Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Prosinec (4/10) | Linzire

Spokojeně jsem debužírovala a přitom po očku sledovala svého společníka. Kdo ví po kolikáté už jsem si říkala, že jsem tentokrát měla štěstí. Po tom nepříjemném setkání s Rigelem jsem teď měla o tisíc procent lepší společnost. Jen jsem si mohla v duchu říkat, jestli budeme mít možnost se potkat i někde jinde a strávit spolu víc času, abychom se lépe poznali a třeba se stali přáteli. To by bylo fajn, když jsem neměla sestru, tak mít aspoň blízkého přítele, se kterým bych si rozuměla a mohla se mu svěřit s čímkoliv. Ale to všechno ukáže čas. Zatím to ale vypadalo, že ani moje přítomnost není Linziremu nepříjemná, tak snad by nemusel mít námitky na nějaké ty společné toulky a objevování krajin Gallirei, i když jsme se tak trošku už domluvili.
Souhlasně jsem přikývla, asi jako tulák měl vážně víc tréninku v lovu zajíců. Na druhou stranu mně přece taky nic nebránilo, abych zkoušela lovit zatím zajíce, než na jaře vyrážíme na vysokou. Samozřejmě bych všechny dala do úkrytu, protože by nebylo v mých silách sníst všechny.
Zakrátko jsme měli snědeno. V bříšku jsem měla jako v pokojíčku, teď bylo načase se trošku omýt od krve. Vlastně Linzire byl trošku napřed, svou porci měl snědenou o chvíli dřív. "Bylo to výborné," ujistila jsem ho s úsměvem a lehkým mávnutím ocasu. Vzápětí mi u nohou přistála koule s nabídkou, že je to pomoc na očištění tlapek. A Linz zatím plácal další. "Hm, to by asi šlo, díky," přidala jsem zubatý úsměv. Otírala jsem si tlapky o studený sníh, který se zakrátko obarvil dočervena. Nebo spíš lehce červená, místy spíš jen oranžová. Pak jsem sklonila přední část těla, zatímco zadek mi stále trčil vzhůru a otírala se tváří o zem, abych se zbavila krve i tam.

Netrvalo dlouho a Roland se veškeré sněhové nadílky na svém kožichu i v tlamě zbavil, takže jsem musela čekat odvetu. Jenže samozřejmě ve své radosti a nadšení, kdy jsem se na chvíli rozhlédla, zda by přicházel v úvahu nějaký parťák na blbiny, se Roland rozhodl k odplatě. Ve vteřině jsem se ocitla octla v závěji. Ani jsem nestihla reagovat, zbrzdit pád nebo se vyvarovat nárazu, který ale byl naštěstí citlivý, takže jsem si nevyrazila dech, když jsem spadla. A jelikož jsem se zrovna nadechla, tak nějaké ty sněhové vločky skončily v mém krku, až jsem se rozkuckala. Na zádech jsem chvíli kašlala, ale brzy jsem se zase vzpamatovala. “Dobře, dobře, vzdávám se,“ vyhekla jsem se smíchem. Pak mě něco napadlo. Jak jsem tak ležela na zádech, připlácla jsem ještě k zemi hlavu a ocas. Následně jsem vyskočila a podívala se na svůj obtisk, který vypadal jako… Hm, ani jsem nevěděla, k čemu to přirovnat, protože se to moc nepovedlo, takže to vypadalo celkem jako postižená zdechlina. “Tak to se moc nepovedlo,“ rozřehtala jsem se nahlas. Ale vlastně jsem ani nevěděla, jestli je možné udělat takový obtisk dokonalý nebo aspoň lepší, zatím jsem to nezkoušela. Tázavě jsem se podívala na svého společníka, jestli to taky zkusí nebo nějak okomentuje.
Zastříhala jsem ušima, když se lesem rozneslo vytí, které znělo poměrně cize. Lehce jsem se ošila a mrkla na Rolanda, jestli na to bude nějak reagovat nebo nechá tenhle úkol na Nicosovi.

Spokojeně jsem mrkla na své dílo. Ačkoliv byl Roland trošku schovaný pod větvemi smrku, sněhová nadílka si přece jen našla správný cíl, takže se vlk se smíchem vzdával. To jsem tedy měla štěstí! Vymyslela jsem o něco účinnější zbraň, ale čekala jsem, že si to nenechá líbit a buď oplatí stejnou mincí nebo vymyslí něco jiného. Nebo ještě byla možnost, že mě povalí do sněhu a vyválí. To by ostatně nebyl pro něj problém, protože jsem oproti jeho mohutné stavbě těla byla třasořitka. Ovšem zatím jsem byla v bezpečí. Minimálně do doby, než se oklepe z nánosu sněhu a než vykucká to, co se mu dostalo do tlamy. S poťouchlým úsměvem jsem stála opodál a snažila se být ve střehu, ale stejně mi to nedalo, abych se nesmála. Vlastně jsem si nepamatovala, kdy naposledy jsem se tak bavila. No, asi bych trochu křivdila Linziremu, s ním byla také legrace, když vymýšlel příběh o bezhlavém losovi.
Na krátký okamžik jsem polevila ze své ostražitosti, když jsem se rozhlédla, jestli náhodou není poblíž někdo, koho bychom mohli přizvat ke hře. Evidentně jsme v téhle části lesa byli sami, bylo tu všude ticho a klid. Nu což, však my si s Rolandem poradíme sami, věnovala jsem zase plnou pozornost svému společníkovi.

Prosinec (3/10) - Linzire

Naše hra pokračovala. A tak když jsem Linzireho nazvala mladým pánem, pořádně narostl do výšky, až jsem se bála, že se bude nosem dotýkat nebe. Byla jsem ujištěna, že zkrátka to má v krvi, takhle pomáhat. Takže nejspíš i kdybych nechtěla, měla bych smůlu. Nicméně tahle hra byla fajn, tak proč ji nehrát chvíli dál. Úspěšně jsme dorazili na pevnou půdu. No, ne, že by led nebyl pevný, ostatně zadek mého společníka by jistě mohl vyprávět. Rozhodně to tady ale neklouzalo a nehrozilo, že se to pod námi propadne a my skončíme v ledové vodě. Lehce jsem sklonila hlavou a koketně mrkla. “Převelice děkuji za podporu a doprovod,“ zazubila jsem se. Zastříhala jsem ušima, když jsem zaslechla podivný zvuk, ale nevěděla jsem, čemu ho přiřadit, tak jsem to raději nechala být.
Když pak začal Linzire zmiňovat hostině, napadlo mě v tu chvíli, jestli se to náhodou neozval jeho žaludek. Jen to byl tak podivný zvuk, že jsem si ho nemohla zařadit. Na chvíli jsem zpanikařila. Vybavilo se mi setkání s Rigelem. Ne, rozhodně Linzire nebyl jako on, ale ta panika z toho, že bych měla přiznat, že neumím lovit? I když… Jemu jsem docela věřila, určitě by mě neshodil nebo by se mi nesmál. “No já…“ zakoktala jsem se, ale možnost odpovědět jsem nedostala. Můj společník po mě loupnu pohledem, na nic nečekal, s čenichem u země se vydal do akce. Tak se mi tep zase uklidnil. Jsem taky přece husa hloupá! Mohlo mě napadnout, že měl jistě na mysli jen lov zajíců nebo něčeho podobně malého. Ale raději jsem zůstala čekat na místě. Protože ani ti zajíci nebyli moje silná stránka. Trénink bych si mohla nechat na dobu, až budu sama. Nebo s Rolandem.
Netrvalo dlouho a šedý vlk se brzy objevil zpátky se dvěma ulovenými zajíci. “Páni, to bylo rychlé,“ řekla jsem obdivně, a tak tak jsem se udržela, abych nezačala slintat. Vlastně jsem neměla dlouho nic v žaludku, takže taková prima večeře rozhodně přišla vhod. Chtěla jsem počkat, až se pustí do jídla jako první, jenže ke mně jednoho zajíce přisunul, takže následně byly rozpaky odhozeny a já se zakousla. Do tlamy se mi vlila teplá zaječí krev, která mi trochu potřísnila kožich na krku a tlapky, ale to mi nevadilo. Vychutnávala jsem si lahodné maso, evidentně měl nějakou dobrou trávu a hodně pohybu, takže to nemělo chybu.

Neměla jsem čas lámat si hlavu nad tím, že se mi jeden hod nepovedl. Musela jsem to přeci hned napravit! I Roland říkal, že to byl jen zkušební… Ani jemu se teď nedařilo, koule se rozpadla už v letu. Takže jsem se hned pustila do práce, abych si trošku vylepšila skóre. Snažila jsem se uplácat o něco lepší tvar, pak pořádně zamířit – a pal! Tak tentokrát se mi podařilo hodit kouli dost daleko, ale strom jsem minule. Dobré vědět, že jsem tedy použila dost síly, ale špatně mířila. Nevadí, zkusila jsem to potřetí. Jenže než jsem stačila soustředit svůj modrý zrak na to, abych mířila o něco lépe, zaslechla jsem výzvu o hodu koulí na blízko. Než jsem však stačila zareagovat, na zadní noze se mi rozplácla koule. Tedy, musela jsem uznat, že Roland má fakt trefu! Samozřejmě jsem si to nechtěla nechat líbit. Jenže můj společník samozřejmě nečekal, až se rozkoukám a začnu jednat – hned si začal hrát na živý terč a začal přede mnou utíkat. “Jen počkej!“ Zavolala jsem, popadla sněhovou kouli a běžela za ním. Jenže to mi samozřejmě stěžovalo možnost v klidu mířit a házet.
Takže jsem musela vymyslet něco jiného. Proto jsem prozatím upustila kouli na zem, doběhla k místu, kde se Roland schovával a začala zuřivě hrabat. “Lavinaaa!“ Zahulákala jsem, zatímco jsem rozmetala sníh všude kolem a dala si záležet, abych i statného vlka aspoň malinko zasáhla sněhovou sprškou. Sice mě napadlo, že bych ho mohla ve sněhu vyválet, ale pravděpodobnost, že by se mi ho podařilo srazit – byť s rozeběhem – se mi zdála malá, vymyslela jsem tedy tento plán.

Prosinec (2/10) | Linzire

Nechat se vyprovokovat k nějakému tomu dovádění vlastně nebyl takový problém. Vlastně jsem si ani nepamatovala, kdy naposledy jsem si s někým zablbla, zadováděla. Chvíli jsem to zkoušela, ale marně. Tedy... Když jsem se potkala s tátou a měla v první chvíli docela radost, že mám mladší nevlastní sestru, možná jsem měla nějaké myšlenky na to, že bych si mohla v případě zájmu hrát s ní, abychom se trošku poznaly. Jenže Cal mě převezla. Takže jsem zapátrala v paměti ještě dál. A nejspíš tedy to byly ty chvíle strávené ještě s Nerissou. Tedy už hodně dávno.
Jenže Linziremu záměr úplně nevyšel. Zpočátku to vypadalo nadějně, než nedobrovolně skončil na zadku, jen to žuchlo. Starostlivě jsem k němu dobruslila a zázrakem neskončila stejně. A i když ten pád vypadal dost tvrdě, jestli budou nějaké následky - možná to nebude poznat. Pokud nebude špatně chodit na zadní nohy. Led naštěstí nepraskl ani naší vahou ani tím nárazem, nicméně pořád jsem byla dost ostražitá a bedlivě naslouchala, jestli se mým uším nedonese nějaký podezřelý zvuk. Zatím však byl klid.
Šedý vlk mi nabídl, abych se o něj opřela, evidentně mu tahle jedna zkušenost stačila a dospěl k názoru, že bude lepší se vrátit do bezpečí na břeh. Zazubila jsem se jeho poznámce, že bude menší škoda, pokud spadne on. "Jak jste galantní, mladý pane," ocenila jsem se smíchem a lehce se opřela, aby měl tedy dobrý pocit. Já jsem se jako dáma v nesnázích necítila. Navíc by mi asi nebylo moc příjemné, kdyby upadl kvůli mně. Nebo kdyby snad spadl pro změnu spadl na čumák. Ještě by si ho mohl rozbít - nebo ještě hůř - vyrazit zub. Na to asi nepomyslel, nebo mu to bylo jedno. Ale já přeci jen dávala pozor, abych víceméně zvládla dojít ve zdraví na bezpečí pevné země.

Prosinec (1/10) | Linzire

Zazubila jsem se Linzireho poznámce a pak souhlasně kývla. Ačkoliv jsem si nedovedla představit ve svém mladém věku, jaké problémy nás můžou kvůli tomu vysokému potkat. Aspoň z hlediska těla. Sice bych se mohla zeptat někoho staršího, ale to mi přišlo hloupé. Avšak podle poznámky mého společníka se mohlo jednat o problémy s pohybem. Kdo ví, možná i zuby nebo tak. Takže tahle magie je určitě docela mocná věc. "Tak mě napadá, jestli je možné si nechat ubrat roky jen omezeně nebo ne. To bychom tu taky mohli být navěky," pronesla jsem zamyšleně.
"Hm, ale budeme si muset ještě počkat," zaškaredila jsem se. Sotva začala zima. "Jaro se však spojí s létem a bude pěkně dlouho," usmála jsem se spokojeně při té představě. Už aby to bylo! "I na podzim bývá někdy pár dní hezky a teplo, takže toho je potřeba maximálně využít," mávla jsem ocasem vesele.
V tuhle chvíli ale začínalo být docela nepříjemné chladno. Jen jsme si povídali, chtělo by to asi začít se hýbat. V tu chvíli můj společník vyhrkl nahlas mé myšlenky. No, spíš také vnímal, že nám tuhne krev v žilách. Ale nenapadlo mě, co bychom mohli dělat. Těch zimních her jsem si s Nerissou moc neužila. Maximálně hrabat díry. A v nahromaděném sněhu si šlo vytvořit úkryt. I když teď jsme byli velcí, takže by chvíli trvalo nahrabat dostatečné množství. Nicméně Linzire byl v tomhle rychlejší. Zvědavě jsem tedy sledovala, jak se pouští na led, který pokrýval hladinu jezera. "Buď opatrný," pronesla jsem, ale asi už mě neslyšel. Když došel dost daleko, zase se vrátil ke mně. Trochu skepticky jsem pohlédla zase směrem k jezeru. Ale přeci jen jsem věřila jeho úsudku, že je povrch dost pevný na to, aby nás unesl. Kývla jsem tedy na jeho návrh, sledovala, jak klouže po hladkém povrchu a směje se na celé kolo. Na okamžik jsem se pak lekla, když se zakymácel a skončil na zadku. To vypadalo celkem bolestivě. Načež mě nabádal k opatrnosti. Rozběhla jsem se, kupodivu docela elegantně - alespoň jsem si to myslela (čti nekymácela jsem se jak po vypitém sudu pálenky) a klouzala směrem k němu. "Klouzání je sice sranda, ale přistání je dost bolestivé," řekla jsem, i když jsem si moc nepamatovala, jestli jsem vlastně někdy upadla na ledu. Každopádně jsem si to dovedla dobře představit.

Vesele jsem se usmála, podle Rolanda jsem s tímhle přístupem mohla dojít nejdál. No jo, jenže jsem také musela najít někoho, od koho bych se mohla učit. Ale měla jsem v tuhle chvíli jeho a bylo to fajn, takže jsem mohla být spokojená. A také moje poznámka o tom, že mi to přijde teprve nedávno, co jsme se s Nerissou vykulily… No jo. Bylo to přeci jen už nějakou dobu. “No jo, čas je zkrátka zvláštní věc,“ zakončila jsem úvahu. Prostě nějak plyne, kolikrát ani nevíme jak. Někdy jsem si to uvědomovala, někdy ne. Hlavně to bylo v době, kdy jsem rostla, ale teď jsem byla stejně vysoká jako běžná dospělá vlčice, takže… Mohla jsem teď vnímat plynutí času díky ročnímu období. “Jako starší mít rozhodně ve vědomostech velký náskok,“ řekla jsem nakonec. On neměl pocit, že by věděl všechno. Rozhodně ale mnohem víc než já.
Obchůzku kolem hranic jsme měli úspěšně za sebou. Jenže co teď? Nechtěla jsem mu být na obtíž, i když mě to s ním bavilo. Jen jsem kývla, lov tedy asi bude muset počkat na jaro. No nevadí, aspoň jsem mohla do té doby sbírat aspoň teoretické vědomosti. Než jsem ale stačila vymyslet, co bychom spolu ještě podnikli, Roland to přišel sám. Všimla jsem si jeho úsměvu a výzvě ke hře. Vzápětí navrhnul, abychom házeli koulí do dálky. Naklonila jsem hlavu na stranu, tuhle hru jsem ještě asi neznala. Ovšem ani Roland na nic nečekal, takže jsem během chvilky mohla vidět, co tím myslí – uplácal sněhovou kouli, kterou pak mohutným máchnutím tlapy poslal směrem ke kmeni stromu, který se úspěšně rozprskla. “Páni, to bylo dobré,“ řekla jsem obdivně. Zkusila jsem to tedy taky. Nebyla jsem si jistá, jak moc velkou kouli mám uplácat, ale jelikož ta jeho nebyla nikterak obří, držela jsem se toho a udělala nějakou podobnou. Pak jsem zkusila vší silou máchnout packou. Koule sice zamířila správným směrem, ale můj odpal nebyl tak mocný, takže doletěla jen těsně k cíli. “Hm, jedna nula pro tebe,“ zaškaredila jsem se. Tak jsem musela asi zkusit znovu.

Bylo pro mě nesmírně povzbuzující, jak mě Roland podporoval. Možná si to ani neuvědomoval. Ale cítila jsem se o dost lépe. Musel jsem uznat, že má také snad ve všem pravdu. Třeba bych k tomu dříve či později dospěla, ale spíš by mě to ani nenapadlo. Hlavní je zachovat klid. Pořád ještě není pozdě na to, abych se naučila lovit. A vůbec všechno. Jsem taky přece jen ještě dost mladá, takže: vzhůru do toho! “Tak to já mám chuti učit se a ochoty poslouchat rádce na rozdávání!“ Prohlásila jsem vážně a vypjala hruď na důkaz svých slov. Přidala jsem ještě zamávání ocasem a skromný úsměv, jakože nemám přehnané sebevědomí. “Tak prostě uvidíme, jak to vyjde,“ mávla jsem tlapkou, že prostě se svět nezboří, když nenajdeme nikoho, kdo by šel na lov s námi v nejbližších dnech.
Znovu jsem vyjadřovala svou nespokojenost s tím, jak málo toho znám. Vzápětí mě napadlo, že snad nejsem pro Rolanda moc otravná. Ale pak jsem se zaposlouchala do jeho slov, která zněla až přemoudře. “To máš pravdu, mám pocit, že jsme teprve nedávno s Nerissou vykoukly na svět a teď už jsme dospělé.“ Přikývla jsem jeho polemizování o zvláštnosti času. “Přijde mi, že snad víš všechno,“ usmála jsem se na něj. Byl taková studnice znalostí, snad bych z něj mohla sama pro sebe v hlavě udělat svého mentora. Samozřejmě jako rádce nebo učitele bych brala všechny, kdo jsou o něco starší a zkušenější. A jistě bych se i dost naučila od babičky, ale ta je teď bohužel v rekonvalescenci.

Listopad (7/10) | Linzire

Musela jsem se na chvilku zamyslet. Jenže mi to stejně nebylo k ničemu, nevěděla jsem, kolik babičce je. "Noo... Mladá asi ne. Ale díky nějakému kouzlu tak vypadá." Prozradila jsem. "Je v naší smečce Betou. Je to moc chytrá vlčice, mám ji ráda," dodala jsem a myslela na ni. Snad se brzy po tom zranění zotaví, abych se od ní mohla zase něco učit, zadoufala jsem.
Linzire se přiznal, že vlastně lišku potkal jen jednou a přišla mu zvláštní. "Já jsem zase potkala jen tu malou rodinku, tak nemám srovnání, jaké vlastně jsou," usmála jsem se. Bylo možné, že jsou úplně jiné než my, i když jsme možná hooodně vzdálení příbuzní. Kdo ví.
S širokým úsměvem jsem pozorovala, jak oháňka mého společníka divoce rozmetá jemný sněhový poprašek na zemi. Můj souhlas s výpravou mu evidentně dělal velkou radost a pomalu plánoval, co by chtěl vidět. "Rozkvetlé louky jsou boží. Měkoučký koberec zelené trávy pod tlapkami a kvítí, které hraje všemi barvami a omamně voní..." zasněně jsem se zahleděla do dáli a zkusila si to představit. Už jsem se nemohla dočkat jara!
"Potkat nové vlky bude fajn, zvířata, která neznáme, taky, ale bude trapas, když nebudeme vědět, co jsou zač." reagovala jsem zamyšleně na Linzireho poznámku. On vzápětí dodal, že by se je měl naučit rozeznávat, takže jsem se rozesmála. Trefa. "Tak asi domácí úkol, naučit se nejvíc zvířat, která můžeme běžně potkat, aspoň podle popisu," navrhla jsem pak s úsměvem.

Listopad (6/10) * Linzire

Souhlasně jsem přikývla. Kojoti se nám trochu podobali, ale jejich chování tedy nic moc… Slušně myšleno. I když možná to byla jen výjimečná skupina, která byla spíš zlá. Ne, to spíš ne. Podle Linzireho byli vážně zákeřní. “Také proto jsem se raději to ničeho nepletla, nechala jsem to silném Rolandovi a Jerrym s babičkou, kteří mohli proti nim použít magie,“ řekla jsem. Rozhodně jsem od té doby věděla, že se s nimi nebudu pouštět do křížku a raději se jim obloukem vyhnu. No, možná se budu moci bránit, až se naučím trochu lépe ovládat svou magii. Lišky nám také byly určitým způsobem podobné, nicméně s nimi jsem špatnou zkušenost neměla, do lesa nám nijak nechodily, takže spíš se vyhýbaly ony nám, protože jsme byli přeci jen větší. I když bylo možné, že by se našli nějací oprsklí blázni, kteří by to na nás chtěli zkoušet. “Lišky mi nevadí, na kojoty pozor,“ uzavřela jsem nakonec s úsměvem. Nic jiného mě k tomu asi nenapadlo.
Mou zmínku o tom, že by se ve dvou lépe toulalo lépe, vzal Linzire jako nabídku. Hm, no vlastně… “Proč ne,“ usmála jsem se. Neměla jsem nic proti tomu. Vlastně by to bylo fajn – jeho společnost mi nebyla nepříjemná, naopak. I když byl docela upovídaný, to mi nevadilo. Aspoň nebylo nějaké trapné ticho nebo jsme se nebavili o počasí a jiných blbostech. Tohle plynulo tak nějak přirozeně. A všimla jsem si, jak mu oháňka nadšeně kmitá ze strany na stranu, takže evidentně to nebylo nabídka jen tak ze slušnosti. “Tak se někdy potkáme na jaře a někam vyrazíme,“ řekla jsem s úsměvem.

Listopad (5/10) * Linzire

Zmínila jsem se o tom, že jsme zachraňovali lišku a její vlčata. Linzire se zarazil. Vzápětí mi ten přeřek došel a rozesmála jsem se. “Né, vlčata samozřejmě né, liščata! Vidíš, jak jsem z toho mimo a pletu si vlčata si liščaty!“ Smála jsem se. Po chvíli jsem se uklidnila a pustila se do povídání. “Nebyla to žádná legrace, protože samozřejmě oni nerozumí naší řeči a my jejich. Slyšeli jsme až do lesa nějaké pískání a zoufalý nářek, tak jsme se tam šli podívat a našli malá liščata. Jejich matku se nám povedlo docela brzy najít, ale byla uvězněná, takže žase jsme ji museli vysvobodit. No, spíš ostatní členové smečky. Stejně tak jako bojovali s kojoty, kteří se snažili ta liščata ukrást, když jsme je vedli pak s matkou do bezpečí. Já magii ještě používat neumím a moc silná taky nejsem, takže jsem dávala na malé pozor, než zbytek výpravy se s těmi kojoty vypořádal. Ale nakonec to dobře dopadlo. Liška nám důvěřovala, i když jsme vlci. Sice jsme si nemohli povídat, ale tak nějak pomocí posunků a náznaků jsme to nejdůležitější zvládli,“ uzavřela jsem vyprávění a usmála se. Nebyl to sice kdovíjak oslnivý nebo dramatický příběh, nicméně pro mě to byl první nějaký takový větší zážitek.
Ohledně našich kožichů jsme neměli už co probírat, takže Linzire to uzavřel hláškou o tom, že jsou prostě krásné a musíme je dávat na odiv. Se smíchem jsem přikývla.
Také s tím, že tuláci to mají ve spoustě věcí těžké jsem musela souhlasit. Sice jsem takový život nezažila, ale dovedla jsem si představit, že to nebude nic moc jednoduchého. Lovit jen zajíce, ptáky a vůbec taková zvířata, která zvládne jedinec sám. Nebo třeba kdyby putovali dva nebo větší skupinka, možná by zvládli něco ulovit společně. Sice fajn, že má jedinec svobodu a jde tam, kam ho tlapky nesou, nicméně nevědět, jestli najdu také vhodný úkryt pro nocleh, zejména v zimě – ne, díky. Možná bych se mohla toulat přes léto a jaro, pak na zimu šupajdy domů. Linzire dodal, že tulácký život není pro něj. “Určitě by také to toulání bylo o něčem jiném, kdybys měl parťáka. Nebo dva,“ řekla jsem a usmála se.

Rolandova slova byla povzbudivá. Asi měl pravdu v tom, že každý dělá chyby a stát se může klidně něco na druhém lovu… Nebo vlastně kdykoliv, když jsem se nad tím tak zamyslela. Jenže bych byla radši, kdybych žádné nedělala. “Nu, žádný učený asi z nebe nespadl, a každý jednou v něčem začínal… Ale tohle bych měla mít dávno za sebou,“ prohlásila jsem zamyšleně. Holt se stala někde chyba. Možná jsem si ani předtím neuvědomovala, že bych měla se učit něčemu užitečnějšímu než jen plavání. Každopádně lepší začít později než nikdy. Takže asi tak bych to uzavřela. Momentálně jsme ale uvažovali nad tím, kdo by mohl jít na lov s námi. Hm, kromě Nicose jsem nikoho z jmenovaných neznala. Nakrčila jsem tedy čelo. “Tak jedině snad zavytím dát vědět a kdo bude chtít, přijde,“ napadla mě jedna možnost. Mohli jsme sice vyrazit i sami dva, jenže jsem chtěla spíš zkusit lovit nějakou tu srnu, laň nebo losa. To by bylo i pro babičku lepší. Ovšem kdyby se nikdo neozval, tak bychom neměli na výběr.
Pak jsme se vydali podél hranic lesa. Roland uznal, že je určitě dobré je znát, zejména pokud sousedíme s jiným lesem. Trochu jsem se zastyděla, když se zajímal, jestli jsem je někdy obcházela. “No, vlastně ne,“ řekla jsem tiše. “Přijde mi, že jsem toho spoustu zanedbala,“ přiznala jsem potom.

Listopad (4/10) * Linzire

Evidentně to Linzire bral tak, že jsem papoušky neznala vůbec. No, tak buď mě prokouknul, ale neřešil to jako správný gentleman… A hned mi je začal popisovat. Hm, tak vážně jsem nikdy v okolí neviděla žádné ptáky, kteří hráli všemi barvami, a ještě u toho vřískali. Bylo ale možné, že žili jen na určitých místech – právě na tom ostrově, jak mi můj společník vzápětí popsal. Naklonila jsem hlavu na stranu. “Tedy, to máš zajímavější zážitek než já, když jsme zachraňovali lišku a její vlčata!“ Řekla jsem uznale. Samozřejmě jsem ani nevěděla, co přesně je ta loď, o které mluvil. Nicméně údajně si nebyl jist, jestli se tam dá jinak dostat. “Hm, to by se asi muselo nějak prozkoumat, ale určitě by nebylo bezpečné zkoušet plavat v moři,“ kývla jsem na znamení souhlasu, i když jsem moře osobně neviděla. Ale mamka o něm taky jednou mluvila – mnohem víc vody, než bylo v jezeře, a navíc slané. Takže asi žádná sranda.
Pak si vzpomněl na jednu vlčici, která má také zelené oči, takže by ho také mohla něco naučit. Zavrtěla jsem ocasem a usmála se. “No vida, tak to se jí zkus zeptat. Nebo byste mohli trénovat spolu,“ dodala jsem. Já jsem mohla trénovat leda tak sama. Hm, možná i pod vedením Kessela, ale ten měl jistě na práci důležitější věci, než se zahazovat se mnou. Ačkoliv to samozřejmě nedal najevo, také správný gentleman.
Moje pochvala dopadla na úrodnou půdu, takže se Linzire naparoval ještě víc. A já se pro změnu ještě víc culila. “No to je jasné, bez kožíšku bychom byli v háji!“ Přikývla jsem na znamení souhlasu s jeho slovy.
Vzápětí jsme přešli na téma ohledně barev kožichu. No jasně, hnědé a pískové byly docela dobré na podzim, případně v parném létě, kdy je tráva poněkud zničená nedostatkem vody a velkým žárem. Zato bílý kožich asi není žádná výhra. “Souhlasím, že na maskování to v po zbytek roku s bílým kožichem asi není nic moc, nicméně takový jedinec musí být přeci jen šikovný a obratný, aby si poradil. Ve smečce by možná mohl vysílat na lov ostatní, ale jako tulák by byl asi v háji, kdyby si neuměl poradit.“ Začala jsem přemýšlet. Vlastně jsme snad ani nikoho s takovým kožichem ve smečce neměli. Nebo jsem dotyčného ještě nepotkala.

Listopad (3/10) | Linzire

Pozorně jsem poslouchala, co Linzire povídá o místech, kde zatím byl. I když jich zatím moc nebylo. To jsme na tom byli docela podobně. Zmínka o papoušcích mě zaujala. Ale nemohla jsem samozřejmě přiznat, že nemám ponětí, co jsou zač – nechtěla jsem vypadat jako totální tragéd. I když jsem jím ve skutečnosti celkem byla. “Tak papoušky jsem ještě osobně nikde neviděla,“ poznamenala jsem kulantně. A doufala, že jsem tak nedala nic najevo. Prostě se tu nevyskytovali, takže jsem je nemohla znát, respektive vidět. To znělo celkem logicky, ne? Máma se o nich určitě nezmiňovala. Jenže kolik druhů ptáků jsem se taky učila rozeznávat… Na druhou stranu mi to ani nepřišlo nijak důležité. Leda by byli někteří něčím užiteční pro nás vlky nebo tak. “Ale já jsem jinak taky moc míst zatím tady neviděla. Na les, kde žije můj táta, jsem taky vlastně narazila náhodou,“ poznamenala jsem a lehce se usmála. Víc jsem to raději nechtěla rozvádět.
Ten čas s Linzirem utíkal tak příjemně – čím dál víc jsem měla pocit, jako bychom se znali už dávno. Sice bylo brzo dělat nějaké závěry, ale jistě by byl jako kamarád fajn. Nebo třeba i společník na nějaké to cestování. Ovšem o tom jsem si teď mohla nechat zdát. Na toulky po Galliree v zimě jsem se moc pozitivně nedívala. Sice i v létě nebo na jaře mělo všechno svá úskalí, ale sněhová bouře nebo krutý mráz by nám mohl situaci zkomplikovat dvojnásob.
Otázka ohledně znalostí flory mi přišla na místě, byla jsem na to zvědavá. Podle něj se ale také museli všechno nejspíš učit, nicméně bylo možné, že jim to šlo lépe. “Musím se přiznat, že moje maminka má zelené oči, ale vlastně jsme neměly moc možností se bavit o magiích a co všechno umí, tak bych zjistila něco od ní a třeba bych ti poradila, co bys mohl všechno zvládat, ale…“ Omluvně jsem pokrčila rameny.
Vzápětí jsem se musela smát. Můj kožich se od toho mého společníka lišil aspoň tím, že měl černou špičku ocasu a uší. “Ne, to bych si nedovolila, hanit TVŮJ kožíšek,“ zazubila jsem se a dělala, že si ho důležitě prohlížím, protože zaujal pózu. “A s těma zelenýma očima je to vážně zajímavá kombinace,“ mrkla jsem na něj s mírným úsměvem. To nebyla legrace, to jsem myslela skutečně. “Docela se dá i lépe splynout s okolím, i když úplně bílí vlci jsou na tom asi úplně nejlépe,“ řekla jsem zamyšleně. Takový vlk, co má stejný kožich, jako je barva sněhu, by měl skvělou kamufláž při lovu.