Příspěvky uživatele

< návrat zpět

>>> Z kopretinky přes středozemku

Běžel, jak nejrychleji mohl. Samozřejmě už nehledal žádnou chobotnici. Však to byl jeho výmysl, a když nebyl obklopený spoluhráči, nemělo to smysl. Mířil si to do smečkového lesa poblíž. Do toho, který už dvakrát navštívil kvůli jedné konkrétní vlčici. A jeho současné důvody byly stejné. Zase ona. Už ji prostě dlouho neviděl a tam dole, když byl obklopený těmi kopretinami, mu to najednou došlo. Ostatně, byla to jeho princezna Kopretinka. První toho jména. A Asgaar byl tím místem, kde ji zanechal.
Samozřejmě nebylo úplně na místě předpokládat, že se s bráchou zakecala až tak, že tam zůstali dodnes, ale... Aspoň poptat by se tam mohl. Elisy ani Arcanuse se nebál, takže mu v té malé procházce vůbec nic nebránilo. Jen jedna řeka, ale on ovládal magii země, se kterou si mohl vyrobit klidně tisíc mostů, takže to bylo jen to nejmenší.
Když se tedy nepřerazí o šutry na Šakalce. Ale to nechtěl, protože měl opravdu v plánu se s Aithérem zase někdy sejít a splnit dané sliby.

>>> Přes Šakalku do Asgaaru

>>> Narské vršky přes řeku

Teda Aithér se loudal nějak moc! A to se fakt snažil mu neutíkat a jen ho zpředu trochu škádlit svými kecy. Nakonec se ale zastavil a na kamaráda se hrozitánský vážně zadíval. "Hele, takhle to nejde. Každej máme trochu jiný kvality, tak navrhuju, ať se taky rozdělíme. Já zčeknu to jezero támhle," kývnul hlavou na severozápad, kde tušil Medvědí jezero. "A ty tamto," pro změnu stočil čenich víc k jihu. Tam kde bylo to červené, ohnivé, nebo jak mu to tu řikaj. "A pak se sejdem... někde," zamyšleně nakrčil nos. Něco někde. Kde je hezky a neni to moc daleko.
"Třeba u vodopádů! Jo, to je super místo," zahlásil nadšeně. Tam se jako prcek učil plavat. Nebo se spíš naparoval, že to už umí, ale to byl detail. "Tak se tam uvidíme a provedeme další válečnou poradu!" Křičel už v plném trysku , přesně tím směrem, který si prve udal. Jestli Aithy nevěděl, kde ty vodopády jsou, tak to bude muset asi nějak vymyslet, protože Fíro byl během chvíli už za obzorem. Nezastavitelná střela.

>>> Přes středozemku k Medvědímu jezeru

Byl rád, že i Aithér bere zmizení žen pozitivně, ale sám sobě musel přiznat, že při pohledu na to, jak je opouštějí, si vzpomněl na jeden obzvlášť pěkný zadek, který mu začínal chybět. Zatím ale ne tolik, aby se sebral a šel . Však Aithy mu dal skvělý podnět k pokecu. "To nevíš, co je chobotnice?" Zeptal se s obočím až někde vysoko na čele a ani ho nepustil k odpovědi. "To je taková mořská potvora. Měkká a slizká a má vosm nohou, jak pavouk. Akorát to nejsou nohy, ale chapadla. A má na nich takový divný věci, kterýma se ti umí přicucnout na ksicht," zatvářil se tak znechuceně, až to vypadalo, že mluví z vlastní zkušenosti. "A má to zobák. Fakt hnus! A přitom to někdo i žere," zakroutil nad tím hlavou. On by to teda do tlamy nevzal. To by se spíš poblil.
"Hej tyhle končiny dost znám. A vim o dvou jezerech! To je kopa vody, můžem to zkusit," chytil se kamarádova nápadu na vyhledávání vodních ploch a vesele si to vyklusával po jeho boku. Bylo úplně jedno, že ta pitomá chobotnice byla jenom jeho výmysl, to přece nějaké té výpravě za vodou nebránilo. Navíc obě místa, která měl na mysli, byla celkem zajímavá. A na jedno měl i nějakou tu neveselou vzpomínku, ale to se vsákne.
"Ale noták. Když už si tam byl, měl si něco chtít. Aspoň trochu rychlosti a výdrže, abys mi stačil," popíchl ho s hrozně nafoukaným výrazem. Schválně přidal i do kroku, aby se po něm mohl provokativně ohlížet a vyplazovat na něj jazyk. Bylo super, být zase ten rychlejší. Zvlášť, když jeho parťák nebyl vlčice, které by mohl okukovat pohupující se pozadí. "Tak doufám, že to byl aspoň dobrej pokec. Co? Probíraly se nějaký šťabajzny? Život je celkem drbna," nezapomínal u toho brebentit.

>>> Kopretinka

Kromě Aithéra se tu zjevila také další známá. Wizku. A nějakým způsobem mu odloučila žraloci kámošku. Nebo to byla Ayshi kdo odloudil Wizku. Celkem se v tom ztrácel. Mrzelo ho to ale tak i tak. Všichni spolu mohli mít kopu srandy a ony se raději oddělily.
"Jo, škoda," přisvědčit kamarádovi, ale pak se uculil. "Aspoň zbude víc slávy pro nás!" Zvolal energicky. "Tak, kde budeme hledat my?" Byla je další otazka. "Jezdí chobotnice rády po sněhu?" Nadhodil s veselou jiskrou v oku. Ostatně měli přeci v plánu tu sáňkovačku a sliby se mají plnit!
"Říkal sem ti, že je v poho. Co sis nechal vylepšit?" Vrátil se k téměř zamluvenému tématu a nezapomněl se zajímat. Doufal, že ten prťous něj se mít teď větší sílu než on nebo tak něco.

A šlo se na chobotnici! "Uzrál čas, zapsat se do historie!" Prohlásil v řádné hrdinské póze a stejně jako jeho nová kamarádka se dal do pohybu. Brzy ale poučně kroutil hlavou. "To je zbytečný, ryby nemluvěj!" To dalo rozum. I kdyby chtěla iluzorní ryba odpovědět, jen by na prázdnou hýbala tlamou. Nicméně, konečně se ukázal Aithér. Jako na zavolanou.
"Sire Aithére! Nic se neděje, dorazil jste včas na naši hrdinnou výpravu! Velká tyranská chobotnice proti naší ultimátní skvadře nebude mít sebemenší šanci!" Asi se trochu moc dostal do role, ale byla to sranda. "Měli bychom naši družinu nějak pojmenovat," navrhl. Bude mít partu kámošů, přesně takovou, jakou se chlubil Etney, ale s tím rozdílem, že tahle bude opravdu existovat!
Netrpělivě si to valil kolem Životova kopce dál, přičemž si vzpomněl, na Ayshinu otázku. "Magie od Smrti. Halucinace, emoce, počasí, elektřina, příkaz a neviditelnost!" Podělil se hrdě o své vědomosti a pak nahodil velmi vážný výraz. "Jestli se mi v boji něco stane, pamatujte, že i já vás měl rád, přátelé," každý boj musel předcházet nějaký dojemný proslov, no ne?

Prej mu nevěřila. A byla tak trochu nechutná. Ale toho se zrovna nelekal. Pár slin ještě nikoho nezabilo. Hlavní bylo, že s ní byla sranda. Jinak než ostatníma. Na těch se většinou přiživoval s tím, že jim lezl na nervy. Ale tohle byla nevinná hra dvou pošuků, a i to se mu líbilo. Bylo fajn, že ho pro jednou nikdo neokřikoval, ať se chová úměrně svému věku. "Budeš prosit o smilování," uchechtl se hravě a rovnou se na ni vrhl, aby jí dopřál požadovanou ukázku.
Žraločí ploutve se zdály jako super rozptýlení. Hrdě se zazubil, když mu oblízla líčko, zatímco se vzduchem nesl její smích. A jeho. V jedné směsici. Bylo super nesmát se sám. Celej svět by se měl smát. Kéž by se takhle smála i Awnay, potvora jedna prudérní. Ale však on ji donutí. "Princezno moří, její veličenstvo, slyšel jsem že v těchto končinách sídlí velká zlá chobotnice, strážící poklad nedozírné hodnoty! Měli bychom si ho vzít!"Rozhodl se pokračovat v téhle malé roleplay hře a divoce u toho máchal ocasem, že si v tom s Ayshi vůbec nezadal.
Rovnou se vydal na malou výpravu kolem kopce a sem tam kolem nich nechal proplout nějakou tu rozmazanou rybu. Trochu ho štvalo, že nezvládá perfektní iluzi se vším všudy, ale nakonec se nechal pohltit hrou a neřešil to. I takhle to byla legranda. "Chtěl sem, aby mě naučila všechny magie, co umí. Nakonec mi dala jenom dvě. Mrcha," postěžoval si a pak se hrozně rozesmál nad jejím myšlenkovým pochodem. "To by bylo co? A možná jo? To bych měl nějak vyzkoušet," možná by mohl skočit ze skály, nebo se rozběhnout proti stromu a uvidí se, jestli to přežije. Jenže, co když ne? No. Asi mu to bude už jedno. Její obdiv ho ovšem hřál u srdce. Dojatě se zazubil, nechal ji, ať se k němu tulí jak chce a vítězoslavně pohlédl k nebi. "Mne by měli dávat za vzor všem vlčatům," odkýval si to. Ayshika byla super! Škoda, že Aithér se někde flákal. Mohlo být té srandy ještě víc. "A víš co. Nebudu tvůj vzor. Budem kámoši," rozhodl se záhy. Tak to bylo lepší.

"Si piš," pronesl z vesela. "Ale umim lechtat líp," pochlubil se, jako by to snad bylo něco nesmírně obdivuhodného. Skoro jako zachránit svět, že jo. S uchechtnutím uhnul před jejími nesmírně nebezpečnými dásněmi, které hrozily tím, že jej užužlají k smrti a hrdě vypnul hruď.
"Já se na pozoru nemusim mít před ničim. Sem pan všemocný, na mě si nějakej vlkožralok nepřijde!" Bez toho naparování by to nešlo, že jo? Začal pak divoce poskakovat, div že si při tom nevyhodil krk z plotýnky. "Vidíš ty reflexy? Vidíš?" Asi neviděla, protože se honila za svým ocasem, ale to nevadilo. Stačilo, že měla v hlavě stejně debilní nápady.
"Hele, koukej!" Zavýskl a vyrobil jim oběma iluzorní ploutve. Takové nedokonalé, trochu rozpixelované, ale hýbali se spolu s nimi, což mu k radosti úplně stačilo. "Sem Žralokos Fiéros, postrach mořííííí!" Zalitoval, že jsou zrovna na písčitých kopcích a ne v nějaké hluboké trávě, aby z něj koukala jen ta ploutev. To by bylo cool. Z jejího vyprávění toho teda moc neměl, ale to asi nevadilo, protože to stejně absolutně nadávalo smysl. "To bych taky zvládl," nechal se slyšet, i když netušil, která bije a pak pohodil hlavou, že tím dotazovaným uchem plácl do oka. Bolest zamaskoval umným úšklebkem.
"To sem byl u Smrti a vona mi nechtěla dát to, co sem chtěl. Tak jsem jí řekl, že je hnusná hamižná stará čarodějnice a pak sme měli hrozně epickou bitku. Tu sem samozřejmě vyhrál, ale to ucho mi takhle zůstalo," dal se do blábolů tentokrát on. Kupodivu to nebylo tak daleko od pravdy, vážně to bylo dílo Smrti... Jen na ní teda nebyl až tak drzej. Nebojovali. A už vůbec nevyhrál. Heh.

Čekání na toho bílého vykuka ho přestávalo bavit. Pořád znuděně přešlapoval, kroutil se přemítal, jestli je ta noc vážně tak zatraceně dlouhá, nebo mu to jenom přijde, protože se královsky nudí. Než tuhle svou vnitřní otázku ale začal brát seriozně, přihnalo se mu odnikud malé rozptýlení. Trochu stáhl ušiska, když se vlčice ne a ne zastavit. Měl ale pro strach uděláno, takže jinak nehnul ani brvou a pobaveně se ušklíbl, když mu tvář ovanul její dech. Fakt málem dostal tečku!
"Nazdar!" Vyjekl stejně nabuzeně. Měl společnost! Chybělo mu to. A celkem se těšil i z toho, že je trochu šibnutá. To byl ostatně od taky. A jak často se vám stane, že odnikud přiběhne cizinka a nabídne vám francouzáka? Nezaváhal ani chvíli. Proč taky že jo? Že by ho mohla rafnout? Na to nemyslel. On ostatně málokdy myslel.
"To jak ti ty zuby rostou tak rychle? Seš napůl žralok?" To byla super představa bejt napůl žralok. Ještě kdyby měla tu cool ploutev na zádech. To by byla fakt drsná jako. "A jak se jako zachraňuje slunce?" Doptal se záhy mírně skepticky, ale jestli to byla pravda a ta zářivá ohnivá koule zase vystoupá na oblohu a oblaží je dnem... no byl rád! Den měl vždycky radši než noc. A teplo víc než zimu. A tak dále.

>> říční eso

Aaaa. Bylo tu teplíčko! To se mu vždycky líbilo. Možná by se nakonec měl vzdát myšlenky na to, že se usadí u Faliona a najít si nový bejvák spíš někde jižněji? Ale žádná jiná smečka neměla Pískle. Už si ani nepamatoval, jak se to nazrzlé vlče skutečně jmenovalo, ale neměnilo to nic na tom, že ho měl rád. Protože ho obdivovalo! Sám by mohl podobná mít, kdyby byla Awnay trochu povolnější. Ale ona se raději někde loudala s králem dutosti.
A on byl zase sám. I ten Aithér mu utekl! Ale to on jen tak nenechá. Najde si ho znovu. Však byl vlk a měl nos. Ale lézt nahoru se mu nechtělo. U Života momentálně nic nechtěl a navíc bylo vždycky vyčerpávající vyškrábat se tam. A proto se usadil u úpatí, nahodil rádoby uražený výraz a dal se do velmi netrpělivého čekání na to, až se jeho nový kamarád uráčí vykecat a vrátit. Poklepával u toho nožkou v písku, ocasem povlával ve větru a stříhal ušima. Prostě takový pytel blech.

>>> ZV

Spokojeně se zazubil, když vlček souhlasil s jeho plánem ohledně sáňkování. Sám měl celkem představu o tom, kde sníh hledat, ale na to teď bylo moc brzo. Aithér si ještě nevybral svou odměnu u Života, no ne? Ten už byl ale za rohem, i z téhle strany řeky, ten jeho kopec viděl.
Ještě než tam ale došli, stihl Bílý položit pár dalších otázek. Byl jak vlče a to Fiérovi celkem vyhovovalo, sám byl takový. "Nevim. Nic nepozoruju," pokrčil bezstarostně ramínky a pak teatrálně zakoulel očima. "To je složitý. Však víš, ženský," zapitvořil se a vrhl se na druhou stranu toku, co jim stál v cestě. "Já řikám že jo, vona řiká že ne." Když se nad tím teď ale tak zamyslel, tak možná měla ona pravdu. Teď když byl chvíli bez ní, mu zatím nijak zvlášť nechyběla. Třeba ji opravdu neměl tolik rád, jak si myslel? Uši mu při tom přemýšlení na hlavě nejistě poskakovaly a nožičky pro změnu pozvolna zpomalily. Toho, že mu Aithy tak trochu utekl si všiml až když cestou drobet škobrtl a dal si do brady. Ani mu nestihl oplatit otázku a dloubnout si do Wizku!

>>> Narské kopce

>>> Zarostlý les

A přišlo vysvětlení. "Wow. To zní hrozně! To jako že se trochu zamyslíš a najednou neviš, kdo kolem tebe je, i když to sou tvoji kámoši. Tak to bych nechtěl... Teda, sou věci, na který bych zapomněl rád, ale tohle by za to fakt nestálo," zajímalo ho, jestli je ten vlk pokaždý dezorientovaný a vystrašený, když se mu to stane. Bylo tu ale i něco jinýho, co ho upoutalo. "Já chtěl taky sjíždět kopce na sněhu, ale nikdo nechtěl se mnou. Hrozná zrada. Takže až to skončíme u Života, povinně jdeš se mnou hledat sníh a dáme si závod," vyzval ho s uličnickým zábleskem v očích a pak zvedl přední tlapku, oblízl ji a ukázal ji svému momentálnímu parťákovy. "Čestný průzkumnický, že na tebe nezapomenu," slíbil mu s přehnanou vážností a pak zase pelášil dál.
"Ale neee. To já sem taky, ale když si dáš tohle, je všechno ještě víc super. Těžko to popisovat někomu, kdo neví," snažil se ho vyvrátit z omylu, ale na té jeho teorii možná něco bylo. A možná by mohl zkusit trochu nenápadně podstrčit Awnay... Zabalit jí pár lístků do masa a pak se královsky bavit! Josh!
Místo o Skyl se rozhodl povídat o smečkách a svém úžasném životě. "No jo. Narodil sem se ve Smrkáči. Moc sem se tam ale nezdržoval, byla to tam nuda! A pruderní pečovatelka, retardovaná matka, stupidní sourozenci..." Protočil očima. "Jednou sem odešel na toulky a už se nevrátil. Lítal sem všude po Galli a narazil na Močály a na Skyl. Ona byla původně ve Smrkáči taky, ale trhla se a udělala si svojí smečku. Měl sem jí celkem rád, tak sem to zkusil. Ale toulavá mě zase dostala, víš. A pak sem spadnul do moře a to mě vodneslo do úplný tramtárie. Než sem našel cestu zpátky bylo všechno už úplně jinak. Potkal sem Awnay a s tou sem se toulal ještě nedávno. Pak sem jí donutil, aby navštívila svý rodiče - to sou alfy v tom velkym lese u Mahtae, a tam se nějak zakecala se svým bráchou, tak sem se z nudy trhnul a sem tu!" Vypověděl to jedním dechem, povlával oháňkou ve větru a stočil kroky směrem, který byl žádoucí.

>>> Říční eso

>>> Východní hvozd

"Ne?" Vypadlo z něj poněkud nechápavě. Proč by měl trpět ztrátou paměti? Teda. Když se vlk dá do té trávy moc, tak se to občas dít začne, že jo, ale on to přeci nepřeháněl. Zatim. Snad. Eh. "Ne," dodal o dost sebejistěji a hrdě zvednul hlavu. Žádná amnesie se konat nebude!
"No. Je to takový... veselý! Máš ze všeho radost, všechno je ti jedno. Prostě super věc," odkýval si to a to špatný nezmiňoval, protože kdo by se zabejval tim špatnym? Jen blbec. Přesto na to došlo hned vzápětí. Nebyl žádnej tajnůstkář, aby se nesvěřil, jen to přinášelo nepříjemný vzpomínky, přes který se úplně pořád nepřenesl. Poznat to na něm ale nebylo. Nedovolil by, aby vypadal jako slaboch. Pošuk jo, ale slaboch ne!
"No, když mi umřel táta, šel jsem jí to říct, protože taky byli kámoši. Ale jí víc rozčilovalo, že jí bez dovolení šlapu po hlíně! Jako nečekal, jsem že bude brečet, na to je moc drsná, ale ona jakože vůbec nic!" Zakroutil nad tím zhnuseně hlavou a směrem k Močálům si ještě odplivl, když už šly kolem.
"Taky nechápu proč si vybrala močály. Chvíli jsem tam bydlel s ní, ale nic moc teda,"pokrčil ramínky a rozzářila se mu očka, když dorazili na planinu, kterou ještě neznal. Pořád to ale bylo na dosah známým končinám. "Jestli chceš k Životovi, musíme přes tu řeku," informoval jej.

>>> Zubří vysočina

>>> od VVJ

Klučík měl celkem kuráž. "Tomu řikám slova chlapa," prohlásil zapáleně. Sám se touhle filozofií normálně řídil, a rád se k tomu vracel! Dokonce se zachechtal spolu s ním. Pro něj to v těhle končinách bylo ale pořád dobře známé, takže zatím z toho moc velký objevitelský dobrodrůžo nekoukalo. Ale nemusela být sranda jen při objevování nových míst.
"Cestu znám, byl sem tam. Je to dost dobrej týpek. Ale asi máš špatný info, von pomáhá s běháním, sílou a těmahle věcma. Od čarování je tu ta mrcha Smrt a od tý se teď teda vzdalujem," pověděl mu přechytrale a jak si to sunuli dolů trochu se zakabonil. "Ale hele. Ty Močály obejdeme, jo? Je tam alfa moje kámoška, se kterou sem se dost pohádal... Jako, ne že bych se jí bál nebo tak něco, ale na co si kazit pěknej den nepříjemnostma, že jo?" Rozbrebentil se pro změnu on. rád dojde Skyl navštívit a věci urovnat. Nebo zhoršit. Ale teď se těšil na ten vyhřátej pískovec kolem Životových vršků. Asi se na severu potloukal už moc dlouho a chybělo mu nějaké to teplíčko.
Močály nakonec opravdu obcházeli, takže to bylo úplný bájo! A nikdo ho nekomandoval.

>>> Zarostlý les

Vlk prý kouzlit neuměl. Což celkem dokazovaly ty neúplně zabarvené oči. Neuměl ani svou vrozenou magii a bylo by dost divný, kdyby uměl něco takovýho, jako oblbovat vlky. Rozhodl se mu tedy věřit a pak pohodil hlavou. "O dost přicházíš," pronesl rádoby vzdělaně a sledoval, jak se zvedá k odchodu. Vlastně nechápal, proč ho sem vůbec následoval. Asi se mu vážně moc líbil.
Když mu nabídl společné cestování, byl si tím už celkem jistý. Ale tak. Komu by se Fírko nelíbil, že jo? Trikolorek nejdřív váhavě vrhl pohled zpět k lesu, ze kterého přiběhl. Ostatně, měla tam být Awnay se svým stupidním bratrem. Protočil očima. Ne. toho fakt k životu nepotřeboval. A jestli si jsou s Awničkou souzení, určitě se zase někdy nějak sejdou. Nemohl být pořád přece jen s ní? Však bez ní byl jen chvilku a kolik si užil srandy! Asi by nebylo na škodu si od ní trochu odpočinout a najít si zase nějaké nové kámoše.
"A kam dem?" Zeptal se teda Aithéra, jen co ho doběhl a přizpůsobil rychlost svých krůčků.

>>> Východní hvozd

>>> Z ageronu přes ZG

"Asi, co já vim," odtušil na jeho otázku a nenechal se rušit v úprku. Jezero kupodivu stálo přesně tam, kde mělo! Super! Pelášil k němu jako úplně pomatený a zarazil se až s tlapami zabořenými ve vodě. Jen, co se zčeřená hladina uklidnila a opět mu umožnila spočinout pohledem na vlastním odrazu, se nechápavě otřásl a zacouval zpět na břeh. Tam si sedl a hned na to se převrátil na záda.
"Co? To? Sakra? Mělo? Bejt?" zahulákal nevěřícně. To se jako fakt úplně zbláznil? Zamilovanej do svýho odrazu? Copak byl Izar nebo co? Frustrovaně zakopal nohama ve vzduchu a pak se převrátil do normální polohy. "Mi se chce blejt, velebnosti," pronesl znechuceně a zaměřil svůj pohled na chudáka Aithéra, který si to kvačil za nim.
"Hele? Tos mě jako ty nějak začaroval?" Zeptal se ho podezíravě, ale nepřátelství mu v hlase nezaznívalo. "Nebo to mám z tý trávy?" Napadlo ho a skepticky se zahleděl na liány, které měl omotané kolem nohou. Hned ale zakroutil hlavou. Ne, tohle jeho oblíbená bylinka nedělá!