Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Říjen (2/10) | Linzire

Už jsem se chystala, že se zvednu a raději se vrátím rozjímat do Sarumenu, když jsem zaslechla zapraskání větvičky. Na pár vteřin mě zamrazilo, kdo ví proč. Asi jsem nečekala, že v tomhle hnusu bude někdo chodit venku jako já. I když to samozřejmě mohl být i nějaký zajíc nebo liška. Čenich mě však ujistil, že tomu tak není, že se ke mně blíží vlk. Ohlédla jsem se tím směrem, ale přes mlhu nebylo skoro nic vidět. Přesto jsem byla mírně ve střehu. Po setkání s Rigelem jsem raději byla připravena na všechno. Záhy se však z mlhy vynořila šedá postava a přátelsky mě zdravila. Sice se mi ulevilo, ale jen malinko. Kožíšek měl stejně barevný jako já, jen jsem lišila tmavými špičkami uši a ocásku. A barvou očí - ty jeho byly zelené.
Zatímco zvolna kráčel blíž ke mně, pomalu jsem se uklidňovala. Hned mi totiž prozradil své jméno a uvolněně povídal o počasí. Naklonila jsem hlavu na stranu a usmívala se. Byl to zřejmě veselý kecka, ale zdání mohlo klamat. Ale no tak, nejsou přeci všichni jako Rigel, uklidňovala jsem se. Vzápětí mi došlo, že bych měla odpovědět na jeho otázky. "Eh, ahoj, no já... odkašlala jsem si, abych nekoktala. "Já se jmenuji Feline." Prozradila jsem mu tedy své jméno. I když zatím vypadal sympaticky, raději jsem ještě nechtěla říkat, že ho ráda poznávám. To bude asi lepší nechat si to na rozloučení a po zhodnocení, jestli tomu tak opravdu bylo. "Přišla jsem trochu rozjímat, ale počasí je poněkud ponuré. Máš pravdu, ani já takovou mlhu snad nezažila," řekla jsem souhlasně. Zkoušela jsem odhadnout jeho věk, možná byl jen o něco málo starší než já. Asi bych se taky měla na něco zeptat, ať to nevypadá, že jen odpovídám na otázky jako u výslechu, prohrábla jsem tlapkou hromádku listí. "A co ty? Kam ses to vypravil? zeptala jsem se tedy.

Říjen (1/10) | Linzire

Tohle počasí bylo dost otravné. Obloha temná a mračna tak nahuštěná na sebe, že nepropouštěla ani kousíček slunečního svitu. Navíc byla docela hustá mlha, takže jsem raději nechodila nikam daleko. Bylo vidět sotva na pár metrů, musela jsem se řídit hlavně čichem a sluchem. Ale evidentně zatím nikdo poblíž nebyl.
Na chvíli jsem se posadila. "Kdyby aspoň byla už zima." zabrala jsem nespokojeně. Při mírném poryvu větru jsem se zachvěla a přitáhla si ocas blíž k tlapkám. Protočila jsem oči a nadávala si, že jsem měla raději v Sarumenu do úkrytu a tam počkat na trochu lepší počasí. Nebo aspoň než se rozplyne ta mlha. Zatím to ale nevypadalo, že by se k tomu chystala.
Na okamžik jsem se zamyslela, jak se asi má Nerissa. Kde asi zrovna je. Dost mě mrzelo, že zmizela a ani se nerozloučila. A jestlipak někdy taky myslí ona na mě.
Jako další přišly myšlenky na mámu. Její zmizení bylo ještě zvláštnější. Vůbec mi k ní nesedělo, aby se jako Nerissa bez rozloučení vypařila. Vždyť měla ve smečce mě a svoji mámu. Maple... Islin... Jasnavu... A všechny.

Nestačila jsem zírat, kolik vlků se tu sešlo. Ale překvapilo mě, že tu nebyla máma. No, možná byla někde na toulkách. A babička taky chyběla. Naklonila jsem hlavu na stranu. Možná byly někde spolu, jen tak, jako matka s dcerou. A možná byla někde sama s Rolandem od té doby, co jsme zachraňovali liščí rodinku. Kdo ví.
Pozorovala jsem vlky, ale kromě Kessela s Islin a Jasnavy jsem nikoho neznala. A pak ještě dorazil Jerry, kterého jsem aspoň znala jménem. Další přemýšlení o tom, abych se polepšila a začala se seznamovat - vždyť jsem tu jak cizinec - však přerušila Maple, která se ujala slova.
Nejprve mě překvapilo sdělení, že kromě toho, že je Alfou spolu s ní jistý Tonres... Hm, není to ten s kloboukem? Zamyslela jsem se, že jsem kdysi někoho takového potkala, ale neměli jsme možnost se nějak lépe seznámit... Je také maminkou. No to jsem ostuda jak blázen! Ani nevím, že má maličké! Zamračila jsem se. Ale i blízko Jasnavy jsem teď mohla vidět nějaká trošku odrostlejší vlčata. Těžko v tuhle chvíli říct, zda jsou všichni od Maple nebo i od ní. Ovšem ještě větší šok přišel ve chvíli, kdy Maple oznámila svůj úmysl opustit post Alfy a předat ho někomu jinému. A ukázala na Nicose, vlka s parožím kolem krku. To mi tedy spadla tlama. Naštěstí změna ohledně Bet nebyla - těmi zůstávali babička s Rolandem. Tedy...
Na chvilku jsem váhala, co teď. K Maple se zrovna vydala Jasnava, takže jsem nechtěla hned rušit. Ale slova se ujal i Nicos, takže jsem poslouchala jeho. Asi bych tedy měla probrat s ním svou funkci ve smečce. Jestli by měl jako čerstvý Alfa nějaký nápad. Jenže k němu pro změnu zamířil Jerry. Ale rozhodla jsem se, že nebudu ztrácet čas a tak jsem si stoupla za tmavého vlka do fronty - přitom samozřejmě dost daleko na to, abych ty dva nerušila.

Islin si asi všimla mého nechápavého výrazu. A trochu podezíravého. Tedy, samozřejmě by nám nenabízela nic, co není dobré. Sama si pak jeden malý plod nabídla. Následovala jsem tedy po chvilce jejího příkladu a ten, který označila za borůvku, jsem zkusmo položila na jazyk. Ten byl ale sladký! A zatímco jsem si dopřávala i ostružinu, která chutnala jinak, ale nebyla o nic méně sladká, Islin se pustila do povídání o tom, jak jsou listy vhodné pro případ problémů s trávením nebo snad měla nějaké malé zranění. “Vážně? To jsem nevěděla! Asi bych se měla začít učit víc,“ řekla jsem nejdřív nadšeně, poté poněkud sklesle. Vážně jsem byla nic.
Zastříhala jsem ušima, když jsem zaslechla naléhavé vytí. Tázavě jsem se podívala na Islin s Kesselem. “To zní důležitě, asi bychom tam měli jít, že?“ Zeptala jsem se jich, ale na odpověď jsem už nečekala, zdálo se, že si ti dva mají co povídat, takže moje další lekce v magii a bylinkách musela holt počkat na jindy. Nespletla jsem se, ten hlas patřil samotné Maple. No, tak jsem teda byla ostuda, že jsem vlastně ani pořádně neznala naši Alfu! Snad si ona na mě pamatovala lépe. Spolu s ní tu byli dva mladíci, které jsem pochopitelně také nejspíš viděla poprvé. I když rezavobílého vlka s parožím kolem krku… Ne, nedokázala jsem si ho zařadit. Ach jo, fakt marná lama!
“Ahoj, Maple,“ usmála jsem se na Alfu. “Zdravím,“ usmála jsem se i na ty dva cizince.

Září (6/10) - Rigel

Zdálo se, že jsme oba dost tvrdohlaví na to, abychom udělali ústupek. Možná za jiných okolností... No, okolnosti s tím neměly co dělat. Spíš jeho osobnost. Kdyby se choval jinak, kdybych z něj neměla strach a zvláštní pocit, možná bych... Určitě bych se od něj nechala zasvětit do tajemství lovu vysoké. I když ve dvou by to nebylo nic jednoduchého, já byla docela rychlá a on vypadal, že je dost silný. A vážně jsem měla problém věřit, že by se se mnou rozdělil spravedlivě. Snad zželit se ho by se mi mohlo? Abych mu pomohla ulovit večeři a pak šla po svých? Pff, to zrovna. Za svou námahu jsem si samozřejmě zasloužila odměnu. Jenže odpovědi jsem se nedočkala. To mlčení jsem mohla brát jako souhlas - není zvyklý slyšet ne. Je zvyklý dostat, co chce. No, tak ještě že jsem sehnala nějaký ten zbytek odvahy... Nebo možná nějaký druh pudu sebezáchovy, abych vzdorovala.
Těžko říct, co to nakonec bylo, co mě přimělo se s ním do lovu nepouštět. Ovšem nelíbilo se mi, jak se zase pustil do důkladného prohlížení mé osoby. Nespokojeně přitom mlaskal, takže jsem si v klidu počkala, co hodnotí tentokrát. S vážným hlasem, který nepřipouštěl žádnou možnou legraci se svěřil o úvaze, jak moc snadné by bylo ulovit mně. Polekaně jsem po něm loupla pohledem, vyschlo mi v krku a zastříhala jsem ušima. "Na mě by sis asi nepochutnal. Jsem celkem hubená a moc masa nemám," zaskřehotala jsem nějakou výmluvu, kupodivu hlas se mi nechvěl, za to nohy ano. Něco mi říkalo, že to mu vůbec nevadí. I kdyby měl žužlat moje kosti jen tak pro zábavu.
Ten výpad jsem samozřejmě nečekala. Jeho zuby cvakly těsně vedle mého krku. Sice jsem nezaječela, ale srdce se mi rozbušilo takovým tempem, až jsem měla pocit, že se omlátí o hrudní koš. Nohy jsem měla jako z rosolu. A jakoby z dálky jsem slyšela jeho varování, abych pro jistotu vzala nohy na ramena. Nemusel mě pobízel dvakrát, i když ten pocit, že mi nohy vypoví službu... "No, tak já radši jdu. Netěšilo mě, Rigeli." zabručela jsem. Původní plán - otočit se a běžet pryč - jsem přehodnotila. Mohl by využít té chvilky, kdy jsem k němu zády a skočit po mně. Poznámku o tom, že doufám, že se s ním už nepotkám, jsem si samozřejmě nechala pro sebe. Stačila už ta jedovatost o tom, jak mě netěšilo. I když to byla pravda. Takže jsem udělala vlevo v bok - nohy mě poslouchaly víc než ochotně - a rozběhla jsem se maximální rychlosti, jaké jsem byla schopna, kamkoliv pryč.

Kessel měl vážně můj obdiv. Ale to vlastně asi každý, kdo svoji magii ovládá tak nějak na slušné, a hlavně užitečné úrovni. Za chvilku jsem však měla štěstí na jinou ukázku. Vítr nemusí být jen nebezpečný nebo ničivý, ale i zábavný. Hned mi Kess také předvedl, jak to myslel. A já s úsměvem sledovala, jak se kolem mě mihotají lístky a jehličí, jako by tancovaly. “To je vážně moc pěkné,“ řekla jsem uznale.
Zastříhala jsem ušima, když jsem zaslechla povědomý hlas. Přiblížila se k nám tmavá vlčice s fialovými ozdobami. A věnečkem stejné barvy. Usmála jsem se na ni a zavrtěla ocasem. “Ahoj, Islin! Jasně, že nerušíš!“ Ujistila jsem ji. Vlčice nám pověděla o svačince, kterou přinesla. Než jsem stačila poděkovat, Kess byl rychlejší, ale nezapomínala jsem na slušné vychování a poděkovala samozřejmě taky. Pohlédla jsem na list, na kterém byly zvláštní bobulky. Matně jsem si vybavovala, že jsem je někdy viděla, možná i nám máma kdysi říkala, jak se jmenují, ale nemohla jsem si vzpomenout. A chuť jakou mají? Naklonila jsem hlavu na stranu. Vypadaly celkem dobře a i když zdání mohlo klamat, věřila jsem, že Islin by nám nepřinesla něco, co by nebylo dobré.

Září (5/10) - Rigel

Sledovala jsem Rigela a pořád tak nějak nevěděla, co si přesně myslet. Když se ohradil, abych z něj nedělala někoho neférového – no, asi jsem to dělat nemusela, protože podle mého takový prostě byl. Ale snažil se mě ukecávat a ukecávat a ukecávat. “Já nejsem ´všichni´“ reagovala jsem na jeho poznámku ohledně toho, že všichni máme vždycky hlad. Na okamžik jsem pak zavřela oči, abych jimi nekoulela. “Koukám, že nebereš „ne“ jako odpověď a rád dosáhneš vždycky svého, co?“ Zhodnotila jsem nakonec.
Těžko říct, zda mé odpovědi si vysvětlovat jako výmluvy, nicméně jako fakt to asi nebral. Ach jo. A tak jsem si s protaženým obličejem vyslechla otázku, zda jsem vždycky tak nedůvěřivá. Samozřejmě jsem mu nemohla narovinu říct, že vlastně ani ne, ale pokud je někdo od začátku poněkud hrubější, tak už si trošku dám pozor. Jasně, nedá se úplně dát na první dojem, někdy může dojít k nedorozumění. Jenže to bych nesměla mít ještě takový zvláštní pocit. “Je lepší mít se na pozoru,“ řekla jsem nakonec. To bylo na chvilku zatím vše, co jsem stihla říct, protože pokračoval v argumentech. Znovu jsem se trochu rozhlédla, jestli náhodou se tu nevyskytne někdo, kdo by byl vhodnější kandidát na to, aby Rigelovi pomohl v lovu. Jenže samozřejmě široko daleko nikde nikdo. Ale neviděla jsem důvod, proč bych měla zase dál vymýšlet, proč nechci. Prostě nechci a basta fidli. Nejsem přeci povinna někomu cizímu vysvětlovat důvody. Potažmo někomu, kdo na mě nepůsobí důvěryhodně. A dostávat se pak s ním ještě do křížku, kdyby nedodržel slovo? Ne, pěkně děkuji. Vypadal sice o něco starší než já, nicméně jsem nepochybovala o tom, že kdyby chtěl, mohl by mí nepříjemně ublížit. Silný na to taky byl dost. Negativní zkušenost – taky zkušenost, ale tuhle jsem si klidně mohla nechat ujít.

Září (4/10) - Rigel

Achich achich achich... No, tak tohle teda začínalo být dost zajímavé. I když chvílemi docela nepříjemné. Ale nemohlo být všechno zalité sluncem, všichni hodní a naladění na stejnou vlnu, že jo. Nicméně tohle byla pro mě premiéra - vážně jsem zatím měla na takové vlky štěstí. Tedy, když pominu protivnou Callypso, ale to se nestalo úplně počítat - prostě malé vlče, které evidentně nemá radost z toho, že má starší nevlastní sestru.
A tak jsem tedy poslouchala, co vlk říká tentokrát. Zatím se mi docela úspěšně dařilo držet se stále v klidu. "No, ještě bych ti pomohla ulovit srnu a ty bys ji pak snědl sám, ne?" Ušklíbla jsem se s povytaženým obočím. "Navíc... Já chuť nemám. Ani na lov ani na srnu," lhala jsem. Dařilo se mi dokonce nepohnout přitom barvou. Docela by mě vypeklo, kdyby můj žaludek dal hlasitě najevo, že je už nějakou dobu prázdný. To se však naštěstí nestalo, takže jsem byla v klidu.
Cizinec se ale evidentně nechtěl vzdát možnosti lovit ve dvou. Nebo o co mu vlastně šlo... Udělit mi nějakou pokořující lekci? Nejradši bych už dávno někam pokračovala, nebylo mi tohle vůbec příjemné. Ovšem když znovu promluvil, lehce překvapeně jsem zamrkala, jak najednou změnil tón. Dokonce se mi představil. "Jmenuju se Feline," odpověděla jsem slušně na jeho otázku ohledně mého jména. Vzápětí jsem se však rozesmála. Že prý si nejsme tak cizí, když známe svoje jména! No k popukání. "No, to je moc pěkné, že známe svoje jména, ale to je tak vše. Jsi pořád stejně cizí, já neznám tebe, ty neznáš mě," ušklíbla jsem se a nespokojeně mlaskla jazykem. Na otázku, jestli mě vůbec někdo učil lovit, jsem neodpověděla. Jen jsem lehce znovu pohledem střelila po tom malém zadečku, které bylo absolutně v pohodě a bezstarostné. Možná i to byla pro něj odpověď. Ne... Ne... Ne... Ne!!! S ním já se učit lovit nebudu! Křičela jsem v duchu. Rigel možná nebyl přímo vyloženě zlý, aspoň zatím. Ale jak jsem si mohla být jistá, že neprovede nějakou levárnu, při které se - v lepším případě - zraním? Nebo snad se něco nepovede a on si na mě vybije zlost? Nohy mi trochu ztěžkly, zůstávala jsem však napovrch klidná. Byla jsem z něj přesto stále dost nervózní, i když jsem nedokázala říct, proč.

Tak jsme se tedy shodli na tom, že ideální bude nechat takovou výpravu na jaro. Ale já z té představy a nápadů byla nadšená už teď! A nechápala jsem, proč mě to nenapadlo dřív. Nebýt Kesselova pošťouchnutí, které vlastně vyšlo jen z běžné konverzace a úvahy, tak bych na to asi nepřišla nikdy. Teď jsem tedy nadšeně přikývla a pohodila oháňkou. "Ujednáno." Zazubila jsem se ještě.
Další zkoušení magie jsem prozatím nechtěla riskovat. Nebo spíš zkoušet. I když jsem se cítila o dost lépe. Asi by nebylo rozumné se vyčerpat natolik, že bych pak byla pár dní nepoužitelná. Konečně jsem dorazila domů, takže pak budu muset vyhledat co nejdříve Maple. Nebo babičku. Ale to zatím ještě mohlo počkat - momentálně jsem požádala o ukázku svého společníka, co s magií dovede. Nadšeně a s tlamou mírně dokořán jsem pozorovala silný vichr, který pročesal koruny stromů a pak se uklidil. A jak se zakrátko před námi vytvořil vír. Nevelký, ale jistě by se někde na otevřeném prostranství dalo vytvořit něco velkého a dost nebezpečného, zničujícího. "Ty jo, to je hustý," pohlédla jsem do Kesselových očí. "Do toho nechceš vlítnout," zazubila jsem se uznale a sama sobě slíbila, že budu hodně trénovat, abych mohla tohle umět brzy. Nebo aspoň něco lepšího, než vyrazíme na tu výpravu, abych mohla být aspoň trochu nápomocná, kdybychom museli zase někomu pomáhat anebo se sami ocitli v nesnázích.

Září (3/10) - Rigel

Začala jsem se v duchu nabádat ke klidu. Nevypadal sice na první pohled nijak nebezpečně, ale to přeci nikdo. I když... To jsem se mohla jen domnívat, neměla jsem přeci žádnou zkušenost. Tiše jsem se tedy snažila soustředit na svůj dech, aby se zklidnil a tep zpomalil. Nebyl mi jeho lustrující pohled moc příjemný, jako by mi hleděl přímo do žaludku. Ale vydržela jsem ho. Mezitím jsem mohla aspoň nenápadně koutkem oka kontrolovat únikové cesty, kdyby mě snad chtěl napadnout. Ačkoliv jsem se takovou myšlenku snažila zaplašit, dost úplně to nešlo. Musela jsem počítat raději se vším.
Po chvíli ticha mi vyčinil, že jsem srny vyplašila, protože jsem hlučnější než ježek. Než jsem odpověděla, snažila jsem se zachovat maximální klid. Uklidni se, Felo, nejsi přece už žádné malé bezbranné vlčátko. Jsi sebevědomá mladá dáma, jsi přece vnučka Bety Sarumenské smečky, tak se tak chovej! Mluvila jsem k sobě a vzápětí zadoufala, že ten vlk neovládá magii myšlenek. Kdyby ano, jistě by se tu hned skácel smíchy.
"Nejsem jasnovidec, jak jsem měla vědět, že na kraji lesa zrovna někdo číhá na kořist?" Snažila jsem se, aby se mi hlas nechvěl.
Znovu jsem střelila pohledem, tentokrát směrem k srnám, které zůstaly tam, kam odběhly před chvilkou a zdálo se, že jsou v klidu a cítí se tam bezpečně. To by mi mohlo být přičteno k dobru. Nemusel je nahánět kdo ví kde. Bylo to jen pár desítek metrů od původního místa.
Vrátila jsem se pohledem k němu. Z poznámky, že bych mu měla na oplátku pomoci lovit, mi stále nebylo hej. Kdyby nás tu bylo aspoň víc, nebyla bych tak ve stresu, že se znemožním. Ale snažila jsem se to dál zahrát do autu. "No, myslela jsem, že zvládneš lovit sám, když tu nikdo jiný s tebou není," rozhlédla jsem se, abych si potvrdila svá slova. Samozřejmě mohl být někdo schovaný někde ve křoví, ale necítila jsem žádný jiný pach. "A lovit s někým, koho neznám, nevím, co umí a jaký je na něj spoleh?" Snažila jsem se, ale něco mi říkalo, že mu bude úplně jedno, zda s ním loví někdo cizí nebo naopak známý.

Září (2/10) - Rigel

Sotva jsem se otočila zády, zarazil mě hlas. Zastříhala jsem ušima a ohlédla se. Ten vlk teď věnoval veškerou pozornost mně. Rychle jsem mrkla k místu, kde se před pár okamžiky popásaly srnky. Evidentně je něco polekalo... Sakra, doufám, že ne já... Možná to bylo jen nějaké znepokojení, protože se nedaly zběsile na úprk. Byly jen o několik desítek metrů dál.
Uvědomila jsem si, že dlužím vlkovi odpověď, proto jsem zaměřila svůj modrý pohled znovu na něj. "Eh já... Nechtěla jsem rušit... Nevšimla jsem si, že jsi na lovu, pardon," zakoktala jsem se. Vzápětí jsem se několikrát tiše zhluboka nadechla, abych se uklidnila. Byla jsem z něj ale docela nervózní.
Trochu nechápavě jsem nakrčila čenich, nechápala jsem, kam tou poznámkou o publiku míří. Naklonila jsem hlavu na stranu, zda si ze mě dělá šprťouchlata, těžko říct. Ovšem další poznámka o vítané asistenci mě poněkud znejistěla. Poněkud dost. Oh, no ne, já nechci rušit," zablekotala jsem znovu. Už si asi mohl začít myslet, že jsem rozbitá a nic jiného říct neumím. Ale přece nemůžu úplně cizímu vlkovi říct, že neumím lovit! Z té představy mi kapku vyschlo v krku.

Září (1/10) - Rigel

Zamyšleně jsem se procházela podél lesa, jehož název jsem neznala. Ale to jsem neznala snad u žádného jiného, než byl Sarumenský a Borůvkový. V duchu jsem se ušklíbla. Aspoň jsem už měla malinko nakročeno k tomu, abych se začala něco učit. I když trénink magie byl ještě přede mnou a jistě také dost náročný. Ale byla jsem ráda za Kessela, že mi poradil s tím, jak začít. Dál už bylo všechno samozřejmě na mě.
Kromě toho ale byl přede mnou ještě důležitý úkol. Totiž promluvit si s Maple o mojí úloze ve smečce. A jelikož jsem neuměla prakticky nic... Ale věřila jsem, že Maple na něco přijde. Případně jistě s nějakou možnou alternativou přijde babička. Že bych byla lovkyní, to určitě ne - vždyť jsem ještě ani pořádně neuměla lovit zajíce, natož vysokou. A docela jsem se za to styděla. Mamka tohle učení docela prošvihla. A jelikož jsem neměla žádné znalosti, tak ani učitelkou bych být nemohla. Snad jedině pečovatelkou. Pokud tedy nějaká vlčata v Sarumenském lese jsou. Nebo budou.
Zatímco jsem tak procházela mezi stromy, tak tak jsem si všimla vlka, který bedlivě číhal na malé stádečko srnek. Zarazila jsem se tedy právě včas, abych tiše hodila otočku a nerušila ho.

Měla jsem radost, že můj nápad, aby se více vlků seznamovalo právě při výpravě, asi nebyl až tak špatný, takže se Kessel zamyslel, kam by se mohlo jít. Zaujatě jsem čekala, jestli dostane nějaký nápad, jinak bych asi navrhla, že se holt půjde tam, kam nás nožky zanesou, ovšem nebylo to nutné. Svěřil se mi o zvláštních tančících skalách, kde byl v zimě s Islin, ale jen na kraji, takže neměl možnost to tam prozkoumat pořádně. Ovšem není zajímavé jen přímo to místo se skalami, ale mohlo by být i to, co se nachází právě za těmi skalami. Nadšeně jsem zavrtěla ocasem a doširoka se usmála. “To zní moc dobře!“ Souhlasila jsem. “No, nevím, jestli je tu někdo, kdo to tam zná a může nám dělat průvodce, ale určitě bychom se mohli aspoň zeptat, jestli by šel někdo s námi, pokud bychom průvodce nenašli,“ přemýšlela jsem nahlas. Akorát mě napadlo, že by asi bylo lepší tam jít na jaře, teď když začínal podzim, bychom se tam mohli zdržet a toulat se někde v neznámém prostředí v zimě by asi nebylo moudré. “Nicméně asi bude lepší počkat na jaro, že?“ Vyslovila jsem svou myšlenku nahlas.
Podle Kesselova výrazu jsem soudila, že mu jméno mého otce nic neříká. Vzápětí mi to i potvrdil. S pár vlky z Borůvkové smečky se sice zná, nicméně Adiram je pro něj cizí. Mávla jsem tlapkou, že to nevadí, nemůže znát všechno a všechny.
Moje snaha o nějaké procvičení magie byla dost velká. Dokonce jsem zvládla docela dlouho ignorovat nepříjemný pocit, který mi bolest hlavy způsobila. Nicméně nejspíš jsem byla úspěšná, aspoň jsem tedy měla pocit, že – byť je na okamžik – se vzduch malinko oteplil. Kessel mě nadšeně chválil a já měla o to větší radost. Jen mě mrzelo, že se teď cítím docela dost unavená, i když aspoň přestala bolet hlava. “No, asi bych si dala teď pauzu,“ přiznala jsem s přivřenýma očima, když se Kessel zeptal, jestli chci zkusit ještě něco. Nicméně aspoň jsem věděla, že musím hodně trénovat a pak to zvládnu jako nic. “Ale klidně bych si nechala ukázat něco od zkušenějšího majitele magie vzduchu,“ zazubila jsem se na něj s pobídkou, jestli mi ukáže, co vlastně umí.

//Esíčka (přes Tenebrae)

Zaujatě jsem poslouchala Kessela, kterak se svěřil, že také nezná moc vlků ze smečky. To mě docela překvapilo, čekala jsem, že zná všechny! Ale dalo se vůbec znát všechny? No… Pokud se hodně střídají a jsou takoví, co se dlouho neukážou, tak asi ne. Ale poslouchala jsem dál, ten nápad, že bychom se mohli s ostatními seznámit, se mi docela líbil! Hm, co by asi tak mohla skupina vlků podniknout, aby se lépe poznala? “Víc vlků se většinou sejde při lovu, ale u toho se asi moc nenamluví,“ začala jsem přemýšlet. “Jedině na hostině potom. Nebo na nějaké společné výpravě,“ pokračovala jsem v úvaze a mrkla na svého modrookého společníka, co na to řekne.
Když jsem ukončila vyprávění o tom, co jsem v posledních pár týdnech zažila, Kessel pozorně poslouchal. Až potom se podivil, že žije v Borůvkové smečce a ne s námi. Přikývla jsem. “Ano, jmenuje se Adiram. A dozvěděla jsem se, že máme nevlastní mladší sestru Callypso,“ dodala jsem ještě pro info. Třeba tátu zná.
Nabídku vyzkoušet si magii jsem samozřejmě přijala. A naštěstí jsme se už ocitli doma, takže jsme vlastně mohli začít. No, ale trochu jsem tápala jak, takže jsem to nechala na něm. Souhlasně jsem přikývla, že když teď takhle foukal vítr, tak asi nemělo moc smysl ho přivolávat. Ale poslouchala jsem dál. Bylo zajímavé zjistit, že vlastně můžu měnit nejen směr, kterým vítr vane, ale i jeho teplotu. Navíc ho dokonce i úplně zastavit. Nicméně to by pro mě bylo údajně moc těžké. Hm, to byla škoda, ale neklesala jsem na mysli, protože jsem mohla zkusit tedy změnit tu teplotu. Zavřela jsem tedy oči a vnímala Kesselův hlas. Dál jsem vnímala větřík, který se lehce opíral do mého kožichu. Nebyl tady mezi strom nikterak silný, ale dobře jsem o něm věděla. Cítila jsem jeho chlad. Soustředila jsem se ještě víc. Snažila jsem se představit si, že ten větřík je o něco teplejší. Nic se však zatím nedělo. Nechtěla jsem klesat na mysli, ale začínala mě bolet hlava. Nespokojeně jsem zamručela, byl to nepříjemný pocit. A v tu chvíli jsem cítila, jak větřík, který mi studeně foukal do uší, se najednou oteplil. Jen na okamžik a byla to jen nepatrná změna, ale já ji ucítila. Bolest už byla dost nesnesitelná, takže jsem se hned uvolnila a přestala se soustředit. Chvíli jsem nechala oči zavřené křečovitě, než jsem je za chvilku také uvolnila. Pak jsem je otevřela a pohlédla na Kessela. “No, bylo to jen malinko a na maličký zlomek okamžiku, ale povedlo se!“ Zaradovala jsem se a vesele zamávala ocasem.

//Zrcadlové hory (přes Zarostlý les)

Bedlivě jsem sledovala cestu před sebou, abych nevlítla do nějakého bahna. Ne, že by mi vadilo, kdybych si ušpinila kožíšek. Ale spíš bych se chtěla vyhnout trapasu, kdyby mi to uklouzlo a já se poroučela k zemi. To bych vážně nerada, ještě by si Kessel myslel, že jsem nemehlo. Pohlédla jsem na oblohu, vypadalo to zatím docela dobře, nejspíš jsme ještě měli štěstí a další pokračování slejváku se nechystalo. Nicméně vítr foukal příjemně.
Kess byl docela překvapený z toho, co jsem tvrdila o svém životě. “Moc jsem toho zatím nezažila, žádné velké cestování, potkávání spousty vlků nebo tak. Dokonce i těch doma znám strašně málo,“ připustila jsem, ačkoliv nerada. Můj společník se zajímal, jak jsem se ocitla sama tak daleko od domova. “Je fakt, že před časem jsme měli s babičkou a pár dalšími členy smečky dobrodružný zážitek, protože jsme zachraňovali mláďata lišek. Nejdřív jsme slyšeli pískot a kňučení, až jsme zjistili, že se jedná o ztracená vlčata. Jejich matku jsme naštěstí brzy našli a dovedli je někam do bezpečí. V jednu chvíli se nás ale pokoušeli napadnout kojoti… Nebo jak se jim říká. Já jsem moc pomoct nemohla, nejsem tak silná jako Roland ani neumím používat magii jako babička nebo Jerry… A bylo docela těžké, když jsme se s liškami nemohli dorozumět, ale zvládli jsme to. Snad…“ Dokončila jsem vyprávění a přeskočila velkou kaluž. “A pak jsem se od skupinky oddělila s tím, že zkusím najít Borůvkový les a navštívit svého otce, což se mi taky povedlo,“ pokračovala jsem v povídání, ale zase jsem ho zastavila, protože jsem Kessela nechtěla nudit. Nicméně kdyby se ptal, samozřejmě bych mu odpovídala.
Využila jsem však toho, že máme stejnou magii, a tak jsem na to zavedla řeč. Záporně jsem zavrtěla hlavou na jeho otázku, zda jsem už něco zkoušela a poslouchala dál jeho povídání. Rozhodně měl pravdu v tom, že tahle magie je určitě dost mocná. A také že je důležité ji umět pořádně ovládat, abych nebyla – byť nechtěně – nebezpečná sobě nebo svému okolí. To už jsme se blížili k lesu. “To bych byla ráda,“ odpověděla jsem na Kesselovu nabídku, abychom něco zkusili, jakmile se vrátíme domů.

//Sarumenský les (přes Tenebrae)