Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Září (3/10) - Rigel

Začala jsem se v duchu nabádat ke klidu. Nevypadal sice na první pohled nijak nebezpečně, ale to přeci nikdo. I když... To jsem se mohla jen domnívat, neměla jsem přeci žádnou zkušenost. Tiše jsem se tedy snažila soustředit na svůj dech, aby se zklidnil a tep zpomalil. Nebyl mi jeho lustrující pohled moc příjemný, jako by mi hleděl přímo do žaludku. Ale vydržela jsem ho. Mezitím jsem mohla aspoň nenápadně koutkem oka kontrolovat únikové cesty, kdyby mě snad chtěl napadnout. Ačkoliv jsem se takovou myšlenku snažila zaplašit, dost úplně to nešlo. Musela jsem počítat raději se vším.
Po chvíli ticha mi vyčinil, že jsem srny vyplašila, protože jsem hlučnější než ježek. Než jsem odpověděla, snažila jsem se zachovat maximální klid. Uklidni se, Felo, nejsi přece už žádné malé bezbranné vlčátko. Jsi sebevědomá mladá dáma, jsi přece vnučka Bety Sarumenské smečky, tak se tak chovej! Mluvila jsem k sobě a vzápětí zadoufala, že ten vlk neovládá magii myšlenek. Kdyby ano, jistě by se tu hned skácel smíchy.
"Nejsem jasnovidec, jak jsem měla vědět, že na kraji lesa zrovna někdo číhá na kořist?" Snažila jsem se, aby se mi hlas nechvěl.
Znovu jsem střelila pohledem, tentokrát směrem k srnám, které zůstaly tam, kam odběhly před chvilkou a zdálo se, že jsou v klidu a cítí se tam bezpečně. To by mi mohlo být přičteno k dobru. Nemusel je nahánět kdo ví kde. Bylo to jen pár desítek metrů od původního místa.
Vrátila jsem se pohledem k němu. Z poznámky, že bych mu měla na oplátku pomoci lovit, mi stále nebylo hej. Kdyby nás tu bylo aspoň víc, nebyla bych tak ve stresu, že se znemožním. Ale snažila jsem se to dál zahrát do autu. "No, myslela jsem, že zvládneš lovit sám, když tu nikdo jiný s tebou není," rozhlédla jsem se, abych si potvrdila svá slova. Samozřejmě mohl být někdo schovaný někde ve křoví, ale necítila jsem žádný jiný pach. "A lovit s někým, koho neznám, nevím, co umí a jaký je na něj spoleh?" Snažila jsem se, ale něco mi říkalo, že mu bude úplně jedno, zda s ním loví někdo cizí nebo naopak známý.

Září (2/10) - Rigel

Sotva jsem se otočila zády, zarazil mě hlas. Zastříhala jsem ušima a ohlédla se. Ten vlk teď věnoval veškerou pozornost mně. Rychle jsem mrkla k místu, kde se před pár okamžiky popásaly srnky. Evidentně je něco polekalo... Sakra, doufám, že ne já... Možná to bylo jen nějaké znepokojení, protože se nedaly zběsile na úprk. Byly jen o několik desítek metrů dál.
Uvědomila jsem si, že dlužím vlkovi odpověď, proto jsem zaměřila svůj modrý pohled znovu na něj. "Eh já... Nechtěla jsem rušit... Nevšimla jsem si, že jsi na lovu, pardon," zakoktala jsem se. Vzápětí jsem se několikrát tiše zhluboka nadechla, abych se uklidnila. Byla jsem z něj ale docela nervózní.
Trochu nechápavě jsem nakrčila čenich, nechápala jsem, kam tou poznámkou o publiku míří. Naklonila jsem hlavu na stranu, zda si ze mě dělá šprťouchlata, těžko říct. Ovšem další poznámka o vítané asistenci mě poněkud znejistěla. Poněkud dost. Oh, no ne, já nechci rušit," zablekotala jsem znovu. Už si asi mohl začít myslet, že jsem rozbitá a nic jiného říct neumím. Ale přece nemůžu úplně cizímu vlkovi říct, že neumím lovit! Z té představy mi kapku vyschlo v krku.

Září (1/10) - Rigel

Zamyšleně jsem se procházela podél lesa, jehož název jsem neznala. Ale to jsem neznala snad u žádného jiného, než byl Sarumenský a Borůvkový. V duchu jsem se ušklíbla. Aspoň jsem už měla malinko nakročeno k tomu, abych se začala něco učit. I když trénink magie byl ještě přede mnou a jistě také dost náročný. Ale byla jsem ráda za Kessela, že mi poradil s tím, jak začít. Dál už bylo všechno samozřejmě na mě.
Kromě toho ale byl přede mnou ještě důležitý úkol. Totiž promluvit si s Maple o mojí úloze ve smečce. A jelikož jsem neuměla prakticky nic... Ale věřila jsem, že Maple na něco přijde. Případně jistě s nějakou možnou alternativou přijde babička. Že bych byla lovkyní, to určitě ne - vždyť jsem ještě ani pořádně neuměla lovit zajíce, natož vysokou. A docela jsem se za to styděla. Mamka tohle učení docela prošvihla. A jelikož jsem neměla žádné znalosti, tak ani učitelkou bych být nemohla. Snad jedině pečovatelkou. Pokud tedy nějaká vlčata v Sarumenském lese jsou. Nebo budou.
Zatímco jsem tak procházela mezi stromy, tak tak jsem si všimla vlka, který bedlivě číhal na malé stádečko srnek. Zarazila jsem se tedy právě včas, abych tiše hodila otočku a nerušila ho.

Měla jsem radost, že můj nápad, aby se více vlků seznamovalo právě při výpravě, asi nebyl až tak špatný, takže se Kessel zamyslel, kam by se mohlo jít. Zaujatě jsem čekala, jestli dostane nějaký nápad, jinak bych asi navrhla, že se holt půjde tam, kam nás nožky zanesou, ovšem nebylo to nutné. Svěřil se mi o zvláštních tančících skalách, kde byl v zimě s Islin, ale jen na kraji, takže neměl možnost to tam prozkoumat pořádně. Ovšem není zajímavé jen přímo to místo se skalami, ale mohlo by být i to, co se nachází právě za těmi skalami. Nadšeně jsem zavrtěla ocasem a doširoka se usmála. “To zní moc dobře!“ Souhlasila jsem. “No, nevím, jestli je tu někdo, kdo to tam zná a může nám dělat průvodce, ale určitě bychom se mohli aspoň zeptat, jestli by šel někdo s námi, pokud bychom průvodce nenašli,“ přemýšlela jsem nahlas. Akorát mě napadlo, že by asi bylo lepší tam jít na jaře, teď když začínal podzim, bychom se tam mohli zdržet a toulat se někde v neznámém prostředí v zimě by asi nebylo moudré. “Nicméně asi bude lepší počkat na jaro, že?“ Vyslovila jsem svou myšlenku nahlas.
Podle Kesselova výrazu jsem soudila, že mu jméno mého otce nic neříká. Vzápětí mi to i potvrdil. S pár vlky z Borůvkové smečky se sice zná, nicméně Adiram je pro něj cizí. Mávla jsem tlapkou, že to nevadí, nemůže znát všechno a všechny.
Moje snaha o nějaké procvičení magie byla dost velká. Dokonce jsem zvládla docela dlouho ignorovat nepříjemný pocit, který mi bolest hlavy způsobila. Nicméně nejspíš jsem byla úspěšná, aspoň jsem tedy měla pocit, že – byť je na okamžik – se vzduch malinko oteplil. Kessel mě nadšeně chválil a já měla o to větší radost. Jen mě mrzelo, že se teď cítím docela dost unavená, i když aspoň přestala bolet hlava. “No, asi bych si dala teď pauzu,“ přiznala jsem s přivřenýma očima, když se Kessel zeptal, jestli chci zkusit ještě něco. Nicméně aspoň jsem věděla, že musím hodně trénovat a pak to zvládnu jako nic. “Ale klidně bych si nechala ukázat něco od zkušenějšího majitele magie vzduchu,“ zazubila jsem se na něj s pobídkou, jestli mi ukáže, co vlastně umí.

//Esíčka (přes Tenebrae)

Zaujatě jsem poslouchala Kessela, kterak se svěřil, že také nezná moc vlků ze smečky. To mě docela překvapilo, čekala jsem, že zná všechny! Ale dalo se vůbec znát všechny? No… Pokud se hodně střídají a jsou takoví, co se dlouho neukážou, tak asi ne. Ale poslouchala jsem dál, ten nápad, že bychom se mohli s ostatními seznámit, se mi docela líbil! Hm, co by asi tak mohla skupina vlků podniknout, aby se lépe poznala? “Víc vlků se většinou sejde při lovu, ale u toho se asi moc nenamluví,“ začala jsem přemýšlet. “Jedině na hostině potom. Nebo na nějaké společné výpravě,“ pokračovala jsem v úvaze a mrkla na svého modrookého společníka, co na to řekne.
Když jsem ukončila vyprávění o tom, co jsem v posledních pár týdnech zažila, Kessel pozorně poslouchal. Až potom se podivil, že žije v Borůvkové smečce a ne s námi. Přikývla jsem. “Ano, jmenuje se Adiram. A dozvěděla jsem se, že máme nevlastní mladší sestru Callypso,“ dodala jsem ještě pro info. Třeba tátu zná.
Nabídku vyzkoušet si magii jsem samozřejmě přijala. A naštěstí jsme se už ocitli doma, takže jsme vlastně mohli začít. No, ale trochu jsem tápala jak, takže jsem to nechala na něm. Souhlasně jsem přikývla, že když teď takhle foukal vítr, tak asi nemělo moc smysl ho přivolávat. Ale poslouchala jsem dál. Bylo zajímavé zjistit, že vlastně můžu měnit nejen směr, kterým vítr vane, ale i jeho teplotu. Navíc ho dokonce i úplně zastavit. Nicméně to by pro mě bylo údajně moc těžké. Hm, to byla škoda, ale neklesala jsem na mysli, protože jsem mohla zkusit tedy změnit tu teplotu. Zavřela jsem tedy oči a vnímala Kesselův hlas. Dál jsem vnímala větřík, který se lehce opíral do mého kožichu. Nebyl tady mezi strom nikterak silný, ale dobře jsem o něm věděla. Cítila jsem jeho chlad. Soustředila jsem se ještě víc. Snažila jsem se představit si, že ten větřík je o něco teplejší. Nic se však zatím nedělo. Nechtěla jsem klesat na mysli, ale začínala mě bolet hlava. Nespokojeně jsem zamručela, byl to nepříjemný pocit. A v tu chvíli jsem cítila, jak větřík, který mi studeně foukal do uší, se najednou oteplil. Jen na okamžik a byla to jen nepatrná změna, ale já ji ucítila. Bolest už byla dost nesnesitelná, takže jsem se hned uvolnila a přestala se soustředit. Chvíli jsem nechala oči zavřené křečovitě, než jsem je za chvilku také uvolnila. Pak jsem je otevřela a pohlédla na Kessela. “No, bylo to jen malinko a na maličký zlomek okamžiku, ale povedlo se!“ Zaradovala jsem se a vesele zamávala ocasem.

//Zrcadlové hory (přes Zarostlý les)

Bedlivě jsem sledovala cestu před sebou, abych nevlítla do nějakého bahna. Ne, že by mi vadilo, kdybych si ušpinila kožíšek. Ale spíš bych se chtěla vyhnout trapasu, kdyby mi to uklouzlo a já se poroučela k zemi. To bych vážně nerada, ještě by si Kessel myslel, že jsem nemehlo. Pohlédla jsem na oblohu, vypadalo to zatím docela dobře, nejspíš jsme ještě měli štěstí a další pokračování slejváku se nechystalo. Nicméně vítr foukal příjemně.
Kess byl docela překvapený z toho, co jsem tvrdila o svém životě. “Moc jsem toho zatím nezažila, žádné velké cestování, potkávání spousty vlků nebo tak. Dokonce i těch doma znám strašně málo,“ připustila jsem, ačkoliv nerada. Můj společník se zajímal, jak jsem se ocitla sama tak daleko od domova. “Je fakt, že před časem jsme měli s babičkou a pár dalšími členy smečky dobrodružný zážitek, protože jsme zachraňovali mláďata lišek. Nejdřív jsme slyšeli pískot a kňučení, až jsme zjistili, že se jedná o ztracená vlčata. Jejich matku jsme naštěstí brzy našli a dovedli je někam do bezpečí. V jednu chvíli se nás ale pokoušeli napadnout kojoti… Nebo jak se jim říká. Já jsem moc pomoct nemohla, nejsem tak silná jako Roland ani neumím používat magii jako babička nebo Jerry… A bylo docela těžké, když jsme se s liškami nemohli dorozumět, ale zvládli jsme to. Snad…“ Dokončila jsem vyprávění a přeskočila velkou kaluž. “A pak jsem se od skupinky oddělila s tím, že zkusím najít Borůvkový les a navštívit svého otce, což se mi taky povedlo,“ pokračovala jsem v povídání, ale zase jsem ho zastavila, protože jsem Kessela nechtěla nudit. Nicméně kdyby se ptal, samozřejmě bych mu odpovídala.
Využila jsem však toho, že máme stejnou magii, a tak jsem na to zavedla řeč. Záporně jsem zavrtěla hlavou na jeho otázku, zda jsem už něco zkoušela a poslouchala dál jeho povídání. Rozhodně měl pravdu v tom, že tahle magie je určitě dost mocná. A také že je důležité ji umět pořádně ovládat, abych nebyla – byť nechtěně – nebezpečná sobě nebo svému okolí. To už jsme se blížili k lesu. “To bych byla ráda,“ odpověděla jsem na Kesselovu nabídku, abychom něco zkusili, jakmile se vrátíme domů.

//Sarumenský les (přes Tenebrae)

//Jižní Galvatar (přes Mahtaë sever)

Musela jsem se taky zasmát, když jsem se dozvěděla, že Kessel je taky spíš poslouchací typ. A jelikož jsme tu byli jen my dva… “No, tak chvíli budu poslouchat já tebe, a pak zase ty mě,“ navrhla jsem s úsměvem a lehce přeskočila větší kaluž, která se před námi objevila. “Ale abych pravdu řekla, já ani nemám co vyprávět. Můj život je… celkem nuda…“ Odfrkla jsem si a modrým pohledem pátrala po okolí. Stejně to byl fajn pocit už aspoň vědět, jakou mám vrozenou magii. Akorát jsem si nebyla jistá, kdo by mi o ní mohl něco… Vzápětí bych si dala na čuňu. Můj společník má přeci stejně modré oči, jako já!
Než jsem se ho ale stačila zeptat, začal vysvětlovat, jak to se má vlastně s tím úkrytem, respektive jeskyní, kterou jsme mohli a taky nemuseli najít. Chápavě jsem tedy přikývla a pozorně se znovu rozhlédla kolem sebe, abych věděla, jak to tu asi vypadá, kdybych se tu zase někdy ocitla, pro příště; je to spíše chodba. A kromě toho, že je šance padesát na padesát, že bych ji našla, je taky šance, že bych se tam mohla ztratit. No co už… Aspoň bych zažila nějaké dobrodružství.
Ale Kess měl pravdu, podle všeho jsme už úkryt nepotřebovali. Sice jsme trochu zmokli, ale teď už se o slovo hlásilo krásné slunečné ráno. Což dávalo určitou naději, že brzy zase uschneme. Nebe bylo jako vymetené, takže bychom toho asi měli vážně využít a dostat se co nejdříve domů. “Souhlasím,“ usmála jsem se na modrookého vlka. Teď to sice vypadalo ideálně, ale za pár hodin by se to mohlo klidně změnit. “No vlastně bych tě asi mohla poprosit o nějakou poučku ohledně magie vzduchu, jestli by ti to nevadilo,“ zazubila jsem se.

//Esíčka (přes Zarostlý les)

Chvilku jsem čekala, jestli si vlk proti mě vzpomene, že jsme se už vlastně viděli. A v našem domově. Naštěstí to vypadalo, že ano, protože tvář se mu rozjasnila. Takže se mi ulevilo a usmála jsem se. Domníval se však, že jsem tehdy byla o něco menší. "Noo, zase o tolik moc ne," zazubila jsem se na něj. Sice jsem nemohla moc soudit, jak moc jsem vyrostla do výšky, ale řekla bych, že určitě ne. Navíc to nebylo dlouho, co jsme se potkali. Ale co už, hlavně, že si vybavil, že patřím do stejného lesa.
Tak jsem se svěřila, že vlastně jsem na cestě domů. A když mi Kessel řekl, že on vlastně je na stejné cestě, tak jsem se zaradovala. Rozhodně mi nebude proti srsti malá společnost - snad i příjemná, protože mi byl docela sympatický. Ačkoliv jsem se mohla mýlit... Nicméně babička by mi jistě žádného protivu nepředstavila. Nebo by mě aspoň šeptem upozornila. Jen jsem asi trochu nepochopila jeho poznámku o chrastících kostech. Ale nechtěla jsem působit hloupě, tak jsem se raději neptala. I když jsem se domnívala, že si jistě dělá legraci, nikomu přeci při pohybu nechrastí kosti... Že ne? "Budu jen ráda, pokud tobě nebude vadit má společnost," usmála jsem se nakonec trošku nervózně. "Povídání mám ráda, ale ještě raději poslouchám!" Ujistila jsem Kessela a zavrtěla ocasem.
Oba jsme si všimli oblohy, která nevěstila nic dobrého. Souhlasně jsem přikývla, nejspíš tomu neuknikneme. Na chvilku jsem se zaradovala, když prý věděl o místě, kde bychom se mohli schovat, ale hned jsem se zase zachmuřila, prý nebude jednoduché ho najít. "To zvládneme, jsme na to dva!" Vyhrkla jsem, když v tom zaburácel hrom a tak jsem se rychle rozeběhla za ním, abychom našli to místo co nejdříve.

//Zrcadlové hory (přes Mahtaë sever)

Trochu starostlivě jsem pohlédla na oblohu, která se začala docela rychle zatahovat. “Hm, to není dobré,“ nasucho jsem polkla a zamračila se, když se v dáli zablesklo. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Tady na pláni nebylo samozřejmě kde se schovat. A jelikož jsem nevěděla, kterým směrem je Sarumen…. Možná by připadalo v úvahu zkusit najít úkryt někde u jezera. Mohla bych mít štěstí a našel by se tam nějaký skalní převis nebo malá jeskyně či nora. Tam bych mohla přečkat bouřku, než bych pokračovala v cestě domů.
Z myšlenek mě však vyrušil vlk, který se blížil mým směrem. Hned jsem ho podle jeho očí, kožíšku a pírka kolem krku poznala. Zaradovala jsem se, to byl Kessel! Tak to jsem měla štěstí, protože bylo víc než jisté, že bude vědět, kudy domů. Trošku mě zarazilo, když na mě promluvil trošku cize, protože si nebyl jistý, jestli se známe. Nicméně odkud pocházím mu nejspíš napověděl můj kožich. “Ahh… Ano, jsem ze Sarumenu. Jsem Feline, Wolfganiina vnučka, babička nás před časem představila, ale si jsem nebyla moc důležitá. Tehdy s námi byla ještě Islin,“ řekla jsem mírně nejistě s úsměvem. No jo, tehdy mi nevěnoval moc pozornosti, když jsem ho pozdravila. “Já… Vlastně chci jít domů, ale nevím kudy. Jsem už nějakou dobu pryč. To je na delší povídání…“ Můj hlas přerušil hrom, který zněl poměrně blízko. Asi bychom měli pohnout s tím návratem domů nebo hledáním úkrytu!

//Erynijský les

Nebylo to sice hned, ale za několik okamžiků jsem prošla mezi stromy a ocitla se na planině. To jsem si mohla krapet oddechnout. Nějaké neutrální území to jistě bylo. Ale když jsem se rozhlédla kolem a kolem, odfrkla jsem si. Takže jsem někde – nevím kde. Mám jít – nevím kam. Jsem tu – a nikdo jiný. Ušklíbla jsem se a hlasitě vydechla. Super. No, chtěla jsem sice poznávat okolí, ale… Sama? To bylo blbý. Kdybych s sebou měla aspoň Juniper. Ta jistě zdejší kraj trochu znala a věděla by, kde jsme. Nebo bychom mohly společně hádat, to by také jistě mohla být zábava. Ale takhle? Zhluboka jsem nasála vzduch, ale žádný blízký pach jsem necítila. Všechno, co se tu mihlo, bylo už před nějakou dobou, takže vyloučena možnost, že bych se zeptala na cestu do Sarumenu nebo aspoň na název místa, kde se nacházím. Nedaleko jsem zahlédla jezero, ke kterému bych snad mohla dojít a napojit se. A třeba bych mohla mít štěstí a na někoho narazit tam…

//Vodopády

Šla jsem se smíšenými pocity. Vůbec jsem nevěděla, co si o tom všem myslet. Jasně, představovala jsem si setkání s tátou asi trochu moc růžově. Hlavně jsem ale nečekala, že bude mít ještě jednu sestru. To by asi nijak samo o sobě nevadilo, ale podle všeho neměla vůbec radost, že by nebyla jedináček, byť jsem nevlastní. Jasně, chápala jsem, že je asi nedůvěřivá, ale trochu jsem pak čekala, že se trochu osmělí a třeba budeme kamarádky. No, tak asi ne.
Šla jsem, co noha nohu mine. Vlastně jsem ani nevěděla, kam. Ani kterým směrem je Sarumenský les. Nabyla jsem sice dojmu, že bych se tam měla ukázat, ale nebyla jsem si jistá, jestli o to vůbec někdo stojí. Možná tak máma nebo babička. Ale jinak? Připadala jsem si zbytečná. Nedůležitá. Pak jsem tyhle myšlenky zaplašila. Tvrdila jsem přeci nedávno, že s tím něco udělám. Takže jsem si zadala úkol – jakmile dorazím domů, co nejdřív vyhledám babičku nebo Maple, aby mi poradily, jakou funkci ve smečce bych mohla mít.
Šla jsem a vůbec nevnímala okolí. Takže jsem se najednou zastavila. S vědomím, že jsem v lese. Div jsem si neplácla packou přes čelo. Ale co jsem hned začala napínat uši – bylo tu ticho. A podle pachů tu taky nejspíš žádná smečka nesídlila. Hned se mi tedy ulevilo, ale přeci jen jsem pohnula zadkem, aby byla radši pryč.

//Jižní Galvatar

Zamračeně jsem se koukla na Callypso. Nějak jsem nevěděla, jestli záměrně lže nebo si snad nikdy nevšimla, jaké mám oči. Jasně, možná to pro ni nebylo důležité, ale… “To asi těžko, všechna malá vlčata i puberťáci mají oči zlaté, jako ty,“ řekla jsem jí. Táta se mě nijak nezastal, což mě trošku mrzelo. Byla to sice jen banalita, ale i přesto.
Zaslechla jsem nějaké hulákání a podívala se tím směrem. Nejdřív tam byl vlk sám, poté se objevila po jeho boku šedá vlčice a mladá slečna. Ta vlčice zavyla tak zoufale, až mě z toho zamrazilo do morku kostí. Zřejmě hledali vážně své děti. Zatím se nikdo neozval na odpověď. A ani nikdo neodpověděl tátovi. Což mi přišlo docela neslušné. Ale na co to řešit – ani táta to nijak neřešil, holt asi o pomoc nestáli. Nicméně za několik okamžiků jsem viděla přiběhnout mladou vlčici, zhruba ve věku té s nimi – možná sestru, jak za nimi přiběhla a šedá si ji k sobě přivinula. Tak tedy happy end.
Nic dalšího nám táta neukázal, ani nic dalšího neřekl. Hm, to tedy byla skromná ukázka a přednáška. Callypso se však dožadovala, zda by mohli jít za její matkou. A tak táta navrhnul, aby mně vyprovodili domů a pak se u ní zastavit. Ušklíbla jsem se. Tímto naše společné chvilky skončily. No, jednou to přijít muselo a já bych se taky měla přeci jen ukázat doma. “Půjdu sama,“ odtušila jsem překvapeně, že najednou by mu nevadilo, abych šla sama, když před chvílí s tím měl problém. Asi chtěli jít za mámou Callypso co nejdřív.
Z přemýšlení mě vyrušil tátův hlas, který nejdřív mluvil něco ke své druhé dceři a za chvilku jsme byly upozorněny, abychom si něco přály, protože padá hvězda. Ušklíbla jsem se. Nic jsem stejně neviděla – nejspíš to bylo rychlé. “To co bych chtěla, se stejně nikdy nesplní, tak zbytečná námaha,“ pokračovala jsem s úšklebkem. “Tak… Ráda jsem tě viděla, tati. Dík a třeba se zase někdy potkáme,“ lehce jsem se na něj usmála a pohlédla na sestru, která je jistě ráda, že se mě zbaví a bude mít zase tátu sama pro sebe. “Čau, Callypso.“ Řekla jsem a vykročila směrem, který mi vybraly tlapky samy.

//Erynijský les

Červenec (7/10) | Juniper

Usmála jsem se na svou společnici. Byla mi čím dál víc sympatická. Byla taková milá, bezprostřední, srdečná, bezelstná. Aspoň tak na mě zatím působila a já doufala, že jsem se nepletla, protože mít kamarádku, byť z jiné smečky, by bylo fajn. “Ještě vlastně ani nebyl čas něco zkusit. Že mám modré oči jsem zjistila, když mi to řekla mladší nevlastní sestra před pár dny, když jsme byly s tátou u vodopádu,“ vysvětlila jsem, jak to bylo s objevením mé vrozené magie. “A abych pravdu řekla, nejsem si jistá, jak na to,“ přiznala jsem po chvilce váhání. Pro někoho, kdo magii už nějakou dobu měl, jistě nebyl problém ji ovládat, i když táta říkal, že se také musí hodně trénovat. Ale jak začít jsem ještě pořádně nezkoumala. “Ale zní to docela fajn,“ věnovala jsem Juniper další úsměv, když jsem cítila příjemný záchvěv větříku, který mi čechral srst. “Ani nevím, po kom ji mám, protože táta má oči tmavě modré a máma zelené. Babička taky tmavě modré. Možná bych se jí měla přeptat, jestli tuhle magii neměl děda Noktisiel. Když už po něm mám i kožíšek…“ Přemýšlela jsem nahlas.
Juniper souhlasila s tím, že velká smečka skýtá možnost seznámení se s dost vlky. Ale měla také pravdu v tom, že údělem takové smečky je asi i to, že vlastně má jeden dojem, že vlastně skoro nikoho nezná. “Rozhodně to brzy napravím, abych znala vlků od nás co nejvíc,“ prohlásila jsem důležitě. A třeba bych si našla i nějakou kamarádku přímo ve smečce, když moje vlastní sestra byla momentálně nezvěstná. Což mě samozřejmě pořád mrzelo, ale nemohla jsem se tím užírat do nekonečna.

Červenec (6/10) | Juniper

Ohledně magií jsme toho zatím ani jedna nemohly moc soudit. Ale rozhodně jsem musela souhlasit s tím, že můžou být jak užitečné, tak nebezpečné. Já osobně bych určitě nezneužila magii k tomu, abych někomu ublížila schválně. Jen v případě, že bych byla napadena. Také by ji daný vlk měl umět pořádně ovládat, aby neovládala ona jeho. Nebo aby neublížil nevědomě. Mé mezery se v tomhle oboru začínaly trochu projevovat.
Ale když jsem zmínila, jak jsem viděla Jerryho a babičku kouzlit, abychom pomohli liškám, Juniper to viděla stejně, také by mohla tímto způsobem. Vzápětí mi navrhla, abychom něco zkusily spolu. "No já... Ano, asi by to měl být vzduch, vlastně jsem to zjistila teprve nedávno, že se mi zabarvily oči." Máchla jsem tlapkou po hladině vody. "Ale nevím, co vlastně umím. Nebo můžu umět. Budu tedy ráda, když mi poradíš! Ty umíš svou magii ovládat dobře?" Zajímala jsem se a zároveň si říkala, že jsem měla vlastně štěstí, že jsem na Juniper narazila. Mohla mi tedy s něčím aspoň trošku pomoci.
A co se týkalo toho, co bych mohla v naší smečce jednou dělat... Těžko říct, zda bych mohla být lovec, když jsem ještě nelovila. Ale to jsem přiznat nechtěla, abych nevypadala jako uplný tydýt co nic neumí. Každopádně tip starat se o vlčata také nebyl úplně od věci, i když jsem zatím neměla kromě Callypso s vlčaty moc zkušenosti neměla. "Určitě se něco najde." Uzavřela jsem s úsměvem.
Dozvěděla jsem se, že Asgaarská smečka je velká. "Tak to znamená i hodně vlků k seznámení, že," usmála jsem se znovu. "Sarumenská je taky velká. Ani vlastně nevím, kolik členů má, ale rozhodně na tom zapracuji." Předsevzala jsem si.

Tátovi jsem evidentně udělala radost, když jsem se pochválila, že jsme šikovné po něm. Tedy, pochválils jsem nás i jeho. Však jsem si všimla, jak hrdě vypjal hruď. No, nemohla jsem zatím však moc soudit, co umím nebo mám po mamince. Mamka byla jiná než já. Nebo já byla jiná než ona. Ale to asi bylo v pořádku, zkrátka jsem možná byla víc po tátovi. A to samozřejmě nebylo nic proti ničemu, byla jsem ráda.
Ale koukala jsem na Callypso jako blázen, když mi řekla, že mám modré oči. “Já? M-modré oči? Od kdy?“ Zamračila jsem se a tázavě se podívala na tátu, jestli si ze mě ta malá dělá šprťouchlata, nebo to myslí vážně. Podivila jsem se, že by mě na to taky neupozornil. Jenže pak mi docvaklo, že se vlastně můžu přesvědčit sama – přišla jsem zase blíž k vodě a podívala se na svůj odraz. No vážně! Místo zlatých očí teď na svět koukaly blankytně modré. Jiné, než měl táta, takže to nebyla magie vody ale vzduch. Otočila jsem se zpátky k tátovi, který se spokojeně rozvaloval opodál. Cítila jsem se tak nějak slavnostně a důležitě, ale vlastně… Pro tátu to nic nebylo. Callypso se zajímala, proč její maminka nerada používá magie. Tak se táta pustil do vysvětlování. Zapsala jsem si za uši, že musím pilně trénovat a pak mi půjde svou magii ovládat. A rozhodně já s nimi nebudu nikomu dělat zle. Pokud tedy nebudu v ohrožení a magie by mě mohla ochránit. Pak vysvětlil Callypso, že její mamince, respektive její rodině, magie ublížily, tak proto je nerada používá. To jsem dovedla pochopit.
Zakrátko jsem zaslechla nějaké hulákání. Otočila jsem se tím směrem. Byl to nějaký cizí vlk spolu s vlčicí a mladou slečnou, která sotva odrostla z vlčete. Asi někoho hledali, protože vyřvával dvě jména. Táta na něj zavolal s pozdravem. Nejspíš mu chtěl být nápomocen. Já jsem se držela pořád vzadu, nechtěla jsem se do toho nějak motat. Aspoň zatím.