Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Třešňový háj

Šla jsem podél řeky. To mě potěšilo, že jsem už blízko domova. Takže jsem měla na chvilku chuť přidat trochu do kroku. Jenže sníh mi to moc neusnadnil – spíš stále komplikoval. Jen o pár okamžiků později jsem funěla jako lokomotiva. Musela jsem se zastavit a vydýchat se, aby mi plíce nevypadly na zem. Přitom jsem znovu zkoumala okolí, ale ani tady nebylo extra živo. Což asi ani nebylo divu, u vody bylo ještě mnohem chladněji. A díky absenci stromů tu také dost fučelo. Možná tak pro někoho, kdo měl rád zimu a tahle futeř mu nevadila, protože měl huňatý kožich a pocházel ze severu… No, někdo jako Lylwelin. Ona byla vesměs stejná jako zima – taková chladná a nepřístupná. Sice jsem se snažila hledat v ostatních to lepší, ale po určité zkušenosti jsem věděla, že ne každý je dobrá duše. I když jsem samozřejmě stále chtěla věřit, že těch, co jsou jako Rigel, je míň. Možná Lyl tak působila k cizím, než si na někoho zvykla, pak třeba byla trochu vřelejší. Kdo ví.
Konečně jsem měla na dohled les. To mě naplnilo optimismem. Už jsem se těšila, až se trochu zahřeju. A také by bylo asi dobré se trochu najíst, ani jsem si nepamatovala, kdy jsem měla naposledy něco v břiše. Hm, takže asi to bude chtít omrknout zásoby, případně zkusit ulovit aspoň zajíce. No a při té příležitosti jsem mohla aspoň navštívit babičku. Nebo nejdřív zjistit od Rolanda, jak je na tom, pokud ho potkám.

//Sarumen (přes Tenebrae)

//Východní hvozd (Přes Zarostlý les)

Evidentně se mi zatím dařilo držet cesty, kterou jsem šla opačným směrem. To bylo dobré znamení, měla jsem možná dobrého pamatováka. Jen škoda, že jsem teď byla zase sama. I když na druhou stranu to množství sněhu dost komplikovalo cestu na to, abych se tu s někým potulovala. Samozřejmě už teď jsem se těšila na jaro a hlavně doufala, že se mi povede potkat se s Linzirem a vydat se na nějaké to putování.
Na chvíli jsem se zastavila a rozhlédla kolem sebe. Všude bylo ticho a klid. Žádné cizí pachy. Jen ojedinělé krákorání vran. Nebo možná havranů, kdo ví. Vlastně jsem ani neznala pořádně rozdíly mezi nimi. Ptáci mě nijak zvlášť nezajímali.
Podle všeho tudy taky nikdo dlouho nešel. Absence pachů byla jasným důkazem, ale nejspíš tudy nešly ani srnky nebo losi. Hm, asi to nebylo nějak extra oblíbené místo v tuhle roční dobu. Ovšem slíbila jsem si, že se sem přijdu podívat na jaře. Stejně jako všude, také tady to určitě bude vypadat úplně jinak.

//řeka Kiërb

//Kaskády

Zamyšleně jsem se brodila sněhem. Co jsme tu procházely naposledy, napadlo ho dost. Takže bouře, kterou jsem slyšela zuřit za našimi zády u kaskád byla asi dost vydatná. Měly jsme tedy štěstí, že jsme byly aspoň trochu schované. Nebylo by asi moc příjemné, kdyby nás ho zastihlo právě tady na otevřené planině.
Pohled na oblohu mě ale uklidnil – zatím to vypadalo sice hrozivě, ale naštěstí se nic nedělo. Musela jsem si ale pospíšit, abych byla co nejdřív doma. Jinak by se klidně mohlo všechno rázem změnit a kdyby přišla další bouře… Bohatě stačilo, že zatím dost nepříjemně foukal vítr. Zimomřivě jsem se oklepala a rozhlédla se, zatímco jsem kráčela dál směrem domov. Zahlédla jsem pár vlků, dokonce i mladých vlčat. Škoda, že jsem teď neměla moc času, chtěla jsem se nejdřív ukázat v Sarumenu. Ale možná by ani o moji společnost nestáli. A kdyby to byly takové zaražené kyselé okurky jako Lylwelin…
No nic, raději jsem pokračovala v cestě a doufala, že počasí vydrží.

//Třešňový háj (přes Klimbavý les)

Nechtěla jsem vyzvídat úplně do detailů ohledně smečky, kterou Lylwelin vedle. Něco málo jsem se ale dozvěděla – sice má k sobě druhého Alfu, ale nikomu není schopna tak moc věřit. Naklonila jsem hlavu na stranu. To bylo zvláštní. Tedy, aspoň tomu parťákovi, se kterým vede smečku by měla věřit víc než dost. Ale nechtěla jsem o tom polemizovat, to bych se dostala na nebezpečný led. Zase takové kamarádky jsme nebyly. Navíc smečku převzali nedávno, takže asi toho mají nad hlavu a chvilku potrvá, než bude všechno tak nějak ok. “Chápu, jistě to není nic snadného. Ale věřím, že brzo vše půjde jako po drátkách,“ usmála jsem se na ni, aby věděla, že to myslím vážně. “Ostatně, náš Nicos si na svou funkci také teprve zvyká. A jsem si jistá, že je nás hodně, kdo je mu ochotných vyjít vstříc a podat pomocnou tlapku,“ řekla jsem. Také jsem měla na mysli, že se u nich také někdo takový najde. Nebo aby jim aspoň neházeli klacky pod nohy.
Pozorně jsem pak poslouchala tipy zlatavé vlčice, kterak se dá využít vyšlapaných cestiček při toulkách od jiných vlků či vysoké. Nakonec však přeci jen musela také uznat, že ne vždy to jde, takže je tohle období poněkud složitější na cestování. “No, kdyby bylo méně sněhu, tak by to šlo, nedovedu si představit, kolik je teď toho asi na horách,“ řekla jsem zamyšleně. A raději jsem s tím také hned skončila, protože se mi nechtělo si ani představit, že by tam snad bylo sněhu ještě víc. Třeba tolik, že by byly závěje vyšší než já sama. Brrr.
Ten prudký gejzír vroucí vody mě polekal. Naštěstí Lylwelin zachovala kamennou tvář, nicméně jsem si byla jistá, že uvnitř se rozsypala smíchy. No co už. Aspoň bych věděla, že není tak chladnokrevná, jak se tváří, že se umí i smát. Vzápětí mi vysvětlila, o co se jedná. Takže tohle byla voda tak vařící, že bych se nejspíš uškvařila. Nebo by mě ten proud zabil. To vše má na svědomí nějaká sopka, která právě nějakým způsobem tu vodu ohřívá. “Aha, zajímavé,“ řekla jsem jen. Raději jsem snad ani nechtěla říct, že nevím, co to sopka je. Naštěstí jsem neměla možnost se v tom nějak zamotat, protože vlčice zopakovala svou otázku, jak jsem se rozhodla ohledně schování se v její smečce. “Myslím, že bych se měla vrátit domů, vypadá to, že nejhorší řádění počasí se uklidnilo,“ řekla jsem zamyšleně. Jistě sněhová bouře už nezuřila, takže jsem mohla bezpečně, a hlavně rychle dorazit domů. “Bylo mi ctí, Lylwelin, přeji ti, aby to ve smečce bylo všechno brzy v pořádku a bez zmatků. A třeba se někdy zase potkáme, děkuji za společnost,“ řekla jsem zlatavé vlčici. Nebyla jsem si jistá, jestli by o mou společnost někdy v budoucnu znovu stála, ale co už. Aspoň jsem jí dala najevo, že já nebudu proti a otočila se směrem, kterým jsme přišli. To bude asi nejjistější způsob, jak se dostat domů.

//Východní hvozd

Leden | 7 | Nicos

Trochu by mě asi uklidnilo, kdyby bylo na lovu co nejvíc vlků, tam by se snad moje začátečnictví dokázalo tak nějak schovat. A nejspíš bych asi chtěla začít jako naháněč, tedy pokud bych si mohla vybírat, ale kdo ví, třeba prostě někdo rozhodne, co budu dělat. Vlastně jsem nevěděla, jestli je nějaký způsob, jak zaučit nováčky. Na to bych se asi musela zeptat lovců, jak to u nás chodí. I když Nicos jistě také ví. “No, už abych to poprvé měla za sebou. Jistě to pak s každým lovem bude lepší. Ale nervozitě si asi nevyhnu,“ dodala jsem ještě.
Ohledně probírání své funkce s Maple… No jasně, nebyla sice už Alfou, ale samozřejmě bude určitě ochotná mi poradit. Kývla jsem. “Snad budu mít štěstí a najdu ji, abych se zeptala na názor i jí,“ řekla jsem zamyšleně. Ale byla jsem už vesměs rozhodnutá. Aspoň to zkusit. Kdybych zjistila, že s malými vlčaty to neumím a nerozumím si s nimi… To vše ukáže až čas. Nebo spíš až se najde příležitost to vlastně zjistit.
A také bylo velké překvapení pro Nicose, když jsem řekla, že o smečkové magii vlastně pořádně nic nevím. On pro změnu se zamiloval do téhle magie hned, jak ji viděl a od té doby nechtěl odejít. Zasmála jsem se. “To je zajímavé, myslela jsem si, že se ti líbil les,“ řekla jsem vesele. Nicméně můj společník na nic nečekal a zřejmě se mi chystal tu magii ukázat. Napjatě jsem tedy sledovala, jak se soustředí. Zatím se nic nedělo a já pozorně sledovala okolí. Také jsem stříhala ušima všemi směry, nevěděla jsem, co čekat. A vzápětí jsem si všimla, že se za námi usazuje mlha. Hm, že by to bylo ono? Naklonila jsem hlavu na stranu. “Jůva, to je ono? Wow!“ Zavrtěla jsem nadšeně ocasem. Mlha byla čím dál blíž a také čím dál těžší. Teda, to jsem o hodně přišla, že jsem tohle dosud neviděla!

Leden | 6 | Nicos

Čekala jsem, jestli Nicos rozvine svůj ne úplně pozitivní postoj k lovu. A musela jsem uznat, že ty důvody měly svou logiku. Nebyla to nějaká rozmarnost nebo lenost. Vlastně jsem se ani nezamyslela pořádně nad tím, že to může být dost velký risk. “Nu, rizik je asi dost, viď. Když nad tím tak přemýšlím, klidně můžeš dostat ránu kopytem… V lepším případě jinam než do hlavy,“ ztěžka jsem polkla při té představě, že by mě snad zabilo jelení kopyto hned při prvním lovu. Ale hned jsem tuhle myšlenku zaplašila. Jistě, budu muset dávat dobrý pozor. Nicméně jsem si věřila, že mám snad nějaké geny po babičce. Ostatně sám Nic za chvilku zmínil, že třeba půjdu v jejích stopách. “Nevím, jestli budu lovec svou funkcí, ale určitě udělám vše pro to, abych byla platný účastník, pokud bude potřeba,“ řekla jsem nakonec a svým slovům se pokoušela i věřit.
Dál jsem se dozvěděla, že Nicos byl od začátku ochránce. Maple měla evidentně na to dobrý odhad, protože se v tom našel. A byl také spokojený, jak jinak. Asi bylo dobré, že působil jako samostatná jednotka a ve svých úkolech se spoléhal především sám na sebe. Jen bylo zvláštní, že jsme se potkali až teď nedávno. Jistě nebyl v Sarumenu krátkou dobu, jinak by nedostal takovou důvěru, že by stal Alfou. “Škoda, že jsem nestihla s Maple probrat svou úlohu ve smečce taky, ale myslím, že tohle bude snad dobré,“ usmála jsem se jeho poznámce.
“Hm, možná by nějací zvědavci chtěli zjistit, jestli svou funkci zastaneš,“ řekla jsem zamyšleně. “Ale abych pravdu řekla – a zase přiznávám, že o rodném lese toho málo vím – o smečkové magii jsem ještě neslyšela. Nebo ne dost na to, abych věděla, o co jde a jak funguje,“ řekla jsem a zamračila se. “Tolik jsem toho s mámou chtěla probrat, ale vůbec jsme to nestihly… A babičce teď není dobře, abych probrala historii smečky s ní,“ povzdychla jsem tiše a zastyděla se.

Lylwelin se mi zmínila, že se chce vydat za Životem, ale podle jejích vlastních slov bylo na ni na jihu moc teplo. Nicméně pokud za ním potřebovala, musela to absolvovat. Souhlasně jsem kývla její poznámce, aby to stihla do konce zimy. Vzápětí však dodala svou nejistotu, zda to zvládla kvůli smečce. To mi trochu napovědělo, že tedy bude dost odpovědná Alfa, což bylo fajn. I když… Sarumen měl také odpovědného Alfu, takže to jistě nebyly žádné výjimky. “Hm, obávám se, že zima ještě zdaleka nekončí,“ zašklebila jsem se a při té zmínce jsem se lehce zachvěla. “Takže to jistě stihneš, ale… Máš ještě druhého Alfu k sobě? Nebo Bety?“ Zajímala jsem se a doufala, že se neptám hloupě. Jak jsem ale už dávno zjistila, není to pravidlem, aby na pozici nejvyšší ve smečce byli dva. Rozhodně to bylo podle mého názoru – ať už pár nebo jen dobří partneři či dokonce sourozenci… Ve dvou se to lépe táhne. Zvlášť, pokud je potřeba vést celou smečku. Možná v případě nějaké malé by si vystačili s jednou Alfou, jednou Betou. Ale nevěděla jsem, jak je velká ta Lylwelina.
Nevycházela jsem z úžasu, co zima dokázala vykouzlit. A tak jsem kývla na souhlas zlaté vlčici, musela jsem uznat, že to umí opravdu hezky. “No, tohle je hezké, ale jinak… Když to zaleze pod kůži a zebou tlapky, tak to není příjemné,“ odfrkla jsem si. “A ve sněhu se blbě putuje, když je ho po břicho a víc,“ dodala jsem. No, každé roční období sice mělo své kouzlo, ale zima byla taková nejzvláštnější. Možná jen tak odněkud z teplých krajin ji sledovat, jak umí takto čarovat s vodou, proč ne. Ale neříkala jsem to pro to, že bych měla náladu se s Lylwelin hádat – zkrátka jsme to každá viděla jinak, a tak to bylo v pořádku.
Vzápětí mě moje společnice ujistila, že bych nebyla u nich na obtíž. Údajně by se tam jeden zmrzlý zadek navíc ztratil. Usmála jsem se. Ještě bych to teda asi zvážila, podle toho, jaká bude situace venku. Ale nechtěla jsem se zdržovat pryč moc dlouho. Nyní jsem ale následovala Lyl, která se přesunula o kousek dál. Zvědavě jsem pozorovala místo, které jsem tedy zatím neměla čest vidět. Krátce na to jsem polekaně stáhla ocas, když ze země, respektive z jedné z děr, vytryskla voda. To jsem tedy nečekala. Jenže jsem samozřejmě nechtěla vypadat jako idiot. I když všímavou vlčici bych jistě neoblafla. “No, to je tedy zvláštní,“ řekla jsem a pokukovala kolem, jestli náhodou se situace nezopakuje, abych na to byla připravena. “A zajímavé, že tahle voda není zmrzlá taky, i když je pod zemí,“ řekla jsem zamyšleně. Nečekala bych, že by snad pod zemí mělo být kdovíjaké teplo, ale rozhodně ne takové, aby voda nezamrzla vůbec. Samozřejmě jsem neměla ponětí o tom, že voda je víc než horká.

Leden | 4 | Nicos

Ačkoliv Nicos celkem souhlasil ohledně toho, že zimy začínají být snad čím dál horší, ale víc už jsme se k tomu nevraceli. Debata o počasí byla takové neutrální téma, ale doufala jsem, že se přeci jen přesuneme na něco zajímavějšího. Ostatně, chtěla jsem o něm něco zjistit, tak by bylo dobré s tím brzy také začít. Ovšem nechtěla jsem hned skákat z tématu na téma, pěkně postupně.
Vzápětí jsem se přeci jen dozvěděla něco nového o našem Alfovi. A vlastně mě to docela překvapilo. Naklonila jsem hlavu na stranu. “Vážně? Měla jsem za to, že lov většinu vlků baví. Tak asi se najde pár výjimek,“ usmála jsem se. Já jsem vlastně nad tím ani nikdy nepřemýšlela, jestli to někoho baví nebo nebaví. Ale je to zkrátka povinná činnost, aby smečka měla co jíst. Hm! Takže jsem mohla být zvědavá, jestli to bude bavit mě. Každopádně byla jsem si jistá, že na prvním lovu budu strašně nervózní. Škoda, že bych nemohla mít po boku i babičku. Ovšem s Nicosem a Rolandem, jistě by se přidali třeba i Kessel a Islin nebo Jasnava… Nebo vůbec někdo, koho neznám a s kým bych se mohla seznámit. Raději jsem ale přestala přemýšlet nad tím, kdo by mohl vyrazit. To se zkrátka uvidí, kdo bude mít čas, až se lov uskuteční.
“A co tě tedy vlastně baví?“ Zajímala jsem se zvědavě, aby řeč nestála. Bylo to trošku jiné než s Linzirem, ale ne v křeči nebo že bychom se do toho nutili. Možná to ale bylo tím, že přeci jen byl nejvýše postaveným vlkem a já cítila respekt.
Co se týkalo nabídky spolupráce ve smečkách, to bylo tedy také zajímavé. A podle všeho si to myslel i Nicos, ačkoliv asi ještě úplně nevěděl, co přesně to znamená. “Hm, to by bylo dobré zjistit, případně se s někým ještě poradit, třeba babička s Rolandem by mohli,“ navrhovala jsem, že by to mohl probrat ještě s Betami. “Snad už bude babičce dobře,“ dodala jsem polohlasně a zahleděla se směrem k úkrytu.

Leden | 3 | Nicos

Tiše jsem si odfrkla při Nicosových slovech ohledně hrozných zim. "Řekla bych, že ta letošní je vůbec nějaká... Drsnější," poznamenala jsem a zhluboka vydechla. Z tlamy vyšel obláček páry. "Už aby bylo jaro a s ním teplo," vyslovila jsem své přání a pohlédla na temně šedou oblohu, která se nevrátila ani trošku přívětivě. Spíš naopak - jistě na sebe další sněžení nenechá dlouho čekat.
Vzápětí jsem se usmála jeho poznámce. "Rozhodně budu ráda, když nás bude dost, abych se měla od koho učit, mám co dohánět," řekla jsem a zase se zastyděla. O důvod se těšit na jaro, chtěla jsem být smečce co nejvíc prospěšná. Aspoň teda tím, že se naučím lovit kromě zajíců i něco většího. No a hlavně i v těch zajících budu muset více trénovat.
Pak jsem si vzpomněla na cizí hlas, který jsme s Rolandem slyšeli, a tak jsem se Nicose zeptala, o co šlo. Zájemce o členství ve smečce to nebyl, nýbrž údajně přišla nabídka spolupráce s Asgaarskými. Překvapeně jsem nakrčila čelo. "Hm, a to je běžné? Vlastně jsem o tom neslyšela, ale... Možná to není špatné, pokud si smečky pomáhají vzájemně a ne, aby jedna z toho měla profit a druhá ne?" Zajímala jsem se. Vlastně - o takových věcech jsem věděla velký nic. O vedení smeček nebo něčem podobném jsem se nebavila s babičkou ani Maple. Takže by bylo asi dobré si trochu rozšířit obzory a zároveň doufat, že nebudu pro Nicose tupá mladice, která ví velký nic.

//Východní hvozd

Cesta tedy nebyla žádný med. Vlastně jsem si už začala říkat, že by bylo dobré se pak hned sebrat a jít domů. Tohle nebylo vůbec dobré pro cestování. Sněhu bylo snad po břicho, místy určitě ještě víc. Ta Vyhlídka by jistě nebyla dobrý nápad. Takže možná vlastně ani tak nevadilo, že Lylwelin neměla moc času. Holt se všechno musí nechat na jaro. Nebo aspoň do doby, než sleze sníh. A přestane tak strašně mrznout.
Přestala jsem přemýšlet o cestování, které mě – snad – čeká na jaře. A – snad – po boku Linzireho. Lyl znovu promluvila, takže jsem stočila vnitřní ucho k ní, zatímco jsem se brodila sněhem. Hm, prochozené okolí rodného lesa… Hm, to se snad ani nedalo pořádně říct. Možná ta místa, která jsou hned u hranic lesa, ale skoro u žádného neznám název! “Hmh, dá se to tak říct,“ zahuhlala jsem neurčitě. “Líbí se mi tam, někdy se určitě zastav a prozkoumej si okolí,“ řekla jsem zlatavé vlčici s úsměvem.
Docela se mi ulevilo, když se Lylwelin zmínila o nemožnosti znát všechny členy. Což sama vzápětí potvrdila, protože v Mechové smečce, kde donedávna žila, také nevěděla o všech. “Ono to asi úplně nejde, každý přichází a odchází… Někdo se zdrží déle, někdo jen krátce…“ Doplnila jsem zamyšleně. A když jsem zauvažovala nad tím, kdo tam byl v době, kdy jsem se narodila a byla malá… Islin, ta ano. Ta zůstala. A Jasnava. Ale Nickolas, Vento, Kiana… Dokonce vlastně i moje vlastní sestra evidentně už nebyla členkou smečky. Odešla bez rozloučení, bez jediného slova. To mě docela bolelo. Jenže se s tím nedalo nic dělat.
Konečně jsme dorazily na místo. Až se mi zatajil dech. Vlastně to tu vypadlo úplně jinak! Tolik ledu jsem vážně nečekala. A ani dosud neviděla. Tiše jsem tedy pozorovala tu úžasnou scenérii a nestíhala se divit, jak je příroda mocná. “Já… Byla jsem tu v létě s otcem a nevlastní sestrou. Vypadalo to tu úplně jinak! Nenapadlo by mě, že se to může takhle změnit,“ řekla jsem polohlasně. Skoro jako bychom se ocitly na úplně jiném místě. Z obdivu mě vytrhla znovu moje společnice. Překvapeně jsem na ni pohlédla. Tu nabídku, abych chvíli strávila čas na území její smečky jsem vážně nečekala. Možná přeci jen nebyla tak vážná a přísná, jak se na první pohled zdálo. Nebo možná se zeptala jen ze slušnosti. “No já… Nechci být na obtíž, ale děkuji za nabídku,“ usmála jsem se na vlčici a lehce mávla ocasem. Co jsem si vybavovala, odtud to sice nebylo moc daleko, nicméně s tou sněhovou nadílkou to bude trošku složitější. Ale co už…

Souhlasně jsem přikývla, když Lylwelin rozhodla, že půjdeme raději k vodopádům. Vlastně tam už jsem byla před časem s tátou, ale to mi nevadilo. Byla jsem zvědavá, jestli vypadají v zimě stejně jako v létě. Nicméně jsem si říkala, že taková velká masa vody asi jen tak nezamrzne. Možná budou někde krusty nebo ostrůvky ledu v místech, kde je voda línější nebo tak, ale vodopád jistě zurčí dál. Rychle jsem tedy přidala do kroku, abych nezdržovala. A hlavně nepřimrzla na místo. Obloha byla temná a zdálo se, že další sněhová nadílka na sebe nenechá dlouho čekat. Takže jistě moudré rozhodnutí nejít na tu Vyhlídku. Ale rozhodla jsem se, že bych se tam mohla jít podívat na jaře. Třeba s Linzirem. I když by bylo lepší mít s sebou někoho, kdo ta místa, která uvidíme, zná, abychom věděli, jak je pojmenovat.
Náhle jsem se zarazila, protože i Lyl se zastavila. Pohlédla jsem na ni s otázkou v očích. Ona se hned pustila do vysvětlení, které místo je přesně ta Vyhlídka. Ohlédla jsem se tím směrem. Hm, i jen takhle zezdola to působilo dost impozantně a nebezpečně. Možná jsem se měla nejdřív ujistit, které místo to je, než jsem řekla, že bych tam vylezla, nicméně to už bylo jedno, zpátky se to vzít nedalo. Dostalo se mi také varování. “Dobře, dám pozor, děkuju,“ řekla jsem a trochu se usmála.
Pokračovaly jsme v cestě. Vzápětí jsem zastříhala ušima, když mi Lylwelin položila otázku ohledně počtu vlků ve smečce. Hm, tak to jsem zase byla v háji. Musela jsem chvilku přemýšlet, aby to nevypadalo, že jsem úplný neznalec, co se týče počtu členů naší smečky. “Řekla bych, že ano,“ odpověděla jsem nakonec. Vlastně pro někoho mohl být určitý počet hodně, pro někoho málo. Jenže já nevěděla ani přibližný počet! Ale dalo se to vůbec? “Ani všechny snad neznám. Nicméně Alfu máme teď nového. Maple má vlčátka, takže se rozhodla naplno věnovat rodině a předala svou pozici Nicosovi,“ rozpovídala jsem se na něco, o čem jsem aspoň něco málo věděla, když se zlatavá vlčice zmínila o obdivu k našim Alfám. Hm, a zase jsem nevěděla, jestli má Nicos vůbec někoho po boku! Než jsem ale pokračovala v dalším spílání si, Lyl se zmínila, že se nemůže na moc dlouho vzdálit a vlastně ani teď nemá moc času. “Chápu,“ kývla jsem. Možná také byla Alfou nebo Betou a měla nějaké povinnosti. I když já jsem vlastně ji nenutila, aby mi dělala průvodce. Navíc tohle místo už přeci jen trochu znám, tak jsem doufala, že bych mohla poznat nějaké jiné, proto jsem souhlasila s tou Vyhlídkou. Ale bylo možné, že Lylwelin zná jinou cestu vedoucí od vodopádů, než kterou jsem odešla já.

//Kaskády

Leden | 2 | Nicos

Docela se mi ulevilo, když mě Nicos s úsměvem ujistil, že neruším. Nebo… Hmm… Ulevilo? Možná asi trochu jo. Tak co mi je, vždyť by se nestalo nic strašného, kdyby měl nějakou práci nebo na někoho čekal, holt bych si šla zase po svých. Naštěstí jsem ale nemusela. Hned jsem dostala otázku ohledně lovu. “No, vlastně jsme nesehnali nikoho, mluvila jsem o tom s Rolandem,“ začala jsem s odpovědí. “Asi bychom to ani nestihli, protože začalo vzápětí celkem dost sněžit, ale jsme domluveni na jaro, že seženeme pár vlků a vyrazíme,“ řekla jsem s úsměvem. Docela jsem se na to už těšila. Byla jsem přesvědčená, že s Rolandem po boku se nestane nic nepříjemného a všechno v klidu zvládne. Byl jako můj otec, který… No, žil svůj život jinde. A ani máma mě nenaučila lovit. Takže takový jakýsi mentor v podobě Bety a partnera mojí babičky byl ideální varianta. “Přitom jsme nedávno slyšeli nějaké cizí vytí. Nějaký nový zájemce o členství ve smečce, nebo nějaký otrapa?“ Vzpomněla jsem si na ten cizí hlas, který jsme během konverzace slyšeli a který Rolanda chvíli lákal, aby se tam šel podívat, ale když zjistil, že Alfa to vzal v pohodě do svých tlapek, už to nemusel řešit.

Leden | 1 | Nicos

Tiše jsem se procházela lesem. Vlastně to bylo na jednu stranu docela příjemné být chvíli sama. I když žádná z mých posledních společností nebyla nepříjemná. Samozřejmě pokud jsem nepočítala Rigela, ale toho jsem se snažila vytěsnit. Rozhodně bych ale měla pomalu přemýšlet nad tím, že je na čase začít poznávat členy smečky. Nebo ani ne tak přemýšlet, ale rovnou konat! Ostatně jako pečovatelka bych měla minimálně vědět, jestli někdo nebude mít vlčata nebo nedávno nepřivítal nějaká na svět. Těžko říct, zda se jim hodila tlapa od takové mladice, která ještě s vlčaty vlastně nepůsobila, ale… Někdy se začít musí. A já jsem byla rozhodnutá dělat svou práci co nejlépe. Hlavně jsem věřila, že to bude jednodušší, než s mou nevlastní sestrou. No jo, jenže co kdybych narazila právě na nějakého takového protivu nebo dokonce někoho, kdo by mě nechtěl poslechnout! Co by… Musela bych si poradit. Zkrátka se budu muset naučit být dost autoritativní.
Jak jsem tak bloumala lesem a v myšlenkách, málem jsem přehlédla rezavý kožich, který se zrovna rozhlížel kolem. “Jé, málem jsem tě zašlápla,“ usmála jsem se na Nicose omluvně. “Snad neruším,“ dodala jsem ještě. Vlastně to také nebylo špatné, že bych měla možnost si zase trochu s Nicosem popovídat, minule jsme to vzali dost zkrátka, takže pokud měl chvíli čas, mohli bychom se trochu líp poznat.

Možná jsem přeci jen nešlápla vedle, když jsem zkusila navrhnout, že by se mi hodil průvodce po okolí. Evidentně to vlčici zaujalo, aspoň trošku. A nasadila trochu uvolněnější postoj i výraz, nicméně pořád dost ostražitý a nepřístupný. Možná to byla její běžná tvář, ale nad tím jsem už nekoumala. Raději jsem uvažovala nad její nabídnou – mohly jsme se jít podívat k vodopádům nebo na Vyhlídku. Podle jejího popisu zněla skvěle, aspoň bych dobře viděla, co kde je. Nicméně v tomhle počasí to asi nebude vůbec snadné. “Já… Asi bych si na tu Vyhlídku troufla, ale jestli myslíš, že to bude moc nebezpečné, tak klidně můžeme k těm vodopádům,“ řekla jsem nakonec s mírným švihnutím ocasu. Byla určitě starší než já, takže jsem rozhodně věřila jejímu úsudku. I když nebylo vyloučeno, že by to mohla být past. Jenže… To by přece sama nezmínila, že to nebude nic snadného a rovnou by mě tam táhla. Snažila jsem se uklidnit.
Lylwelin měla evidentně přehled o tom, kde se moje smečka nachází. Souhlasně jsem přikývl. “Ano, přesně tam,“ usmála jsem se a přešlápla z nohy na nohu. Začínalo být docela nepříjemné chladno, když se jeden nehýbal. Vzápětí mi ukázala, kde žije ona – jméno Ageronské smečky mi nic neříkalo, dokonce ani ta místa, kde se nacházela, takže jsem jen kývla. “To je celkem blízko,“ zmínila jsem, i když nevím proč, asi abych úplně nemlčela. Samozřejmě jsem taky nechtěla přiznat, že ta místa neznám. No, měla jsem co dohánět. A proč čekat na jaro a Linzireho, mohla jsem zkusit už nějaký ten průzkum s Lylwelin, i když to nebude nic jednoduchého vzhledem k počasí.

Pořád jsem vlčici ostražitě pozorovala a snažila se být připravena na všechno. Ale zatím nevypadala, že mi chtěla skočit po krku, i když moc přívětivě se zatím taky moc netvářila. Tak jsem si nebyla jistá, jestli bych neměla zatroubit na ústup a jít si zase po svém. Evidentně jsem teď neměla štěstí na to, abych potkala nějaké nové tváře. Nebo nové ano, ale milé… Nemohla jsem ale přece dát na první dojem, třeba byla vlčice fajn, jen se měla také před cizinci na pozoru. Ať tak nebo tak, nejspíš ji na mé odpovědi něco zaujalo, když navázala na mou poznámku o tom, jak jsem na tomhle místě poprvé. V duchu jsem protočila oči. Hm, nemohla jsem přece dát najevo znovu, jak jsem neschopná a neznalá, ale… Rozhodla jsem se to trošku zaonačit. “V poslední době jsem se spíš vyskytovala v jiných místech,“ vysvětlila jsem, jak to možné. I když by bylo docela fajn mít průvodkyni, která by mi aspoň některá území ukázala, a hlavně bych je poznala jménem. “Tak… průvodce v těchto místech by byl fajn,“ řekla jsem nesměle a střelila po ní pohledem doplněným mírným úsměvem. Vzápětí už jsem si začala říkat, že bych se měla představit – třeba by to dopadlo na úrodnou půdu, že nejsem nějaký nevychovanec. Ale vlčice mě předběhla, představila se jako Lylwelin. “Zajímavé jméno,“ usmála jsem se na ni mile, snad i dost upřímně na to, jak jsem to opravdu myslela. Letmo jsem pak pohlédla na její jizvy a zvláštní přívěšek na krku. “Já se jmenuji Feline. Žiju v Sarumenském lese,“ dodala jsem ještě své bydliště, pokud by ho znala, nebo některé vlky odtud, možná bychom měly nějaké konverzační téma, pokud by se vlčice rozhodla dělat mi chvíli společnost.