Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Skalisko

Jasnava už plakala taky. No, tak jsme byly pěkné slzavé údolí, ale to snad bylo pochopitelné. Ovšem její další otázka, respektive poznámka mě nutila trošku se zamyslet. Pokud Rolanda něco trápilo, tak to začalo buď po našem setkání nebo to absolutně dokázal skrýt. Ať už díky magii nebo díky své houževnatosti… To se už nikdy nedozvím. “No… Snad ne,“ pípla jsem tiše a vyšla ven z úkrytu. Zhluboka jsem se nadechla. Následovalo pár dalších nádechů a výdechu, abych se uklidnila. Aspoň trochu. “Já jen vím, že měli s babičkou nepříjemný konflikt s jednou vlčicí jménem Styx, myslím… A babička to odnesla ošklivým zraněním, teď už dlouho odpočívá v úkrytu…“ Zarazila jsem se. Srdce mi pokleslo, nasucho jsem polkla a ohlédla se směrem, ze kterého jsme právě odcházely. Nechtěla jsem si ani připustit, že by snad i ona… Ach ne, jistě ne! Jenže… Nepřesvědčila jsem se, že je v pořádku! “Roland vypadal unaveně, ale zraněný nebyl, působil úplně v pohodě, procházeli jsme se spolu po lese, plánovali lov, dokonce chvíli i blbli jako vlčata… A teď tohle,“ Odfrkla jsem nespokojeně. Tohle vážně nebylo fér!
Další zprávou jsem svou společnici také šokovala. Jak jinak – už jen proto, že se jednalo o vlče. Navíc naší bývalé Alfy! “Bohužel nevím víc, jen jsem se nachomýtla k Nicosovi, když řešil sport právě mezi Lezskem, který obviňoval mladou vlčici z Javorového lesa jménem Satori, že mu ublížila,“ řekla jsem, co o tom vím já. “Moc se mi to nezdá a neřekla bych, že Satori lhala. Nic ji odvedl domů a Leszek někam utekl, tak se ho zkusíme zeptat, co zjistil on,“ podotkla jsem. Vzápětí jsem zastříhala ušima, Alfa byl nedaleko. Ohlédla jsem se, jestli ještě někdo další reaguje na jeho volání – jestli přijde i novopečená rodinka. Bodlo mě u srdce, když jsem si uvědomila, že nepřijde i vlídný, milý a spolehlivý partner mojí babičky, který byl pro mě otcem, ačkoliv jsme se příliš neznali. Ale působil tak.
Zakrátko jsme už Nicose spatřily. Ani bych se nedivily, kdybychom ho vyděsily, jak jsme byly plačtivé a rozhozené. “Ahoj,“ pípla jsem a nevzmohla se na úsměv, i když jsem se snažila. Nejdřív to vypadalo, že Jasnava bude odvážnější a řekne, co jsem jí řekla já, ale… Nakonec to bude přeci jen na mě. Bylo to tedy nesmírně těžké. Nedovedla jsem si představit, jaký to bude šok i pro něj. Navíc jediná funkční Beta. Babička už nejspíš se na svou pozici nezvládne vrátit… A ačkoliv jsem slyšela o tom, že by snad měl Nicosovi pomáhat jistý Tonres, nikdy jsem ho tu neviděla, takže… Hm, to nebude mít tuplem jednoduché.
Zhluboka jsem se nadechla, sklopila oči k zemi, a nakonec jsem oči zavřela. Snažila jsem se vší silou udržet jakžtakž pevný hlas. “Jde o Rolanda… je… je… uff… mrtvý,“ vysoukala jsem ze sebe, ovšem další proud slz jsem nedokázala zastavit.

Březen (3/10) | Jasnava

Souhlasně jsem přikývla a zamávala ocasem. “Tak o tom nepochybuj!“ Usmála jsem se na svou společnici. Nemohla jsem se dočkat jara jako malé vlče. Ovšem netěšila jsem se jen na to, jak bude pod nohama příjemný svěží zelený kobereček, která bude krásně vonět, stejně jako stromy a květiny okolo, ale také na to, až se konečně naučím lovit, takže budu něčím dalším pro smečku prospěšná.
Vlastně jsem právě zjistila, že moje společnice vlastně také pořádně neumí lovit. To mě docela překvapilo. Nevěděla jsem sice, o kolik je starší nebo možná jsme byly stejně staré, ale tak nějak jsem předpokládala, že to umí snad všichni dospělí. Jasnava však objasnila, že naposledy byla na lovu s Maple, ale moc jí to nešlo. Protáhla jsem obličej. Ale evidentně si z toho nic nedělala, zkrátka to brala tak, že na to nejspíš není stavěná. “No vidíš, a já měla za to, že lovit všechno k jídlu umí každý vlk,“ zazubila jsem se. “Každopádně třeba bychom se něco mohly naučit spolu a vylepšovat své dovednosti v téhle oblasti,“ navrhla jsem a máchla oháňkou. Sice mě povzbudila tím, že mně to určitě půjde lépe, a i kdyby ne, tak to není konec světa, ale i tak… Chtěla jsem být smečce co nejvíc platná! Přeci jen jsem byla vnučkou Bety. Je fakt, že mamka nebyla kdovíjak zdatný lovec a nebyla jsem si jistá, jestli má vůbec nějakou funkci… Nicméně já jsem chtěla na tom být lépe. Minimálně se časem dostat aspoň na Deltu. Nebo Gammu.
Pak jsem ještě pohlédla do jejích stejně modrých očí, jako byly ty moje. “A možná bych se mohla od tebe i něco naučit ohledně magie,“ řekla jsem a posadila se. “Zatím jsem jen přivolala slabý větřík, pomohl mi s tím Kessel, ale potřebovala bych trénovat i tohle,“ vysvětlila jsem. Ovládat svoji vrozenou magii také bylo důležité. Když už žádné další nemám, tohle by měl být úkol číslo… Hm, kolik vlastně? Měla jsem toho před sebou tolik! Ovšem přednost měl asi v tuhle chvíli lov. “Ty, Jasni, jak jsi vlastně přišla ke svému zvláštnímu kožíšku?“ Zeptala jsem se trochu nesměle při pohledu na její srst. A také na její věneček, který nosila na hlavě.

Jasnava nejdříve vypadala vyděšeně, nejspíše se bála, že se stalo něco některému z jejích synů. Ale to jsem ji mohla „uklidnit“. Nicméně zpráva o smrti člena smečky ji také zasáhla. Nevěděla jsem, jak moc dobře se s Rolandem znala, ale i kdyby jen málo… Prostě byl jedním z nás. A teď… byl… pryč… Bylo to poprvé, co jsem se setkala se smrtí. Vlastně ani jsem přesně nevěděla, co jiného cítit než smutek a bolest. Neznali jsme se nikterak dobře, ale když jsme si naposledy celkem zablbli jako malé děti, věřila jsem, že příště se uvidíme společně s babičkou, která se zotaví ze zranění. Že vyrazíme spolu na lov – tedy ať už s babičkou, nebo bez ní, pokud se na to ještě nebude cítit. Každopádně jsem si byla víc než jistá, že s Rolandem po boku se nebudu mít čeho bát, protože jsem z něj cítila tak úžasný klid a jistotu.
Vzpamatovala jsem se z úvah, když mě Jasnava objala. Smutně jsem zavrtěla hlavou a vzlykla. “Já… Nerozumím tomu, nedávno jsme si spolu hráli ve sněhu a obcházeli jsme spolu hranice, byl v pohodě a nic… Nic nenasvědčovalo tomu, že se něco takového stane,“ řekla jsem plačtivě a ohlédla se k jeskyni bet, kde by měla odpočívat Wolfganie. Neměla jsem ale to srdce ji teď budit. Vlastně jsem nevěděla, co se teď bude dít, nikdy jsem nic podobného nezažila. Doufala jsem, že jiní členové smečky, a hlavně Nicos to budou vědět. Zadoufala jsem, že Nic bude brzy zpátky.
Zmínila jsem se pak o tom, že Nicos s námi bude chtít mluvit o tom, až se vrátí. Něco mi říkalo, že Islin asi bude mít trošku jiné plány, ale možná vezme děti podívat se, jak vypadá jejich Alfa. Souhlasně jsem kývla na Jasnavu, také jsem potřebovala jít na čerstvý vzduch. “Nicos to ještě neví, zrovna odešel doprovodit domů jednu malou slečnu… Kterou obvinil Leszek z toho, že zabila jejího bratra,“ řekla jsem nešťastně. Nechtěla jsem Jasnavu děsit, ale měla samozřejmě právo tohle vědět, beztak by se to dříve nebo později dozvěděla. Navíc jsem to chtěla jako první s Nicem probrat, jestli se od Satori dozvěděl něco nového a jak to vlastně dopadlo dál.

//les

Možná jsem nebyla dost dobrá v přetvářce. Nebo měly ty dvě nějakou speciální magii, díky které to poznaly. Jasnava se ke mně přitočila, aby zjistila, co se děje. Islin, která se ozvala vzápětí, uhodila hřebíček na hlavičku. Tiše jsem přikývla, ale nestihla jsem vysvětlit víc, protože se kolem nás diskrétně protáhla a vyšla ven.
Pohlédla jsem tedy na Jasnavu a vzlykla. “Právě jsem našla venku mrtvého Rolanda,“ zašeptala jsem a zavrtala pohled do země, abych se trochu uklidnila. Ale… Moc to jaksi nešlo. Nicméně za chvilku jsem měla malé rozptýlení, protože jedno z Islininých vlčat se přimotalo blízko ke mně a zajímalo se, proč jsem tu. Usmála jsem se na něj. “Tenhle úkryt je i pro mě, jsem také členka Sarumenské smečky,“ řekla jsem přátelsky a mrkla ještě na černou slečnu, která se batolila u svého otce. Svým tmavým kožíškem byla podobné své mamince. “Mám také vzkázat od Nicose, že s námi bude chtít mluvit. Možná se vyrazí na lov,“ řekla jsem ještě směrem k Jasnavě a Kesselovi. Kdo ví proč se mě najednou zmocnila mírná nervozita, jako kdybych měla nějakou zkoušku s vlčaty. Ale nebyla jsem přeci sama, tak… Vůbec jsem nechápala, co se to děje.

Březen (2/10) | Jasnava

Souhlasně jsem přikývla poznámce mojí společnice. Jistě budeme mít krásné, teplé a slunečné jaro! Nic jiného nepřicházelo v úvahu. Na to jsem ani nechtěla myslet. “Já věřím, že ano. Nebo aspoň že těch slunečných dní bude víc než těch deštivých,“ zamávala jsem vesele ocasem na důkaz svých slov. I když něco mi říkalo, že vlčatům nebude vadit ani blátivé deštivé počasí, protože si budou moc zadovádět v kalužích a umazat si kožíšky.
Vyslechla jsem si, že Jasnavini kluci jsou fajn, o tom jsem ale neměla pochyb, když měli tak fajn mámu. Jen jsem nevěděla, jaký byl jejich táta. Ale co, já po svém také určitě nic nezdědila. Aspoň jsem si toho nebyla vědoma. Navíc to brala s docela velkým klidem, holt teď mají potřebu se toulat a poznávat svět kolem sebe. Ani ona nebyla v jejich věku jiná. No, já asi také ne, ale měla jsem teda velké mezery! “Však oni si určitě najdou zase cestu domů v pravý čas,“ usmála jsem se a zavětřila. Už bylo cítit ve vzduchu. Jaro, které klepalo na dveře. Tak jsem doufala, že už zimě konečně definitivně odzvonilo. “No, hlavně bych se potřebovala naučit lovit, takže snad je zimě konec,“ řekla jsem nahlas zamyšleně. Vlastně jsem se nějak před Jasnavou nestyděla za to, že vlastně neumím lovit.

//les

Nějakým způsobem jsem se dostala do skaliska. Bez úhony. Ale dál jsem neměla sílu nic řešit. Posadila jsem se do kouta a tiše plakala. Nevnímala jsem, jestli kolem někdo je. Tohle teď zkrátka byla chvíle truchlení pro ztraceného přítele. Dobrého rádce… Měli jsme přeci plány… Nemůžeš teď odejít, šeptala jsem si v duchu pro sebe.
Nevím, jak dlouho jsem seděla a plakala. Ale cítila jsem pak trošku úlevu. Ovšem nedovedla jsem si v tuto chvíli představit, že bych měla tuhle smutnou zprávu říct babičce. Já… Ne, teď ne. Teď potřebovala být v klidu a pořádně nabrat síly. Teprve potom bude schopna to snad nějak… Překonat. Samozřejmě s mojí oporou.
Pomalu jsem se zvedla a otřela si tlapkou mokré tváře. Tiše jsem následovala hlasy, které jsem slyšela. Brzy jsem tedy spatřila krásnou skupinku – Islin, Kessela a u nich tři malé kuličky. A Jasnavu. Zkusila jsem nahodit úsměv, ale nebyla jsem si jistá, jestli se mi to povedlo. “Ahojte,“ zaskřehotala jsem. Odkašlala jsem si. “Gratuluji, jsou krásní,“ pokusila jsem se o úsměv znovu. Stála jsem dost daleko, nejistá, jestli můžu přijít blíž a narušovat tuhle intimní chvilku, i když jsem byla pečovatelkou, stejně jako Jasnava. Ale ona byla na rozdíl ode mě zkušená. Navíc už i sama měla děti, takže věděla, co a jak. Já si připadala tak trochu jako nemehlo.

Ještě chvíli jsem nad vším tím přemýšlela. Ale nakonec jsem to nechala být. Stejně bych sama nic nevyřešila. Bohužel se nepodařilo uklidnit emoce, abychom to probrali v klidu. I když na jednu stranu asi nebylo divu, když byl Leszek skálopevně přesvědčený o Satořině vině. Tak asi bylo v tuhle chvíli lepší, že se jejich cesty rozešly.
Jak jsem tak kráčela lesem, všimla jsem si, že místy už polevuje vrstva sněhu. Také vzduch byl o něco teplejší. To bylo dobré znamení. Už jsem se vážně nemohla dočkat jara. Jednak bych mohla vyrazit na nějaké to objevování Gallirei, ale… Když už jsem se tak dozvěděla o tom, že Islin má vlčátka, měla bych jí asi v prvé řadě trochu pomáhat, abych se dostala do své nové funkce. Respektive abych zjistila, jestli vůbec tohle můžu vykonávat.
Náhle jsem si všimla hnědého kožichu zhrouceného u stromu. Podle barvy jsem poznala, že je to Roland. Naklonila jsem hlavu na stranu. Bylo to poněkud zvláštní místo na odpočinek. Spíš bych čekala, že by si šel lehnout do tepla úkrytu. K babičce. Tiše jsem přišla blíž. A čím blíž jsem byla… Tím víc se mě jímala hrůza. Několik kroků od něj jsem se zastavila. Sledovala jsem jeho hrudník, který se nezvedal a neklesal v rytmu nádechů a výdechů. “Rolande,“ zašeptala jsem. Po chvíli jsem se odvážila a přišla až k němu. Lehce jsem do něj drcla. Jeho tělo však bylo úplně tuhé, nehybné, studené. Slzy jako hrachy se mi okamžitě začaly řinout z očí. “To ne,“ vzlykla jsem. Jak se to mohlo stát? Vždyť nedávno jsme spolu trávili čas… Byl jsi v pořádku… Začala jsem horečně přemýšlet.
Už jsem ten pohled nemohla snést. Rozběhla jsem se směrem do úkrytu. Přes slzy jsem ani pořádně neviděla na cestu, ale bylo mi to jedno. Neřešila jsem, jestli narazím třeba do stromu nebo o něco zakopnu.

//Skalisko

Březen (1/10) | Jasnava

Souhlasně jsem přikývla, viděla jsem to stejně jako Jasnava. Možná ještě nestačil poznat všechny, nicméně jistě se snažil v co nejkratší době to napravit. A Maple jistě věděla, proč vybrat právě Nicose. I když mě na jednu stranu překvapilo, že nevybrala za Alfy své zástupce. No, třeba chtěla někoho mladšího. Nebo zase by neměla nikoho na jejich místo. Kdo ví. Každopádně jejímu rozhodnutí jsem věřila. Sarumenská smečka je jistě v dobrých tlapkách.
Podle toho, co jsem se vzápětí dozvěděla, byla vlčátka od Islin ještě hodně maličcí. Museli se tedy narodit poměrně nedávno. Hm, ale i tak jsem byla už celá nedočkavá, až se s nimi seznámím a snad budu co platná. A s Jasnavou vedle sebe jsem o tom neměla pochyb. “Aspoň přijdou do pěkného teplého jarního počasí,“ mávla jsme ocasem vesele. “Ne jako já a Nerissa uprostřed zima,“ zašklebila jsem se při té vzpomínce.
Ovšem naše nejnovější přírůstky nebyly to jediné, co mě zajímalo – samozřejmě jsem chtěla vědět i o Jasnaviných dětech. Takže jsem se dozvěděla aspoň pro začátek, že má tři kluky. A ta jména! Tlama se mi rozšířila do velkého úsměvu. “Tedy, to jsou vážně pěkná a originální jména!“ Pochválila jsem ji. Jen jsem se trochu ostýchala zeptat se na jejich otce. Ona o nikom nemluvila a nevěděla jsem, jestli má nějakého partnera. Vzhledem k tomu, že jsem ani nevěděla o potomcích, asi nebylo divu, ale… Něco mi říkalo, že je na ně sama, přesně jako byla moje máma. Takže vážně asi nebylo potřeba mít partnera pro to, abych měla děti. Každopádně starat se o ně sama. Nebo ne úplně sama, měla přeci ostatní členy smečky. Ale i tak. Rozhodně jsem se v tom už nechtěla rýpat. “Určitě to jsou správní kluci a dělají ti jen radost,“ mávla jsem vesele ocasem. Podle toho, jak mi popsala jejich barvičky, jistě si je s nikým nespletu.

Překvapeně jsem se podívala na malého vlčka, který vztekle prsknul, že jeho bratra někdo sežral. Jako důkaz měl jakýsi kus kůže, kde byla maličká kostička. Tázavě jsem se podívala na Nicose. Tohle mi jako dostačující důkaz nepřipadalo. To přeci mohlo být jakékoliv malé zvířátko. Přece… Jak by Satori, taková malá, jen o něco větší, než její „protivník“ mohla sežrat vlče? Přeci to neviděl na vlastní oči. Navíc Satori pořád vehementně tvrdila, že to neudělala. Což jsem jí věřila, kdyby něco jedla, tak by měla tlapky a tlamu špinavé od krve. Nebo aspoň mokré, jak se krev pokoušela umýt či olízat.
Škubla jsem sebou, když můj proud myšlenek přerušil mladík, který začal vřeštět na Nicose, jak si mohl dovolit navrhnout odpočinek. Nebylo to asi nejšťastnější rozhodnutí, ale myslel to jistě dobře. Vzápětí se ale rozhodl nás všechny poslat k šípku. “Uklidni se, přece,“ zamračila jsem se na něj, nicméně jsem se snažila udržet neutrální, mírný a vlídný tón. Ovšem bylo jasné, že to nemá cenu. Leszek byl plný emocí, nebylo tedy divu. Popadl kousek kůže a utekl s ním pryč. Na Nicosovo volání nedbal. Alfa ho zkoušel doběhnout, ale bylo to marné. Zakrátko se vrátil zpátky k nám. “Neboj, Satori, my ti věříme,“ snažila jsem se mladou slečnu uklidnit. I když jsem si nebyla jistá, jestli to má cenu.
Pohlédla jsem na Nicose, který mě požádal o malou službu. Souhlasně jsem kývla. Asi měl na srdci něco důležitého. Nebo snad se rozhodl uspořádat lov. To se mi na okamžik zastavilo srdce a znejistěla jsem. Ale co, konečně jsem se to mohla naučit. “Jasně, spolehni se,“ usmála jsem se na něj. “Snad se mi podaří všechny sehnat,“ řekla jsem zamyšleně. Lehce jsem zavětřila, ale nezdálo se, že někdo z jmenovaných není poblíž, ale to nemuselo nic znamenat. Mohli být kdekoliv po lese.
“Tak dobře dojděte,“ usmála jsem se na Nicose i Satori. Jistě i on nevěřil v její vinu. Ale bylo to hrozně zvláštní. Bohužel jsem neměla možnost zjistit víc informací, abychom to mohli vyhodnotit. Jedno bylo však jisté. Nebo možná dvě věci – Satori se obloukem vyhne Sarumenskému lesu i jejím obyvatelům a Leszek bude mít v sobě tuhle nenávist už navždy. Nikdo mu nevymluví, že to s jeho bratrem bylo jinak, leda by někdo přinesl dost přesvědčující důkaz o Satořině nevině.
Ještě než jsem vyrazila hledat všechny jmenované, ohlédla jsem se po Nicovi se Satori, jak odcházejí.

Únor (3/10) | Jasnava

Souhlasně jsem kývla a lehce mávla ocasem, když Jasnava zmínila, že se její kluci určitě dříve nebo později objeví. Jak jsem se vzápětí dozvěděla, už to přeci jen byli velcí hoši, protože se narodili minulou zimu. Takže nebylo divu, že holt chtěli poznávat svět! Měli jsme to stejné. Jen jsem doufala, že oba zůstanou nějakou dobu ještě tady, chtěla jsem je poznat. A také Jasnava by jistě byla ráda, kdyby neodešli. Aspoň ne hned. A ne všichni, ovšem nabízela se ještě otázka, jak se jmenují a kolik jich je, takže za chvilku jsem se ji chystala vyslovit.
Nejdřív mě ale pobavilo, když se Jasnava zmínila o své úvaze, kolik vlků ve smečce vlastně nezná. “Vlastně jsem přemýšlela nad tím samým. A uvažuju nad tím docela často,“ poznamenala jsem s úsměvem. “Je fakt, že je nás asi hodně, tak asi nelze znát všechny, ale především to nezávidím Nicosovi, on by přeci jen měl mít nějaký ten přehled,“ dodala jsem zamyšleně. Ostatně jako Alfa by takovou vědomost o své smečce měl mít, kdo v ní je a kdo ne. Ačkoliv někteří, co byli už nějakou dobu pryč, nejspíš ani sami nevěděli, jestli jsou ještě ve smečce. Což nebylo moc fér vůči nám, kteří se zapojují do jejího chodu, podílí se na hlídání a chránění hranic, lovu zásob, péče o vlčata a podobně.
Vzápětí jsem měla další důvod k úsměvu – Jasnava byla totiž také pečovatelkou. Tak to byla skvělá zpráva! Aspoň jsem se měla od koho učit. A také to vysvětlovalo její angažovanost tehdy v době, kdy jsme se s Nerissou narodily. Pokud tedy už tou dobou pečovatelkou byla, ale asi ano. A hned na to jsem zase vykulila modrá očka, když mi oznámila, že Kessel s Islin mají vlčátka. “Vážně? To jsem ostuda, že to nevím!“ Vyjekla jsem nadšeně a vzápětí pro sebe káravě. Takovou důležitou věc bych měla vědět, i když… Od koho. Je fakt, že Nicos se o tom nezmínil, když jsme spolu mluvili naposledy. “To tedy budou mít dvě suprové tetičky,“ zakřenila jsem se a vypjala hruď. “Ale nejdřív bych si měla napravit reputaci a dozvědět se něco o tvých klicích, abych věděla, s kým mám tu čest, až je potkám,“ usmála jsem se zvědavě.

Jak jsem si nejdřív myslela, že se bude jednat o nějakou nevinnou dětskou roztržku, tak to jsem se šeredně spletla. Malý vlček obviňoval neznámou slečnu… z…? Cože??? Úplně se mi z toho zastavil dech. Nevěděla jsem v první chvíli, co si myslet nebo co říct… Ale dobře, musela jsem se v první řadě uklidnit já sama. Hlavně zachovat klid, jinak bych byla Nicosovi prd platná.
Satori, jak se vlčka představila a sdělila, že je potomkem Nageshe a Nelly z Javorového lesa, ale jméno rodičů ani lesa mi nic neříkalo, se ohrazovala, že ona jeho bratra nezabila. Koukla jsem zase na toho malého, který se durdil. On přece by svého batra nezabil. Pohlédla jsem celá zmatená na Nageshe. Co to jako má znamenat. Tím vlčetem, které mělo být mrtvé, je jeden ze synů Maple. Rozšířily se mi oči v úděsu, svěsila jsem uši a srdce mi snad zastavilo. Ale několikrát jsem se zhluboka nadechla. To se jistě nějak vysvětlí. Navíc Nagesh se snažil roztržku uklidnit. Zatím se mu to moc nedařilo, což se asi dalo pochopit. Navíc evidentně nebyli pořádně svědci, jinak by asi netvrdil, že roztržka vlčat je slovo proti slovu. “Jak se to tedy stalo? Nebyla to třeba jen nešťastná náhoda?“ Špitla jsem a doufala, že se na mě nikdo nebude zlobit, že se do toho budu plést a že budu chtít znát nějaké informace. Ale třeba bych jim s tím mohla nějak pomoci. Nebo bychom spolu s Nicem rozsoudili, kdo nebo co může za Valarionův skon.
Hlavně bylo v tuhle chvíli důležité se pokusit řešit vše s chladnou hlavou, ale to bylo asi nadvlčecí úkol. Souhlasně jsem kývla na Nicův nápad, aby si ti dva odpočinuli. Něco mi však říkalo, že Maplin syn asi nebude chtít dovolit Satori, aby tady odpočívala nebo byla o něco déle. Nejraději by ji evidentně rovnou stáhl z kůže. Také byl docela dobrý nápad poslat někoho, kdo by přinesl tělo malého vlčete, abychom ho mohli uložit k věčnému spánku v rodném lese. Jenže mě nenapadlo, kdo by to mohl být. Snad jedině náš moudrý Roland. Ten by také věděl, co a jak dělat. Nebo nám aspoň dát nějaký tip. “Je tu někde Roland? Třeba by nám pomohl,“ zeptala jsem se Nicose. A kdo by měl Maple sdělit tu příšernou zprávu, že přišla o jedno ze svých dětí, to jsem si teda nedovedla představit. Rozhodně jsem to ale nechtěla být já. Jenže její syn by asi byl příliš emotivní, lepší by byl tedy Alfa. Nebo Beta. Tohle rozhodnutí ale bylo na něm, jestli se cítí na to, aby naší bývalé Alfě přinesl takové zprávy.

Únor (2/10) | Jasnava

Měla jsem štěstí, Jasnava mi potvrdila, že ji neruším. Takže se mi ulevilo. Mohly jsme si aspoň trošku popovídat. Vlastně jsme se vesměs vůbec neznaly, což je docela škoda. Hodlala jsem to napravit. Vlčice vzápětí doplnila, že se poohlíží, jestli tu nejsou někde její synové a zajímala se, jestli jsem je nepotkala. No, i kdybych je potkala, asi bych nevěděla, že jsou její, pokud by mi to neřekli. I když… Nevěděla jsem o žádných dalších vlčatech, tak třeba by mi to došlo, ale… Kdo ví. Občas jsem byla natvrdlá.
Zavrtěla jsem hlavou. “Široko daleko jsem nezahlédla ani chlup,“ řekla jsem zklamaně. Byla bych ráda potkala její kluky, ovšem to muselo počkat. Každopádně jsem ale mohla aspoň na ně zavést řeč, abych aspoň něco zjistila. Jasnava však bezstarostně dodala, že mají holt toulavé tlapky, nedělala si o ně velké starosti. To mi vnuklo myšlenku, že už tedy budou větší. No, měla jsem co dohánět! “Jsem docela ostuda, ale ani jsem nevěděla, že děti máš! Ale už jsou asi trochu starší, že… Já jsem totiž nedávno domluvila s Nicosem, že bych mohla dělat pečovatelku,“ blekotala jsem, ale bylo mi jasné, že pro její děti už asi moc platná nebudu. Tedy, aspoň ve své roli. Jako známá nebo třeba i kamarádka bych přeci jen k něčemu mohla být.

Únor (1/10) | Jasnava

Tiše jsem kráčela lesem. Tentokrát to bylo malinko jiné. Ale vážně jen malinko. Sněhová nadílka se nesypala. Dokonce ani obloha nebyla dnes temně šedá, nýbrž optimisticky modrá. Slunko svítilo jako divé, ale vůbec nehřálo. Takže příchod jara to ještě ani zdaleka neznamenalo. Nicméně i tohle bylo přeci jen lepší. Doufala jsem, že pár dní to vydrží.
Rozhlédla jsem se, jestli nezahlédnu někoho známého. Zatím to ale vypadalo, že tady nikdo není, pokračovala jsem tedy dál. A přemýšlela jsem, jestli mám přemýšlet o tom, jak se asi má máma s Nerissou. Nakonec jsem se ale rozhodla, že nad tím dumat nebudu. Jistě se mají obě dobře a kdyby chtěly, tak se doma ukážou. Holt se teď někde potulovaly. Co už. Také jsem přece byla pár dní pryč. No… Právě že jen pár dní. Hned jsem si ale zase zakázala ty myšlenky. Prostě nebudu nad tím přemýšlet a basta.
V mém zorném poli se objevila postava. Známá i neznám. Neviděla jsem ji hodně dlouho, ale díky originálnímu kožíšku byla nepřehlédnutelná a snadno identifikovatelná. Přišla jsem s úsměvem o něco blíž. “Ahoj, Jasnavo,“ zavrtěla jsem lehce ocasem. “Neruším?“ Zeptala jsem se ještě pro jistotu, kdyby náhodou čekala na někoho jiného, abych ji nezdržovala.

Začínala mi být celkem zima. Což by vlastně nebylo být nic k podivu, když jsem se nehýbala. Měla jsem si spíš vybrat jako místo k odpočinku úkryt. Aspoň bych se ujistila, že je babička v pořádku. Že jí nic nechybí.
Pomalu jsem se zvedla a zaslechla hlasy. Znala jsem jen ten Nicosův, ale přesně jak mi napověděl čenich, nebyl sám. Vydala jsem se tedy nakonec jejich směrem, abych zjistila, jestli třeba nepotřebuje s něčím pomoci. Než jsem se ale rozešla, musela jsem se pořádně protáhnout – za tu chvíli mi docela ztuhly svaly. Nakonec jsem se oklepala a olízla si čenich. A vydala se za hlasy. Nešla jsem nikterak daleko, na trojici vlků jsem narazila celkem záhy. No, vlků… Nicos ano, ale jeho doprovod byla malá vlčata, respektive jedno menší a jedno už docela odrostlé. Ani jedno jsem neznala, za což jsem se musela hned stydět. Nicméně podle pachu jsem určila, že k nám patří nejspíš jen to mladší. I když vůně Sarumenského lesa byla velmi slabá, podle všeho se mrňous dlouho někde toulal. Napadlo mě, že by to mohlo být jedno z vlčat Maple. Byl jí i docela podobný svou barvou kožíšku.
O něčem se ti dva mladí docela hlasitě dohadovali. Zastavila jsem se tedy několik metrů od nich a vlídně se usmála. “Ahoj, všechno v pořádku? Můžu nějak pomoct?“ Zeptala jsem se přátelsky a lehce mávla ocasem.

//řeka Kiërb (přes Tenebrae)

Konečně! Ulevilo se mi, sotva jsem se propletla mezi stromy a nadechla se zhluboka sice chladného, ale důvěrnými pachy nasátého vzduchu. No, akorát mi nevyšel pokus oznámit svůj návrat zavytím – sotva jsem zvedla hlavu a o něco se pokusila, docela slušně jsem se rozkašlala. Ani druhý pokus nebyl úspěšný. No tak nic, pohodila jsem hlavou, ale co už. Stejně bylo spoustě vlků jedno, jestli tu jsem nebo ne. Možná ale bych na sebe mohla upozornit Nicose nebo Rolanda. Takhle ale holt nezbývalo než se tu pak porozhlédnout, jestli na ně narazím.
Teď jsem ale cítila potřebu si na chvilku odpočinout. Sice by byl lepší vydatný spánek v úkrytu po vydatném jídle, ale zatím muselo stačit odfrknout si tady. Našla jsem si místo pod jedním z jehličnanů, kde bylo nejméně sněhu a posadila se. Mezitím jsem stříhala ušima a poslouchala, jestli se sem někdo neblíží. Nebo jestli já můžu za někým zajít. I podle čichu jsem poznala, že Nicos je celkem poblíž, ale také evidentně nebyl sám, takže rozhovor s ním jsem si nechala na později.