Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Červenec (5/10) | Juniper

Musela jsem se nad slovy Juniper na chvíli zamyslet. Vážně bylo možné, že některé vzpomínky vybledly, ale že by bylo takové velké vedro, to bych si snad pamatovala. Ale jinak je asi pravda, že jsem si na některé věci z doby, kdy jsem byla hodně malá, moc nepamatovala. Nebo možná spíš na vlky. I když tenkrát v jeskyni, když jsme se narodily, jich bylo podle mého celkem hodně. Dobře jsem si pamatovala Nickolase a Venta, které jsem dlouho neviděla. Vento se sice krátce objevil, když jsme zachraňovali lišky, ale zase někam zmizel a to mě mrzelo. Nicméně Islin a Jasnavu jsem si pamatovala aspoň trochu. Jen mi bylo jasné, že se s nimi musím seznámit trošku blíž. Pokud jsou tedy ještě členkami smečky.
Shodly jsme se na tom, že každý je jiný a tak si musí najít svůj oblíbený způsob ochlazení. Přikývla jsem, ani mě nenapadlo, že by někomu mohla být voda nepříjemná. Ale asi i tací byli mezi námi. Naštěstí však možností, jak se ochladit, bylo více, takže každý si jistě mohl přijít na své. Když jsem zmínila možnost využít, Juniper se zmínila, že ji to vlastně nikdy nenapadlo, protože u nich nebylo příliš běžné ji používat. A vlastně až zde zjistila, že vůbec nějakou má. Takže možná by ji mohla využít k ochlazení. “Těžko říct, jak často ji používají vlci na Galliree. Moc často jsem to zatím nezažila. Ale celkem nedávno jsme s babičkou a pár dalšími členy smečky pomáhali liščatům najít jejich maminku a doprovodit je do nějakého bezpečného domova, ale kvůli nějakým šakalům, kteří se snažili liščata unést, musela babička s ještě jedním členem smečky používat magii, oba vodu. To bylo docela hustý,“ odvyprávěla jsem stručně nedávný zážitek.
“No, to asi těžko říct, že bych byla princezna,“ usmála jsem se při přidělení tohoto titulu. Ale bylo asi pochopitelné, že jsem ještě nepoznala všechny členy. Je fakt, že spousta z nich se někde často toulá nebo jsou třeba zrovna pryč, když jsem tam já. “Rozhodně ale musím pracovat na tom, abych byla užitečná, nebyla jen darmožrout,“ prohlásila jsem zamyšleně. Ale nevěděla jsem, co bych tak mohla dělat, takže jediná možnost zatím byla, že bych se o tom poradila s babičkou. Nebo rovnou s Maple. Nebo s oběma – víc hlav víc ví. “Rozhodně je dobré mít přehled o smečce i o okolním světě,“ kývla jsem rozhodně. Ovšem nebyla jsem si jistá, jestli vůbec obojí jde. “A jaká je Asgaarská smečka? Je velká?“ Zajímala jsem se zvědavě.

Červenec (4/10) | Juniper

Stále jsem souhlasně přikyvovala, vlčice mi přímo mluvila z duše. “Abych pravdu řekla, tohle je teprve moje druhé léto, ale řekla bych, že tohle je mnohem teplejší než to minulé. Trochu deště by to vážně chtělo, aby taky tráva a rostliny měly dost vláhy, brzo všechno uvadne,“ uvažovala jsem ještě nahlas. Sice se to kolem ještě zelenalo, ale něco mi říkalo, že jestli slunce bude ještě takhle řádit, tak tráva brzy uschne.
“No já vlastně teprve zjišťuju, co je nejlepší na ochlazení, ale je pravda, že voda je asi ideální. I když třeba jsou vlci, kteří nemají rádi mokrý kožich nebo se vody bojí, tak mají radši písek. Nebo znají jiný způsob… Třeba pomocí magie vzduchu nějaký studený větřík?“ Napadlo mě, když jsem pohlédla do Junipeřiných modrých očí. Zároveň jsem se dozvěděla, že ona dokonce žila na místě, kde bylo horko ještě větší a vody hodně málo. Nejdřív jsem vykulila oči a pak se zamračila. “Ty jo, tak to bych nechtěla, to muselo být hodně náročný,“ uznale jsem kývla, že je teda dobrá, že něco takového zvládla. Ale… Možná by se to dalo, kdyby na to někdo byl zvyklý nebo se zkrátka přizpůsobil. Rozhodně jsem si ale byla jistá, že já se na nějaké takové místo stěhovat nebudu. Možná bych se tam někdy pro zajímavost podívala, to jo, ale aby tam žila… Brrrr.
Prozradila jsem Juniper, odkud pocházím, ale jak se za chvilku zmínila, o naší smečce neslyšela. Doplnila totiž, že odtud nepochází a je tu teprve krátce, takže místní smečky ještě moc nezná. Chápavě jsem přikývla. “Já… No, neběhám po světě moc dlouho a je fakt, že naše smečka má docela dost členů, takže ještě všechny neznám. Ale žije tam i moje maminka a babička je dokonce Betou,“ zmínila jsem s úsměvem a posadila se do vody. “O Asgaarské smečce jsem zase neslyšela já,“ řekla jsem zamyšleně s úvahou, jestli jsem o ní někdy slyšela. “Můj táta zase žije v Borůvkové smečce. Žádné další ale neznám, abych případně pomohla s přehledem, kdo tu žije,“ usmála jsem se omluvně.

Červenec (3/10) | Juniper

Sice už se stmívalo, ale pořád bylo teplo a dusno. Souhlasně jsem přikývla, když se vlčice zmínila, že by tohle počasí mohlo zabíjet. "Řekla bych, že letos slunce vážně nezahálí, prohlásila jsem a odfrkla si. Léto bylo fajn, rozhodně mnohem lepší než zima, ovšem posledních pár dní bylo poměrně náročných. Pak vlčice uznala, že písek není špatný nápad, ale jí osobně vadí v srsti. "Já jsem právě ještě písek nezkoušela. Ale voda je nejvíc," usmála jsem se. Zrnka písku v srsti jsem ani předtím nevnímala. I když díky mé světlé srsti jsem byla snadno špinavá, ale to mi nevadilo. Tak jsem popošla do vody ještě dál a byla ráda, že mě táta naučil plavat, takže jsem mohla udělat jen pár rychlých temp, abych vyplavila písek a osvěžila se, ale nenarušila tím rozhovor. Vlčice mě ujistila, že nejsem nevychovaná a mohla se klidně představit i ona jako první. Lehce jsem pohodila ocasem a dozvěděla se, že moje společnice se jmenuje Juniper. "Taky mě těší," usmála jsem se. "Já pocházím ze Sarumenského lesa, je celkem nedaleko." Naznačila jsem čenichem směr, kterým je Sarumen. "Ty jsi taky z Gallirei?" Zajímala jsem se.

Měla jsem radost, že mi plavání docela jde. A byla jsem samozřejmě ráda, když jsem byla pochválena. Vyzkoušela jsem si ještě několik temp, než jsem doplavala na mělčinu a v klidu zase zůstala stát. Mezitím jsem po očku sledovala Callypso. Pro ni to bylo o dost náročnější, ale bylo skvělé, že se nevzdávala. A s tátovou pomocí... Chtěla jsem ji podpořit, ale pak jsem se zarazila - Co kdyby mi vynadala, ať nejsem vlezlá? Hm, tak jsem si mohla vynadat sama sobě, že jsem srab co se bojí promluvit na mladší sestru. "Jsme šikovné po tobě, tati," rozhodla jsem se pro diplomatickou odpověď.
Pak jsem, po tátově vzoru, vyskočila na břeh a oklepala ze sebe přebytečnou vodu. Olízla jsem si čenich rozhlédla se. Trochu škoda, že jsme tu byli sami, možná by bylo fajn poznat nějaké nové vlky při té příležitosti koupání, ale... Co už. Hlavní pro mě bylo, že jsem trávila nějaký ten čas s tátou. Vybral dokonalé místo, které mi ukázal. Já sotva bych něco takového vymyslela, že chci vidět, když jsem ani netušila, že existuje.
Začala jsem se zajímat o tátovu magii. Potvrdil mou domněnku ohledně vody. Stejně jako babička Wolfganie, ale už jsem se nedozvěděla, jestli něco umí. Tohle téma evidentně zaujalo i Callypso, která se zajímala, co mám já. "Co bych měla mít? Ještě nic." Odpověděla jsem. Ani mě nenapadlo si zkontrolovat odraz ve vodní hladině, jestli mám oči jiné, protože jsem to tak nějak nepředpokládala. Cal se zajímala, jestli je magie pro zlaté oči. Její matka je podle jejích slov také měla. Táta se domníval, že takové oči má někdo, kdo ovládá magií víc. Nebo má pro to aspoň vlohy. Ale údajně to ta vlčice nedělá ráda. Hm, to bylo určitě něco k zamyšlení. Vlastně jak je to s magiemi a jejich používáním - pořádnou lekci jsem nikdy neměla. "Babička a jeden člen smečky používali magii, když jsme bránili liščí rodinu před šakaly. To bylo hustý, co všechno ti dva umí." Řekla jsem zamyšleně.

Červenec (2/10) | Juniper

Celkem brzy jsem usoudila, že písek není to pravé ořechové. Ale to mě přeci mohlo napadnout hned. Voda je prostě na osvěžení nejlepší. A na pořádně zchlazení je úplně nejvíc. Takže jsem se rozhodla změnit taktiku. Sice jsem byla trošku v rozpacích z cizí vlčice, která se právě v jezeře rochnila, ale vypadala docela přátelsky. Nicméně určitý stupeň nepříjemného pocitu jsem prostě měla. Nejspíš to bylo tím, že zase tak často jsem se nedávala do řeči s cizími. Což byla evidentně škoda, protože ve svém věku jsem znala jen minimum vlků. A to dokonce včetně členů smečky.
Dodala jsem si odvahy a neznámou oslovila. Její modré oči se usmívaly stejně jako tvář, i oháňka dala vědět, že mě nečeká nepřátelské přijetí. Ve stejnou chvíli mě vlčice ujistila, že ji neruším a vlastně společnost by uvítala. Oplatila jsem tedy úsměv a lehce kývla. "Ráda se připojím, to vedro je úmorné," Hlesla jsem. Párkrát to žbluňklo a už jsem stála kousek od ní po břicho ve vodě. "Jo, to je mnohem lepší než písek," libovala jsem si spokojeně. "Uh... Jsem to ale nevychovanec. Jmenuji se Feline," usmála jsem se na vlčici a představila se jako první, protože jsem ji jako první oslovila, takže to podle mě takhle bylo správně.

Červenec (1/10) | Juniper

“Teda, to léto řádí jak pominuté,“ ulevila jsem si nespokojeným brbláním. Pohlédla jsem na oblohu, která byla jako vymetená. Slunko pražilo jako o život. Už jsem se pomalu nestíhala ochlazovat s vyplazeným jazykem. Ale na břehu jezera bylo o něco příjemněji. I když ta změna nebyla nikterak velká. Nicméně jsem si našla místečko ve stínu, kde byl i písek a začala zuřivě hrabat. To jsem vydržela jen chvilku, takže jsem se pak zase uklidnila a trošku zpomalila. Ono vyhloubit takovou díru, abych se do ní jakžtakž vešla celá, dalo docela zabrat. Nicméně po nějaké době už bylo přeci jen hotovo a já si spokojeně prohlížela své dílo. Pak jsem sebou do díry plácla. Do břicha mě trošku chladil studený písek. Ale nebylo to ono. Zatím jsem se ale klidně rozhlédla kolem sebe, jestli neuvidím někoho známého. To se mi ale nepoštěstilo. Nebyla jsem tu však sama, opodál jsem si všimla vlčice s modrýma očima, která se také přišla ochladit. Evidentně ale rovnou vybrala lepší způsob než já. No, ale tak snaha byla.
Chlazení pomocí písku moc dlouho nevydrželo. Ale aspoň jsem se vydýchala. Chvilku jsem si dodávala odvahy – vlčice vypadala docela sympaticky. A já bych se také mohla po dlouhé době seznámit s někým novým. Skoro nikoho jsem neznala, takže bylo načase to napravit. Ještě chvilku jsem otálela, načež jsem se zvedla a oklepala ze sebe písek. Tedy, aspoň jsem si myslela, že jsem ze sebe oklepala všechno – nebo aspoň to nejhorší. Pak jsem přišla blíž k vlčici, která si momentálně dopřávala chladivé doušky vody. “Zdravím, neruším?“ Broukla jsem směrem k ní. Popošla jsem do vody, která mi sahala po kotníky. Hned jsem ucítila příjemné ochlazení, kterého se dostalo mým tlapkám. Taky jsem to mohla udělat rovnou a nezadýchávat se hrabáním, ale co už.

//Rozkvetlé louky

Fascinovaně jsem pozorovala masu vody, která v hlučných kaskádách padala dolů do jezírka. Na chvíli jsem se zastavila, abych se mohla pořádně pokochat. Zvuk vody byl skoro o sluch, ale jen v počátku, to bylo jen o zvyku. Díky slunci se voda křišťálově třpytila. "Něco tak krásného jsem snad ještě neviděla," vydechla jsem v úžasu. Tenhle vodopád jistě ve své kráse neměl žádnou konkurenci široko daleko.
Callypso se probrala a tak se dožadovala, že půjde po svých. Trochu jsem se na ni usmála, ale byl to spíš křečovitý kyselý škleb, takže jsem toho raději zase hned nechala.
Raději jsem věnovala pozornost tátovi, který se pustil do vysvětlování plavání s názornou ukázkou. Pozorně jsem si vše zapamatovala a pak vešla do vody blízko k němu. Nevypadalo to nikterak složitě a navíc kdyby něco, mohla bych se snad postavit a zkusit to znovu, hladina nám sahala po břicho. Po chvilce jsem se osmělila a po tátově vzoru udělala pár temp. Vší silou jsem držela hlavu nad vodou. "Vážně to není nic těžkého," usmála jsem se a litovala, že jsem se nenaučila plavat už třeba minulé léto. Bylo to příjemně osvěžující. Také jsem neodolala a vodu ochutnala. Byla vynikající. "Moc se mi tu líbí," rozhlédla jsem se ještě jednou kolem a cítila se moc fajn. "Tati, ty máš tmavě modré oči. To podle magie vody, viď? Umíš nějaká kouzla?" Zajímala jsem se zvědavě.

//Mahtaë - sever

Konečně jsem si mohla začít užívat příjemnou tátovu společnost. Navíc bylo ideální počasí - obloha skoro vymetená, sem tam nějaký mráček. Slunko svítilo a hrálo, ale naštěstí nikterak drasticky; naopak to bylo tak akorát. Sem tam se také zavlnily naše kožichy pod jemným poryvem větříku.
Jelikož jsem se přiznala, že plavat neumím, táta převzal iniciativu s tím, že mě to naučí. Vesele jsem se usmála a přikývla. "To bude fajn, snad to zvládnu," řekla jsem s mírnou obavou v hlase, ale začínala jsem se těšit. Konečně se zase jednou naučím něco nového. Jen mě trochu mrzelo, že když už je Callypso s námi, tak spí. Mohlo nám těch společně strávených pár dní pomoci najít si k sobě cestu.
Ještě jsem dostala varování, abych dávala pozor a nešlápla na vosu nebo včelu. "Neboj, dám pozor," ujistila jsem tátu, i když ve skutečnosti jsem jednak pořádně nevěděla, co to je a jak to vypadá, a jednak jsem se dosud nekoukala pod nohy. Blížili jsme se nejspíš k cíli, protože jsem slyšela šumění vody, které znělo, jako by padalo odněkud z výšky - asi taky podle toho se tomu říká vodopád. Takže jsem zrychlila, abych ho konečně spatřila, byla jsem nesmírně zvědavá!

//vodopád

//Borůvkový les

Chvíli ztracená ve vlastních myšlenkách jsem kráčela tedy směrem, který vybral táta. Rozhlédla jsem se kolem, bylo tady v blízkosti Borůvkového lesa vážně pěkně. I když na druhou stranu zatím jsem toho měla tak málo projitého, že jsem ani nemohla mít moc zkušeností s nepříjemným terénem nebo prostředím. Místo nějakého nadávání si, že jsem všechno dosud promarnila, jsem se rozhodla, že to radši brzo napravím. Možná bude stačit se ukázat doma, aby máma - pokud bude zpátky, nebo babička - pokud bude zpátky, věděly, že jsem v pořádku a jít si zase po svých. I když by bylo lepší mít s sebou parťáka. Abych si měla s kým povídat, podělit se o zážitky, případně kdo by mi řekl něco k tomu, co bych neznala. Tiše jsem si povzdychla. Táta by na takovou exkurzi byl ideální, ale smolík. Nebo možná Vento či Nickolas... Nikoho jiného jsem pořádně neznala. Nebo pokud bych se s někým ze smečky chtěla poznat lépe - třeba Jerry nebo Rue. No, musela bych si to pořádně promyslet.
Ale to jsem musela nechat na později - teď jsem byla na výpravě s tátou, i když nejspíš krátké. Ujistil mě, že cesta s mou nevlastní sestrou pro něj bude v pohodě, takže jsem jen s úsměvem kývla. Momentálně jsme šli po proudu řeky. Ten byl docela klidný, voda jen místy tiše zašuměla. Celá zvědavá, kam mě asi vede, jsem vstoupila do vody za tátou. "No... Ještě jsem to nezkoušela, takže asi ne." Odpověděla jsem na tátovu otázku ohledně plavání. Sice jsem se na chvíli lekla, ale hned jsem se zase uklidnila. Proud řeky byl vážně mírný, až líný. Hladina nám sice sahala po hrudník, ale dalo se jít. Na druhé straně jsme vylezli na břeh. Na chvilku jsem zastavila a oklepala se. Bylo to docela příjemné osvěžení, ale teď jsem zase popoběhla, abych dohnala tátu, který pokračoval v cestě pro mě do neznáma.

//Rozkvetlé louky

Rozhodla jsem se souhlasit s tátovým návrhem doprovodit mě domů oklikou a tak jsem ho tedy ten následovala, když jsme zamířili k hranicím. Ještě jsem si ale užila pár hlubokých nádechů, ta sladká vůně byla tak omamná a silná, až se mi zamotala hlava. Zdejší jsou na to určitě už zvyklí, takže to možná až tak nevnímají.
Na chvíli jsem se zamyslela nad tátovou otázkou, co bych chtěla vidět, protože zdejší kraj má procestovaný křížem krážem. Slunko se sklánělo za obzor, ale teplota byla pořád příjemná, obloha vymetená, takže zatím to vypadalo, že naši cestu nenaruší déšť. "Hmmm... Asi to nechám na tobě, jestli je tu poblíž něco výjimečného, co bys mi ukázal. A hlavně aby cesta byla tak nějak schůdná, aby se ti šlo v rámci možností dobře, když máš závaží na zádech," rozhodla jsem se nakonec, snad rozumně.

//Mahtae sever

Táta se už o svém vztahu nevztahu nevyjadřoval a já jsem se už na nic neptala. Ostatně, kdyby chtěl, už by to udělal. No nic. Evidentně to také neměl s dámami lehké, ale aspoň se mu narodily tři dcery... I když jedna z nich nemá zájem a je kdo ví kde... Ale co už. Nerissa mě docela štvala, nemohla jsem s tím však nic udělat. Na jednu stranu asi fajn, že byla na cestách a poznávala svět. Mohla se s námi aspoň rozloučit. Nebo se taky čas od času ukázat, abychom věděli, že je živá a zdravá. Takhle to na mě působilo, jako kdyby o nás už neměla zájem. Fakt, že by se mohla zatoulat tak daleko, že zkrátka nebylo možné se ukázat, jsem si ani nepřipustila.
Z přemýšlení o Nerisse mě vyrušil tátův ironický smích. Pořád trval na tom, že mě doprovodí. A že když budu chtít, můžeme to vzít oklikou. Jasně, líbila se mi představa, že bychom přeci jen strávili nějaký ten čas spolu, ale... Co Callypso. Nicméně nakonec jsem se přeci jen rozhodla kladně. Když už jsem měla možnost s tátou chvíli být... Jsem přece taky jeho dcera, takže to bude muset Call skousnout. I když je malá a nerozumí tomu. Chtěla by mít tátu jen pro sebe. Což taky má, nebudu chodit na návštěvy každý týden.
"Tak dobře, pane otče, vidím, že jste neoblomný jako skála," Zakřenila jsem se na něj a počkala, jakým směrem se tedy vydáme. Aspoň se něco naučím. Pomyslela jsem si. Protože ve svém vzdělání jsem měla velké mezery - a to ve všech možných ohledech.

Připadala jsem si jak ten největší tragéd. A ačkoliv jsem byla ráda, že tátu po delší době vidím, asi jsem se neměla chodit. Jenže kdo taky mohl tušit, že nic nebude tak růžové, jak jsem si malovala. Nejspíš ale mu přišlo líto, jak jsem schlíplá, takže mi prozradil, že to, co je mezi ním a matkou mé nevlastní sestry, není úplně tak vztah. Překvapeně jsem zamrkala. "Ah... Aha... To... Mě mrzí. Já bych chtěla, abys byl šťastný," usmála jsem se na něj a mírně švihla ocasem. Ty partnerské vztahy nebudou evidentně úplně tak jednoduché, pomyslela jsem si. "Ale jestli je v tom i něco, co nechceš, aby věděla Marion... Nemusíš mít obavy, nejsem slepičí prdelka. Ujistila jsem ho. I když mi něco říkalo, že na tohle téma se už víc vyjadřovat nebude. Samozřejmě to byla jeho věc. A navíc... Co bych mámě měla vykládat? Možná bych se zmínila, že jsem byla pár dní s ním... Možná, že bych se zmínila, že mám nevlastní sestru, i když... To asi ne. Ještě by mi snad mohla chtít, abych se s tátou nevídala už vůbec. Ale na to by neměla právo. Navíc jsem už skoro dospělá a s vlastní hlavou, takže...
Raději jsem přestala o tomhle přemítat, protože by to stejně nikam nevedlo. A raději jsem - rádoby ledabyle - odpověděla na tátovu otázku ohledně doprovodu do Sarumenu. Překvapeně jsem rozšířila oči, když přísně na mě spustil, že nepřichází v úvahu, abych šla zpátky sama, když nevím, kudy kam. Ale než dokončil větu, všimla jsem si nejdřív veselých jiskřiček v jeho očích, které vzápětí doplnil úsměv, takže to zase nemyslel tak vážně. "No... Jsem už docela velká, tatínku, nemusím se snad pořád vyptávat maminky, jestli můžu tam a tam." Ušklíbla jsem se vesele. Callypso musel hlídat, protože ona je ještě dost malá, ale já... I když jsem samozřejmě nemohla říct, že mi teď nebylo o dost lépe při tátově starostlivosti. "A jelikož nikdo neví, že jsem tu, tak si mě nikdo ani nemůže vyzvednout," doplnila ještě k jeho poznámce o tom, abych tu zůstala, dokud pro mě někdo nepřijde. Protože to bych tu asi zapustila kořeny. Pak jsem pohledem střelila po spící Call. "Asi bys ji měl nechat spát. A nedělat si o mě starosti, holt se trochu projdu po okolních lesích a loukách a kolem řek a jezer, než dojdu domů. Beztak jsem ostuda, že jsem skoro nikde dosud nebyla." Zkoušela jsem ho ještě odradit od toho doprovodu, i když by mi to samozřejmě udělalo radost. Jenže jsem si nebyla jistá, jestli by ji měla i Callypso, kdyby se vzbudila a zjistila, že stále jsem poblíž já.

No... Odpověď na mou otázku ohledně partnerky jsem dostala - prosté "jo". Svěsila jsem uši. Hm, taky možnost. Asi... Mi nic do toho není. Pomyslela jsem si. Trochu jsem doufala, že mi o ní něco poví. Nebo se dokonce seznámíme. Jistě o mě a Nerisse věděla... Nebo taky ne. Měl teď partnerku, dceru... Tak co by se zajímal o starší dceru, která stejně byla... Co? Omyl? Chyba?
"Hmm?" Cukla jsem sebou, když táta znova promluvil. "Nevím, kterým směrem je Sarumen. Nějak tam dojdu, já... Nechci obtěžovat," odmlčela jsem se ve strachu, že mě zradí hlas. Ne, nevyháněl mě přímo. Ale něco mi říkalo, že chce trávit čas spíš s Callypso, což bylo pochopitelné. Ta změnila přístup. Z ignorace se stalo spaní. I když i to se dalo brát jako určitý způsob ignorace. Nezájem. "Jen... Jsem tě chtěla pozdravit a vědět, jak se máš... Jistě dobře, to je fajn." Hlesla jsem a zapíchla oči do země. Tohle setkání jsem si představovala trochu jinak. Když mě k sobě tehdy zval... Ale to ještě nespíš netušil, že bude mít novou rodinu. Začínala mě bolet hlava - byl v ní zmatek. Nebo možná spíš smutek.

Červen (1/10) - Jerry

Souhlasně jsem pokyvovala. Samozřejmě, že to co nejdříve napravíme! Byla to nesmírná ostuda, aspoň tedy pro mě, že moc členů smečky neznám. A ani jsem vlastně nevěděla, kolik nás v lese vlastně je. Na to by byla nejlepší informátor hlavně babička nebo Maple.
Vzápětí jsem spontánně obdivovala, co všechno Jerry s magií umí. "Moje babička taky ovládá vodu a má modré oči. Jen jsme se zatím nedostaly k ukázkám. Ale co jsem viděla na záchraně lišek, to bylo megahustý. Každá magie teda asi má co do sebe. Už se nemůžu dočkat, jakou budu mít já," začala jsem mlít pantem na tohle téma.
A za chvilku zase skok k tomu, kdo je vlastně moje rodina. Souhlasně jsem přikývla, že Wolfganie je Beta. "Správně," mávla jsem ocasem. Tak aspoň ji poznal - i když z dálky - na záchraně. Aspoň bude vědět, o koho se jedná, až se potkají. Mámu ani ségru však ještě nepotkal. "Těžko říct, jestli se ti poštěstí potkat Nerissu.... Ale moji mamku nepřehlédneš - poznáš ji podle svěšených uší." Prozradila jsem Jerrymu poznávací znamení své matky. O otci jsem se zatím nezmínila. Sice jsem se nestyděla za to, že žije jinde, ale moc jsem to rozvádět nechtěla. I když samozřejmě bych mu řekla pravdu, pokud by se na něj zeptal. "A jak se ti zatím v Sarumenu líbí? Kdy jsi vlastně přišel?" zajímala jsem se.

Květen (2/10) | Jerry

Docela mě potěšilo, když vlk, kterého jsem pozdravila, potvrdil, že ho neruším. Vlastně docela dost. Také hledal nějakou společnost. To bylo fajn, že jsme se potkali. Nadšeně jsem tedy vrtěla ocasem a usmívala se. "A víš, že já jsem na tom stejně? Přitom jsem se tu narodila! Taková ostuda, moc vlků tu neznám. Chci to tedy taky napravit," vesele jsem se zasmála. To byla dobrá náhoda! Nejspíš tedy nebyl dlouho v našem lese.
Souhlasně jsem pak přikývla, že jsme se viděli při záchraně lišek. "Ano, ano. To bylo dost napínavé, že? A chvílemi docela dost nebezpečné. Ty jsi byl docela hustej, jak jsi kouzlil s vodou!" Vyjekla jsem spontánně. "Těší mě, Jerry, já jsem Feline." Představila jsem se na oplátku i já jemu. "Moje babička je Wolfganie, byla tam s námi. Nebo možná znáš moji mamku Marion? Mám ještě sestru Nerissu, ale ta nevím, kde je," zašklebila jsem se, nicméně bylo třeba ji zmínit, třeba ji potkal.