Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Maminka moje slova opakovala. A Adiram, i když tak ze začátku nevypadal, prohlásil, že to ví. No jasně, ale podle mě o tom moc přesvědčený nebyl. Ale to už byl jeho problém, jestli tomu věří nebo ne. Mamka nelže. Rozhodně ne nám. A určitě nelhala ani jemu. Proč taky. Co by z toho měla? Moje mladá hlavinka si však nedokázala představit, že by někdo lhal, co by z toho měl, proč by to dělal a podobně. Ano, musela jsem asi na to dávat pozor, protože jsem měla stále na paměti, že jsou i zlí vlci, kteří jistě lžou. Ovšem maminka mezi ně nepatří. A věřila jsem, že ani on ne. Ten… Táta. Pořád mi to nějak nešlo správně na mysl. Byl to šok pro nás oba a těžko říct, pro koho větší. I když jsem se přikláněla k tomu, že větší překvapení to bylo pro něj, když tvrdil, že vlčata mít nemůže. Evidentně může. Jestli to tvrdil mamince schválně, nebo to věděl, nebo o tom byl minimálně přesvědčen… Raději jsem ale těch úvah nechala, nebo by mě za chvilku bolela hlava.
Takže jsem se odhodlala a přišla jsem k tátovi blíž. Sklonil ke mně hlavu, aby nebyl tak vysoko. To jsem ocenila a zakřenila se na něj. Mamka mu pak ještě sdělila, že mám sestru jménem Nerissa. Zamračila jsem se. No jo, kde ta vlastně vězí? Otočila jsem se směrem, kterým jsme se přišly, ale po sestře nebylo vidu ani slechu. Ani Rayster se neblížil. “Kde vlastně je?“ Zabrblala jsem. Tohle byla docela důležitá věc v našem životě a ona je někde pryč. A proč ji mamka nehledá? Neublížil jí nakonec Rayster? Vypadal sice neškodně, ale…
Zastříhala jsem ušima, když mamka vykřikla. Ohlédla jsem se, nejdřív jsem si myslela, že se raduje, že se k nám blíží sestra s Raysterem, ale to byl omyl. Mamka upozornila na kolem nás letícího ptáčka. A abych náhodou nic nepřehlédla, ještě do mě šťouchla. Podívala jsem se tedy směrem, kterým ukazovala. “Ano, je hezký,“ potvrdila jsem při pohledu na toho barevného opeřence, který zpíval jazykem, kterému jsem nerozuměla. Ale znělo to hezky. Mamka se zmínila, že má ptáčky ráda, nepřipadá si s nimi sama. Chápavě jsem kývla, ale nebyla jsem si jistá, jestli vím, co znamená cítit se sama. Každopádně mi teď vrtalo hlavou, jestli je tedy táta důležitý, nebo ne, protože před nějakým časem, když jsme se na něj ptaly, nám bylo řečeno, že není. Ale když teď byl tady…?

//Wolfganie

Babička mě ujistila, že takové horko je v létě normální. Trošku jsem nespokojeně nakrčila nosík, ale holt jsem se s tím musela smířit. Jen jsem chápavě přikývla, jakože beru na vědomí. Bylo to takové občas docela únavné, že by mě snad ani nebavilo si hrát. Nicméně teď jsem stejně chtěla vyzvídat nějaké informace o mamince a jejích sourozencích a dozvědět se nejvíce o naší rodině, takže nějaké přemýšlení o ochlazení šlo stranou.
Nastražila jsem ouška, zatímco si lehla vedle mě do stínu a povídala. Zapamatovala jsem si jména jejích bratrů – Kenai a Cassian, který byl hodně podobný mamince, aspoň co se povahy týkalo. Jen byla docela škoda, že oba měli toulavé tlapky, a tak brzy odešli z domova. Takže vlastně babička ani nevěděla, kde jsou a jak se mají. A tím pádem to nejspíš ani nevěděla mamka. Ostatně ta mi to před časem také potvrdila. Napadla mě otázka, jaké to asi je mít bratra. Jestli je to stejné, jako mít sestřičku. Ale to asi byla otázka pro maminku, jak se svými bratry vycházela, jestli si s ní hráli a ochraňovali ji, jako jedinou sestřičku jako správní velcí bráchové.
Když jsem se pak zeptala na dědečka, babička trošku posmutněla, ale odpověděla mi. Dědeček měl kožíšek trošku tmavší než já. Maminka má prý hodně vlastností po něm, takže jsem si mohla názorně tak nějak představit, jaký asi byl. “A co se vlastně s dědou stalo? Také šel někam pryč, jako Cassian a Kenai?“ zeptala jsem se bezelstně, aniž by mě napadlo, že se mohlo stát něco špatného. Ostatně s něčím takovým jsem se nesetkala, takže mi to ani nemohlo vytanout na mysli. Natáhla jsem si nožky před sebe a ztěžka vydechla, zatímco jsem čekala na babiččinu odpověď.

Vypadalo to, že Adiram je stejně překvapený, jako já. A možná ještě více. Sice jsem moc nerozuměla tomu, o čem se s mámou následně dohadovali, ale poslouchala jsem. On totiž tvrdil, že on nemůže být mým a Nerissiným tátou. To jsem se zamračila. Jako by snad tím chtěl říct, že maminka lže? Zavrtěla jsem hlavou. Kdepak! Když maminka tvrdí, že on je náš otec, tak to taky je pravda. Těm řečem o dospěláckých věcech jsem nerozuměla. Nebo že on má nějaký nedostatek, a maminka taky… No z toho mi šla hlava kolem, takže jsem si z toho neměla co vzít. Nebylo to řečeno přímo a jasně, takže… Ne, tohle jsem raději nechala na nich, aby si to vyříkali. Pravda, nebyla jsem mu podobná, ale to ani Nerissa. Ta teda byla po mamce, ale jak jsme si před časem vyjasnili, já jsem byla barvou po dědečkovi. Takže tak: nemusím nutně být podobná žádnému z rodičů, jak jsem se sama přesvědčila. Vlastně babička Wolfi měla také úplně jinou barvu kožíšku než mamka.
Raději jsem nechala dumání o barvách kožíšku, které by mohly být důkazem, že jsem něčí potomek. Mamka mě znovu ujistila, že on sice tvrdí opak, ale já opravdu jsem jeho dcera. Souhlasně jsem přikývla a pohlédla na Adirama. “Maminka nelže,“ prohlásila jsem tak vážným a důležitým tónem, jakého jsem byla schopna. Vybízela mě, abych tátu klidně objala a že je to vlastně super, jak názorně hned předvedla. Já jsem nakrčila čenich. Nevěděla jsem, co si o tom mám myslet. Asi o nás opravdu nevěděl, protože jinak by možná s námi přeci jen byl. Jenže to by nejdřív musel opustit svou původní smečku, pokud by s námi chtěl být. Byla jsem si jistá, že mamka by Sarumenský les neopustila, aby mohla jít za ním, i když… Ach jo. Pohlédla jsem tázavě na Adirama, jestli tedy bere na vědomí, že je můj táta a má zájem o nějaké ty objímačky. Nechtěla jsem začít sama, pokud by on o to neměl zájem, že jo. Nebo možná kdybych ho objala, tak by se mu to zalíbilo… No… Nejistě jsem se tedy sebrala a přiťapkala k němu, očima stále připoutaná k těm jeho modrým, jestli uvidím nějaký náznak vřelosti, nebo jestli se usměje či něco řekne.

“Já jsem na tebe volala, ale neslyšela jsi mě,“ odpověděla jsem mamce na výtku, abych na ni příště zavolala, protože si ona neuvědomila, že mám ještě krátké nožky na to, abych jí stačila. Ale to už bylo fuk, hlavní bylo, že se mi mamka zase až tak úplně z dohledu neztratila, respektive si snad včas uvědomila, že nikde nejsem a byly jsme zase spolu, takže jsem mohla zase uhasit začínající paniku. Takže jsem mohla v klidu pak vysvětlit, proč jsem se tak opozdila. Důvod ji evidentně rozesmál, až se hlasitě projevila o tom, že to je v pohodě, že každý na světě bobkuje. Zakoulela jsem očima. Jasně, nedávno bobkoval i Rayster, když snědl toho šneka. A byl to normální jev, nicméně intimní záležitost, o které nemusel vědět každý. Nota bene nějaký cizinec, že jo.
Po očku jsem pohlédla na toho tmavého vlka, který tu byl s mamkou. Předtím se spolu bavili, ale jelikož jsem se zjevila na scéně já, tak se věnovala mamka mě, zatímco on si prohlížel své nohy. Nebo možná koukal do země. Všimla jsem si přitom, že má stejně modré oči jako babička Wolfganie. Jeho kožich byl světlý a na hlavě měl nějakou zvláštní ozdobu. Maminčina další slova mi pak vyrazila dech. Vykulila jsem oči a s otazníkem v nich se na ni podívala. “Eh?“ Vyklopila jsem ze sebe. Víc jsem v ten moment nebyla schopna. Znovu jsem se pak otočila na toho vlka, o kterém maminka tvrdila, že je mým… tátou??? Maminka vzápětí doplnila, že se potkali náhodou a tak máme možnost se seznámit, protože on mě a Nerissu nezná. Takže na nic nečekala a hned mu oznámila, že jsem Feline. A on prý Adiram. Nedůvěřivě jsem si ho změřila, zatímco mamka si kecla do trávy. Pak jsem se ohlédla po mamce. “Táta?“ Vyslovila jsem přiškrceným hlasem. To bylo ještě víc než předchozí eh. Ale moje hlavinka šrotovala tak divoce, že jsem nestíhala ani myšlenky třídit, natož pak se ještě soustředit na to, abych řekla něco smysluplnějšího. Takže teď byl na řadě on.

//Wolfganie

Slunko pálilo jako o život. I tady v lese, kde bylo hodně stromů, to bylo celkem dost znatelné. No… Bylo to mé první léto, takže jsem si nebyla jistá, jestli je to normální, nebo ne. Nicméně mohla jsem si už udělat názor, že nejlepší je přeci jen jaro. To je příjemně na slunku, květiny kvetou a příjemně voní, pod tlapkami měkký koberec zelené trávy. V zimě ten studící sníh nebyl nic moc. A teď to pražící slunko taky nic moc. Otevřela jsem tlamu a vyplázla jazyk, abych se alespoň trochu ochladila.
Rozhlédla jsem se kolem sebe, kde bych našla nějaký příjemný stín, kde bych se mohla schovat. Stromů bylo dost, takže výběr byl celkem slušný. Ale protože jsem zahlédla babičku, vesele jsem se rozběhla za ní. “Babi Wolfi!“ Zavolala jsem vesele, aby o mě věděla a neutekla mi. Doběhla jsem k ní a za zběsilého pohazování ocáskem ze strany na stranu jsem se k ní přitulila. “Je takové horko normální?“ Zeptala jsem se vzápětí s očima upřenýma do jejích krásně modrých. Byly úplně jiné než maminčiny zelené. A jaké mám oči já? Pořád jantarové? A proč jsou každé oči jiné? Zkoušela jsem si vzpomenout, jestli jsme se na tohle téma s maminkou už bavily.
Chvíli jsem přestala dumat a raději se věnovala plně babičce. “Babičko, a jaká byla maminka, když byla malá, jako my? A jací jsou její bratříčci? A jaký byl dědeček Noktisiel? Vážně mám barvu kožíšku jako on?“ Vychrlila jsem na ni salvu otázek, na které jsem potřebovala odpověď dřív. Téma oči bylo na řadě potom. Spokojeně jsem se přitom rozvalila do stínu jednoho z jehličnanů a mrkla na babičku, jestli si udělá pohodlí také.

<< Kopretinová louka

Mamka byla tak natěšená. Ještě víc než já. Chvíli jsem jí stačila, ale brzy zařadila takovou rychlost, že jsem za chvilku místo vedle ní běžela za ní. A než jsem mrkla podruhé, byla jsem zase za jejím ocasem. “Mami!“ Houkla jsem, ale ona jako by mě neslyšela. Možná mě vážně neslyšela, protože jinak by samozřejmě zastavila nebo zpomalila. Jenže já, i když jsem byla o něco vyšší než nedávno, pořád jsem ještě neměla tak dlouhé nohy, jako ona. Zakroutila jsem očima. Nevěděla jsem, jestli ještě mám zkoušet volat. Raději jsem to ale nechala být a snažila se, abych viděla aspoň její ocas, nechtěla jsem, a hlavně nemohla jsem ji přece ztratit z dohledu!
No jo, jenže vlk míní, příroda mění. Najednou mi zaškrundalo v bříšku, pak o něco níž ve střevech. “Teď ne,“ zamručela jsem tiše. Snažila jsem se to potlačit. Nejdřív jsem přece musela dohnat mamku, abych se neztratila! Ale nedalo se. Bříško zabolelo tak, až jsem se zastavila. Muselo to ven. Ohlédla jsem se, kde je Nerissa s Raysterem, ale evidentně se buď flákali někde vzadu, nebo se za námi vůbec nevydali… Kdo ví. Odfrkla jsem si a zaběhla za keříček, abych si mohla ulevit. Přitom jsem doufala, že si mamka vzpomene, že jsem běžela s ní a teď tam jaksi nejsem.
Když byla potřeba vykonána, rozběhla jsem se zase co nejrychleji v jejích stopách. Cítila jsem její vůni, takže to bylo dobré znamení. A jakmile jsem proběhla mezi stromy k řece, zahlédla jsem, jak zmateně pobíhá, volá moje jméno a napůl komunikuje s tmavě hnědým vlkem, který tam byl taky. Zamračila jsem se. Takže cizinec – teď se mohlo projevit moje poučení – nevěřit cizincům. “Mami, tady jsem!“ Zavolala jsem na ni. S ocáskem kmitajícím ze strany na stranu jsem doběhla k ní. “Běžela jsi na mě moc rychle,“ začala jsem omluvně vysvětlovat. “A pak jsem musela…“ Střelila jsem očima po cizinci, tohle nemusel slyšet. “Udělat bobek,“ dodala jsem tlumeným hlasem, aby mě neslyšel, tohle mohla slyšet jenom mamka. “Ale Nerissa s Raysterem za mnou nebyli,“ řekla jsem zamračeně. Pak už jsem po očku začala sledovat zdejší okolí. Vypadalo to docela pěkně – až na toho cizího vlka, který mi nelíbil. Chtěla jsem mít soukromí sama s mamkou, případně se sestrou a Rayem, až budeme lovit a plavat. “Tady budeme?“ Zeptala jsem se jí zvědavě.

Maminka mi přitulení se oplatila. Spokojeně jsem se k ní přitiskla. Pořád mi ale nešlo na rozum, proč jí ta zlá vlčice musela ublížit. Mamka to evidentně také nevěděla. Možná ji něčím naštvala. Ne, tohle se mi nezdálo. Tedy možné to asi bylo, ale proto přeci nemusí ubližovat malému vlčeti. Jasně, chápala jsem, že jako existují hodní vlci, tak existují i ti zlí. Musím se mít zkrátka pořád na pozoru. To jsem si zapsala na první místo – být ostražitá přede všemi cizinci. Maminka sice navrhla, abych se nejdřív zeptala, ale… “Když je zlý, může taky lhát.“ Zamudrovala jsem. “Třeba by se tvářil jako kamarád a pak mi ublížil,“ dodala jsem přiškrceným hlasem. Doufala jsem však, že tohle mě nikdy nepotká. Nechtěla jsem si připustit, že by se mi mohlo někdy stát něco ošklivého nebo zlého. Jenže jsem ještě nějak nepřijímala fakt, že i když se budu snažit se toho vyvarovat, pokud se to má stát, tak se to stane, protože to je prostě osud. Raději jsem nad tím už nechtěla přemýšlet.
Raději jsem vesele vrtěla ocáskem, když mi mamka taky řekla, že mě má hodně ráda. Tohle se poslouchalo moc fajn. Maminka byla fajn. Nejlepší na světě. A líbil se mi její nápad, abychom zkusili najít něco k jídlu a zaplavaly si ve vodě. Tázavě jsem se ohlédla po Nerisse, která se teď pořád družila s Raysterem. Mamka prohlásila, že určitě půjdou s námi. Pohodila jsem hlavou a raději běžela za ní.

>> Esíčka

Pořád jsem tak nechápavě koukala na mamku, jak hází hlavou, a přitom její ouška zajímavě poletují kolem. Jenže mně to nešlo, neměla jsem je totiž dolů jako ona, ale nahoru, stejně jako ostatní. To mě zajímalo, protože vážně nikoho jsem ještě neviděla, kdo by měl ouška jako maminka, takže jsem se zeptala, jak k tomu došlo. Přestala tedy blbnout a pustila se do vyprávění. S tlamkou do kořán jsem se dozvěděla, jak ji jako malou, když se zatoulala z lesa, našla nějaká cizí šedá vlčice a ošklivě ji pokousala. Údajně nejen na uších, ale nic jiného nebylo viditelné, takže to bylo buď dobře schované nebo se to už dávno zahojilo. Posmutněla jsem. Jak někdo mohl ublížit malé mamince! Mně to začalo dost trápit, i když mamka vypadala, že je s tím už tak nějak smířená. Navíc jí naštěstí nepoškodila sluch, takže aspoň, že to dopadlo víceméně dobře. “To se nedělá, ubližovat malým vlčatům,“ zamračila jsem se. “Proč to udělala?“ Zeptala jsem se a zvědavě na ni znovu upřela zlatavá očka. Následovalo poučení, abych si dávala pozor, protože samozřejmě neexistují jen hodní vlci. Ano, to jsem si myslela před tím, než jsem si poslechla pohádku od tety. Předtím jsem měla za to, že jsou všichni hodní a milí jako strýček Vento nebo Nick. Ale pro mě ta pohádka byla dost poučná, takže mamka mě teď utvrdila v tom, co jsem si už dávno uvědomila. Proto jsem jen vážně přikývla.
Mamka si teď lehla vedle mě. Prohlédla jsem si teď její ouška z blízka. No, kromě originální barvy měla i originální ouška, takže jsme si nikdy nemohly mamku splést s žádným jiným vlkem. “Mám tě ráda, mami,“ přitulila jsem se k ní a spokojeně se zavrtěla. Slunce příjemně hřálo, obloha byla modrá a mně bylo moc fajn. Když jsem zaslechla její hlas, stočila jsem ouško k ní, zatímco jsem po očku pozorovala Nerissu, která si teď kupodivu povídala s Raysterem. No, jemu jsem předtím moc nevěřila, ale co jsme s ním strávili trošku času a poznala jsem ho, věděla jsem, že to nebude žádný zlý vlk. Spíš takový hodný a naivní strýček. Mamka navrhovala, abychom pokračovali v cestě a mohli bychom také zkusit najít něco k jídlu. No jasně, Nerissa měla hlad! Ale mamčino blbnutí s ušima tomu dalo na chvilku zapomenout. A abych pravdu řekla, už se začínal projevovat i u mě. To plavání ve vodě znělo taky dobře. Další nová činnost, kterou se můžu naučit. “Beru oboje!“ Zavýskla jsem spokojeně a zavrtěla ocasem, připravena mamku následovat.

Z ničeho nic se k nám přiřítila mamka a začala nás očichávat. Tvářila se přitom, jako bychom byli nějací cizinci, nebo vetřelci. Nechápavě jsem koukla na sestru a pak na mámu. “Já jsem v pohodě,“ odpověděla jsem na její otázku, jestli se cítíme dobře. No, aspoň co jsem mohla soudit podle posledních dní – byly jsme konečně na výletě s mamkou mimo smečku, strejda Rayster byl celkem v pohodě a neškodný, ani si nás dvou nijak extra nevšímal, poznávaly jsme svět kolem sebe, takže… Já jsem se cítila nadmíru dobře. Mamka však blekotala něco o tom, jak jsme vyrostly, ale máme nějaké dlouhé tenounké nožičky jako kostřičky. Pohlédla jsem na Nerissu. Na sebe jsem neviděla, takže jsem soudila, že já vypadám stejně jako ona. Tak… Možná jsme teď byly o něco vyšší, předtím jsme se mohly mamce v pohodě schovat pod břicho, teď už by to bylo asi trošku složitější. “V pohodě, mami, jsme to fakt my,“ ujistila jsem ji a zakřenila se. Přeci s námi trávila už nějaký ten čas, takže přece nemohla mít dojem, že nás třeba někdo vyměnil. Jen byla škoda, že s námi nešel nikdo další. Ale co – čas na seznámení se s ostatními členy smečky budeme mít ještě určitě dost.
Mamka mi pak připomněla, že už přece jména svých bratrů zmínila. Otřela jsem si tlapkou čelo, že jsem přeci ťulpas! Ale byla jsem z toho tak nějak na větvi. Nicméně její bráškové s námi ve smečce nejsou. Což mi přišlo trochu líto, bylo by fajn poznat někoho dalšího z rodiny, kdo vyrůstal s naší maminkou. Ale evidentně jsme měli jen tu babičku. Hlavně, že aspoň někoho!
Pak se mamka pustila do vysvětlování rozdílů mezi holkou a klukem. My holky prý mezi zadníma nohama nic nemáme, zatímco kluci tam mají nějakou plandavou věc, kterou čůrají. A když jsou to kluci, tak se jim říká bratři - tedy těm, co se narodí spolu. Chápavě jsem přikývla, ale její pobídku, aby se podívala na Raystera, co mezi těma nohama má, jsem raději nevyužila. Sice jsem byla zvědavá a on by asi nic nenamítal, ale… No, přišlo mi to poněkud neomalené a zvláštní. Holt jsem se sama smířila s tím, že kluci to mají jinak než my. I s tím čůráním, no.
Mamka se ale ještě posadila a veledůležitě shrnula základní rozdíl mezi holkami a kluky. Chápavě jsem přikyvovala. Tahle věc pro mě už byla zkrátka uzavřená. Mrkla jsem jen na Nerissu, jestli bude mít nějaké doplňující otázky.
Ovšem Raysterova zmínka o rodině byla také docela zajímavá, takže jsem teď věnovala pozornost i jemu, protože jsem úplně nechápala, co tím myslí, aby měl víc rodičů. Nebo co je vlastně ten náhradní rodič. Upřela jsem tedy na něj zlatavý pohled, jestli to vysvětlí. Mamka jen prohlásila cosi o dlouhém jménu otce, které nám Rayster prozradil. To měl tedy pravdu.
Za chvilku se ozvala Nerissa, že má hlad. No, musela jsem uznat, že jsme už nic dlouho nejedly. Ale já osobně jsem zatím asi neměla čas vnímat, že mám prázdné bříško, protože tu bylo tolik věcí k objevování! Teď jsem si uvědomovala, že bych také klidně něco snědla. Mamka se začala divoce rozhlížet kolem sebe, co by mohla Nerissa sníst. Přitom její uši poletovaly kolem a srandovně to pleskalo. Přitom se hlasitě rozesmála a vybídla nás, abychom to taky zkusily. No, mně něco říkalo, že nám to nepůjde, protože máme uši jinak. Nicméně mi to nedalo a učinila jsem pokus, abych se opravdu ujistila, že to tak je. Zakabonila jsem se. “Nám to nejde… Vlastně… Mami, proč máš uši takhle dolů? Nikdo jiný to tak nemá?“ Zajímala jsem se. To mi ani nedošlo, teď jsem si však vybavovala, že nikoho z vlků, které jsem doposud znala, jsem neviděla s oušky dolů, jako měla mamka. Na druhou stranu byla něčím specifická a mohly jsme ji tak vždycky bezpečně identifikovat.

<< Liliový palouk

Tak jsem se tedy dozvěděla, že Rayster opravdu není z naší smečky. No, tak ale byl to maminky kamarád. Dál už jsem ji poslouchala na půl ucha, protože to stejně bylo určené pro jeho uši. Nicméně podle všeho, pokud to nebude vadit nějaké Mapličce, tak by mohl zůstat u nás ve smečce, kde nejsou žádní zlí vlci. To jsem mohla odsouhlasit, nebo alespoň doposud jsem nenarazila na nikoho, kdo by na mě nebo sestřičku byl zlý. Ovšem zatím jsem ještě asi nepotkala všechny členy smečky. Každopádně co tvrdila maminka, byla jistojistě pravda, protože maminka nelže.
Zajímavější, i když složitější, téma bylo o tom, kde se vlastně vlčata berou. Ale Rayster taky nevypadal, že by to chápal. A Nerissa se tvářila, že ji to vůbec nezajímá. Tohle asi byla spíš záležitost dospělých. Mamka hned kategoricky odmítla, aby na ni někdo skákal, aby měla další mrňata. Rayster prohlašoval, že by mu stačilo jedno, jako parťák. Zamračila jsem se. To nebyl dobrý nápad. Sice byl hodný, ale nedovedla jsem si představit, že by se uměl starat o tak malinké vlčátko, jako jsme byly my s Neri, když jsme se narodily. Pak ale mamka dodala, že můžou zkusit najít někoho, kdo by mu to dovolil. Ona se prý s tátou Adiramem taky potkala náhodou, takže je možné, že to Život dělá schválně. Jen jsem pořád nerozuměla tomu, jak bylo možné, že táta tvrdil, že se nic nemůže stát, když na ni skočí, když ona tvrdila, že to možné je. Zkrátka jsem si mohla myslet, že lže. Nebo také nic neví. Ach jo.
Raději jsem nad tím přestala přemýšlet, protože jsem v tom začínala mít slušný zmatek a měla jsem víc otázek, jak odpovědí. Hlavní bylo zapamatovat si, abych nedovolila nějakému vlkovi na mě skočit, abych neměla vlčata, pokud nebudu chtít. Teď určitě ne, sama jsem byla ještě malá. Místo toho jsem vnímala okolní svět. Tráva pod tlapkami byla příjemná, rozhodně to bylo lepší povrch na cestování, než studený sníh nebo mazlavé bláto. A tady teď bylo spousta malých bílých kvítků! Mamka doplnila naši znalost, jedná se o kopretiny. Zkusila jsem k jedné z nich přičichnout. No, nebyl to žádný extra zázrak, ale aspoň ani nijak nepříjemně nesmrděla. “Jsou roztomilé a malinké,“ řekla jsem s úsměvem a zavrtěla ocáskem, co na ně říká Nerissa.
Neri však zaujalo hlavně to, že nemá barvu jako třeba babička, když jsme se dozvěděly, že já jsem barvou po dědečkovi, kterého jsme bohužel neměly šanci poznat. Mrkla jsem na sestru. No, byla sice vybarvená jinak, ale ty stejné odstíny, jako měla maminka, tam byly, takže spíš já jsem si mohla připadat jako nějaký cizinec, co není mamince podobný. Srovnávat se s tátou do té doby mě ani nenapadlo, takže fakt, že dědeček Noktisiel byl šedivý, jako já, mě uklidnil. Mamka sestřičku uklidnila, že je přeci fajn, že má stejné barvy, jako ona. Byly vlastně zbarvené zajímavě, já spíš tak obyčejně. Ale co už, mně se můj kožíšek líbil. “A jací jsou tvoji bratři? Jak se jmenují?“ Zajímala jsem se, zatímco jsem zvedla hlavu do výšky a začenichala. Taková spousta různých vůní! A vlastně jsme ostudy, že nás ani nenapadlo se ptát maminky, jestli má také sestřičky. Pojem bratr pro nás vlastně byl cizí. “A co je to vlastně bratr? Sestřičku nemáš?“ Zajímala jsem se. Taková spousta nových pojmů! A hlavně jsme se pořád něco dozvídaly o naší mamince a tím pádem o rodině, do které jsme patřily.
Vzápětí mamka vysvětlila, že má bratry dva a zmínila i jejich jména. Pak ale dodala, že už je dlouho neviděla. Navíc oba mají prý šedivé kožíšky, podobně jako já. Usmála jsem se a zavrtěla ocáskem. “To je škoda, chtěla bych je taky poznat. V naší smečce tedy taky nejsou?“ Zajímala jsem se. Nejspíš tedy ne, jinak by se na nás určitě přišli podívat, když jsme se narodily. I když je fakt, že babičku jsme taky viděly jen krátce. A u ní jsem doufala, že se to změní. Mamka se pak zajímala, jestli má Rayster nějaké rodiče. Tak to jsem poslouchala jen napůl, Ovšem kdyby měl mámu s tátou, tak ti by určitě nedovolili, že se skoro nedostane k jídlu!

Tak evidentně nebylo až tak důležité mít tatínka. Nebo aspoň podle toho, co říkala maminka. A maminka přece nikdy nelže! Ačkoliv jsem nechápala, proč je důležitý pro to, abychom se vůbec narodili, ale pak už ne, ale zatím jsem vstřebávala aktuální info, abych případně mohla mít nějaké doplňující otázky. Maminka zkrátka byla důležitější. Což v mých očích samozřejmě byla. Když jsme doposud nevěděly o nějakém tatínkovi, vlastně jsem si ani nebyla jistá, jestli mi chybí, jestli bych ho chtěla poznat, nebo tak.
Pohlédla jsem na Nerissu, ta nevypadala, že by ji to nějak zajímalo, raději se hrabala v hlíně. Tohle mi přišlo ale důležité, abychom aspoň měly nějakou představu. Pak mě napadlo, že ani maminka tady nemá svého tatínka, takže… Asi vážně nebyl důležitý. Trpělivě mi nejdřív vysvětlila, že neví, jak to má ten náš s námi, protože ho evidentně viděla naposledy před tím, než jsme se narodily. A on podle všeho ani neví, že tu jsme. No, bylo to trošku složitější, ale… Zkrátka jsem to asi tak musela brát. Možná by ale bylo fajn, vědět, kdo je to, jak vypadá a jaký je, na druhou stranu… Ví přece o existenci naší mamky, a kamarádi tak velcí asi nejsou, že ji zatím ani jednou nevyhledal. I když vlastně mi nedocházelo, že jsme na území jiné smečky než on, a navíc naše maminka byla dlouho v úkrytu s námi a pak byla jen v našem lese.
Také jsem se dozvídala, jak to tedy s tatínkem naší maminky. Ani ona ho tu neměla, takže… Vážně asi byla důležitý hlavně mamka a pak strýčkové ze smečky. Jo, strýček Vento byl fajn. A strýček Nick taky. Jenže ti asi teď měli jinou práci než si všímat nás. Ale nevadí. Koukla jsem na strýčka Raystera. No, strýčka… Byl sice velký a mohutný jako mamka, nicméně rozumově mi připomínal spíš mě s Neri. Mamka se tedy zmínila o tom, že její tatínek se jmenoval Noktisiel, a měl stejnou barvu kožíšku, jako já. Usmála jsem se. Byla jsem tedy nejspíš po něm, protože mamka i sestra byly trošku barevnější. A babička měla také úplně jinou barvu než já. Takže jsem si mohla oddechnout. Po pravdě jsem se tedy dozvěděla také, že zemřel ještě když byla maminka mladší. Trošku jsem posmutněla, ona také byla. Mluvila o něm hezky, jako o hodném vlkovi. Zavrtěla jsem ocáskem a přikývla. “Dobře, tak já se pak zeptám babičky,“ souhlasila jsem nahlas s tím, že se zeptám babičky, jaký byl Noktisiel.
Téma se teď změnilo, mamka se zase trochu věnovala Raysterovi. Trochu ji zarazilo, když se dozvěděla, že u něj ve smečce nedostává moc jídla. U nás prý je to jinak – prostě všichni jsou hodní a když se donese jídlo, tak se dostane na všechny. Zamračila jsem se. To nebylo hezký. I kdyby ho neměli rádi, jak se mamka domnívala, tak přeci museli jíst všichni! Tázavě jsem koukla na mamku. “A on není z naší smečky?“ Zajímala jsem se, i když to bylo poměrně logické podle maminčiných otázek. Respektive mu teď nabízela, jestli nechce žít s námi v naší smečce. No jasně, naše je lepší!
Ray však položil zajímavou otázku, vlastně se to týkalo toho, jak se vlastně vyskytneme my vlčata. To byla celkem chytrá a důležitá otázka, takže jsem maminku poslouchala. No dobře, musí na to být taťka a mamka. Taťka skočí na mamku a pak se nějak vyskytneme u maminky v bříšku, ona nás musí porodit. Naklonila jsem hlavu na stranu, tomu jsem moc nerozuměla. To bylo na mě asi moc složité. Ovšem další podivnou věcí bylo, že jí náš tatínek tvrdil, že když na ni skočí, tak se nic nestane. Zamračila jsem se. Takže tatínek musel lhát, protože maminka teď prohlásila, jak to je. Sama pak připustila, že kecal. Zamračila jsem se ještě víc. Lhát se nemá! A mamince už vůbec ne. Ale neměla jsem možnost být naštvaná a rozčilená dlouho, maminka zavelela a pokračovali jsme v cestě za dobrodružstvím. Vesele jsem poskočila, když nás pobídla k další cestě.

>> Kopretinová louka

Už jsem ani nevnímala, že mamka ještě pořád vysvětluje Raysterovi, že se šneci nejedí. I když mi na okamžik přišlo na mysl, že ten velký vlk je spíš skoro jako my. Tedy, mluvil o něco hůř než já a Nerissa, a zatím jsem nevěděla, jestli to jinak neumí, nebo to dělá schválně, ale… Takhle sáhodlouze nic nevysvětlovala ani nám. Mamka ještě pro jistotu dodala napomenutí, aby nás ani nenapadlo jíst šneky. No… To by mě fakt nenapadlo. Nejen že nebyl lákavý, ale tahle zkušenost mi jako ukázka stačila. Aby mě z toho akorát bolelo bříško a pak bych smrděla tak, aby se v mé blízkosti nedalo chvíli ani existovat? Ne, děkuji.
Ovšem květinky, to byla lepší zábava než Raysterovy potíže, které mu způsobil ten snědený šnek. Také Neri vesele pobíhala kolem a očichávala jednu květinu za druhou. Nejdřív jsem se rozjasnila, když mamka potvrdila, že kytičky mají svá jména. Vzápětí jsem ale mírně pohasla – maminka si je nepamatovala. To byla teda škoda! Ovšem hned jsem se zase rozjasnila, protože naše babička prý květinky zná. Vesele jsem tedy zavrtěla ocáskem a přikývla. Možná jsme měly vzít s sebou babičku hned, ta by nám dala přednášku hned. Vzápětí jsem se ale zamyslela nad tím, že mamka něco neví – měla jsem za to, že naše maminka je taky nesmírně chytrá, takže ví všechno. Nakonec jsem to uzavřela s tím, že i ona se nejspíš ještě musí učit.
Rayster pak položil mamce důležitou otázku, kterou jsme skoro zapomněly, takže naši pozornost od květin úplně odvrátil. Tohle bylo také nesmírně důležité. Visely jsme s Nerissou na mamince pohledem. Ona působila poněkud zaskočeně. K čemu tatínek je, to už jsme se dozvěděly po vyprávění pohádky. A jelikož se zdálo, že je to celkem dost důležitá osobnost, stejně jako maminka, bylo pochopitelné, že bychom měly vědět, kde ten náš je. Napodobila jsem mamku a posadila se, protože jsem měla tušení, že by to mohlo být zajímavé a možná i napínavé. Ovšem ve finále to moc dlouhé vyprávění nebylo. Kromě toho, že jsme se dozvěděly o tátových modrých očích, jmenuje se Adiram a žije v jiné smečce… Nerissa se zajímala, jestli nám právě nestačí jen maminka, tatínka snad ani nepotřebujeme. Mamka ji ujistila, že žijeme ve velké smečce, kde máme tetičky a také strýčky. “No ale slyšely jsme přeci tu pohádku, tatínek tedy je důležitý,“ pronesla jsem zamyšleně. Nebo není? Může teda místo něj být nějaký strýček? Naklonila jsem hlavu na stranu. Nějak jsem nevěděla, jak s touhle informací naložit. “Ale když žije v jiné smečce, to nechtěl odejít a být pak s námi?“ zeptala jsem se s myšlenkami ještě poněkud zmatenými. Mamka sice navrhla, že bychom mohly později vyrazit na nějakou dobrodružnou cestu a zkusit tátu najít, ale… Asi to nebude jednoduchý úkol. I když neví jméno smečky, ví aspoň jeho jméno, takže by se mohla leda poptávat. “Nebo táta nás nechce? Nemá nás… Rád?“ Zeptala jsem se s mírně staženým hrdlem. Pak mě napadla ještě jedna věc – totiž mamka mluvila jen o své mamce. “A kde je tvůj táta?“ Položila jsem prozatím poslední otázku, která mi momentálně vytanula na mysli.

<< Sarumenský hvozd

Konečně jsme za společného hopsání, pobíhání a pobrukování si vyšli mezi stromy a ocitli se na… Úúúúžasném místě. Zastavila jsem se na místě a s očima navrch hlavy jsem se rozhlížela kolem sebe. Nebo spíš po prostoru před námi. Velká zelená plocha posetá malými barevnými kvítky. Zvědavě jsem začenichala. Všechno tu tak úžasně vonělo! Spousta různých vůní a každá jiná, ani jsem nevěděla, co mám vnímat jako první. Zkusmo jsem tedy přičichla k bílému kvítku přímo přede mnou. Nasála jsem omamnou vůni, něco mě zašimralo v čumáčku tak, až jsem kýchla tak mocně, div jsem neskončila na zadku.
V tuhle chvíli jsem však uslyšela nějaký podivný zvuk. Vzápětí na to jsem ucítila podivný zápach, který sem nepatřil. Měla jsem dojem, že to má něco společného s tím maminčiným kamarádem, ale neměla jsem ponětí, co to jako bylo. Já jsem takový zvuk ani smrad nevyprodukovala, ani sestřička. Ani mamka, jestli jsem si správně pamatovala. Za chvilku Rayster odešel opodál a jelikož se nahrbil, vytušila jsem, co chce dělat, takže jsem se decentně otočila a věnovala pozornost raději kvítkům. Ostatně mamka nás volala a upozorňovala na jednu obzvlášť krásnou vůni, takže jsem přišla k ní. Chtěla jsem zabořit dychtivě čumáček do kytičky, ale vzpomněla jsem si, jak jsem před chvílí kýchala, takže jsem raději volila jemnější přístup. Mamka měla pravdu, tahle kytka voněla skvěle. Ale to ony všechny! “Mají ty kytička nějaká jména?“ Upřela jsem zvědavý zlatavý pohled na mamku.
To už k nám přišel Rayster. Nejdřív se slušně omluvil a dodal, že ho už bříško nebolí. No, tak to asi mi způsobil vážně ten šnek. Dobře, zapamatováno – raději šneky nejíst. I když samotnou by mě to asi nenapadlo, protože nebyl ničím lákavý – ani vůní, ani chutí. Pak ale vzápětí jako blesk z čistého nebe padla otázka, kde je náš otec. Hodila jsem pohledem po mamce. Na to jsme skoro zapomněli! Mamka nám to přece měla vysvětlit! “A kdo to vlastně je? Jak se jmenuje? A proč není s námi?“ Začala jsem pálit doplňující otázky.

Maminka mi trpělivě vysvětlila, jak je to možné, že šnečka nebolí záda, když nosí domeček na zádech. No měla pravdu, že vypadal úplně jinak než my, takže měl asi i jinou váhu. A hned jsem si také vzpomněla, že když jsem ho sem nesla, tak skoro nic nevážil. “Aha,“ řekla jsem chápavě a přikývla. Měli jsme toho tolik co objevovat!
Překvapeně jsme pak koukaly na toho mamčina kamaráda, který šneka snědl. Mračila jsem se. Nechápala jsem, proč to udělal! A navíc bylo podezřelé, jak začalo jeho bříško podivně škrundat. Maminka mi také hned vynadala, že ho má vyplivnout, ale na to už nejspíš bylo pozdě. Šnek se ocitl v břiše toho vlka. On se ale bránil tím, že měl hlad. Vzápětí dodal, že nechutnal vůbec dobře. Ušklíbla jsem se. Ten šnek na to taky vypadal. Tedy, já jsem olizovala ulitu, ta neměla žádnou chuť, ale nevěděla jsem, jak chutná to jeho tělo. Takže asi nic moc, jak nám bylo právě oznámeno. “Brrr,“ oklepala jsem se až po špičku ocásku.
Konečně jsme tedy vyrazili směrem pryč z lesa. Připojila jsem se k Nerissinu veselému poskakování, i já jsem měla radost! Byla jsem celá pryč z toho, co nás asi čeká, co asi se naučíme a jestlipak potkáme nějaké vlky. “Já nejsem šnek!“ Vyplázla jsem na Neri jazyk a maximální rychlostí, jakou byly mé krátké nožky schopné, jsem ji předběhla. Hrdě jsem pak nesla vzhůru hlavu i ocásek. Ještě ale než jsme se ocitli mimo les, jsem se ohlédla. Kiana a Vento bohužel nikde, což mě trošku zamrzelo, ale co. Hlavně, že tu byla mamka a sestřička! Po očku jsem pak mrkla po tom vlkovi, který tak divně mluvil. Nějak jsem pořád nevěděla, co si o něm myslet, takže jsem raději dál držela trošku stranou.

>> Liliový palouk

Konečně se nám podařilo získat maminčinu pozornost! Takže jsme se záhy dozvěděly, že ta věc, kterou jsem objevila a kterou jsem teď přinesla, se jmenuje šnek. “Hm, tak šnek…“ pokývala jsem hlavou důležitě a mrkla na sestru. Krátké jméno, jako vlk, ale naše znělo lépe a vznešeněji. Mamka ještě dodala, že šnečci si nosí domeček pořád na zádech. “A proč? To je záda nebolí?“ Zajímala jsem se. Sice sestřička řečí naznačila, že to není prázdný domeček, jeho obyvatel tam vážně je… no, proč by taky nebyl, když mamka říkala, že ho nosí pořád… Ale hýbe se vlastně docela pomalu. Dost pomalu. Takže s ním asi stejně nebude žádná zábava, abychom s ním mohly hrát na honěnou. Protáhla jsem obličej a nechala šneka šnekem. Už jsem věděla, jak se mu říká a že má rád mokro, ale jinak jsou asi celkem nudní. Buď je furt doma, nebo se pohybuje pomalu. Tiše jsem tedy odfrkla na znamení, že mě ten tvor už nezajímá. Mně tedy ne, ale ten maminčin společník toho tvora normálně snědl, jen to zakřupalo. Při tom pohledu jsem se oklepala, ale nic jsem na to neřekla.
Místo toho jsem podpořila Nerissu v tom, že nám mamka slíbila procházku, takže byl už nejvyšší čas vyrazit. Mamka naštěstí nezklamala, vážně vyrazíme někam mimo smečku! Vesele jsem se usmívala a vrtěla ocáskem, jako malou vrtulkou. Jen jsem podezřele koukala na toho maminčina kamaráda. Nechápala jsem, proč by měl jít s námi, měla to být jen naše procházka! No… A nechápala jsem, proč ten vlk mluví tak divně. A proč jeho bříško dělá tak divné zvuky? Tázavě a dost podezíravě jsem se podívala do jeho velkých modrých očí, jako by nám to snad mohl vysvětlit. Jenže on sám vypadal, že neví, co se tu děje, koukal na naši maminku poněkud vyděšeně a zkoprněle. Trochu jsem pro jistotu couvla k mamce, připravena se u ní schovat, ať se děje co se děje.