Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Loterie 13 (2/5)
Háti Eä

Musela jsem se smát. Ale hned jsem se uklidnila, aby si nemyslela, že je mi k smíchu ona. "Neřekla jsem, že nechci. To spíš usuzuji z tvého postoje... Nebo tónu... Nebo já nevím. Možná prostě tím, že já se podcenila jako silný spojenec pro boj a ty zase, že se ty magie řeší až moc, tak to na mě působí dojmem, že raději bys hledala někoho jiného nebo šla sama, vysvětlila jsem s pohozením ocasem. Vlastně jsem byla taková rozpolcená, zda jít nebo ne. Háti rozhodně byla trochu jiná, než to, které jsem dosud poznala, ale ne samozřejmě nikterak ve zlém. Měla zkrátka jiný a celkem srdečný přístup k někomu, koho nezná, kdežto já v tomhle neuměla být moc spontánní, byť byla jen o málo starší, než já. Každopádně jsem nechtěla být nikterak na obtíž tím, že bych byla třeba nerozhodná nebo posera. To jsem nedokázala říct. I když jsem samozřejmě moc chtěla aspoň to zkusit. "No, rozhodni se ty, jestli to se mnou zkusíš. Vrátit se domů můžu vždycky, usmála jsem se. Ačkoliv to byla ona, kdo mi před chvilkou navrhnul, abych šla s ní, raději jsem ještě chtěla, jestli si to nerozmyslí. Zase bych nerada, abychom se nepohodly po dvou dnech a já si šla zase pěkně po svých. Ovšem taková věc se asi nedala předpokládat předem, když jsme se neznaly. Buď to půjde, nebo ne. Třeba bych pochytila něco z té její spontánnosti a nebyla pořád taková... Upejpavá? Posera? Upjatá?

//Loterie 12 (1/5)

//Háti Eä
Fakt, že neumím zacházet s magií, nepovažovala Háti za důležitý. Hlavně, že mám zuby a nohy. Pravda, v nejhorším případě by se dalo utéct. Nicméně co kdyby se objevila nějaká příšera, které se nedá utéct ani při nejlepší vůli. A obrana zuby by byla poněkud málo. No, nad tím bylo asi lepší nepřemýšlet předem, než to nechat, až se tak stane.
Poslouchala jsem tedy zamračeně dál. Pokrčila jsem rameny. "Zatím žiju bez ní a nepřipadám si slabá nebo méněcenná," řekla jsem pomalu a dál si hrála se sněhem. "Spíš jsem tím chtěla říct, že kdyby jsme potkaly nějakou extra mocnou příšeru, tak by bylo dobré mít něco pořádného na obranu. Ale třeba najdeš někoho lepšího, já se vtírat nebudu,. Dodala jsem. Vážně jsem si nebyla jistá, co si mám myslet. Evidentně si ale svoji nabídku, jestli půjdu s ní, rozmyslela. A to jsem jí samozFakt, že neumím zacházet s magií, nepovažovala Háti za důležitý. Hlavně, že mám zuby a nohy. Pravda, v nejhorším případě by se dalo utéct. Nicméně co kdyby se objevila nějaká příšera, které se nedá utéct ani při nejlepší vůli. A obrana zuby by byla poněkud málo. No, nad tím bylo asi lepší nepřemýšlet předem, než to nechat, až se tak stane.
Poslouchala jsem tedy zamračeně dál. Pokrčila jsem rameny. "Zatím žiju bez ní a nepřipadám si slabá nebo méněcenná," řekla jsem pomalu a dál si hrála se sněhem. "Spíš jsem tím chtěla říct, že kdyby jsme potkaly nějakou extra mocnou příšeru, tak by bylo dobré mít něco pořádného na obranu. Ale třeba najdeš někoho lepšího, já se vtírat nebudu,. Dodala jsem. Vážně jsem si nebyla jistá, co si mám myslet. Evidentně si ale svoji nabídku, jestli půjdu s ní, rozmyslela. A to jsem jí samozřejmě neměla za zlé.
Krátce jsem pohlédla na temnou noční oblohu, která byla jako vymetená a tak byla posetá milionem zářivých hvězd. Odtud na ně byl krásný výhled. Ale hned jsem zase sklonila hlavu, aby to nevypadalo neslušně, i když Háti byla nejspíš už rozhodnutá jít dál sama.
řejmě neměla za zlé.
Krátce jsem pohlédla na temnou noční oblohu, která byla jako vymetená a tak byla posetá milionem zářivých hvězd. Odtud na ně byl krásný výhled. Ale hned jsem zase sklonila hlavu, aby to nevypadalo neslušně, i když Háti byla nejspíš už rozhodnutá jít dál sama.

//Loterie 8

//Háti Eä

Asi jsem nečekala jinou odpověď, než zápornou. Ušklíbla jsem se, když Hátina odpověď byla záporná. Vzápetí se však dušovala, že to nevadí, protože to pak bude její první vítězství. No, musela jsem uznat, že se docela cítí. Až tak sebevědomá já jsem nebyla. Ostatně já bych se asi do ničeho takového neopouštěla, protože sama jsem ještě docela malá, navíc se mi ještě ani neprojevila magie, natož abych ji snad zvládla ovládat natolik, abych mohla nějakou příšeru aspoň odradit od nějakého útoku nebo se díky magii bránit .
Přestala jsem přemýšlet, protože Háti znovu promluvila, takže měla zase veškerou mou pozornost. Navrhla mi, jestli bych nechtěla nějakou tu příšeru porazit spolu s ní. Na jednu stranu to znělo lákavě, aspoň bych konečně něco zažila a lépe bychom se poznaly, ale... "Noooo... protáhla jsem, sklopila zrak a rozpačitě kroužila tlapkou ve sněhu. "Zní to lákavě, ale... Nevím, jestli bych byla dostatečná posila pro takový boj, ještě ani nevím, jakou mám vrozenou magii, natož abych ji ovládala a mohla tak bojovat proti příšeře,

Háti Eä

Že jsme se ještě moc neznaly, jsem brala jako fakt, ale pro Háti to nebyl přece žádný problém - teď jsme se znaly. Musela jsem uznat, že je bezprostřední, na rozdíl ode mě. Asi jsem jí musela připadat dost nudná, ale... Holt s tím jsem nemohla hned tak něco udělat, taková jsem. Ale snažila jsem se uvolnit a být trochu přirozená, protože jinak by určitě usoudila, že jsem jen nudný záprdek.
Tak jsem zvědavě zjišťovala, na jaké je to výpravě. Jejím slovům jsem se tedy nedivila, jen chápavě přikyvovala. Bylo jí jedno, kam jde, hlavně, aby zažila nějaké nebezpečí. A ještě by chtěla zdolávat nějakou příšeru. No, to se asi docela cítila, ale kdo ví. "Hm, a už jsi někdy nějakou příšeru potkala, nebo přemohla?" Zajímala jsem se zvědavě a snažila se netvářit pochybovačně. Nemohla jsem přeci vědět, s kým nebo čím se dá potkat někde ve světě.
"Ne, já nejsem v utajení," začala jsem odpovídat na její otázku, co dělám mimo Sarumenský les. "Nejsem princezna a beztak mě skoro nikdo nezná," mávla jsem tlapkou. "Vlastně jsem jen vyrazila na krátkou procházku.". No jo, jasně, moje odpověď nebyla zřejmě taková, jaká by se jí líbila, nebo spíš se zdála být zajímavá, ale co jiného jsem měla říct. Aspoň jsem zamlčela fakt, že jsem také doufala, že se s někým seznámím, protože ve svém věku kromě pár členů smečky nikoho jiného neznám...

//Loterie 1/5
Háti Eä

Asi jsem byla z poněkud zmatená, nebo jsem nepochopila, co tím vlčice naproti mě myslí - než mi vzápětí vysvětlila, že si ze mě dělala legraci. Plácla jsem se do čela, to mě vůbec nenapadlo! No... Tak jsem vypadala jako trubka. "Uh, aha," zazubila jsem se na ni. "Asi na to nejsem moc zvyklá, hlavně od někoho, koho zatím neznám," vysvětlila jsem jí. Těžko říct, zda to bylo mou povahou, že ačkoliv jsem byla sotva odrostlé vlče, byla jsem ostražitá a vážná vůči cizincům, nebo pozůstatky z té pohádky, kdy jsme byly se sestrou varovány, že ne každý je hodný... Ať tak či onak, byla jsem holt taková.
Raději jsem tedy změnila téma a zajímala se, jak se vlčice jmenuje. Její jméno znělo docela zajímavě a docela se k ní hodilo. Načež jsem se dozvěděla, že její rodiče vedou Borůvkovou smečku, takže jsem jen přikývla. Raději jsem si nechala pro sebe, že jsem nikdy neslyšela o tom, že by děti alf byly princezny, abych se zase neztrapnila. Možná jsem to nevěděla jen proto, že naše Alfa děti neměla. Nebo jsem o tom nevěděla.
Nicméně vzápětí mi Háti prozradila, že ji nemusím tak oslovovat, protože je na dobrodružné výpravě a tím pádem je v utajení. "Vážně? A kam ses vypravila, jestli to není tedy tajné?" Zajímala jsem se zvědavě, i když mi bylo jasné, že místo, které označí, pokud jde na nějaké konkrétní, stejně znát nebudu.

//Háti Eä

Vlčice proti mě se přiznala, že Sarumenský hvozd nejspíš nezná. Ale na tom by asi nebylo nic zvláštního, holt asi nepatřil mezi nejvyhlášenější. Nebo tu možná bylo tolik lesů, že je nemohla znát všechny. Ať už to bylo jakkoliv, raději jsem nad tím přestala přemýšlet, protože to nebylo důležité.
Tak jsem se raději zajímala, jestli zná mého tátu, pokud je tedy ze stejné smečky. Chvilku přemýšlela, než se rozzářila a vzpomněla si na hnědého vlka. Přikývla jsem. "Ano, hnědý vlk s modrýma očima a takovou korunkou na hlavě," přikývla jsem. Vlčice pak ještě doplnila, že můj táta tenkrát docela smrděl a pak přičichla ke mně, aby zjistila, že jsem to po něm nezdědila. Tázavě jsem se na ni podívala."O tom nic nevím, když jsem se s ním potkala já před pár týdny, voněl docela sladce po borůvkách a jiném ovoci. Tahle vůně je pro mě neznámá, my ze Sarumenu přeci jen voníme jinak," dodala jsem na vysvětlenou.
"Můžu se zeptat, jak se jmenuješ?" Změnila jsem raději trošku téma.

//Háti Eä

V nudné zimní krajině, kde byly jen stromy, kopa sněhu a jinak nic, se brzy objevilo živé stvoření. Tedy, všimla jsem si ho skoro až když bylo u mě. Hned jsem se opravila, byla to přeci vlčice. Byla o něco starší než já, samozřejmě. Ale sympaticky. Protože hned mě pozdravila a začala povídat. Tak mě to překvapilo, že jsem chvilku nevěděla, jak reagovat. “Eh, ahoj,“ zazubila jsem se na ni konečně. Nevěděla jsem, co myslí tou Borůvkou, ale… Pak mi došlo, že mluví nejspíš o smečce. Tak to jistě znala tátu! “Ne já… Jsem tady ze Sarumenu,“ ukázala jsem čenichem směrem za sebe, kde byl můj rodný les. “Jmenuji se Feline, patřím k Marion,“ dodala jsem ještě na vysvětlenou. “Ty znáš Borůvkovou smečku? Tam žije můj táta, Adiram. Znáš ho?“ Zajímala jsem se. To bych měla vážně štěstí, kdybych měla hned nějakou kamarádku nebo aspoň známou z tátovy smečky, mohla jsem se o něm něco dozvědět, a navíc bych tam časem mohla navštívit i ji. Ale nechtěla jsem zatím předbíhat, i když se vlčice jevila celkem sympaticky, měla jsem se přeci jen stále na pozoru. Ačkoliv moje touha mít kamarádku trošičku způsobovala menší ostražitost.

//Háti Eä

“Páni, to je ale sněhu!“ Vydechla jsem úžasem, když jsem se vymotala mezi stromy, které ohraničovaly náš les. Nechtěla jsem jít raději nikam daleko, abych se neztratila, když v uplynulých chvílích padalo neúnavně tolik sněhu. Chvíli jsem jen tak tiše stála poblíž majestátních jehličnanů, které se pod tou tíhou bílé nadílky ohýbaly. Měla jsem sice docela náladu na to, abych se seznámila s někým novým, ale při pohledu na ten studený koberec jsem ztrácela naději, že bych tady mohla potkat živáčka. Možná jen tak nějakého blázna, který rád hazarduje. Anebo blázna, který má rád sníh natolik, že je mu jedno, kolik ho kde je.
Následně jsem udělala několik malých krůčků. Napadlo mě, že jsem mohla vzít s sebou aspoň Nerissu, abych nebyla úplně sama. Mohly jsme si aspoň spolu hrát, kdybych nepotkala nějakého cizince nebo cizinku, se kterým bych se mohla seznámit. Takhle jsem tu ale byla sama samotinká. Jantarovým pohledem jsem ale bedlivě sledovala krajinu, kdyby se u lesa náhodou objevil nějaký zbloudilec. A samozřejmě taky doufala, že to bude někdo sympatický, kdo by se mohl stát mým kamarádem.

<< Sarumen (přes Prstové hory)

Spokojeně jsem ťapkala vedle babičky. Měla jsem radost, jak jsme se krásně společně vypravily na procházku. Jen my – naše rodinka, nikdo cizí. A hlavně, že jsme byly komplet. No, komplet… Sice tu chyběl táta, ale tak mohla jsem to brát jako dámskou jízdu. Tahle procházka byla mezi námi děvčaty. Jen jsem doufala, že časem, třeba na jaře, se zase potkám s tátou a podnikneme něco spolu. A že se k nám přidá i Nerissa. Přeci jen by měla poznat našeho tátu. Vědět, že není vůbec špatný. Jen o nás nevěděl, tak se o nás nemohl starat od narození.
Raději jsem teď ale věnovala pozornost babičce, kterou jsem samozřejmě nemohla zklamat tím, že bych neměla žádnou otázku. To bych přeci nebyla já! Jen mě zaráželo, že Nerissu snad nic nezajímá. Nebo možná chtěla navázat na moje otázky, přidat nějaké své doplňující. Na to jsem si musela čekat, jestli ji bude něco zajímat. A tak jsem se dozvěděla, že babička byla u Života už mockrát. Dokonce ani nevěděla, jaké magie od něj vlastně má. Podívala jsem se do jejích krásných modrých očí. “On ti to určitě všechno rád poví,“ usmála jsem se a svá slova podpořila vrtěním ocasu. Přeci jen jsem o něm slyšela samou chválu, jak byl moudrý, hodný, mocný a tak… Takže určitě tohle pro něj byla maličkost. “A babičko, co vlastně všechno umíš s vodou?“ Zajímala jsem se dál. Vlastně jsem snad ani doposud neviděla nikoho používat magii. Mrkla jsem pak ještě na maminku a její zelené oči. Po babičce tedy magii nezdědila. Vzpomněla jsem si na tátu, ten měl stejně modré oči jako babička. Byla jsem tedy zvědavá, jakou magii asi zdědím já. Zda po mamce, tátovi a babičce, nebo nějakou úplně jinou. Na to jsem si ale musela počkat.
Mamka měla za to, že magie květinek je nejlepší, protože může nechat vyrůst kytky všude, kde chce. To mě zaujalo. “A dokázala bys to i tady, mami?“ Rozhlédla jsem se po okolí. Tráva ještě byla jakžtakž zelená, ale zdálo se, že se blíží doba, kdy se vrátí sníh. Že se blíží doba, kdy jsme se s Nerissou narodily. Takže jsme měly skoro první rok života za sebou.
Z dumání mě vyrušil hlas babičky, když se zmiňovala o cestě, po které dorazíme za Životem. Pocítila jsem takové zvláštní zachvění. Nevěděla jsem, co mě tam čeká, jestli vůbec tam budu moci jít. Babička měla za to, že bychom tam asi neměly jít všechny najednou. Což mě na jednu stranu udivilo, protože jsem se domnívala, že má Život návštěvy rád a čím víc, tím líp. Ale raději jsem se neptala – ony už tam byly, takže asi vědí, jaký je a co má rád. Takže jsem zatím v tichosti čekala, jak se mamka s babičkou dohodnou, která z nich půjde na návštěvu jako první.

Největší radost z výletu projevila mamka. No, ona na to asi byla expert. A já měla nesmírnou radost, že vyrazíme všechny – včetně Nerissy. I když jsem chvíli měla obavu, jestli tedy půjde, protože se tvářila všelijak. Babička ji ujistila, že ji bude hlídat jako oko v hlavě, protože se nechce zase ztratit. “Stačí, když se nebudeš nikde zdržovat, bavit s cizími, a držet krok s námi,“ zakřenila jsem se rádoby poučně. Ale samozřejmě jsem to nemyslela zle. Jen to byly takové mé dobře myšlené rady, o kterých jsem se domnívala, že by mohly zabránit tomu, aby se nám ztratila. A babička byla ještě taková pojistka. Ovšem my s mamkou přece také budeme dohlížet na to, abychom ji měly pořád na očích.
Nemusely jsme čekat dlouho – vlastně už nebylo na co – výlet jsme odsouhlasily, takže se mohlo vyrazit. Babička vykročila první, takže jsem vesele zavýskla, zamávala ocáskem a běžela za ní. Byla jsem ráda, že se ještě někam podíváme, a ještě takhle jako rodina. S mamkou jsme přeci jen už strávily času dost, ale s babičkou ne, takže tohle byla příležitost se s ní ještě lépe poznat. “Babičko, a ty jsi už někdy byla u Života?“ Reagovala jsem na její otázku, jestli má někdo nějaké dotazy. To se nemusela ptát, těch bylo kolikrát na skladě víc než dost!

>> Narrské kopce (přes Prstové hory)

Měla jsem radost, že se můj nápad vyrazit někam společně setkal s kladnými ohlasy. Tedy – mamka i babička souhlasily, ale sestra se teď najednou tvářila, že by nejraději zalezla do úkrytu a byla chvíli tam. Zamračila jsem se. Před chvílí se div nepřetrhla, aby vyrazila někam na toulky a teď… Nějak jsem nechápala tu její náhlou změnu nálady. Nebo spíš plánu. To se jako jí zajídalo, že by měla zase po dlouho době trávit čas se mnou a s mamkou? A ještě k tomu by se jí jako nechtělo trávit čas s babičkou, se kterou jsme zatím moc možností neměly? Než jsem se jí na to stihla zeptat, předběhla mě mamka. A pak navrhla, že bychom se mohly jít podívat za Životem. Popisovala ho jako moc milého vlka, který je snad to nejhodnější, jakého kdy potkala. A navíc prý voní. Vesele jsem povyskočila a vrtěla ocáskem. Ten nápad se mi líbil! “Anooo, půjdeme za ním!“ Vyhrkla jsem nedočkavě. Mrkla jsem na babičku a doufala, že si to nerozmyslí a půjde s námi. Druhý pohled jsem věnovala Nerisse, jestli se tedy uráčí jít s námi, nebo raději bude doma.

Vysvětlily jsme Nerisse, že ten vlk, o kterém si myslí, že je náš táta, jím není. Mamka pak ještě doplnila jeho jméno a popis. Přikývla jsem. “Táta voní jinak než my, hodně sladce,“ přidala jsem svůj poznatek. “Žije prý v Borůvkovém lese a zdá se být hodný a fajn,“ dodala jsem ještě s úsměvem. První setkání bylo celkem fajn, takže jsem doufala, že u jednoho nezůstane. Jen škoda, že tak rychle odešel, jako kdyby mu tady něco hrozilo. Ano, říkal sice, že jde hledat Nerissu, ale přece by se vrátil a řekl nám, že ji nenašel. Takže by se tady s ní potkal. Což by sice nemohl vědět, nicméně dát informaci přeci mohl. Raději jsem ale nad tím přestala přemýšlet, třeba se tu necítil dobře, i když jsme ho ujišťovaly, že jsou tu všichni přátelští.
Nelíbilo se mi, že se Neri zase chystá někam pryč, vždyť jsme se dlouho neviděly. Ale i ona pak uznala, že by raději zůstala s námi. Respektive bylo by pro ni lepší, kdyby nechodila sama, protože by se pak mohla zase ztratit. “Mohly bychom třeba jít někam s babičkou?“ Navrhla jsem a mrkla na mamku a pak na Nerissu. Jasně, bylo fajn být zase v lese, ale chtěla jsem se ještě někam podívat, než začne zima a bude náročné cestovat ve sněhu. No, při té vzpomínce jsem se trochu oklepala. Sníh byl sice na blbnutí fajn, ale teploučký a měkoučký travnatý koberec je pro tlapky přeci jen lepší.

//Přímá reakce na Nerissu, Marion a Wolfi, na Shahira s Nicosem jen nepřímá :D

Byla jsem ráda, že vidím sestru v pořádku. A také, že mi oplácí přátelská gesta při přivítání. Nevím, proč jsem měla strach, že to odloučení nás mohlo také… Trošku odcizit. Ale nad tím jsem už nepřemýšlela, hlavně, že jsme byly zase spolu! Chtěla jsem si samozřejmě nechat vyprávět, kde všude byla, kam se poděla, a také já bych potom povídala o setkání s tátou. Vzápětí jsem se dozvěděla, že byla s tetou Maple a nějakým Tonresem… Matně jsem si ho vybavovala, když jsme byly hodně malé. Ale že by měl nějaký klobouk, to jsem si tedy nevybavovala. No a ještě k tomu zmínila nějakou vydru. No, samozřejmě že nemám ponětí, co to je! “A co Rayster? Kam se poděl? On tě odvedl domů?“ Zajímala jsem se, jak se udála ta náhlá změna jejích společníků. I když já jsem také měla jednoho důležitého a také jsem se samozřejmě hned vzápětí pochlubila, že jsme byly s tátou. “Táta je hodný a docela fajn. Chtěl poznat nás obě,“ mrkla jsem na ni a povzbudivě do ní žďuchla, aby si byla jistá, že tátovi lhostejná nebyla. Ani ona, ani já.
Pak se k nám jako velká voda přiřítil nějaký velký světlý vlk s tmavými znaky. Podívala jsem se překvapeně na sestru a na mamku, nějak jsem nevěděla, kdo to je. Ale samozřejmě jsem ještě nemohla znát všechny členy smečky, pokud jím tedy byl. Položil před mamku kamínek. “To ale není táta,“ sykla jsem směrem k sestře a podezřele si cizince prohlížela. Představil se jako Shahir a ten kamínek měl být dárek. Sice za to prý děkovat nemusela, ale mamka samozřejmě byla slušně vychovaná, takže to udělala. Pak se začala toho vlka zvědavě vyptávat. Vzápětí se tu objevil ještě další vlk, který mi nebyl povědomý vůbec. Nenápadně jsem po něm pokukovala, nechtěla jsem samozřejmě přímo civět, abych nevypadala hloupě. Ale ani po chvíli přemýšlení jsem ho nedokázala nikam zařadit. Jen se zmínil, že ten Shahir je u nás nový. Naklonila jsem však hlavu na stranu, když se podivil nad námi vlčaty. No, tak jednak už jsme byly velké slečny, a ne malá nevycválaná vlčata, ale… To tedy asi nebyl doma hodně dlouho, když o nás nevěděl.
Teď bylo na řadě se na sestru zamračit. “Kam bys chodila? Sotva jsme se našly,“ namítla jsem, když chtěla jít se podívat po tátovi, aby mu dala vědět, že je v pořádku tady. “Vždyť ještě ani nevíš, jak vypadá. A babička má pravdu – pokud tě nenajde, třeba se přijde zeptat, jestli ses nevrátila,“ řekla jsem ještě.

//Wolfganie

Samozřejmě jsem si nemyslela, že by rodiče mojí babičky byli zlí nebo tak něco, ale zeptat jsem se musela. Pro pořádek. Takže jsem spokojeně vrtěla ocáskem, když jsem se dozvěděla, že byli hodní. A také spravedliví. No samozřejmě, a také vedli smečku! Nic jiného jsem ani nečekala. Hrdě jsem vypjala hruď a dál se culila. Ta smečka ale prý byla daleko odsud a babička už by tam nejspíš netrefila. Trochu jsem posmutněla. Informace jsem měla, ale bohužel jsem nemohla ani žádným způsobem spatřit zemřelého dědečka, ani se podívat, kde se babička narodila a vyrůstala. No nic. Musela jsem být ráda, že aspoň vím, kde se narodila a vyrůstala moje maminka. A vlastně já prožívám to samé. Jen ještě jsem měla před sebou úkol zjistit to samé později o tátovi. Jména jsem se ale zatím nedozvěděla.
Na rozdíl ode mě, ale stejně jako maminka, i babička měla dva bratry. Evidentně ale i oni spolu pěkně vycházeli, měli se rádi a vyváděli spolu lumpárny. Vesele jsem vyštěkla, to se mi líbilo a byla jsem tomu ráda. Nicméně následující vyprávění mě poněkud rozhodilo. Babička totiž vyprávěla o tom, jak se vypravili na lov, a v lese se objevil oheň. A několik nezkušených lovců, kteří zpanikařili… Ani jsem nechtěla v duchu opakovat, co jsem právě slyšela. Vykulila jsem zlatavé oči a smutně zakňučela. Všimla jsem si jizvy, kterou babička právě zmínila, nikdy předtím jsem se na ni nesoustředila. Chápala jsem, že nechtěla věřit tomu, že se jejím bratrům něco stalo, protože nikde nenašla… Jejich těla… A když byla dost silná na to, aby o několik let později je šla hledat… Bohužel ale měla smůlu, dosud je nenašla. “To je smutné,“ řekla jsem a zamrkala, abych zaplašila slzičky, které se mi tlačily do očí. “Ale určitě to byli rychlí, silní a stateční vlci, kteří ohni unikli. A třeba hledali i oni tebe,“ zapřemýšlela jsem nahlas. Babička toho měla hodně za sebou, a ne vždy to asi bylo jednoduché. Přitulila jsem se k ní a tiše vzdychla. Nějak jsem nevěděla, co na to říct. “Škoda, že nepoznali mámu a její brášky a dědečka Noktisiela, určitě by se měli rádi,“ řekla jsem nakonec.

//Wolfganie

Tohle povídání s babičkou bylo vážně fajn. Vlastně dozvědět se něco o své rodině bylo vůbec důležité. Takže jsem se snažila všechno si pořádně zapamatovat, abych to mohla případně vyprávět Nerisse, protože vážně o dost přicházela. Ale co už. Asi jsem si měla začít zvykat. Jasně, pomalu jsme měly načase být samostatné jednotky, ale… Tohle bylo zkrátka důležité a basta. Ptala jsem se tedy babičky, jestli existuje nějaké kouzlo. Malou naději mi sice dala, ale ta poněkud pohasla, protože to bylo už moc dávno, co ji nějaký tvor, jehož jsem neznala, někam odvedl, a tam mohla potkat dědečka. A tak váhala, jestli by to vůbec našla. “Aha, nevadí,“ řekla jsem jen a mírně pohodila ocáskem, abych dala najevo, že to chápu.
“Babičko, a co tvoji sourozenci? Máš jich hodně? A co tvoji rodiče? Byli taky hodní? Jak se všichni jmenovali?“ Začala jsem další sestavu otázek, které byly důležité. Tak mi připadlo, že se budu muset i příště hodně vyptávat táty…