Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Asi bylo pravdou, že se časem ukáže, jaká činnost mi bude nejvíce vyhovovat. Rozhodně bylo jistě možné ji změnit, ale zase jsem nechtěla střídat všechno a zjistit, že jsem ve všem levá. Jistě pro mě bude lepší si něco vybrat, tomu se věnovat naplno a případně si doplňovat znalosti v této oblasti. No, případně… Každopádně si doplňovat znalosti musím ve všech oblastech, nejen co se učení, respektive péče o vlčata týká. Ale tak jsem jen přikývla Rolandově poznámce, viděla jsem to stejně. Nicméně ohledně lovu jsem měla tendence vyrazit klidně i dříve. Zatím nic nenasvědčovalo tomu, že by snad mělo každou chvíli sněžit, i když vzduch už byl poměrně chladný a cítit takovým tím typickým příslibem chladu. Roland měl pravdu v tom, že jistě se dalo lovit i v zimě, jen to je na sněhu náročnější. “Hlavně bych nerada na svém prvním lovu udělala nějakou botu nebo tak,“ řekla jsem nakonec. “Ale s tebou po boku bych se toho asi nebála. A kdybychom sehnali ještě někoho… Ale kdo by asi tak mohl jít?“ Zapřemýšlela jsem. Jenže jak jsem neměla přehled o tom, kdo vlastně ve smečce je nebo není… Možná by Kessel s Islin mohli jít také. “Každopádně by se hodilo i nějaké další čerstvé maso babičce, aby rychleji nabrala síly, co myslíš?“ Navrhla jsem a pohodila ocasem.
Roland souhlasil s tím, že Nicos bude jistě dobrým Alfou, byť je mladý. Neměla jsem zatím na něj ještě moc názor, na to jsme spolu strávili příliš mnoho času, ale první dojem nebyl vůbec špatný. A byl také docela klidný a rozumný, takže… Jsem souhlasila. Zastříhala jsem ušima a zavětřila. Zdálo se, že vše se vyřešilo v klidu, přikývla jsem na Rolandova slova, Nicos se blížil zase zpátky do lesa. Takže jsme si mohli oddychnout. Hlavně on jakožto Beta a nejspíš i ochránce smečky. Vzápětí jsem se usmála, když jsem dostala nabídku, abych šla omrknout hranice s ním. “Aspoň se pořádně porozhlédnu, jak to u našich hranic vypadá.“ dodala jsem a rozběhla se za Rolandem. Zatímco on poctivě vtiskával svůj pach do stromů, keřů a podobně, já jsem se dobře rozhlížela. Sice jsem se samozřejmě mohla orientovat podle čichu, ale také by bylo dobré znát ty hranice celkově, nejen podle čichu, ale i podle zraku.

Bylo od Rolanda milé, když se mi nabídl, že by se mnou porozhlédl, kde by Marion mohla být. Nicméně také uznal, že se zimou je možné, že toulavé tlapky, včetně mojí matky, se vrátí domů. Souhlasně jsem tedy kývla a doufala, že tomu tak bude. Protože to vážně nebylo vůbec matce podobné. Každopádně jsem si musela zakázat myšlenky na něco špatného. Je přeci dospělá a svéprávná, takže si může dělat co chce.
Když jsem se zmínila o tom, jak jsem se vlastně dostala k tomu, abych se ujala funkce pečovatelky, Roland to chápal a domníval se, že jsem si vybrala dobře. Vesele jsem se usmála a kývla. “No, možná bych mohla být i ta učitelka, až budu trochu starší. A snad i moudřejší,“ řekla jsem a mávla ocasem. Také byla velkorysá jeho nabídka pomoci s lovem, i když on sám není kdovíjaký přeborník, podle vlastních slov. “To by bylo fajn. Vlastně jsem se zmínila i Nicosovi, ale chtělo by to, abychom byli aspoň tři, čtyři a vyrazili ideálně co nejdřív, než začne sněžit a zkomplikuje nám to situaci.“ Pak jsem se zarazila nad vlastní horlivostí. “Nebo to necháme na jaro. Ono to stejně nijak nepospíchá,“ zazubila jsem se. To mi připomnělo, jak jsem vybruslila ze situace s Regisem.
Roland pak souhlasně kývl, vlastně prý rozuměl tomu, že se Maple rozhodla vzdát se postu Alfy ve prospěch rodiny. No, já jsem se mohla jen domnívat, sama jsem nebyla matkou a neměla jsem potuchy, jak je náročné být mámou a zároveň Alfou. Nicméně moje máma svou roli celkem zvládla, i když hlavně s pomocí ostatních, takže… Jsem doufala, že třeba to jednou taky zvládnu, pokud si někdy najdu vhodného partnera. Rozhodně jsem ale nechtěla jako ona žít jinde než partner. I když je fakt, že oni partneři nebyli. “Hlavně, že našla adekvátní náhradu,“ řekla jsem ještě.

Oba jsme přemýšleli, kde se mohla moje máma zdržet. Ale klidně to mohlo být cestou k Životu nebo od něj. Třeba si řekla, že se porozhlédne po okolí, třeba se chtěla seznámit s nějakými novými vlky. Ale když jsem chtěla něco navrhnout, předběhl měl Roland. Napadlo ho totiž, že se mohla zdržet přímo u něj. Vzápětí mi vysvětlil, jak to myslí. Zamračila jsem se. No, je fakt, kdysi se sama zmínila o tom, jak je Život hodný a milý, ale… “Uf,“ vydechla jsem. Bylo mi sice fajn, kdyby byla u něj, aspoň bychom věděli, že je v bezpečí. Nicméně kde bychom vzali jistotu, že tomu tak opravdu je? Leda bych se tam vypravila sama a poohlédla se po ní. “Hm, tak asi zkusím počkat. Třeba se na zimu vrátí, jestli náhodou je někde na území Gallirei,“ řekla jsem nakonec zamyšleně.
Dalším důležitým faktem bylo, že se snažil být momentálně ve střehu, kdyby náhodou se něco dělo a Nicos by potřeboval pomoc. Zatím to naštěstí vypadalo, že se nic závažného neděje. Souhlasně jsem kývla. Snad měl pravdu a bude klid. To by nám ještě tak chybělo, aby někdo narušoval poklid v naší smečce. Jen jsem si na okamžik vybavila tu zákeřnou Styx. Možná byla tak rychlá a zákeřná, že by se ani nestačil ozvat. Ale tuhle myšlenku jsem hned zaplašila. Jistě tomu tak není. Hlavně nemyslet hned na nejhorší!
A tak jsem se raději věnovala něčemu bezpečnějšímu – tedy funkci, kterou jsem si vybrala. No, vypadalo to, že je Roland překvapený. “No… Lovit ještě neumím, takže to nepřichází v úvahu. Třeba budu nešika a akorát bych překážela. Jako ochránce si představuju spíš nějakého mohutnějšího a silnějšího vlka, který taky lépe ovládá magie, aby si mohl kdyžtak pomoci. Což já nejsem ani jedno. Takže jsem došla k té pečovatelce. Sice ještě byl v úvahu učitel, ale sama bych potřebovala nějaké lekce,“ vydechla jsem. “Nicméně mrňouse jsem taky ještě neměla možnost potkat. Prý má děti Maple, ale ta se jim asi teď bude věnovat hodně sama, když se rozhodla opustit svoji funkci.“ Řekla jsem zamyšleně.

Dohodli jsme se tedy na tom, že zatím necháme babičku odpočívat, pak se za ní vypravíme společně. Tak aspoň jsem se už trochu uklidnila.
Tedy, aspoň když jsem věděla, že babička je v bezpečí útočiště smečky a úkrytu. Jenže co se mámy týkalo - musela jsem se svěřit. I Roland vypadal mírně znepokojeně, takže se mi potvrdilo, tohle nebylo pro ni úplně typické. "Vůbec nevím, kde by mohla být!" Vyhrkla jsem, když se vlk zajímal, jestli mě nějaké místo napadá. "Sice se tehdy zmínila, že by chtěla vyrazit za Životem, ale nezdá se mi, aby byla tak dlouho pryč," přemýšlela jsem nahlas. Mohli bychom se teoreticky jít na nějaká ta místa podívat, ale Gallirea je tak velká! Mohla být kdekoliv...
No a ohledně situace, která zaměstnala Nicose jsem mu nepomohla o nic víc. Ale žádné extra posily snad náš nový Alfa nepotřebuje. Každopádně bylo na Rolandovi vidět, že je z toho trochu nesvůj. Souhlasně jsem kývla jeho domněnce, to by mělo svou logiku, možná se objevili nějací tuláci, kteří byli trochu namachrovaní a drzí. Takže pro Nica zkouška. "Jestli to chceš zkontrolovat, tak klidně běž, nechci tě zdržovat od povinností," usmála jsem se na něj.
Trochu příjemnější téma - já a výběr mé funkce. "No, byla to trochu fuška," přiznala jsem se. "Původně jsem se o tom chtěla poradit s babičkou nebo Maple, ale situace je poněkud jiná... Tak jsem na to přišla víceméně vylučovací metodou, že bych mohla být pečovatelka." prozradila jsem, jakou funkci jsem tedy nakonec vybrala.

Roland mi vyprávěl, jak se s tou vlčicí potkali někde na jihu. Nepříjemně se mi stáhl žaludek, když jsem ho poslouchala. To bylo strašné! Ale hlavně… Asi tedy to nebylo vůbec nic jednoduchého, jak jsem pochopila, protože ta vlčice je ke všemu zákeřná a ovládá magie, které vůbec neznal. No, tak to musela být asi hodně mocná, i když jsem si nedovedla představit, co by asi tak mohla umět. Rozhodně to ale muselo být víc než babička s Rolandem dohromady. Svěsila jsem uši. Naštěstí to setkání babičku nestálo život.
Chtěla jsem se jít za babičkou podívat, což mi Roland nezakazoval, nicméně podle jeho slov teď bude nejspíš spát, navíc tam měla připravené i něco k snědku. Přikývla jsem. “Tak… možná později, nechám ji odpočívat,“ usoudila jsem nakonec. Možná bych ale přeci jen byla klidnější, kdybych jen nakoukla, jestli v klidu spí a nic nepotřebuje.
Další slova mě však nepotěšila. No, mohla jsem to ale předpokládat, že nebude vědět, kde moje máma je. Zavrtěla jsem hlavou na znamení, že tady v lese není a nebyla. “Už docela dlouho jsem ji neviděla, snad od léta,“ řekla jsem ustaraně a povzdychla. Tohle jí nebylo moc podobné, raději se držela doma nebo aspoň poblíž. Nebo by aspoň řekla, kam jde a kdy se asi vrátí! I když je dospělá, se svojí náturou spíše vlčete… Ach jo. Nicméně dál přemýšlet, kam mohla jít a případně se jít po ní podívat, mi nebylo umožněno, protože se Roland ptal, jestli nevím něco o situaci na hranicích. “Nevím víc než ty, jen jsem mluvila s Nicosem o své funkci ve smečce a on pak rychle pospíchal pryč,“ řekla jsem – bohužel víc informací jsem neměla. Každopádně jsem doufala, že se nebude jednat o nic vážného.

Listopad (2/10) | Linzire

Poslouchala jsem Linzireho povídání a měla pocit, že se známe už od mala a ne, jen pár chvil, co jsme se potkali zde. Vlastně jsem chápala jeho záměr se nejdřív něčemu naučit a trochu poznat svět, ne se vrátit je krátce poté, co odešel z domova. Takže jsem na důkaz souhlasu přikyvovala. Jen jsem se trochu zamračila o zmínce, kterak by se mu jedna ze sester vysmála. To asi nebyl úplně ideální vztah. Nebo možná byla jen v něčem škodolibá, kdo ví. Raději jsem se v tom nechtěla rýpat. “A jak se ti tu zatím líbí?“ Zeptala jsem se raději.
S magiemi jsme tedy na tom byli stejně – úplní začátečníci. A všimla jsem si, že zakrátko vedle mě vyrostlo kvítí, které tam předtím nebylo. S úsměvem jsem se na ně podívala. “Pěkné,“ ocenila jsem. “A také hezky voní,“ uznala jsem ještě jednu věc. “Víš, jak se jmenuje? Vlastně, tak mě napadá, jestli vlci s magií země umí pojmenovat všechny květiny, byliny a stromy automaticky, nebo se to také musí učit?“ Napadlo mě. Vlastně by to bylo dost užitečné tohle všechno umět a znát, aspoň by se pak vědělo, co použít, kdyby se někomu udělalo špatně, byl nemocný či zraněný a tak.
“Budu muset ještě hodně trénovat,“ řekla jsem na Linzireho poznámku, že brzy strčím všechny do kapsy. Bylo především důležité, abych se naučila svou magii ovládat co nejlépe, ale také hlavně abych ji používala na obranu. Na útok v žádném případě. Abych sama od sebe někoho jen tak pro zábavu napadla, to rozhodně nebylo v mojí povaze.
Trochu jsem se ošila, když Linzire zmínil, abych se dívala na svůj odraz častěji, protože ty modré oči mi sluší. Ten kompliment z něj vyplynul tak přirozeně, že si to možná ani neuvědomoval. “Ále, nejsem také jediná, kdo je má. A některým sluší jistě víc, mám nudný kožíšek. Sestra s matkou mají poněkud barevnější,“ mávla jsem tlapkou a zahrála to do autu. Komplimenty jsem zkrátka neuměla přijímat.
Také jsem se dozvěděla, že můj společník lovil vysokou poměrně nedávno. Tedy, vysoké to zvíře nebylo, ale jelikož to byla srna, tak zkrátka se tomu tak říkalo. Asi proto, že byli vyšší než my. A také nebyla žádná sranda je ulovit, jak mi ostatně Linzire sám potvrdil. Ovšem byl přesvědčený, že při dalším lovu to už bude lepší. Souhlasně jsem přikývla. “Trénovat se musí asi všechno. Jak lov, tak magie, abychom to všechno dobře uměli,“ zhodnotila jsem nakonec. Bylo by sice jednoduché, abychom všechno uměli a znali hned, ale to nebylo možné.
“Jistě je brzy poznáš všechny,“ mrkla jsem na zelenookého vlčka povzbudivě, když se zmínil o tom, že by rád poznal všechny členy smečky, včetně vlčat Alfy. “Brzy bude zima, tak myslím, že většina členů se bude zdržovat v lese,“ dodala jsem s úsměvem.

Dostalo se mi sice přívětivého oslovení, ale nic nenaznačovalo tomu, že by mě rád viděl. Až jsem se lekla. Jeho výraz ostatně byl dost vážný a držení těla nenapovídalo, že by se snad mělo jednat o něco příjemného, co se mi chystá sdělit. To mě vyděsilo ještě víc a v krku se mi udělal velký knedlík. Raději jsem se posadila a modrý pohled jsem pozorně upřela na hnědého vlka. V klidu jsem přijala fakt, že je babička v úkrytu, kde odpočívá. To bylo dobré znamení. Ale podle jeho výrazu bylo jasné, že to není všechno. Vylekaně jsem pak vykřikla, když se zmínil o napadení nějakou Styx, která už tu jednou dělala potíže, takže se zotavuje. “Ach ne, to ne! Jak je to možné? Můžu… můžu pro ni něco udělat? Něco jí ulovit… Nebo ji hlídat…?“ Ptala jsem se přiškrceným hlasem a měla co dělat, aby mě nezachvátila panika. I když to nejspíš nebylo nic pěkného, trošku mě uklidnil fakt, že byla na území smečky, kde jí nic nehrozilo. A v úkrytu už vůbec. “A… co Marion, o ní také něco víš?“ Zeptala jsem se ještě na svou matku. Možná bych mohla mít štěstí a on ji potkal někde cestou. I když kdyby viděla Wolfganii zraněnou, jistě by se vrátila s nimi, aby o ni mohla pečovat.

Usmála jsem se a přikývla. Byli jsme tedy domluvení. Druhá záležitost, která mě napadla, vyšla tak napůl. Sice neměl nic proti tomu, abychom v nějaké té menší skupince vyrazili na lov, ale tak trochu jsem doufala, že by se zapojil taky. Nicméně asi teď měl jiné starosti, všimla jsem si Nicova neklidu. Takže jsem znovu jen kývla, aby mohl odběhnout, kam potřeboval.
Hm, tak to bychom měli, povzdechla jsem si. Rozhlédla jsem se kolem sebe, ale nevypadalo to, že by zrovna byl někdo volný na nějaké to povídání. Zamyslela jsem se tedy nad tím, kdo by mohl být vhodným učitelem. Ale vlastně jsem nemusela přemýšlet dlouho - ideální volbou by byla přeci babička. Třeba i s Rolandem. Tři bychom mohli na to stačit. Nebo by se ještě někdo čtvrtý našel. No jo, jenže kde je babička? Znovu jsem si povzdechla a zvolna kráčela lesem. Ze zamyšlení mě vytrhnul známý hlas. Rozhlédla jsem se a spatřila vlka, kterému patřil. "Rolande!" Zavolala jsem na něj a s úsměvem k němu doběhla. Pak jsem se ale zarazila a rozhlédla se. "Babička s tebou není?" Zeptala jsem se starostlivě. Měla jsem za to, že byli spolu od té doby, co jsem se oddělila od skupinky, která zachraňovala liščí rodinu.

Zatímco jsem se snažila jakžtakž vypotit, čím bych mohla být pro smečku přínosná, Nicos trpělivě čekal. No, tak jsem snad nakonec vylučovací metodou došla k tomu, že bych snad mohla být tou pečovatelkou. Sice jsem neměla moc zkušeností s mladšími vlčaty, Callypso se nepočítala, to byla protivná mladší ségra, kterou stejně zase dlouho neuvidím… Takže jsem snad mohla být… Nevím, zda spokojená? No, rozhodně jsem na něco přišla. Nicos nebyl proti, dokonce navrhoval, že bych prostě na té pečovatelce začala a kdyby mě to nebavilo nebo tak, mohli bychom se pak domluvit na změně. Nicméně bylo pravdou, pečovatelka byla možná i svým způsobem i učitelka. Rozhodně bylo fajn, že tu momentálně byla vlčata, takže jsem mohla nabídnout své „služby“. Maple tedy asi měla momentálně na svoje děti čas, když se teď vzala své pozice Alfy, ale musela jsem zjistit, kdo je vlastně další mamina. “Hm, tak snad jsme to nějak vymysleli a můžeme to tak zkusit,“ usmála jsem se nakonec a rozhlédla se kolem, jestli náhodou někoho nezdržuji, kdo by chtěl také s Nicosem mluvit. “Ale ještě bych měla skromnou prosbu – myslíš, že by se mohla udělat ještě před zimou třeba tří nebo čtyřčlenná skupinka a vyrazit na lov? Já… asi bych to měla také co nejdřív zkusit, abych věděla, jestli pak vůbec budu v tomhle ohledu užitečná,“ špitla jsem ještě skromně.

Po úvodních zdvořilostech jsem přešla rovnou k věci. Nač chodit kolem horké kaše, chtěla jsem to vyřešit co nejdříve, abych se mohla zapojit do dění ve smečce a cítit se užitečná a ne jako darmožrout. Zdálo se, že jsem Nicose asi trochu zaskočila. I když možná jen na krátký moment. "Hm, to je právě těžké. Nemám moc zkušeností," přiznala jsem poněkud schlíple. "Lovit ještě neumím, ehhmmm... Tak strašně nerada jsem to přiznávala! Ale Nicosovi jsem samozřejmě nemohla lhát. "A ochránce... Nevím jistě, asi by to měl být někdo kdo budí trochu víc respekt, než takový kuře," Sklopila jsem oči k zemi. Pak jsem je znovu zvedla. Zmínil se, že moje máma byla učitelka. Nebo možná je...? "Učitele bych asi potřebovala já sama," málem jsem se robzrečela. Fakt chodící neschopnost. Ale pak mě něco napadlo. "Teda úplně negramot nejsem, ale... Třeba bych mohla pomáhat se o vlčata starat, kdyby jejich mamky chtěly si na chvíli odpočinout," zmínila jsem se nahlas o své myšlence.

Listopad (1/10) | Linzire

Dozvěděla jsem se, že Linzire má dvě sestry. A podle všeho s nimi měl lepší vztahy než já s tou svou. Ale co už, minulost jsem změnit nemohla, musela jsem se s tím zkrátka smířit. Chápavě jsem přikývla, že se rozhodl osamostatnit se. Dokonce i možná měli jeho rodiče ještě další vrh. "To chápu - osamostatnit se je asi potřeba. Ale mě by asi mrzelo, že neznám i případné mladší sourozence," dodala jsem. On jakožto vlk to možná vnímal jinak.
Také ohledně Kessela jsem musela souhlasně přikyvovat. "Strávila jsem s ním sice jen chvíli, ale je moc hodný. Byl by skvělý učitel," poznamenala jsem. Správně také Linzire uhodl moji vrozenou magii a zmínil, že on toho se svou moc ještě neumí. "Však já taky ne, musíme holt trénovat. Navíc jsem to zjistila poměrně nedávno, díky mladší nevlastní sestře." Zarazila jsem se. "Moji rodiče spolu totiž nežijí ani předtím nežili, vychovávala nás máma spolu s babičkou, ale jednou jsme se s tátou potkali, on o nás prý ani nevěděl. A o něco později jsem ho navštívila v Borůvkové smečce, tak jsem zjistila, že má ještě jednu dceru - Callypso. Byli jsme společně na menší výpravě a jednoho dne mě upozornila na to, že mám modré oči. I když jsme byli u vody, tak jsem svůj odraz moc nepozorovala a nevšimla si," zazubila jsem se, jak to bylo se zjištěním o mé vrozené magii. Po rodičích ji nemám, mamka má zemi jako ty, a táta, stejně jako babička, mají vodu. Ale babička mi řekla, že magii vzduchu ovládal můj dědeček, který už bohužel nežije. A i on měl šedý kožíšek."[/b] Povídala jsem dál.
Linzire se mě také snažil uklidnit, že je moje mamka jistě v pořádku, stejně jako on věří, že jsou i jeho sestry. Přikývla jsem a lehce pohodila špičkou ocasu - rozhodně by bylo lepší dívat se na to optimisticky.
Ta naše další úvaha o bezhlavém kopytnatci mě vážně bavila. "Hm, tak že by takhle lovila všechny potenciální oběti? Zamýšlela jsem se nad tím, že protože nemá hlavu, tak neví, koho loví. "Ale čím ho sežere, když tu hlavu nemá? Leda tou tlamou té nepadnoucí hlavy, ale to by asi bylo dost nepohodlné," nějak se do toho Linzire zamotal, lepší bylo nešťourat se v tom, byla to jen historka, ale ta představa nabyla spíš humoristický rozměr, takže jsem se rozřehtala nahlas - zvlášť, když i mému společníkovi cukaly koutky. Ale záhy jsem se zase uklidnila, když jsme se dostali k tématu těch normálních zvířat. "To budu muset ještě hodně trénovat, abych si na někoho takového troufla... Vlastně jsem ostuda, ještě jsem nelovila vysokou," přiznala jsem se. "Jinak nás je ve smečce hodně, spoustu členů neznám."

Trochu ztracená ve svých myšlenkách jsem čekala, až Jerry s Nicosem domluví. No vlastně jsem si mohla dát nějak dohromady, co chci, ale… Jak se znám, stejně bych se zakoktala a kdo ví, co by ze mě nakonec vypadlo. Chvíli jsem se rozhlížela po tvářích, většinou neznámých. Zamračila jsem se. Nebyli tu Vento ani Nickolas. Docela dlouho jsem je neviděla. No, docela dost. Vento se sice objevil v létě, když jsme se vydali pomáhat liškám, nicméně celkem brzy zmizel. A Nick… Napadlo mě, jestli ještě vůbec byli členy smečky. Třeba našli své štěstí jinde. Což byla docela škoda, přeci jen jsem ty dva vnímala od svého procitnutí jako maličká, když se spolu s mamkou o mě s Nerissou starali. Pak jsem si vzpomněla ještě na Kianu. Doufala jsem, že bychom mohly být kamarádky, když k nám do lesa přišla, ale kromě seznámení se jsme nestihly nic. Nejspíš už taky žila někde jinde. Tiše jsem vzdychla. Jak jsem mohla mít nějaké kamarády, když ti, které jsem poznala, byli teď už pryč.
Z úvah jsem se vrátila zpátky do přítomnosti. Jerry se rozloučil a odešel. Takže jsem si tiše dodala odvahy – i když vlastně nevím proč, nechtěla jsem audienci u Smrti – a přišla k Nicosovi blíž. “Ahoj, my… se ještě neznáme, já jsem Feline,“ usmála jsem se na vlka a prohlížela si ho. Vypadal docela rozumně a sympaticky, i když jistě nebyl o mnoho starší než já. “Jsem vnučka Wolfganie, možná znáš spíš ji,“ dodala jsem ještě. Jistě, Beta byla přeci jen důležitější než obyčejná kappa jako já. “V prvé řadě bych ti chtěla pogratulovat k povýšení,“ usmívala jsem se a doufala, že přirozeně, a ne jako kdybych kousla do kyselého ovoce a snažila se to zamaskovat. “No já… Vlastně jsem se chtěla poradit s Maple nebo babičkou, ale ani jedna teď momentálně není k dispozici, ale… Určitě jsi s Maple mluvil, tak bys mohl vědět, jaké funkce jsou u nás ve smečce volné a potřeba, v čem bych třeba mohla být užitečná?“ Vymáčkla jsem ze sebe a doufala, že můj dotaz má hlavu a patu.

Říjen (5/10) | Linzire

Na rozdíl ode mě se Linzire narodil uprostřed jara. Takže na příchod zimy byl připravený, už byl o něco starší. Souhlasně jsem kývla. “A nějaké sourozence máš taky?“ Zajímala jsem se zvědavě. Něco mi říkalo, že určitě má – tedy, ono asi se dost málo stávalo, že se narodilo jen jedno vlče, ale nemožné to přeci jen nebylo.
“Ano, Kessel je z naší smečky, zrovna nedávno jsem s ním strávila trochu času a vlastně mi pomohl zjistit, co se svou magií umím. No, nebo spíš měla umět,“ potvrdila jsem s úsměvem, že slyšel o naší smečce správně. Linzire se údajně nedávno přidal do Javorové smečky. Musela jsem se na okamžik zamyslet, ale její název mi nic neříkal. Ale já jsem neznala skoro nikoho cizího a o smečkách jsem neměla ponětí. Znala jsem jen Borůvkovou. “No, my jsme dost na jihu a myslím, že kolem nás zrovna další smečky nejsou,“ řekla jsem nakonec zamyšleně.
Když jsem zmínila starosti o svou sestru i matku, Linzire se mě snažil uklidnit. “Mně to spíš mrzí a měla jsem zprvu strach, jestli se jim něco nestalo. Nebo spíš mamce, ona je taková jiná, taková dobrá prostoduchá a důvěřivá duše,“ řekla jsem popravdě, že mám starosti víc o matku. Nerissa už od mala byla vesměs samostatnější, takže se asi zkrátka rozhodla jít si po své vlastní ose. Jenže po zkušenostech s Rigelem jsem se trochu bála, jestli by mamka nemohla narazit na někoho takového, nebo přímo na něj, on by byl schopný její prostoduchosti využít. Ale rozhodla jsem se na to nemyslet – raději jsem se snažila doufat, že třeba jsou někde na cestách spolu.
Linzire pak pokračoval ve vyprávění, jak se to má s tou bezhlavou losicí. Podle jeho slov byla doslova krvelačná! Takhle jsme si nepohrávali ani my vlci při lovu s naší kořistí. Nebo aspoň co jsem zatím tak teoreticky slyšela, ještě jsem nemohla posoudit z osobní zkušenosti. “Hm, to je teda drsný,“ zazubila jsem se. “Ale proč loví vlky, a ne radši nějaký losy, aby měla normální vzhled?“ Zajímala jsem se. “Nebo možná nechce být normální, když je tak krvelačná… A to by pak s vlčí hlavou jedla vlky?“ Rozvíjela jsem s širokým úsměvem teorii. Ale další povídání Linzire už převedl na „standardní“ losy – tedy ty býložravé, kteří žijí spíš někde na severu. Souhlasně jsem přikývla. “Nějací se tu najdou, ale asi se musí vědět kde,“ řekla jsem.

Říjen (4/10) | Linzire

Souhlasně jsem přikyvovala. Můj společník měl na zimu stejný názor. Tedy je fajn, dokud jde něco jakžtakž vytvářet ve sněhu, ale jak to extra všechno mrzne a pálí do tlapek... "Vlastně já jsem se narodila uprostřed zimy. Tedy já a moje sestra Nerissa. Takže první krůčky venku doprovázel právě sníh," poznamenala jsem.
Když jsem se zmínila, že vlastně také moc Gallireu neznám, ačkoliv jsem se tu narodila, Linzire se nabídl, že bychom mohli prozkoumat okolí spolu. No, bylo to asi docela předčasné, teprve jsme se poznali, ale snažila jsem se nemyslet na možnost, že si nebudeme rozumět - zatím tomu nic nenasvědčovalo. A už jsem se uvolnila úplně; on je určitě jiný než Rigel. "Když se zase potkáme, třeba na jaře, proč ne." Kývla jsem nakonec souhlasně. "Já žiju v Sarumenském lese," doplnila jsem informaci, kdyby mě náhodou chtěl někdy navštívit.
Nejen já jsem se dívala na možnost zaplést se s jakýmsi nadpřirozenem poněkud ostražitě. Linzire doplnil, že stejně momentálně neví, na co by chtěl znát odpověď. Tiše jsem si povzdechla. "No, asi bych jen ráda věděla, kde je momentálně moje sestra a zda se má dobře. Jestli je třeba někde s mamkou. Obě zmizely a neřekly ani ahoj," řekla jsem smutné, ale hned jsem chmury zahnala, nechtěla jsem uvést Linzireho do rozpací.
Ovšem na to ani nebyl čas. Šedý vlk se zmínil o bezhlavé losici, o které slyšel. Překvapeně jsem zamrkala a pohlédla na něj. Údajně prý opravdu existovala. Losa jsem sice osobně ještě nepotkala, ale něco málo jsem o nich už slyšela. Nicméně jeho barvitý popis ve mně spíš vyvolával pochybnosti. I když nemůže říct, že by to neznělo strašidelně. "A kde ho kdy někdo viděl?" Zajímala jsem se a mírně se ošila.

Říjen (3/10) | Linzire

Linzire pochválil moje jméno. Jen jsem se mírně pousmála, přeci jen to nebyla moje zásluha, vymyslela ho moje maminka. Hlavně bylo krátké a poměrně jednoduché. To babiččino bylo poněkud složitější. Ale na tom, že tohle počasí svádí spíš k neveselým myšlenkám a smutnému vzpomínání, asi něco bylo. "No, klidně bych mohla celou zimu prospat a probudit se na jaře, když je příjemné teplo a hezky," zazubila jsem se. "I když pokud je v zimě dost sněhu, tak je to taky docela fajn - tedy jen na krátkodobou zábavu, třeba hrabání tunelů, házení koulí a podobně." Uvažovala jsem nahlas.
Ale když jsem se tak rozhlédla po husté mlze, která se povalovala kolem, náladu to celkově moc nezvedalo. Nicméně než jsem stačila rozvinout nějaké další přemýšlení, Linzire mi prozradil, že on vlastně vyrazil jen na krátkou procházku. Ušklíbla jsem se, když se zmínil o tom, že toho moc z Gallirei zatím neviděl, i když tu už nějakou dobu je. "No... To jsme na tom asi dost podobně. A to jsem se tu narodila," vysvětlila jsem důvod svého úšklebku.
Se zájmem jsem pak poslouchala o tom, co povídala Linzireho babička. Já osobně jsem tedy o ničem podobném nikdy neslyšela. Naklonila jsem hlavu na stranu a zkoušela se nás tím zamyslet. Tedy, on sám to nikdy nezkoušel, možná to byla přeci jen báchorka pro vlčata. "Někdo skromný by to možná mohl zkusit, ale... Proč pokoušet osud," řekla jsem nakonec. Možná já bych si mohla myslet, že nejsem nijak náročná nebo to myslím dobře, ale mlha to vyhodnotí jinak. "Hodláš to tedy vyzkoušet dnes?" Zajímala jsem se. Rozhodně by to asi za pokus stálo, i když jsem z toho mela strach. Jenže co kdyby se něco nepovedlo nebo se to vymstilo...
To bych vážně nerada.