Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Po úvodních zdvořilostech jsem přešla rovnou k věci. Nač chodit kolem horké kaše, chtěla jsem to vyřešit co nejdříve, abych se mohla zapojit do dění ve smečce a cítit se užitečná a ne jako darmožrout. Zdálo se, že jsem Nicose asi trochu zaskočila. I když možná jen na krátký moment. "Hm, to je právě těžké. Nemám moc zkušeností," přiznala jsem poněkud schlíple. "Lovit ještě neumím, ehhmmm... Tak strašně nerada jsem to přiznávala! Ale Nicosovi jsem samozřejmě nemohla lhát. "A ochránce... Nevím jistě, asi by to měl být někdo kdo budí trochu víc respekt, než takový kuře," Sklopila jsem oči k zemi. Pak jsem je znovu zvedla. Zmínil se, že moje máma byla učitelka. Nebo možná je...? "Učitele bych asi potřebovala já sama," málem jsem se robzrečela. Fakt chodící neschopnost. Ale pak mě něco napadlo. "Teda úplně negramot nejsem, ale... Třeba bych mohla pomáhat se o vlčata starat, kdyby jejich mamky chtěly si na chvíli odpočinout," zmínila jsem se nahlas o své myšlence.

Listopad (1/10) | Linzire

Dozvěděla jsem se, že Linzire má dvě sestry. A podle všeho s nimi měl lepší vztahy než já s tou svou. Ale co už, minulost jsem změnit nemohla, musela jsem se s tím zkrátka smířit. Chápavě jsem přikývla, že se rozhodl osamostatnit se. Dokonce i možná měli jeho rodiče ještě další vrh. "To chápu - osamostatnit se je asi potřeba. Ale mě by asi mrzelo, že neznám i případné mladší sourozence," dodala jsem. On jakožto vlk to možná vnímal jinak.
Také ohledně Kessela jsem musela souhlasně přikyvovat. "Strávila jsem s ním sice jen chvíli, ale je moc hodný. Byl by skvělý učitel," poznamenala jsem. Správně také Linzire uhodl moji vrozenou magii a zmínil, že on toho se svou moc ještě neumí. "Však já taky ne, musíme holt trénovat. Navíc jsem to zjistila poměrně nedávno, díky mladší nevlastní sestře." Zarazila jsem se. "Moji rodiče spolu totiž nežijí ani předtím nežili, vychovávala nás máma spolu s babičkou, ale jednou jsme se s tátou potkali, on o nás prý ani nevěděl. A o něco později jsem ho navštívila v Borůvkové smečce, tak jsem zjistila, že má ještě jednu dceru - Callypso. Byli jsme společně na menší výpravě a jednoho dne mě upozornila na to, že mám modré oči. I když jsme byli u vody, tak jsem svůj odraz moc nepozorovala a nevšimla si," zazubila jsem se, jak to bylo se zjištěním o mé vrozené magii. Po rodičích ji nemám, mamka má zemi jako ty, a táta, stejně jako babička, mají vodu. Ale babička mi řekla, že magii vzduchu ovládal můj dědeček, který už bohužel nežije. A i on měl šedý kožíšek."[/b] Povídala jsem dál.
Linzire se mě také snažil uklidnit, že je moje mamka jistě v pořádku, stejně jako on věří, že jsou i jeho sestry. Přikývla jsem a lehce pohodila špičkou ocasu - rozhodně by bylo lepší dívat se na to optimisticky.
Ta naše další úvaha o bezhlavém kopytnatci mě vážně bavila. "Hm, tak že by takhle lovila všechny potenciální oběti? Zamýšlela jsem se nad tím, že protože nemá hlavu, tak neví, koho loví. "Ale čím ho sežere, když tu hlavu nemá? Leda tou tlamou té nepadnoucí hlavy, ale to by asi bylo dost nepohodlné," nějak se do toho Linzire zamotal, lepší bylo nešťourat se v tom, byla to jen historka, ale ta představa nabyla spíš humoristický rozměr, takže jsem se rozřehtala nahlas - zvlášť, když i mému společníkovi cukaly koutky. Ale záhy jsem se zase uklidnila, když jsme se dostali k tématu těch normálních zvířat. "To budu muset ještě hodně trénovat, abych si na někoho takového troufla... Vlastně jsem ostuda, ještě jsem nelovila vysokou," přiznala jsem se. "Jinak nás je ve smečce hodně, spoustu členů neznám."

Trochu ztracená ve svých myšlenkách jsem čekala, až Jerry s Nicosem domluví. No vlastně jsem si mohla dát nějak dohromady, co chci, ale… Jak se znám, stejně bych se zakoktala a kdo ví, co by ze mě nakonec vypadlo. Chvíli jsem se rozhlížela po tvářích, většinou neznámých. Zamračila jsem se. Nebyli tu Vento ani Nickolas. Docela dlouho jsem je neviděla. No, docela dost. Vento se sice objevil v létě, když jsme se vydali pomáhat liškám, nicméně celkem brzy zmizel. A Nick… Napadlo mě, jestli ještě vůbec byli členy smečky. Třeba našli své štěstí jinde. Což byla docela škoda, přeci jen jsem ty dva vnímala od svého procitnutí jako maličká, když se spolu s mamkou o mě s Nerissou starali. Pak jsem si vzpomněla ještě na Kianu. Doufala jsem, že bychom mohly být kamarádky, když k nám do lesa přišla, ale kromě seznámení se jsme nestihly nic. Nejspíš už taky žila někde jinde. Tiše jsem vzdychla. Jak jsem mohla mít nějaké kamarády, když ti, které jsem poznala, byli teď už pryč.
Z úvah jsem se vrátila zpátky do přítomnosti. Jerry se rozloučil a odešel. Takže jsem si tiše dodala odvahy – i když vlastně nevím proč, nechtěla jsem audienci u Smrti – a přišla k Nicosovi blíž. “Ahoj, my… se ještě neznáme, já jsem Feline,“ usmála jsem se na vlka a prohlížela si ho. Vypadal docela rozumně a sympaticky, i když jistě nebyl o mnoho starší než já. “Jsem vnučka Wolfganie, možná znáš spíš ji,“ dodala jsem ještě. Jistě, Beta byla přeci jen důležitější než obyčejná kappa jako já. “V prvé řadě bych ti chtěla pogratulovat k povýšení,“ usmívala jsem se a doufala, že přirozeně, a ne jako kdybych kousla do kyselého ovoce a snažila se to zamaskovat. “No já… Vlastně jsem se chtěla poradit s Maple nebo babičkou, ale ani jedna teď momentálně není k dispozici, ale… Určitě jsi s Maple mluvil, tak bys mohl vědět, jaké funkce jsou u nás ve smečce volné a potřeba, v čem bych třeba mohla být užitečná?“ Vymáčkla jsem ze sebe a doufala, že můj dotaz má hlavu a patu.

Říjen (5/10) | Linzire

Na rozdíl ode mě se Linzire narodil uprostřed jara. Takže na příchod zimy byl připravený, už byl o něco starší. Souhlasně jsem kývla. “A nějaké sourozence máš taky?“ Zajímala jsem se zvědavě. Něco mi říkalo, že určitě má – tedy, ono asi se dost málo stávalo, že se narodilo jen jedno vlče, ale nemožné to přeci jen nebylo.
“Ano, Kessel je z naší smečky, zrovna nedávno jsem s ním strávila trochu času a vlastně mi pomohl zjistit, co se svou magií umím. No, nebo spíš měla umět,“ potvrdila jsem s úsměvem, že slyšel o naší smečce správně. Linzire se údajně nedávno přidal do Javorové smečky. Musela jsem se na okamžik zamyslet, ale její název mi nic neříkal. Ale já jsem neznala skoro nikoho cizího a o smečkách jsem neměla ponětí. Znala jsem jen Borůvkovou. “No, my jsme dost na jihu a myslím, že kolem nás zrovna další smečky nejsou,“ řekla jsem nakonec zamyšleně.
Když jsem zmínila starosti o svou sestru i matku, Linzire se mě snažil uklidnit. “Mně to spíš mrzí a měla jsem zprvu strach, jestli se jim něco nestalo. Nebo spíš mamce, ona je taková jiná, taková dobrá prostoduchá a důvěřivá duše,“ řekla jsem popravdě, že mám starosti víc o matku. Nerissa už od mala byla vesměs samostatnější, takže se asi zkrátka rozhodla jít si po své vlastní ose. Jenže po zkušenostech s Rigelem jsem se trochu bála, jestli by mamka nemohla narazit na někoho takového, nebo přímo na něj, on by byl schopný její prostoduchosti využít. Ale rozhodla jsem se na to nemyslet – raději jsem se snažila doufat, že třeba jsou někde na cestách spolu.
Linzire pak pokračoval ve vyprávění, jak se to má s tou bezhlavou losicí. Podle jeho slov byla doslova krvelačná! Takhle jsme si nepohrávali ani my vlci při lovu s naší kořistí. Nebo aspoň co jsem zatím tak teoreticky slyšela, ještě jsem nemohla posoudit z osobní zkušenosti. “Hm, to je teda drsný,“ zazubila jsem se. “Ale proč loví vlky, a ne radši nějaký losy, aby měla normální vzhled?“ Zajímala jsem se. “Nebo možná nechce být normální, když je tak krvelačná… A to by pak s vlčí hlavou jedla vlky?“ Rozvíjela jsem s širokým úsměvem teorii. Ale další povídání Linzire už převedl na „standardní“ losy – tedy ty býložravé, kteří žijí spíš někde na severu. Souhlasně jsem přikývla. “Nějací se tu najdou, ale asi se musí vědět kde,“ řekla jsem.

Říjen (4/10) | Linzire

Souhlasně jsem přikyvovala. Můj společník měl na zimu stejný názor. Tedy je fajn, dokud jde něco jakžtakž vytvářet ve sněhu, ale jak to extra všechno mrzne a pálí do tlapek... "Vlastně já jsem se narodila uprostřed zimy. Tedy já a moje sestra Nerissa. Takže první krůčky venku doprovázel právě sníh," poznamenala jsem.
Když jsem se zmínila, že vlastně také moc Gallireu neznám, ačkoliv jsem se tu narodila, Linzire se nabídl, že bychom mohli prozkoumat okolí spolu. No, bylo to asi docela předčasné, teprve jsme se poznali, ale snažila jsem se nemyslet na možnost, že si nebudeme rozumět - zatím tomu nic nenasvědčovalo. A už jsem se uvolnila úplně; on je určitě jiný než Rigel. "Když se zase potkáme, třeba na jaře, proč ne." Kývla jsem nakonec souhlasně. "Já žiju v Sarumenském lese," doplnila jsem informaci, kdyby mě náhodou chtěl někdy navštívit.
Nejen já jsem se dívala na možnost zaplést se s jakýmsi nadpřirozenem poněkud ostražitě. Linzire doplnil, že stejně momentálně neví, na co by chtěl znát odpověď. Tiše jsem si povzdechla. "No, asi bych jen ráda věděla, kde je momentálně moje sestra a zda se má dobře. Jestli je třeba někde s mamkou. Obě zmizely a neřekly ani ahoj," řekla jsem smutné, ale hned jsem chmury zahnala, nechtěla jsem uvést Linzireho do rozpací.
Ovšem na to ani nebyl čas. Šedý vlk se zmínil o bezhlavé losici, o které slyšel. Překvapeně jsem zamrkala a pohlédla na něj. Údajně prý opravdu existovala. Losa jsem sice osobně ještě nepotkala, ale něco málo jsem o nich už slyšela. Nicméně jeho barvitý popis ve mně spíš vyvolával pochybnosti. I když nemůže říct, že by to neznělo strašidelně. "A kde ho kdy někdo viděl?" Zajímala jsem se a mírně se ošila.

Říjen (3/10) | Linzire

Linzire pochválil moje jméno. Jen jsem se mírně pousmála, přeci jen to nebyla moje zásluha, vymyslela ho moje maminka. Hlavně bylo krátké a poměrně jednoduché. To babiččino bylo poněkud složitější. Ale na tom, že tohle počasí svádí spíš k neveselým myšlenkám a smutnému vzpomínání, asi něco bylo. "No, klidně bych mohla celou zimu prospat a probudit se na jaře, když je příjemné teplo a hezky," zazubila jsem se. "I když pokud je v zimě dost sněhu, tak je to taky docela fajn - tedy jen na krátkodobou zábavu, třeba hrabání tunelů, házení koulí a podobně." Uvažovala jsem nahlas.
Ale když jsem se tak rozhlédla po husté mlze, která se povalovala kolem, náladu to celkově moc nezvedalo. Nicméně než jsem stačila rozvinout nějaké další přemýšlení, Linzire mi prozradil, že on vlastně vyrazil jen na krátkou procházku. Ušklíbla jsem se, když se zmínil o tom, že toho moc z Gallirei zatím neviděl, i když tu už nějakou dobu je. "No... To jsme na tom asi dost podobně. A to jsem se tu narodila," vysvětlila jsem důvod svého úšklebku.
Se zájmem jsem pak poslouchala o tom, co povídala Linzireho babička. Já osobně jsem tedy o ničem podobném nikdy neslyšela. Naklonila jsem hlavu na stranu a zkoušela se nás tím zamyslet. Tedy, on sám to nikdy nezkoušel, možná to byla přeci jen báchorka pro vlčata. "Někdo skromný by to možná mohl zkusit, ale... Proč pokoušet osud," řekla jsem nakonec. Možná já bych si mohla myslet, že nejsem nijak náročná nebo to myslím dobře, ale mlha to vyhodnotí jinak. "Hodláš to tedy vyzkoušet dnes?" Zajímala jsem se. Rozhodně by to asi za pokus stálo, i když jsem z toho mela strach. Jenže co kdyby se něco nepovedlo nebo se to vymstilo...
To bych vážně nerada.

Říjen (2/10) | Linzire

Už jsem se chystala, že se zvednu a raději se vrátím rozjímat do Sarumenu, když jsem zaslechla zapraskání větvičky. Na pár vteřin mě zamrazilo, kdo ví proč. Asi jsem nečekala, že v tomhle hnusu bude někdo chodit venku jako já. I když to samozřejmě mohl být i nějaký zajíc nebo liška. Čenich mě však ujistil, že tomu tak není, že se ke mně blíží vlk. Ohlédla jsem se tím směrem, ale přes mlhu nebylo skoro nic vidět. Přesto jsem byla mírně ve střehu. Po setkání s Rigelem jsem raději byla připravena na všechno. Záhy se však z mlhy vynořila šedá postava a přátelsky mě zdravila. Sice se mi ulevilo, ale jen malinko. Kožíšek měl stejně barevný jako já, jen jsem lišila tmavými špičkami uši a ocásku. A barvou očí - ty jeho byly zelené.
Zatímco zvolna kráčel blíž ke mně, pomalu jsem se uklidňovala. Hned mi totiž prozradil své jméno a uvolněně povídal o počasí. Naklonila jsem hlavu na stranu a usmívala se. Byl to zřejmě veselý kecka, ale zdání mohlo klamat. Ale no tak, nejsou přeci všichni jako Rigel, uklidňovala jsem se. Vzápětí mi došlo, že bych měla odpovědět na jeho otázky. "Eh, ahoj, no já... odkašlala jsem si, abych nekoktala. "Já se jmenuji Feline." Prozradila jsem mu tedy své jméno. I když zatím vypadal sympaticky, raději jsem ještě nechtěla říkat, že ho ráda poznávám. To bude asi lepší nechat si to na rozloučení a po zhodnocení, jestli tomu tak opravdu bylo. "Přišla jsem trochu rozjímat, ale počasí je poněkud ponuré. Máš pravdu, ani já takovou mlhu snad nezažila," řekla jsem souhlasně. Zkoušela jsem odhadnout jeho věk, možná byl jen o něco málo starší než já. Asi bych se taky měla na něco zeptat, ať to nevypadá, že jen odpovídám na otázky jako u výslechu, prohrábla jsem tlapkou hromádku listí. "A co ty? Kam ses to vypravil? zeptala jsem se tedy.

Říjen (1/10) | Linzire

Tohle počasí bylo dost otravné. Obloha temná a mračna tak nahuštěná na sebe, že nepropouštěla ani kousíček slunečního svitu. Navíc byla docela hustá mlha, takže jsem raději nechodila nikam daleko. Bylo vidět sotva na pár metrů, musela jsem se řídit hlavně čichem a sluchem. Ale evidentně zatím nikdo poblíž nebyl.
Na chvíli jsem se posadila. "Kdyby aspoň byla už zima." zabrala jsem nespokojeně. Při mírném poryvu větru jsem se zachvěla a přitáhla si ocas blíž k tlapkám. Protočila jsem oči a nadávala si, že jsem měla raději v Sarumenu do úkrytu a tam počkat na trochu lepší počasí. Nebo aspoň než se rozplyne ta mlha. Zatím to ale nevypadalo, že by se k tomu chystala.
Na okamžik jsem se zamyslela, jak se asi má Nerissa. Kde asi zrovna je. Dost mě mrzelo, že zmizela a ani se nerozloučila. A jestlipak někdy taky myslí ona na mě.
Jako další přišly myšlenky na mámu. Její zmizení bylo ještě zvláštnější. Vůbec mi k ní nesedělo, aby se jako Nerissa bez rozloučení vypařila. Vždyť měla ve smečce mě a svoji mámu. Maple... Islin... Jasnavu... A všechny.

Nestačila jsem zírat, kolik vlků se tu sešlo. Ale překvapilo mě, že tu nebyla máma. No, možná byla někde na toulkách. A babička taky chyběla. Naklonila jsem hlavu na stranu. Možná byly někde spolu, jen tak, jako matka s dcerou. A možná byla někde sama s Rolandem od té doby, co jsme zachraňovali liščí rodinku. Kdo ví.
Pozorovala jsem vlky, ale kromě Kessela s Islin a Jasnavy jsem nikoho neznala. A pak ještě dorazil Jerry, kterého jsem aspoň znala jménem. Další přemýšlení o tom, abych se polepšila a začala se seznamovat - vždyť jsem tu jak cizinec - však přerušila Maple, která se ujala slova.
Nejprve mě překvapilo sdělení, že kromě toho, že je Alfou spolu s ní jistý Tonres... Hm, není to ten s kloboukem? Zamyslela jsem se, že jsem kdysi někoho takového potkala, ale neměli jsme možnost se nějak lépe seznámit... Je také maminkou. No to jsem ostuda jak blázen! Ani nevím, že má maličké! Zamračila jsem se. Ale i blízko Jasnavy jsem teď mohla vidět nějaká trošku odrostlejší vlčata. Těžko v tuhle chvíli říct, zda jsou všichni od Maple nebo i od ní. Ovšem ještě větší šok přišel ve chvíli, kdy Maple oznámila svůj úmysl opustit post Alfy a předat ho někomu jinému. A ukázala na Nicose, vlka s parožím kolem krku. To mi tedy spadla tlama. Naštěstí změna ohledně Bet nebyla - těmi zůstávali babička s Rolandem. Tedy...
Na chvilku jsem váhala, co teď. K Maple se zrovna vydala Jasnava, takže jsem nechtěla hned rušit. Ale slova se ujal i Nicos, takže jsem poslouchala jeho. Asi bych tedy měla probrat s ním svou funkci ve smečce. Jestli by měl jako čerstvý Alfa nějaký nápad. Jenže k němu pro změnu zamířil Jerry. Ale rozhodla jsem se, že nebudu ztrácet čas a tak jsem si stoupla za tmavého vlka do fronty - přitom samozřejmě dost daleko na to, abych ty dva nerušila.

Islin si asi všimla mého nechápavého výrazu. A trochu podezíravého. Tedy, samozřejmě by nám nenabízela nic, co není dobré. Sama si pak jeden malý plod nabídla. Následovala jsem tedy po chvilce jejího příkladu a ten, který označila za borůvku, jsem zkusmo položila na jazyk. Ten byl ale sladký! A zatímco jsem si dopřávala i ostružinu, která chutnala jinak, ale nebyla o nic méně sladká, Islin se pustila do povídání o tom, jak jsou listy vhodné pro případ problémů s trávením nebo snad měla nějaké malé zranění. “Vážně? To jsem nevěděla! Asi bych se měla začít učit víc,“ řekla jsem nejdřív nadšeně, poté poněkud sklesle. Vážně jsem byla nic.
Zastříhala jsem ušima, když jsem zaslechla naléhavé vytí. Tázavě jsem se podívala na Islin s Kesselem. “To zní důležitě, asi bychom tam měli jít, že?“ Zeptala jsem se jich, ale na odpověď jsem už nečekala, zdálo se, že si ti dva mají co povídat, takže moje další lekce v magii a bylinkách musela holt počkat na jindy. Nespletla jsem se, ten hlas patřil samotné Maple. No, tak jsem teda byla ostuda, že jsem vlastně ani pořádně neznala naši Alfu! Snad si ona na mě pamatovala lépe. Spolu s ní tu byli dva mladíci, které jsem pochopitelně také nejspíš viděla poprvé. I když rezavobílého vlka s parožím kolem krku… Ne, nedokázala jsem si ho zařadit. Ach jo, fakt marná lama!
“Ahoj, Maple,“ usmála jsem se na Alfu. “Zdravím,“ usmála jsem se i na ty dva cizince.

Září (6/10) - Rigel

Zdálo se, že jsme oba dost tvrdohlaví na to, abychom udělali ústupek. Možná za jiných okolností... No, okolnosti s tím neměly co dělat. Spíš jeho osobnost. Kdyby se choval jinak, kdybych z něj neměla strach a zvláštní pocit, možná bych... Určitě bych se od něj nechala zasvětit do tajemství lovu vysoké. I když ve dvou by to nebylo nic jednoduchého, já byla docela rychlá a on vypadal, že je dost silný. A vážně jsem měla problém věřit, že by se se mnou rozdělil spravedlivě. Snad zželit se ho by se mi mohlo? Abych mu pomohla ulovit večeři a pak šla po svých? Pff, to zrovna. Za svou námahu jsem si samozřejmě zasloužila odměnu. Jenže odpovědi jsem se nedočkala. To mlčení jsem mohla brát jako souhlas - není zvyklý slyšet ne. Je zvyklý dostat, co chce. No, tak ještě že jsem sehnala nějaký ten zbytek odvahy... Nebo možná nějaký druh pudu sebezáchovy, abych vzdorovala.
Těžko říct, co to nakonec bylo, co mě přimělo se s ním do lovu nepouštět. Ovšem nelíbilo se mi, jak se zase pustil do důkladného prohlížení mé osoby. Nespokojeně přitom mlaskal, takže jsem si v klidu počkala, co hodnotí tentokrát. S vážným hlasem, který nepřipouštěl žádnou možnou legraci se svěřil o úvaze, jak moc snadné by bylo ulovit mně. Polekaně jsem po něm loupla pohledem, vyschlo mi v krku a zastříhala jsem ušima. "Na mě by sis asi nepochutnal. Jsem celkem hubená a moc masa nemám," zaskřehotala jsem nějakou výmluvu, kupodivu hlas se mi nechvěl, za to nohy ano. Něco mi říkalo, že to mu vůbec nevadí. I kdyby měl žužlat moje kosti jen tak pro zábavu.
Ten výpad jsem samozřejmě nečekala. Jeho zuby cvakly těsně vedle mého krku. Sice jsem nezaječela, ale srdce se mi rozbušilo takovým tempem, až jsem měla pocit, že se omlátí o hrudní koš. Nohy jsem měla jako z rosolu. A jakoby z dálky jsem slyšela jeho varování, abych pro jistotu vzala nohy na ramena. Nemusel mě pobízel dvakrát, i když ten pocit, že mi nohy vypoví službu... "No, tak já radši jdu. Netěšilo mě, Rigeli." zabručela jsem. Původní plán - otočit se a běžet pryč - jsem přehodnotila. Mohl by využít té chvilky, kdy jsem k němu zády a skočit po mně. Poznámku o tom, že doufám, že se s ním už nepotkám, jsem si samozřejmě nechala pro sebe. Stačila už ta jedovatost o tom, jak mě netěšilo. I když to byla pravda. Takže jsem udělala vlevo v bok - nohy mě poslouchaly víc než ochotně - a rozběhla jsem se maximální rychlosti, jaké jsem byla schopna, kamkoliv pryč.

Kessel měl vážně můj obdiv. Ale to vlastně asi každý, kdo svoji magii ovládá tak nějak na slušné, a hlavně užitečné úrovni. Za chvilku jsem však měla štěstí na jinou ukázku. Vítr nemusí být jen nebezpečný nebo ničivý, ale i zábavný. Hned mi Kess také předvedl, jak to myslel. A já s úsměvem sledovala, jak se kolem mě mihotají lístky a jehličí, jako by tancovaly. “To je vážně moc pěkné,“ řekla jsem uznale.
Zastříhala jsem ušima, když jsem zaslechla povědomý hlas. Přiblížila se k nám tmavá vlčice s fialovými ozdobami. A věnečkem stejné barvy. Usmála jsem se na ni a zavrtěla ocasem. “Ahoj, Islin! Jasně, že nerušíš!“ Ujistila jsem ji. Vlčice nám pověděla o svačince, kterou přinesla. Než jsem stačila poděkovat, Kess byl rychlejší, ale nezapomínala jsem na slušné vychování a poděkovala samozřejmě taky. Pohlédla jsem na list, na kterém byly zvláštní bobulky. Matně jsem si vybavovala, že jsem je někdy viděla, možná i nám máma kdysi říkala, jak se jmenují, ale nemohla jsem si vzpomenout. A chuť jakou mají? Naklonila jsem hlavu na stranu. Vypadaly celkem dobře a i když zdání mohlo klamat, věřila jsem, že Islin by nám nepřinesla něco, co by nebylo dobré.

Září (5/10) - Rigel

Sledovala jsem Rigela a pořád tak nějak nevěděla, co si přesně myslet. Když se ohradil, abych z něj nedělala někoho neférového – no, asi jsem to dělat nemusela, protože podle mého takový prostě byl. Ale snažil se mě ukecávat a ukecávat a ukecávat. “Já nejsem ´všichni´“ reagovala jsem na jeho poznámku ohledně toho, že všichni máme vždycky hlad. Na okamžik jsem pak zavřela oči, abych jimi nekoulela. “Koukám, že nebereš „ne“ jako odpověď a rád dosáhneš vždycky svého, co?“ Zhodnotila jsem nakonec.
Těžko říct, zda mé odpovědi si vysvětlovat jako výmluvy, nicméně jako fakt to asi nebral. Ach jo. A tak jsem si s protaženým obličejem vyslechla otázku, zda jsem vždycky tak nedůvěřivá. Samozřejmě jsem mu nemohla narovinu říct, že vlastně ani ne, ale pokud je někdo od začátku poněkud hrubější, tak už si trošku dám pozor. Jasně, nedá se úplně dát na první dojem, někdy může dojít k nedorozumění. Jenže to bych nesměla mít ještě takový zvláštní pocit. “Je lepší mít se na pozoru,“ řekla jsem nakonec. To bylo na chvilku zatím vše, co jsem stihla říct, protože pokračoval v argumentech. Znovu jsem se trochu rozhlédla, jestli náhodou se tu nevyskytne někdo, kdo by byl vhodnější kandidát na to, aby Rigelovi pomohl v lovu. Jenže samozřejmě široko daleko nikde nikdo. Ale neviděla jsem důvod, proč bych měla zase dál vymýšlet, proč nechci. Prostě nechci a basta fidli. Nejsem přeci povinna někomu cizímu vysvětlovat důvody. Potažmo někomu, kdo na mě nepůsobí důvěryhodně. A dostávat se pak s ním ještě do křížku, kdyby nedodržel slovo? Ne, pěkně děkuji. Vypadal sice o něco starší než já, nicméně jsem nepochybovala o tom, že kdyby chtěl, mohl by mí nepříjemně ublížit. Silný na to taky byl dost. Negativní zkušenost – taky zkušenost, ale tuhle jsem si klidně mohla nechat ujít.

Září (4/10) - Rigel

Achich achich achich... No, tak tohle teda začínalo být dost zajímavé. I když chvílemi docela nepříjemné. Ale nemohlo být všechno zalité sluncem, všichni hodní a naladění na stejnou vlnu, že jo. Nicméně tohle byla pro mě premiéra - vážně jsem zatím měla na takové vlky štěstí. Tedy, když pominu protivnou Callypso, ale to se nestalo úplně počítat - prostě malé vlče, které evidentně nemá radost z toho, že má starší nevlastní sestru.
A tak jsem tedy poslouchala, co vlk říká tentokrát. Zatím se mi docela úspěšně dařilo držet se stále v klidu. "No, ještě bych ti pomohla ulovit srnu a ty bys ji pak snědl sám, ne?" Ušklíbla jsem se s povytaženým obočím. "Navíc... Já chuť nemám. Ani na lov ani na srnu," lhala jsem. Dařilo se mi dokonce nepohnout přitom barvou. Docela by mě vypeklo, kdyby můj žaludek dal hlasitě najevo, že je už nějakou dobu prázdný. To se však naštěstí nestalo, takže jsem byla v klidu.
Cizinec se ale evidentně nechtěl vzdát možnosti lovit ve dvou. Nebo o co mu vlastně šlo... Udělit mi nějakou pokořující lekci? Nejradši bych už dávno někam pokračovala, nebylo mi tohle vůbec příjemné. Ovšem když znovu promluvil, lehce překvapeně jsem zamrkala, jak najednou změnil tón. Dokonce se mi představil. "Jmenuju se Feline," odpověděla jsem slušně na jeho otázku ohledně mého jména. Vzápětí jsem se však rozesmála. Že prý si nejsme tak cizí, když známe svoje jména! No k popukání. "No, to je moc pěkné, že známe svoje jména, ale to je tak vše. Jsi pořád stejně cizí, já neznám tebe, ty neznáš mě," ušklíbla jsem se a nespokojeně mlaskla jazykem. Na otázku, jestli mě vůbec někdo učil lovit, jsem neodpověděla. Jen jsem lehce znovu pohledem střelila po tom malém zadečku, které bylo absolutně v pohodě a bezstarostné. Možná i to byla pro něj odpověď. Ne... Ne... Ne... Ne!!! S ním já se učit lovit nebudu! Křičela jsem v duchu. Rigel možná nebyl přímo vyloženě zlý, aspoň zatím. Ale jak jsem si mohla být jistá, že neprovede nějakou levárnu, při které se - v lepším případě - zraním? Nebo snad se něco nepovede a on si na mě vybije zlost? Nohy mi trochu ztěžkly, zůstávala jsem však napovrch klidná. Byla jsem z něj přesto stále dost nervózní, i když jsem nedokázala říct, proč.

Tak jsme se tedy shodli na tom, že ideální bude nechat takovou výpravu na jaro. Ale já z té představy a nápadů byla nadšená už teď! A nechápala jsem, proč mě to nenapadlo dřív. Nebýt Kesselova pošťouchnutí, které vlastně vyšlo jen z běžné konverzace a úvahy, tak bych na to asi nepřišla nikdy. Teď jsem tedy nadšeně přikývla a pohodila oháňkou. "Ujednáno." Zazubila jsem se ještě.
Další zkoušení magie jsem prozatím nechtěla riskovat. Nebo spíš zkoušet. I když jsem se cítila o dost lépe. Asi by nebylo rozumné se vyčerpat natolik, že bych pak byla pár dní nepoužitelná. Konečně jsem dorazila domů, takže pak budu muset vyhledat co nejdříve Maple. Nebo babičku. Ale to zatím ještě mohlo počkat - momentálně jsem požádala o ukázku svého společníka, co s magií dovede. Nadšeně a s tlamou mírně dokořán jsem pozorovala silný vichr, který pročesal koruny stromů a pak se uklidil. A jak se zakrátko před námi vytvořil vír. Nevelký, ale jistě by se někde na otevřeném prostranství dalo vytvořit něco velkého a dost nebezpečného, zničujícího. "Ty jo, to je hustý," pohlédla jsem do Kesselových očí. "Do toho nechceš vlítnout," zazubila jsem se uznale a sama sobě slíbila, že budu hodně trénovat, abych mohla tohle umět brzy. Nebo aspoň něco lepšího, než vyrazíme na tu výpravu, abych mohla být aspoň trochu nápomocná, kdybychom museli zase někomu pomáhat anebo se sami ocitli v nesnázích.