Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Tohle bylo hodně rozpačité, já... Řekla jsem cosi o tom, jak to vlastně je. A táta moje slova potvrdil - on je náš otec, ale matku máme každá jinou. Evidentně ho ani moc nezajímala Nerissa, což jsem se na jednu stranu ani moc nedivila.
Táta sice ještě dodal, kde žiju, ale Callypso nevypadala, že by ji to zajímalo. Nevypadala ani trošku zvědavě, zaujatě. No, asi to bylo překvapení i pro ni, že má starší sestru. I když nevlastní.
"Takže... Hmm... Máš teď partnerku, se kterou máš dceru?" Zeptala jsem se nesměle. Netušíc, že asi jsem kopla do vosího hnízda. Ovšem nemohla jsem vědět, jak to tady všechno je. Jen jsem si tak říkala, že když jsme my s Nerissou byly vlastně neplánované a tudíž překvápko, Callypso nejspíš plánovaná byla. A že bych se mohla seznámit s tátovou partnerkou, která by nám pomohla překonat počáteční rozpaky. Tedy, pokud by byla nějaká v pohodě a ne nějaká mrcha...

Květen (1/10) - Jerry

Zvolna jsem kráčela lesem. Po dešti to všude kolem mě krásně vonělo. Kromě aromatu lesa jsem také vnímala pachy ostatních členů smečky. Byla to docela dost velká ostuda, od narození jsem tu žila a prakticky nikoho neznala. Celou dobu jsem se tak nějak pořád zdržovala v blízkosti mamky nebo babičky. Takže byl nejvyšší čas to změnit!
Pár členů jsem už tak trošku znala. Musela jsem ale pak udělat malou aktualizaci - třeba Jasnavu, Nickolase a Islin jsem sice znala jménem, ale naposledy jsem s nimi byla v kontaktu jako hodně malá. Docela mě také mrzelo, že Kiana někam zmizela, takže jsem ani nestihla získat kamarádku ve svém věku. Stejně tak moje sestra. Měly jsme být kamarádky a spojenkyně na život a na smrt a zatím... Z tohodle mě bolelo u srdíčka ze všeho nejvíc. A také absence Venta mě mrzela. Takovou péči mi věnoval, když jsem byla maličká. Pak jsem ho dlouho neviděla. Najednou jsme se setkali při záchraně lišek. A najednou zase byl pryč. Tiše jsem si povzdychla.
Zastavila jsem se a rozhlédla se kolem sebe. Mým směrem přicházel vlk, kterého jsem si díky jeho odznakům na kožíšku a také kouzlům s magií nemohla nezapamatovat. Mírně jsem zavlnila ocasem a usmála se. "Ahoj! Neruším?" Zahlaholila jsem vesele.

Jednoduše jsem tátovi vysvětlila, jak jsem se ocitla v Borůvkovém lese. Na nic dalšího se neptal, takže asi dobrý. No, co by vlastně měl ještě vyzvídat. Nerissa tu se mnou nebyla. Ani případně máma, kdyby chtěl pochybovat o tom, že jsem dorazila sama z vlastní vůle. Tak jsem tedy zatím zvědavě pokukovala po malém vlčeti, které si hovělo na jeho zádech. A když se pak táta znovu ujal slova, zůstala mi tlama viset poněkud níže, než by měla být. Zřejmě se ptalo, kdo jsem a také se mu dostalo odpovědi. Pak padl jeho pohled na mě. Ono to mrně, jménem Callypso, měla být moje nevlastní sestra… “Jakože cože?“ Překvapeně jsem zalapala po dechu. To jsem vážně nečekala. A ta malá evidentně také nevěděla, co si o tom myslet. Táta pak ještě doplnil zmínku o Nerisse, která se k němu ale nehlásila. Zakoulela jsem očima. Ona byla vážně kapitola sama o sobě. No ale teď… Tedy… Evidentně ale nebyla neplánovaná jako já a moje sestra, protože táta tu teď s ní byl. “No já… Zřejmě mám jinou maminku než ty.“ Řekla jsem s pohledem upřeným na Callypso. “Nebo teda určitě tomu je tak.“ Ale další vysvětlování jsem raději nechala na tátovi, protože tohle by mělo být asi na něm. Navíc ona byla ještě docela malá na to, aby se jí vysvětlovaly složitější vztahy. Ovšem ode mě, jakožto ještě neznámého vlka by to taky mohla brát jako lež.
“No, Nerissa je kapitola sama o sobě. Já jsem jí vyprávěla o tom, že jsme se potkali a ty jsi ji šel hledat, protože jsi chtěl poznat i ji. Ale ona se pak někam vypařila. Je teď evidentně samostatná jednotka, protože od podzimní cesty k Životu s mámou a babičkou jsem ji neviděla,“ shrnula jsem. Těžko říct, jestli to tátu zajímalo, ale nechtěla jsem, aby si myslel, že ji úplně nezajímá. Nebo možná tomu tak bylo. Kdo se měl v Nerisse vyznat! Raději jsem na ni přestala myslet, abych se nemusela pořád zlobit. Raději jsem tedy pokukovala po Callypso. Byla ještě hodně mladá a bydlela jinde než já, ale chtěla jsem ji poznat. Třeba by měla náladu si se mnou hrát. A třeba bych měla sestru, byť nevlastní, se kterou bych měla lepší vztah než s tou vlastní.

Nejistě jsem přešlapovala. Rozhlížela se kolem sebe. Naštěstí jsem za pár chvil zahlédla blížící se povědomou postavu. Vesele jsem začala vrtět ocasem. Přidala jsem široký úsměv. Táta se konečně vynořil mezi stromy. Ale až když byl těsně u mě, všimla jsem si, že má na zádech malé tmavé vlče. "Ahoj, tati," usmála jsem se na něj a znovu vrhla zkoumavý krátký pohled na vlče. "Ne, neztratila jsem se. Jsem dost velká na to, abych mohla cestovat sama, ne?" zazubila jsme se na něj a mírně vypjala hruď, abych dala najevo, že už nejsem to malé vlčátko, když jsme se viděli naposledy. A vlastně i poprvé. "S babičkou a pár dalšími vlky ze smečky jsme nedaleko zachraňovali liščí rodinu. A pak jsem si řekla, že bych se mohla trochu sama projít. Začalo pršet, tak jsem se chtěla schovat v lese, ale zjistila jsem, že jsem asi na území smečky. Ta vůně mi připomněla tvůj kožich, tak mě napadlo, že jsem asi našla tvůj domov. Což je vlastně fajn, protože jsem tě chtěla navštívit tak jako tak," vysvětlila jsem a doufala, že jsem nepřišla nevhod.

//Medvědí jezírka

V první chvíli to vypadalo dobře - schovala jsem se mezi stromy, takže před případným deštěm jsem byla chráněná. Jenže to nebyl ten hlavní problém. Ucítila jsem směsici různých pachů. A celkem blízko a bylo jich hodně. "Sakra," zaklela jsem. Samozřejmě jsem nepřemýšlela předem a teď se potvrdilo, že jsme vážně na území nějaké smečky. Stáhl se mi žaludek a vyschlo mi v tlamě. Nejdřív jsem se roztěkaně rozhlédla, jestli mi náhodou nějaký ochránce nebo někdo jiný nejde vyprášit kožich. Vzápětí jsem si řekla, že bych se měla otočit a jít si honem rychle hledat úkryt před deštěm někde jinde. Ale... Počkat! Když jsem trochu víc zavětřila, všechno tady vonělo tak příjemně sladce. Chvilku jsem dumala nad tím, co mi to připomíná. Pak jsem měla jasno. Táta! Usmála jsem se pro sebe. Nemohla jsem uvěřit tomu štěstí, že jsem takhle rychle natrefila na tátův domov. A tak jsem se rozhodla, že se zkusím ohlásit. Nechtěla jsem si připustit, že bych se mohla mýlit. "Uuuuuaaaauuiiii! "Zavyla jsem" snad dostatečně hlasitě, aby si mě někdo všiml. Ideálně táta!

//Středozemní pláň

Byl to vážně super pocit! Vesele jsem se rozběhla, když jsem před sebou zahlédla jezírka. Bylo jich hned několik! U jednoho z nich jsem se zastavila, sklonila se nad hladinu a pozorovala se v odrazu. Už dlouho jsem na sebe nekoukala, takže jsem byla zvědavá, jak jsem se změnila. Kromě toho, co bylo zjevné, když jsem stála vedle dospělých - byla jsem už skoro stejně vysoká.
Ale žádnou extra změnu jsem nezahlédla. Prostě jen všechno bylo větší než když jsem byla úplné mrně. Oči byly beze změny; pořád zlatavé. Ani miniaturní známka toho, že by se mohly třeba brzy zabarvit. "Ach jo, kdy už se dozvím, jakou magii mám v sobě," odfrkla jsem si a trochu se napila. Voda byla příjemně studená a po tom všem dobrodružství osvěžila.
Pohled na oblohu mě však moc nepotěšil. Kromě toho, že se stmívalo, kupily se na ní mraky. A hrozily, že se z nich brzy spustí déšť. "No super," odfrkla jsem si znovu. Zmoknout se mi úplně nechtělo. Ale když jsem se znovu pořádně ohlédla, nedaleko jsem spatřila les. Tam bych se mohla schovat! Zaradovala jsem se a v tu chvíli ani nemyslela na to, že by v tom lese mohla být nějaká smečka.

//Borůvkový les (kolem Propadliny)

Všechno brzy nabralo celkem rychlý spád. S otevřenou tlamou jsem koukala, co babička svedla s vodou. Chtěla jsem před časem po ní nějakou ukázku, tak jsem ji teď měla ve velkém. A bylo to vážně něco! Vzápětí zase tmavý vlk s modrými znaky běžel a druhé vlče sebral. Cítila jsem, jak se lišce ulevilo. Stejně jako mně. Ještě to sice chvilku vypadalo, že se ta nepříjemná parta ještě o něco pokusí, ale nakonec se rozhodli, že to nemá cenu, že jsme zkrátka silnější. Vesele jsem zavýskla a s ocasem lítajícím ze strany na stranu jsem sledovala mámu, jak se znovu shledala se svými dětmi. Pořádně si je prohlédla, zda jsou obě v pořádku a pak už jsme mohli rodinku konečně doprovodit domů.
"Uf, to tedy bylo dobrodrůžo!" Vydechla jsem si a podívala se po ostatních. Škoda, že tu nebyla máma, jistě by na nás s babičkou a ostatními byla pyšná, pomyslela jsem si. I když já moc práce neodvedla; ještě se mi magie ani neprojevila, takže žádná možnost, abych pomohla tak. A ani jsem nebyla tak velká a silná jako Roland nebo hbitá jako ta modrooká světlá vlčice. Ta se momentálně tvářila jako hromádka neštěstí. Babička k ní došla, aby ji pochválila, stejně jako černý. Došla jsem tedy k nim s mírným úsměvem. Také Roland se zajímal, co se vlčici stalo - jmenovala se Rue. "Ahoj, já jsem Feline. Byla jsi šikovná!" Vycenila jsem zuby ve větším úsměvu.
Rozhlédla jsem se kolem. Možná... Asi jsem měla zůstat, abych se mohla s těmi dvěma ze smečky seznámit, ale... Nějak jsem dostala chuť se jít projít někam sama. Taky jednou objevovat okolní krajinu na vlastní pěst. Už byl ostatně dávno nejvyšší čas. "Babi? Půjdu se trochu projít. Nebudu pryč dlouho!" Oznámila jsem své modrooké moudré babičce, olízla jí tvář na rozloučenou a vydala se směrem, kterým mě tlapky nesly.

//Medvědí jezírka

Rosie - duben (2/10)

Jak jsem zrovna tak zamyšleně pohlížela na klidnou hladinu jezera, najednou jsem zaslechla švitořivý hlas. Hned vedle sebe. Málem jsem se lekla. Ani jsme si nevšimla, že se ke mně někdo blíží.
Nejdřív jsem asi trochu překvapeně koukala na vlčici, která se mě vyptávala na jméno a jak se mám. Konečně jsem se vzpamatovala. "Ah... Ahoj," usmála jsem se na ni. "Já jsem Feline, těšíme mě. Zrovna jsem se vydala na menší procházku tady kolem jezera," odpověděla jsem na její otázku s úsměvem. Působila docela sympaticky. Následně se pustila do vysvětlení, že ona se jmenuje Rosie. Kývla jsem hlavu na pozdrav znovu. "Jo, tady je docela hezky, vlastně to tu ještě moc neznám, ale líbí se mi tohle místo. Je tu docela klid," vysvětlila jsem a znovu se uculila.
Následně jsem sklidila pochvalu za pěkné uši a ocas. Musela jsem se zasmát, takový kompliment jsem ještě nedostala. "Děkuju. Ty máš pěkný kožíšek," složila jsem jí také kompliment. Ostatně byla to pravda. "Takže... Ty ses nenarodila na Galliree?" Zeptala jsem se, abych udržela konverzaci.

B) Držet na místě dospělou lišku

Začínala jsem z toho všeho být... Ani jsem nevěděla, jaké z toho pocity mít. Nebo spíš se jich mísilo tolik, že jsem snad nemohla mít přehled. Měla jsem strach: z toho, co všechno se tu děje. Jak ti podivní vetřelci se snaží ukrást liščata... Strach o Rolanda, který s nimi zápasil osobně. Volba tmavého vlka se znaky byla možná bezpečnější, ale chvílemi to vypadalo všelijak. Strach o mámu lišku, která se úplně tak nechtěla nechat mnou hlídat a zdržovat od toho, aby běžela pro své děti. Ano, strach jsem nakonec vyselektovala asi jako nejsilnější. Pak ale také bezmoc, že jsem ještě moc mladá, slabá a neumím ovládat magii, abych ostatním pomohla.
Sice jsem křikla, abych ostatní upozornila, aby dostali druhé mládě do bezpečí, ale nestalo se tak. A vzápětí se mi zastavilo srdce, když jedno z těch stvoření k mláděti doběhlo, popadlo ho do tlamy a odbíhalo s ním pryč. Vlče samozřejmě vyděšeně pískalo a volalo svoji matku na pomoc. "Ne! Křikla jsem na ni, když se mi snažila vysmeknout. Naštěstí byla o dost menší, než já, takže se mi povedlo ji přišpendlit na místo. Měla jsem co dělat, abych na ni ještě nezavrčela - to by ji mohlo ještě vyděsit.
Ohlédla jsem se, co se děje teď - Roland se neohroženě rozběhl. Srdce se mi skoro zastavilo. Vlk je to sice velký, mohutný a silný, ale... Vypadalo to teď nadějně, když to zvíře zavalil, ale... Podařilo se mu ho zneškodnit a zachránit lišce?

Rosie - duben (1/10)

Pomalu jsem se procházela trávou. Byla to vážně neskutečně příjemná změna. Sníh byl sice bezva, ale jen na chvíli. Dalo se v něm pěkně hrabat, házet sněhové koule, pokud se podařilo nějaké pořádné vyrobit, dalo se také postavit nějaký úkryt. Ale jak potom začal nepříjemně studit do tlapek... A jak se mráz dokázal prokousat kožichem snad až do morku kostí...
"Brrr," při té představě jsem se oklepala, až jsem měla pocit, že mi ztuhnul konec ocasu. Raději jsem se sklonila k žlutému kvítku, který se objevil přede mnou. Vrazila jsem čumák do jeho středu a zhluboka vdechla jeho vůni. Pyl mě zašimral, prudce jsem kýchla, div jsem neodletěla někam stranou. Nejistě jsem se ohlédla, jestli mě náhodou někdo neviděl, ale zdálo se, že jsem tu sama. Aspoň prozatím. "Škoda pronesla jsem sama k sobě a pokračovala v chůzi. Bylo by fajn se s někým zase jednou seznámit...

//Borovicová školka

E. Libovolná reakce, jak by se váš vlk zachoval

Kráčela jsem teď spíš poněkud za skupinkou. Ale dost blízko na to, abych je měla na dohled; nemohla jsem si přeci dovolit, abych je ztratila. To by babička nebyla moc nadšená, kdybych jí přidělala nějaké starosti!
Liška kráčela také pomaleji, takže jsem hlídala i ji, aby byla v pořádku. Držela se statečně, ale bylo na ní vidět, že je ostražitá. Asi nám příliš nevěřila, i když jsme ji zachránili a teď ji a její děti vedli do bezpečí. Nicméně ti malí byli bezstarostní - jejich maminka byla poblíž a necítili se ani ohrožení námi. Možná to bylo tím, že byli mladí, takže netušili nějaké nebezpečí, nebo právě díky pomoci jejich mamince nám věřili, kdo ví. Pobíhali všude kolem nás, chvíli byli tady a za okamžik už zase někde pryč. Dvě neposedné blešky.
Brzy se zdálo, že cítím pach dalších lišek - nemohli jsme tedy být daleko od místa, které mělo být naším cílem. Jenže se brzy ukázalo, že tady něco nehraje. Najednou se poblíž nás objevila nějaká tři podezřelá stvoření. Vypadala trošku víc jak my, než lišky, ale nevěděla jsem, co jsou zač. Ovšem jejich přítomnost nevěštila nic dobrého. Uvědomila jsem si, že se mi najezdila srst na krku. Vycenila jsem zuby a zavrčela. To ale neznělo moc dobře, takže jsem se snažila znovu. Další pokus už zněl o něco lépe - aspoň co moje mladé hlasivky zvládly. Jenže to bylo také evidentně všechno, co jsem mohla udělat. Ti tvorové sice nebyli větší, než my, a ani nebyli v přesile, ale... Koutkem oka jsem si všimla, jak světlá modrooká vlčice popadla jedno lišče a běžela s ním do bezpečí. Srdce jsem měla v krku. Co to druhé? A co jejich máma? Vzápětí jsem postřehla vedle sebe pohyb - to se Roland hrdinsky vrhl do boje. Také černomodrý vlk nezahálel a já užasle sledovala, jak se svou magií šikovně vytváří šipky a hází je po nepřátelích. Ohlédla jsem se po babičce a Ventovi. "To druhé lišče!" Zavolala jsem na ně. Já... Necítila jsem se na to, abych pro něj sama běžela. Hlavně bych ho ani neunesla, i když jsem byla už skoro dospělá. Zatím jsem zabránila mámě lišce, aby běžela pro své mládě - se svým zraněním by to nezvládla, určitě by ji hned napadli. "Neboj se, přinesou ti ho," řekla jsem uklidňujícím hlasem, i když jsem si nebyla jistá, jestli mi rozumí. No, spíš jsem si MOHLA být jistá. Kdyby nám rozuměli, přece by s námi normálně mluvili. Ale snad volba tónu mého hladu ji snad uklidní a ujistí, že i její druhý potomek bude za okamžik v bezpečí.

B. Liščí nory

Babička si nebyla úplně jistá, jak by to fungovalo s magií předmětů, kterou jsem původně navrhovala jako možné řešení, ale Ventovi se můj nápad líbil. Evidentně věděl, co má dělat. Zatím jsem tedy sledovala ostatní, jak pomoci magií odstraňují kmen, zatímco já s Rolandem se držela bokem a hlídala mrňata, aby se vlkům nepletla pod nohy. Naštěstí ale navzdory tomu, že byli malí, chápali, že teď musí chvíli počkat. Netrvalo to dlouho, kmen uvolnil vchod do nory, ze kterého vyšla liščí máma. Na první pohled bylo vidět, že je zraněná, ale nevěnovala tomu pozornost - nejdůležitější teď pro ni bylo, aby zkontrolovala své děti a ujistila se, že jsou v pořádku. Usmívala jsem se a vrtěla ocasem, aby věděla, že nejsme nebezpeční, i když jí to mohlo povědět naše jednání.
Znovu jsem se zarazila, když babička nazvala Venta synem, takže jsem si hned usmyslela, že jak to bude možné, zeptám se jí na to. Teď ale bylo třeba vymyslet, že lišky by potřebovaly nový domov. Jen jsem nevěděla, kde by bylo vhodné prostředí. Naštěstí Roland zmínil les, ve kterém žije liščí společenství. Nadšeně jsem poposkočila a zavrtěla ocasem. Tmavý vlk s modrými znaky jeho slova potvrdil. "No, tahle rodinka ví, že jim neublížíme, tak to třeba vysvětlí o těm ostatním, že procházíme v míru," pronesla jsem zamyšleně. Babička se zmínila o tom že když ty ostatní lišky uvidí tuhle rodinku v doprovodu vlků, tak by nemusely být úplně milé. Svěsila jsem uši. Rozhodně by to nebylo dobré. Ale její nápad, aby se s pomocí magie vzduchu tyhle lišky zbavily našeho pachu... "Zkuste to! Navrhla jsem nadšeně. Rozhodně by se tím nemělo nic zkazit.

//za Osudem

//Kopretinová louka (přes Plamínek)
B. Hlídat vlčata, aby nepřišla k úrazu

Cesta naštěstí nebyla dlouhá. Všichni jsme spěchali, abychom mámu lišku našli co nejdříve a pomohli jí, pokud to bude potřeba. Opatrně jsme se museli dostat přes potok. Měla jsem štěstí, že konečně mám delší nohy, být malá, asi by to byl problém. I když liščata to zvládla také... Ale nad tím jsem teď nemusela přemýšlet, to bylo zbytečné. Spolu s Rolandem jsem nakoukla do nory, jejíž východ byl zatarasený kmenem stromu. Uvnitř jsem zahlédla stejný rezavý čumáček. Máma liška! Měla jsem radost, že jsme ji našli, ale teď nastal problém - jak dostat ten kmen pryč. Roland se o to pokusil, ale marně. Liščata zoufale kníkala a pobíhala kolem. Jemně jsem je packou odstrčila, aby se nepletli pod nohy. "Nebojte se, mamince pomůžeme," řekla jsem jim, i když to asi bylo zbytečné, stejně mi nejspíš nerozuměli.
Mezitím babička s Rolandem přemýšleli, jak by mohli ten kmen odstranit. Já jsem s magií zapojit nemohla, ale aspoň jsem přemýšlela a dávala u toho pozor na ty mrňousky. "A co nějaké kořeny? Daly by se nějak ovládat, aby se kmen s jejich pomocí pohnul?" Nadhodila jsem nesměle a doufala, že jsem neřekla totální blbost, za kterou se mi akorát tak vysmějí. Navíc jsem ani nevěděla, jestli je mezi námi někdo, kdo umí ovládat magii země. A hlavně na takové úrovni. Nebo že by jeden s těmi kořeny kmen omotal a někdo jiný s jinou magií s tím pohnul, třeba vítr? Ale správným směrem, aby nezranil lišku uvnitř. Pak mě něco napadlo. "Babi, a co magie předmětů? S tím pak někdo dokáže pohnout?" Zkusila jsem se zeptat nahlas.

No, tak se ukázalo, že Roland mě zná - pozdravil se s babičkou, a mě oslovil správně. "Ano, správně," hlesla jsem a styděla se, že si ho nepamatuji. Ale to jsem samozřejmě musela hned napravit! Důsledně jsem si jeho kožíšek zapamatovala a hlavně také jméno. Jsme přeci z jedné smečky, tak se musíme znát!
Jak jsem se tak rozhlížela kolem sebe, jestli uvidím nějakou dospělou lišku, jejich maminku, všimla jsem si místo toho tmavého vlka s modrými znaky na kožichu. Hm, nebyl mi povědomý, ale zřejmě ho také přilákalo kňourání. Zavrtěla jsem hlavou na jeho otázku, zda se tu nachází dospělá liška. Zvláštní, že jsme je slyšeli až z lesa, napadlo mě.
Ovšem přemýšlení nad tím, jak jsou liščata hlasitá přerušil příchod světlé vlčice s modrýma očima. Ani ji jsem podle všeho neznala. Ty jo, kolik ještě vlků sem ta mláďata přivedou? Sotva jsem dokončila myšlenku, spatřila jsem další kožich, který se k nám blížil. Ale tentokrát byl známý, i když jsem ho dlouho neviděla. "Vento!" Vykřikla jsem nadšeně a přijala jeho něžný pozdrav poté, co stejně pozdravil babičku. Počkat, počkat, cože? Jak mami? Jak tati? Pohlédla jsem tázavě na Venta, který už mi nevěnoval pozornost a zajímal se o liščata. Tak jsem stejný pohled věnovala babičce, jestli na to něco řekne. Ale na to nebyl čas - liščata nás začala všelijak pobízet, abychom je následovali. No, pískala a kňourala slušně a dost nahlas, ale nerozuměli jsme jim - lišky tedy asi nemluví stejnou řečí, jako vlci. I když jsou nám trochu podobní. Ale pochopili jsme, jak nás tahali za ocasy, popobíhali a pohledy nás vybízeli. Na nic jsme tedy nečekali a následovali je. Do úvah babičky a Rolanda jsem se zatím nezapojila, protože jsem k tomu neměla co dodat. Bylo zkrátka zjevné, že mrňousci se asi ztratili, nebo jejich maminka má nějaké potíže - a tak nebylo nic jednoduššího, než jít s nimi.

//Borovicová školka (přes Plamínek)

//Sarumenský hvozd

Zamýšleně jsem ťapkala pár kroků za babičkou. Vlastně až teď jsem zase vnímala, jak jsem o něco vyšší. Minulé jaro jsme s Nerissou byly taková prťata, co se sotva vykulila z úkrytu na průzkum světa, a dneska už jsem skoro stejně vysoká, jako dospělá vlčice. Z toho jsem měla docela radost a tak jsem i trošku hrdě vypjala hruď. Sice nevím pro koho, ale co už. Prostě jsem si v tuhle chvíli připadala důležitější.
Zakrátko jsme na louce spatřily vlka, kterého jsem já neznala. A podle všeho jsem se s ním nejspíš ve smečce nepotkala, protože zrovna někoho, komu chybí špička ouška, bych si pamatovala. Hlavně na něj blbě nečum, není to slušné! Napomenula jsem se v duchu. Babička se s tím vlkem evidentně znala, takže rozhodně to byl někdo ze smečky. Ovšem když ho oslovila, nějak podivně pomotala slova. Hlasitě jsem se nadechla, ale nic jsem neřekla. A ona se zakrátko opravila sama. Nicméně hned jsme se také dozvěděly, co bylo důvodem toho pískotu a kňučení. Prohlížela jsem si tedy ty tvorečky, nad kterými se vlk, kterého babička oslovila jako Roland, skláněl. Hm, tak tohle je liška?. Vypadaly v něčem trošku jako malá vlčata. Jen kožíšky měly takové narezlé. A samozřejmě jiné čumáčky. "Kde asi mají maminku?" Zeptala jsem se spíš sama pro sebe, nečekala jsem, že by mi někdo odpověděl. Pak jsem se rozhlédla, jestli neuvidím tvora stejného, ale trošku většího, jakože jejich maminku. Ale zatím nikde nic. Znovu jsem krátce pohlédla na Rolanda a pro změnu se znovu zamyslela, jestli jsme se potkali. Bylo to tak hloupé! možná jsme se potkali, když jsem byla ještě hodně malá a teď už jsem si to nepamatovala. Každopádně raději jsem přestala řešit svou děravou paměť a čekala, jestli ti dva dospělí navrhnou, co budeme dělat. Přece jsme tu ta miminka nemohli nechat.