Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Jižní Galvatar (přes Mahtaë sever)

Musela jsem se taky zasmát, když jsem se dozvěděla, že Kessel je taky spíš poslouchací typ. A jelikož jsme tu byli jen my dva… “No, tak chvíli budu poslouchat já tebe, a pak zase ty mě,“ navrhla jsem s úsměvem a lehce přeskočila větší kaluž, která se před námi objevila. “Ale abych pravdu řekla, já ani nemám co vyprávět. Můj život je… celkem nuda…“ Odfrkla jsem si a modrým pohledem pátrala po okolí. Stejně to byl fajn pocit už aspoň vědět, jakou mám vrozenou magii. Akorát jsem si nebyla jistá, kdo by mi o ní mohl něco… Vzápětí bych si dala na čuňu. Můj společník má přeci stejně modré oči, jako já!
Než jsem se ho ale stačila zeptat, začal vysvětlovat, jak to se má vlastně s tím úkrytem, respektive jeskyní, kterou jsme mohli a taky nemuseli najít. Chápavě jsem tedy přikývla a pozorně se znovu rozhlédla kolem sebe, abych věděla, jak to tu asi vypadá, kdybych se tu zase někdy ocitla, pro příště; je to spíše chodba. A kromě toho, že je šance padesát na padesát, že bych ji našla, je taky šance, že bych se tam mohla ztratit. No co už… Aspoň bych zažila nějaké dobrodružství.
Ale Kess měl pravdu, podle všeho jsme už úkryt nepotřebovali. Sice jsme trochu zmokli, ale teď už se o slovo hlásilo krásné slunečné ráno. Což dávalo určitou naději, že brzy zase uschneme. Nebe bylo jako vymetené, takže bychom toho asi měli vážně využít a dostat se co nejdříve domů. “Souhlasím,“ usmála jsem se na modrookého vlka. Teď to sice vypadalo ideálně, ale za pár hodin by se to mohlo klidně změnit. “No vlastně bych tě asi mohla poprosit o nějakou poučku ohledně magie vzduchu, jestli by ti to nevadilo,“ zazubila jsem se.

//Esíčka (přes Zarostlý les)

Chvilku jsem čekala, jestli si vlk proti mě vzpomene, že jsme se už vlastně viděli. A v našem domově. Naštěstí to vypadalo, že ano, protože tvář se mu rozjasnila. Takže se mi ulevilo a usmála jsem se. Domníval se však, že jsem tehdy byla o něco menší. "Noo, zase o tolik moc ne," zazubila jsem se na něj. Sice jsem nemohla moc soudit, jak moc jsem vyrostla do výšky, ale řekla bych, že určitě ne. Navíc to nebylo dlouho, co jsme se potkali. Ale co už, hlavně, že si vybavil, že patřím do stejného lesa.
Tak jsem se svěřila, že vlastně jsem na cestě domů. A když mi Kessel řekl, že on vlastně je na stejné cestě, tak jsem se zaradovala. Rozhodně mi nebude proti srsti malá společnost - snad i příjemná, protože mi byl docela sympatický. Ačkoliv jsem se mohla mýlit... Nicméně babička by mi jistě žádného protivu nepředstavila. Nebo by mě aspoň šeptem upozornila. Jen jsem asi trochu nepochopila jeho poznámku o chrastících kostech. Ale nechtěla jsem působit hloupě, tak jsem se raději neptala. I když jsem se domnívala, že si jistě dělá legraci, nikomu přeci při pohybu nechrastí kosti... Že ne? "Budu jen ráda, pokud tobě nebude vadit má společnost," usmála jsem se nakonec trošku nervózně. "Povídání mám ráda, ale ještě raději poslouchám!" Ujistila jsem Kessela a zavrtěla ocasem.
Oba jsme si všimli oblohy, která nevěstila nic dobrého. Souhlasně jsem přikývla, nejspíš tomu neuknikneme. Na chvilku jsem se zaradovala, když prý věděl o místě, kde bychom se mohli schovat, ale hned jsem se zase zachmuřila, prý nebude jednoduché ho najít. "To zvládneme, jsme na to dva!" Vyhrkla jsem, když v tom zaburácel hrom a tak jsem se rychle rozeběhla za ním, abychom našli to místo co nejdříve.

//Zrcadlové hory (přes Mahtaë sever)

Trochu starostlivě jsem pohlédla na oblohu, která se začala docela rychle zatahovat. “Hm, to není dobré,“ nasucho jsem polkla a zamračila se, když se v dáli zablesklo. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Tady na pláni nebylo samozřejmě kde se schovat. A jelikož jsem nevěděla, kterým směrem je Sarumen…. Možná by připadalo v úvahu zkusit najít úkryt někde u jezera. Mohla bych mít štěstí a našel by se tam nějaký skalní převis nebo malá jeskyně či nora. Tam bych mohla přečkat bouřku, než bych pokračovala v cestě domů.
Z myšlenek mě však vyrušil vlk, který se blížil mým směrem. Hned jsem ho podle jeho očí, kožíšku a pírka kolem krku poznala. Zaradovala jsem se, to byl Kessel! Tak to jsem měla štěstí, protože bylo víc než jisté, že bude vědět, kudy domů. Trošku mě zarazilo, když na mě promluvil trošku cize, protože si nebyl jistý, jestli se známe. Nicméně odkud pocházím mu nejspíš napověděl můj kožich. “Ahh… Ano, jsem ze Sarumenu. Jsem Feline, Wolfganiina vnučka, babička nás před časem představila, ale si jsem nebyla moc důležitá. Tehdy s námi byla ještě Islin,“ řekla jsem mírně nejistě s úsměvem. No jo, tehdy mi nevěnoval moc pozornosti, když jsem ho pozdravila. “Já… Vlastně chci jít domů, ale nevím kudy. Jsem už nějakou dobu pryč. To je na delší povídání…“ Můj hlas přerušil hrom, který zněl poměrně blízko. Asi bychom měli pohnout s tím návratem domů nebo hledáním úkrytu!

//Erynijský les

Nebylo to sice hned, ale za několik okamžiků jsem prošla mezi stromy a ocitla se na planině. To jsem si mohla krapet oddechnout. Nějaké neutrální území to jistě bylo. Ale když jsem se rozhlédla kolem a kolem, odfrkla jsem si. Takže jsem někde – nevím kde. Mám jít – nevím kam. Jsem tu – a nikdo jiný. Ušklíbla jsem se a hlasitě vydechla. Super. No, chtěla jsem sice poznávat okolí, ale… Sama? To bylo blbý. Kdybych s sebou měla aspoň Juniper. Ta jistě zdejší kraj trochu znala a věděla by, kde jsme. Nebo bychom mohly společně hádat, to by také jistě mohla být zábava. Ale takhle? Zhluboka jsem nasála vzduch, ale žádný blízký pach jsem necítila. Všechno, co se tu mihlo, bylo už před nějakou dobou, takže vyloučena možnost, že bych se zeptala na cestu do Sarumenu nebo aspoň na název místa, kde se nacházím. Nedaleko jsem zahlédla jezero, ke kterému bych snad mohla dojít a napojit se. A třeba bych mohla mít štěstí a na někoho narazit tam…

//Vodopády

Šla jsem se smíšenými pocity. Vůbec jsem nevěděla, co si o tom všem myslet. Jasně, představovala jsem si setkání s tátou asi trochu moc růžově. Hlavně jsem ale nečekala, že bude mít ještě jednu sestru. To by asi nijak samo o sobě nevadilo, ale podle všeho neměla vůbec radost, že by nebyla jedináček, byť jsem nevlastní. Jasně, chápala jsem, že je asi nedůvěřivá, ale trochu jsem pak čekala, že se trochu osmělí a třeba budeme kamarádky. No, tak asi ne.
Šla jsem, co noha nohu mine. Vlastně jsem ani nevěděla, kam. Ani kterým směrem je Sarumenský les. Nabyla jsem sice dojmu, že bych se tam měla ukázat, ale nebyla jsem si jistá, jestli o to vůbec někdo stojí. Možná tak máma nebo babička. Ale jinak? Připadala jsem si zbytečná. Nedůležitá. Pak jsem tyhle myšlenky zaplašila. Tvrdila jsem přeci nedávno, že s tím něco udělám. Takže jsem si zadala úkol – jakmile dorazím domů, co nejdřív vyhledám babičku nebo Maple, aby mi poradily, jakou funkci ve smečce bych mohla mít.
Šla jsem a vůbec nevnímala okolí. Takže jsem se najednou zastavila. S vědomím, že jsem v lese. Div jsem si neplácla packou přes čelo. Ale co jsem hned začala napínat uši – bylo tu ticho. A podle pachů tu taky nejspíš žádná smečka nesídlila. Hned se mi tedy ulevilo, ale přeci jen jsem pohnula zadkem, aby byla radši pryč.

//Jižní Galvatar

Zamračeně jsem se koukla na Callypso. Nějak jsem nevěděla, jestli záměrně lže nebo si snad nikdy nevšimla, jaké mám oči. Jasně, možná to pro ni nebylo důležité, ale… “To asi těžko, všechna malá vlčata i puberťáci mají oči zlaté, jako ty,“ řekla jsem jí. Táta se mě nijak nezastal, což mě trošku mrzelo. Byla to sice jen banalita, ale i přesto.
Zaslechla jsem nějaké hulákání a podívala se tím směrem. Nejdřív tam byl vlk sám, poté se objevila po jeho boku šedá vlčice a mladá slečna. Ta vlčice zavyla tak zoufale, až mě z toho zamrazilo do morku kostí. Zřejmě hledali vážně své děti. Zatím se nikdo neozval na odpověď. A ani nikdo neodpověděl tátovi. Což mi přišlo docela neslušné. Ale na co to řešit – ani táta to nijak neřešil, holt asi o pomoc nestáli. Nicméně za několik okamžiků jsem viděla přiběhnout mladou vlčici, zhruba ve věku té s nimi – možná sestru, jak za nimi přiběhla a šedá si ji k sobě přivinula. Tak tedy happy end.
Nic dalšího nám táta neukázal, ani nic dalšího neřekl. Hm, to tedy byla skromná ukázka a přednáška. Callypso se však dožadovala, zda by mohli jít za její matkou. A tak táta navrhnul, aby mně vyprovodili domů a pak se u ní zastavit. Ušklíbla jsem se. Tímto naše společné chvilky skončily. No, jednou to přijít muselo a já bych se taky měla přeci jen ukázat doma. “Půjdu sama,“ odtušila jsem překvapeně, že najednou by mu nevadilo, abych šla sama, když před chvílí s tím měl problém. Asi chtěli jít za mámou Callypso co nejdřív.
Z přemýšlení mě vyrušil tátův hlas, který nejdřív mluvil něco ke své druhé dceři a za chvilku jsme byly upozorněny, abychom si něco přály, protože padá hvězda. Ušklíbla jsem se. Nic jsem stejně neviděla – nejspíš to bylo rychlé. “To co bych chtěla, se stejně nikdy nesplní, tak zbytečná námaha,“ pokračovala jsem s úšklebkem. “Tak… Ráda jsem tě viděla, tati. Dík a třeba se zase někdy potkáme,“ lehce jsem se na něj usmála a pohlédla na sestru, která je jistě ráda, že se mě zbaví a bude mít zase tátu sama pro sebe. “Čau, Callypso.“ Řekla jsem a vykročila směrem, který mi vybraly tlapky samy.

//Erynijský les

Červenec (7/10) | Juniper

Usmála jsem se na svou společnici. Byla mi čím dál víc sympatická. Byla taková milá, bezprostřední, srdečná, bezelstná. Aspoň tak na mě zatím působila a já doufala, že jsem se nepletla, protože mít kamarádku, byť z jiné smečky, by bylo fajn. “Ještě vlastně ani nebyl čas něco zkusit. Že mám modré oči jsem zjistila, když mi to řekla mladší nevlastní sestra před pár dny, když jsme byly s tátou u vodopádu,“ vysvětlila jsem, jak to bylo s objevením mé vrozené magie. “A abych pravdu řekla, nejsem si jistá, jak na to,“ přiznala jsem po chvilce váhání. Pro někoho, kdo magii už nějakou dobu měl, jistě nebyl problém ji ovládat, i když táta říkal, že se také musí hodně trénovat. Ale jak začít jsem ještě pořádně nezkoumala. “Ale zní to docela fajn,“ věnovala jsem Juniper další úsměv, když jsem cítila příjemný záchvěv větříku, který mi čechral srst. “Ani nevím, po kom ji mám, protože táta má oči tmavě modré a máma zelené. Babička taky tmavě modré. Možná bych se jí měla přeptat, jestli tuhle magii neměl děda Noktisiel. Když už po něm mám i kožíšek…“ Přemýšlela jsem nahlas.
Juniper souhlasila s tím, že velká smečka skýtá možnost seznámení se s dost vlky. Ale měla také pravdu v tom, že údělem takové smečky je asi i to, že vlastně má jeden dojem, že vlastně skoro nikoho nezná. “Rozhodně to brzy napravím, abych znala vlků od nás co nejvíc,“ prohlásila jsem důležitě. A třeba bych si našla i nějakou kamarádku přímo ve smečce, když moje vlastní sestra byla momentálně nezvěstná. Což mě samozřejmě pořád mrzelo, ale nemohla jsem se tím užírat do nekonečna.

Červenec (6/10) | Juniper

Ohledně magií jsme toho zatím ani jedna nemohly moc soudit. Ale rozhodně jsem musela souhlasit s tím, že můžou být jak užitečné, tak nebezpečné. Já osobně bych určitě nezneužila magii k tomu, abych někomu ublížila schválně. Jen v případě, že bych byla napadena. Také by ji daný vlk měl umět pořádně ovládat, aby neovládala ona jeho. Nebo aby neublížil nevědomě. Mé mezery se v tomhle oboru začínaly trochu projevovat.
Ale když jsem zmínila, jak jsem viděla Jerryho a babičku kouzlit, abychom pomohli liškám, Juniper to viděla stejně, také by mohla tímto způsobem. Vzápětí mi navrhla, abychom něco zkusily spolu. "No já... Ano, asi by to měl být vzduch, vlastně jsem to zjistila teprve nedávno, že se mi zabarvily oči." Máchla jsem tlapkou po hladině vody. "Ale nevím, co vlastně umím. Nebo můžu umět. Budu tedy ráda, když mi poradíš! Ty umíš svou magii ovládat dobře?" Zajímala jsem se a zároveň si říkala, že jsem měla vlastně štěstí, že jsem na Juniper narazila. Mohla mi tedy s něčím aspoň trošku pomoci.
A co se týkalo toho, co bych mohla v naší smečce jednou dělat... Těžko říct, zda bych mohla být lovec, když jsem ještě nelovila. Ale to jsem přiznat nechtěla, abych nevypadala jako uplný tydýt co nic neumí. Každopádně tip starat se o vlčata také nebyl úplně od věci, i když jsem zatím neměla kromě Callypso s vlčaty moc zkušenosti neměla. "Určitě se něco najde." Uzavřela jsem s úsměvem.
Dozvěděla jsem se, že Asgaarská smečka je velká. "Tak to znamená i hodně vlků k seznámení, že," usmála jsem se znovu. "Sarumenská je taky velká. Ani vlastně nevím, kolik členů má, ale rozhodně na tom zapracuji." Předsevzala jsem si.

Tátovi jsem evidentně udělala radost, když jsem se pochválila, že jsme šikovné po něm. Tedy, pochválils jsem nás i jeho. Však jsem si všimla, jak hrdě vypjal hruď. No, nemohla jsem zatím však moc soudit, co umím nebo mám po mamince. Mamka byla jiná než já. Nebo já byla jiná než ona. Ale to asi bylo v pořádku, zkrátka jsem možná byla víc po tátovi. A to samozřejmě nebylo nic proti ničemu, byla jsem ráda.
Ale koukala jsem na Callypso jako blázen, když mi řekla, že mám modré oči. “Já? M-modré oči? Od kdy?“ Zamračila jsem se a tázavě se podívala na tátu, jestli si ze mě ta malá dělá šprťouchlata, nebo to myslí vážně. Podivila jsem se, že by mě na to taky neupozornil. Jenže pak mi docvaklo, že se vlastně můžu přesvědčit sama – přišla jsem zase blíž k vodě a podívala se na svůj odraz. No vážně! Místo zlatých očí teď na svět koukaly blankytně modré. Jiné, než měl táta, takže to nebyla magie vody ale vzduch. Otočila jsem se zpátky k tátovi, který se spokojeně rozvaloval opodál. Cítila jsem se tak nějak slavnostně a důležitě, ale vlastně… Pro tátu to nic nebylo. Callypso se zajímala, proč její maminka nerada používá magie. Tak se táta pustil do vysvětlování. Zapsala jsem si za uši, že musím pilně trénovat a pak mi půjde svou magii ovládat. A rozhodně já s nimi nebudu nikomu dělat zle. Pokud tedy nebudu v ohrožení a magie by mě mohla ochránit. Pak vysvětlil Callypso, že její mamince, respektive její rodině, magie ublížily, tak proto je nerada používá. To jsem dovedla pochopit.
Zakrátko jsem zaslechla nějaké hulákání. Otočila jsem se tím směrem. Byl to nějaký cizí vlk spolu s vlčicí a mladou slečnou, která sotva odrostla z vlčete. Asi někoho hledali, protože vyřvával dvě jména. Táta na něj zavolal s pozdravem. Nejspíš mu chtěl být nápomocen. Já jsem se držela pořád vzadu, nechtěla jsem se do toho nějak motat. Aspoň zatím.

Červenec (5/10) | Juniper

Musela jsem se nad slovy Juniper na chvíli zamyslet. Vážně bylo možné, že některé vzpomínky vybledly, ale že by bylo takové velké vedro, to bych si snad pamatovala. Ale jinak je asi pravda, že jsem si na některé věci z doby, kdy jsem byla hodně malá, moc nepamatovala. Nebo možná spíš na vlky. I když tenkrát v jeskyni, když jsme se narodily, jich bylo podle mého celkem hodně. Dobře jsem si pamatovala Nickolase a Venta, které jsem dlouho neviděla. Vento se sice krátce objevil, když jsme zachraňovali lišky, ale zase někam zmizel a to mě mrzelo. Nicméně Islin a Jasnavu jsem si pamatovala aspoň trochu. Jen mi bylo jasné, že se s nimi musím seznámit trošku blíž. Pokud jsou tedy ještě členkami smečky.
Shodly jsme se na tom, že každý je jiný a tak si musí najít svůj oblíbený způsob ochlazení. Přikývla jsem, ani mě nenapadlo, že by někomu mohla být voda nepříjemná. Ale asi i tací byli mezi námi. Naštěstí však možností, jak se ochladit, bylo více, takže každý si jistě mohl přijít na své. Když jsem zmínila možnost využít, Juniper se zmínila, že ji to vlastně nikdy nenapadlo, protože u nich nebylo příliš běžné ji používat. A vlastně až zde zjistila, že vůbec nějakou má. Takže možná by ji mohla využít k ochlazení. “Těžko říct, jak často ji používají vlci na Galliree. Moc často jsem to zatím nezažila. Ale celkem nedávno jsme s babičkou a pár dalšími členy smečky pomáhali liščatům najít jejich maminku a doprovodit je do nějakého bezpečného domova, ale kvůli nějakým šakalům, kteří se snažili liščata unést, musela babička s ještě jedním členem smečky používat magii, oba vodu. To bylo docela hustý,“ odvyprávěla jsem stručně nedávný zážitek.
“No, to asi těžko říct, že bych byla princezna,“ usmála jsem se při přidělení tohoto titulu. Ale bylo asi pochopitelné, že jsem ještě nepoznala všechny členy. Je fakt, že spousta z nich se někde často toulá nebo jsou třeba zrovna pryč, když jsem tam já. “Rozhodně ale musím pracovat na tom, abych byla užitečná, nebyla jen darmožrout,“ prohlásila jsem zamyšleně. Ale nevěděla jsem, co bych tak mohla dělat, takže jediná možnost zatím byla, že bych se o tom poradila s babičkou. Nebo rovnou s Maple. Nebo s oběma – víc hlav víc ví. “Rozhodně je dobré mít přehled o smečce i o okolním světě,“ kývla jsem rozhodně. Ovšem nebyla jsem si jistá, jestli vůbec obojí jde. “A jaká je Asgaarská smečka? Je velká?“ Zajímala jsem se zvědavě.

Červenec (4/10) | Juniper

Stále jsem souhlasně přikyvovala, vlčice mi přímo mluvila z duše. “Abych pravdu řekla, tohle je teprve moje druhé léto, ale řekla bych, že tohle je mnohem teplejší než to minulé. Trochu deště by to vážně chtělo, aby taky tráva a rostliny měly dost vláhy, brzo všechno uvadne,“ uvažovala jsem ještě nahlas. Sice se to kolem ještě zelenalo, ale něco mi říkalo, že jestli slunce bude ještě takhle řádit, tak tráva brzy uschne.
“No já vlastně teprve zjišťuju, co je nejlepší na ochlazení, ale je pravda, že voda je asi ideální. I když třeba jsou vlci, kteří nemají rádi mokrý kožich nebo se vody bojí, tak mají radši písek. Nebo znají jiný způsob… Třeba pomocí magie vzduchu nějaký studený větřík?“ Napadlo mě, když jsem pohlédla do Junipeřiných modrých očí. Zároveň jsem se dozvěděla, že ona dokonce žila na místě, kde bylo horko ještě větší a vody hodně málo. Nejdřív jsem vykulila oči a pak se zamračila. “Ty jo, tak to bych nechtěla, to muselo být hodně náročný,“ uznale jsem kývla, že je teda dobrá, že něco takového zvládla. Ale… Možná by se to dalo, kdyby na to někdo byl zvyklý nebo se zkrátka přizpůsobil. Rozhodně jsem si ale byla jistá, že já se na nějaké takové místo stěhovat nebudu. Možná bych se tam někdy pro zajímavost podívala, to jo, ale aby tam žila… Brrrr.
Prozradila jsem Juniper, odkud pocházím, ale jak se za chvilku zmínila, o naší smečce neslyšela. Doplnila totiž, že odtud nepochází a je tu teprve krátce, takže místní smečky ještě moc nezná. Chápavě jsem přikývla. “Já… No, neběhám po světě moc dlouho a je fakt, že naše smečka má docela dost členů, takže ještě všechny neznám. Ale žije tam i moje maminka a babička je dokonce Betou,“ zmínila jsem s úsměvem a posadila se do vody. “O Asgaarské smečce jsem zase neslyšela já,“ řekla jsem zamyšleně s úvahou, jestli jsem o ní někdy slyšela. “Můj táta zase žije v Borůvkové smečce. Žádné další ale neznám, abych případně pomohla s přehledem, kdo tu žije,“ usmála jsem se omluvně.

Červenec (3/10) | Juniper

Sice už se stmívalo, ale pořád bylo teplo a dusno. Souhlasně jsem přikývla, když se vlčice zmínila, že by tohle počasí mohlo zabíjet. "Řekla bych, že letos slunce vážně nezahálí, prohlásila jsem a odfrkla si. Léto bylo fajn, rozhodně mnohem lepší než zima, ovšem posledních pár dní bylo poměrně náročných. Pak vlčice uznala, že písek není špatný nápad, ale jí osobně vadí v srsti. "Já jsem právě ještě písek nezkoušela. Ale voda je nejvíc," usmála jsem se. Zrnka písku v srsti jsem ani předtím nevnímala. I když díky mé světlé srsti jsem byla snadno špinavá, ale to mi nevadilo. Tak jsem popošla do vody ještě dál a byla ráda, že mě táta naučil plavat, takže jsem mohla udělat jen pár rychlých temp, abych vyplavila písek a osvěžila se, ale nenarušila tím rozhovor. Vlčice mě ujistila, že nejsem nevychovaná a mohla se klidně představit i ona jako první. Lehce jsem pohodila ocasem a dozvěděla se, že moje společnice se jmenuje Juniper. "Taky mě těší," usmála jsem se. "Já pocházím ze Sarumenského lesa, je celkem nedaleko." Naznačila jsem čenichem směr, kterým je Sarumen. "Ty jsi taky z Gallirei?" Zajímala jsem se.

Měla jsem radost, že mi plavání docela jde. A byla jsem samozřejmě ráda, když jsem byla pochválena. Vyzkoušela jsem si ještě několik temp, než jsem doplavala na mělčinu a v klidu zase zůstala stát. Mezitím jsem po očku sledovala Callypso. Pro ni to bylo o dost náročnější, ale bylo skvělé, že se nevzdávala. A s tátovou pomocí... Chtěla jsem ji podpořit, ale pak jsem se zarazila - Co kdyby mi vynadala, ať nejsem vlezlá? Hm, tak jsem si mohla vynadat sama sobě, že jsem srab co se bojí promluvit na mladší sestru. "Jsme šikovné po tobě, tati," rozhodla jsem se pro diplomatickou odpověď.
Pak jsem, po tátově vzoru, vyskočila na břeh a oklepala ze sebe přebytečnou vodu. Olízla jsem si čenich rozhlédla se. Trochu škoda, že jsme tu byli sami, možná by bylo fajn poznat nějaké nové vlky při té příležitosti koupání, ale... Co už. Hlavní pro mě bylo, že jsem trávila nějaký ten čas s tátou. Vybral dokonalé místo, které mi ukázal. Já sotva bych něco takového vymyslela, že chci vidět, když jsem ani netušila, že existuje.
Začala jsem se zajímat o tátovu magii. Potvrdil mou domněnku ohledně vody. Stejně jako babička Wolfganie, ale už jsem se nedozvěděla, jestli něco umí. Tohle téma evidentně zaujalo i Callypso, která se zajímala, co mám já. "Co bych měla mít? Ještě nic." Odpověděla jsem. Ani mě nenapadlo si zkontrolovat odraz ve vodní hladině, jestli mám oči jiné, protože jsem to tak nějak nepředpokládala. Cal se zajímala, jestli je magie pro zlaté oči. Její matka je podle jejích slov také měla. Táta se domníval, že takové oči má někdo, kdo ovládá magií víc. Nebo má pro to aspoň vlohy. Ale údajně to ta vlčice nedělá ráda. Hm, to bylo určitě něco k zamyšlení. Vlastně jak je to s magiemi a jejich používáním - pořádnou lekci jsem nikdy neměla. "Babička a jeden člen smečky používali magii, když jsme bránili liščí rodinu před šakaly. To bylo hustý, co všechno ti dva umí." Řekla jsem zamyšleně.

Červenec (2/10) | Juniper

Celkem brzy jsem usoudila, že písek není to pravé ořechové. Ale to mě přeci mohlo napadnout hned. Voda je prostě na osvěžení nejlepší. A na pořádně zchlazení je úplně nejvíc. Takže jsem se rozhodla změnit taktiku. Sice jsem byla trošku v rozpacích z cizí vlčice, která se právě v jezeře rochnila, ale vypadala docela přátelsky. Nicméně určitý stupeň nepříjemného pocitu jsem prostě měla. Nejspíš to bylo tím, že zase tak často jsem se nedávala do řeči s cizími. Což byla evidentně škoda, protože ve svém věku jsem znala jen minimum vlků. A to dokonce včetně členů smečky.
Dodala jsem si odvahy a neznámou oslovila. Její modré oči se usmívaly stejně jako tvář, i oháňka dala vědět, že mě nečeká nepřátelské přijetí. Ve stejnou chvíli mě vlčice ujistila, že ji neruším a vlastně společnost by uvítala. Oplatila jsem tedy úsměv a lehce kývla. "Ráda se připojím, to vedro je úmorné," Hlesla jsem. Párkrát to žbluňklo a už jsem stála kousek od ní po břicho ve vodě. "Jo, to je mnohem lepší než písek," libovala jsem si spokojeně. "Uh... Jsem to ale nevychovanec. Jmenuji se Feline," usmála jsem se na vlčici a představila se jako první, protože jsem ji jako první oslovila, takže to podle mě takhle bylo správně.

Červenec (1/10) | Juniper

“Teda, to léto řádí jak pominuté,“ ulevila jsem si nespokojeným brbláním. Pohlédla jsem na oblohu, která byla jako vymetená. Slunko pražilo jako o život. Už jsem se pomalu nestíhala ochlazovat s vyplazeným jazykem. Ale na břehu jezera bylo o něco příjemněji. I když ta změna nebyla nikterak velká. Nicméně jsem si našla místečko ve stínu, kde byl i písek a začala zuřivě hrabat. To jsem vydržela jen chvilku, takže jsem se pak zase uklidnila a trošku zpomalila. Ono vyhloubit takovou díru, abych se do ní jakžtakž vešla celá, dalo docela zabrat. Nicméně po nějaké době už bylo přeci jen hotovo a já si spokojeně prohlížela své dílo. Pak jsem sebou do díry plácla. Do břicha mě trošku chladil studený písek. Ale nebylo to ono. Zatím jsem se ale klidně rozhlédla kolem sebe, jestli neuvidím někoho známého. To se mi ale nepoštěstilo. Nebyla jsem tu však sama, opodál jsem si všimla vlčice s modrýma očima, která se také přišla ochladit. Evidentně ale rovnou vybrala lepší způsob než já. No, ale tak snaha byla.
Chlazení pomocí písku moc dlouho nevydrželo. Ale aspoň jsem se vydýchala. Chvilku jsem si dodávala odvahy – vlčice vypadala docela sympaticky. A já bych se také mohla po dlouhé době seznámit s někým novým. Skoro nikoho jsem neznala, takže bylo načase to napravit. Ještě chvilku jsem otálela, načež jsem se zvedla a oklepala ze sebe písek. Tedy, aspoň jsem si myslela, že jsem ze sebe oklepala všechno – nebo aspoň to nejhorší. Pak jsem přišla blíž k vlčici, která si momentálně dopřávala chladivé doušky vody. “Zdravím, neruším?“ Broukla jsem směrem k ní. Popošla jsem do vody, která mi sahala po kotníky. Hned jsem ucítila příjemné ochlazení, kterého se dostalo mým tlapkám. Taky jsem to mohla udělat rovnou a nezadýchávat se hrabáním, ale co už.