Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Táta nevypadal moc nadšeně, když jsem řekla, že se musím zeptat mámy, jestli můžu jít s ním. Nechápala jsem, proč tomu tak je. Přece to byla minimálně slušnost se dovolit, navíc jsem nemohla odejít jen tak pryč, aby nevěděla, kde jsem a s kým jsem. Ne poté, co jsme teď nevěděly, kde je Nerissa. Sice jsem měla radost, když táta prohlásil, že někde slyší tlukot mláděcího srdce, ale já si vzpomněla na Kianu, takže jsem byla na chvilku nejistá, která z nich by to mohla být. Táta pak prohlásil, že se půjde podívat po okolí lesa a já abych tu zůstala, když se musím dovolovat. Zamračila jsem se na něj, tenhle tón se mi nelíbil. Nahlas jsem ale neřekla nic. Prostě tohle bylo moje rozhodnutí a slušné vychování. Za chvíli ještě dodal, že mám kdyžtak dát mamce vědět, že se po ní šel podívat. Tiše jsem přikývla.
Chvíli jsem přešlapovala na místě. To mě ale nebavilo – byla jsem přece doma, tady se mi nemohlo nic stát. Takže jsem se mohla také porozhlédnout, jestli není Nerissa někde poblíž, když podle táty tady slyšel tlukot jejího srdce. Možná. Možná to taky byla naše kamarádka. No, kamarádka, vlastně jsem ani neměla možnost ji poznat, protože krátce poté, co přišla do smečky, jsme šly s mamkou na procházku a od té doby jsem ji neviděla.
Rozhodla jsem se tedy, že se tady trošku porozhlédnu. Navíc jsem se mohla přece případně někoho zeptat, jestli neviděli Nerissu, pokud tedy někoho potkám. Jaké ale bylo moje štěstí, když jsem prošla kolem několika stromů, když jsem uviděla známý kožíšek. Mamka! Povyskočila jsem a rozběhla se za ní. Byla tam s ní Nerissa! Běžela jsem jak zběsilá a brzdila až těsně před ní, takže jsem schválně do ní trošku vrazila. “Nerisso! Kde jsi byla? Měla jsem o tebe takový strach!“ Začala jsem povykovat, jako bych byla máma. A v první chvíli mě ani nenapadlo, že máma už ji určitě zahrnula stejnými slovy. Dívala jsem se na ni chvíli vyčítavě, ale ta úleva, že je živá a zdravá doma, byla silnější, takže jsem ji vzápětí objala a olízla jí čenich. Pak jsem koukla na mámu. “Mám ti vyřídit, že táta šel hledat Nerissu kolem lesa,“ řekla jsem poslušně, jak jsem dostala za úkol. “Slyšel tady prý tlukot nějakého malého srdíčka, ale já nevěděla, jestli by to mohla být Neri nebo Kiana,“ dodala jsem ještě. Znovu jsem šťouchla do sestry. Nevěděla jsem, jestli už jí mamka stačila říct, že jsme potkaly naše otce. “Byl tady táta a teď tě hledá,“ řekla jsem tedy a mrkla zase na mamku. “Ale jak mu dáme vědět, že je Nerissa tady s námi? Nevím, kam přesně šel,“ odfrkla jsem si. Říkal sice, že se jde podívat kolem lesa, ale nevěděla jsem, jak je velký, jak dlouho by mohlo trvat, než ho obejde. A jestli vůbec přijde s tím, že ji nenašel…

Vesele jsem zavrtěla ocáskem na tátův návrh, že bych mohla na návštěvu. A bude to chtít vyrazit co nejdříve. Jen jsem si nebyla jistá, co myslí tím, když říká, že vracet se ze severu na jih by mohlo být složitější. Díky zimě. Pak jsem si ale vzpomněla na ten protivný studený sníh, který byl všude kolem, když jsme s Nerissou poprvé opustily úkryt. To bylo jediné logické vysvětlení, které mě napadlo – ta bílá hmota by to nejspíš vše zkomplikovala. A to bych vážně nerada. “Jasně, ale nejdřív se musíme taky zeptat mámy,“ přitakala jsem souhlasně jeho návrhu. Jen jsem doufala, že tady Rissa někde je, jen se třeba zrovna s někým zapovídala, nebo si s někým hraje, a tudíž si nevšimla, že jsme s mámou zpátky.
Pak jsem zaujatě pozorovala, co táta dělá. No jasně, říkal, že pokud nebudu křičet, tak ji uslyším. Takže jsem si všimla, jak našpicoval uši. Samozřejmě jsem to udělala taky. Když ji slyší on, já musím taky! Jenže já slyšela jen šumění listí v korunách stromů, zalétlo ke mně i pár hlasů. Cítila jsem i nějaké pachy, ale žádný z nich nebyl cítit jako moje sestra. Tázavě a zmateně jsem se podívala na tátu. Ten mi ovšem za chvilku oznámil svůj verdikt – sestra tady někde v lese musela být! Ihned mi spadl kámen ze srdce a ulevilo se mi. Pak jsem ale znejistěla – vzpomněla jsem si totiž na Kianu. Ještě jsem neměla možnost se s ní poznat a nebyla jsem si jistá, jestli je v lese, nebo někde pryč, takhle to mohlo tátu zmást. “No, ještě je tu s námi Kiana, ale nevím, jestli je v lese. Možná je někde na procházce.“ Přiznala jsem nahlas své myšlenky a povzdychla si. Takže nejspíš bychom museli jít tím směrem, kterým táta slyšel něco, podle čeho identifikoval přítomnost vlčete v mém věku, které se nacházelo v lese. Mohla to být sestra a mohla to být Kiana. Samozřejmě jsem ale v hloubi duše doufala, že je to právě Nerissa.

Táta mě vyvedl z omylu. Pro mě sice byl rodič a já jsem ho tedy znala, ale pro ostatní vlky v našem lese byl cizí. Chápavě jsem tedy přikyvovala jeho slovům a důležitě si to zapsala do paměti. Dávat si na cizince pozor! Nepouštět na území smečky! Rozhodně k tomu zavolat babičku nebo tetu Maple! No jo… Rozhlédla jsem se. Máma sice vypálila za babičkou, ale zpátky se nevracela. A ani babička, ani nikdo jiný se nechystal za námi jít. Takže jsem rozpačitě přešlápla. Nechtěla jsem, aby táta hned odešel, sotva přišel. Tedy aniž by se seznámil – pod naším dohledem – s místem, kde žijeme. Aby věděl, že mám pravdu – že je tu hezky a jsou tu hodní vlci. To jsem sice já ještě sama nezjistila, ale když to říkala mamka, tak tomu muselo tak být, protože mamka by přece nelhala.
“Ale možná bychom mohly k tobě aspoň na návštěvu na pár dní, pokud by to vaše Alfy dovolily,“ odpověděla jsem na tátův povzdech, ve kterém litoval, že nebudeme bydlet s ním. No, rozhodně já jsem se stěhovat nikam nechtěla. Aspoň zatím. Leda bydlet chvíli s tátou, chvíli s mámou… To také bylo těžko představitelné, ale asi ne nemožné. To by asi ještě stálo za úvahu. Nicméně táta přece říkal, že neví, jak dlouho v té Borůvkové smečce bude, takže… Asi by bylo nejlepší jít se tam podívat hned, protože jsem vážně byla zvědavá, jak vypadá místo, kde žije a kde to tak krásně voní. A pokud by se potom toulal a my byly zrovna s mámou… Jak bychom ho asi našly. My tedy asi ne, ale on přeci věděl, v jakém lese žijeme, takže jedině by musel přijít on za námi, aby nám řekl, kde žije. Ach jo, tohle bylo tak složité!
Ovšem přemýšlení nad střídavým pobytem u rodičů náhle přemohla panika a strach o sestru. Vlastně bych myslela, že mamka se nejdřív pozdraví se svou mámou a pak se poohlédne po své druhé dceři. Když jsem zahnala mdloby, táta mi řekl, že se mu nelíbí, že ji máma nechala někde pobíhat s cizím vlkem. “Já ho neznám, ale máma říkala, že je kamarád,“ zamrkala jsem, abych zahnala slzy, které se mi draly do očí. Další hysterický záchvat by asi ničemu nepomohl, navíc, když táta mě napomenul, že když nebudu křičet, tak ji možná zaslechne. Okamžitě jsem zmlkla a tázavě na něj upřela zlatavý pohled čekajíc, co se bude dít dál. Samozřejmě ideální a jediná přijatelná akce by byla taková, že by někde zaslechl její hlas, i když ani nemohl vědět, jak zní, protože se s ní zatím nesetkal, ale tak přeci jen jako vlče má hlas trochu jiný než dospělý, v klidu mě za ní zavede, já se uklidním a on se s ní seznámí. Takže jak jsem si to vybájila, tak jsem nečekala jiný výsledek a jen čekala, až táta určí směr, jakým půjdeme.

Mamka se odvalila jako velká voda, aniž by se ohlédla. Zmateně jsem zamrkala a naklonila hlavu na stranu. Evidentně měla svou mamku hodně ráda, když za ní takhle vypálila, ale aby zapomněla na mě a na tátu, že by jako třeba měla tátu i představit… To jsem nečekala. Pohlédla jsem tedy zvědavě na tátu, který mě oslovil celým jménem, až jsem měla malou obavu, jestli náhodou nedostanu za něco vynadáno. To se naštěstí nestalo, ale se zájmem jsem poslouchala, že bych cizince do lesa neměla vodit a měla bych tu počkat, až přijde babička. “Ale ty už nejsi cizí,“ usmála jsem se na něj. “ty jsi náš táta,“ doplnila jsem s vrtěním ocásku. Možná teda ale byl cizí pro ostatní vlky zde… Možná to myslel takto. Asi jsem se málo poučila z té pohádky, kterou jsem tenkrát jako malá poslouchala. Neměla bych sice jen tak někomu věřit, ale on byl přece můj táta. I když jsme ho vůbec neznaly. Zatím. Začínala jsem mít poněkud v hlavě guláš.
Posadila jsem se na zadek a hleděla směrem, kterým mamka před chvílí zmizela. Původně jsem myslela, že třeba babičku přivede za námi, jakože aby se seznámila. Jenže zatím se ani jedna neobjevila. A tak jsem raději zase věnovala zlatavý pohled tomu modrému, který se zajímal, jaká mi přijde moje máma. Nad tím jsem nikdy nepřemýšlela. Proč taky… “Mamka je… Zbrklá. Trochu neřízená střela. Ale taky hrozně hodná a má nás nade všechno ráda,“ dodala jsem zamyšleně. Ještě jsem možná mohla něco doplnit, ale tohle mi přišlo jako adekvátní hodnocení mamky. “Narodila jsem se tady, asi se mi tu líbí. Já jsem ještě neměla možnost to tu prozkoumat, dlouho jsme byly v jeskyni a pak jsme se vydaly na procházku. Vlastně jsme na ní už docela dlouho.“ Odpověděla jsem na tátovu otázku, jestli jsem tady spokojená. “Hlavně je tu máma. A babička. A spousta tetiček a strýčků, kteří se o nás pomáhali starat, když jsme se narodily. A je tu… Nerissóóóóóóóóóóó!“ Zavřískala jsem tak moc nahlas, jak jsem jen dovedla. Rozhlížela jsem se kolem sebe. Jasně, přece jen tátova návštěva byla důležitá, ale fakt, jestli je sestra zpátky doma, ať už sama nebo s Raysterem, přece taky. Na krajíčku očí se mi objevily slzy, žaludek se mi stáhl a hlas jsem měla přiškrcený. “Kde je Nerissa?“ Ohlédla jsem se na tátu, i když ten to nemohl vědět. Náhle mě popadla hysterie. “Co když se jí něco stalo? Co když někam spadla, je zraněná a potřebuje nás? Nebo co když ji Rayster unesl?“ Vykulila jsem při té představě oči. Možná jen předstíral, že je takový hloupější. Třeba si chtěl ukrást vlče sám pro sebe. Přeci jen se o tom zmínil, že by se mu líbilo také nějaké mít, jako parťáka. Při představě, že bych ji už nikdy neměla vidět, se se mnou všechno zatočilo a podlomily se mi nohy.

Než jsem stačila něco říct na tátovu poznámku o prázdnosti lesa, mamka se výrazně ohradila, takže já jsem jen důležitě přikyvovala. Ano, náš les nebyl nikdy prázdný! Nebo jsem ho nikdy tak nezažila. Co jsem zatím věděla, pokaždé se tu vyskytovalo několik vlků. A ještě jsem ani neznala všechny. Takže to jsem musela taky napravit. Jenže bylo fakt zvláštní, že nikdo neodpověděl na naše volání. Přeci by se tu musel také někde objevit, když se oznámili nově příchozí, no ne? Jenže na druhou stranu já ani máma jsme nebyly nové. Takže možná to někdo vzal na vědomí, ale už nám nechtěli nebo nepotřebovali odpovědět. To ale bylo neslušné, když my o sobě dali vědět. Teda… Já a táta, a on byl cizinec, takže… Jsem z toho začínala mít v hlavě guláš.
Táta mě pak vybídl, abych mu ukázala les. Tázavě jsem mrkla na mamku. No, já sama jsem ho pořádně neznala, takže by byla docela ostuda to tu ukazovat a nic nevědět. Navíc určitě mohl jít s námi, nebyl tu přeci sám, aby si tu jako cizinec vyšlapoval jen tak. Byla to víceméně naše návštěva, a ještě k tomu můj a Nerissin táta. Následně jsem zaslechla zavytí. Ocásek se mi radostně zhoupnul ze strany na stranu, tak přeci jen důkaz, že tu někdo je a ví o nás! Mamka navíc byla, jako když do ní střelí. Já jsem ještě nebyla zběhlá v rozeznávání hlasů, ale ona mi potvrdila, že to se ozvala babička. Vesele jsem se usmála, a tak tak se udržela na nohou, když do mě drcla. Myslela jsem, že když už se ozvala, tak se tady taky ukáže, ale nevypadalo to. Za to mamka vystřelila jejím směrem jako torpédo. Pohlédla jsem na tátu. “Nejdřív bychom měli pozdravit babičku a dát jí vědět, že jsi tady na návštěvě,“ usoudila jsem nakonec a doufala, že jsem zvolila ten nejlepší možný kompromis. Jen jsem ale přemýšlela, jestli a jak tady najdeme Nerissu, protože jsem ještě nevěděla, jak se svým čenichem správně pracovat, abych díky němu něco nebo někoho našla.

//Tenebrae

Trošku mě zarazil tátův tón hlasu. Nebyl sice nikterak nazlobený, nekříčel, nebo tak, ale… Nedokázala jsem si to vysvětlit. Každopádně byl nějaký jiný. Neměla jsem z něj strach, to ne. Ale bylo to zvláštní. Jako kdyby mu docházela trpělivost a už ho to s námi nebavilo. Nebo mu něco na mamce vadilo. Tiše jsem tedy poslouchala, jak odpovídá na její návrh, jestli mi bude chtít ukázat, kde žije. Jenže on sám tvrdil, že je možné, že už tam dlouho nebude. Což je docela škoda, protože bych chtěla vidět ty borůvky, po kterých voní.
Brzy jsme se ocitli konečně doma. Vesele jsem vrtěla ocáskem, když jsme procházeli mezi stromy, zatímco mi táta vysvětloval, co znamená, že je bard. “To zní zajímavě. Určitě jsi toho spoustu zažil a hodně viděl a jistě znáš spoustu zajímavých příběhů!“ Vyhrkla jsem nadšeně. Kdybychom nějaký čas chtěli být spolu, jistě bych se dozvěděla spoustu věcí a před spaním by mohl vyprávět různé příběhy. Doplnil, že tu korunku má právě kvůli tomu, že je nejlepší bard široko daleko. Hrdě jsem se usmála. Mrkla jsem na mamku, co na to říká ona. Jestlipak to věděla. Za chvilku jsem také měla možnost zaslechnout jeho hlas, když oznamoval, že je tu, respektive zjišťoval, zda tu někdo je. Určitě ano! Doufala jsem hlavně, že je doma Nerissa. I kdyby bez Raystera, který vlastně do naší smečky nepatřil, měla by tu být. “Uuuuu! Jsme doma! Haloooo!“ Napodobila jsem tátu falešným netrénovaným hláskem, který snad moc netrhal uši a mrkla na mamku, jestli se taky přidá.

<< Esíčka

Mamka se zmínila o té ozdobě na krku, že její bratr našel ten kamínek. Kývla jsem slovům, jak ho dostala jako dárek a někde schovala, ale pak už byla trošku historie trochu záhadou, už si nepamatovala, jak získal tenhle vzhled. Tak měla aspoň nějakou vzpomínku na bratra. A jen jsem kývla, jestli jsem si všimla, jakou má ozdobu babička. Byla úplně jiná. Mamka ale nevěděla, odkud ji má, takže bylo by asi dobré se jí na to zeptat.
Táta se rozhodl, že tedy půjdeme do Sarumenského lesa hned teď. No, mohla tam Nerissa být a doufala jsem v to, protože tady nikde nebyla. A začínala jsem se o ni docela bát. Mamka nedávala nic najevo. Možná pořád věřila tomu, že je s Raysterem. A že ji odvedl domů, když nevěděl, kam jsme šly my. Zamračila jsem se. Byl přece dospělý a musel znát možnost někoho hledat po čichu. Jenže on to byl takový jednodušší tvor, který sice měl tělo dospělého, ale mysl spíš jako mládě. Takže jsem z toho byla dost nervózní a nesvá. Přišlo mi ale, že z toho táta moc nemá radost, že by měl jít s námi. Snažila jsem se tedy trošku odlehčit atmosféru a ptala jsem se, kde vlastně žije, protože voní tak sladce. Vysvětlil mi, že je v Borůvkovém lese, ale pak dodal, že tam asi moc dlouho nebude. “A co je to bard?“ Zeptala jsem se zvědavě, zatímco jsem cupitala půl kroku za ním. “A co vlastně je ta ozdoba na hlavě?“ Ptala jsem se dál. Mamka se pak ptala, jestli bude chtít nám ukázat, kde bydlí. No, možná by to nebylo špatné. Ale začala jsem si lámat hlavu, kde ho potom najdeme, když opustí Borůvkový les. Leda by se zastavil v Sarumenu a řekl, kam se vydal dál. Jinak jsem si to nedovedla představit. A to by byla škoda, teď když jsem ho poznala, zase ho ztratit a nevědět o něm nic.

>> Sarumen

Mamka měla z mého rozhodnutí evidentně radost. Mně to tedy přišlo logické. Ovšem její děkovné gesto bylo poněkud zbrklé a nečekala jsem ho, bylo to takové hrr, div mě při tom olíznutí nesrazila na zem. Ale nezlobila jsem se na ni. To byla prostě mamka – někdy trošku zbrklá. Pak povídala o tom, že kdyby byla na mém místě, také by chtěla poznat svého tatínka. Navíc, že ho můžu poznávat kdykoliv a jakkoliv. Tázavě jsem se podívala na tátu. Chvíli byl od nás odvrácený, asi z toho neměl moc radost. Ale to přece stejně musel čekat, jeho jsem neznala od narození jako mamku, měla jsem už zkrátka svůj rodný les se smečkou. Jen odpovědi, jestli by se nechtěl přidat do Sarumenské smečky, se vyhýbal, takže jsem se už na to neptala.
Mé rozhodnutí tedy táta přijal a dodal, že bude rád, pokud budu chtít trávit čas i s ním. Vesele jsem zavrtěla ocáskem a přikývla. Jen aby také chtěla Nerissa! Pak se pomalu vydal směrem zpátky, aby se podíval, kde se moje sestra toulá. Šly jsme s mamkou samozřejmě za ním. Byla jsem vážně zvědavá, co řekne na to, že se tu najednou objevil náš táta!
Mamka tátovi navrhovala, aby šel s námi do Sarumenu. Přitom tedy spustila salvu otázek, které zajímaly i mě, takže jsem tiše čekala, co na to odpoví. Nevypadal před tím, že by z toho měl radost. Asi se mu k nám moc nechtělo. I když kdo ví proč, jistě by na něj nebyli zlí, je to přece náš táta. A o mě a Nerisse nevěděl…
Z úvah, co asi táta odpoví, mě vytrhnul mamky hlas, která se zajímala, jak se mi táta líbí. Tázavě jsem se na ni podívala. Na nějakou vážnější odpověď bylo brzy, vždyť jsme se právě seznámili, a ještě jsem s ním nic nezažila, jen jsme spolu prohodili pár slov. Vzápětí však doplnila otázky, jestli mi voní a jestli se mi líbí jeho ozdoba na hlavě. “No já… Nevím. Voní jinak než my. Hodně sladce,“ řekla jsem zamyšleně. “Kde vlastně žiješ ty, tati? Je u vás hezky? A co to tam roste, že voníš takto?“ Zajímala jsem se, zatímco jsem kráčela po jeho boku. Byl větší než mamka, a já, ačkoliv se mi nožky prodloužily, jsem byla o dost níž. “Zvláštní vůně, ale ne nepříjemná,“ dodala jsem s úsměvem, aby si snad nemyslel, že mi jeho pach vadí. Na jeho ozdobu jsem se podívala. Nevěděla jsem, co to vlastně je. A k čemu to je. Mamka do té věci šťouchla, div ji tátovi nesrazila na zem. “Je docela… hezká,“ zhodnotila jsem nakonec. Babička měla vlastně ozdobu na noze, ale neměla jsem zatím možnost ji moc prozkoumat. Ještě pak máma dodala, že je to podobná ozdoba jako přívěšek, který ona nosí na krku. “To vyrobil tvůj bráška pro tebe?“ Zeptala jsem se překvapeně a zavrtěla jsem ocáskem. Ten strýček musel být ale šikovný!

Tenebrae

//Jé, pardon, já jsem špatně četla :D Ale děkuji za vyřízení :)

//Děkuji za prima akci Já bych prosila pět kytiček a pět drahokamů, děkuji

Připsáno, ale 20 kytiček a 20 drahokamů :D Za každý obrázek bylo 10, takže dohromady za všechny 40 :)

Proč se pořád motáme tady? Musíme se přece vrátit, odkud jsme přišly, tam bude Nerissa. Snad. Zamračila jsem se. Fakt jsem nechápala, kde se mohli zdržet a doufala, že nešli někam jinam. Původně jsme přece vyšli spolu, tak proč by měli měnit směr… Měli se držet s námi. Pohledem jsem zkontrolovala rodiče. Bylo zvláštní teď uvažovat takhle, mít mámu i tátu. Jenže mamku jsem znala od narození, tátu jen chvilku. A právě teď se mi moc nelíbil jeho tón. Ne, že by na ni řval nebo byl ošklivý, ale… Něco mi na tom nesedělo. Pozorně jsem tedy poslouchala, že ji údajně hledal, ale ona se mu nezmínila, kde ten les, ve kterém žije, se nachází. Naklonila jsem hlavu na stranu, protože jsem nerozuměla slovům o nějakém jeho krytí, mamčině zdraví. Cosi o nějakých zlých vlcích. My v lese nemáme žádné zlé vlky? Mamka to přece říkala! Nahlas jsem ale neřekla nic. Mamka jen upřesnila polohu, kde se Sarumenský les nachází. No, vlastně jsem si to měla pamatovat, protože kdybych někam vyrazila sama, asi bych taky netrefila domů.
Po chvíli jsem si uvědomila, že se mluví o nás. Tedy jakože bych si měla vybrat, jestli budu chtít bydlet s tátou, nebo s mámou. Překvapeně jsem zamrkala. Co to je zase za blbosti? Změřila jsem si zlatavým pohledem tmavého vlka s jakousi ozdobou na hlavě, který je mým tátou. Pak jsem se věnovala své milované mamince s povislýma ouškama. Pořád ještě jsem si nezvykla na to, že mám otce. Mamka s námi byla od narození, on ne. I když to asi nebyla jeho vina, protože údajně o nás nevěděl. Evidentně ani nevěděl, kde přesně mamka žije. Respektive kde její les je. Hmpf! Od maminky jen tak neodejdu, to je přece věc jasná. Ani od babičky ani z lesa, kde jsem se narodila. Aspoň zatím ne. Kdo ví, jak to budu cítit, až budu velká. Jenže jsem se chtěla poznat i s tátou. Najednou trochu moc rozumování na jedno malé vlče!
“Takže možnost, že bys šel bydlet k nám, nepřichází v úvahu?“ Zeptala jsem se ještě pro jistotu táty. To by bylo ideální řešení. A na tuhle otázku mámě neodpověděl, nebo jsem to nevnímala. “Samozřejmě, že chci zůstat s mamkou, sestrou a babičkou,“ řekla jsem se střídavým pohledem na oba. “Ale chtěla bych poznat i tátu,“ dodala jsem popravdě.

Mamka byla evidentně dotčená, když mi táta nabídl, že když budu unavená, tak mě poponese. Ona by přece chtěla taky. Zazubila jsem se. Táta měl určitě síly dost, ale ještě jsem neviděla, aby jeden velký vlk nesl jiného velkého vlka. Ale i tak jsem se necítila unavená nebo tak, takže jsem to taky prohlásila. Mamka pak obrátila, že půjdeme pěkně všichni po svých. Nu co, kdybych se cítila unavená, tak si můžu taky na chvilku sednout nebo lehnout. Ale to muselo jít stranou – teď bylo hlavní najít Nerissu. Nelíbilo se mi, že je tak dlouho pryč. A ačkoliv Rayster vypadal neškodně, neznaly jsme ho zase tak dobře. Nechápala jsem, že mamka byla tak v klidu, asi mu věřila víc než já.
Šla jsem pár krůčků napřed, zatímco mamka s tátou řešili domov. Mamka samozřejmě vysvětlovala, že my svůj domov máme. A jsme tam spokojené, to je jasné. Nechtělo se mi jít jinam. I když jsem zatím ještě moc členů smečky ani les samotný moc neznala. Musela jsem to napravit. Jen těch pár vlků, kteří byli v úkrytu, když jsme se s Nerissou narodily. Rozhodně jsem také kromě dalších členů chtěla se víc kamarádit s Ventem a Nickem, s nimi jsem měla přeci jen větší pouto, když se o mě pomáhali starat. Ale teď jsem raději přestala přemýšlet a poslouchala, co na mamky návrh řekne táta – a sice, že kdybychom s Nerissou chtěly, můžeme se na čas zastavit u něj ve smečce. Případně že by on mohl přijít za námi, naše Alfa Maple by určitě proti tomu nic neměla.

//WOLFGANIE

Povídání s babičkou bylo fajn. Jen jsem si říkala, že by to měla asi slyšet i Nerissa, jak jsme měly statečného dědečka. Nicméně jsem se rozhodla, že jí o něm kdyžtak povím sama. Protože to by rozhodně měla vědět. Vesele jsem vrtěla ocáskem, byla jsem si jistá, že by nás určitě měl rád, kdyby byl ještě naživu. A byla jsem si také jistá, že my bychom měly rády jeho. Jaká škoda, že není možnost se s ním nějak setkat!
Pak jsem vyslovila otázku, jak se vlastně babička s dědečkem setkala. Vlastně jsem ani nevěděla, co jsem čekala, ale bylo to docela prosté. A úplně jiné než moje maminka s tatínkem. Rozhodně byli aspoň hodně spolu a mohli spolu trávit čas. To bylo rozhodně lepší. “Existuje nějaké kouzlo, které by nám dědečka přivolalo aspoň na chvíli?“ Zeptala jsem se pak zamyšleně.

//WOLFGANIE

Babička mě vyvedla z omylu – dědeček neodešel někam pryč, jako jeho synové. Dozvěděla jsem se tak o nějaké příšeře, která napadla náš les. Vyjukaně s očima navrch hlavy a tlamičkou dokořán jsem poslouchala vyprávění, jak se rozhodl se jí postavit, aby ostatní ochránil, ale protože ho to stálo hodně sil, respektive všechny, které měl, tak zemřel. Posmutněle jsem se na babičku podívala. Dědeček byl statečný, řekla jsem a zavrtěla ocáskem. Pak jsem hrdě vypjala hrudníček, pyšná na to, že mám aspoň nějaké dědictví po něm – svůj kožíšek. Škoda, že jsem ho nemohla poznat, dodala jsem ještě trochu zklamaně. Vlastně dost. Ale možná to tak bylo lepší, protože kdybych dědečka znala a pak o něj přišla… Těžko říct, jak bych se s tím vyrovnávala. A maminka s babičkou to jistě měli hodně těžké, ale měly aspoň jedna druhou.
Nebyla jsem si teď jistá, jestli mám ještě nějaké otázky. To důležité, co jsem chtěla vědět o naší rodině, jsem víceméně věděla, ale přeci jen mě něco napadlo: “Jo, chtěla bych vědět, jak ses s dědou seznámila,“ zazubila jsem se na ni. Určitě mě čekalo nějaké zajímavé povídání a tak jsem napjatě poslouchala.

Z ptáčka jsem nebyla tak nadšená, jako mamka. No, možná bych byla, kdyby se v klidu někde posadil a já si ho mohla lépe prohlédnout. Takhle jen frknul kolem. Táta doplnil, že se mu říká skorec. Uchichtla jsem se. To bylo ale vtipné jméno! A kdo mu ho vlastně vymyslel?
Víc, než ten opeřenec mě zajímalo, kde je moje sestra. Nebylo moc fajn, že se zdržuje někde za námi. Sice se Rayster tvářil jako kamarád, ale nebyl zrovna moc bystrý, a i kdybych věřila, že by to neudělal schválně… Co kdyby se jí něco stalo? To bych ho zabila já a mamka taky. A pak zbytek smečky by ho rozcupoval na malé kousíčky. Z myšlenek mě zase vytrhnul tátův hlas, jestli bychom neměli jít Nerissu hledat. Vyskočila jsem na nohy. Souhlasně jsem přikyvovala. Zajímavě pak zkrátil moje jméno. Nevadilo mi to, ale zatím mi říkali spíš Feli. Tohle byla zajímavá změna. Rozhodně budu slyšet na obě, i když jsem si říkala, že tohle bude tátovo oslovení. Usmála jsem se na něj. “Nevadí mi to, zní hezky. A unavená nejsem,“ dodala jsem a zavrtěla ocasem. Pohlédla jsem na mamku, která souhlasila, abychom se šli po sestřičce podívat. “Tak jdeme!“ Hopsala jsem nedočkavě směrem, kterým jsme předtím přišli. Jen jsem doufala, že jsou pořád někde na té louce, a ne úplně pryč.
Zachytila jsem tátovu otázku, kde budeme bydlet. Jak to myslí? My přece máme domov, zamyslela jsem se, ale nahlas jsem nic neříkala, byla to otázka na maminku. Vybavila jsem si, jak mluvila o tom, že on má domov někde jinde. Nicméně mu teď nabízela, jestli nechce bydlet u nás. Jistě se v Sarumenském lese najde místo i pro něj. Zvědavě jsem pokukovala po tátovi, co on na to.