ti nevěřim ani písmenko," dodal skepticky, ale stejně na tom moc nezáleželo. Klidně ať si je dcera samotné Smrti, on se od ní komandovat nenechá. "A žádnýho Etneye neznám. A ty mi zase dost připomínáš mojí ségru. Taky pěkná slepice," když už nic jiného, tak mu tahle šarvátka rozproudila krev v žilách a momentálně nevnímal to, jak mu omrzávají kulky. Ubožátka.
Každopádně byla tahle vlčice celkem legrační a úplně si o jeho škodolibou pozornost říkala. A vážně vypadala nebezpečně, když chtěla. On měl ale pro strach uděláno. Nebo spíš přesněji postrádal pud sebezáchovy, takže to bral naopak jako výzvu, která musí být překonána. "Ne, ale mohl bych do toho tvého udělat pár slušivých děr," navrhl s mrazivým úsměvem, který na světlo světa tahal jen výjimečně a nedočkavě čekal, co ona na to.

Prej omluvit! To určitě. Místo toho se rozesmál jako pako, i když to klepání zubů tomu dost ubíralo na bezstarostném dojmu. "Sem to udělal schválně, jestli ti to ještě nedošlo," odsekl a jen tak pro efekt se otřásl ještě jednou. Možná taky trochu z trucu.
Poznámku o kožichu radši moc nekomentoval. Až moc mu to připomínalo kecy, které vypouštěla z tlamy Linda. A Šáša vlastně taky. Pořád jen řešily kdo je jak barevný a co mu kde trčí. Fintivé barbíny. "To ty se omluv mě," zavrčel zcela beze strachu. Jestli má v úmyslu ho zapálit, možná by to i uvítal. Raději shořet, než umrznout. "A pak tě ušetřím trýznivých muk," když vyhrožovala ona, on mohl taky. I když si byl celkem jistý, že co do magie umí pořád stejné prd jako včera. Nebránilo mu to v tom, aby přišel blíž a přitiskl svůj čenich na její s výhružně přivřenýma očima. Ne, že by se rád pral s ženskými, ale tady šlo přece o vlčí hrdost!
A byla to celkem sranda.