Gallirea - Příspěvky uživatele

Skupina B: Tadaro, Thaileo, Maple, Awnay, Fiér, Awarak a Zote

Awnička se samozřejmě ježila a odmítala spolupracovat. Tomu je on samozřejmě ušklíbal, ale nakonec měl plnou tlamu té větve, takže k nějakému vlastnímu rýpání a odmlouvání neměl příležitost. To až když byla vlčice na tom písku, který se pod nohama nebortil a on kus dřeva vyplivl.
To pro změnu ale došlo ke zjevení těch dvou kreatur, což trikolorka přesně dle očekávání dost bavilo. Ostatně komu by se nelíbili dva pomatení mluvící fenci, kteří mu vyhrožují bídnou smrtí uprostřed pouště. sice ho dost štvalo, že jeho dobře odvedená práce přišla vniveč, protože Aw hrozilo utopení i nadále, ale bylo to aspoň nějaký vzrůšo. Po tom se dovolával už nějakou dobu!
Asi nebyla náhoda, že ten víc cool z dvojice bratříčků (černej kožich!) strčil jeho s Aw do dvojice a chtěl po nich právě tohle. Upřímně se tomu zahihňal a vyzývavě po své kamarádce loupl pohledem, zvědav, k čemu se chuděrka uchýlí. Teď, když neměla navybranou.
To co z ní vypadlo ho rozesmálo řádně. "Vážně?!" Vyhrkl rozdováděně, jako by mu to opravdu udělalo hroznou radost. Pak mu ale hlavička padla na stranu a uculil se. "Něco lepšího tam ale nemáš? Však umíš být tak důvtipná! Víc než kdokoliv, koho znám!" Proč nezneužít situaci a trochu se nepřilísnout, že? Otřít se líčkem o celý její bok a u toho nesouvisle žvatlat jako zakoukaný blázen. "Já ti to pak taky všechno povím! To jak jsi roztomiloučká, když se zlobíš. Jak ti sluší ta vráska na nose, když se zamračíš. Že bych za tebou i skočil i do té nejhlubší díry, kdybys chtěla." Nějak se rozjel a do své role vžil a teď dychtivě koukal do těch rudých kukadel a čekal, co jedovatého mu poví nazpátek... Ah. Počkat. Ona mu má přeci lichotit, nebo ne? No. I to přeci jde.

>>> Kaňon

Fiér byl vlček zcestovalý a překvapit ho mohlo jen máloco. Tekutý písek mezi ty věci nepatřil. Ten už si na vlastní kůži zažil - jak jinak. Nic překvapivého u někoho, kdo skáče do tmy, aniž by se ujistil, že je to bezpečné. Od Awnay, která o sebe tolik dbala, to ale nečekal. Těžko říct nad čím přemýšlela,... Ale pro něj to mělo jednu výhodu. Dohnal ji.
Nos mu prozrazoval, že tu není sám, ale o ostatní zatím moc zájmu neprojevoval. Však tu byla ta princeznička, kterou zval svou přítelkyní, takže měla přednost. Našlapoval opatrně, aby nedopadl jako ona a přisunul se co nejblíže.
"Zapadla jsi?" Vznesl velmi inteligentní dotaz. Poněkud pobaveně se té situaci ušklíbl, ale to o a naštěstí nemohla vidět. I když z tónu hlasu si to mohla domyslet. To by ovšem bylo tvrzení proti tvrzení. "Moc se nehýbej, bude to jen horší," poradil jí radu, kterou si kdysi sám vyslechl od někoho chytřejšího a o podivnosti na obloze prozatím ztratil zájem. "Když mi slíbíš, že na mne budeš celej den milá, tak ti možná pomůžu," pronesl žertem. Částečně pro to aby ji pozlobil a pak proto, aby se moc neznervozňovala. Přitom už pracoval na tom, aby z písčité země vytáhl pár větviček a ty natáhl k ní. Byla to celkem fuška, ale nic lepšího ho nenapadlo.

>>> Vršky

No jasně. Vezme nohy na ramena a když je dostatečně daleko na to, aby cokoliv slyšel, začne si brblat. Schválně! Ale ne, on se nad tím rozčilovat nebude. Mnohem víc mu vadilo to, jakou čáru vlčice rozjela. Byla nějak moc rychlá. Až moc!
Živote, ďas tě sper, popřál polobůžkovi, od kterého oba odešli sotva před chvílí. Pak kdo se s kým spikl, zabrblal si, ale úsměv ho neopouštěl. Myslel si o sobě, že je takové narostlé dítě, ale ona? Na tu neměl. Když se jí posmívá, že mu nestačí, jde a vyprosí si rychlost, na kterou on mít nebude. Bylo to celkem legrační. A probouzelo to v něm podobné pohnutky. Na truc. Možná by se ještě teď mohl otočit, Životovi pěkně vyhubovat a vynutit si satisfakci!
Ale když už šel, obracet se mu nechtělo. Navíc ho ta podivná záře vážně fascinovala. Smrděla dobrodružstvím, což byl přesně jeho šálek čaje. Bude sranda, projíždělo mu nadšeně onou celkem jednoduše založenou myslí. A ťapkal si to dál.

>>> Písky

Fiér si byl docela jistý tím, že bez ní by těch ran rozdal kopy, protože by byl pěkně na nervy. A moc se mu ta skutečnost nezamlouvala. Však on je pan kliďas, nezávislý... Ale tyhle myšlenky už tu jednou byly a vůbec nic tím nevyřešil, takže proč tím ztrácet čas. Nicméně nic jí na to neřekl, jen se potutelně uculil a chytil se zbytku jejích slov. "Já bych ďábla ukecal k tomu, aby si nechal narůst křídla a odletěl do nebe," podotkl. Samozřejmě, že musel její prohlášení ještě zveličit, aby dostál svému jménu.
"Copak je na sebevědomí něco špatnýho? Neni snad sexy?" Dal se do brebentění, zatímco přihlížel tomu, jak černočerná vlčice bere nohy na ramena v duchu řešení problémů. "Co je útěk za řešení prosimtebe? Jestli máš nějakej problém pojď ho řešit pěkně z očí do očí!" Křikl za ní a chvíli opravdu přemýšlel o tom, že ji nechá běžet. Jenže pak si všiml dvou věcí. První byla ta, že se mu její vzdalování vůbec nelíbí a byla nějak podezřele moc rychlá. A druhá. Inu podivný sloupec světla na obloze, za kterým si to štrádovala. Nevypadalo to moc bezpečně. A nebezpečný věci se mu líbí a vyhledává je. Takže tak jako tak měli stejnou cestu.
A možná. Možná měl o ni trochu starost. Ostatně rodnou smečku opustila teprve nedávno a o světě nevěděla vůbec nic... Ale copak je on nějaká chůva?

>>> Kaňon

Údiv v její tváři ho hřál u srdce. Ostatně nutit ostatní vlky k šokovaným reakcím, to byl tak trochu jeho smysl života. Hrdě se proto zazubil a přikývl, aby se k autorství jednoznačně přiznal. Jenže jako vždy se postarala o to, aby idylka netrvala příliš dlouho a načala téma, které o řádně očerňovalo. Což bylo dost nemístný. Však ona je tu ta černá a zákeřná! On jen zákeřný.
Jo mohl se toho chytit, celé to odsouhlasit, zveličit, naštvat ji, dobře se u toho pobavit rozejít se ve zlém, jako s každým předtím. Velela mu to jeho přirozenost. Jenže ona nebyla jako ostatní a on sám sobě přece slíbil, že se tomu postaví čelem. Jinak bude muset pochybovat o své mužnosti a to on nehodlal. Proto se zhluboka nadechl, aby umlčel toho čertíka, co mu šeptal, ať jí pořádně vypráší kožich. Jen klid.
"Hele nebuď tak namyšlená. Kdyby s tím Život nezačal, ani bych si na tebe nevzpomněl," pronesl s kamennou tváří. Tak trochu to nebyla pravda, protože měl plnou hlavu té jejich hádky, ale rozhodně by ji nezmínil, to skutečnost byla. "A máš o tom dost divnou představu, buď si jistá, že ten sebou manipulovat nenechá, místo toho si pěkně hraje on s náma." To že tady teď byli a tohle řešili bylo dost jasným důkazem. Život prostě chtěl ať si pořádně popovídají a každého k tomu ponoukl trochu jiným způsobem. Takovým, který u dotyčného zabíral.
"Jo mluvili jsme o tobě, ale fakt jsem po něm nic nechtěl. To on naváděl spíš mně k určitým... věcem," ušklíbl se tak, že to působilo, jako by jí snad měl na místě znásilnit, ale naštěstí u toho zůstal. "Takže mi laskavě tak nekřivdi. Já si umim svoje problémy řešit sám"

Jo kytky. Kytičky. Sám musel uznat, že jsou celkem hezké a zajímalo ho, co na to ona. Jestli jí to bude jedno. Nebo ji to třeba uchvátí? Bude to na ní znát a zatváří se nějak? To vše měl brzy zjistit, neb se k jeho pomněnkovému dárečku skutálela přímo z kopce. Viděl to, pobavilo ho to, ale ušklíbal se tomu jen do okamžiku, kdy to nemohla vidět.mu
Jen, co se zvedla a uhodila na něj, se totiž zase tvářil tak nijak, což mu moc neslušelo, to o sobě věděl, ale potřeboval se tvářit nějak rozumně. Pro teď. K jeho překvapení nedojde k odhalení jejích emocích jen pomocí udivených pohledů, ale dokonce nad tím i obdivně hlesla! To o zahřálo u srdéčka a zacelilo kus z porouchaného ega. Nicméně tentokrát v sobě samolibé úsměvy zadržel, protože nechtěl, aby si zase myslela nějakou hloupost.
"To je to modrý z nebe. Pro tebe. Abys nemohla řikat, že se jenom chvástám a vymejšlim si," oznámil jí rádoby informativně, ale sám v sobě přitom cítil neobvyklé napětí. "A ano já. Co přesně si mi chtěla s tak naštvanym výrazem?" Zajímalo ho, co špatného zase provedl. Však se několik hodin neviděli! Nebo se na něj tvářila naštvaně už jen z principu? To by byla totiž škoda. "Úsměv ti mimochodem sluší mnohem víc," pronesl dodatečně, aby řeč nestála a jednou z předních tlapek si pohrával s kvítím a stonky. Díval se přitom ovšem přímo na ni, protože přece neni zbabělec, který svým problémům nečelí přímo.

>>> Z vrcholku

Dolů z kopce zpět na úpatí to šlo svým způsobem lépe, ale zároveň složitěji. Život totiž dokázal něco skoro nemožného a donutil jej přemýšlet! Pravdu povídajíc, celkem ho to bolelo, jak všechny ty mozkové buňky proti nezvyklé aktivitě protestovaly.
Nakonec uznal, že na tom všem, co říkal, něco asi bude. A tak trochu ho to děsilo. Ale opravdu jen maličko, ostatně Fiér má přeci pro strach uděláno. A proto se téhle patálii taky postaví. Hezky čelem. První krok by asi měla být omluva, protože než od ní utekl byl dost protivný. A pak se uvidí.
Jenže slova mu tu přišla tak nějak nedostatečná. Ostatně obul se do jejího vzhledu i povahy, což bylo opravdu ošklivé, hlavně k někomu, kdo při něm stál v době nejhorší. Zastavil se na vyprahlém písčitém plácku na úpatí a s povzdechem zvedl pohled k obloze, jako by ho snad měla obdařit nějakým úžasným nápadem.
A nakonec mu ve spojení s tím skutečně svitlo. Ušklíbl se a napadlo ho, jak se na něj bude šklebit ona, ale ten nápad se mu příliš líbil na to, aby ho nerealizoval. Kdo ví, třeba mu to o Aw prozradí něco nového. Třeba to jestli ji kytky vážně nezajímají, nebo v sobě přece jen má kus normální vlčice...
Od oblohy hlavu odvrátil a čenichem sjel skoro až k zemi. Zrnéčka písku ho polechtala v nozdrách a donutila ho k silnému odfrknutí, ale hned na to donutil zem, ať dělá to, co on chce a vytáhnul z ní celé desítky, stovky a možná i tisíce drobných modrých kvítečků. Zdálky to pak opravdu vypadalo, jako sem upadl kus oblohy, čemuž se potutelně uculil a kecl si uprostřed toho ostrůvku na zadek.

>>> zezdola

Cestou nahoru ho rozbouřené emoce postupně opouštěly, ale do té doby stihl rozkopat spousty kupek písku, které mu přišly do cesty. Byl to dost dětinský projev vzteku, ale fungovalo to. Nebo si to tedy alespoň myslel. Netušil totiž, jaké účinky má na vlčí mysl Životova přítomnost. Vlastně ani netušil jakého vlka hledat. Hádal, že nebude ani trochu jako Smrt, i když jsou sourozenci. To by totiž bylo dost divné, když měli představovat naprosté protiklady. Takže bude bílej. A milej. To je dobře. Bude příjemná změna být pro změnu ve společnosti někoho milýho! Mimoděk se zašklebil přes vlastní hřbet tam někam dolů, kde se teď asi pohybovala jeho dlouhodobá společnice, a pak znovu uraženě trhl hlavou a vrátil se ke své pouti na vrchol.
Ani na ten potok se nechtěl podívat, protože mu připomínal okolnosti jejich prvního setkání. No? O kolik by měl život jednodušší, kdyby ji nikdy nepotkal? Určitě o hodně moc. Minimálně by neměl takový zmatek v hlavě. Chtěl zpět svou sebejistotu, klid a nevázanost! Myslel si, že jeho smysl pro humor chápe, ale teď aby si dával pozor, co z tlamy vypustí. Tohle přece nikdy nedělal! Nikdy nebyl ohleduplný a ustrašený z toho, že řekne něco, čeho bude litovat.
„Říká se, že láska dělá z vlků paka,“ ozvalo se najednou před ním, a když zvedl hlavu od svých tlap, uvědomil si, že je nahoře a jen kousek od něj stojí vlk. Opravdu bílý. Z většiny. Usmíval se, z očí mu koukala jistá dávka moudra a… Fiérovi se ani trochu nelíbilo to, o čem mluví.
„O čem to meleš?“ I on začal svou rozpravu bez pozdravu a značně neuctivě. Ostatně tenhle polobůžek měl kolem sebe auru hřejivé přívětivosti, která skýtala dojem, že mu zde bude vše odpuštěno. A pravděpodobně to nebyl jen dojem, neb Život se shovívavě usmál a sáhl po dalším citátu. „Ti co po ní touží, se jí mnohdy nikdy nedočkají. A ti co ji dostanou, se jí naopak štítí a odmítají ji.“ V jeho pohledu bylo něco, co Fíru donutilo chvíli zostuzeně mlčet, ale brzy si odmítavě odfrkl.
„Hele, já jsem sem fakt nepřišel kvůli milenecký poradně,“ zahudroval a chtěl i pokračovat, ale tehdy Život přiskočil blíž a zajiskřilo se mu v očičkách, jako kdyby právě zahlédl něco andělsky roztomilého, co by nejraději láskou snědl. „Takže přiznáváš, že na tom něco je!“ Spokojeně se zatetelil a provokativně do něj drcnul zadkem, zatímco trikolorek se naježil. „Takhle si přece utahuju já z ostatních, ne oni ze mě!“ Protesty tu ale byly marné, protože i Život v sobě očividně nosil dávku škodolibosti a hravosti. „Inu někdy je potřeba poznat to i z druhé strany,“ popíchl jej a Fí po několika momentech zaraženého zírání uvolnil celý svůj postoj a ušklíbl se. Jako by z něj něco odpadlo. Něco temného a vtíravého, o čem doposud ani nevěděl, že je jeho součástí.
„Seš dost jinej, než sem čekal. Ale celkem fajn,“ uznal, že pan božský svou hru zahrál dobře, a když se Život hrdě vypnul a prohlásil, že je ve skutečnosti moc a moc fajn, nikoliv jen celkem, usmál se tomu a s protočením panenek mu dal za pravdu.
„No, ale abych pravdu řekl, čekal jsem to tu… živější,“ pronesl, když se rozhlédl po té pískovcové pustině. „Chápeš ne? Život. Živější.“ Oba se trapnosti toho fórku sborově zasmáli. „Vlastně tu mám jeskyni plnou kytek a démantů, ale neukážu ti jí. Vykradl bys mi ji,“ zažertoval obdobně hloupě i Život, aby v tom Fíro nebyl sám a Fiér se ani nesnažil předstírat jakoukoliv nevinnost a přiznal, že dobře dělá. Bylo vážně skvělé zapomenout na svět venku a jen se nechal pohltit rozhovorem s někým, kdo má stejný smysl pro humor. Nebo minimálně ví, jak s vámi zacházet, protože vám vidí do hlavy. Na tom mu upřímně nijak nezáleželo. Hlavně že si po dlouhé době mohl odpočinout od toho tlaku, který cítil, když byla poblíž Aw.
Po nějaké době blbnutí ovšem Život připomněl, proč se mladý vlček sem nahoru vlastně táhnul. „Tak mi konečně pověz, proč jsi sem přišel, když nestojíš o rady.“ Pravděpodobně to věděl i bez ptaní, ale zeptal se, aby se na to, pro samou legraci, nezapomnělo. „Vím, že mi neseš kopu květinek a kamínků. A chci je,“ dodal nedočkavě, jako by byl snad nějaká straka schromaždovačka. Něco málo společného se Smrtí nakonec měl. Ta se taky mohla po cennostech utlouct.
„Asi nic, co by tě překvapilo. Chci, abys mi pomohl se všim! Úplně se všim! Pak rozsekám zadek každýmu v každý soutěži,“ rozpovídal se nejen o své neskromnosti, ale i o soutěživosti a pekelně se tomu zasmál. „Pokud to teda vůbec svedeš,“ neodpustil si, aby Života trochu nepozlobil. Ten blahosklonně mávnul tlapkou. „Ber to tak, že je to už dávno splněné,“ pravil jako by to byla kdovíjaká hračka nebo něco s čím začíná každé ráno místo rozcvičky.
„Super! Tak teda ještě tu magii, co měl Coffin a dělal s ní ze mě blbce. Ta je super!“ V myšlenkách se už nechával unášet tím, kolik toho s něčím takovým svede. Tolik možností! Tolik netušené zábavy! Chtěl tu magii už tak dlouho a opravdu doufal, že mu jí Život dopřeje, když Smrt ho v tomhle ohledu držela zkrátka.
„Hmmm… Kterápak to asi bude? Že by vzduch? Voda?“ Tentokrát s tím bílý vlk dělal schválně cavyky a dobře se bavil tím Fiérovým protivným výrazem, který se s každou špatnou volbou prohluboval a prohluboval. Nakonec se mu ho zželelo a víc ho netrápil ani nepokoušel jeho mizernou trpělivost. Místo toho sáhl po jiné formě zábavy, upřeně se zadíval kamsi za Fiéra a rozzářil se takovým tím uvítacím způsobem. „Ahoj Aw, už na tebe čekám,…“
Fiér se lekl, vyskočil na nohy a zděšeně se rozhlédl. Jako by ho snad měla dotyčná vlčice při příštím setkání sežrat. Dokonce se i zježil, takže vypadal trochu jako chlupatý míček. I tak ale pocítil mírné zklamání, když si uvědomil, že si z něj Bílý jen dělá legraci a Awnay je v nedohlednu. Jen netušil proč. Životovým dětinským chováním to určitě nebylo, i když se na něj trochu utrhl s tím, jak hrozný fórek tohle byl. Jeho záchvat smíchu to ale nijak neovlivnilo, a jak se smál, Fiér si to pomalu vykročil k odchodu.
„A já jdu, abys věděl! S takovým blbečkem tu nebudu,“ pustil se do hraného hudrování a pomalu se od něj vzdaloval. „Buď. Nebo utíkáš, než sem opravdu dojde,“ popíchl jej Bílý znovu a z hihňání intenzity neukousl ani píď. Až teprve, když byl trikolorek tak daleko, že na sebe museli křičet, aby jeden druhého slyšel, se uklidnil a natáhl k němu alespoň myšlenkové vlákénko, aby mu před váhavým odchodem dal to, oč se neprosil. Radu do života. S malým žet. Asi potřeboval každé setkání okořenit špetkou svých mouder. „Věř, že s upřímností nejdál dojdeš. Ale první musíš být upřímný především sám k sobě. Tehdy přestaneš být vlčetem.“
Fiér si jen odfrkl. Ale zastavil se a ohlédl. Tušil, až příliš dobře o čem ten střelený bůžek mluvil. Jen nerad odpoutal svůj pohled o jeho pískovcového domova, neb cítil, že kdyby zůstal tady, nemusel by nic řešit. Nemusel by dospívat. Bylo by mu tu dobře. Pako s pakem a někde, kde je nikdo nebude soudit. Ale to by nebyl skutečný život. Ten ho čekal tam dole. V realitě, kde bude čelit kopě problémů a výzev. A výzvy on přece miloval! Musel jít…

>>> zas dolů

>>> Ježci

To bylo pořád samé mlč a zmlkni. A co by z něj pak zbylo, kdyby nemluvil? Však to byla jeho největší doména, že pořád mele pantem. Vůbec se mu něco takového ani nechtělo zkoušet. Být ticho. Znělo to hrozně. Jako něco, při čem by kus jeho samého umřel… Nebo to možná jen trochu dramatizoval. Nicméně jen po ní vrhl velmi zubatý a velmi provokativní úsměv.
Ten ale záhy vyhasl. „A nenapadlo tě, že seš možná jenom zbytečně nedůvěřivá?“ Zeptal se jí překvapivě odměřeně. Tentokrát se jeho měkkého srdíčka asi opravdu dotkla. Očividně od něj nečekala vůbec nic dobrého. Ano, mohl si za to sám, dík tomu, jak se k ní od začátku choval, ale i tak se cítil, jako by mu na hlavu hodila cihlu. Nebo něco těžšího.
„Proč, proč?“ Zavrčel studeně. „Protože bys to chtěla, proto.“ Vlastně se v hlouby duše nedivil tomu, že mu nevěří. On sám to nedokázal tak úplně pochopit. Tu prapodivnou touhu udělat cokoliv, co jí na očích uvidí. Třeba snést jí i to modré z nebe, když už o tom prve mluvil. Zlobil se na ni. Za to, že se nedokáže přenést přes to, co bylo a pořád tu přehazuje tam a zpět staré a zapomenuté. Za to, že i když jí to už tolikrát řekl, nedokázala pochopit, že pro něj už není jen tak někdo, z koho si chce jen tropit žerty.
„Máš pravdu. Žádná bambulka, to je na tebe příliš roztomilý a něžný. Místo toho budeš bambule. Opelichaná a protivná!“ Utrhl se na ni celkem zostra a pak se pustil do toho kopce, přičemž frustrace sálala z každého jeho pohybu. A protože opravdu trucoval, nic si z toho nedělal a ještě jednou jí připomněl, kdo z nich je tu ten rychlejší a nechal ji daleko za sebou. Potřeboval soukromí!

>>> Vrchol

>>> Středozemka

"To ty máš kecy! Říkáš, že seš lepší, ale ještě jsi to ani jednou nedokázala," rýpl si zvesela a zařadil se jí bok po boku, protože tak to měl rád. Ale být pár kroků za ní taky nebylo k zahození, alespoň měl fajn výhled. Ale teď jí chtěl přece dokazovat, že je minimálně na její úrovni, tak za ní nemohl ťapkat jak poslušný pejsánek.
"Žvatlám, žvatlám," zamrmlal a pohodil hlavou zleva doprava. "Náhodou, tobě už dost dlouho říkám jenom čistou čistoskvoucí pravdu. Nebo lži tak očividný, že na ně nemůže nikdo naletět," informoval ji, jen tak pro pořádek. A vlastně si pořádně nepamatoval, kdy jí lhal. Snad jen tím topením v jezeře, ale to nebylo o mluvení, že ano...
"A já myslel, že od někoho tak perfektního jako jsi ty, bych měl čekat jen samý velký věci," povzdechl si naoko zklamaně. Ta debata začínala být moc vážná, takže bleskově sáhl po první stupiditě, co jej napadla. "Já. Já bych ti třeba snesl i modré z nebe. To bys koukala," začal se hezky postaru vytahovat a napínat zjizvenou hruď.
"A nezapomenu. Dokud budu bambula, ty budeš bambulka," následovalo bezostyšné vyhrožování a z nějakého vrčení si vůbec nic nedělal. Však ona vrčí tak často, že už to ani nemá žádnou hodnotu. "Bambulkooo! Už jsem skoro tam!" Rozkřičel se pak vzápětí, když od ní po dlouhé době odlepil pohled a podíval se k obzoru, kde se rýsovaly zvláštní siluety. A protože ho najednou popadla nedočkavost, rozběhl se napřed a nadšeně si u toho výskal.

>>> Narrské kopce

>>> Od medvědů

"Porazím tě kdykoliv a kdekoliv," pronesl sebevědomě a byl o tom i přesvědčen, ačkoliv to vyslovil hlavně proto, že ji chtěl pozlobit. Jako vždy. Nicméně ona asi chtěla řešit, jak to mezi nimi vlastně je a on sám zjistil, že to vlastně neví. "No nejdřív sem ti chtěl co nejvíc otravovat život, za to, jak si mě vykoupala," přiznal to, co bylo oběma asi jasné. "Jenže pak si byla najednou první vlk, co pro mne udělal něco hezkýho, když nemusel, což mne zasáhlo do mého měkkého srdéčka," ušklíbl se, neb měl prostě potřebu to přiznání nějak znevažovat a tvářit se uvolněně. "A pak se z nás stali kamarádi a každej ví, že ve dvou se to lépe táhne," zakončil svou řeč a zářivě se na ni zazubil. "To ale neznamená, že bych to sám nezvládl a jestli si ode mě chceš odpočinout tak to chápu. Sice bych byl chvíli asi trochu osamělej, ale to přátelé dělaj, ne? Obětujou svoje pohodlý pro toho druhýho. Nebo ne? Nemám moc zkušenosti," zasmál se tomu a ocasem jí pleskl po čenichu, ať se netváří tak nabubřele.
"Jestli já jsem Bambula tak ty jsi Bambulka. A už se toho nezbavíš," oznámil jí a hodlal se toho i držet. Už žádná princezna a její výsost, kdepak. Jak ona jemu, tak on jí! Hmm. Roztomilá huňatá bambulka... Musel potřást hlavou, aby tu vlezlou myšlenku odtamtud vyhnal a začal se soustředit na svůj postup kupředu.

>>> za ježkama

Z jejích výhrůžek si vůbec nic nedělal, zato z jejích dalších slov byl celkem u vytržení. Tedy hlavně z toho úsměvu. Moc často ho totiž neukazovala a on usoudil, že je to škoda. Slušel jí. Tak moc, že neodolal a zatímco vrněl jakési táhlé "samozřejmě" natáhl krk a otřel se svou tváří o její. Sám nevěděl, jestli je to jen čistá provokace, nebo to myslí vážně. Když šlo o ni, měl ve věcech dost zmatek. I v těch, nad kterými jinak ani nepřemýšlel.
"To je dobrá přezdívka," shledal s malým odkašláním, když se zase odtáhl. Rozpaky ho ale dlouho neovládaly, protože přišla s tématem, které nemohl nechat bez odezvy. "Ale ty nejsi rychlejší než já! Předběhl jsem tě!" Odfrkl a v zásobě měl ještě to, že měl i dost velký náskok, zatím si to ale nechal pro sebe. A v náladě bojovné sebeobrany zůstal i nadále. "Ale došel! Vůbec nemáš tušení, co já jsem bez tebe všechno prošel." Byl si dost jistý, že tahle princeznička, co prvně pořádně opustila území smečky má za sebou mnohem méně zkušeností a kilometrů v tlapkách. Kdepak, v tomhle mu rozhodně konkurovat nemohla. Ale nic neříkal, protože na to mohlo dojít později a možná v ní chtěl vzbudit nějakou tu zvědavost a zájem o jeho osobu. On byl na rozdíl od ní dost sdílný, takže na to vlastně dost nadšeně čekal.
"Pan Adrenalin bylo lepší," odsekl pak, když o nazvala bambulou, ale poslušně se rozklusal za ní. Směr Život. Doufejme.

>>> Středozemka

„Jo, zůstanem při starym,“ odkýval jí onu anarchii, které mezi nimi vládla už od prvního setkání. Kecy o údělu princezen pak už jen odmávl tlapkou. Bavili se o tom už příliš dlouho a začínala to být nuda. „Nic neodvolám. Tady nikdo nikoho neposlouchá, zapomnělas?“ Nezaváhal aby její vlastní návrh neotočil proti ní.
Nicméně pak zase trochu pookřál. „Ale to víš, že mi není jedno, že se o mne staráš. Však je to hezký, tak proč by mělo být? Je mi jedno, když mi nadávají nebo mi něco zakazují. Hlavně od cizích. Kdybys mi nadávala a myslela to vážně, asi by mi to vadilo, protože něco takový nikdo neposlouchá rád od vlků, které má rád,“ rozpovídal se značně filozoficky a ještě více upřímně. City sice nebyly něčím, čím se kluci chlubí, ale on prostě chtěl, aby to věděla. Ať si z toho pak klidně dělá legraci.
Ani nevěděl kdy, a jak se dostali z vody, ale bylo to překvapivě uklidňující. Mít zas pevnou půdu pod nohama. „Nesmrtelnost mne nezajímá. By pak to riskování života ztratilo grády, když by se mi nemohlo nic stát,“ pokrčil nad tím znechuceně čumáček. Nesmrtelnost pro někoho, kdo rád adrenalin. To by byl pěkně krutý trest. „Stačí mi, když mě udělá rychlejším a silnějším. Abych ti mohl snáz utéct, až na tebe přijdou hormóny,“ vyplázl na ni jazýček a hlavou trhl k jihu.
„Obtížná cesta zní zábavně. Takže. Jdeš se mnou?“ Byl s ní rád. Byla to legranda. Ale zároveň nechtěl, aby ho začala nesnášet, protože je příliš vlezlý. Byl to opruz, ale bylo to tak. Když vám na někom začne záležet, najednou je svět o dost složitější a do mysli si najde cestu strach z toho, že jej ztratíte. A proto se rozhodl dát jí na výběr, jestli chce být pořád s ním nebo si zaslouží pauzu a společnost někoho mnohem méně zábavného!

"Ale to králové taky," odfrkl. On sám neměl v plánu se někomu klanět, olizovat mu tlapy a přetvařovat se kvůli němu. A kdyby se chtěl přidat do smečky, musela by tamější alfa být... jiná. Znát ho a tolerovat. Chtělo by to spíš přátelský vztah než nějaké nadřazování a tupé rozkazy. Moc dobře věděl, že v Awnině bývalé smečce by vydržel asi tak dlouho, co v Maharu. Jenže kde něco takového hledat, že? Asi se bude muset spokojit s věčným tuláctvím. Nebo si časem vyrobí vlastní smečku. Třeba i s Aw. Heh. To by byl alfa pár přímo k pohledání. Všichni by od nich utíkali.
Nahlas se svým myšlenkám uchechtl. Ani nevěděl o jakých jelenech to vlčice teď vlastně mluví, takže to nechal být, dál se culil a povzneseně pokrčil rameny. "Ty máš jít právě příkladem a nechovat se stejně povrchně a hloupě, jako ostatní," vysvětlil jí dál se snažil šlapat vodu. Přičemž zjišťoval, že té energie opravdu moc nemá a tu únavu přestává jen hrát, nýbrž skutečně pociťovat s intenzitou, která mu není ani trochu příjemná. "Bez blb-nutí. Bych-to. Ne-byl. Já," procedil mezi zuby, zatímco napínal svaly, aby jej dopravily zpět na mělčinu a tam se pak vyčerpaně rozplácl, jakou kousek želé a popadal dech. Pravděpodobně by mu teď bylo jedno, kdyby mu velectěná Awnay ukousla ocas nebo ucho. Potřeboval jn popadnou síly, pak vylézt z vody, oklepat se a...
"Hele nevíš kde sídlí Život?" Zeptal se na to celkem bez zřejmé spojitosti, ale ve skutečnosi si vzpomněl, že Život přece vlkům pomáhá s jejich dovednostmi. A on by podle všeho potřeboval vypilovat svou výdrž! "Má to být tady někde na jihu," tím si byl docela jistý, ale přesnou lokaci nevěděl.

1x Zlaté - Awnay (pěkně do ksichtu!)
1x Stříbrné - Maple (na hnáty!)
1x Oranžové - Wolfganie (na ten náramek :-|)
2x Modré - Izar (na hřbet, ať má zaneřáděný kožich, co nejvíc)
3x Zelené - Noktisiel (zelený přeliv na ocas)
4x Žluté - Asta (všude!)