Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Pořád jsem tak nechápavě koukala na mamku, jak hází hlavou, a přitom její ouška zajímavě poletují kolem. Jenže mně to nešlo, neměla jsem je totiž dolů jako ona, ale nahoru, stejně jako ostatní. To mě zajímalo, protože vážně nikoho jsem ještě neviděla, kdo by měl ouška jako maminka, takže jsem se zeptala, jak k tomu došlo. Přestala tedy blbnout a pustila se do vyprávění. S tlamkou do kořán jsem se dozvěděla, jak ji jako malou, když se zatoulala z lesa, našla nějaká cizí šedá vlčice a ošklivě ji pokousala. Údajně nejen na uších, ale nic jiného nebylo viditelné, takže to bylo buď dobře schované nebo se to už dávno zahojilo. Posmutněla jsem. Jak někdo mohl ublížit malé mamince! Mně to začalo dost trápit, i když mamka vypadala, že je s tím už tak nějak smířená. Navíc jí naštěstí nepoškodila sluch, takže aspoň, že to dopadlo víceméně dobře. “To se nedělá, ubližovat malým vlčatům,“ zamračila jsem se. “Proč to udělala?“ Zeptala jsem se a zvědavě na ni znovu upřela zlatavá očka. Následovalo poučení, abych si dávala pozor, protože samozřejmě neexistují jen hodní vlci. Ano, to jsem si myslela před tím, než jsem si poslechla pohádku od tety. Předtím jsem měla za to, že jsou všichni hodní a milí jako strýček Vento nebo Nick. Ale pro mě ta pohádka byla dost poučná, takže mamka mě teď utvrdila v tom, co jsem si už dávno uvědomila. Proto jsem jen vážně přikývla.
Mamka si teď lehla vedle mě. Prohlédla jsem si teď její ouška z blízka. No, kromě originální barvy měla i originální ouška, takže jsme si nikdy nemohly mamku splést s žádným jiným vlkem. “Mám tě ráda, mami,“ přitulila jsem se k ní a spokojeně se zavrtěla. Slunce příjemně hřálo, obloha byla modrá a mně bylo moc fajn. Když jsem zaslechla její hlas, stočila jsem ouško k ní, zatímco jsem po očku pozorovala Nerissu, která si teď kupodivu povídala s Raysterem. No, jemu jsem předtím moc nevěřila, ale co jsme s ním strávili trošku času a poznala jsem ho, věděla jsem, že to nebude žádný zlý vlk. Spíš takový hodný a naivní strýček. Mamka navrhovala, abychom pokračovali v cestě a mohli bychom také zkusit najít něco k jídlu. No jasně, Nerissa měla hlad! Ale mamčino blbnutí s ušima tomu dalo na chvilku zapomenout. A abych pravdu řekla, už se začínal projevovat i u mě. To plavání ve vodě znělo taky dobře. Další nová činnost, kterou se můžu naučit. “Beru oboje!“ Zavýskla jsem spokojeně a zavrtěla ocasem, připravena mamku následovat.

Z ničeho nic se k nám přiřítila mamka a začala nás očichávat. Tvářila se přitom, jako bychom byli nějací cizinci, nebo vetřelci. Nechápavě jsem koukla na sestru a pak na mámu. “Já jsem v pohodě,“ odpověděla jsem na její otázku, jestli se cítíme dobře. No, aspoň co jsem mohla soudit podle posledních dní – byly jsme konečně na výletě s mamkou mimo smečku, strejda Rayster byl celkem v pohodě a neškodný, ani si nás dvou nijak extra nevšímal, poznávaly jsme svět kolem sebe, takže… Já jsem se cítila nadmíru dobře. Mamka však blekotala něco o tom, jak jsme vyrostly, ale máme nějaké dlouhé tenounké nožičky jako kostřičky. Pohlédla jsem na Nerissu. Na sebe jsem neviděla, takže jsem soudila, že já vypadám stejně jako ona. Tak… Možná jsme teď byly o něco vyšší, předtím jsme se mohly mamce v pohodě schovat pod břicho, teď už by to bylo asi trošku složitější. “V pohodě, mami, jsme to fakt my,“ ujistila jsem ji a zakřenila se. Přeci s námi trávila už nějaký ten čas, takže přece nemohla mít dojem, že nás třeba někdo vyměnil. Jen byla škoda, že s námi nešel nikdo další. Ale co – čas na seznámení se s ostatními členy smečky budeme mít ještě určitě dost.
Mamka mi pak připomněla, že už přece jména svých bratrů zmínila. Otřela jsem si tlapkou čelo, že jsem přeci ťulpas! Ale byla jsem z toho tak nějak na větvi. Nicméně její bráškové s námi ve smečce nejsou. Což mi přišlo trochu líto, bylo by fajn poznat někoho dalšího z rodiny, kdo vyrůstal s naší maminkou. Ale evidentně jsme měli jen tu babičku. Hlavně, že aspoň někoho!
Pak se mamka pustila do vysvětlování rozdílů mezi holkou a klukem. My holky prý mezi zadníma nohama nic nemáme, zatímco kluci tam mají nějakou plandavou věc, kterou čůrají. A když jsou to kluci, tak se jim říká bratři - tedy těm, co se narodí spolu. Chápavě jsem přikývla, ale její pobídku, aby se podívala na Raystera, co mezi těma nohama má, jsem raději nevyužila. Sice jsem byla zvědavá a on by asi nic nenamítal, ale… No, přišlo mi to poněkud neomalené a zvláštní. Holt jsem se sama smířila s tím, že kluci to mají jinak než my. I s tím čůráním, no.
Mamka se ale ještě posadila a veledůležitě shrnula základní rozdíl mezi holkami a kluky. Chápavě jsem přikyvovala. Tahle věc pro mě už byla zkrátka uzavřená. Mrkla jsem jen na Nerissu, jestli bude mít nějaké doplňující otázky.
Ovšem Raysterova zmínka o rodině byla také docela zajímavá, takže jsem teď věnovala pozornost i jemu, protože jsem úplně nechápala, co tím myslí, aby měl víc rodičů. Nebo co je vlastně ten náhradní rodič. Upřela jsem tedy na něj zlatavý pohled, jestli to vysvětlí. Mamka jen prohlásila cosi o dlouhém jménu otce, které nám Rayster prozradil. To měl tedy pravdu.
Za chvilku se ozvala Nerissa, že má hlad. No, musela jsem uznat, že jsme už nic dlouho nejedly. Ale já osobně jsem zatím asi neměla čas vnímat, že mám prázdné bříško, protože tu bylo tolik věcí k objevování! Teď jsem si uvědomovala, že bych také klidně něco snědla. Mamka se začala divoce rozhlížet kolem sebe, co by mohla Nerissa sníst. Přitom její uši poletovaly kolem a srandovně to pleskalo. Přitom se hlasitě rozesmála a vybídla nás, abychom to taky zkusily. No, mně něco říkalo, že nám to nepůjde, protože máme uši jinak. Nicméně mi to nedalo a učinila jsem pokus, abych se opravdu ujistila, že to tak je. Zakabonila jsem se. “Nám to nejde… Vlastně… Mami, proč máš uši takhle dolů? Nikdo jiný to tak nemá?“ Zajímala jsem se. To mi ani nedošlo, teď jsem si však vybavovala, že nikoho z vlků, které jsem doposud znala, jsem neviděla s oušky dolů, jako měla mamka. Na druhou stranu byla něčím specifická a mohly jsme ji tak vždycky bezpečně identifikovat.

<< Liliový palouk

Tak jsem se tedy dozvěděla, že Rayster opravdu není z naší smečky. No, tak ale byl to maminky kamarád. Dál už jsem ji poslouchala na půl ucha, protože to stejně bylo určené pro jeho uši. Nicméně podle všeho, pokud to nebude vadit nějaké Mapličce, tak by mohl zůstat u nás ve smečce, kde nejsou žádní zlí vlci. To jsem mohla odsouhlasit, nebo alespoň doposud jsem nenarazila na nikoho, kdo by na mě nebo sestřičku byl zlý. Ovšem zatím jsem ještě asi nepotkala všechny členy smečky. Každopádně co tvrdila maminka, byla jistojistě pravda, protože maminka nelže.
Zajímavější, i když složitější, téma bylo o tom, kde se vlastně vlčata berou. Ale Rayster taky nevypadal, že by to chápal. A Nerissa se tvářila, že ji to vůbec nezajímá. Tohle asi byla spíš záležitost dospělých. Mamka hned kategoricky odmítla, aby na ni někdo skákal, aby měla další mrňata. Rayster prohlašoval, že by mu stačilo jedno, jako parťák. Zamračila jsem se. To nebyl dobrý nápad. Sice byl hodný, ale nedovedla jsem si představit, že by se uměl starat o tak malinké vlčátko, jako jsme byly my s Neri, když jsme se narodily. Pak ale mamka dodala, že můžou zkusit najít někoho, kdo by mu to dovolil. Ona se prý s tátou Adiramem taky potkala náhodou, takže je možné, že to Život dělá schválně. Jen jsem pořád nerozuměla tomu, jak bylo možné, že táta tvrdil, že se nic nemůže stát, když na ni skočí, když ona tvrdila, že to možné je. Zkrátka jsem si mohla myslet, že lže. Nebo také nic neví. Ach jo.
Raději jsem nad tím přestala přemýšlet, protože jsem v tom začínala mít slušný zmatek a měla jsem víc otázek, jak odpovědí. Hlavní bylo zapamatovat si, abych nedovolila nějakému vlkovi na mě skočit, abych neměla vlčata, pokud nebudu chtít. Teď určitě ne, sama jsem byla ještě malá. Místo toho jsem vnímala okolní svět. Tráva pod tlapkami byla příjemná, rozhodně to bylo lepší povrch na cestování, než studený sníh nebo mazlavé bláto. A tady teď bylo spousta malých bílých kvítků! Mamka doplnila naši znalost, jedná se o kopretiny. Zkusila jsem k jedné z nich přičichnout. No, nebyl to žádný extra zázrak, ale aspoň ani nijak nepříjemně nesmrděla. “Jsou roztomilé a malinké,“ řekla jsem s úsměvem a zavrtěla ocáskem, co na ně říká Nerissa.
Neri však zaujalo hlavně to, že nemá barvu jako třeba babička, když jsme se dozvěděly, že já jsem barvou po dědečkovi, kterého jsme bohužel neměly šanci poznat. Mrkla jsem na sestru. No, byla sice vybarvená jinak, ale ty stejné odstíny, jako měla maminka, tam byly, takže spíš já jsem si mohla připadat jako nějaký cizinec, co není mamince podobný. Srovnávat se s tátou do té doby mě ani nenapadlo, takže fakt, že dědeček Noktisiel byl šedivý, jako já, mě uklidnil. Mamka sestřičku uklidnila, že je přeci fajn, že má stejné barvy, jako ona. Byly vlastně zbarvené zajímavě, já spíš tak obyčejně. Ale co už, mně se můj kožíšek líbil. “A jací jsou tvoji bratři? Jak se jmenují?“ Zajímala jsem se, zatímco jsem zvedla hlavu do výšky a začenichala. Taková spousta různých vůní! A vlastně jsme ostudy, že nás ani nenapadlo se ptát maminky, jestli má také sestřičky. Pojem bratr pro nás vlastně byl cizí. “A co je to vlastně bratr? Sestřičku nemáš?“ Zajímala jsem se. Taková spousta nových pojmů! A hlavně jsme se pořád něco dozvídaly o naší mamince a tím pádem o rodině, do které jsme patřily.
Vzápětí mamka vysvětlila, že má bratry dva a zmínila i jejich jména. Pak ale dodala, že už je dlouho neviděla. Navíc oba mají prý šedivé kožíšky, podobně jako já. Usmála jsem se a zavrtěla ocáskem. “To je škoda, chtěla bych je taky poznat. V naší smečce tedy taky nejsou?“ Zajímala jsem se. Nejspíš tedy ne, jinak by se na nás určitě přišli podívat, když jsme se narodily. I když je fakt, že babičku jsme taky viděly jen krátce. A u ní jsem doufala, že se to změní. Mamka se pak zajímala, jestli má Rayster nějaké rodiče. Tak to jsem poslouchala jen napůl, Ovšem kdyby měl mámu s tátou, tak ti by určitě nedovolili, že se skoro nedostane k jídlu!

Tak evidentně nebylo až tak důležité mít tatínka. Nebo aspoň podle toho, co říkala maminka. A maminka přece nikdy nelže! Ačkoliv jsem nechápala, proč je důležitý pro to, abychom se vůbec narodili, ale pak už ne, ale zatím jsem vstřebávala aktuální info, abych případně mohla mít nějaké doplňující otázky. Maminka zkrátka byla důležitější. Což v mých očích samozřejmě byla. Když jsme doposud nevěděly o nějakém tatínkovi, vlastně jsem si ani nebyla jistá, jestli mi chybí, jestli bych ho chtěla poznat, nebo tak.
Pohlédla jsem na Nerissu, ta nevypadala, že by ji to nějak zajímalo, raději se hrabala v hlíně. Tohle mi přišlo ale důležité, abychom aspoň měly nějakou představu. Pak mě napadlo, že ani maminka tady nemá svého tatínka, takže… Asi vážně nebyl důležitý. Trpělivě mi nejdřív vysvětlila, že neví, jak to má ten náš s námi, protože ho evidentně viděla naposledy před tím, než jsme se narodily. A on podle všeho ani neví, že tu jsme. No, bylo to trošku složitější, ale… Zkrátka jsem to asi tak musela brát. Možná by ale bylo fajn, vědět, kdo je to, jak vypadá a jaký je, na druhou stranu… Ví přece o existenci naší mamky, a kamarádi tak velcí asi nejsou, že ji zatím ani jednou nevyhledal. I když vlastně mi nedocházelo, že jsme na území jiné smečky než on, a navíc naše maminka byla dlouho v úkrytu s námi a pak byla jen v našem lese.
Také jsem se dozvídala, jak to tedy s tatínkem naší maminky. Ani ona ho tu neměla, takže… Vážně asi byla důležitý hlavně mamka a pak strýčkové ze smečky. Jo, strýček Vento byl fajn. A strýček Nick taky. Jenže ti asi teď měli jinou práci než si všímat nás. Ale nevadí. Koukla jsem na strýčka Raystera. No, strýčka… Byl sice velký a mohutný jako mamka, nicméně rozumově mi připomínal spíš mě s Neri. Mamka se tedy zmínila o tom, že její tatínek se jmenoval Noktisiel, a měl stejnou barvu kožíšku, jako já. Usmála jsem se. Byla jsem tedy nejspíš po něm, protože mamka i sestra byly trošku barevnější. A babička měla také úplně jinou barvu než já. Takže jsem si mohla oddechnout. Po pravdě jsem se tedy dozvěděla také, že zemřel ještě když byla maminka mladší. Trošku jsem posmutněla, ona také byla. Mluvila o něm hezky, jako o hodném vlkovi. Zavrtěla jsem ocáskem a přikývla. “Dobře, tak já se pak zeptám babičky,“ souhlasila jsem nahlas s tím, že se zeptám babičky, jaký byl Noktisiel.
Téma se teď změnilo, mamka se zase trochu věnovala Raysterovi. Trochu ji zarazilo, když se dozvěděla, že u něj ve smečce nedostává moc jídla. U nás prý je to jinak – prostě všichni jsou hodní a když se donese jídlo, tak se dostane na všechny. Zamračila jsem se. To nebylo hezký. I kdyby ho neměli rádi, jak se mamka domnívala, tak přeci museli jíst všichni! Tázavě jsem koukla na mamku. “A on není z naší smečky?“ Zajímala jsem se, i když to bylo poměrně logické podle maminčiných otázek. Respektive mu teď nabízela, jestli nechce žít s námi v naší smečce. No jasně, naše je lepší!
Ray však položil zajímavou otázku, vlastně se to týkalo toho, jak se vlastně vyskytneme my vlčata. To byla celkem chytrá a důležitá otázka, takže jsem maminku poslouchala. No dobře, musí na to být taťka a mamka. Taťka skočí na mamku a pak se nějak vyskytneme u maminky v bříšku, ona nás musí porodit. Naklonila jsem hlavu na stranu, tomu jsem moc nerozuměla. To bylo na mě asi moc složité. Ovšem další podivnou věcí bylo, že jí náš tatínek tvrdil, že když na ni skočí, tak se nic nestane. Zamračila jsem se. Takže tatínek musel lhát, protože maminka teď prohlásila, jak to je. Sama pak připustila, že kecal. Zamračila jsem se ještě víc. Lhát se nemá! A mamince už vůbec ne. Ale neměla jsem možnost být naštvaná a rozčilená dlouho, maminka zavelela a pokračovali jsme v cestě za dobrodružstvím. Vesele jsem poskočila, když nás pobídla k další cestě.

>> Kopretinová louka

Už jsem ani nevnímala, že mamka ještě pořád vysvětluje Raysterovi, že se šneci nejedí. I když mi na okamžik přišlo na mysl, že ten velký vlk je spíš skoro jako my. Tedy, mluvil o něco hůř než já a Nerissa, a zatím jsem nevěděla, jestli to jinak neumí, nebo to dělá schválně, ale… Takhle sáhodlouze nic nevysvětlovala ani nám. Mamka ještě pro jistotu dodala napomenutí, aby nás ani nenapadlo jíst šneky. No… To by mě fakt nenapadlo. Nejen že nebyl lákavý, ale tahle zkušenost mi jako ukázka stačila. Aby mě z toho akorát bolelo bříško a pak bych smrděla tak, aby se v mé blízkosti nedalo chvíli ani existovat? Ne, děkuji.
Ovšem květinky, to byla lepší zábava než Raysterovy potíže, které mu způsobil ten snědený šnek. Také Neri vesele pobíhala kolem a očichávala jednu květinu za druhou. Nejdřív jsem se rozjasnila, když mamka potvrdila, že kytičky mají svá jména. Vzápětí jsem ale mírně pohasla – maminka si je nepamatovala. To byla teda škoda! Ovšem hned jsem se zase rozjasnila, protože naše babička prý květinky zná. Vesele jsem tedy zavrtěla ocáskem a přikývla. Možná jsme měly vzít s sebou babičku hned, ta by nám dala přednášku hned. Vzápětí jsem se ale zamyslela nad tím, že mamka něco neví – měla jsem za to, že naše maminka je taky nesmírně chytrá, takže ví všechno. Nakonec jsem to uzavřela s tím, že i ona se nejspíš ještě musí učit.
Rayster pak položil mamce důležitou otázku, kterou jsme skoro zapomněly, takže naši pozornost od květin úplně odvrátil. Tohle bylo také nesmírně důležité. Visely jsme s Nerissou na mamince pohledem. Ona působila poněkud zaskočeně. K čemu tatínek je, to už jsme se dozvěděly po vyprávění pohádky. A jelikož se zdálo, že je to celkem dost důležitá osobnost, stejně jako maminka, bylo pochopitelné, že bychom měly vědět, kde ten náš je. Napodobila jsem mamku a posadila se, protože jsem měla tušení, že by to mohlo být zajímavé a možná i napínavé. Ovšem ve finále to moc dlouhé vyprávění nebylo. Kromě toho, že jsme se dozvěděly o tátových modrých očích, jmenuje se Adiram a žije v jiné smečce… Nerissa se zajímala, jestli nám právě nestačí jen maminka, tatínka snad ani nepotřebujeme. Mamka ji ujistila, že žijeme ve velké smečce, kde máme tetičky a také strýčky. “No ale slyšely jsme přeci tu pohádku, tatínek tedy je důležitý,“ pronesla jsem zamyšleně. Nebo není? Může teda místo něj být nějaký strýček? Naklonila jsem hlavu na stranu. Nějak jsem nevěděla, jak s touhle informací naložit. “Ale když žije v jiné smečce, to nechtěl odejít a být pak s námi?“ zeptala jsem se s myšlenkami ještě poněkud zmatenými. Mamka sice navrhla, že bychom mohly později vyrazit na nějakou dobrodružnou cestu a zkusit tátu najít, ale… Asi to nebude jednoduchý úkol. I když neví jméno smečky, ví aspoň jeho jméno, takže by se mohla leda poptávat. “Nebo táta nás nechce? Nemá nás… Rád?“ Zeptala jsem se s mírně staženým hrdlem. Pak mě napadla ještě jedna věc – totiž mamka mluvila jen o své mamce. “A kde je tvůj táta?“ Položila jsem prozatím poslední otázku, která mi momentálně vytanula na mysli.

<< Sarumenský hvozd

Konečně jsme za společného hopsání, pobíhání a pobrukování si vyšli mezi stromy a ocitli se na… Úúúúžasném místě. Zastavila jsem se na místě a s očima navrch hlavy jsem se rozhlížela kolem sebe. Nebo spíš po prostoru před námi. Velká zelená plocha posetá malými barevnými kvítky. Zvědavě jsem začenichala. Všechno tu tak úžasně vonělo! Spousta různých vůní a každá jiná, ani jsem nevěděla, co mám vnímat jako první. Zkusmo jsem tedy přičichla k bílému kvítku přímo přede mnou. Nasála jsem omamnou vůni, něco mě zašimralo v čumáčku tak, až jsem kýchla tak mocně, div jsem neskončila na zadku.
V tuhle chvíli jsem však uslyšela nějaký podivný zvuk. Vzápětí na to jsem ucítila podivný zápach, který sem nepatřil. Měla jsem dojem, že to má něco společného s tím maminčiným kamarádem, ale neměla jsem ponětí, co to jako bylo. Já jsem takový zvuk ani smrad nevyprodukovala, ani sestřička. Ani mamka, jestli jsem si správně pamatovala. Za chvilku Rayster odešel opodál a jelikož se nahrbil, vytušila jsem, co chce dělat, takže jsem se decentně otočila a věnovala pozornost raději kvítkům. Ostatně mamka nás volala a upozorňovala na jednu obzvlášť krásnou vůni, takže jsem přišla k ní. Chtěla jsem zabořit dychtivě čumáček do kytičky, ale vzpomněla jsem si, jak jsem před chvílí kýchala, takže jsem raději volila jemnější přístup. Mamka měla pravdu, tahle kytka voněla skvěle. Ale to ony všechny! “Mají ty kytička nějaká jména?“ Upřela jsem zvědavý zlatavý pohled na mamku.
To už k nám přišel Rayster. Nejdřív se slušně omluvil a dodal, že ho už bříško nebolí. No, tak to asi mi způsobil vážně ten šnek. Dobře, zapamatováno – raději šneky nejíst. I když samotnou by mě to asi nenapadlo, protože nebyl ničím lákavý – ani vůní, ani chutí. Pak ale vzápětí jako blesk z čistého nebe padla otázka, kde je náš otec. Hodila jsem pohledem po mamce. Na to jsme skoro zapomněli! Mamka nám to přece měla vysvětlit! “A kdo to vlastně je? Jak se jmenuje? A proč není s námi?“ Začala jsem pálit doplňující otázky.

Maminka mi trpělivě vysvětlila, jak je to možné, že šnečka nebolí záda, když nosí domeček na zádech. No měla pravdu, že vypadal úplně jinak než my, takže měl asi i jinou váhu. A hned jsem si také vzpomněla, že když jsem ho sem nesla, tak skoro nic nevážil. “Aha,“ řekla jsem chápavě a přikývla. Měli jsme toho tolik co objevovat!
Překvapeně jsme pak koukaly na toho mamčina kamaráda, který šneka snědl. Mračila jsem se. Nechápala jsem, proč to udělal! A navíc bylo podezřelé, jak začalo jeho bříško podivně škrundat. Maminka mi také hned vynadala, že ho má vyplivnout, ale na to už nejspíš bylo pozdě. Šnek se ocitl v břiše toho vlka. On se ale bránil tím, že měl hlad. Vzápětí dodal, že nechutnal vůbec dobře. Ušklíbla jsem se. Ten šnek na to taky vypadal. Tedy, já jsem olizovala ulitu, ta neměla žádnou chuť, ale nevěděla jsem, jak chutná to jeho tělo. Takže asi nic moc, jak nám bylo právě oznámeno. “Brrr,“ oklepala jsem se až po špičku ocásku.
Konečně jsme tedy vyrazili směrem pryč z lesa. Připojila jsem se k Nerissinu veselému poskakování, i já jsem měla radost! Byla jsem celá pryč z toho, co nás asi čeká, co asi se naučíme a jestlipak potkáme nějaké vlky. “Já nejsem šnek!“ Vyplázla jsem na Neri jazyk a maximální rychlostí, jakou byly mé krátké nožky schopné, jsem ji předběhla. Hrdě jsem pak nesla vzhůru hlavu i ocásek. Ještě ale než jsme se ocitli mimo les, jsem se ohlédla. Kiana a Vento bohužel nikde, což mě trošku zamrzelo, ale co. Hlavně, že tu byla mamka a sestřička! Po očku jsem pak mrkla po tom vlkovi, který tak divně mluvil. Nějak jsem pořád nevěděla, co si o něm myslet, takže jsem raději dál držela trošku stranou.

>> Liliový palouk

Konečně se nám podařilo získat maminčinu pozornost! Takže jsme se záhy dozvěděly, že ta věc, kterou jsem objevila a kterou jsem teď přinesla, se jmenuje šnek. “Hm, tak šnek…“ pokývala jsem hlavou důležitě a mrkla na sestru. Krátké jméno, jako vlk, ale naše znělo lépe a vznešeněji. Mamka ještě dodala, že šnečci si nosí domeček pořád na zádech. “A proč? To je záda nebolí?“ Zajímala jsem se. Sice sestřička řečí naznačila, že to není prázdný domeček, jeho obyvatel tam vážně je… no, proč by taky nebyl, když mamka říkala, že ho nosí pořád… Ale hýbe se vlastně docela pomalu. Dost pomalu. Takže s ním asi stejně nebude žádná zábava, abychom s ním mohly hrát na honěnou. Protáhla jsem obličej a nechala šneka šnekem. Už jsem věděla, jak se mu říká a že má rád mokro, ale jinak jsou asi celkem nudní. Buď je furt doma, nebo se pohybuje pomalu. Tiše jsem tedy odfrkla na znamení, že mě ten tvor už nezajímá. Mně tedy ne, ale ten maminčin společník toho tvora normálně snědl, jen to zakřupalo. Při tom pohledu jsem se oklepala, ale nic jsem na to neřekla.
Místo toho jsem podpořila Nerissu v tom, že nám mamka slíbila procházku, takže byl už nejvyšší čas vyrazit. Mamka naštěstí nezklamala, vážně vyrazíme někam mimo smečku! Vesele jsem se usmívala a vrtěla ocáskem, jako malou vrtulkou. Jen jsem podezřele koukala na toho maminčina kamaráda. Nechápala jsem, proč by měl jít s námi, měla to být jen naše procházka! No… A nechápala jsem, proč ten vlk mluví tak divně. A proč jeho bříško dělá tak divné zvuky? Tázavě a dost podezíravě jsem se podívala do jeho velkých modrých očí, jako by nám to snad mohl vysvětlit. Jenže on sám vypadal, že neví, co se tu děje, koukal na naši maminku poněkud vyděšeně a zkoprněle. Trochu jsem pro jistotu couvla k mamce, připravena se u ní schovat, ať se děje co se děje.

Protáhla jsem obličej. Neri se svěřila, že déšť jí nevadí. Vypadá to, že je s ním zábava. “Ale je studený a mně je docela zima,“ řekla jsem a napodobila ji – také jsem se oklepala, abych se zbavila přebytečné vody v kožichu. Nebo alespoň trošku. No jo, bylo sice zábavné se před chvilkou válet v mokré trávě, což mi samozřejmě nevadilo, ale čím déle byl kožíšek mokrý, tím víc byl nepohodlný. Jen jsem nevěděla, jak ho pořádně vysušit.
Za chvilku ale moji pozornost upoutalo něco jiného, takže na mokrý kožíšek jsem dočista zapomněla. Alespoň pro tuto chvíli. Samozřejmě ani já, ani Nerissa jsme neměly ponětí, co je to za tvora. Neměl žádnou chuť, žádnou vůni, podivný vzhled. Mamky jsme se teď hned zeptat nemohly, protože byla zabraná do hovoru s tím novým strýčkem. Pohlédla jsem tedy na sestřičku, která možná přišla s nějakým nápadem. Ale nějak hned zase zapomněla, co měla na mysli, protože hned zase začala uvažovat, proč na nás mamka nemá čas. “Nevím, ale měly bychom se jí připomenout,“ řekla jsem, protože už mě nebavilo, že nás mamka vzala ven a najednou na nás neměla čas a raději se vybavovala s tím cizincem. Pak jsem krátce pohlédla směrem k úkrytu. Zamračila jsem se. Doufala jsem, že Vento přijde s Kianou za námi, abychom si mohli všichni společně hrát, zatímco mamka se vybavuje. Nebo by nás mezitím něco učil on. Jenže po nich nebylo ani vidu, ani slechu. Tiše jsem si povzdychla.
“Víš co, jdeme za ní,“ šťouchla jsem do Nerissy. Pak jsem vzala do zubů toho podivného tvora, aby nám mamka vysvětlila, co to jako je. A navíc je čas jí připomenout, že se musíme něco naučit! Cupitala jsem tedy jen kousek, protože jsme v naší honěné neběžely nikam daleko. Zastavila jsem u mamky a toho cizince a vyplivla šnečí ulitu na zem. “Mami, co je to?“ Zeptala jsem se, posadila se na zadeček a dychtivě vrtěla ocáskem. Pohledem jsem vybídla sestřičku, aby se také tvářila, že je potřeba se o tomto tvorovi dozvědět co nejvíce. Nebo aspoň jak se mu říká. Pak jsem také pohledem zavadila o toho velkého cizího vlka. Nevypadal sice nebezpečně, ale něco mi říkalo, že je lepší mít se raději na pozoru.

Tohle byla vážně docela švanda. Navíc to i příjemně podrbalo zádíčka. Takže příjemné s užitečným! Také Neri se nenechala dvakrát pobízet a poté, co trávu také důkladně očichala, sebou hodila vedle mě a válela se také. Spokojeně jsem se ještě několikrát překulila, načež jsem zůstala na zádech. Pozorovala jsem ocelově šedou oblohu, ze které zase padaly kapky deště, i když tentokrát trošku mírnější, než když jsme vyšli ven. “Pitomý déšť,“ ohodnotila jsem. Tiše jsem odfrkla a otočila se na bříško. Pozorovala jsem mámu a toho cizince. Co pořád řeší? Měla jít s přeci s námi si hrát a učit nás! Než jsem však na mamku zavolala, aby nám věnovala pozornost, tu moji momentálně upoutalo něco jiného. Vedle mě bylo něco podivného. Zvědavě jsem to očichala, ale nemělo to žádný pach, žádnou vůni. Jen zajímavě točitý tvar na kožíšku. No, i když tohle asi nebyl kožíšek. Lehce jsem do té věci šťouchla, ale nejdřív se nic nedělo. Když jsem šťouchla znovu, taky nic. Zkusila jsem to olíznout, ale nemělo to žádnou chuť. Takže to asi ani nebylo k jídlu. Tázavě jsem se podívala na Neri, aby se také podívala, co jsem našla. Kámen to nebyl, ten už jsme znaly. Položila jsem hlavu na tlapky a upřeně tu věc sledovala. Zanedlouho z vnitřku vylezla podivná část, co jsem ani nedokázala popsat, ale oči to mělo úplně jinak. Teda, jestli to byly vůbec oči – takové dva výrůstky na tom podivném těle. “Co to je?“ Nakrčila jsem čenich. Teď už ale nezbývalo než zapojit mamku, aby nám vysvětlila, že jsem právě objevila šneka. Ta věc se ale začala pohybovat směrem od nás. Ale nesmírně pomalu. Zvedla jsem se ze země a vykulila oči. Pohlédla jsem na sestřičku, co ona na to.

Ten pád byl docela překvapivý. Jak také jinak. Ale samozřejmě jsem si musela hrát na hrdinku a tvářit se, že mi nic není. Chvilku mě sice bolelo, jak mi cvakly zuby a spadla jsem na bříško. Nenápadně jsem mrkla na zem, ale naštěstí jsem si žádný zub nevyrazila, protože nic jsem tam nenašla. Tedy, nevím, jak zuby vlastně vypadají, když jsou venku, jestli nějak jinak, než co vidím u maminky nebo sestry… Spíš sestry, my máme přeci jen ještě malé zoubky, na rozdíl od dospěláků. Nicméně jsem si mohla oddychnout. Všechny byly na svém místě.
Nerissa se za mnou starostlivě rozběhla. “Je to dobré,“ usmála jsem se statečně a narovnala se. Byla jsem celá špinavá, ale to mi vůbec nevadilo. Aspoň jsem teď nebyla tak světlá, ale pěkně tmavší, abych byla nenápadná. “Já vím, že to není tvoje vina,“ ujistila jsem ji s úsměvem. Ohlédla jsem se za sebe. V blátě byl slušný otisk mého tělíčka. Vypadalo to docela vtipně. “Jen jsem uklouzla,“ dodala jsem zamyšleně. Mrkla jsem na mamku, která se vybavovala s tím cizincem, tak asi byla ráda, že má na to od nás klid. Ovšem bylo mi jasné, že brzo budeme muset za mamkou zpátky, aby nám ukázala celý les!
Zastříhala jsem oušky a věnovala svou pozornost sestře, která mi oznámila, že našla viníka mého pádu. Ukázala přitom na malý bílý kamínek. To se mi moc nepozdávalo, aby za to mohl tenhle mrňous, spíš jsem se přikláněla k variantě, kterou jsem předtím zmínila – klouzačka po blátě. Ale nechtěla jsem jí kazit radost, takže jsem se rozhodla pro kompromis. “On a bláto za to můžou,“ vyplázla jsem jazyk a zaprskala. “Musíme dávat pozor,“ řekla jsem pak vesele a hopkala o něco kousek dál, kde byla tráva. Rázem jsem zapomněla na honěnou, zvědavě jsem sklonila hlavu a zvědavě začichala. Vonělo to náramně! Nakonec jsem sebou práskla na bok, přetočila se na záda a začala se v mokré trávě zuřivě válet. To byla švanda! A samozřejmě vůbec nevadilo, že byla zelená tráva kolem mě v tu ránu špinavá od bláta. Pohledem jsem vybídla Neri, aby to zkusila taky.

Mamka mě ujistila, že se nemám čeho bát, protože tohle je jenom déšť. No dobrá… Ale déšť je studený a mokrý, zamračila jsem se. Myšlenku mamka samozřejmě nemohla slyšet, nicméně mě potěšilo, když mě pohladila po hlavičce. S rozzářenýma očkama jsem se na ni podívala, usmála se a zavrtěla ocáskem. Že mi mamka ozdobila kožíšek na hlavě troškou bláta, jsem samozřejmě nevěděla.
Zatímco jsme tedy koukaly na ten déšť, maminka pokračovala ve vysvětlování, protože jsme samozřejmě nevěděly, co to je. Respektive to jsme měly názornou ukázku, ale nevěděly jsme, co to způsobuje. Mamka je tak chytrá! Všechno ví! Zatetelila jsem se spokojeně. Její slova o tom, jak porostou kytičky, které jsou barevné, voňavé a budou se mi líbit, potěšila moji dušičku. “Už se těším na kytičky!“ Vykřikla jsem natěšeně. Rozhlédla jsem se kolem nás, zatím jsem ani nic takového neviděla.
Teď jsem ale musela chvíli věnovat pozornost tomu cizinci, který k nám nakráčel. Mamka taky nevypadala, že ho zná, protože sice ho pozdravila, ale ptala se ho na jméno. Přitom jsem si všimla, jak nás k sobě přitiskla blíž. Zamračila jsem se proto a tiše zavrčela. No, v mém podání to spíš znělo, jako když veverka vypouští větry. Ale snaha byla, tak co. Nevěděla jsem, co si o něm myslet – zatím nevypadal nebezpečně, spíš překvapeně a zmateně, nicméně mít se na pozoru bylo určitě na místě. Představil se jako Rayster, takže jsem se hned snažila zapamatovat jeho jméno. Vzápětí jsem se totiž dozvěděla, že patříme do stejné smečky. Patříš sem a mamka tě nezná? Naklonila jsem hlavu na stranu a zastříhala oušky. Pak se zmínil o tom, že spolu vyrůstali. To už jsem zvedla hlavu k mamce, abych zjistila její reakci. A proč ten vlk tak divně mluví?
Dlouho jsem ale na další vysvětlování čekat nemohla. Ačkoliv mě to nesmírně zajímalo, ucítila jsem drcnutí a ohlédla se na Nerissu, která mě vyzývala ke hře. Současně se rozběhla zpod maminčina bříška. To už jsem si mohla všimnout, že neprší. Skvělé! Zaradovala jsem se. “No počkej! Já tě chytím!“ Zavýskla jsem vesele a rozběhla se za sestřičkou. Bylo to příjemnější, když na nás teď nedopadal ten otravný déšť. A snažila jsem se nevnímat, jak je mi nepříjemný ten pocit mokrého kožíšku, jako by se prokousávalo to mokro z něj až ke kostím. Teď bylo nejvyšší prioritou dohonit Nerissu! A tak jsem několika dlouhými nemotornými skoky doběhla až k ní, ale než jsem do ní stačila šťouchnout, podjely mi nožky a já se sklouzla na zem. Přistála jsem celkem tvrdě, až mi cvakly zuby. “Auvej,“ zamrmlala jsem nespokojeně. Opatrně jsem se vysoukala zpátky na čtyři, aniž bych znovu uklouzla. A byla jsem celá od bláta!

<- Úkryt

Maminko, to jsou ale otázky! Jasně, že se těšíme! Vesele jsem poskakovala, stejně jako sestřička, a vrtěla ocáskem, div mi neupadl. Těsně u východu jsme se na okamžik zastavily, maminka ještě vysvětlila, že tomu, co se chystáme udělat, se říká jít ven. Bylo mi jasné, že venku to bude úplně jiné než tady v jeskyni, a také mnohem větší. Navíc toho bude tolik k prozkoumání! Ostatně mamka to vzápětí potvrdila. Ještě jsem se ohlédla, jestli jdou Vento s Kianou s námi, ale nejspíš se rozhodli, že si tady odpočinou. Škoda, mohly jsme se s Kianou seznámit a hrát si! Ale usoudila jsem, že to nám rozhodně neuteče, jen to zkrátka bude později.
A tak jsme se najednou ocitly venku. Na něčem… Co to je? Cítila jsem, jak můj kožíšek najednou těžkne a něco na něj dopadá. Pohlédla jsem nahoru. Jedna z těch věcí, co padaly dolů, mi spadla rovnou do oka. “Au!“ Zakňučela jsem a hned si začala tlapkou mnout oko, abych se toho nepříjemného pocitu zbavila. Přitom jsem nespokojeně vrčela. Mamka vysvětlila, že prší. Vzápětí přešla na jiné místo a vybídla nás, abychom šly za ní. Jelikož to vypadalo, že tam to bude o něco lepší, protože tam není ta mokrá věc, běžela jsem se také schovat. Sestřička se usalašila pod mamkou. Nenechala jsem se samozřejmě utiskovat, naštěstí jsme byly ještě dost malé, takže jsem se vecpala vedle Nerissy a maličko do ní drcla, aby se posunula. Teď jsme byly v suchu pod mamkou, ale kožíšky byly za tu chvilku docela zmáčené.
Náhle se k nám přiřítil nějaký cizinec. Chvíli jsem ho pozorně prohlížela, ale nevypadal jako žádný z těch strýčků, kteří s námi trávili čas v jeskyni od chvíle, co jsme se narodily. Takže o důvod víc být obezřetná a nehnout se od maminky. Raději zůstat v bezpečí u ní. Aspoň prozatím.

Napjatě jsem čekala odpověď na svou otázku, kterou jsem položila mamince. Ostatně, kdo jiný než ona, by mi mohl říct všechno, co potřebuji. Ovšem mamka mě odbyla s tím, že si to povíme venku. Nespokojeně jsem nakrčila čenich. Nechápala jsem, proč mi to nemůže říct hned teď a tady. Každopádně jsem si odpustila nespokojené frfňání, ale jen díky tomu, že jsme se mohly konečně vypravit ven.
Nejdřív ale bylo nadšené přivítání Venta. Měla jsem z toho radost, že je zpátky, a hlavně, že se mu nic nestalo! Vesele jsem vrtěla ocáskem, zatímco jsem si prohlížela malou vlčici, která byla spolu s ním. On mezitím trpělivě představoval mě a Nerissu. Takže jsem se na oplátku dozvěděla, že se ta malá jmenuje Kiana a našel ji nějaký vlk, jehož jméno jsem ještě neslyšela, takže bylo možné, že se zatím tady v úkrytu neukázal. Mamka se také přišla seznámit, vysvětlila Kianě, že je naše maminka a pořádně ji očichala. “Ahoj, Kiano,“ usmála jsem se na ni a povzbudivě jsem vrtěla ocáskem. Vycítila jsem její nervozitu, takže jsem chtěla dát nějak najevo, že se nemusí ničeho bát. Ostatně Vento potvrdil, kromě toho, že nás má rád, bude mít rád i ji a o všechny se postará. Není Vento tatínek? Naklonila jsem hlavu na stranu. Nevěděla jsem, jestli tatínek má stejnou funkci, jako maminka, i když mi něco říkalo, že ano. Ale to bychom asi Ventovi říkali tatínku, ne strýčku. Musela jsem proto počkat, až budeme venku a mamka mi všechno vysvětlí. Nebo spíš nám oběma, i když se Nerissa neptala, byla jsem si jistá, že i ona je zvědavá, co je s naším tatínkem, proč není s námi.
Vesele jsem poskakovala, maminky názor, že jsme v jeskyni už dlouho, jsem sdílela, takže jsem se moc těšila, co nás tam čeká. Rozhodně ale nic nebezpečného nebo zlého, když už to, co tam bylo, Vento zahnal. Pomyslela jsem si, že se ho na to pak musím zeptat, co se stalo, proč jsme nemohly jít ven předtím, a teď ano. Každopádně ještě před tím, než jsem se rozběhla ven, jsem počkala – strýček totiž odběhl a za chvilku se vrátil s kusem masa. Bylo to stejné, které už jsem ochutnala. Moc velký hlad jsem neměla, takže jsem si odtrhla menší kousek a zbytek přenechala velkoryse Kianě. “Děkuji. Přijďte taky ven!“ Postavila jsem se na zadní nožky a s úsměvem se opírala o Venta. Byl vysoký. Ne jako maminka, ale vyšší než já, takže jsem mu nemohla olíznout tvář. Takže jsem mu jen zarejdila čumáčkem v srsti. “Zatím ahoj!“ Usmála jsem se na něj a na Kianu. Chtěla jsem se seznamovat s novou kamarádkou, ale i poznávat svět mimo tenhle prostor, který mě začínal dost nudit. Takže nejideálnější řešení bylo, aby kamarádka přišla za námi ven. Hurááá, jdeme ven! Jásala jsem a běžela za maminkou a sestřičkou.

>> les

Čekala jsem na odpovědi, ale ty nepřišly. Tedy ne hned na to, co jsem se ptala. Ale aspoň jsem se dozvěděla, co je to pohádka. Takže jsem se usadila o něco pohodlněji a poslouchala vlčici, která se pustila do vyprávění o krásné vlčici. O něco později jsem se tedy také ke své radosti dozvěděla, co je to tatínek. Nebo možná spíš kdo. Když se vlčice odmlčela, zamyslela jsem se. A kde je v tom případě náš tatínek? Pohlédla jsem na sestřičku, která pozorně poslouchala. Dospěla jsem k názoru, že odpověď na tuto otázku by mohla poskytnout maminka. Takže jsem si usmyslela, že se jí na to hned zeptám. Pak jsem zase svou pozornost zaměřila na vlčici, která pokračovala v povídání. Mračila jsem se nad tím, co jsem slyšela, kdy mladá vlčice neposlechla maminku, našla si přítele a co ten provedl. “Zlý vlk,“ zabrumlala jsem spíš pro sebe. Nakonec to ale dobře dopadlo, maminka se na svou dcerku moc dlouho nezlobila a znovu ulovily nějaké ty zásoby, o které je ten zlý vlk, který se tvářil jako hodný, připravil. Hlavičkou se mi toho honilo hodně. Zřejmě nejsou všichni hodní. Ale jak poznám, kdo je hodný a kdo zlý? Zamyslela jsem se. Než jsem se ale stačila Islin zeptat, protáhla se a odešla ven. Zamračila jsem se. Vždyť je zákaz chodit ven! Zavrčela jsem tiše. Nebo možná jen pro mě a Neri, protože jsme ještě malé, mudrovala jsem. Ale mě už to nebavilo, chtěla jsem jít poznávat svět!
Nicky, který poslouchal bedlivě s námi a prožíval příběh možná víc, než já a Neri, se rozběhl za ní. Přitom ale komicky upadl na čenich. Než jsem se ale stačila za ním rozběhnout, sám se zvedl, takže podle všeho byl v pořádku. Pak ještě řekl něco směrem ke světlé vlčici, jakože nebezpečí polevilo a běžel také ven. Naklonila jsem hlavu na stranu a podívala se na maminku. “Maminko, kde je náš tatínek?“ Zeptala jsem se zvědavě. Tohle bylo docela důležité. Podle všeho, co nám teta vysvětlila v pohádce, by tu měl být přeci s námi. I když on v tom příběhu nebyl nijak důležitý, spíš se mluvilo o mamince té vlčice. Ale stejně. Tohle bylo něco, co jsem potřebovala nutně vědět.
Za chvilku ale mou pozornost převzala sestřička, která se najednou zvedla a začala vesele poskakovat. Pohlédla jsem směrem, kterým skoro všichni odešli pryč. Měla pravdu, Vento byl zpátky. “Vento! Zpátky!“ Zajásala jsem a ocásek se mi rozkmital ze strany na stranu. Běžela jsem za ním, abych ho pozdravila. Ale za chvilku jsem se zastavila, protože jsem si všimla, že není sám. Vedle něj poněkud ostýchavě postávala tmavá vlčice, která vypadala, že je stejně stará, jako my. Tázavě jsem se na něj podívala. “Kdo je to?“ Zeptala jsem se a zvědavě si nově příchozí prohlížela. Věkově jsme na tom nejspíš byly stejně, ale naše sestřička to určitě nebyla – to by od začátku přeci byla s námi tady. Pak jsem si vzpomněla na slova Islin, kterak nemáme vodit do úkrytu cizince, protože je to nebezpečné. Vzápětí jsem ale tuhle myšlenku zaplašila. Ano, tohle si jistě budu pamatovat, ale nevěřila jsem, že by tahle mrňavka mohla být nebezpečná. A i kdyby, Vento by ji určitě nepřivedl sem, aby nám mohla ublížit.