Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Málem jsem nadskočila, když jsem blízko sebe uslyšela cizí hlas. Nejspíš jsem byla pořádně zamyšlená, že jsem si nevšimla vlčice, která se tu objevila. Tedy, stála dost daleko na to, aby byla ve střehu, kdybych náhodou chtěla být hrozbou nebo aby nenarušila můj osobní prostor. Podle jejího přísného výrazu a rázného hlasu jsem si však uvědomila, že bych možná měla být ve střehu hlavně já. Bože, hlavně ne další Rigel, na to fakt nemám náladu, blesklo mi hlavou. Vzápětí jsem si uvědomila, že bych měla odpovědět. Co to chtěla vědět? Jo, už vím. “Ne, neztratila,“ řekla jsem odměřeně lehce ochraptěle, takže jsem si odkašlala, aby můj hlas zněl normálně. Hlavní bylo také zachovat klid. “Jsem na tomhle místě poprvé, tak se rozhlížím po okolí. A zjišťuji, jestli tu náhodou někdo není,“ odpověděla jsem, i když vlastně vlčici mohlo být úplně bublifuk, co tady dělám. Nicméně mohla jsem tak aspoň dát najevo, že nejsem žádná namachrovaná blbka, která by vyhledávala konflikty.

Prosinec (5/10) | Linzire

Když jsem teď měla plné břicho, začala jsem přemýšlet, co bychom tak mohli ještě probrat. Nebo možná bychom se mohli jít někam projít. Linzire se však momentálně zajímal, kde přesně se jihu se Sarumenský les nacházel. Málem jsem se zakuckala. Naštěstí jsem neměla v tlamě žádné sousto, jinak bych se asi udusila. Byl to takový trapas! Snad ještě větší než fakt, že neumím lovit. Horečně jsem začala lovit v paměti nějaký záchytný bod. Vůbec jsem neměla ponětí, co kolem našeho lesa je. Jako hlupačka jsem se ani nezeptala Rolanda, když jsme se byli projít kolem hranic, jak se jmenují místa kolem Sarumenu. Pak mi ale přeci jen něco naskočilo. “Uhm, no blízko teče řeka Tenebrae,“ zahuhlala jsem. Snad tedy dost srozumitelně, aby si ten název přebral, i když jsem si nebyla úplně stoprocentně jistá, jestli je to správně. Tene to bylo určitě, ale… Uuuuh, ty jsi vážně pako, Feline! Ani nemůžeš popsat, kde je tvůj domov! Vynadala jsem si.
Vzápětí jsem byla zabraná do očisty svého kožichu, respektive tlamy, že jsem nestíhala vnímat okolí. A tak jsem byla docela překvapená, že jsem najednou skončila na zemi celá. Nemohla za to gravitace samotná, Linzire mi pomohl – evidentně nějak špatně šlápnul nebo škobrtnul či snad to bylo schválně, i když se vzápětí omlouval, také asi ne – a váleli jsme se ve sněhu. “No, těžko říct, nevidím na sebe, ale snad jsem čistá. Ty už máš kožíšek zase jako nový,“ zazubila jsem se na něj, zvedla se a oklepala se.

//Třešňový háj (přes Zarostlý les)

Přede mnou se objevil les. Na jeho okraji jsem se zastavila a zavetřila. Nic nenasvědčovalo tomu, že by tohle území patřilo nějaké smečce. Ale raději jsem ještě očuchala pár stromů. Pořád nic. Takže s úlevou jsem prošla mezi stromy a rozhlédla se. Bylo tu ticho a pusto. Jen jeden letmý cizí pach se tu vznesl, ale už byl docela slabý. Evidentně tedy dotyčný jen před pár dny procházel. "Zvláštní," zavrtěla jsem hlavou.
Došla jsem docela daleko, aniž bych potkala živáčka. Tak jsem začala uvažovat, jestli bych se neměla vrátit. Jak jsem vyšla s dobrou náladou, teď mi docela dost klesla. Asi jsem byla moc optimista. Lepší čas na toulky bylo spíš jaro nebo léto, možná by pak byla větší šance někoho potkat. Nebo bych snad mohla ještě změnit směr a jít se podívat někam jinam. Třeba bych mohla mít štěstí.

řeka Kiërb

Tiše jsem pokračovala v cestě dál. Ani jsem si neuvědomila, jak rychle jsem se ocitla celkem daleko od domova. Ale to stejně nebylo podstatné. Jen mě mrzelo, že jsem tu sama, tak nemám s kým sdílet pocity. Nebo případné zážitky. A za celou dobu jsem nepotkala ani živáčka. Ani tady, když jsem se rozhlédla. Byla jsem v nevelkém lesíku, kde stály holé stromy. Na jaře nebo v létě to tu muselo vypadat moc hezky, i když jsem nevěděla, jak se ty stromy jmenují a co na nich roste, pokud něco. Ale co už.
Evidentně tu ale nebylo moc živo, protože kromě toho, že jsem nikoho neviděla, jsem ani necítila žádné pachy. Sice byla zima, nicméně počasí bylo celkem přívětivé na procházku. Zkusila jsem tedy pokračovat dál. Třeba by se mi mohlo poštěstit potkat někoho na jiném území.

//Východní hvozd (přes Zarostlý les)

//Sarumen (přes Tenebrae)

Chvíle strávené s Rolandem mě naplnily dobrou náladou a optimismem. Už dlouho jsem se necítila tak fajn. No, i když možná bych tím křivdila Linziremu, s ním mi také bylo moc dobře. Každopádně to rozehnalo moje chmury, ačkoliv se nedalo říct, na jak dlouho.
Momentálně jsem se rozhlížela v okolí řeky, který byla snad nekonečně dlouhá. Byla jsem si jistá, že jsem tu zatím nikdy nebyla. Docela škoda. Zastavila jsem se a užívala si tu pěknou podívanou. Sněhu bylo docela dost, ale kupodivu ne tolik, aby způsoboval při cestě komplikace. Slunce pěkně svítilo, i když nehřálo a bílá pokrývka se třpytila. Když jsem se dostatečně pokochala, vybrala jsem si jeden z kamenných mostů, abych se dostala na druhou stranu. To byla také zajímavá věc, docela by mě zajímalo, kde se to tu vzalo.

//Třešňový sad (přes Klimbavý les)

Ukázalo se, že Roland je gentleman. Podle mého mínění tedy musel asi chvilku přemýšlet, jak by můj výtvor nazval, nicméně abstraktní bylo dost neutrální a kulantní. Ale nenechal se pobízet, hned se také pustil do díla, takže jsem ho zvědavě pozorovala. Na rozdíl ode mě ale netlačil do sněhu záda, nýbrž bok. Za pár okamžiků vyskočil a měli jsme jasno. Nebylo to sice také nijak dokonalé, ovšem o dost lepší, než to moje. "Rozhodně lepší otisk," ohodnotila jsem s úsměvem. Ještě tu byla možnost se rozplácnout na břiše s nohama do stran, ale něco mi říkalo, že ani tenhle způsob by asi nedopadl úplně nejlépe. Na druhou stranu to bylo pro zábavu a tak je přeci jedno, jak to vypadá.
Jakmile se ozvalo zavytí, můj společník také poznal, že se jedná o nějakého cizince. Než jsme však stačili cokoliv jiného vymyslet, respektive jít se tam podívat sami jako první, už se kolem mihnul Nicosův kožich. Usmála jsem se a kývla. "Zdá se, že má poslední dny docela napilno," prohodila jsem s úsměvem. Byly dny, kdy byl absolutní klid a nic se nedělo, ovšem to momentálně nebyl případ našeho nového Alfy.
Znovu jsem stočila modrý pohled k Rolandovi. Trochu jsem posmutněla, ale samozřejmě jsem chápala, že si chce odpočinout. A jako správný zástupce Alfy se chtěl ještě ujistit, že je v lese jinak vše v pořádku. "Chápu a děkuji za příjemně strávený čas," usmála jsem se na mohutného vlka. "Pozdravuj ode mě babičku, přijdu se za ní pak podívat," dodala jsem a vydala se jiným směrem. Nakonec - proč si na chvíli zase nevyjít na nějakou tu procházku.

//Kiërb (přes Tenebrae)

Prosinec (4/10) | Linzire

Spokojeně jsem debužírovala a přitom po očku sledovala svého společníka. Kdo ví po kolikáté už jsem si říkala, že jsem tentokrát měla štěstí. Po tom nepříjemném setkání s Rigelem jsem teď měla o tisíc procent lepší společnost. Jen jsem si mohla v duchu říkat, jestli budeme mít možnost se potkat i někde jinde a strávit spolu víc času, abychom se lépe poznali a třeba se stali přáteli. To by bylo fajn, když jsem neměla sestru, tak mít aspoň blízkého přítele, se kterým bych si rozuměla a mohla se mu svěřit s čímkoliv. Ale to všechno ukáže čas. Zatím to ale vypadalo, že ani moje přítomnost není Linziremu nepříjemná, tak snad by nemusel mít námitky na nějaké ty společné toulky a objevování krajin Gallirei, i když jsme se tak trošku už domluvili.
Souhlasně jsem přikývla, asi jako tulák měl vážně víc tréninku v lovu zajíců. Na druhou stranu mně přece taky nic nebránilo, abych zkoušela lovit zatím zajíce, než na jaře vyrážíme na vysokou. Samozřejmě bych všechny dala do úkrytu, protože by nebylo v mých silách sníst všechny.
Zakrátko jsme měli snědeno. V bříšku jsem měla jako v pokojíčku, teď bylo načase se trošku omýt od krve. Vlastně Linzire byl trošku napřed, svou porci měl snědenou o chvíli dřív. "Bylo to výborné," ujistila jsem ho s úsměvem a lehkým mávnutím ocasu. Vzápětí mi u nohou přistála koule s nabídkou, že je to pomoc na očištění tlapek. A Linz zatím plácal další. "Hm, to by asi šlo, díky," přidala jsem zubatý úsměv. Otírala jsem si tlapky o studený sníh, který se zakrátko obarvil dočervena. Nebo spíš lehce červená, místy spíš jen oranžová. Pak jsem sklonila přední část těla, zatímco zadek mi stále trčil vzhůru a otírala se tváří o zem, abych se zbavila krve i tam.

Netrvalo dlouho a Roland se veškeré sněhové nadílky na svém kožichu i v tlamě zbavil, takže jsem musela čekat odvetu. Jenže samozřejmě ve své radosti a nadšení, kdy jsem se na chvíli rozhlédla, zda by přicházel v úvahu nějaký parťák na blbiny, se Roland rozhodl k odplatě. Ve vteřině jsem se ocitla octla v závěji. Ani jsem nestihla reagovat, zbrzdit pád nebo se vyvarovat nárazu, který ale byl naštěstí citlivý, takže jsem si nevyrazila dech, když jsem spadla. A jelikož jsem se zrovna nadechla, tak nějaké ty sněhové vločky skončily v mém krku, až jsem se rozkuckala. Na zádech jsem chvíli kašlala, ale brzy jsem se zase vzpamatovala. “Dobře, dobře, vzdávám se,“ vyhekla jsem se smíchem. Pak mě něco napadlo. Jak jsem tak ležela na zádech, připlácla jsem ještě k zemi hlavu a ocas. Následně jsem vyskočila a podívala se na svůj obtisk, který vypadal jako… Hm, ani jsem nevěděla, k čemu to přirovnat, protože se to moc nepovedlo, takže to vypadalo celkem jako postižená zdechlina. “Tak to se moc nepovedlo,“ rozřehtala jsem se nahlas. Ale vlastně jsem ani nevěděla, jestli je možné udělat takový obtisk dokonalý nebo aspoň lepší, zatím jsem to nezkoušela. Tázavě jsem se podívala na svého společníka, jestli to taky zkusí nebo nějak okomentuje.
Zastříhala jsem ušima, když se lesem rozneslo vytí, které znělo poměrně cize. Lehce jsem se ošila a mrkla na Rolanda, jestli na to bude nějak reagovat nebo nechá tenhle úkol na Nicosovi.

Spokojeně jsem mrkla na své dílo. Ačkoliv byl Roland trošku schovaný pod větvemi smrku, sněhová nadílka si přece jen našla správný cíl, takže se vlk se smíchem vzdával. To jsem tedy měla štěstí! Vymyslela jsem o něco účinnější zbraň, ale čekala jsem, že si to nenechá líbit a buď oplatí stejnou mincí nebo vymyslí něco jiného. Nebo ještě byla možnost, že mě povalí do sněhu a vyválí. To by ostatně nebyl pro něj problém, protože jsem oproti jeho mohutné stavbě těla byla třasořitka. Ovšem zatím jsem byla v bezpečí. Minimálně do doby, než se oklepe z nánosu sněhu a než vykucká to, co se mu dostalo do tlamy. S poťouchlým úsměvem jsem stála opodál a snažila se být ve střehu, ale stejně mi to nedalo, abych se nesmála. Vlastně jsem si nepamatovala, kdy naposledy jsem se tak bavila. No, asi bych trochu křivdila Linziremu, s ním byla také legrace, když vymýšlel příběh o bezhlavém losovi.
Na krátký okamžik jsem polevila ze své ostražitosti, když jsem se rozhlédla, jestli náhodou není poblíž někdo, koho bychom mohli přizvat ke hře. Evidentně jsme v téhle části lesa byli sami, bylo tu všude ticho a klid. Nu což, však my si s Rolandem poradíme sami, věnovala jsem zase plnou pozornost svému společníkovi.

Prosinec (3/10) - Linzire

Naše hra pokračovala. A tak když jsem Linzireho nazvala mladým pánem, pořádně narostl do výšky, až jsem se bála, že se bude nosem dotýkat nebe. Byla jsem ujištěna, že zkrátka to má v krvi, takhle pomáhat. Takže nejspíš i kdybych nechtěla, měla bych smůlu. Nicméně tahle hra byla fajn, tak proč ji nehrát chvíli dál. Úspěšně jsme dorazili na pevnou půdu. No, ne, že by led nebyl pevný, ostatně zadek mého společníka by jistě mohl vyprávět. Rozhodně to tady ale neklouzalo a nehrozilo, že se to pod námi propadne a my skončíme v ledové vodě. Lehce jsem sklonila hlavou a koketně mrkla. “Převelice děkuji za podporu a doprovod,“ zazubila jsem se. Zastříhala jsem ušima, když jsem zaslechla podivný zvuk, ale nevěděla jsem, čemu ho přiřadit, tak jsem to raději nechala být.
Když pak začal Linzire zmiňovat hostině, napadlo mě v tu chvíli, jestli se to náhodou neozval jeho žaludek. Jen to byl tak podivný zvuk, že jsem si ho nemohla zařadit. Na chvíli jsem zpanikařila. Vybavilo se mi setkání s Rigelem. Ne, rozhodně Linzire nebyl jako on, ale ta panika z toho, že bych měla přiznat, že neumím lovit? I když… Jemu jsem docela věřila, určitě by mě neshodil nebo by se mi nesmál. “No já…“ zakoktala jsem se, ale možnost odpovědět jsem nedostala. Můj společník po mě loupnu pohledem, na nic nečekal, s čenichem u země se vydal do akce. Tak se mi tep zase uklidnil. Jsem taky přece husa hloupá! Mohlo mě napadnout, že měl jistě na mysli jen lov zajíců nebo něčeho podobně malého. Ale raději jsem zůstala čekat na místě. Protože ani ti zajíci nebyli moje silná stránka. Trénink bych si mohla nechat na dobu, až budu sama. Nebo s Rolandem.
Netrvalo dlouho a šedý vlk se brzy objevil zpátky se dvěma ulovenými zajíci. “Páni, to bylo rychlé,“ řekla jsem obdivně, a tak tak jsem se udržela, abych nezačala slintat. Vlastně jsem neměla dlouho nic v žaludku, takže taková prima večeře rozhodně přišla vhod. Chtěla jsem počkat, až se pustí do jídla jako první, jenže ke mně jednoho zajíce přisunul, takže následně byly rozpaky odhozeny a já se zakousla. Do tlamy se mi vlila teplá zaječí krev, která mi trochu potřísnila kožich na krku a tlapky, ale to mi nevadilo. Vychutnávala jsem si lahodné maso, evidentně měl nějakou dobrou trávu a hodně pohybu, takže to nemělo chybu.

Neměla jsem čas lámat si hlavu nad tím, že se mi jeden hod nepovedl. Musela jsem to přeci hned napravit! I Roland říkal, že to byl jen zkušební… Ani jemu se teď nedařilo, koule se rozpadla už v letu. Takže jsem se hned pustila do práce, abych si trošku vylepšila skóre. Snažila jsem se uplácat o něco lepší tvar, pak pořádně zamířit – a pal! Tak tentokrát se mi podařilo hodit kouli dost daleko, ale strom jsem minule. Dobré vědět, že jsem tedy použila dost síly, ale špatně mířila. Nevadí, zkusila jsem to potřetí. Jenže než jsem stačila soustředit svůj modrý zrak na to, abych mířila o něco lépe, zaslechla jsem výzvu o hodu koulí na blízko. Než jsem však stačila zareagovat, na zadní noze se mi rozplácla koule. Tedy, musela jsem uznat, že Roland má fakt trefu! Samozřejmě jsem si to nechtěla nechat líbit. Jenže můj společník samozřejmě nečekal, až se rozkoukám a začnu jednat – hned si začal hrát na živý terč a začal přede mnou utíkat. “Jen počkej!“ Zavolala jsem, popadla sněhovou kouli a běžela za ním. Jenže to mi samozřejmě stěžovalo možnost v klidu mířit a házet.
Takže jsem musela vymyslet něco jiného. Proto jsem prozatím upustila kouli na zem, doběhla k místu, kde se Roland schovával a začala zuřivě hrabat. “Lavinaaa!“ Zahulákala jsem, zatímco jsem rozmetala sníh všude kolem a dala si záležet, abych i statného vlka aspoň malinko zasáhla sněhovou sprškou. Sice mě napadlo, že bych ho mohla ve sněhu vyválet, ale pravděpodobnost, že by se mi ho podařilo srazit – byť s rozeběhem – se mi zdála malá, vymyslela jsem tedy tento plán.

Prosinec (2/10) | Linzire

Nechat se vyprovokovat k nějakému tomu dovádění vlastně nebyl takový problém. Vlastně jsem si ani nepamatovala, kdy naposledy jsem si s někým zablbla, zadováděla. Chvíli jsem to zkoušela, ale marně. Tedy... Když jsem se potkala s tátou a měla v první chvíli docela radost, že mám mladší nevlastní sestru, možná jsem měla nějaké myšlenky na to, že bych si mohla v případě zájmu hrát s ní, abychom se trošku poznaly. Jenže Cal mě převezla. Takže jsem zapátrala v paměti ještě dál. A nejspíš tedy to byly ty chvíle strávené ještě s Nerissou. Tedy už hodně dávno.
Jenže Linziremu záměr úplně nevyšel. Zpočátku to vypadalo nadějně, než nedobrovolně skončil na zadku, jen to žuchlo. Starostlivě jsem k němu dobruslila a zázrakem neskončila stejně. A i když ten pád vypadal dost tvrdě, jestli budou nějaké následky - možná to nebude poznat. Pokud nebude špatně chodit na zadní nohy. Led naštěstí nepraskl ani naší vahou ani tím nárazem, nicméně pořád jsem byla dost ostražitá a bedlivě naslouchala, jestli se mým uším nedonese nějaký podezřelý zvuk. Zatím však byl klid.
Šedý vlk mi nabídl, abych se o něj opřela, evidentně mu tahle jedna zkušenost stačila a dospěl k názoru, že bude lepší se vrátit do bezpečí na břeh. Zazubila jsem se jeho poznámce, že bude menší škoda, pokud spadne on. "Jak jste galantní, mladý pane," ocenila jsem se smíchem a lehce se opřela, aby měl tedy dobrý pocit. Já jsem se jako dáma v nesnázích necítila. Navíc by mi asi nebylo moc příjemné, kdyby upadl kvůli mně. Nebo kdyby snad spadl pro změnu spadl na čumák. Ještě by si ho mohl rozbít - nebo ještě hůř - vyrazit zub. Na to asi nepomyslel, nebo mu to bylo jedno. Ale já přeci jen dávala pozor, abych víceméně zvládla dojít ve zdraví na bezpečí pevné země.

Prosinec (1/10) | Linzire

Zazubila jsem se Linzireho poznámce a pak souhlasně kývla. Ačkoliv jsem si nedovedla představit ve svém mladém věku, jaké problémy nás můžou kvůli tomu vysokému potkat. Aspoň z hlediska těla. Sice bych se mohla zeptat někoho staršího, ale to mi přišlo hloupé. Avšak podle poznámky mého společníka se mohlo jednat o problémy s pohybem. Kdo ví, možná i zuby nebo tak. Takže tahle magie je určitě docela mocná věc. "Tak mě napadá, jestli je možné si nechat ubrat roky jen omezeně nebo ne. To bychom tu taky mohli být navěky," pronesla jsem zamyšleně.
"Hm, ale budeme si muset ještě počkat," zaškaredila jsem se. Sotva začala zima. "Jaro se však spojí s létem a bude pěkně dlouho," usmála jsem se spokojeně při té představě. Už aby to bylo! "I na podzim bývá někdy pár dní hezky a teplo, takže toho je potřeba maximálně využít," mávla jsem ocasem vesele.
V tuhle chvíli ale začínalo být docela nepříjemné chladno. Jen jsme si povídali, chtělo by to asi začít se hýbat. V tu chvíli můj společník vyhrkl nahlas mé myšlenky. No, spíš také vnímal, že nám tuhne krev v žilách. Ale nenapadlo mě, co bychom mohli dělat. Těch zimních her jsem si s Nerissou moc neužila. Maximálně hrabat díry. A v nahromaděném sněhu si šlo vytvořit úkryt. I když teď jsme byli velcí, takže by chvíli trvalo nahrabat dostatečné množství. Nicméně Linzire byl v tomhle rychlejší. Zvědavě jsem tedy sledovala, jak se pouští na led, který pokrýval hladinu jezera. "Buď opatrný," pronesla jsem, ale asi už mě neslyšel. Když došel dost daleko, zase se vrátil ke mně. Trochu skepticky jsem pohlédla zase směrem k jezeru. Ale přeci jen jsem věřila jeho úsudku, že je povrch dost pevný na to, aby nás unesl. Kývla jsem tedy na jeho návrh, sledovala, jak klouže po hladkém povrchu a směje se na celé kolo. Na okamžik jsem se pak lekla, když se zakymácel a skončil na zadku. To vypadalo celkem bolestivě. Načež mě nabádal k opatrnosti. Rozběhla jsem se, kupodivu docela elegantně - alespoň jsem si to myslela (čti nekymácela jsem se jak po vypitém sudu pálenky) a klouzala směrem k němu. "Klouzání je sice sranda, ale přistání je dost bolestivé," řekla jsem, i když jsem si moc nepamatovala, jestli jsem vlastně někdy upadla na ledu. Každopádně jsem si to dovedla dobře představit.

Vesele jsem se usmála, podle Rolanda jsem s tímhle přístupem mohla dojít nejdál. No jo, jenže jsem také musela najít někoho, od koho bych se mohla učit. Ale měla jsem v tuhle chvíli jeho a bylo to fajn, takže jsem mohla být spokojená. A také moje poznámka o tom, že mi to přijde teprve nedávno, co jsme se s Nerissou vykulily… No jo. Bylo to přeci jen už nějakou dobu. “No jo, čas je zkrátka zvláštní věc,“ zakončila jsem úvahu. Prostě nějak plyne, kolikrát ani nevíme jak. Někdy jsem si to uvědomovala, někdy ne. Hlavně to bylo v době, kdy jsem rostla, ale teď jsem byla stejně vysoká jako běžná dospělá vlčice, takže… Mohla jsem teď vnímat plynutí času díky ročnímu období. “Jako starší mít rozhodně ve vědomostech velký náskok,“ řekla jsem nakonec. On neměl pocit, že by věděl všechno. Rozhodně ale mnohem víc než já.
Obchůzku kolem hranic jsme měli úspěšně za sebou. Jenže co teď? Nechtěla jsem mu být na obtíž, i když mě to s ním bavilo. Jen jsem kývla, lov tedy asi bude muset počkat na jaro. No nevadí, aspoň jsem mohla do té doby sbírat aspoň teoretické vědomosti. Než jsem ale stačila vymyslet, co bychom spolu ještě podnikli, Roland to přišel sám. Všimla jsem si jeho úsměvu a výzvě ke hře. Vzápětí navrhnul, abychom házeli koulí do dálky. Naklonila jsem hlavu na stranu, tuhle hru jsem ještě asi neznala. Ovšem ani Roland na nic nečekal, takže jsem během chvilky mohla vidět, co tím myslí – uplácal sněhovou kouli, kterou pak mohutným máchnutím tlapy poslal směrem ke kmeni stromu, který se úspěšně rozprskla. “Páni, to bylo dobré,“ řekla jsem obdivně. Zkusila jsem to tedy taky. Nebyla jsem si jistá, jak moc velkou kouli mám uplácat, ale jelikož ta jeho nebyla nikterak obří, držela jsem se toho a udělala nějakou podobnou. Pak jsem zkusila vší silou máchnout packou. Koule sice zamířila správným směrem, ale můj odpal nebyl tak mocný, takže doletěla jen těsně k cíli. “Hm, jedna nula pro tebe,“ zaškaredila jsem se. Tak jsem musela asi zkusit znovu.

Bylo pro mě nesmírně povzbuzující, jak mě Roland podporoval. Možná si to ani neuvědomoval. Ale cítila jsem se o dost lépe. Musel jsem uznat, že má také snad ve všem pravdu. Třeba bych k tomu dříve či později dospěla, ale spíš by mě to ani nenapadlo. Hlavní je zachovat klid. Pořád ještě není pozdě na to, abych se naučila lovit. A vůbec všechno. Jsem taky přece jen ještě dost mladá, takže: vzhůru do toho! “Tak to já mám chuti učit se a ochoty poslouchat rádce na rozdávání!“ Prohlásila jsem vážně a vypjala hruď na důkaz svých slov. Přidala jsem ještě zamávání ocasem a skromný úsměv, jakože nemám přehnané sebevědomí. “Tak prostě uvidíme, jak to vyjde,“ mávla jsem tlapkou, že prostě se svět nezboří, když nenajdeme nikoho, kdo by šel na lov s námi v nejbližších dnech.
Znovu jsem vyjadřovala svou nespokojenost s tím, jak málo toho znám. Vzápětí mě napadlo, že snad nejsem pro Rolanda moc otravná. Ale pak jsem se zaposlouchala do jeho slov, která zněla až přemoudře. “To máš pravdu, mám pocit, že jsme teprve nedávno s Nerissou vykoukly na svět a teď už jsme dospělé.“ Přikývla jsem jeho polemizování o zvláštnosti času. “Přijde mi, že snad víš všechno,“ usmála jsem se na něj. Byl taková studnice znalostí, snad bych z něj mohla sama pro sebe v hlavě udělat svého mentora. Samozřejmě jako rádce nebo učitele bych brala všechny, kdo jsou o něco starší a zkušenější. A jistě bych se i dost naučila od babičky, ale ta je teď bohužel v rekonvalescenci.