Gallirea - Příspěvky uživatele

70 - 16

Fíru bavilo ty dvě poslouchat jen chvilku. Pak se začali řešit funkce ve smečce, nenaplněné tužby a potřeby... To nebylo nic pro něj. Proto si ten čas vyhradil pro něco, co nedělal vůbec často. Čechral si kožich! Však byl pro změnu chvilku v suchu, a toho se muselo využít.
Přesto jedním uchem vnímal, co se děje a shledal, že s Awnay asi pěkně třepou hormony. I když její máma řekla něco, co neznělo špatně, ona si z toho vzala to nejhorší, dobré ignorovala a prskala kolem sebe. Jojo. Ženský. To by se jemu stát nemohlo! Jeho máma by se mu hlavně nikdy nesnažila odchod vymluvit. Naopak. Ještě by ho nadšeně kopla do zadku a popřála mu brzkou smrt, aby svět neobtěžoval svou malichernou existencí.
Dokončil svou práci, oblízl si čenich a uznal, že je mu Elisy možná i trochu líto. Až do okamžiku, kdy se rozhodla si svou frustraci vybít na něm a vrčet na něj. Kolem a kolem byla v právu, ale i tak to bylo ubohé a jemu to vykouzlilo přívětivý úsměv ve tváři. "Bylo mi potěšením," zatrylkoval tak, aby tomu nebylo co vytknout a rozklusal se za Awnay, která si tu už hnala pryč. Proč taky ne. Přišel s ní, odejde s ní a nepotřebuje k tomu povolení ani od jedné z nich.

>>> přes Asgaar do Křišťálového?

69 - 15

Fíro naklonil hlavičku ke straně a mlčky povytáhl obě obočí. Zdálo se, že Aw je pořádně nervózní ze své máti, když mu zakazuje i chválit jejich jeskyni, jako by zrovna prohlašoval něco o zakusovaní nevinných vlčat.
Nic si nedělal z toho, jak ho šedivá z většiny ignoruje a tak automaticky sledoval její pohled, který směřoval ke spícímu staříkovi. „Hmm. Ten by mohl být podobně starej jako táta,“ napadlo ho. To bylo blbý. Táta byl pořád dost citlivý téma, ze kterýho byl na měkko. Možná i proto jen pokývl hlavou, že jakože rozumí a opravdu měl v úmyslu šedivějícího vlka nerušit.
A překvapivě se toho držel i v okamžik, kdy spustila Awnay se svým stanoviskem. „Počkej, co blbneš?“ Sykl k ní zmateně. „Měla sis přece s mámou jenom pokecat, proč rovnou zdrháš?“ Zeptal se jí šeptem. S tímhle plánem ho vůbec neseznámila! Přijít na cizí území a prudit svou přítomností byla jedna věc, ale být tam, zrovna když dcera alfy dělá scény, to už chtělo vážně kus odvahy a troufalosti. Ne, že by mu jedno nebo druhé scházelo, ale mohl to vědět předem!

68 - 14

>>> Asgaar

"Budu to brát jako lichotku," poznamenal ležérně. Rád ostatní kazil, když už se mu nedařilo kazit jim den nebo náladu. Měl ovšem i další důvod k samolibosti. Řekla, že si to rozmyslí, což znamenalo přeci mnohé! Minimálně to, že si nakonec bude přát něco jiného a on za ní bude moci dál ťapkat jako ocásek. Nicméně, i kdyby došlo na nejhorší, měl celkem dobrý plán na to, jak to celé ošulit a zakamuflovat, aby se vlk nažral a koza přitom zůstala celá.
Ale to už byli u úkrytu, což bylo místo cizincům zapovězené. Škoda, že Fiér neměl nic z toho v kdovíjaké úctě, ač si uvědomoval možné následky. Schválně o kolik více děr do těla, bude po téhle návštěvě mít? "Pěknej bejvák," zhodnotil to celkem zaujatě a pak směrem k ní stříhnul ušima. "Jak si má paní přeje," uculil se na ni a poslušně se zařadil a možná to i trochu přeháněl, když teatrálně našlapoval přesně do míst, kam šlápla prve ona sama a zvedal u toho nožky směšně vysoko a hýbal s nimi nemožně zpomaleně.
A pak se konečně doplahočili až k ní. K té šedivé královně tohohle lesa. Fímu hlavou proběhlo, jak by se asi měl máti svojí holky představit, aby to zapůsobilo co nejvíc, ale nakonec nad tím máchl packou. Přetvařovat se v tomto duchu nechtěl, to nebyla bžudna. Místo čehokoliv jiného tedy nahodil ten svůj uvolněný úsměv. "Dobrej," pozdravil a pokýval hlavou, když Aw spustila. "Jo. Kde jsou všichni? Volali jsme, čekali jsme... a nikdo si pro nás nepřišel," zalhal, ani nemrkl a ještě u toho zněl nadmíru ztrápeně. Pak přišel čas předat slovo paní domu, která asi nebude moc nadšená. Ale s tim se počítalo už v Třešňáku, když tenhle výlet navrhoval.

13

>>> Midiam

"A jsem na to pyšnej," vyprsil se pořádně. Být normální zní totiž děsně fádně. Normálně. Pfff. To tak. To bylo to poslední, co mu scházelo. Být sirotek, zohavenej a ještě normální. Hrůza ho z toho jímala. nicméně velmi rychle zvládl svůj výraz změnit v takový ten, kterým častujete totálního blbce. "Před chvilou si čikala něco jinýho. Pamatuješ? Málem sem se z toho počural," připomněl jí, jak mu v třešňáku hrozila krutým osudem, který jej čeká, až se rozhodne si od něj ten dluh vybrat.
Teď ale jen trhnul uchem, což mohla být jistá forma tiku. "To je dost záludný, jako," zabrblal si a přivřel zelenkavá kukadla do úzkých škvírek. To stálo za zamyšlení. Odtrhával by se jen velmi nerad, ale zase čest je čest, že jo? Nespokojeně nad závěrem, který učinil, zamlaskal. "Kdyby to fakt bylo to, co chceš..." Raději to nedořekl, protože by mu to určitě roztrhalo křehké srdíčko. A to by bylo moc chmur v příliš krátkém čase. Stačilo, že po něm Aw chtěla, aby ji následoval do úkrytu. Bez povolení její máti.
to by asi žádný rozumný vlk neudělal, ale on často pouštěl svůj rozum na špacír a navíc před ní přece nemohl vypadat jako srab! Zvlášť po všech těch kecech. Takže jo, vykročil za ní, nehnul ani brvou a mezitím přemýšlel, jestli je místní alfa stejně přeskillovaná jako Skylieth. Jestli jo, dost možná z něj udělá dva malý do školky. Nebo rovnou šest ještě menších do jeslí. Inu. Sranda ne?
"Za koho mě jako máš?" zvládal u toho ještě prohlásit hrdinsky.

>>> úkryt

12

<<< Třešňák

"No, náš úkryt byl trochu vyvýšenej a kolem byly skály," přemítal nahlas, zatímco ji úspěšně doháněl. "Nepamatuju se ale, že bych od tama spadnul. Ale třeba mě shodila ségra a přišel jsem o paměť," navrhl alternativu, co by všechno vysvětlovala. Ale moc tomu nedával. to by on spíš shodil Lindu. Jo, to by teprve byla legrace. Zvlášť ten stěr od máti.
"Co bys umírala? Však tě ochránim. Všichni totiž budou vždycky chtít víc zakousnout mě, a ty mezitim můžeš zdrhnout," vysvětlil jí svůj úžasný plán, který jej navíc vykresloval v úžasně hrdinském světle. Bylo to dokonalé a nechápal, co se jí na tom nelíbí.
"No vidíš. Utěšilas mě a já teď s tebou musim všude chodit, abych ti to jednou vrátil. Třeba to bude ta příležitost! A pak odemně budeš mít pokoj. Možná," vyceli zoubky v kulišáckém úsměvu, kterým říkal, že ve skutečnosti žádné možná není a jeho se zbaví až tehdy, když on sám bude chtít. A k tomu měl zatím dost daleko.
Neubránil se malému pobavení, když ho do čenichu udeřil pach, který mluvil o blízké přítomnosti smečkového území. Že by se nakonec vraceli k ní domů? Nějak se mu to nezdálo, řekla přeci, že tam nechce, ne? Ženským vážně nerozuměl a téhle už vůbec. Ale o tom to asi celé bylo.

>>> Asgaar

//11

"Wow. To zní jako zábava," pronesl s masochistickým nadšením. Taky proč ne? Když tě neupálí jedna alfa, je jasný, že musíš jít hned prudit nějakou další. Očividně má dojem, že má příliš málo cool jizev. "Samozřejmě, že půjdeš se mnou. Máš mě přece ráda." Řekla to už dvakrát, z toho se nevykroutí. "A je to přece tvoje máma! Musíš jí navštívit." Sice to nebyl prapůvodní plán, ale teď si na to zase vzpomněl. Že by měla dojít s máti hodit řeč a něco málo pořešit, než bude moc pozdě že jo? Ale ne! Nesmí se k těm myšlenkám vracet. On je Fiér. Veselý. Voražený. Pako.
"To řikáš teď," přisadil si, protože prostě hodlal mít v téhle záležitosti poslední slovo a zašklebil se tomu, jak najednou vzala nohy na ramena. "Počkej! Já myslel, že se na to ale podíváš!" Křiknul za ní, ale protože se mu čurat ve skutečnosti vůbec nechtělo, rovnou si to rozklusal za ní a bylo mu celkem jedno, kam přesně jejich kroky směřují. Důležitý bylo, aby šel tam, kam jde ta mátoha černá a mohl ji zahrnovat svou nehynoucí láskou. Což zahrnovalo velkou kopu otravování života.

>> Midiam

// 10

Nebyl si moc jistej tím, jak to má pochopit. Ale nakonec uznal, že tohle celé směřuje jen k jedné věci. "Právě jsem se rozhodl, že se s tvou máti seznámim," pronesl o poznání energičteji, než všechno předchozí. "Takže kam jdeme? Na sever? Na jih? Na východ nechci, to je ti doufám jasný," zašklebil se. Na východě byl přece Mahar a ten prokletý les. Ani párem volů ho sem teď pěknej pátek nedostanou.
Potom se uculil a rádoby diskrétně se naklonil k namrzajícím kvítkům, které tu vykouzlil. "Líbim se jí," sykl k nim, aby to ovšem i ona dobře slyšela. Následně zase našpicoval uši k protestu. "Ale já jsem blbeček! Jinak to neumim!" Jak po něm mohla chtít, aby se choval proti své přirozenosti? To přece nešlo. A pak se konečně oba dočkali a on se zahihňal. Opět směrem ke kvítí. "Líbim se jí. Řekla to už podruhý," Pak radši urychleně seskočil z té větve, dřív, než mu dotyčná vlčice jednu nebo dvě natáhne a vyplázl za ní jazyk.
"Tak žádný kytky nebudou. Ani když budeš prosit!" Pohrozil jí místo toho, aby řešil jak moc je nebo není vedle, tím co tvrdí o svých známých a kamarádech a prohloubil ten zděšený výraz, který vykouzlil prve. "Asi se strachy počůrám. Úplně cítim, jak to na mě de!" ještě se u toho zimou otřásl a cukl hlavou, aby jí naznačil, ať hne kostrou. Už tu fňukali dosti!

// 9

"Tak kamarádi, nebo obtížný hmyz?" I on se nadále pokoušel odlehčit situaci a tahle fréze se k tomu celkem hodila. Přišlo mu to totiž jako dvě dost odlišné věci, pokud teda Awnina matka nebrala hmyzáky za kámoše, pak by to smysl dávalo.
"Ah. Pardon Vaše Veličenstvo, příště se polepším," předvedl dávku hraného zděšení a podřízenosti a dokonce se při tom i drobátko uklonil. Asi tak, co mu to vratká větev pod zadkem dovolovala. "Jako omluvu mi dovolte tak učiniti. Co by si vaše Velikost přála? Tulipán? Slunečnici? Růže?" Moc kytek neznal jménem, takže byly jeho možnosti značně omezené, ale i málo je víc než nic!
Věci kolem smrti už neřešil, jen přikývl hlavou a nechal starosti s ní spojené odplout do pozadí. To hrůzné podezření tam sice mělo zůstat a to na pěkně dlouho, ale prozatím. Prozatím od něj chtěl mít pokoj. Když se Awnay tak snažila ho rozveselit, bylo by nefér se dál tvářit jako kakabus.
"Žádní. Cestoval sem už s kopou vlků, ale všichni by se na mě určitě vykašlali!" Pronesl s jistým zápalem, ačkoliv tušil, že některým možná trochu křivdí, na tom teď vůbec nesešlo. Prostě chtěl Aw trochu polichotit, když už ho tak hrdinně snášela tolik dní v kuse! Pak však zděšeně trhl ušima a na větvi se napřímil, přičemž sebou dost nepříjemně zamlela. Od ponižujícího pádu ho zachránilo jen štěstí, ale tvářil se jako by nic a pronesl to, co měl prve v plánu. "Tak to mně najednou začíná nějak jímat strach..."

//8

"No. On táta taky nebyl značka ideál," zamumlal a civěl na ta růžová kvítka. "Moc sem ho nevídal. taky mě rád házel na krk pečovatelce a tak. Ale byl jedinej z rodiny, kdo se se mnou aspoň trochu bavil," vysvětlil jí a pak skepticky srazil obočí.
"Romantický by to bylo, kdybych to vykouzlil pro tebe, ne?" Sdělil se svou myšlenkou a protože se hlemýždím tempem vracel do normálu, zkusil nahodit rádoby svůdný výraz. "A to bych vykouzlil něco mnohem většího a hezčího, aby to bylo tvé maličkosti hodno." Pravdou bylo, že si původně zemní magii vylepšil proto, aby mohl ostatním vlkům strkat pod nohy kořeny a stahovat jim větve do ksichtu, ale i tohle využití by se dalo ne? Udělat občas někomu radost nějakou hezkou květinkou.
Pak zas mírně posmutněle zakroutil hlavou. "Nad tim, že jsem ke Smrti asi vážně neměl chodit. Ale darmo brečet nad rozlitym mlíkem." Nechtěl to víc rozebírat. O jeho sebeobviňování nemusela Awnay vědět. Zvlášť, když teď byla tak roztomilá. Nebude to víc kazit svým fňukáním.
"Já si vždycky fandim, jsem optimista," pronesl to v situaci, která tomu moc neodpovídala, ale čert to vem. Po smrti rodiče by se usmíval asi jen pošuk, který netuší, co se kolem něj děje. A to on naštěstí nebyl. "Ale jasně, že mám zač. Nikdy sem neměl kamarády, takže to pro mě znamená moc." Říká se že s upřímností nejdál dojdeš a on se tím řídil. Když tedy zrovna na někoho nekul nějaké rošťácké pikle, které zahrnovali i kopu sprostých lží.

//7

Jooo krutost světa. O té by asi mohl celkem vyprávět. Ale Aw si dle jejích předchozích slov taky zažila svoje. Navíc viděl jejího bratra. Vypadal být dost podobnym tragédem, jako jeho vlastní sourozenci. Možná měli osud vlastně celkem podobný. I když trochu jiný. "Taky jsem si to myslel, a teď mi přitom hlavou běží tolik věcí..." Zamumlal. Podle všeho si vlk uvědomí, co má, až když o to přijde. Ale promlouvat do duše jí nehodlal. Na to nebyl ta správná osoba. Navíc mu hlavou dost významně rezonovalo to slovo. Smrt.
Zahleděl se na tu holou zasněženou větev, na které si válel šunky a to dosti soustředěně. Cítil, jak to z něj vytahuje sílu, ale ignoroval to. A jedna z malých větviček začala pomalu obrůstat lístky a pupeny, které záhy vykvetly v drobné třešňové kvítky. Jo. Tohle předtím rozhodně nedovedl. Mohla by si Smrt za tuhle službu vzít mnohem větší platbu, než ho vůbec napadlo? Co když jí ty šutry nestačily? Co když za tátův odchod může on, protože na ni byl příliš drzý? To byla děsivá myšlenka.
Potřásl hlavou, aby ji vehementně zahnal. Ne. Nemohl takhle myslet! Musel se uklidnit. Usmát se. A být uličník, tak jako dosud. Určitě by si to Takki přál. I když se mu to právě teď zdálo nemožné, rozhodl se o to minimálně pokusit. "Takže jsi nakonec propadla mému šarmu?" Nadhodil v pokusu o žert. Ta jiskra tomu ale zatím chyběla. A navíc následovalo něco, co se u něj dělo jen zcela výjimečně... "Děkuju," pronesl vděčné. Opravdu byl rád, že teď nebyl sám.

//6
>>> Mahar

Rozhořčený vlček se zastavil až za hranicemi smečky, na místě, které mu bylo dost známé a které měl vlastně docela rád. Jen kdyby nebyla ta zpropadená kosa. A všude ta hnusná bílá břečka. Všechno bylo na prd! Se zasupěním vyskočil na jednu z nízkých větví, čímž se osvobodil z těch pitomých závějí. Bylo mu jedno, že to bude asi dost hazard a prostě si chvíli hrál na kočku stromolezkyni, než se na jedné větvi rozplácl a ulevil si napruženým zavrčením.
"Jak může bejt v jednu chvíli všechno fajn a v druhou takhle na nic?" Položil otázku, která možná zněla jako řečnická, ale zapíchl přitom do Aw pohled tak intenzivní, že bylo jasné, že od ní něco slyšet chce. Cokoliv.
"Víš. Asi bys měla zajít za svejma rodičema a pokecat si s nima o všem důležitym, než se ti stane něco, jako mně," pronesl pak až příliš vážně na to, že to vypouštěl z tlamy právě on, a pak zase s nešťastným povzdechem zavřel oči a zaposlouchal se do vytí větru, které celkem ukázkově vystihovalo to prázdno, co teď cítil.

//5

Skylino vrčení mu strach rozhodně nenahánělo. Zato ho to pořádně zklamalo. Upřel na ni svůj skelný pohled, tak trochu nevěříc tomu, kde má své priority. "Spadl jsem do oceánu a ten mě odnesl tak daleko, že jsem se na Gallireu vrátil teprve nedávno. Můžeš si to potvrdit u Launee," odtušil stejně studeně jako ona a trhl hlavou k hnědé vlčici, které si původně ani nevšiml.
"Awnay je má kamarádka a nic ti od ní nehrozí, jestli ale mému úsudku a mě samotnému věříš tak, jak právě ukazuješ,..." Nedořekl to. To poslání bylo právě teď až moc bolestivé. Dneska tu nebylo pro usměvavého, potrhlého Fiéra, který je ustavičně nad věcí, místo. Bolelo ho srdce. Hledal útěchu a místo toho na něj byla protivná. A nejen to.
"JEN?" Vyhrkl nevěřícně. "Umřel mi táta. A tobě přítel. A ty řekneš jen?" Potřásl hlavou, aby se přesvědčil o tom, že se mu to nezdá. "Dobře, očividně jsem se mýlil. Vyprovodím se sám. A víckrát mne tu neuvidíš, toho se bát nemusíš." Původně možná i zamýšlel se do Maharu vrátit, až zjistí, jak moc se Gallirea změnila či nikoliv, ale i o tuhle naději ho teď připravili. Byl to opravdu skvělý den. Už zbejvalo jen potkat matku nebo sestru a šel by rovnou skočit ze srázu. Možná ty reakce trochu přeháněl, ale momentálně nebyl sto příliš jasně myslet, takže se asi není čemu divit.
Jestli ho chtěla roztrhat na kousíčky nebo pokračovat v rozhovoru, rozhodně to bylo mimo Močály, protože on už tu nehodlal být ani vteřinu, když jí jeho přítomnost tak trhá žíly. A navíc se tu ve vzduchu pořád vznášel Takkiho pach, a to mu bylo, mírně řečeno, nepříjemné.

>>> Třešňový háj

//4
>>> Zarostlý les

Byl rád, že Aw přijala jeho mlčení dobře a na nic nenaléhala. Jen ho pobídla ať ji vede a tak také udělal. A celou cestu byl zticha, prohloužený do vlastních myšlenek, vděčen za to, že může slyšet křupání sněhu pod jejíma nohama.
Na okraji území by měli správně zastavit, ale on nikdy nectil pravidla a právě teď neměl na nějaké vytí a trpělivé čekání sebemenší pomyšlení. Proto šel lhostejně dál. Mohl si to dovolit. Kdysi tu bydlel, takže to tu celkem znal, i když vzpomínky vskutku bledly. "Jdi v mých stopách, ať někam nezapadneš," zamumlal to jediné, co mu přišlo na jazyk a pak už se vrhl za všemi těmi pachy, mezi kterými jeden vystupoval silně do popředí. Všechny ostatní minul bez povšimnutí, a prostě jen stanul tváří v tvář místní alfě.
Pořád se tvářil dost zničeně. Jako by to nebyl on. Jednal ovšem stejně beze strachu jako vždy, ačkoliv mu tu všichni přítomní mohli pořádně vyprášit kožich. Tak nějak doufal, že bude Skylieth sto si poslechnout, co jí přišel říct. I když odtud onehdá zmizel a nic jí neřekl. Ne že by to byl jeho záměr. "Ahoj Skyl," zamumlal. "Přišel jsem ti říct, že jsem potkal tátu a... Už neni. Rozplynul se mi přímo před očima," nechal ta slova viset ve vzduchu a ošil se. Asi si bude chtít promluvit o vícero věcech, ale on chtěl mít z krku to nejdůležitější ještě předtím, než se do něj pustí s výčitkami. Nebo čímkoliv. "Myslel sem, že bys to chtěla vědět."

//3

Tentokrát aspoň začínal vnímat. Možná to bylo tím, jak ho oslovila. Své pravé jméno sice obvykle zapíral, ale právě teď. No. Asi to bylo to jediné, co mu po tátovi zbylo. Nicméně dost skepticky zamručel. Moc jí nevěřil. Však před ním furt zdrhala a nadávala mu. A on jí dělal naschvály a otravoval ji, takže jí ani moc důvodů, proč ho mít ráda, nedával. Jako všem.
Ale nekomentoval to. Alespoň měl myšlenku, na kterou se mohl ve svém zármutku upnout. Nicméně nemyslel si, že je o čem mluvit. Kecání mu Takkiho nevrátí. Ani mu moc neuleví, protože by stejně neměl moc co vyprávět. Strávili spolu tak málo času... Ale když vzpomněla smečku. Byla to jedna z otázek, na kterou mu už neodpověděl... "Možná," zamumlal. "Hned tady vedle jedna je. Kamarádil se s alfou," konečně promluvil a zněl dosti dutě. Nicméně jo. Ať už Takki byl nebo nebyl členem Maharu, pořád měl se Skyl co do činění a asi by o tom měla vědět. I když to znamenalo stanout jí tváří v tvář poté, co její smečku beze slova opustil.
"Já... to zvládnu," vydechl pak a postavil se na nohy, které mu teď připadaly neobvykle slabé a nejisté. Ale stál a dokonce se odhodlal k prvním krůčkům. Původně chtěl té větě dodat ještě více síly a přidat tam to rozhodné "sám", ale nedokázal to. Bude potřebovat podporu. A byl rád, že je ochotná mu ji poskytnout a nemusí teď být se svým problémem docela osamělý.

>>> Mahar

//2

Pořád tomu nevěřil. Určitě spal a snil dost ošklivý sen. Jenže i o tuhle naději brzy přišel. Když se zjevila Aw a dloubla do něj. Ten dotyk byl reálný víc než dost. Byl skutečný a stejně tak to, co se stalo. Pomalu k ní stočil pohled. Moc toho přes vlhkost v očích neviděl. Byla pro něj spíš jen rozmazaný černý flek. S ušima stále svěšenýma podél krku působil dost žalostně a bylo mu to docela jedno.
Nerozuměl ani tomu co říká. Jeho myšlenky se ubíraly jen jediným směrem. "On... Byl jedinej, kdo mě měl rád," zaštkal si. Ne, Takki nebyl úplně ideální táta. Byl mrzout a rád házel svá děcka na hřbet ostatním. Ale i tak. Byla to jeho vlastní krev. Proč se tohle nestalo raději Šáše? Ah! To proto, že veškerou smůlu si musí vyžrat pokaždé on. To on musí přijít o milovaného tátu, zatímco Lindě její milovaná máti zůstane.
Znovu se otřásl. Cítil se náhle tak osamělý. Doteď mu bylo jedno, jak moc ho kdo nesnáší, protože měl vždycky jistotu, že u otce najde podporu. Jenže teď už neměl ani jeho. Nikdy ho nenapadlo, že na něco takového dojde. Natož tak brzy. Asi by měl být vděčný, že měl možnost ho před tím alespoň krátce vidět, ale teď na téhle situaci nedokázal vidět nic světlého. Ani to, že o něj měla ta vlčice aspoň maličkou starost. Dostatečnou na to, aby za ním přišla.
Nebyl ani sto se tvářit hrdinně a nad věcí, jak to měl ve zvyku. Ale to se asi není čemu divit. Ztráta otce je o dost vážnější než cokoliv, čemu dosud čelil. A to včetně toho, že ho spláchlo moře.