Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Protáhla jsem obličej. Neri se svěřila, že déšť jí nevadí. Vypadá to, že je s ním zábava. “Ale je studený a mně je docela zima,“ řekla jsem a napodobila ji – také jsem se oklepala, abych se zbavila přebytečné vody v kožichu. Nebo alespoň trošku. No jo, bylo sice zábavné se před chvilkou válet v mokré trávě, což mi samozřejmě nevadilo, ale čím déle byl kožíšek mokrý, tím víc byl nepohodlný. Jen jsem nevěděla, jak ho pořádně vysušit.
Za chvilku ale moji pozornost upoutalo něco jiného, takže na mokrý kožíšek jsem dočista zapomněla. Alespoň pro tuto chvíli. Samozřejmě ani já, ani Nerissa jsme neměly ponětí, co je to za tvora. Neměl žádnou chuť, žádnou vůni, podivný vzhled. Mamky jsme se teď hned zeptat nemohly, protože byla zabraná do hovoru s tím novým strýčkem. Pohlédla jsem tedy na sestřičku, která možná přišla s nějakým nápadem. Ale nějak hned zase zapomněla, co měla na mysli, protože hned zase začala uvažovat, proč na nás mamka nemá čas. “Nevím, ale měly bychom se jí připomenout,“ řekla jsem, protože už mě nebavilo, že nás mamka vzala ven a najednou na nás neměla čas a raději se vybavovala s tím cizincem. Pak jsem krátce pohlédla směrem k úkrytu. Zamračila jsem se. Doufala jsem, že Vento přijde s Kianou za námi, abychom si mohli všichni společně hrát, zatímco mamka se vybavuje. Nebo by nás mezitím něco učil on. Jenže po nich nebylo ani vidu, ani slechu. Tiše jsem si povzdychla.
“Víš co, jdeme za ní,“ šťouchla jsem do Nerissy. Pak jsem vzala do zubů toho podivného tvora, aby nám mamka vysvětlila, co to jako je. A navíc je čas jí připomenout, že se musíme něco naučit! Cupitala jsem tedy jen kousek, protože jsme v naší honěné neběžely nikam daleko. Zastavila jsem u mamky a toho cizince a vyplivla šnečí ulitu na zem. “Mami, co je to?“ Zeptala jsem se, posadila se na zadeček a dychtivě vrtěla ocáskem. Pohledem jsem vybídla sestřičku, aby se také tvářila, že je potřeba se o tomto tvorovi dozvědět co nejvíce. Nebo aspoň jak se mu říká. Pak jsem také pohledem zavadila o toho velkého cizího vlka. Nevypadal sice nebezpečně, ale něco mi říkalo, že je lepší mít se raději na pozoru.

Tohle byla vážně docela švanda. Navíc to i příjemně podrbalo zádíčka. Takže příjemné s užitečným! Také Neri se nenechala dvakrát pobízet a poté, co trávu také důkladně očichala, sebou hodila vedle mě a válela se také. Spokojeně jsem se ještě několikrát překulila, načež jsem zůstala na zádech. Pozorovala jsem ocelově šedou oblohu, ze které zase padaly kapky deště, i když tentokrát trošku mírnější, než když jsme vyšli ven. “Pitomý déšť,“ ohodnotila jsem. Tiše jsem odfrkla a otočila se na bříško. Pozorovala jsem mámu a toho cizince. Co pořád řeší? Měla jít s přeci s námi si hrát a učit nás! Než jsem však na mamku zavolala, aby nám věnovala pozornost, tu moji momentálně upoutalo něco jiného. Vedle mě bylo něco podivného. Zvědavě jsem to očichala, ale nemělo to žádný pach, žádnou vůni. Jen zajímavě točitý tvar na kožíšku. No, i když tohle asi nebyl kožíšek. Lehce jsem do té věci šťouchla, ale nejdřív se nic nedělo. Když jsem šťouchla znovu, taky nic. Zkusila jsem to olíznout, ale nemělo to žádnou chuť. Takže to asi ani nebylo k jídlu. Tázavě jsem se podívala na Neri, aby se také podívala, co jsem našla. Kámen to nebyl, ten už jsme znaly. Položila jsem hlavu na tlapky a upřeně tu věc sledovala. Zanedlouho z vnitřku vylezla podivná část, co jsem ani nedokázala popsat, ale oči to mělo úplně jinak. Teda, jestli to byly vůbec oči – takové dva výrůstky na tom podivném těle. “Co to je?“ Nakrčila jsem čenich. Teď už ale nezbývalo než zapojit mamku, aby nám vysvětlila, že jsem právě objevila šneka. Ta věc se ale začala pohybovat směrem od nás. Ale nesmírně pomalu. Zvedla jsem se ze země a vykulila oči. Pohlédla jsem na sestřičku, co ona na to.

Ten pád byl docela překvapivý. Jak také jinak. Ale samozřejmě jsem si musela hrát na hrdinku a tvářit se, že mi nic není. Chvilku mě sice bolelo, jak mi cvakly zuby a spadla jsem na bříško. Nenápadně jsem mrkla na zem, ale naštěstí jsem si žádný zub nevyrazila, protože nic jsem tam nenašla. Tedy, nevím, jak zuby vlastně vypadají, když jsou venku, jestli nějak jinak, než co vidím u maminky nebo sestry… Spíš sestry, my máme přeci jen ještě malé zoubky, na rozdíl od dospěláků. Nicméně jsem si mohla oddychnout. Všechny byly na svém místě.
Nerissa se za mnou starostlivě rozběhla. “Je to dobré,“ usmála jsem se statečně a narovnala se. Byla jsem celá špinavá, ale to mi vůbec nevadilo. Aspoň jsem teď nebyla tak světlá, ale pěkně tmavší, abych byla nenápadná. “Já vím, že to není tvoje vina,“ ujistila jsem ji s úsměvem. Ohlédla jsem se za sebe. V blátě byl slušný otisk mého tělíčka. Vypadalo to docela vtipně. “Jen jsem uklouzla,“ dodala jsem zamyšleně. Mrkla jsem na mamku, která se vybavovala s tím cizincem, tak asi byla ráda, že má na to od nás klid. Ovšem bylo mi jasné, že brzo budeme muset za mamkou zpátky, aby nám ukázala celý les!
Zastříhala jsem oušky a věnovala svou pozornost sestře, která mi oznámila, že našla viníka mého pádu. Ukázala přitom na malý bílý kamínek. To se mi moc nepozdávalo, aby za to mohl tenhle mrňous, spíš jsem se přikláněla k variantě, kterou jsem předtím zmínila – klouzačka po blátě. Ale nechtěla jsem jí kazit radost, takže jsem se rozhodla pro kompromis. “On a bláto za to můžou,“ vyplázla jsem jazyk a zaprskala. “Musíme dávat pozor,“ řekla jsem pak vesele a hopkala o něco kousek dál, kde byla tráva. Rázem jsem zapomněla na honěnou, zvědavě jsem sklonila hlavu a zvědavě začichala. Vonělo to náramně! Nakonec jsem sebou práskla na bok, přetočila se na záda a začala se v mokré trávě zuřivě válet. To byla švanda! A samozřejmě vůbec nevadilo, že byla zelená tráva kolem mě v tu ránu špinavá od bláta. Pohledem jsem vybídla Neri, aby to zkusila taky.

Mamka mě ujistila, že se nemám čeho bát, protože tohle je jenom déšť. No dobrá… Ale déšť je studený a mokrý, zamračila jsem se. Myšlenku mamka samozřejmě nemohla slyšet, nicméně mě potěšilo, když mě pohladila po hlavičce. S rozzářenýma očkama jsem se na ni podívala, usmála se a zavrtěla ocáskem. Že mi mamka ozdobila kožíšek na hlavě troškou bláta, jsem samozřejmě nevěděla.
Zatímco jsme tedy koukaly na ten déšť, maminka pokračovala ve vysvětlování, protože jsme samozřejmě nevěděly, co to je. Respektive to jsme měly názornou ukázku, ale nevěděly jsme, co to způsobuje. Mamka je tak chytrá! Všechno ví! Zatetelila jsem se spokojeně. Její slova o tom, jak porostou kytičky, které jsou barevné, voňavé a budou se mi líbit, potěšila moji dušičku. “Už se těším na kytičky!“ Vykřikla jsem natěšeně. Rozhlédla jsem se kolem nás, zatím jsem ani nic takového neviděla.
Teď jsem ale musela chvíli věnovat pozornost tomu cizinci, který k nám nakráčel. Mamka taky nevypadala, že ho zná, protože sice ho pozdravila, ale ptala se ho na jméno. Přitom jsem si všimla, jak nás k sobě přitiskla blíž. Zamračila jsem se proto a tiše zavrčela. No, v mém podání to spíš znělo, jako když veverka vypouští větry. Ale snaha byla, tak co. Nevěděla jsem, co si o něm myslet – zatím nevypadal nebezpečně, spíš překvapeně a zmateně, nicméně mít se na pozoru bylo určitě na místě. Představil se jako Rayster, takže jsem se hned snažila zapamatovat jeho jméno. Vzápětí jsem se totiž dozvěděla, že patříme do stejné smečky. Patříš sem a mamka tě nezná? Naklonila jsem hlavu na stranu a zastříhala oušky. Pak se zmínil o tom, že spolu vyrůstali. To už jsem zvedla hlavu k mamce, abych zjistila její reakci. A proč ten vlk tak divně mluví?
Dlouho jsem ale na další vysvětlování čekat nemohla. Ačkoliv mě to nesmírně zajímalo, ucítila jsem drcnutí a ohlédla se na Nerissu, která mě vyzývala ke hře. Současně se rozběhla zpod maminčina bříška. To už jsem si mohla všimnout, že neprší. Skvělé! Zaradovala jsem se. “No počkej! Já tě chytím!“ Zavýskla jsem vesele a rozběhla se za sestřičkou. Bylo to příjemnější, když na nás teď nedopadal ten otravný déšť. A snažila jsem se nevnímat, jak je mi nepříjemný ten pocit mokrého kožíšku, jako by se prokousávalo to mokro z něj až ke kostím. Teď bylo nejvyšší prioritou dohonit Nerissu! A tak jsem několika dlouhými nemotornými skoky doběhla až k ní, ale než jsem do ní stačila šťouchnout, podjely mi nožky a já se sklouzla na zem. Přistála jsem celkem tvrdě, až mi cvakly zuby. “Auvej,“ zamrmlala jsem nespokojeně. Opatrně jsem se vysoukala zpátky na čtyři, aniž bych znovu uklouzla. A byla jsem celá od bláta!

<- Úkryt

Maminko, to jsou ale otázky! Jasně, že se těšíme! Vesele jsem poskakovala, stejně jako sestřička, a vrtěla ocáskem, div mi neupadl. Těsně u východu jsme se na okamžik zastavily, maminka ještě vysvětlila, že tomu, co se chystáme udělat, se říká jít ven. Bylo mi jasné, že venku to bude úplně jiné než tady v jeskyni, a také mnohem větší. Navíc toho bude tolik k prozkoumání! Ostatně mamka to vzápětí potvrdila. Ještě jsem se ohlédla, jestli jdou Vento s Kianou s námi, ale nejspíš se rozhodli, že si tady odpočinou. Škoda, mohly jsme se s Kianou seznámit a hrát si! Ale usoudila jsem, že to nám rozhodně neuteče, jen to zkrátka bude později.
A tak jsme se najednou ocitly venku. Na něčem… Co to je? Cítila jsem, jak můj kožíšek najednou těžkne a něco na něj dopadá. Pohlédla jsem nahoru. Jedna z těch věcí, co padaly dolů, mi spadla rovnou do oka. “Au!“ Zakňučela jsem a hned si začala tlapkou mnout oko, abych se toho nepříjemného pocitu zbavila. Přitom jsem nespokojeně vrčela. Mamka vysvětlila, že prší. Vzápětí přešla na jiné místo a vybídla nás, abychom šly za ní. Jelikož to vypadalo, že tam to bude o něco lepší, protože tam není ta mokrá věc, běžela jsem se také schovat. Sestřička se usalašila pod mamkou. Nenechala jsem se samozřejmě utiskovat, naštěstí jsme byly ještě dost malé, takže jsem se vecpala vedle Nerissy a maličko do ní drcla, aby se posunula. Teď jsme byly v suchu pod mamkou, ale kožíšky byly za tu chvilku docela zmáčené.
Náhle se k nám přiřítil nějaký cizinec. Chvíli jsem ho pozorně prohlížela, ale nevypadal jako žádný z těch strýčků, kteří s námi trávili čas v jeskyni od chvíle, co jsme se narodily. Takže o důvod víc být obezřetná a nehnout se od maminky. Raději zůstat v bezpečí u ní. Aspoň prozatím.

Napjatě jsem čekala odpověď na svou otázku, kterou jsem položila mamince. Ostatně, kdo jiný než ona, by mi mohl říct všechno, co potřebuji. Ovšem mamka mě odbyla s tím, že si to povíme venku. Nespokojeně jsem nakrčila čenich. Nechápala jsem, proč mi to nemůže říct hned teď a tady. Každopádně jsem si odpustila nespokojené frfňání, ale jen díky tomu, že jsme se mohly konečně vypravit ven.
Nejdřív ale bylo nadšené přivítání Venta. Měla jsem z toho radost, že je zpátky, a hlavně, že se mu nic nestalo! Vesele jsem vrtěla ocáskem, zatímco jsem si prohlížela malou vlčici, která byla spolu s ním. On mezitím trpělivě představoval mě a Nerissu. Takže jsem se na oplátku dozvěděla, že se ta malá jmenuje Kiana a našel ji nějaký vlk, jehož jméno jsem ještě neslyšela, takže bylo možné, že se zatím tady v úkrytu neukázal. Mamka se také přišla seznámit, vysvětlila Kianě, že je naše maminka a pořádně ji očichala. “Ahoj, Kiano,“ usmála jsem se na ni a povzbudivě jsem vrtěla ocáskem. Vycítila jsem její nervozitu, takže jsem chtěla dát nějak najevo, že se nemusí ničeho bát. Ostatně Vento potvrdil, kromě toho, že nás má rád, bude mít rád i ji a o všechny se postará. Není Vento tatínek? Naklonila jsem hlavu na stranu. Nevěděla jsem, jestli tatínek má stejnou funkci, jako maminka, i když mi něco říkalo, že ano. Ale to bychom asi Ventovi říkali tatínku, ne strýčku. Musela jsem proto počkat, až budeme venku a mamka mi všechno vysvětlí. Nebo spíš nám oběma, i když se Nerissa neptala, byla jsem si jistá, že i ona je zvědavá, co je s naším tatínkem, proč není s námi.
Vesele jsem poskakovala, maminky názor, že jsme v jeskyni už dlouho, jsem sdílela, takže jsem se moc těšila, co nás tam čeká. Rozhodně ale nic nebezpečného nebo zlého, když už to, co tam bylo, Vento zahnal. Pomyslela jsem si, že se ho na to pak musím zeptat, co se stalo, proč jsme nemohly jít ven předtím, a teď ano. Každopádně ještě před tím, než jsem se rozběhla ven, jsem počkala – strýček totiž odběhl a za chvilku se vrátil s kusem masa. Bylo to stejné, které už jsem ochutnala. Moc velký hlad jsem neměla, takže jsem si odtrhla menší kousek a zbytek přenechala velkoryse Kianě. “Děkuji. Přijďte taky ven!“ Postavila jsem se na zadní nožky a s úsměvem se opírala o Venta. Byl vysoký. Ne jako maminka, ale vyšší než já, takže jsem mu nemohla olíznout tvář. Takže jsem mu jen zarejdila čumáčkem v srsti. “Zatím ahoj!“ Usmála jsem se na něj a na Kianu. Chtěla jsem se seznamovat s novou kamarádkou, ale i poznávat svět mimo tenhle prostor, který mě začínal dost nudit. Takže nejideálnější řešení bylo, aby kamarádka přišla za námi ven. Hurááá, jdeme ven! Jásala jsem a běžela za maminkou a sestřičkou.

>> les

Čekala jsem na odpovědi, ale ty nepřišly. Tedy ne hned na to, co jsem se ptala. Ale aspoň jsem se dozvěděla, co je to pohádka. Takže jsem se usadila o něco pohodlněji a poslouchala vlčici, která se pustila do vyprávění o krásné vlčici. O něco později jsem se tedy také ke své radosti dozvěděla, co je to tatínek. Nebo možná spíš kdo. Když se vlčice odmlčela, zamyslela jsem se. A kde je v tom případě náš tatínek? Pohlédla jsem na sestřičku, která pozorně poslouchala. Dospěla jsem k názoru, že odpověď na tuto otázku by mohla poskytnout maminka. Takže jsem si usmyslela, že se jí na to hned zeptám. Pak jsem zase svou pozornost zaměřila na vlčici, která pokračovala v povídání. Mračila jsem se nad tím, co jsem slyšela, kdy mladá vlčice neposlechla maminku, našla si přítele a co ten provedl. “Zlý vlk,“ zabrumlala jsem spíš pro sebe. Nakonec to ale dobře dopadlo, maminka se na svou dcerku moc dlouho nezlobila a znovu ulovily nějaké ty zásoby, o které je ten zlý vlk, který se tvářil jako hodný, připravil. Hlavičkou se mi toho honilo hodně. Zřejmě nejsou všichni hodní. Ale jak poznám, kdo je hodný a kdo zlý? Zamyslela jsem se. Než jsem se ale stačila Islin zeptat, protáhla se a odešla ven. Zamračila jsem se. Vždyť je zákaz chodit ven! Zavrčela jsem tiše. Nebo možná jen pro mě a Neri, protože jsme ještě malé, mudrovala jsem. Ale mě už to nebavilo, chtěla jsem jít poznávat svět!
Nicky, který poslouchal bedlivě s námi a prožíval příběh možná víc, než já a Neri, se rozběhl za ní. Přitom ale komicky upadl na čenich. Než jsem se ale stačila za ním rozběhnout, sám se zvedl, takže podle všeho byl v pořádku. Pak ještě řekl něco směrem ke světlé vlčici, jakože nebezpečí polevilo a běžel také ven. Naklonila jsem hlavu na stranu a podívala se na maminku. “Maminko, kde je náš tatínek?“ Zeptala jsem se zvědavě. Tohle bylo docela důležité. Podle všeho, co nám teta vysvětlila v pohádce, by tu měl být přeci s námi. I když on v tom příběhu nebyl nijak důležitý, spíš se mluvilo o mamince té vlčice. Ale stejně. Tohle bylo něco, co jsem potřebovala nutně vědět.
Za chvilku ale mou pozornost převzala sestřička, která se najednou zvedla a začala vesele poskakovat. Pohlédla jsem směrem, kterým skoro všichni odešli pryč. Měla pravdu, Vento byl zpátky. “Vento! Zpátky!“ Zajásala jsem a ocásek se mi rozkmital ze strany na stranu. Běžela jsem za ním, abych ho pozdravila. Ale za chvilku jsem se zastavila, protože jsem si všimla, že není sám. Vedle něj poněkud ostýchavě postávala tmavá vlčice, která vypadala, že je stejně stará, jako my. Tázavě jsem se na něj podívala. “Kdo je to?“ Zeptala jsem se a zvědavě si nově příchozí prohlížela. Věkově jsme na tom nejspíš byly stejně, ale naše sestřička to určitě nebyla – to by od začátku přeci byla s námi tady. Pak jsem si vzpomněla na slova Islin, kterak nemáme vodit do úkrytu cizince, protože je to nebezpečné. Vzápětí jsem ale tuhle myšlenku zaplašila. Ano, tohle si jistě budu pamatovat, ale nevěřila jsem, že by tahle mrňavka mohla být nebezpečná. A i kdyby, Vento by ji určitě nepřivedl sem, aby nám mohla ublížit.

Tázavě jsem pořád sledovala tmavou vlčici, ale nedostaly jsme odpověď na to, co je to tatínek. Jen zopakovala, že snad máme maminku a tatínka. No, tak maminku máme, co bylo jasné, ostatně Nerissa jí ukázala, kde máme maminku. Snad si ale nemyslí, že to nechám bez odpovědi! Chtěla jsem vědět všechno. A tohle bylo evidentně také něco důležitého.
Jenže najednou se téma úplně změnilo. Tmavá nám totiž navrhla něco jiného – abychom si poslechli nějakou pohádku. Opět mě v otázce předběhla Neri, takže jsem doufala, že se tentokrát odpovědi dočkáme. Nicoli byl evidentně z toho nápadu nadšený, protože nás hned vybízel a nadšeně poskakoval. Kromě toho, že to má být skvělé a že ona vlčice to umí skvěle vyprávět, jsem se dozvěděla, že se jmenuje Islin. Bylo to krátké a jednoduché, tak jsem doufala, že to nezapomenu. Pohlédla jsem na maminku, co tomu říká. Kromě oznámení, že tu žijeme se svou mámou a její mámou, jsem od ní nic jiného neslyšela. Takže nové slovo, kromě tatínka – babička. Kdo je babička? Otázku jsem musela položit o něco později. Nicoli popadl sestřičku do zubů a pomohl jí přenést se tam, kam on měl namířeno, zatímco já se musela patlat sama. Ne, že bych s tím snad měla problém, už jsem měla docela sebejistou chůzi. Došla jsem tedy ke kusu kožešiny, kde Nicolas nadšeně čekal, až se začne vyprávět ta pohádka. “Co je tatínek? Co je babička?“ Zajímala jsem se zvědavě, jakmile jsem si kecla na kraj kožešiny. Upřela jsem pohled postupně na všechny, ale nejdéle jsem se dívala na vlčici, která se nás ptala na tatínka, a pak stejně dlouho na maminku, která zmínila onu babičku.

Už už jsem si myslela, že má výprava bude úspěšná. Našla jsem východ z úkrytu, kterým předtím zmizel Vento, ale samozřejmě jsem nevěděla, co mě tam čeká. Jen když jsem odtud zaslechla podivný táhlý zvuk, na okamžik jsem se zarazila. Našpicovala jsem ouška ve snaze zjistit, co to je a odkud to je. Nebo co to dělá. Nebo kdo… Jenže jsem měla po výpravě – narazila jsem lehce do velké tmavé vlčice, která mi stála v cestě. Zamračila jsem se. To už byla u mě i sestřička, evidentně byla se mnou za jedno v tom, že chceme za Ventem. Pohlédla jsem na velkou vlčici, jejíž jméno jsme ještě neslyšely. Vypadalo to, že nás chce zaměstnat něčím jiným, nebo odvést naši pozornost. Pche, odfrkla jsem si tiše. Když se ptala na maminku, odpovědi se ujala sestřička, když ukázala na naši maminku, která stála někde vzadu s ostatními, i když zřejmě byla na pozoru – a nejen ona - protože jsem ji slyšela zvolat mé jméno těsně před tím, než se velká vlčice pustila do hovoru s námi. Ovšem nechápala jsem, co to je to druhé, na co se ptá. A nebyla jsem sama. Ovšem Neri byla rychlejší v otázce. “Ta-tí-nek? Co je to?“ Položila jsem otázku také, aby věděla, že to slovo neznáme. No, asi toho bylo víc, co jsme ještě neznaly, ale vypadalo to na něco důležitého, když se ptala hned po mamince. Tím, že jsem se zeptala i já, jsem dodala na důležitosti, abych bylo jasné, že potřebujeme odpovědi.
Pak jsem si ale kecla na zadeček a uraženě nafoukla tvářičky. Neri byla také uražená a naštvaná, ale zůstávala stát. Všichni byli proti, abychom šly ven! “Proč ne? Vento venku!“ Zaprotestovala jsem nahlas, abych vyjádřila postoj, který byl stejný, jako sestřin, takže jsme byly samozřejmě za jedno. Nicoli mluvil o nějakém ne-bez-pe-čí. Co je to? Vycítila jsem z nich napjatost a vážnost, navíc tomu moc nepřidala vlčice s jasnýma modrýma očima, která sice říkala něco o tom, že to bude v pořádku, ale na její tváři se objevily slzy. Tázavě jsem pohlédla na maminku, Nicoliho, vlčici, která stála před námi a vlastně po všech ostatních, kteří tu byli a zakazovali nám jít ven. Bylo to divné!

Zatímco jsem čekala, jestli dostanu ještě nějaký kousek té dobré bašty, přišla k nám maminka. Spokojeně jsem se na ni usmála a vrtěla ocáskem, zatímco ona nám vysvětlovala, že to, co jsme právě jedly, bylo maso. “Ma-so! Ma-so! Maso!“ Opakovala jsem po ní. “Maso dobrý!“ Pokračovala jsem v hodnocení. Ovšem přeci jen… Využila jsem toho, že maminka leží a nenápadně se přemístila k jejím slabinám. Ležela spíš na břiše, ale já si uměla poradit, protože u zadní nohy jsem zahlédla to – co jsem potřebovala. Šťouchla jsem ji čumáčkem a jakmile se trošku pohnula, využila jsem příležitosti a hned se přisála. Maso dobrý, ale tohle taky! Spokojeně jsem do bříška posílala doušky teplého mléka od maminky.
A pak jsem se dočkala, když ten jeden velký vlk ke mně přisunul další kus masa. Vykulila jsem očka, byl mnohem větší než ten předchozí! Hm, ale já si poradím! Nenechala jsem se odradit. Teď už jsem věděla, jak asi na to, ale… Celé tlamičky se mi to prostě nevešlo. Malá tlama! Mračila jsem se. Pak mě napadlo vzít kus na kraji do zubů a na zbytek se postavit předníma nohama, abych oddělila menší kousek od zbytku. Chvíli to trvalo, protože jsem ještě neměla moc sílu. Ale nakonec… Joho! Povedlo se! Vítězoslavně jsem žvýkala oddělený kousek masa, který se mi už víceméně do tlamičky vešel.
Mou pozornost však nyní získal vlk, který mi dal sousto jako první. Podívala jsem se na něj zlatavýma očkama a poslouchala. Nabádal mě, abych zůstala s nějakým Nicolim. Pak ukázal na toho černobílého, který mi dal svůj velký kus masa. Aha! “Ni-co-li?“ Slabikovala jsem po něm a tázavě se podívala, jestli jsem to řekla správně. Pak ukázal na maminku, abych tu zůstala i s ní. On, že je Vento, musí jít někam ven. Pak něco řekl Nicolimu. Já jsem dál neposlouchala, Vento hned odcházel někam ven. “Ven-to!“ Zavolala jsem na něj. On už mě slyšet nemohl, to mi však samozřejmě nedošlo. Také sestřička si všimla, že náš kamarád odešel a chtěla jít za ním. “Jo! Ven!“ Přidala jsem se k ní, ale nechtělo se mi čekat, až co se bude dít. Prostě jsem se sebrala a vypravila se směrem, kterým odešel Vento.

Na chvíli jsem ještě věnovala pozornost velkému vlkovi, na kterého jsem se před chvilkou culila, protože najednou někam vyběhl. Zvědavě jsem tedy čekala, co se bude dít. Naklonila jsem hlavičku na stranu. Kam to jde? Proč tak najednou? Co se děje? Už jsem se chtěla vypravit se za ním podívat, ale za chvilku se vrátil a hodil něco na zem. Nakrčila jsem čenich a pak ho zapojila do akce, protože ta věc byla zajímavě cítit. To musím za chvilku prozkoumat, usmyslela jsem si.
Průzkum je bez pochyby důležitá věc, nicméně začal na mě mluvit ten druhý vlk, za kterým jsem se přišla podívat celá zvědavá, co ho tak rozradostnilo. Spokojeně jsem se na něj usmívala, když chválil, jak mi to jde s vrtěním ocásku. Jasně, že mi to jde! Po jeho slovech jsem rozkmitala ocásek ještě víc. Nebo tedy jsem aspoň doufala, že jsem to trošku vylepšila. Na to se ale rozeběhl pryč s žádostí, abych na počkala. Cože mám dělat? Posadila jsem se na zadeček a koukala za ním. Tázavě jsem pak hodila očkem po vlkovi, který sem přinesl nějakou tu zajímavou věc, kterou jsem chtěla posléze prozkoumat, jestli to nikam neodnesl, to by mě naštvalo!
Za okamžik byl zpátky, nesl v tlamě tu samou věc, která ležela na zemi. Zvědavě jsem přišla blíž, ale protože s tím něco dělal, tak jsem nakukovala, o co jde, abych se to naučila taky. Rozdělil to na několik menších kusů a podával je ostatním vlkům. Co to je? Proč to dělá? S hlavičkou znovu na stranu jsem vše bedlivě pozorovala. Mezitím se prostorem linula zajímavá a lákavá vůně. Když bylo vše rozdané, lehl si s jedním kusem v tlamě přede mě. Maso? Tohle je tedy maso? Hmmm. Nikdy jsem o tom neslyšela. To se papá? To ale není maminčino mlíčko, přišla jsem váhavě k němu. Zvedla jsem hlavu, abych tu věc v jeho tlamě očichala pořádně z blízka. To byla vůně mnohem intenzivnější. Do tlamičky se mi nahrnuly sliny, až jsem musela hlasitě polknout. Opatrně jsem chytila kus masa, který koukal vlkovi z tlamy, do svých malých zoubků. Chtěla jsem si to vzít pro sebe, ale nešlo to. Proč to nejde? Dej mi to! Stiskla jsem pevněji a s rádoby zavrčením, které znělo spíš jako postižené chrčení jsem zatáhla víc. Zase nic! Rozhodně jsem se ale nedala, zkusila znovu zatahat, až maso z tlamy povolilo a já ho držela vítězoslavně ve SVÝCH zubech. Hrdě jsem vypjala hruď a spokojeně vrtěla ocáskem. Pak jsem maso položila na zem a bedlivě se rozhlédla, zda mi ho někdo nechce sebrat – třeba sestra. Ale ta byla zaměstnaná něčím jiným. Ještě naposledy jsem to očichala, uchopila do zubů a uvěznila v tlamičce. Chvilku jsem jen tak stála se soustem na jazyku. Ta chuť byla ještě lepší, než vůně! Pomalu ale důkladně jsem začala žvýkat. Byl to docela velký kus, dalo to práci ho pořádně zpracovat, ale zadařilo se a mohla jsem polknout. Podívala jsem se nadšeně na své dva společníky. Ještě! Ještě! Koukala jsem na ně celá dychtivá. “Ham!“ Řekla jsem, aby bylo jasno, co chci.

Zvědavě jsem si prohlížela ty velikány, kteří byli všude kolem nás. Bylo jich tolik! A každý vypadal úplně jinak. Ale vypadalo to, že se jim líbíme. Nebo aspoň té většině, která si nás všímala. Jeden z těch velkých tvorů byl u mě a sestřičky a něco na nás žvatlal (/Nickolas). “Chi!“ Udělala jsem na něj a zavrtěla ocáskem. Nebo aspoň jsem si to myslela, že jsem to udělala.
Za okamžik jsem uslyšela nějaký zvuk hned vedle mě. To moje sestřička. Něco vyžbleptla a párkrát do mě drcla. Já jsem na ni vesele koukala a zkoušela do ní tlapkou šťouchnout. Ale bylo to docela náročné na koordinaci – trošku se nadzvednout, protože v leže to úplně tak dobře nešlo. Nakonec jsem vyhodnotila, že nejjednodušší bude sedět zadečkem na zemi, tím mít stabilitu, a jednou tlapkou můžu do sestry šťouchat. To byla docela švanda!
Brzy jsem ale sestřičce přestala stačit, nebo se jí to přestalo líbit, kdo ví. Místo toho se rozhlížela kolem nás. Vydala pak bojový pokřik a vrhla se nějakému jinému velikánovi po noze. Chvíli jsem ji pozorovala, jak se nevzdává a statečně bojuje. Já jsem ale náladu neměla. Místo toho jsem se pomaličku zvedla. Udělala jsem pár krůčků, ale byla to docela fuška – nožky se mi ještě docela motaly a neměla jsem v tom systém. Nicméně se podařilo a já na to za chvilku přišla. Takže s širokým úsměvem, který jsem věnovala všem okolo, jsem se vypravila za tmavým vlkem, který nás předtím opečovával (/Vento). Posadila jsem se před něj a vesele vrtěla ocáskem. Zrovna měl z něčeho radost, možná z toho byl i trošku překvapený, dožadoval se pozornosti, tak jsem byla tady.