Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vlčice asi moc rozumu nepobrala, protože v reakci na jeho otázku vydala nejprve jen jakýsi zmatený zvuk a pak ho neméně mimo realitu pozdravila. Pohled přitom směřovala vlk ví kam, takže si ani nebyl jistý, jestli to patřilo jemu, nebo šutru u jejích nohou. Ale zatím jí věřil a nepředpokládal, že by mluvila se šutrama a on byl v okolí jediná další živá bytost...
Plácl sebou tedy na zem, aby vrazil svůj obličej do jejího zorného pole a rozverně se na ni málem vzhůru nohama zazubil. "Nazdar,"nerozpakoval se s dalším pozdravem. "Jak se máš? Co děláš? Kam deš?" Spustil zvědavě. Očividně mu nějaká ta normální konverzace vážně chyběla, a když se vyvolený parťák nesnažil rozpovídat sám, rozhodl se ho k tomu donutit.
"Já sem Fíro. Mám se na prd," sdělil přitom zcela přímočaře, pořád se válejíc na zádech u jejích nohou, jako nějaký kus odpadu a vypadal tak celkem spokojeně. "Hledám nový kámoše, protože ti staří si taky našli jiný. Nechceš bejt můj novej kámoš? Teda kámoška," vykouzlil jede smutný štěněčí kukuč. Čas od času i zabíral.

>>> Z vyhlídky přes hory

Ty malé hory mu daly celkem zabrat, místy sotva popadal dech, ale... líbilo se mu to. Cítil při zdolávání všech těch překážek, že žije a byl narcisticky rád, že je zvládá i bez pomoci ostatních. Nezakrněl v nějakého smečkového nýmanda, co pořád jen čeká na pomoc ostatních a sám se nehne z místa. Ještě aby. Byl přece Fiér. Vlk co zachránil svět... A ještě o tom nikomu nestihl říct, protože pak umřel jednou z nejpotupnějších potupných smrtí.
Tak nějak se ale nad tím nezvládal zlobit protože to znělo prostě jako on. Udělá něco velkého a obdivuhodného a v další sekundě zase úplnou blbost. Dokud se ze smrti vracel, asi mu to ani nevadilo. Ale toho vlka s parožím by určitě jednou rád potkal a pěkně se s ním popral. Hezky bez magií, aby mu zase nemohl rozkázat ať cítí radost, zatímco mu břichem utíkal z těla život. Fuj.
Konec však rozjímání nad minulostí, teď uzrál čas věnovat se přítomnosti a hledání budoucnosti. Kdo ví. Třeba by to mohla být ta vlčice támhle? S grácií sobě vlastní Novu dostihl a dotančil k ní s praštěnou frází na rtech.
"Čau šťávo, kam tečeš?" První dojem je ostatně to nejdůležitější, že?

>>> úkryt asgaaru přes les

Vyrazil ven nazdařbůh. Tak jak to míval ve zvyku dřív. Když byl mladý, nezávislý a happy. Kam mu nos ukázal, tam šel, tropil ztřeštěnosti a třebas se už ani nikdá nevrátil. Rozhodl se nic neplánovat ani teď. Sám uvidí, jestli se mu po Asgaaru zasteskne. Teď to nehodlal řešit. Vytyčil si cíl a ten splní.
Ani se na vrcholu kopce neohlédl, a raději své zelené zraky upíral kupředu, na druhou stranu hory, kde stála řada dalších, které měl prý zdolat, jestliže se chtěl zase někam šoupnout. A proč ne. Znělo to namáhavě, ale i celkem zábavně. Bylo by tedy lepší to dobrodružstvím s někým sdílet, ale to bylo ostatně to, proč vyrazil pryč, že? Najít někoho, kdo o to bude stát, aniž by ho k tomu musel přemlouvat. Někoho, kdo půjde a nedá mu kvůli někomu jinému košem.
Odhodlaně si to odkývl. "Sem zpět světeeeee!" Zakřičel do větru a potutelně se ušklíbl ozvěně, co se mu vrátila. Když někoho takového nenajde, prostě to vzdá a naučí se být spokojený sám se sebou. Jako byl dřív, než mu život pod tlapy hodil Awnay.

>>> Východní hvozd přes zrdcadlové hory

>>> Asgaar

Ani ta děcka s ním jít nechtěla. A to se dřív považoval za nejlepšího kámoše pro vlčata. Zdálo se, že má sám o sobě dost pochybných iluzí. Prošel úkrytem až do míst, kde skupina lovců zanechala kořist a celkem podlomeně u ní zalehl a začal přežvykovat první věc, co mu přišla pod tlamu. Nikdy mu moc nezáleželo na tom, jestli ho má někdo rád či nerad. Dokud on sám, nezačal mít ostatní rád. Jo. Když pro něj vlk už nebyl cizincem, ale někým, na kom mu záleželo, najednou to tak divně bolelo, když od něj nedostával tolik pozornosti jak by si přál.
Pro nikoho nebyl prostě to číslo jedna. Přál si tedy, aby se mohl vrátit do dnů, kdy byl číslem jedna sám pro sebe a na ničem jiném mu nezáleželo. Tohle byla totiž otrava. Chtěl veselý a bezstarostný život, ne furt přemítat nad tím, proč ho ten a ten opustil a proč má tamtoho radši... Rozdrtil mezi zuby nějakou kost, ale moc to s jeho frustrací nepomohlo.
"Potřebuju ženskou," rozhodl se nakonec. Vyskočil na nohy a... Vyrazil ven z lesa, protože v Asgaaru pro něj pšenka očividně nerostla.

>>> Přes les Vyhlídka

Stal se z toho takový menší chaos. Nemo by se rád zajímal o Alatora, který ze sebe vyblil nějaké ukňourané depkasračky, ale zelenkavý už se radši zajímal o vlčata, jako by se snad bál odpovědi nebo co. Zdálo se, že vlčí holčíčka tak úplně do rodiny nepatřila a Alastor se samozřejmě zajímal o její ubohý osud. Větší a tmavší vlče mu hned začalo šeptat nějaké vysvětlení do ucha a menší a světlejší vlče zatím vypadalo, že nemá daleko k tomu, se strachy počurat.
Nemo zas působil, že by nejraději někoho zabil. A jelikož Fíro už jednou v záhrobí byl, nehodlal být cílem on. "Tak jo děcka, slyšela ste. Strejda Nemo si chce popovídat se strejdou Alastorem, takže ať už vás trápí cokoliv, budete to řešit se mnou. A já mám hlad a vim, že úkryt je plnej dančiny, takže nekecat a dem," zavelel a svůj pohled se snažil moc neupírat na "Zuli", která v něm moc velkou záchranu asi neviděla, ale fakt nebyla v pozici, kde by si mohla vybírat. "U žvance se všechno řeší nejlíp," dodal. Sice ho pořád tak divně bolelo v břiše, ale hlad měl, to se popřít nedalo. A jestli s ním vlčata jít nechtěla, tak si tu klidně mohla vysedět důlek u sledování nějakých těch gay VKvéček. Nebyl chůva a snahu projevil.

>>> úkryt

Zdálo se, že Etneyho výmrdci byli fyzicky zdrávi. Z předchozí konverzace vyplývalo že snad i mentálně, ale těžko se tomu věřilo. Navíc to Fiéra trochu štvalo. Proč ten nesnesitelný negramot měl šťastně partnerku a rodinu, zatímco jemu ta jeho beze slova zmizela? Rozhodně byl mnohem lepší partie, než ta nafouknutá bublina.
"Aha. Tak to budu muset pár měsíců počkat," zamumlal rádoby zklamaně. Zdálo se, že tahle smečka po odchodu Awnay a smrti Lilac vhodným materiálem na partnerku neoplývala. Asi se taky bude muset předělat na chlapy a děcko někomu ukradnout.
Nicméně jejich rozhovor asi byl trochu moc mentálně náročný na zelenkávého vlčka, který byl sice velký jako hora, ale to byloasi tak to jediné, co na něm vypadalo drsně. Prostě se událo nějaké puf a Fírovi bylo hnedka o něco více do smíchu. "Hehe. Tos mi měl říct, že máš mariánkový prdy. Bych si ušetřil energii," zahlaholil a přivinul k sobě rostlinku, kterou před chvílí Alastorovi nabízel. Jakoby ji chtěl majetnicky obejmout. Usuší si ji na zimu!
To už ale kulil zelená očka na další dva příchozí. Vlčata. A jedno z nich se dokonce dalo do řeči. Podle všeho to byl Alastorův synovec, což si v návaznosti na předchozím klábosení už celkem snadno domyslel, i přes všechno to LSD v krevním oběhu. Byl na to ostatně zvyklý. Celkem obvyklý stav.
"Nazdar. Já sem strejda Fiér," oznámil těm dvěma, myslíc si, že i druhé vlče je Etneyho potěr. Jasnovicec nebyl. "Jakože fakt. Chodim s vaší tetou Awnay," pronesl to tak hrdě! A pak se zmateně zarazil. "Nebo už vlastně ne... Nemo, my už nejsme švagři?" Najednou zněl zase šíleně nešťastně. "S tim se musí něco udělat. Nemáš ještě jednu ségru?" Matně si vzpomínal na pískle, dožadující se Elisina mlíčka, kdykoliv, když se to zrovna ani trochu nehodilo. Neznělo to zrovna lákavě ale v rámci udržení rodinných vztahů...

Nemesise asi přítomná atmosféra taky moc netěšila a zmohl se alespoň na nějaké to slůvko povzbuzení. Fíro se uchechtl a zakoulel očima. "Chtěl si říct, že TY mě tu chceš," poznamenal žoviálně zatímco hlavou kývnul za všemi těmi mizejícími zadky. Záhy se otřepal, jako by mu hřbet pohladila sama Smrt.
"Mluvíte o Etnym a tý jeho trikolóře? Vona je tvoje ségra?" znělo to, jako by kvůli tomu měl být Alastor proklet minimálně na pět dalších generací. Což ale asi moc nevadilo vzhledem k tomu, jak se tu spolu s Nemem k sobě hezky teplili. "No kurva, já tam byl, když to dělali! To byl asi nejhorší zážítek mýho života. A to sem už jednou stihnul zhebnout, připomínám," a vypláznul jazyk doplňujíc to o velmi povedenou imitaci zvuku dávení. "Voni z toho fakt vzešli nějaký malí? Tomu těžko věřit... Maj všechny nohy a zuby?" Nevěřícně zakroutil hlavou a málem by i zapomněl na vlastní hlad, kdyby se jeho žaludek hlasitě nepřipomněl. Škoda že mu při tom i nepříjemně zabolelo v břiše. Měl to být doživotní následek, nebo co?
"Michiko? To je nějaké nová místní šťabajzna?" poptal se, aby nebyl z kolečka venku moc dlouho. Byl dost mimo obraz, zdálo se. A navíc ho tu něco pořád tak divně rozčilovalo. Došlo mu co, když se znovu zadíval na Alastora a jeho výraz mučedníka. "Hele, je ti dobře? Nechtěl bys něco sežrat? Co třeba nějakou prima rostlinku hm?" poukázal tlapkou na zem u své nohy, ze které vyrostl celkem pěkný exemplář rostliny, co se dá využít řadou různých způsobů. Třeba k výrobě mastí... nebo jointů. Záleželo na preferencích. Žvýkat se dala taky.

Fíro byl zmaten. Velmi zmaten. Jednak tím vším, co si nepamatoval a druhak... reakcemi ostatních, kteří se jali vytrácet, jakoby snad roznášel nějakou smrtící chorobu. Naštěstí se alespoň Sionn odhodlal mu vysvětlit dění dní minulých. Během jeho vyprávění vlčkovu hlavu zahltila vlna nepříjemných flashbacků, během nichž se mu nebezpečně zježil kožich na zádech. Náhle se mu před očima zjevila scéna, kterou zapomněl. A tvář toho, co to měl na svědomí...
Popravdě to byla spíše nehoda způsobená jeho vlastní zbrklostí, ale to mu rozhodně nebránilo v tom, aby Yetera nesnášel ještě víc, než před aktem samotným. Skoro až zaúpěl, když Sionn deklaroval jeho smrt. Pak mu však hlavou blesklo, že když se vrátil on, třebas se vrátí i paroháč a on si to s ním bude moci vyříkat. Jo. To ho utěšilo dostatečně.
Než se nadál, byl Sionn pryč. I Arcanus si očividně cenil kořisti více, než z mrtvýchvstalého člena smečky. Nemluvě o běžovce a Alastorovi, který působil, že by raději sežral ježka, než tu teď být. Tak rádi ho tu měli. Ještě, že na to byl zvyklý. A bylo to to malé maličkaté pozitivum v nadšené reakci Nemesise. Na toho se usmál. V prvním úsměvu byl stále znatelný smutek, ale rychle se donutil k dalšímu, který už zářil jako tisíc sluncí. Stejně bezstarostně, jako předtím než zemřel.
"Nemám šajn. Asi sem tak otravnej, že mě ani v pekle nechtěli," zasmál se, ačkoliv vzadu v hlavě pořád cítil tu nevysvětlitelnou bolest. Možná snad ublíženost. Osamělost. Zvláště, když měl být očitým svědkem něžností mezi jeho jediným kamarádem a vlkem, který ho dost možná nenáviděl. nikoliv bezdůvodně. "To je super," zahalekal ovšem jako by nic. Soužití s ním mu určitě nijak nevadilo, otázka byla... co naopak? Byl tu vůbec ještě vítán někým jiným, než Nemem? Teď když konečně počítal Asgaar jako svůj domov si náhle připadal tak nevítaný. Jako by mu všichni naznačovali, že měl zůstat mrtvý.

Všichni na něj koukali jak na ducha. Nejen Arc, Nemo a béžovák, ale i ti další dva, co přišli. Jeho jméno zaznělo hned z několika nevěřícných tlam a on sám z toho byl dost paf. Co se to sakra dělo? Tak trochu ho napadlo, že by mohl své odpovědi dostat ze zírání na béžovku, protože ten jediný v něm vyvolal jakýsi záchvěv zmatených vzpomínek, ale ten se zdrceně odpotácel pryč, jako by mu pohled na něj přitížil.
Nechápaně zamrkal. Především na Nemesise, který se k němu přihnal a začal si ho prohlížet z blízka. Jako by byl přelud. "Samo že žiju, proč bych neměl žít?" Vyšlo z něj očividně zmateně a zároveň asi i trochu ublíženě. To byl pryč tak dlouho, že už ho pohřbili? Jako by se snad jemu na toulkách mohlo něco stát,... Pfff.
Ale proč se cítil tak divně, když to vyslovoval? "Můžete mi vysvětlit vo co de? Nepamatuju si ani hovno a dost mě to vytáčí. A proč mě bolí břicho?" Nakrčil znechuceně nos, dožadujíc se aspoň nějaké další reakce než očumování. Tolik vlků kolem a všichni k ničemu. Jako opaření.

>>> Středozemka přes Midiam

Objetí domovského lesa přijal s povděkem. Mezi stromy mu hned bylo lépe. Netušil jestli to bylo opravdu lesem, nebo jen úlevou z toho, že je už v cíli a bylo mu to jedno. Nejvíc toužil po tom, zapíchnout to v úkrytu, vybrakovat spižírnu a pak dalšího půl století prospat.
To by ovšem nemohl trpět tou pitomou amnesií, která ho nutila k tomu, shánět se po někom živém, kdo by mu mohl vysvětlit, co se sakra stalo. Protože bez vlastních vzpomínek by pravděpodobně stejně nemohl usnout. Cítil se tak bezbranně. A hloupě.
Vydýchal se tedy po náročném překonání řeky a dal se zase do chůze, celý v zádech nahrbený kvůli tomu nepříjemnému pocitu v břiše. Vypadal trochu jako hyena, ale kdo se stará. Měl na řešení důležitější věci. A tak se pustil za vůní krve, která značila čerstvý úlovek. U mrtvoly bývá nejvíc hladových krků. A on sám jedním byl.
Našel Nema a jeho otce, kteří zrovna táhli mrtvého muflona směrem k úkrytu. "Hej," zahalekal na pozdrav tak energicky, jak toho byl schopen a zářivě se zazubil hlavně na mladšího kamaráda. Byl by i vykročil hned za ním i svým alfou, ale jeho oči pak spočinuly na třetím přítomném kožichu. Okamžitě mu hlavou projela bolest, jako by mu zamrzl mozek a on si v šoku kecnul na zadek. Myslí mu projelo několik zvuků, obrazů a pachů... a zase ten vztek. Zaúpěl a hlasitě a dost sprostě zanadával.

>>> Ježčí mýtina přes Tenebrae

Překonal řeku. Paměť mu sice nesloužila, ale kouzlit ještě zvládal, takže nějaký ten pletenec větví jako provizorní most, nebyl problém. Sice po něm asi už nikdo další nepřejde, ale svůj účel pro Fiéra splnil.
Pak se před ním otevřela Středozemní planina. Sakra velkej volnej prostor s krkolomným povrchem. Nesnášel jí. A teď když ho bolel podvozek, by ji nejraději celou proklel k zániku. Kdo ví? Třeba by to šlo? Když spojí síly s dalšími vlky, možná by ji mohli nechat celou zarůst měkkým mechem nebo tak něco.
Odfrkl si, když se mu do cesty postavila další řeka. Nojo. Málem zapomněl, že Asgaar jedna blbá řeka vyloženě obtéká. Tu by teda taky s potěšením zrušil. Ale zas to značilo, že je už blízko. Zhluboka se tedy nadechl a jal se za pomoci magie překonat i tuhle překážku, protože namáčet se vůbec nechtěl. Na druhé straně pak sice už táhl jazyk na vestě, ale byl suchý.

>>> Asgaar přes Midiam

>>> Zapadlý kout Vršků

Krok sem, krok tam. Pomalu se sunul kupředu. Přesně tak rychle, jak mu tah v břiše dovolovat. Nebyla to vyloženě bolest, ale ani to nebylo kdovíjak příjemné a jestliže si na to bude muset zvyknout, jako na trvalou věc, asi to pěkně potrvá. Zatím se ale rozhodl věřit tomu, že to je jen chvilková záležitost a brzy to rozhýbe.
Stejně tak doufal, že se začne něco dít i v jeho hlavě a on si začne vyjasňovat informace, které mu prozatím unikaly. Ale nevěděl proč, prostě nic nepřicházelo. Možná to bylo tím vlhkem? Nebo chladem? Proč byla vlastně taková zima? Nebylo snad léto? Co si pamatoval, bylo léto. Ale vůbec to nesedělo. Byl mimo snad několik měsíců nebo co? Chtěl sakra odpovědi!
Snad je brzy dostane, nebo mu k tomu ještě mrdne.

>>> Středozemka přes Tenebrae

>>> Limbo

Otevřel oči a nechápavě zamžoural do slunce východu, který jej okamžitě oslepil. Byl zmaten. A to bylo dost slabé slovo. Pamatoval si ten nehorázný vztek, co měl, ale nějak si neuvědomoval na co. Ne. Na koho. Určitě to byl někdo. A hodlal si na něj vzpomenout, protože takovéhle naštvání u něj byla vzácnost. Tudíž to musel být pořádný s....
Potřásl hlavou, která mu třeštila, jako by mu to snad mohlo pomoci od toho nebetyčného zmatku. Možná mohlo, ale nepomohlo. Na co se to nevzpomínal? Cítil snad krev? Slyšel křik? Ne a ne si to utřídit. Ne a ne to celé uchopit. Kde to vůbec je? Pískovec dost napovídal. Aspoň něco, co hovořilo v jeho prospěch. Nebyl ztracený. Místně. Dokonce i věděl, jak se odtud dostat domů.
Domů. Jak dlouho už Asgaar nazýval domovem? No. To teď bylo jedno. Každopádně to bylo jediné místo, kde se hodlal v tomhle zmateném amnestickém stavu vyskytovat. Mezi svými. A kdo ví? Třeba mu budou schopní objasnit i to, co se to s ním děje. Něco mu říkalo, že vedlejší úříznaky žvýkání opiových lístků to tentokrát nebude. Ten stav znal. A byl jinačí.
Vykročil tedy kupředu, značně zaskočen nepříjemným tahem v podbřišku,

>>> Ježčí mýtina přes narrské vršky

Probudily ho děsné křeče v břiše. Skoro, jako by ho někdo rozpáral, nebo tak něco. Nutno říct, že se mu to moc nelíbilo. Bolest to byla až paralyzující a on se kvůli tomu cítil tak nějak bezmocný. A slabý. Zatraceně slabý a navíc malý. To druhé ovšem nedávalo moc smysl. Proč by měl být malý? A co to bylo za odpornej puch? Zvedal se mu z toho kufr, jako by snad jeho břicho nebylo dostatečně zaměstnané bolestmi.
Tahle situace se mu ani trochu nelíbila, zvlášť, když si uvědomil, že ty malé vlčecí packy, na které se kouká, jsou opravdu jeho. Byl zase vlčetem? Umřel a znovu se narodil? Vrátil se v čase? Ne. Prosím, ať je to jen zlý sen, ze kterého se brzy probudí. Pravdou však bylo, že si nepamatoval sen, ve kterém by trpěl tak skutečnými bolestmi.
Bezmocně si odkrkl, když jeho žaludek opět nakopl sám sebe a tiše zaklel. Dokonce i hlas měl jako děcko! A vůbec to nebylo směšné! Myslel si, že už snad ani nemůže být hůř, ale to se šeredně mýlil.
Když ten hlas zazněl vzduchem, automaticky připlácl uši k hlavě. Už ho neslyšel celé roky, ale splést si ho s ničím nešlo. Určitě to byla Lindasa. A navíc ta z dob dávno minulých s líbezným hláskem rozmazlovaného prcka. I pronesená slova zněla tak známě, že by se hned nejraději pakoval pěkně daleko. Ale nemohl. Byl uvězněný pod kořeny stromu, kolem kterého ta odporná fúrie kroužila, jako sup nad zdechlinou. A co bylo nejhorší. Byla v doprovodu stejně milé a milující matky.
Chtěl zaúpět, ale to by se prozradil. Bylo asi dost zbabělé se tady schovávat, ale každý kdo ty dvě znal věděl, že je lepší se jim vyhnout. Neexistoval způsob, jak se s nimi bavit. Jak proti nim argumentovat. Nic... Nechtěl se tím zabývat. Ne, když je mu tak hrozně zle.

"Koho zajímá nějakej oheň," zamručel. Jeho teda ne. Ani nevěděl že tu hořelo. Viděl jen toho smrada, co měl na svědomí zranění jeho partnerky a prochází se tu, jako by se nechumelilo. A teď mu ještě vnucoval pocit radosti. Míjelo se to ale účinkem, pravděpodobně proto, jak se sama Fiérova mysl postupně zastírala, kvůli ztrátě krve a upadala do šoku.
Pořád ale pořádně nevěděl co se s ním děje. Až když Parsifal začal jančit a vrhat do trávy obsah svého žaludku, sklouzl pohledem tam, kam on tak šokovaně civěl. Tehdy pochopil, že je s ním ámen. Asi žádná magie na světě nezpraví něco takového.
Smrti se nikdy nebál. Bral to tak, že až si pro něj přijde, tak přijde. Rád se jí vysmíval do tváře a asi mu to teď vracela. Jak jinak měl pochopit, že přežil rozbouřené moře, dobrodružství na pekelném ostrově a kopu dalšího, a teď pojde kvůli tomu, že se nešikovně napíchl nějakému debilovi na paroh. Kdyby na to měl energii, musel by se smát.
Na scéně se pak objevil Etney. To byla další podpásovka. Zle se zakřenil, to ještě z posledních sil zvládl a pak se pod ním podlomily nohy. Jeho dopad odporně začvachtal, to musel uznat i on. Ale pohled na ty dva byl mnohem horší. Oba je nesnášel a měli být podle všeho tím posledním, co v životě uvidí. Navíc to vypadalo, že Etney je s tím bídákem kámoš nebo co. S vlkem co mu zmrzačil sestru. Nádhera.
Ne, nechtěl se na ně dívat. Zavřel tedy oči a místo čehokoliv jiného si v té tmě pod víčky vykreslil kontury rudooké vlčice, která jako jediná za všechny ty roky pronikla do jeho srdce. I když ho opustila, byla stále tou jedinou a ač sám sobě nalhával, že mu nechybí, teď prostě měla pravda vyjít na povrch. Pořád ji miloval. A zatímco se utápěl ve vlastní vyhasínající mysli, jeho tělo sebou začalo agonicky cukat. Nebyl to hezký pohled, ale to ho už netrápilo, on zažíval jen ten zvláštní pocit, když se duše odtrhává od těla. Nakonec se přetrhl i ten poslední vlásek...