Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Háti Eä

“Páni, to je ale sněhu!“ Vydechla jsem úžasem, když jsem se vymotala mezi stromy, které ohraničovaly náš les. Nechtěla jsem jít raději nikam daleko, abych se neztratila, když v uplynulých chvílích padalo neúnavně tolik sněhu. Chvíli jsem jen tak tiše stála poblíž majestátních jehličnanů, které se pod tou tíhou bílé nadílky ohýbaly. Měla jsem sice docela náladu na to, abych se seznámila s někým novým, ale při pohledu na ten studený koberec jsem ztrácela naději, že bych tady mohla potkat živáčka. Možná jen tak nějakého blázna, který rád hazarduje. Anebo blázna, který má rád sníh natolik, že je mu jedno, kolik ho kde je.
Následně jsem udělala několik malých krůčků. Napadlo mě, že jsem mohla vzít s sebou aspoň Nerissu, abych nebyla úplně sama. Mohly jsme si aspoň spolu hrát, kdybych nepotkala nějakého cizince nebo cizinku, se kterým bych se mohla seznámit. Takhle jsem tu ale byla sama samotinká. Jantarovým pohledem jsem ale bedlivě sledovala krajinu, kdyby se u lesa náhodou objevil nějaký zbloudilec. A samozřejmě taky doufala, že to bude někdo sympatický, kdo by se mohl stát mým kamarádem.

<< Sarumen (přes Prstové hory)

Spokojeně jsem ťapkala vedle babičky. Měla jsem radost, jak jsme se krásně společně vypravily na procházku. Jen my – naše rodinka, nikdo cizí. A hlavně, že jsme byly komplet. No, komplet… Sice tu chyběl táta, ale tak mohla jsem to brát jako dámskou jízdu. Tahle procházka byla mezi námi děvčaty. Jen jsem doufala, že časem, třeba na jaře, se zase potkám s tátou a podnikneme něco spolu. A že se k nám přidá i Nerissa. Přeci jen by měla poznat našeho tátu. Vědět, že není vůbec špatný. Jen o nás nevěděl, tak se o nás nemohl starat od narození.
Raději jsem teď ale věnovala pozornost babičce, kterou jsem samozřejmě nemohla zklamat tím, že bych neměla žádnou otázku. To bych přeci nebyla já! Jen mě zaráželo, že Nerissu snad nic nezajímá. Nebo možná chtěla navázat na moje otázky, přidat nějaké své doplňující. Na to jsem si musela čekat, jestli ji bude něco zajímat. A tak jsem se dozvěděla, že babička byla u Života už mockrát. Dokonce ani nevěděla, jaké magie od něj vlastně má. Podívala jsem se do jejích krásných modrých očí. “On ti to určitě všechno rád poví,“ usmála jsem se a svá slova podpořila vrtěním ocasu. Přeci jen jsem o něm slyšela samou chválu, jak byl moudrý, hodný, mocný a tak… Takže určitě tohle pro něj byla maličkost. “A babičko, co vlastně všechno umíš s vodou?“ Zajímala jsem se dál. Vlastně jsem snad ani doposud neviděla nikoho používat magii. Mrkla jsem pak ještě na maminku a její zelené oči. Po babičce tedy magii nezdědila. Vzpomněla jsem si na tátu, ten měl stejně modré oči jako babička. Byla jsem tedy zvědavá, jakou magii asi zdědím já. Zda po mamce, tátovi a babičce, nebo nějakou úplně jinou. Na to jsem si ale musela počkat.
Mamka měla za to, že magie květinek je nejlepší, protože může nechat vyrůst kytky všude, kde chce. To mě zaujalo. “A dokázala bys to i tady, mami?“ Rozhlédla jsem se po okolí. Tráva ještě byla jakžtakž zelená, ale zdálo se, že se blíží doba, kdy se vrátí sníh. Že se blíží doba, kdy jsme se s Nerissou narodily. Takže jsme měly skoro první rok života za sebou.
Z dumání mě vyrušil hlas babičky, když se zmiňovala o cestě, po které dorazíme za Životem. Pocítila jsem takové zvláštní zachvění. Nevěděla jsem, co mě tam čeká, jestli vůbec tam budu moci jít. Babička měla za to, že bychom tam asi neměly jít všechny najednou. Což mě na jednu stranu udivilo, protože jsem se domnívala, že má Život návštěvy rád a čím víc, tím líp. Ale raději jsem se neptala – ony už tam byly, takže asi vědí, jaký je a co má rád. Takže jsem zatím v tichosti čekala, jak se mamka s babičkou dohodnou, která z nich půjde na návštěvu jako první.

Největší radost z výletu projevila mamka. No, ona na to asi byla expert. A já měla nesmírnou radost, že vyrazíme všechny – včetně Nerissy. I když jsem chvíli měla obavu, jestli tedy půjde, protože se tvářila všelijak. Babička ji ujistila, že ji bude hlídat jako oko v hlavě, protože se nechce zase ztratit. “Stačí, když se nebudeš nikde zdržovat, bavit s cizími, a držet krok s námi,“ zakřenila jsem se rádoby poučně. Ale samozřejmě jsem to nemyslela zle. Jen to byly takové mé dobře myšlené rady, o kterých jsem se domnívala, že by mohly zabránit tomu, aby se nám ztratila. A babička byla ještě taková pojistka. Ovšem my s mamkou přece také budeme dohlížet na to, abychom ji měly pořád na očích.
Nemusely jsme čekat dlouho – vlastně už nebylo na co – výlet jsme odsouhlasily, takže se mohlo vyrazit. Babička vykročila první, takže jsem vesele zavýskla, zamávala ocáskem a běžela za ní. Byla jsem ráda, že se ještě někam podíváme, a ještě takhle jako rodina. S mamkou jsme přeci jen už strávily času dost, ale s babičkou ne, takže tohle byla příležitost se s ní ještě lépe poznat. “Babičko, a ty jsi už někdy byla u Života?“ Reagovala jsem na její otázku, jestli má někdo nějaké dotazy. To se nemusela ptát, těch bylo kolikrát na skladě víc než dost!

>> Narrské kopce (přes Prstové hory)

Měla jsem radost, že se můj nápad vyrazit někam společně setkal s kladnými ohlasy. Tedy – mamka i babička souhlasily, ale sestra se teď najednou tvářila, že by nejraději zalezla do úkrytu a byla chvíli tam. Zamračila jsem se. Před chvílí se div nepřetrhla, aby vyrazila někam na toulky a teď… Nějak jsem nechápala tu její náhlou změnu nálady. Nebo spíš plánu. To se jako jí zajídalo, že by měla zase po dlouho době trávit čas se mnou a s mamkou? A ještě k tomu by se jí jako nechtělo trávit čas s babičkou, se kterou jsme zatím moc možností neměly? Než jsem se jí na to stihla zeptat, předběhla mě mamka. A pak navrhla, že bychom se mohly jít podívat za Životem. Popisovala ho jako moc milého vlka, který je snad to nejhodnější, jakého kdy potkala. A navíc prý voní. Vesele jsem povyskočila a vrtěla ocáskem. Ten nápad se mi líbil! “Anooo, půjdeme za ním!“ Vyhrkla jsem nedočkavě. Mrkla jsem na babičku a doufala, že si to nerozmyslí a půjde s námi. Druhý pohled jsem věnovala Nerisse, jestli se tedy uráčí jít s námi, nebo raději bude doma.

Vysvětlily jsme Nerisse, že ten vlk, o kterém si myslí, že je náš táta, jím není. Mamka pak ještě doplnila jeho jméno a popis. Přikývla jsem. “Táta voní jinak než my, hodně sladce,“ přidala jsem svůj poznatek. “Žije prý v Borůvkovém lese a zdá se být hodný a fajn,“ dodala jsem ještě s úsměvem. První setkání bylo celkem fajn, takže jsem doufala, že u jednoho nezůstane. Jen škoda, že tak rychle odešel, jako kdyby mu tady něco hrozilo. Ano, říkal sice, že jde hledat Nerissu, ale přece by se vrátil a řekl nám, že ji nenašel. Takže by se tady s ní potkal. Což by sice nemohl vědět, nicméně dát informaci přeci mohl. Raději jsem ale nad tím přestala přemýšlet, třeba se tu necítil dobře, i když jsme ho ujišťovaly, že jsou tu všichni přátelští.
Nelíbilo se mi, že se Neri zase chystá někam pryč, vždyť jsme se dlouho neviděly. Ale i ona pak uznala, že by raději zůstala s námi. Respektive bylo by pro ni lepší, kdyby nechodila sama, protože by se pak mohla zase ztratit. “Mohly bychom třeba jít někam s babičkou?“ Navrhla jsem a mrkla na mamku a pak na Nerissu. Jasně, bylo fajn být zase v lese, ale chtěla jsem se ještě někam podívat, než začne zima a bude náročné cestovat ve sněhu. No, při té vzpomínce jsem se trochu oklepala. Sníh byl sice na blbnutí fajn, ale teploučký a měkoučký travnatý koberec je pro tlapky přeci jen lepší.

//Přímá reakce na Nerissu, Marion a Wolfi, na Shahira s Nicosem jen nepřímá :D

Byla jsem ráda, že vidím sestru v pořádku. A také, že mi oplácí přátelská gesta při přivítání. Nevím, proč jsem měla strach, že to odloučení nás mohlo také… Trošku odcizit. Ale nad tím jsem už nepřemýšlela, hlavně, že jsme byly zase spolu! Chtěla jsem si samozřejmě nechat vyprávět, kde všude byla, kam se poděla, a také já bych potom povídala o setkání s tátou. Vzápětí jsem se dozvěděla, že byla s tetou Maple a nějakým Tonresem… Matně jsem si ho vybavovala, když jsme byly hodně malé. Ale že by měl nějaký klobouk, to jsem si tedy nevybavovala. No a ještě k tomu zmínila nějakou vydru. No, samozřejmě že nemám ponětí, co to je! “A co Rayster? Kam se poděl? On tě odvedl domů?“ Zajímala jsem se, jak se udála ta náhlá změna jejích společníků. I když já jsem také měla jednoho důležitého a také jsem se samozřejmě hned vzápětí pochlubila, že jsme byly s tátou. “Táta je hodný a docela fajn. Chtěl poznat nás obě,“ mrkla jsem na ni a povzbudivě do ní žďuchla, aby si byla jistá, že tátovi lhostejná nebyla. Ani ona, ani já.
Pak se k nám jako velká voda přiřítil nějaký velký světlý vlk s tmavými znaky. Podívala jsem se překvapeně na sestru a na mamku, nějak jsem nevěděla, kdo to je. Ale samozřejmě jsem ještě nemohla znát všechny členy smečky, pokud jím tedy byl. Položil před mamku kamínek. “To ale není táta,“ sykla jsem směrem k sestře a podezřele si cizince prohlížela. Představil se jako Shahir a ten kamínek měl být dárek. Sice za to prý děkovat nemusela, ale mamka samozřejmě byla slušně vychovaná, takže to udělala. Pak se začala toho vlka zvědavě vyptávat. Vzápětí se tu objevil ještě další vlk, který mi nebyl povědomý vůbec. Nenápadně jsem po něm pokukovala, nechtěla jsem samozřejmě přímo civět, abych nevypadala hloupě. Ale ani po chvíli přemýšlení jsem ho nedokázala nikam zařadit. Jen se zmínil, že ten Shahir je u nás nový. Naklonila jsem však hlavu na stranu, když se podivil nad námi vlčaty. No, tak jednak už jsme byly velké slečny, a ne malá nevycválaná vlčata, ale… To tedy asi nebyl doma hodně dlouho, když o nás nevěděl.
Teď bylo na řadě se na sestru zamračit. “Kam bys chodila? Sotva jsme se našly,“ namítla jsem, když chtěla jít se podívat po tátovi, aby mu dala vědět, že je v pořádku tady. “Vždyť ještě ani nevíš, jak vypadá. A babička má pravdu – pokud tě nenajde, třeba se přijde zeptat, jestli ses nevrátila,“ řekla jsem ještě.

//Wolfganie

Samozřejmě jsem si nemyslela, že by rodiče mojí babičky byli zlí nebo tak něco, ale zeptat jsem se musela. Pro pořádek. Takže jsem spokojeně vrtěla ocáskem, když jsem se dozvěděla, že byli hodní. A také spravedliví. No samozřejmě, a také vedli smečku! Nic jiného jsem ani nečekala. Hrdě jsem vypjala hruď a dál se culila. Ta smečka ale prý byla daleko odsud a babička už by tam nejspíš netrefila. Trochu jsem posmutněla. Informace jsem měla, ale bohužel jsem nemohla ani žádným způsobem spatřit zemřelého dědečka, ani se podívat, kde se babička narodila a vyrůstala. No nic. Musela jsem být ráda, že aspoň vím, kde se narodila a vyrůstala moje maminka. A vlastně já prožívám to samé. Jen ještě jsem měla před sebou úkol zjistit to samé později o tátovi. Jména jsem se ale zatím nedozvěděla.
Na rozdíl ode mě, ale stejně jako maminka, i babička měla dva bratry. Evidentně ale i oni spolu pěkně vycházeli, měli se rádi a vyváděli spolu lumpárny. Vesele jsem vyštěkla, to se mi líbilo a byla jsem tomu ráda. Nicméně následující vyprávění mě poněkud rozhodilo. Babička totiž vyprávěla o tom, jak se vypravili na lov, a v lese se objevil oheň. A několik nezkušených lovců, kteří zpanikařili… Ani jsem nechtěla v duchu opakovat, co jsem právě slyšela. Vykulila jsem zlatavé oči a smutně zakňučela. Všimla jsem si jizvy, kterou babička právě zmínila, nikdy předtím jsem se na ni nesoustředila. Chápala jsem, že nechtěla věřit tomu, že se jejím bratrům něco stalo, protože nikde nenašla… Jejich těla… A když byla dost silná na to, aby o několik let později je šla hledat… Bohužel ale měla smůlu, dosud je nenašla. “To je smutné,“ řekla jsem a zamrkala, abych zaplašila slzičky, které se mi tlačily do očí. “Ale určitě to byli rychlí, silní a stateční vlci, kteří ohni unikli. A třeba hledali i oni tebe,“ zapřemýšlela jsem nahlas. Babička toho měla hodně za sebou, a ne vždy to asi bylo jednoduché. Přitulila jsem se k ní a tiše vzdychla. Nějak jsem nevěděla, co na to říct. “Škoda, že nepoznali mámu a její brášky a dědečka Noktisiela, určitě by se měli rádi,“ řekla jsem nakonec.

//Wolfganie

Tohle povídání s babičkou bylo vážně fajn. Vlastně dozvědět se něco o své rodině bylo vůbec důležité. Takže jsem se snažila všechno si pořádně zapamatovat, abych to mohla případně vyprávět Nerisse, protože vážně o dost přicházela. Ale co už. Asi jsem si měla začít zvykat. Jasně, pomalu jsme měly načase být samostatné jednotky, ale… Tohle bylo zkrátka důležité a basta. Ptala jsem se tedy babičky, jestli existuje nějaké kouzlo. Malou naději mi sice dala, ale ta poněkud pohasla, protože to bylo už moc dávno, co ji nějaký tvor, jehož jsem neznala, někam odvedl, a tam mohla potkat dědečka. A tak váhala, jestli by to vůbec našla. “Aha, nevadí,“ řekla jsem jen a mírně pohodila ocáskem, abych dala najevo, že to chápu.
“Babičko, a co tvoji sourozenci? Máš jich hodně? A co tvoji rodiče? Byli taky hodní? Jak se všichni jmenovali?“ Začala jsem další sestavu otázek, které byly důležité. Tak mi připadlo, že se budu muset i příště hodně vyptávat táty…

Táta nevypadal moc nadšeně, když jsem řekla, že se musím zeptat mámy, jestli můžu jít s ním. Nechápala jsem, proč tomu tak je. Přece to byla minimálně slušnost se dovolit, navíc jsem nemohla odejít jen tak pryč, aby nevěděla, kde jsem a s kým jsem. Ne poté, co jsme teď nevěděly, kde je Nerissa. Sice jsem měla radost, když táta prohlásil, že někde slyší tlukot mláděcího srdce, ale já si vzpomněla na Kianu, takže jsem byla na chvilku nejistá, která z nich by to mohla být. Táta pak prohlásil, že se půjde podívat po okolí lesa a já abych tu zůstala, když se musím dovolovat. Zamračila jsem se na něj, tenhle tón se mi nelíbil. Nahlas jsem ale neřekla nic. Prostě tohle bylo moje rozhodnutí a slušné vychování. Za chvíli ještě dodal, že mám kdyžtak dát mamce vědět, že se po ní šel podívat. Tiše jsem přikývla.
Chvíli jsem přešlapovala na místě. To mě ale nebavilo – byla jsem přece doma, tady se mi nemohlo nic stát. Takže jsem se mohla také porozhlédnout, jestli není Nerissa někde poblíž, když podle táty tady slyšel tlukot jejího srdce. Možná. Možná to taky byla naše kamarádka. No, kamarádka, vlastně jsem ani neměla možnost ji poznat, protože krátce poté, co přišla do smečky, jsme šly s mamkou na procházku a od té doby jsem ji neviděla.
Rozhodla jsem se tedy, že se tady trošku porozhlédnu. Navíc jsem se mohla přece případně někoho zeptat, jestli neviděli Nerissu, pokud tedy někoho potkám. Jaké ale bylo moje štěstí, když jsem prošla kolem několika stromů, když jsem uviděla známý kožíšek. Mamka! Povyskočila jsem a rozběhla se za ní. Byla tam s ní Nerissa! Běžela jsem jak zběsilá a brzdila až těsně před ní, takže jsem schválně do ní trošku vrazila. “Nerisso! Kde jsi byla? Měla jsem o tebe takový strach!“ Začala jsem povykovat, jako bych byla máma. A v první chvíli mě ani nenapadlo, že máma už ji určitě zahrnula stejnými slovy. Dívala jsem se na ni chvíli vyčítavě, ale ta úleva, že je živá a zdravá doma, byla silnější, takže jsem ji vzápětí objala a olízla jí čenich. Pak jsem koukla na mámu. “Mám ti vyřídit, že táta šel hledat Nerissu kolem lesa,“ řekla jsem poslušně, jak jsem dostala za úkol. “Slyšel tady prý tlukot nějakého malého srdíčka, ale já nevěděla, jestli by to mohla být Neri nebo Kiana,“ dodala jsem ještě. Znovu jsem šťouchla do sestry. Nevěděla jsem, jestli už jí mamka stačila říct, že jsme potkaly naše otce. “Byl tady táta a teď tě hledá,“ řekla jsem tedy a mrkla zase na mamku. “Ale jak mu dáme vědět, že je Nerissa tady s námi? Nevím, kam přesně šel,“ odfrkla jsem si. Říkal sice, že se jde podívat kolem lesa, ale nevěděla jsem, jak je velký, jak dlouho by mohlo trvat, než ho obejde. A jestli vůbec přijde s tím, že ji nenašel…

Vesele jsem zavrtěla ocáskem na tátův návrh, že bych mohla na návštěvu. A bude to chtít vyrazit co nejdříve. Jen jsem si nebyla jistá, co myslí tím, když říká, že vracet se ze severu na jih by mohlo být složitější. Díky zimě. Pak jsem si ale vzpomněla na ten protivný studený sníh, který byl všude kolem, když jsme s Nerissou poprvé opustily úkryt. To bylo jediné logické vysvětlení, které mě napadlo – ta bílá hmota by to nejspíš vše zkomplikovala. A to bych vážně nerada. “Jasně, ale nejdřív se musíme taky zeptat mámy,“ přitakala jsem souhlasně jeho návrhu. Jen jsem doufala, že tady Rissa někde je, jen se třeba zrovna s někým zapovídala, nebo si s někým hraje, a tudíž si nevšimla, že jsme s mámou zpátky.
Pak jsem zaujatě pozorovala, co táta dělá. No jasně, říkal, že pokud nebudu křičet, tak ji uslyším. Takže jsem si všimla, jak našpicoval uši. Samozřejmě jsem to udělala taky. Když ji slyší on, já musím taky! Jenže já slyšela jen šumění listí v korunách stromů, zalétlo ke mně i pár hlasů. Cítila jsem i nějaké pachy, ale žádný z nich nebyl cítit jako moje sestra. Tázavě a zmateně jsem se podívala na tátu. Ten mi ovšem za chvilku oznámil svůj verdikt – sestra tady někde v lese musela být! Ihned mi spadl kámen ze srdce a ulevilo se mi. Pak jsem ale znejistěla – vzpomněla jsem si totiž na Kianu. Ještě jsem neměla možnost se s ní poznat a nebyla jsem si jistá, jestli je v lese, nebo někde pryč, takhle to mohlo tátu zmást. “No, ještě je tu s námi Kiana, ale nevím, jestli je v lese. Možná je někde na procházce.“ Přiznala jsem nahlas své myšlenky a povzdychla si. Takže nejspíš bychom museli jít tím směrem, kterým táta slyšel něco, podle čeho identifikoval přítomnost vlčete v mém věku, které se nacházelo v lese. Mohla to být sestra a mohla to být Kiana. Samozřejmě jsem ale v hloubi duše doufala, že je to právě Nerissa.

Táta mě vyvedl z omylu. Pro mě sice byl rodič a já jsem ho tedy znala, ale pro ostatní vlky v našem lese byl cizí. Chápavě jsem tedy přikyvovala jeho slovům a důležitě si to zapsala do paměti. Dávat si na cizince pozor! Nepouštět na území smečky! Rozhodně k tomu zavolat babičku nebo tetu Maple! No jo… Rozhlédla jsem se. Máma sice vypálila za babičkou, ale zpátky se nevracela. A ani babička, ani nikdo jiný se nechystal za námi jít. Takže jsem rozpačitě přešlápla. Nechtěla jsem, aby táta hned odešel, sotva přišel. Tedy aniž by se seznámil – pod naším dohledem – s místem, kde žijeme. Aby věděl, že mám pravdu – že je tu hezky a jsou tu hodní vlci. To jsem sice já ještě sama nezjistila, ale když to říkala mamka, tak tomu muselo tak být, protože mamka by přece nelhala.
“Ale možná bychom mohly k tobě aspoň na návštěvu na pár dní, pokud by to vaše Alfy dovolily,“ odpověděla jsem na tátův povzdech, ve kterém litoval, že nebudeme bydlet s ním. No, rozhodně já jsem se stěhovat nikam nechtěla. Aspoň zatím. Leda bydlet chvíli s tátou, chvíli s mámou… To také bylo těžko představitelné, ale asi ne nemožné. To by asi ještě stálo za úvahu. Nicméně táta přece říkal, že neví, jak dlouho v té Borůvkové smečce bude, takže… Asi by bylo nejlepší jít se tam podívat hned, protože jsem vážně byla zvědavá, jak vypadá místo, kde žije a kde to tak krásně voní. A pokud by se potom toulal a my byly zrovna s mámou… Jak bychom ho asi našly. My tedy asi ne, ale on přeci věděl, v jakém lese žijeme, takže jedině by musel přijít on za námi, aby nám řekl, kde žije. Ach jo, tohle bylo tak složité!
Ovšem přemýšlení nad střídavým pobytem u rodičů náhle přemohla panika a strach o sestru. Vlastně bych myslela, že mamka se nejdřív pozdraví se svou mámou a pak se poohlédne po své druhé dceři. Když jsem zahnala mdloby, táta mi řekl, že se mu nelíbí, že ji máma nechala někde pobíhat s cizím vlkem. “Já ho neznám, ale máma říkala, že je kamarád,“ zamrkala jsem, abych zahnala slzy, které se mi draly do očí. Další hysterický záchvat by asi ničemu nepomohl, navíc, když táta mě napomenul, že když nebudu křičet, tak ji možná zaslechne. Okamžitě jsem zmlkla a tázavě na něj upřela zlatavý pohled čekajíc, co se bude dít dál. Samozřejmě ideální a jediná přijatelná akce by byla taková, že by někde zaslechl její hlas, i když ani nemohl vědět, jak zní, protože se s ní zatím nesetkal, ale tak přeci jen jako vlče má hlas trochu jiný než dospělý, v klidu mě za ní zavede, já se uklidním a on se s ní seznámí. Takže jak jsem si to vybájila, tak jsem nečekala jiný výsledek a jen čekala, až táta určí směr, jakým půjdeme.

Mamka se odvalila jako velká voda, aniž by se ohlédla. Zmateně jsem zamrkala a naklonila hlavu na stranu. Evidentně měla svou mamku hodně ráda, když za ní takhle vypálila, ale aby zapomněla na mě a na tátu, že by jako třeba měla tátu i představit… To jsem nečekala. Pohlédla jsem tedy zvědavě na tátu, který mě oslovil celým jménem, až jsem měla malou obavu, jestli náhodou nedostanu za něco vynadáno. To se naštěstí nestalo, ale se zájmem jsem poslouchala, že bych cizince do lesa neměla vodit a měla bych tu počkat, až přijde babička. “Ale ty už nejsi cizí,“ usmála jsem se na něj. “ty jsi náš táta,“ doplnila jsem s vrtěním ocásku. Možná teda ale byl cizí pro ostatní vlky zde… Možná to myslel takto. Asi jsem se málo poučila z té pohádky, kterou jsem tenkrát jako malá poslouchala. Neměla bych sice jen tak někomu věřit, ale on byl přece můj táta. I když jsme ho vůbec neznaly. Zatím. Začínala jsem mít poněkud v hlavě guláš.
Posadila jsem se na zadek a hleděla směrem, kterým mamka před chvílí zmizela. Původně jsem myslela, že třeba babičku přivede za námi, jakože aby se seznámila. Jenže zatím se ani jedna neobjevila. A tak jsem raději zase věnovala zlatavý pohled tomu modrému, který se zajímal, jaká mi přijde moje máma. Nad tím jsem nikdy nepřemýšlela. Proč taky… “Mamka je… Zbrklá. Trochu neřízená střela. Ale taky hrozně hodná a má nás nade všechno ráda,“ dodala jsem zamyšleně. Ještě jsem možná mohla něco doplnit, ale tohle mi přišlo jako adekvátní hodnocení mamky. “Narodila jsem se tady, asi se mi tu líbí. Já jsem ještě neměla možnost to tu prozkoumat, dlouho jsme byly v jeskyni a pak jsme se vydaly na procházku. Vlastně jsme na ní už docela dlouho.“ Odpověděla jsem na tátovu otázku, jestli jsem tady spokojená. “Hlavně je tu máma. A babička. A spousta tetiček a strýčků, kteří se o nás pomáhali starat, když jsme se narodily. A je tu… Nerissóóóóóóóóóóó!“ Zavřískala jsem tak moc nahlas, jak jsem jen dovedla. Rozhlížela jsem se kolem sebe. Jasně, přece jen tátova návštěva byla důležitá, ale fakt, jestli je sestra zpátky doma, ať už sama nebo s Raysterem, přece taky. Na krajíčku očí se mi objevily slzy, žaludek se mi stáhl a hlas jsem měla přiškrcený. “Kde je Nerissa?“ Ohlédla jsem se na tátu, i když ten to nemohl vědět. Náhle mě popadla hysterie. “Co když se jí něco stalo? Co když někam spadla, je zraněná a potřebuje nás? Nebo co když ji Rayster unesl?“ Vykulila jsem při té představě oči. Možná jen předstíral, že je takový hloupější. Třeba si chtěl ukrást vlče sám pro sebe. Přeci jen se o tom zmínil, že by se mu líbilo také nějaké mít, jako parťáka. Při představě, že bych ji už nikdy neměla vidět, se se mnou všechno zatočilo a podlomily se mi nohy.

Než jsem stačila něco říct na tátovu poznámku o prázdnosti lesa, mamka se výrazně ohradila, takže já jsem jen důležitě přikyvovala. Ano, náš les nebyl nikdy prázdný! Nebo jsem ho nikdy tak nezažila. Co jsem zatím věděla, pokaždé se tu vyskytovalo několik vlků. A ještě jsem ani neznala všechny. Takže to jsem musela taky napravit. Jenže bylo fakt zvláštní, že nikdo neodpověděl na naše volání. Přeci by se tu musel také někde objevit, když se oznámili nově příchozí, no ne? Jenže na druhou stranu já ani máma jsme nebyly nové. Takže možná to někdo vzal na vědomí, ale už nám nechtěli nebo nepotřebovali odpovědět. To ale bylo neslušné, když my o sobě dali vědět. Teda… Já a táta, a on byl cizinec, takže… Jsem z toho začínala mít v hlavě guláš.
Táta mě pak vybídl, abych mu ukázala les. Tázavě jsem mrkla na mamku. No, já sama jsem ho pořádně neznala, takže by byla docela ostuda to tu ukazovat a nic nevědět. Navíc určitě mohl jít s námi, nebyl tu přeci sám, aby si tu jako cizinec vyšlapoval jen tak. Byla to víceméně naše návštěva, a ještě k tomu můj a Nerissin táta. Následně jsem zaslechla zavytí. Ocásek se mi radostně zhoupnul ze strany na stranu, tak přeci jen důkaz, že tu někdo je a ví o nás! Mamka navíc byla, jako když do ní střelí. Já jsem ještě nebyla zběhlá v rozeznávání hlasů, ale ona mi potvrdila, že to se ozvala babička. Vesele jsem se usmála, a tak tak se udržela na nohou, když do mě drcla. Myslela jsem, že když už se ozvala, tak se tady taky ukáže, ale nevypadalo to. Za to mamka vystřelila jejím směrem jako torpédo. Pohlédla jsem na tátu. “Nejdřív bychom měli pozdravit babičku a dát jí vědět, že jsi tady na návštěvě,“ usoudila jsem nakonec a doufala, že jsem zvolila ten nejlepší možný kompromis. Jen jsem ale přemýšlela, jestli a jak tady najdeme Nerissu, protože jsem ještě nevěděla, jak se svým čenichem správně pracovat, abych díky němu něco nebo někoho našla.

//Tenebrae

Trošku mě zarazil tátův tón hlasu. Nebyl sice nikterak nazlobený, nekříčel, nebo tak, ale… Nedokázala jsem si to vysvětlit. Každopádně byl nějaký jiný. Neměla jsem z něj strach, to ne. Ale bylo to zvláštní. Jako kdyby mu docházela trpělivost a už ho to s námi nebavilo. Nebo mu něco na mamce vadilo. Tiše jsem tedy poslouchala, jak odpovídá na její návrh, jestli mi bude chtít ukázat, kde žije. Jenže on sám tvrdil, že je možné, že už tam dlouho nebude. Což je docela škoda, protože bych chtěla vidět ty borůvky, po kterých voní.
Brzy jsme se ocitli konečně doma. Vesele jsem vrtěla ocáskem, když jsme procházeli mezi stromy, zatímco mi táta vysvětloval, co znamená, že je bard. “To zní zajímavě. Určitě jsi toho spoustu zažil a hodně viděl a jistě znáš spoustu zajímavých příběhů!“ Vyhrkla jsem nadšeně. Kdybychom nějaký čas chtěli být spolu, jistě bych se dozvěděla spoustu věcí a před spaním by mohl vyprávět různé příběhy. Doplnil, že tu korunku má právě kvůli tomu, že je nejlepší bard široko daleko. Hrdě jsem se usmála. Mrkla jsem na mamku, co na to říká ona. Jestlipak to věděla. Za chvilku jsem také měla možnost zaslechnout jeho hlas, když oznamoval, že je tu, respektive zjišťoval, zda tu někdo je. Určitě ano! Doufala jsem hlavně, že je doma Nerissa. I kdyby bez Raystera, který vlastně do naší smečky nepatřil, měla by tu být. “Uuuuu! Jsme doma! Haloooo!“ Napodobila jsem tátu falešným netrénovaným hláskem, který snad moc netrhal uši a mrkla na mamku, jestli se taky přidá.

<< Esíčka

Mamka se zmínila o té ozdobě na krku, že její bratr našel ten kamínek. Kývla jsem slovům, jak ho dostala jako dárek a někde schovala, ale pak už byla trošku historie trochu záhadou, už si nepamatovala, jak získal tenhle vzhled. Tak měla aspoň nějakou vzpomínku na bratra. A jen jsem kývla, jestli jsem si všimla, jakou má ozdobu babička. Byla úplně jiná. Mamka ale nevěděla, odkud ji má, takže bylo by asi dobré se jí na to zeptat.
Táta se rozhodl, že tedy půjdeme do Sarumenského lesa hned teď. No, mohla tam Nerissa být a doufala jsem v to, protože tady nikde nebyla. A začínala jsem se o ni docela bát. Mamka nedávala nic najevo. Možná pořád věřila tomu, že je s Raysterem. A že ji odvedl domů, když nevěděl, kam jsme šly my. Zamračila jsem se. Byl přece dospělý a musel znát možnost někoho hledat po čichu. Jenže on to byl takový jednodušší tvor, který sice měl tělo dospělého, ale mysl spíš jako mládě. Takže jsem z toho byla dost nervózní a nesvá. Přišlo mi ale, že z toho táta moc nemá radost, že by měl jít s námi. Snažila jsem se tedy trošku odlehčit atmosféru a ptala jsem se, kde vlastně žije, protože voní tak sladce. Vysvětlil mi, že je v Borůvkovém lese, ale pak dodal, že tam asi moc dlouho nebude. “A co je to bard?“ Zeptala jsem se zvědavě, zatímco jsem cupitala půl kroku za ním. “A co vlastně je ta ozdoba na hlavě?“ Ptala jsem se dál. Mamka se pak ptala, jestli bude chtít nám ukázat, kde bydlí. No, možná by to nebylo špatné. Ale začala jsem si lámat hlavu, kde ho potom najdeme, když opustí Borůvkový les. Leda by se zastavil v Sarumenu a řekl, kam se vydal dál. Jinak jsem si to nedovedla představit. A to by byla škoda, teď když jsem ho poznala, zase ho ztratit a nevědět o něm nic.

>> Sarumen