Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Na ten lov se celkem těšil. Ještě nikdy nelovil ve velké skupině a určitě to bude děsná bžunda. Ale, když už to vypadalo, že se dá vše do pohybu, zjevila se odnikud divná vlčice a začala mlít hrozná hov... blbosti. Prostě blbosti. Fiér nebyl z těch, co by to brali mvážně, takže se těm jejím blábolům celkem rád od srdce zasmál a zároveň se divil tomu, že i Falko se umí vztekat. Jemu ale jeho snaha o pouštění hrůzy přišla spíš legrační, ale snaha byla.
"Dost dobrej detox," poznamenal, potom, jak kreativně Falion využil svou magii země a jen žasl, jakou změnou prošlo nejen chování vlčice ale i jeho. "Podělaní shizofrenici! A dva na jednom místě," projelo mu hlavou nevěřícně. Zakroutil nad tím hlavou a stejně tak nad Starlingem se Severkou. Jako by teď snad bylo hrozně důležitý se vykecávat. To taky mohl ještě zůstat v jeskyni a bavit se s Pískletem. Bylo by to příjemnější a přínosnější, než tu stát na mrazu a čekat.
A protože už mu to lezlo na nervy, prostě začenichal a pustil se po pachové stopě sám. Však až se ostatní rozhoupou, mohl by mít kamzíky vystopované a pak už bude všechno jen otázka chvilek. Kouzelní vlci s lovením přece nemohli mít až tak velké problémy.
"Jdu napřed," poznamenal jen, pokud si toho někdo všiml a začal se brodit sněhem přímo za svým cílem. Co na tom, že tyhle hory vůbec neznal. O to větší to bylo dobrodružství!

>>> Sněžné hory

>>> Z úkrytu

Asi trochu připomínali husičky. Falion vpředu, Fiér uprostřed a v závěsu ten celkem divně zbarvený vlk, který se zjevil z hlubin úkrytu. Starling. "Fiér jméno mé. A rád tě tu vidim, chlape. Už jsem si začínal myslet, že smečka je jen zástěrka pro Falionův soukromý harém," ušklíbl se. Sayapa si vpravdě vůbec nevšiml, dokud ho alfa nezmínil, takže se to nedalo moc počítat.
Ten bílý humus venku, zvaný sníh, ho tak trochu oslepil, ale zmátořil se z toho s několikerým zamrkáním a bez přestávka klusal dál. "To je ale hnus velebnosti," vyjádřil se zcela upřímně k té zimě a všemu, co k tomu patří. Nicméně vzápětí se dvorně zubil na čekající vlčice. První mu padla do oka Winter.
"Ahoj Winter! Jak ses měla?" Udeřil zvídavě na vlčici, kterou se onehdá snažil obalamutit nahraným topením se v jezeře. Pokud se dobře pamatoval, nesežrala mu to. Ale to už bylo dávno. Teď by ho měla určitě pochválit v jakého fešáka vyrostl! Nebo taky ne. On to ví i bez ní. Ale bylo by to milé. Nebo aspoň to, aby si ho pamatovala.
"Severko," kývl pak na tu druhou, se kterou té interakce zatím moc nezažil, ale ani neměl důvod si o ní myslet cokoliv špatného. Krom toho, že pořád nechápal, proč cestovala společně s takovou osinou v zadku, jako byl Etney. Bleh. Nicméně konverzaci s ní obstarával spíš Starling. No vida, každý tu měl nějakého starého známého.
A zbývalo už jen, nechat se nasměrovat, poslechnout si pokyny a... Nakrmit tuhle smečku plnou roztomilých vlčic. Přesně job pro něj.

Aw se chovala fakt divně. Kdyby s ní nestrávil několik posledních měsíců, asi by ho napadlo, jestli třeba neni březí. To prej dělá z vlčic paka. Ale. Tak nějak neměla s kým být, no ne? Pokud jí Smrt nějakým způsobem nenasadila do břicha nějakého parazita. Ale na to byl odborník spíš její bratříček Život, takže to bylo celkem nepravděpodobné.
Nicméně ulevilo se mu, když zase měl sám nad sebou plnou moc. Nezdržoval se tím vážným tématem, které nahodily a ušklíbl se. Teď už mohl. "Nah, čert to vem. Příště tě ale nechám obrůst kytičkama," zavyhrožoval vlkovy, který byl pánem těchto hor, jako by se nechumelilo. A ono se přitom chumelilo jakože pořádně. A do toho hnusně mrzlo. Proto neváhal se souhlasem se skrýt, Awnay oblízl ucho, aby se tak nemračila, což mělo možná opačný účinek, a vrhl se Falionovi v patách.
"Tohle je fakt krutopřísný," pochválil jeho kouzelnické představení zatímco se prodírali závějemi. Jeho mysl rozhodně tak zodpovědné a vážné myšlenky netížili, ale přece v sobě našel kousek citu, neb si to poskočil před ty dva a tu cestičku jim prodíral. Však kdo jiný by to měl dělat, než hrdinný mladý muž, no ne? "Ale nemysli si, že z toho závodu se vyvlíkneš, staříku," připomněl, že na svém stanovisku nehodlá nic měnit a pak vklouzl do toho jejich zázraku. Úkryt smečky. Tohle byl už čtvrtý, který měl navštívit a poprvé se na to opravdu dost těšil. Sice měl hustější kožich, než před rokem, ale dneska to byl vážně nebetyčný hnus. Vzhůru do závětří a relativního tepla!

>>> úkryt

Fiérko byl jednoznačně dost natěšený na závod, ale když se dala Awnay do nadávek zatvářil se vskutku zmateně. "Ej. Já nikdy nic..." To neplánuju, si mohl doříct tak maximálně v mysli, neb byl zpacifikován další stupidní magií. Dokonce se nemohl ani kabonit, aby dal najevo veškerý svůj nesouhlas! Teda zrovna s tím, že je prevít a neřád souhlasil, ale ten zbytek mu vůbec nedával smysl.
"Nenakecal jsem jí nic, prostě sme sem přišli." Brblal si v hlavě zpruzeně. Netušil, jak frustrující to je, nemoct říct to své do mlýna, když chce. Bylo to ostatně prvně, kdy nemohl. A navíc to byl jeho problém, kterej by si měl vyřešit. To na něj se z nějakého důvodu zlobila a neposlouchalo se to hezky. Vlk ví, co jí přelétlo přes nos a on to má jen snášet a přihlížet. Pfff.
I to, že ji má rád, by svedl a měl říkat on a ne někdo jinej, no ne? Těšil se na kopec srandy a teď místo závodění budou řešit rozbouřený ženský hormony a své nejniternější touhy nebo co...

Awnay byla nebývale nudná, ale Kočenda mu to naštěstí vynahrazovala. Nechávala se vyprovokovat tak snadno, až to bylo roztomilé. Sice z toho neměl pocit z pokoření velké výzvy, i tak to byla ale legrace. Vždycky ho bavilo, když se někdo vztekal a ona mu navíc i vyhrožovala!
Chvilková bolest hlavy mu sice řádně zamotala pérka, ale kdo byl, aby se tím nechal vykolejit? Jen co to přešlo, rozverně se na ni zazubil. "No jestli je tohle všechno, co svedeš, tak radši važ slova," ušklíbl se a pak hrdě vypnul hruď. "To já kdybych chtěl, tak bych Vám tu mohl spustit takovej zemětřas, že by vám ta hora pukla vedví," začal se kasat. Popravdě si nebyl jistý, jestli by to opravdu svedl, ale vzhledem k tomu, kolik Smrti zaplatil, očekával přinejmenším právě tohle. A pak proskočil další závějí. Asi laskavosti plnil celkem nerad.
Ale to už tu byl Falion, který smrděl podezřele alfovsky, ale to Fírouška nijak neodrazovalo od toho, aby se zářivě neusmál. "No nazdar!" Oplatil mu pozdrav, který směřoval i ke Styx a pak se zakabonil. "Awnay! Schovanka tvý kámošky Laury! Měl bys na starý kolena procvičovat paměť, aby ti takhle nevypadávala," zastříhal ušima a zhluboka se nedechl, aby mohl odpovědět na onu stěžejní otázku.
"Přišel jsem tě vyzvat v soutěži, ve sjezdu zasněženého svahu na prknech! Když řeka a klády tě děsej. Nemůžeš odmítnout, protože jsi se mnou už jednou vypekl," jel pantem a nezapomínal u toho poskakovat jako čamrda, měl tak nějak přebytek energie a to i po té tykačce s krátkou migrénou.

Oi!
Dík za akci a rád bych 200 oblázků za všech 25 bodů :)

// pardon :-|

Bylo mu doporučeno, aby se zklidnil, to ovšem mívalo účinek spíše opačný a dnes tomu nebylo jinak. Sice se chvíli zatvářil, že o tom přemýšlí ale pak zakroutil hlavou a táhle zakňučel: "Ale mi se nechce," nevinný úsměv tomu nemohl samozřejmě chybět, ale to už se do toho vrtala Awnay. Strážkyně spravedlnosti.
"Lepší malý mozeček, než přerostlé ego," vyplázl na obě dámy jazejček. Chovaly se tak hrozně důležitě. Jako by na nějakých hranicích a smečkách sešlo. Dokud jim nevyjídal spíš, nechápal, proč by mělo někomu vadit, že projde nejkratší cestou skrz. Těm co žili ve smečkách pravděpodobně z toho sezení na zadku hrabalo. Moc dlouho si seděli na vedení.
"Zaneprázděný rozhýbáváním starejch kostí?" Zabrblal si, ale když konečně kývla na to, že je provede, celkem poslušně se rozklusal dopředu. Při tom nezapomněl vymést každou závěj. "Heeej, rozbíjim tu Váš drahocenej sníííh!" Kničel u toho melodramaticky. Nabídka letu zdarma ho asi vskutku lákala.

"To je škoda," pronesl nespokojeně. Kdyby mu totiž říkala o takových věcech, znamenalo by to velkou intimitu, že jo? Ale asi na to bylo pořád moc brzo. Ostatně furt mu nevěřila ani nos mezi očima.
Byl upřímně celkem překvapený, že nedostal vyhubováno za to, jak je na území uvedl. A ještě trochu víc i tím, že se k jeho volání přidala. Ač tedy uctivějším a společensky přijatelnějším způsobem. To ovšem nebyl jeho styl.
Celkem brzy k nim dorazila šedivá vlčice. Celkem pěkná, ne že ne. Pobaveně se ušklíbl tomu, jak je naježená a... Jeho provokatérská přirozenost mu velela kopat do vosího hnízda. "No nazdar, kočeno," pronesl ležerně a pak se uculil. "Hele. Stojim tu a volám: Faléééé. Faléééé!" Demonstroval to řádně se vším všudy, takže z toho celkem zaléhalo v uších. "Co bych asi tak mohl chtít?" Zvedl tázavě obočí, poté, co si odkašlal a ještě nekončil. "Jestli máš v té pěkné hlavě aspoň jednu mozkovou buňku, možná ti to dojde." Doplnil to o nevinný úsměv malého hajzlíka a pohodil oháňkou.
"A ona mě hlídá. Abych vám tu nenadělal hromádky," vzpomněl si, že tu není sám a dodal i Awnin důvod téhle návštěvy, který samozřejmě musel dostatečně zkarikaturnět, aby to sedělo k jeho image. Možná za to dostane na místě facana. Od jedné, nebo od druhé. Kdo ví?

>>> Jedlový pás

Ta vlčice mu neřekla vůbec nic! Ani fň. To ho mírně znepokojovalo, bylo to totiž cítit podobně nebezpečně jako klid před bouří. Po nějaké chvíli to nevydržel, a ohlédl se. "Hele, nemáš zaražený prdy nebo tak něco? Mám tě poplácat, aby to odešlo?" Zatvářil se u toho jako prvotřídní vykuk. Prostě rád popichoval, ale myslel to tentokrát dobře!
Otřásl se, aby ze sebe shodil sníh, který mu mezitím napadal na zajehličený hřbet a pak se zatvářil navýsost otráveně. "Ale neeee- Ty smečky sou fakt už všude," nespokojeně nafoukl tváře a chvíli vypadal jako malé děcko, kterému někdo ukradl oblíbenou hračku. Ostatně právě se rozhodl prozkoumat tohle pohoří a zjistí, že si to tu někdo nárokuje!
"Počkat," zvedl zprudka hlavu, když o něco pečlivěji začenichal. "Neni to ten kámoš od tvý chůvičky? Tak to je jiná," Ten co ho nalákal na sjíždění řeky na kládách a pak se odmítl zúčastnit! To mu ještě nezapomněl! Tuhle srandu mu dlužil, nebo alespoň nějakou podobnou. Proto se místo sednutí na zadek a slušného zavytí, se široce rozkročil a začal řvát jak na lesy. "Faleee! Vylez ty poseroooo! Nebo si pro tebe dojduuu!" Nejlepší způsob jak vyhrožovat členovy smečky. Začni se mu roztahovat po baráku. Nebo hrozit tím, že mu na něj svalíš lavinu.

Když se na něj vrhla, dost překvapeně zamrkal. Vážně to nečekal. Ale to neznamenalo, že se mu to nelíbilo. Naopak. Vzápětí spokojeně přivřel zelená očka do škvírek a uculil se. Tohle byla ta její roztomilá stránka, kterou neukazovala moc často. Asi proto, že při ní působila stejně křehce jako sněhová vločka. A navíc se tulila! To bylo nové, dosud se musel tak akorát vnucovat.
„Nechytila. A i kdyby, tak bych jí stejně pláchl. Strach o mne byl úplně zbytečný. Ale sem rád, žes ho měla,“ zazubil se. Znamenalo to, že jí na něm přece jenom záleží, i když zarputile tvrdí opak. „Já ho o tebe taky chvíli měl, ale pak jsem si řekl, že se ty se jen tak nenecháš, tak si to můžu se Smrti v klidu vyříkat,“ přiznal se a hned se musel trochu naparovat. Popravdě se mu Smrt nepříjemně zažrala pod kůži, ale o tom Awnay vědět nemusela. Nic, čím by si musela zatěžovat hlavu, už jen proto, že jemu samotnému tu nejistotu z hlavy odvane první chumelenice.
„Pamatuj, že je to prolhaná mrcha studená jak led,“ dodal pak s ohlédnutím ke zřícenině a znechuceně se ušklíbl. „Pojďme pryč, ať na ní rychle zase zapomeneme. A na to, že smrdí víc než ryba,“ pronesl pak rozverně a i když se s ní opravdu rád tulil, věčně to stejně trvat nemohlo. Ale. Třeba na to zas někdy dojde. A pak zas. Byl optimista.
A tak ji pošťouchl směrem na sever. Takhle daleko ještě nebyl a objevitelské choutky jej nikdy neopouštěly. Pak se sám pustil kupředu, zanechávajíc za sebou nepřerušovaný řetěz stop.

>>> Ragar

Fíro vysel hlavou dolů, vlastním ocasem se lechtal na bolavém čenichu a absolutně nechápal, která bije. Jakože. Byl rád, že je Aw vzhůru a schopná řeči, ale její slova vůbec nedávala smysl. Jak přesně ji teď trápí? On vlky rád trápil, ale ji zrovna teď trápit nechtěl. To si nechá na jindy, až bude mít veselejší náladu a nebude po tak traumatickém zážitku. Ale. Co když jí hráblo? Smrt jí vymyla mozek?
Jak ale nabalovala další věty, smysl to dávat mírně začalo a on se rozesmál, přičemž se navíc převrátil a plácl sebou na bok do jehličí. "Takhle nadávat jejímu temnému božstvu Smrti? Kde berete tu odvahu, Vaše výsosti?" Ušklíbl se. "Protři si oči a zjistíš, že já nejsem ani zdaleka tak šeredný jako ona. A nejsem ženská," nakrčil čenich. Holka bejt nikdy nechtěl. Kluci to maj všechno lepší! Nemusí si přidřepávat při čurání a tak...
"Je mi líto, že tě straší ve snech, ale neboj, postarám se o to, aby se ti radši zdálo o mně," pronesl napůl upřímně a napůl vtipem a konečně se postavil na nohy a pokusil se ze sebe oklepat většinu toho bordelu. Nechtěl se chlubit právě tím, že tu už hodinu běhá a nebyl schopný nic chytit, tak pro změnu mlčel a čekal, jestli se vlčice vrátí do reality, nebo bude dál blábolit.

>>> Od plesnivý babky

Jen co z nosu vyhnal pach Smrti a její barabizny, začal se velmi aktivně snažit o to, aby zachytil vůni zcela jinou a o mnoho příjemnější. Chvíli zběsile běhal tam a sem, ale nakonec našel co hledal a pak se pustil přímo za tím. Jakmile jednou chytil stopu, byl zbytek už byl celkem jednoduchý. Jen kdyby se mu neschovala do křoví.
"Awni! Sorry, mělo mě napadnout, že nás ta proradná svi..." začal uvolněně, ale zarazil se v půli slova, když mu došlo, že spí. Rázem měl tlamu na zámek a jen se ze svého pokrčení zase naplno postavil. "To tě to tak vyčerpalo?" Projelo mu hlavou starostlivě a zamyšleně se rozhlédl po tom mrtvě působícím lese. Napadlo ho, že bude mít asi hlad, až se probudí, ale tady to byla jen samá větev a po stromech lézt neuměl... Ale třeba tu na zemi potká alespoň nějakou neopatrnou veverku?
Uculil se. Prozatím Smrt vypustil z hlavy, měl přece sehnat něco k zakousnutí Její Výsosti a to si zasluhuje jeho plnou pozornost. A tak se dal do bloumání po lese, opatrného našlapování a hledání vhodné kořisti. Nakonec to ale celé stejně dopadlo tak, že akorát několikrát zahučel v křoví a zůstal s prázdnýma tlapkama. Zato kožich měl rázem plný jehličí a všelijakého jiného bordelu.
"Pitomý veverky," zahudroval nespokojeně když se vší parádou projel další mohutný skok, zuby secvakl naprázdno a svůj neřízený kotrmelec zastavil až hlavou dolů o kmen stromu. Ze kterého ještě pro jistotu spadla šiška rovnou jemu na bradu.

Prodloužení... spíš difuzní

Fí by jí rád pověděl kopu věcí. Třeba o tom, že z něj zamilovanost přece neudělá někoho úplně jiného. Byl šprýmař a pitomeček a na tom nic nezmění... Její představy o milostném životě byli prostě dost pokřivené naivní dívčí dušičkou. Kdyby věřila jeho upřímnosti, navzdory tomu, že se neprojevuje dle jejích představ, udělala by lépe, než naletět nějakému pitomci, který jí bude sice na tlapkách nosit a šeptat roztomilá slůvka, ale přitom ji bude jen tahat za nos.

Ale padla hustá mlha a oba je spolkla. Nic moc přirozeného na tom nebylo a on hned usopudil, že to bude práce jejich milované hostitelky. Znepokojeně tedy zastříhal ušima a rozhlédl se, jestli nezahlédne aspoň Awninu siluetu nebo jakýkoliv jiný důkaz toho, že ji Smrt během té chvilky nestihla jedním hltem sežrat. Bylo to ale jen zbožné přání, které zůstalo nevyplněno. Povzdechl si. Bohyně už rozbíhala tu svou hloupou hru na horror. Občas jej udivovalo, jak je vlastně hravá. Aspoň něco měli společného.
O sebe zrovna strach neměl, ale kdo ví, co tohle udělá s chudinkou Aw, které od malička do hlavy cpali děsivé historky o Zřícenině i její majitelce. Po chvilce však sám sobě vyhuboval. Aw byla velká a silná vlčice. A žádná bábovka, i když do ní v tom směru často rýpal. Určitě to tu svede i bez něj, ač by byl upřímně rád, kdyby se stal nepostradatelným a potřebným článkem jejího bytí. Každý vlk přeci chce, aby jej jeho druhá polovičky potřebovala. Ale její odvaha byla jedna z věcí, kterou bylo třeba obdivovat. Nemusí o ni mít obavy, a teď by se měl starat hlavně o svou trojbarevnou prdel.
Bylo to vskutku potřeba. Cítil, že ta mrcha plesnivá je blízko a pozoruje ho, jak má ve zvyku. Buď schovaná za některým z výklenků, nebo možná skrytá oparem čarovné neviditelnosti. Byla to opravdu magie vhodná k trolení všeho živého. A proto si sem pro ni přišel, i když se na to ani za mák netěšil. "Hele cejtim tvůj smrdutej dech až sem, takže je zbytečný se schovávat," popíchl ji i ze své dost blbé pozice. Pud sebezáchovy odkopnul kamsi do mlhy a doufal, že to nějak přežije. Popravdě, raději bude z očí do očí čelit běsnící stvůře, než žít s tou nejistotou, odkud na něj vybafne. Ten její skřehotavý smích, který se ozýval odevšad, mu ale pořád ježil srst na hřbetě, nějak se tomu nešlo ubránit. Měl prostě stejný účinek, jako poryv ledového větru a reakce těla byla neodvratným reflexem.
"Jo, to je moc hezký, ale bez pohledu na tvou půvabnou tvář, to neni ono," zabrblal nespokojeně a celkem toho zalitoval v okamžik, kdy se během vteřiny zjevila přímo před ním. Tak blízko, že se málem dotýkali čumáky. Nepochyboval o tom, že by mu klidně mohla zařídit nějakou vyrážku, kdyby včas necouvnul… Ovšemže se lekl, což ji očividně potěšilo a zašklebila se tak, jak to zvládala jen ona a nikdo jiný. Samotná Smrt ve vší své „kráse“. Ty uvozovky jsou dost důležité. "Zase jsi tady? Říkala jsem, že nikdy nebudeš mít dost," zavrněla samolibě a vlček protočil zelenkavýma očima do mlhy nad nimi. Nepřišel poslouchat tu stejnou písničku.
"Samozřejmě, jsem mocichtivej hamižnej parchant. A moc rád bych uměl to, co udělala teď," přešel rovnou k věci, ať je mezi nimi jasno a nemusí si ten pobyt v její přítomnosti užívat přespříliš dlouho. Nerad by, aby mu vypadaly všechny chlupy. To by ho Awnay asi už vůbec nechtěla a pravděpodobně ani žádná jiná ženská. To by nebyl fešák, ale plešoun.
"ÁÁle, ne tak rychle," zdržovala naopak Smrt. Samozřejmě, ona potřebovala každého nejdřív trochu potrápit, než mu dala to, pro co si sem přišel. Byla to součást platby. Samotné šutry by nebyly to pravé ořechové. Potřebovala to plus jedna. Co to bude tentokrát? Připomene mu, že je teď sirotek? Že je bez domova? Byl na to připravený, snad.
"Ta tvoje roztomile kňučela, když mě uviděla," špitla mu do ouška, jak kdyby byli důvěrní kamarádi. Tak trochu se mu z toho zvedal kufr, proto se to rozhodl raději nekomentovat, aby s otevřením tlamy náhodou neuteklo i něco jiného. "Zdrhla s pláčem, ani se po tobě neohlédla. Skvělá kamarádka," křivý úsměv tomu prohlášení dodával opravdu groteskní podobu. Fiér ale jen škytl a pak se rozesmál. Poněkud přehnaně, ale to byl vlastně záměr. Chtěl se jí pro jednou pořádně vysmát.
"Lepší lež tam nemáš? Čemukoliv jinýmu bych uvěřil snáz," odfrkl, když se dochechtal a opravdu se mu líbil Smrtin nespokojený výraz. Takhle nějak se on pravděpodobně tvářil, když mu někdo zrovna neskočil na špek. Byl na sebe hrdý. Za to, že ji dostal a nenechal se rozhodit. Na tomhle světě byl jen jeden vlk, kterému věřil, a zrovna do toho se opírat neměla. Ale nepoučila se. Tentokrát to ale zkusila z jiného soudku.
"Tak dobrá, dnes možná ne. Ale uteče ti, dřív nebo později. Vydržela s tebou rok, víc nikdo nesnese. Každý tě opustí," mávla nevzrušeně ocasem a ťala do živého. Vlček sevřel čelisti tak silně, až to zabolelo a ochutnal stopy vlastní krve. "To tvrdíš ty. Ale vědma nejsi. Uvidí se," zvolal pevně, ale cítil v srdci, že si tím není ani zdaleka tak jistý, jak by chtěl. Život říkal to, Smrt zas ono. Oba byli chytří jak tlustá kniha a pletly vlkům hlavy, jako by to byli jen hloupé hračky. Jeden to přeháněl s optimismem, druhý s pesimismem a Fí pevně věřil, že ta skutečná realita bude někde mezi tvrzeními jich obou…
Ale. Možná měla Awnay pravdu a měl by se k ní začít chovat jinak? Najde své štěstí, až když se změní? Ale bude to pak pořád on? Znamená to, že on, tak jak je, nemá nárok na cokoliv dobrého? Ne. Tomu nevěřil. Bylo tu však stále to maličké vlezlé „ale“.
Tohle semínko pochyb zaseté do hloubky jeho duše bohyni očividně uspokojilo. Další samolibý škleb. "Ale neboj se, já tu na tebe budu vždycky čekat," pravila takovým způsobem, že bylo jasné, jak Danajský dar to ve skutečnosti je. Když na vás čeká smrt. Nebo Smrt. Obojí bylo hrozné, až se z toho ježila srst. Radši se ty myšlenky pokusil vyhnat z hlavy jejím silným potřesením, ale moc se to nedařilo. Toho se špatně zbavuje.
"Už ses pobavila dost?" Zeptal se celkem netrpělivě. Byl tu docela chvilku, ale už jí měl plné zuby. Ne, měl jí až nad hlavu. Byla šeredná, smrděla a ještě měla pitomé kecy. Brala mu to, co na sobě měl nejraději. Sebejistotu a bezstarostnost. "Co když řeknu, že ne?" Popíchla jej schválně. "Tak ti řeknu, ať se jdeš bodnout. Vem si svoje šutry a na neviděnou," zaprskal zpruzeně a vyklepal si z kožichu všechno, co dost nedrželo a s jejím smíchem v zádech se vydal mlhou pryč. Od ní. "Stejně zase přijdeš," zavolala za ním.
Tentokrát odcházel s pocitem veliké porážky. Naštěstí ho ale hned za poslední zdí čekala sladká útěcha, no ne? Snad. Pokud ne, asi bude hodně protivný.

>>> z jedláku

Fí by jí rád pověděl kopu věcí. Třeba o tom, že z něj zamilovanost přece neudělá někoho úplně jiného. Byl šprýmař a pitomeček a na tom nic nezmění... Její představy o milostném životě byli prostě dost pokřivené naivní dívčí dušičkou.
Ale padla mlha a oba je spolkla. Znepokojeně tedy zastříhal ušima a rozhlédl se, jestli nezahlédne aspoň její siluetu. Bylo to ale jen zbožné přání, které zůstalo nevyplněno. Povzdechl si. Smrt už rozbíhala tu svou hloupou hru na horror.
O sebe zrovna strach neměl, ale kdo ví, co tohle udělá s chudinkou Aw. Po chvilce však sám sobě vyhuboval. Aw byla velká a silná vlčice. A žádná bábovka, i když do ní v tom směru často rýpal. Určitě to tu svede i bez něj. Její odvaha byla jedna z věcí, kterou bylo třeba obdivovat. Nemusí o ni mít obavy a teď by se měl starat hlavně o svou trojbarevnou prdel.
Bylo to vskutku potřeba. Cítil, že ta mrcha plesnivá je blízko a pozoruje ho. Buď schovaná za některým z výklenků, nebo možná skrytá oparem neviditelnosti. Byla to opravdu magie vhodná k trolení všeho živého. A proto si sem pro ni přišel. "Hele cejtim tvůj smrdutej dech až sem, takže je zbytečný se schovávat," popíchl ji i ze své dost blbé pozice. Popravdě, raději bude z očí do očí čelit běsnící stvůře, než žít s tou nejistotou, odkud na něj vybafne. Ten její skřehotavý smích, který se ozýval odevšad, mu ale pořád ježil srst na hřbetě, nějak se tomu nešlo ubránit. Měl prostě stejný účinek, jako poryv ledového větru a reakce těla byla neodvratným reflexem.
"Jo, to je moc hezký, ale bez pohledu na tvou půvabnou tvář, to neni ono," zabrblal nespokojeně a celkem toho zalitoval v okamžik, kdy se během vteřiny zjevila přímo před ním. Tak blízko, že se málem dotýkali čumáky. Nepochyboval o tom, že by mu klidně mohla zařídit nějakou vyrášku, kdyby včas necouvnul… Ovšemže se lekl, což ji očividně potěšilo a zašklebila se tak, jak to zvládala jen ona a nikdo jiný. "Zase jsi tady? Říkala jsem, že nikdy nebudeš mít dost," zavrněla samolibě a vlček protočil zelenkavýma očima do mlhy nad nimi.
"Samozřejmě, jsem mocichtivej hamižnej parchant. A moc rád bych uměl to, co udělala teď," přešel rovnou k věci, ať je mezi nimi jasno a nemusí si ten pobyt v její přítomnosti užívat přespříliš dlouho. Chtěl už jít a zkontrolovat, že je Aw v pořádku a psychicky zachovaná.
"ÁÁle, ne tak rychle," zdržovala naopak Smrt. Samozřejmě, ona potřebovala každého nejdřív trochu potrápit, než mu dala to, pro co si sem přišel. Byla to součást platby. Samotné šutry by nebyly to pravé ořechové. Co to bude tentokrát? Připomene mu, že je teď sirotek? Že je bez domova? Byl na to připravený, snad.
"Ta tvoje roztomile kňučela, když mě uviděla," špitla mu do ouška, jak kdyby byli důvěrní kamarádi. Tak trochu se mu z toho zvedal kufr, proto se to rozhodl raději nekomentovat, aby s otevřneím tlamy náhodou neuteklo i něco jiného. "Zdrhla s pláčem, ani se po tobě neohlédla. Skvělá kamarádka," křivý úsměv tomu prohlášení dodával opravdu groteskní podobu. Fiér ale jen škytl a pak se rozesmál.
"Lepší lež tam nemáš? Čemukoliv jinýmu bych uvěřil snáz," odfrkl, když se dochechtal a opravdu se mu líbil Smrtin nespokojený výraz. Takhle nějak se on pravděpodobně tvářil, když mu někdo zrovna neskočil na špek. Byl na sebe hrdý. Za to, že ji dostal a nenechal se rozhodit. Na tomhle světě byl jen jeden vlk, kterému věřil, a zrovna do toho se opírat neměla. Ale nepoučila se. Tentokrát to ale zkusila z jiného soudku.
"Tak dobrá, dnes možná ne. Ale uteče ti, dřív nebo později. Vydržela s tebou rok, víc nikdo nesnese. Každý tě opustí," mávla nevzrušeně ocasem a ťala do černého. Vlček sevřel čelisti tak silně, až to zabolelo. "To tvrdíš ty. Ale vědma nejsi. Uvidí se," zvolal pevně, ale cítil v srdci, že si tím není ani zdaleka tak jistý, jak by chtěl. Možná měla Awnay pravdu a měl by se k ní začít chovat jinak? Když ale přestane, bude to pořád on?
Tohle semínko pochyb zaseté do hloubky jeho duše bohyni očividně uspokojilo. Další samolibý škleb. "Ale neboj se, já tu na tebe budu vždycky čekat," pravila takovým způsobem, že bylo jasné, jak Danajský dar to ve skutečnosti je. Když na vás čeká smrt. Nebo Smrt. Obojí bylo hrozné. Radši se ty myšlenky pokusil vyhnat z hlavy jejím potřesením, ale moc se to nedařilo.
"Už ses pobavila dost?" Zeptal se celkem netrpělivě. Byl tu docela chvilku, ale už jí měl plné zuby. Ne, měl jí až nad hlavu. Byla šeredná, smrděla a ještě měla pitomé kecy. "Co když řeknu, že ne?" Popíchla jej schválně. "Tak ti řeknu, ať se jdeš bodnout. Vem si svoje šutry a na neviděnou," zaprskal zpruzeně a vyklepal si z kožichu všechno, co dost nedrželo a s jejím smíchem v zádech se vydal mlhou pryč. Od ní. "Stejně zase přijdeš," zavolala za ním.
Tentokrát odcházel s pocitem porážky. Naštěstí ho ale hned za poslední zdí čekala sladká útěcha, no ne? Snad.

>>> zpátky

OBJEDNÁVKA:
M01/Neviditelnost - 12 a 120
ID - M02/Neviditelnost/4* - 48
ID - M02/Iluze/4* - 48
ID - M03/Zem/4*- 96
ID - M03/Neviditelnost/3*- 72
ID - M03/Iluze/3*- 66 + 6

Zůstane: 0 19 125 25

>>> Od VVJ

Její výraz mu neutekl a bez zaváhání jí ho oplatil. Však ono se ukáže. Až se jednou budou prát, bude pořádně překvapená, až se bude bezmocně zpacifikovaná válet pod ním, zatímco on bude náležitě hrdý na to, jaké má svaly, že svedl přeprat vlčici. Gentleman k pohledání. A dost možná k tomu hravému sporu dojde dost brzy, protože ho pěkně zlobila.
"Ale já jsem za-mi-lo-va-ný," připomněl jí, svůdně zamrkal a pak rádoby uraženě odvrátil hlavu. "Řekl jsem ti to jasně a ty ses prostě rozhodla to ignorovat, buranko," huhlal hezky za chůze přes ten hrbolatý terén planiny. "Dokonce jsem ti nabídl, že ti vykouzlím louku plnou květů, na jaké si vzpomeneš! To snad neni romantické gesto? Hm! Taky si to zkazila ty, tim, žes nechtěla," pokračoval s výčtem toho, kolikrát mu už jakýkoliv pokus a to, být milý, překazila.
"Abych někde příště nezráchal, já tebe," zavyhrožoval hravě. Ostatně zrovna minuli to pěkné jezero... Pk ovšem nevěřícně vykulil oči. "Jakej páprdo? Vsadím se, že jsem aspoň o měsíc mladší než ty, babizno. A duši vlčete, tu budu mít na věky věkoucí! To ti seš ta, co o všem moc přemejšlí a do srandy ji musím nutit," spílal jí na oplátku a šklebil se u toho, jako by kousnul do citronu. Mezitím je obklopily stromy a ponurá atmosféra.
"Jak sme došli zrovna sem?" Zamumlal si sám pro sebe, ale Aw to pravděpodobně slyšela taky. Oči při tom držel zabodnuté do zdí zříceniny, co se před nimi zjevila. Smrtino doupě. Trochu se mu zježily chlupy v zátylku, pak ovšem bojovně vystrčil bradu. "Hele, vim, že máš ze Smrti strach, takže nemusíš jít se mnou, ale já si s ní musim trochu pokecat. S mrchou plesnivou," otočil se na svou přítelkyni s uvolněným úsměvem, který uměl hrát přímo špičkově. Nechtěl přeci, aby se zbytečně nervovala, když to nebylo třeba. A tak sám musel být pořádně statečný!
Počkal si tedy, až se mu Aw sdělí se svými záměry a pak se vrhnul zřícenině vstříc.

>>> Za Smrtí