Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//1

Fí čekal na své odpovědi. Však tátu alespoň rok neviděl a byl to jediný člen rodiny, který to měl v hlavě v pořádku. Museli si toho hodně říct. Jenže. Nikdy se jich očividně dočkat neměl. Když se začali Takkiho kontury rozmazávat a drolit v jemný prach, zmateně zamrkal a podvědomě vykročil o krok vpřed.
"Táto?" Hlesl šokovaně. Nic to ale nezměnilo, pokračovalo to dál. Nejmilovanější vlk na světě se mu rozplýval přímo před očima a on s tím nemohl nic udělat! "To mi přece nemůžeš udělat!" Vyhrkl ve své bezmoci a přiskočil ještě blíž, aby do něj drkl a třeba tím ten proces zastavil, místo toho ale jeho čenich nenarazil vůbec na nic, vlkův obraz se rozbil zcela a prach rozfoukal poryv větru.
Fiér nevěřícně zíral do míst, kde před chvílí Takki stál. Jeho šlápoty tam pořád byly. Jako jediný důkaz toho, že tu kdy byl a nejednalo se jen o přelud, v což tak trochu doufal. Aniž by si to uvědomil, jeho zadek ztěžka dopadl do sněhu. Nebyl sto se s tou podívanou smířit a zažíval bolest dosud nepoznanou. Ze ztráty blízkého.
Chvěl se, v očích ho pálily slzy a myslí se proháněly výčitky svědomí. Proč mu prostě neřekl, že ho rád vidí a jak ho má rád? Proč ztrácel čas s hloupými vtipy? Vážně bylo to poslední, co mu řekl, že je nudnej dědek? Se zakničením povolil svaly v krku a nechal hlavu padnou bezvládně dolů a konečně skanout po tváři i ty horké slzičky. Srst mu najednou tak divně splihla, ramena poklesla, oči se zastřely...

Tak jasně, že ho rád viděl. Však to byl jedinej člen rodiny, kterej za něco stál. Ale to přece neznamenalo, že sleví od svého trolení! V reakci na jeho škodolibý úšklebek nakrčil čenich a uraženě trhl hlavou. "Bejvala s tebou větší sranda," poznamenal chladně. Jen proto aby se pak zazubil jako ten největší raubíř pod sluncem. "Bych chtěl vidět, jak mne takovej dědek dožene, aby mi na tu prdel vůbec dát mohl," provokativně mávl chvostem a zakabonil se.
"Chtěl sem ti představit svojí holku, ale ona je dost stydlivá a jinak než lstí jí asi z křoví nevytáhnu!" Zase schválně zvýšil hlas, aby ho vlčice dobře slyšela, a jako by se vůbec nic nestalo pokračoval ve vedené konverzaci. "Hledal sem tě ve Smrkáči, ale prej to tam chcíplo. Seš teď u Skyl?" Poptal se s upřímným zájmem. Ostatně močály byly hned za rohem a nemusela to být úplně náhoda. Alespoň teda doufal, že se Takki někde upíchnul a netoulá se v těhle mrazech někde sám na vlastní pěst a stará kolena! To by mu asi musel zatrhnout. Tak starostlivý syn, každej by si z něj měl vzít příklad. Když opomeneme scénky se ztrátou paměti a tak.

Awničky se nedočkal, zato přišel docela jiný dáreček. Tatík, na jehož hledání kvůli nahánění vlčice málem zapomněl. Asi bylo něco pravdy na tom, že když se o něco přestanete snažit, dostanete to. To by ovšem měnilo skoro všechno!
Teď ale nebyl čas řešit takové koniny, protože musel zkrotit svou nebetyčnou radost nad tím shledáním a místo rozradostněného úsměvu na Takkiho vytřeštit zmateně oči. Napadl ho totiž nápad, který musel zrealizovat. Prostě to nešlo jinak. "Fiére? Otce?" Zeptal se udiveně a vyskočil na nožky, jako by ho popíchla vosa.
"Eh. Odpusťte pane, ale o čem to tu mluvíte?" Zeptal se na své poměry nesmírně uctivě a maličko ucouvl. Určitě to hrál na jedničku. "Já jsem Dean. Dean! Awnay vám to potvrdí! Že jo Awnay," zaječel nazdařbůh mezi stromy, ale moc nevěřil tomu, že vlčice odpoví. Očividně se pořádně zatvrdila mrška podšitá. A on bude navíc vypadat jako blázen, co si povídá se stromy. To teprve bude ostuda!

>>> Kierb

No. Našla si dobrej les ke schovávání. Zarostlej až běda. A sníh sem skrz propletené koruny stromů snad skoro nepadal. A tak přišel o ty zřetelné šlápoty, které následoval. Co by to ale byl za vlka, kdyby neuměl používat svůj nos?
No dobře, v tej zimě mu maličko omrzal a ztrácel tak na své funkčnosti, ale to se nějak zvládne. Ne dík trpělivosti, ale dík odhodlání, které by mohlo být jeho druhým jménem. Ale s čenichem přilepením k zemi tu moc dlouho nechodil. Taky se mu totiž pořád něco pletlo pod packy a to klopýtání ho celkem popuzovalo. A i on nakonec absolvoval drškopád dík kterému políbil matičku zem. Než se však stihl roznadávat, svitlo mi tou kulišáckou hlavičkou a on se jen tak pro sebe uculil.
Příležitost vylákat ji možná ven a přitom zase poodhalit něco o té její nátuře a inteligenci. Tolik much jednou ranou! A tak místo naštvaného hudrování spustil s plačtivým kvílením. "Achchchahhhh! Ach! To bolí, kurnik! Auuuuuu!" Sice netušil, jak daleko Awnay je, ale i tak raději projevil svůj herecký um i na svých pohybech a několikrát se fingovaně pokusil vstát, přičemž sebou zase bezvládně a s úpěním plácl na zem. "Moje noha. Nožička ubohá," nezapomínal u toho popotahovat jako malé dítě a málem zatajoval dech, jak byl zvědavý na to, co se bude dít.
Je slečna drsná ve skutečnosti starostlivá, nebo ho tu nechá jeho osudu? Obojí by byla legrace i když pokaždé jiným způsobem.

>>> Východní hvozd

To je mi odhodlání, ocenil Fí, když doťapkal k řece a zjistil, že zde stopy ve sněhu končí. Očividně se rozhodla setřást ho tím, že kousek půjde vodou. A on teď stál před jednoduchou otázkou. Šla po proudu, nebo proti něm. Asi tak dvě vteřiny strávil přemýšlením a nakonec se vrhl na jih. Určitě nebyla tolik vyčůraná, aby to šmejkla nazpátek!
Ale on určitě do řeky nelezl. Už tak mu byla dost kosa a ještě se tu ráchat ve vodě. Jako by se kvůli ni nevykoupal už dvakrát! Tseh. Hezky podél proudu, rozhlížet se a čekat, až se stopy na jednom z břehů zase ukážou. A po nějaké té době se toho dočkal. Samolibě se ušklíbl své úžasné inteligenci a s dalším návalem elánu se za šlápotami v té bílé sr.... hmotě, pustil.
Překvápko se už žene moje milá! Na mě si nepřídeš.

>>> Zarostlý les

>>> VG

Kdyby mu někdo řekl, že se tu bude honit za nějakou protivnou ženskou, vysmál by se mu přímo do ksichtu. Pěkně hlasitě. A asi by ho při tom i poprskal. Ale. Stalo se. A byla to švanda! Zvlášť, když se tak bránila. Přímo v něm vyvolávala tu bezmeznou touhu po tom, dávat jí to, oč nestojí. Jaj. Holt je zlatíčko. Kdo by ho jen neměl rád?
Ještě, že bylo to nahánění tak jednoduché. Stačilo trochu začenichat a věděl hnedka všechno všecičko. Nemohla mu zdrhnout. Nikdy. V žádnym případě. "Awnííí!" Zapáleně při tom plašil zvěř. Jestli sem přijde Etney a ty jeho, tak ať si ten lov pořádně užijí.
Pak se její kroky stočily směrem, kde to ještě neznal. To mu nevadilo. Rád objevoval nová místa a uměl se zorientovat i tam. Jestli se ho snažila přechytračit, měla to marné!
No. Buď jak buď. Se vším si poradí. Dostane ji mršku jednu. To bude koukat.

>>> Kiërb

"Nemůžu přece po zraněné křehké dívce chtít, aby nasedla na kládu!" Poznamenal solo jen a jen pro Lauru, která mu vracela vlastní medicínu, ale zklamán mírně byl. Vážně se chtěl projet. Ale aby to dělal sám? To by nebyla legrace.
Jemu ta kvanta vlků vůbec nevadila. Rád byl mezi vlky, když zrovna neměl chuť na odpočinek. Ale zmatek tu byl, to jo. A ony byl moc free na to, aby to řešil. Jen se ušklíbl, když se mu jeho domněnka potvrdila. Ale místo toho, aby ho pochválila, začala jej s tím šedým matlou srovnávat. "Tak tohle je zatim ta nejhorší urážka, co sis pro mě vymyslela," zatvářil se přehnaně ublíženě, ale hned se zase zubil, protože to jak se do svého bratra Awnay pustila, stálo za to.
Naproti tomu o Etneye a kohokoliv dalšího už slovně neprojevil zájem. Značně nevychovaně. Co od něj čekat. Však se před ním zase snažila zdrhnout! "Ta ženská se nezastaví!" Vykřikl afektovaně, těm co za to stáli vyslal vysmáté mrknutí na rozloučenou (tedy hlavně k vlčicím) a už to za Awnay zase valil, jako by byla jediným smyslem jeho života.
"Lásko! Neopouštěj mě!" Křičel při tom, aby to každý dobře slyšel a zase byl fuč. Jako vítr.

>>> východní hvozd

Eh. Dnešek byl divný. Moc divný! Takovou dobu nepotkal živou duši a teď tohle? Už takhle jich tu byla hromada a ještě se sem přiženě další skvadra? Úplně na to kulil oči. Ale vzpamatoval se rychle a zase začal překypovat veselým a rozdávat svůdné úsměvy. Mladým vlčicím. Ten šedivý vlk ho ani v nejmenším nezajímal. Zvlášť když neuměl říct ani prosím! Nebo pozdravit! To občas dokonce dělal i Fiér sám! Nikdo nemohl být nevychovanější než on. Uculil se na Severku. "Jo to vidim."
"Možná bys měl zkusit nějakej les. Jeden je tady za jezerem," poradil ovšem. Když to věděl, proč by se neblejsknul? Před holkama! Heh. Když je jeden neschopný, má prostor pro uvádění v úžas přece ten druhý. A schopnější. Ale zdálo se mu to, nebo ten šedák smrděl podobně jako Aw? Teda, Aw je holka, určitě voní! Ale podobnost tu byla. Že by ten pomlouvaný nemilovaný bratr? Heh. Začínal s ní soucítit. I když svou sestru zatím považoval za mnohem větší prokletí.
"Děvčata, proč se takové milé tváře tahají s takovým blbounem, co se musí ptát i na cestu?" Zeptal se rozverně. V rámci experimentu. Schválně jak se šedáček projeví? A jestli je to vážně on, tak třeba stoupne u Awnay v ceně?

>>> Mahtaë

Běžal a běžal. Ale měla velký náskok. Asi se ho vážně chtěla hodně zbavit. Ale to jí v žádném případě neprojde! I když byl po tom předchozím sprintu pořád celkem unavený, jeho odhodlání bylo nezlomné. A teď se prostě nasál na tuhle legrační vlčici!
Když ji však konečně - s rozzářeným výrazem a poslintanou tváří - doběhl, nebyla sama, ale zase s tou béžovkou. "No páni! Dvě zmrzačený tlapy za jeden den! To je nějaká nová balící metoda? Vyvolat v samci ochranitelský pudy? Nebo tak něco?" Zeptal se, když viděl, nad čím všechny přítomné dámy dumají. K té šedivé, kterou ještě neznal a jejímu podivně zbarvenému společníkovi vrhl jeden z těch kulišáckých úsměvů, kterýžto měl nahradit pozdrav.
"Asi máte po procházkách," dodal se vzpomínkou na Lauřiny a Falionovi plány a s hranou lítostí nad tím zamlaskal. "To ste moc daleko nedošli, teda."

//Lucy, Lylwelin, Awnay, Laura, Haruhi

Jaj. Byla kyseloučká, jak předpokládal. Roztomiloučká. Heh. A na tu trojbarevnou byla pěkně protivná. Že by měla něco proti trojbarevným vlkům? Bylo by to možné? To byla další otázka na její osobu, které hodlal přijít na kloub. Bylo to tak vzrušující, jí prudit!
Ušklíbl se na ty dvě, které tak nepěkně narušily jejich intimní... echm... chvilky a pohodil ocasem, když se Aw rozhodla odtud vypadnout a neobtěžovala se na něj počkat! A navíc si vymyslela tak absurdní výmluvu, že muselo být každému jasné, že tu s nima prostě jen nechce být.
"No nic, zdrhá mi moje holka! Mějte se!" Vykřikl zapáleně a už si to za svou belhavou kámoškou hnal, zatímco jako na lesy vyvolával její jméno spolu s prosebným "počkej na mě přece!"...
Učiněný idiot. Ale bavil se.

>>> VG

Na většinu toho co říkala nereagoval. Akorát když se svěřila s tou netouhou po vlčatech, zklamaně svěsil koutky. "To je škoda. Takový plýtvání. Určitě by byla krásná po tobě a chytrá po mně," vyprsil se u toho jako alfa samec a ušklíbl se.
Pak už přišla řada na to lochtání, ze kterého je vyrušila jakási kolemjdoucí. Pořád byl s Aw jakémsi podivném propletenci, když se na ni zmateně podíval. "Ne? Nemám na zajíce čas, když někoho znásilňuju!" Křikl za ní i když netušil, jestli to vůbec ještě uslyší. Ale. Jestli byl vážně tak velký a s takovýma ušima, možná by si ho všiml i tak? Těžko říct. Ale stejně jí ten blábol vůbec nevěřil.
Pak se uráčil tak nějak vymotat a postavit důstojně zpět na nohy a hned tu byla zase nějaká béžovka. "Jo honí tu nějakýho zajocha s metrovejma ušima, nebo tak něco. Myslim, že..." Nestihl to doříct, protože najednou byla ta první zpátky. Mírně perplex zamrkal, sklapl čelisti a zářivě se usmál "Tadá!" Pronesl slavnostně k té béžovce a přihlížel tomu, jak ta ošátečkovaná jeho i Aw okázale ignoruje a mele tu svou pohádku znovu. "Jo taky vás rád poznávám dámy," ušklíbl se u toho a hodil očkem po černé, protože neočekával, že ona bude potěšená.

"Hm?" Nechápavě civěl na to, co ta vlčice dělá. "Ííííík? Ííííík?" Zkusil si napodobit a zároveň zparodovat ještě víc, než zvládala sama. "Seš zdravá?" zeptal se s hranou starostí a pak pokrčil rameny.
"Poslouchání rodičů je pro sraby a nikam nevede," pronesl posměšně a trhl hlavou vzhůru jako primadona. A přitom si hřál u srdce to, že ona se ta Smrt nakonec odhodlá a on z toho zážitku vytěží. Byla by sama proti sobě, kdyby ne. Ostatně něčím mu vyhrožovala, ne?
Do debat okolo její rodiny se radši nezapojoval a i ten její dětinský útok na jeho maličkost a soutěžení v tom, kdo se víc trápil, nechal blahosklonně být. Tak jak ona nikdy nezažije to, co zažil on, tak on nezažije to, co ona. Jeden nemohl druhého pochopit a snaha o to by byla ztrátou času. A on nerad ztrácel čas! "Si hrozný děcko," poznamenal jen s úšklebkem a nebylo to jen na to kničení, ale na to, jak se dožadovala své pečovatelky. "Váááaháááháááá neodcházej Lau! Aachachchááá! Nemůžu bez tebe žít! Chnichi! Nenechávej mne samotnou," zapitvořil se.
"Ááágh! A co ti dělám? Víš co by jiný vlčice daly za to, aby s nimi chtěl mít takový krasavec vlčata? Měla bys být poctěna! A co seš furt taková protivná? Uvolni se přece trochu," rozhodl se to vzít do svých tlapek a vrhl se na ni se vším co má. Ne aby ji znásilnil, ale aby ji pořádně zlochtal! A z tlamy při tom vypouštěl dost divný zvuky. Jako třeba: "Uuuheehhýýýý." A. "Eggheeee!" Nebo. "Frrraaaghguu!" Či. "Tytytyký!"
No. Učiněná jedličkárna.

Zatímco Awnay mlela, on se zaměřil na Lauřina slova a s pohledem zabodnutým do sněhu u svých nohou se snažil zasoustředit a vytáhnout na svět tu zpropadenou kytku. Ne že by se hodlal Awnay za cokoliv omlouvat. To ona shodila do řeky jeho. Dvakrát! Ale samotného ho zajímalo, jestli už bude mocnější. A zjistil, že ne. Nespokojeně mrskl ocasem. "Smrt pitomá. Šutry si vzala hned, ale se slibem si dává načas," zabrblal a konečně zase začal jevit zájem o to, co si ty vlčice povídají.
Zdálo se, že jedna matku pomlouvá, druhá se jí zastává... A pak řekla něco, co neměla.
"Jo moje matka neni jako tvoje. Ta moje mne totiž neignorovala, místo toho mě každej den urážela. Zatímco sestře a bratrovi oblizovala čumáčky, na mě vrhala opovrživý pohledy a ustavičně mi dávala najevo, že nejsem dost dobrej. Jenom proto, že nemám kožich po ní, ale po tátovi" odsekl celkem ostře. Věděl to. Jakmile přijde řeč na Šášu, všechno je v kelu. Jeho nálada je v kelu! Musí se uklidnit, nasadit úsměv a zase na ni zapomenout. Jez!
Laura se s nimi rozloučila a odklusala si to zpátky k jezeru, přičemž ji provázel svým zelenkavým pohledem a ksichtík při tom kroutil do roztodivných grimas. Vůbec jí její slova nevěřil. A když už byl u toho. "Hele Aw!" Jedním skokem se k ní přitočil a vyzývavě zvedl obočí. "Co kdybychom taky byli jen dva vlci, co se spolu chcou někam podívat. Hmm? Hmm?" Zase se začal lísat jako ten největší úchylák. "Vlčata můžeme mít až na jaře. Na to počkat zvládnu." Sežere mne? Zabije mne? Rozcupuje mne? Jelo mu při tom rozjařeně hlavou.

Tetelil se blahem, když Laura předvedla svůj skill a zachránila jejich mokré kožichy před umrznutím k smrti. "Seš poklad," pronesl slavnostně a pak trhl hlavou k Awnay. "A ty něco s tim tvym kouzlením dělej!" K čemu mu bude dobrá, když nemá své plameny pod kontrolou? K čemu?
Že je na něj zase protivná dokonale odignoroval a ušklíbl se. "Samozřejmě, vidíš tu nějakou jinou příšeru?" Nicméně vzápětí ho měla sranda přejít. Teda. Měla. Ale nepřešla. Navíc vůbec nerozuměl jednomu tomu slovu. "Odsere? Po vínkách? Cože!?" Potřásl hlavou aby se zbavil té psychické újmy, co mu právě způsobila a ne. "Jakože utrhla? Moje máma taky umí trhat hlavy a nepotřebuje na to být alfa," pronesl s nebývalou vážností a zase se celý zježil. Částečně proto, že ten příjemný vítr přestal vát.
A protože Aw začala naléhat na to, aby s nimi vlčice ještě chvíli zůstala a vypadalo to, že jí Laura nechce vyhovět, chopil se slova sám. "Jestli plánujete vlčata, tak na to je ještě trochu moc brzo, ne?" Poznamenal jako správný rozumbrada a významně při tom zahýbal "obočím".
Pak se ovšem zamyslel nad řešením vlastního problému. Chtěl jít Falovi vynadat! Ale zároveň se hodlal lepit Awnay na paty až do skonání světů. Nebo minimálně do té doby, než ho omrzí. Nerad si vybíral. A navíc ty kládičky!

"To byla lásečka na první pohledíček, zlatíčko," pokračoval v té jejich poťouchlé hříčce a ťapinkal si to ven z vody a postupně přecházel ve výrazíček mírně nespokojeňoučký. "Jak jako vzdal! To nejde! Když to vymyslinkal, musí to taky udělinkat!" Přes to vláček prostě nejel. "Jestli se vrátíš, tak já taky. Musím mu vynadinkat," zabrblal a sledoval, jak se k sobě holčičky tulí. Bylo to roztomiloučké. Všechno bylo dneska nějak roztomiloučké.
"Tohle není moc efektivňoučké. Neumíte někdo kouzlinkat? Třeba ohníček? Vzdoušek?" Kmital pohledíky od jedné k druhé. Laura sice měla očička zeleňoučká, ale on věděl, že mnozí vlčci umí kouzlíčka různá a nejen podle barviček. A Awnička rozhodně uměla ohníčky! Jen kdyby se maličkato snažinkovala, potvůrka.
Nicméne nemohl si nechat ujít příležitůstku, aby se k vlčičandičkám taky trochu nepřitulinkal. Však je přeci klučík jako bučík a vlčičky on rád. A mazleníčko taky. "Hele," začinkal nenápadně směříčkem k Laurince. "Je pravdička, že maminka tady téhle příšerky je alfička? A tatínek?" Ne že by to bylo kdovíjak důležité, ale rád by vědinkal, jak moc si Awnička vymýšlánkuje. A navíc, jestli to pravdička byla. Muhehe. V hlavičce se mu rodil užásňoučký pláneček.