Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Všechno brzy nabralo celkem rychlý spád. S otevřenou tlamou jsem koukala, co babička svedla s vodou. Chtěla jsem před časem po ní nějakou ukázku, tak jsem ji teď měla ve velkém. A bylo to vážně něco! Vzápětí zase tmavý vlk s modrými znaky běžel a druhé vlče sebral. Cítila jsem, jak se lišce ulevilo. Stejně jako mně. Ještě to sice chvilku vypadalo, že se ta nepříjemná parta ještě o něco pokusí, ale nakonec se rozhodli, že to nemá cenu, že jsme zkrátka silnější. Vesele jsem zavýskla a s ocasem lítajícím ze strany na stranu jsem sledovala mámu, jak se znovu shledala se svými dětmi. Pořádně si je prohlédla, zda jsou obě v pořádku a pak už jsme mohli rodinku konečně doprovodit domů.
"Uf, to tedy bylo dobrodrůžo!" Vydechla jsem si a podívala se po ostatních. Škoda, že tu nebyla máma, jistě by na nás s babičkou a ostatními byla pyšná, pomyslela jsem si. I když já moc práce neodvedla; ještě se mi magie ani neprojevila, takže žádná možnost, abych pomohla tak. A ani jsem nebyla tak velká a silná jako Roland nebo hbitá jako ta modrooká světlá vlčice. Ta se momentálně tvářila jako hromádka neštěstí. Babička k ní došla, aby ji pochválila, stejně jako černý. Došla jsem tedy k nim s mírným úsměvem. Také Roland se zajímal, co se vlčici stalo - jmenovala se Rue. "Ahoj, já jsem Feline. Byla jsi šikovná!" Vycenila jsem zuby ve větším úsměvu.
Rozhlédla jsem se kolem. Možná... Asi jsem měla zůstat, abych se mohla s těmi dvěma ze smečky seznámit, ale... Nějak jsem dostala chuť se jít projít někam sama. Taky jednou objevovat okolní krajinu na vlastní pěst. Už byl ostatně dávno nejvyšší čas. "Babi? Půjdu se trochu projít. Nebudu pryč dlouho!" Oznámila jsem své modrooké moudré babičce, olízla jí tvář na rozloučenou a vydala se směrem, kterým mě tlapky nesly.

//Medvědí jezírka

Rosie - duben (2/10)

Jak jsem zrovna tak zamyšleně pohlížela na klidnou hladinu jezera, najednou jsem zaslechla švitořivý hlas. Hned vedle sebe. Málem jsem se lekla. Ani jsme si nevšimla, že se ke mně někdo blíží.
Nejdřív jsem asi trochu překvapeně koukala na vlčici, která se mě vyptávala na jméno a jak se mám. Konečně jsem se vzpamatovala. "Ah... Ahoj," usmála jsem se na ni. "Já jsem Feline, těšíme mě. Zrovna jsem se vydala na menší procházku tady kolem jezera," odpověděla jsem na její otázku s úsměvem. Působila docela sympaticky. Následně se pustila do vysvětlení, že ona se jmenuje Rosie. Kývla jsem hlavu na pozdrav znovu. "Jo, tady je docela hezky, vlastně to tu ještě moc neznám, ale líbí se mi tohle místo. Je tu docela klid," vysvětlila jsem a znovu se uculila.
Následně jsem sklidila pochvalu za pěkné uši a ocas. Musela jsem se zasmát, takový kompliment jsem ještě nedostala. "Děkuju. Ty máš pěkný kožíšek," složila jsem jí také kompliment. Ostatně byla to pravda. "Takže... Ty ses nenarodila na Galliree?" Zeptala jsem se, abych udržela konverzaci.

B) Držet na místě dospělou lišku

Začínala jsem z toho všeho být... Ani jsem nevěděla, jaké z toho pocity mít. Nebo spíš se jich mísilo tolik, že jsem snad nemohla mít přehled. Měla jsem strach: z toho, co všechno se tu děje. Jak ti podivní vetřelci se snaží ukrást liščata... Strach o Rolanda, který s nimi zápasil osobně. Volba tmavého vlka se znaky byla možná bezpečnější, ale chvílemi to vypadalo všelijak. Strach o mámu lišku, která se úplně tak nechtěla nechat mnou hlídat a zdržovat od toho, aby běžela pro své děti. Ano, strach jsem nakonec vyselektovala asi jako nejsilnější. Pak ale také bezmoc, že jsem ještě moc mladá, slabá a neumím ovládat magii, abych ostatním pomohla.
Sice jsem křikla, abych ostatní upozornila, aby dostali druhé mládě do bezpečí, ale nestalo se tak. A vzápětí se mi zastavilo srdce, když jedno z těch stvoření k mláděti doběhlo, popadlo ho do tlamy a odbíhalo s ním pryč. Vlče samozřejmě vyděšeně pískalo a volalo svoji matku na pomoc. "Ne! Křikla jsem na ni, když se mi snažila vysmeknout. Naštěstí byla o dost menší, než já, takže se mi povedlo ji přišpendlit na místo. Měla jsem co dělat, abych na ni ještě nezavrčela - to by ji mohlo ještě vyděsit.
Ohlédla jsem se, co se děje teď - Roland se neohroženě rozběhl. Srdce se mi skoro zastavilo. Vlk je to sice velký, mohutný a silný, ale... Vypadalo to teď nadějně, když to zvíře zavalil, ale... Podařilo se mu ho zneškodnit a zachránit lišce?

Rosie - duben (1/10)

Pomalu jsem se procházela trávou. Byla to vážně neskutečně příjemná změna. Sníh byl sice bezva, ale jen na chvíli. Dalo se v něm pěkně hrabat, házet sněhové koule, pokud se podařilo nějaké pořádné vyrobit, dalo se také postavit nějaký úkryt. Ale jak potom začal nepříjemně studit do tlapek... A jak se mráz dokázal prokousat kožichem snad až do morku kostí...
"Brrr," při té představě jsem se oklepala, až jsem měla pocit, že mi ztuhnul konec ocasu. Raději jsem se sklonila k žlutému kvítku, který se objevil přede mnou. Vrazila jsem čumák do jeho středu a zhluboka vdechla jeho vůni. Pyl mě zašimral, prudce jsem kýchla, div jsem neodletěla někam stranou. Nejistě jsem se ohlédla, jestli mě náhodou někdo neviděl, ale zdálo se, že jsem tu sama. Aspoň prozatím. "Škoda pronesla jsem sama k sobě a pokračovala v chůzi. Bylo by fajn se s někým zase jednou seznámit...

//Borovicová školka

E. Libovolná reakce, jak by se váš vlk zachoval

Kráčela jsem teď spíš poněkud za skupinkou. Ale dost blízko na to, abych je měla na dohled; nemohla jsem si přeci dovolit, abych je ztratila. To by babička nebyla moc nadšená, kdybych jí přidělala nějaké starosti!
Liška kráčela také pomaleji, takže jsem hlídala i ji, aby byla v pořádku. Držela se statečně, ale bylo na ní vidět, že je ostražitá. Asi nám příliš nevěřila, i když jsme ji zachránili a teď ji a její děti vedli do bezpečí. Nicméně ti malí byli bezstarostní - jejich maminka byla poblíž a necítili se ani ohrožení námi. Možná to bylo tím, že byli mladí, takže netušili nějaké nebezpečí, nebo právě díky pomoci jejich mamince nám věřili, kdo ví. Pobíhali všude kolem nás, chvíli byli tady a za okamžik už zase někde pryč. Dvě neposedné blešky.
Brzy se zdálo, že cítím pach dalších lišek - nemohli jsme tedy být daleko od místa, které mělo být naším cílem. Jenže se brzy ukázalo, že tady něco nehraje. Najednou se poblíž nás objevila nějaká tři podezřelá stvoření. Vypadala trošku víc jak my, než lišky, ale nevěděla jsem, co jsou zač. Ovšem jejich přítomnost nevěštila nic dobrého. Uvědomila jsem si, že se mi najezdila srst na krku. Vycenila jsem zuby a zavrčela. To ale neznělo moc dobře, takže jsem se snažila znovu. Další pokus už zněl o něco lépe - aspoň co moje mladé hlasivky zvládly. Jenže to bylo také evidentně všechno, co jsem mohla udělat. Ti tvorové sice nebyli větší, než my, a ani nebyli v přesile, ale... Koutkem oka jsem si všimla, jak světlá modrooká vlčice popadla jedno lišče a běžela s ním do bezpečí. Srdce jsem měla v krku. Co to druhé? A co jejich máma? Vzápětí jsem postřehla vedle sebe pohyb - to se Roland hrdinsky vrhl do boje. Také černomodrý vlk nezahálel a já užasle sledovala, jak se svou magií šikovně vytváří šipky a hází je po nepřátelích. Ohlédla jsem se po babičce a Ventovi. "To druhé lišče!" Zavolala jsem na ně. Já... Necítila jsem se na to, abych pro něj sama běžela. Hlavně bych ho ani neunesla, i když jsem byla už skoro dospělá. Zatím jsem zabránila mámě lišce, aby běžela pro své mládě - se svým zraněním by to nezvládla, určitě by ji hned napadli. "Neboj se, přinesou ti ho," řekla jsem uklidňujícím hlasem, i když jsem si nebyla jistá, jestli mi rozumí. No, spíš jsem si MOHLA být jistá. Kdyby nám rozuměli, přece by s námi normálně mluvili. Ale snad volba tónu mého hladu ji snad uklidní a ujistí, že i její druhý potomek bude za okamžik v bezpečí.

B. Liščí nory

Babička si nebyla úplně jistá, jak by to fungovalo s magií předmětů, kterou jsem původně navrhovala jako možné řešení, ale Ventovi se můj nápad líbil. Evidentně věděl, co má dělat. Zatím jsem tedy sledovala ostatní, jak pomoci magií odstraňují kmen, zatímco já s Rolandem se držela bokem a hlídala mrňata, aby se vlkům nepletla pod nohy. Naštěstí ale navzdory tomu, že byli malí, chápali, že teď musí chvíli počkat. Netrvalo to dlouho, kmen uvolnil vchod do nory, ze kterého vyšla liščí máma. Na první pohled bylo vidět, že je zraněná, ale nevěnovala tomu pozornost - nejdůležitější teď pro ni bylo, aby zkontrolovala své děti a ujistila se, že jsou v pořádku. Usmívala jsem se a vrtěla ocasem, aby věděla, že nejsme nebezpeční, i když jí to mohlo povědět naše jednání.
Znovu jsem se zarazila, když babička nazvala Venta synem, takže jsem si hned usmyslela, že jak to bude možné, zeptám se jí na to. Teď ale bylo třeba vymyslet, že lišky by potřebovaly nový domov. Jen jsem nevěděla, kde by bylo vhodné prostředí. Naštěstí Roland zmínil les, ve kterém žije liščí společenství. Nadšeně jsem poposkočila a zavrtěla ocasem. Tmavý vlk s modrými znaky jeho slova potvrdil. "No, tahle rodinka ví, že jim neublížíme, tak to třeba vysvětlí o těm ostatním, že procházíme v míru," pronesla jsem zamyšleně. Babička se zmínila o tom že když ty ostatní lišky uvidí tuhle rodinku v doprovodu vlků, tak by nemusely být úplně milé. Svěsila jsem uši. Rozhodně by to nebylo dobré. Ale její nápad, aby se s pomocí magie vzduchu tyhle lišky zbavily našeho pachu... "Zkuste to! Navrhla jsem nadšeně. Rozhodně by se tím nemělo nic zkazit.

//za Osudem

//Kopretinová louka (přes Plamínek)
B. Hlídat vlčata, aby nepřišla k úrazu

Cesta naštěstí nebyla dlouhá. Všichni jsme spěchali, abychom mámu lišku našli co nejdříve a pomohli jí, pokud to bude potřeba. Opatrně jsme se museli dostat přes potok. Měla jsem štěstí, že konečně mám delší nohy, být malá, asi by to byl problém. I když liščata to zvládla také... Ale nad tím jsem teď nemusela přemýšlet, to bylo zbytečné. Spolu s Rolandem jsem nakoukla do nory, jejíž východ byl zatarasený kmenem stromu. Uvnitř jsem zahlédla stejný rezavý čumáček. Máma liška! Měla jsem radost, že jsme ji našli, ale teď nastal problém - jak dostat ten kmen pryč. Roland se o to pokusil, ale marně. Liščata zoufale kníkala a pobíhala kolem. Jemně jsem je packou odstrčila, aby se nepletli pod nohy. "Nebojte se, mamince pomůžeme," řekla jsem jim, i když to asi bylo zbytečné, stejně mi nejspíš nerozuměli.
Mezitím babička s Rolandem přemýšleli, jak by mohli ten kmen odstranit. Já jsem s magií zapojit nemohla, ale aspoň jsem přemýšlela a dávala u toho pozor na ty mrňousky. "A co nějaké kořeny? Daly by se nějak ovládat, aby se kmen s jejich pomocí pohnul?" Nadhodila jsem nesměle a doufala, že jsem neřekla totální blbost, za kterou se mi akorát tak vysmějí. Navíc jsem ani nevěděla, jestli je mezi námi někdo, kdo umí ovládat magii země. A hlavně na takové úrovni. Nebo že by jeden s těmi kořeny kmen omotal a někdo jiný s jinou magií s tím pohnul, třeba vítr? Ale správným směrem, aby nezranil lišku uvnitř. Pak mě něco napadlo. "Babi, a co magie předmětů? S tím pak někdo dokáže pohnout?" Zkusila jsem se zeptat nahlas.

No, tak se ukázalo, že Roland mě zná - pozdravil se s babičkou, a mě oslovil správně. "Ano, správně," hlesla jsem a styděla se, že si ho nepamatuji. Ale to jsem samozřejmě musela hned napravit! Důsledně jsem si jeho kožíšek zapamatovala a hlavně také jméno. Jsme přeci z jedné smečky, tak se musíme znát!
Jak jsem se tak rozhlížela kolem sebe, jestli uvidím nějakou dospělou lišku, jejich maminku, všimla jsem si místo toho tmavého vlka s modrými znaky na kožichu. Hm, nebyl mi povědomý, ale zřejmě ho také přilákalo kňourání. Zavrtěla jsem hlavou na jeho otázku, zda se tu nachází dospělá liška. Zvláštní, že jsme je slyšeli až z lesa, napadlo mě.
Ovšem přemýšlení nad tím, jak jsou liščata hlasitá přerušil příchod světlé vlčice s modrýma očima. Ani ji jsem podle všeho neznala. Ty jo, kolik ještě vlků sem ta mláďata přivedou? Sotva jsem dokončila myšlenku, spatřila jsem další kožich, který se k nám blížil. Ale tentokrát byl známý, i když jsem ho dlouho neviděla. "Vento!" Vykřikla jsem nadšeně a přijala jeho něžný pozdrav poté, co stejně pozdravil babičku. Počkat, počkat, cože? Jak mami? Jak tati? Pohlédla jsem tázavě na Venta, který už mi nevěnoval pozornost a zajímal se o liščata. Tak jsem stejný pohled věnovala babičce, jestli na to něco řekne. Ale na to nebyl čas - liščata nás začala všelijak pobízet, abychom je následovali. No, pískala a kňourala slušně a dost nahlas, ale nerozuměli jsme jim - lišky tedy asi nemluví stejnou řečí, jako vlci. I když jsou nám trochu podobní. Ale pochopili jsme, jak nás tahali za ocasy, popobíhali a pohledy nás vybízeli. Na nic jsme tedy nečekali a následovali je. Do úvah babičky a Rolanda jsem se zatím nezapojila, protože jsem k tomu neměla co dodat. Bylo zkrátka zjevné, že mrňousci se asi ztratili, nebo jejich maminka má nějaké potíže - a tak nebylo nic jednoduššího, než jít s nimi.

//Borovicová školka (přes Plamínek)

//Sarumenský hvozd

Zamýšleně jsem ťapkala pár kroků za babičkou. Vlastně až teď jsem zase vnímala, jak jsem o něco vyšší. Minulé jaro jsme s Nerissou byly taková prťata, co se sotva vykulila z úkrytu na průzkum světa, a dneska už jsem skoro stejně vysoká, jako dospělá vlčice. Z toho jsem měla docela radost a tak jsem i trošku hrdě vypjala hruď. Sice nevím pro koho, ale co už. Prostě jsem si v tuhle chvíli připadala důležitější.
Zakrátko jsme na louce spatřily vlka, kterého jsem já neznala. A podle všeho jsem se s ním nejspíš ve smečce nepotkala, protože zrovna někoho, komu chybí špička ouška, bych si pamatovala. Hlavně na něj blbě nečum, není to slušné! Napomenula jsem se v duchu. Babička se s tím vlkem evidentně znala, takže rozhodně to byl někdo ze smečky. Ovšem když ho oslovila, nějak podivně pomotala slova. Hlasitě jsem se nadechla, ale nic jsem neřekla. A ona se zakrátko opravila sama. Nicméně hned jsme se také dozvěděly, co bylo důvodem toho pískotu a kňučení. Prohlížela jsem si tedy ty tvorečky, nad kterými se vlk, kterého babička oslovila jako Roland, skláněl. Hm, tak tohle je liška?. Vypadaly v něčem trošku jako malá vlčata. Jen kožíšky měly takové narezlé. A samozřejmě jiné čumáčky. "Kde asi mají maminku?" Zeptala jsem se spíš sama pro sebe, nečekala jsem, že by mi někdo odpověděl. Pak jsem se rozhlédla, jestli neuvidím tvora stejného, ale trošku většího, jakože jejich maminku. Ale zatím nikde nic. Znovu jsem krátce pohlédla na Rolanda a pro změnu se znovu zamyslela, jestli jsme se potkali. Bylo to tak hloupé! možná jsme se potkali, když jsem byla ještě hodně malá a teď už jsem si to nepamatovala. Každopádně raději jsem přestala řešit svou děravou paměť a čekala, jestli ti dva dospělí navrhnou, co budeme dělat. Přece jsme tu ta miminka nemohli nechat.

Sedla jsem si na zadek a slušně čekala. Zdálo se, že konečně se začíná oteplovat, mezi stromy prosvítaly sluneční paprsky. Sice zatím poněkud nesmělé, ale byly tu. Spokojeně jsem jim tedy nastavila tvář a rádoby se slunila.
Souhlasně jsem pak přikývla na Islinina slova, také jsem doufala, že už bude brzy opravdové jaro, teplo, krásně! "Já ti ráda pomůžu!" Vyhrkla jsem nadšeně a zavrtěla ocáskem. Její květinová ozdoba na hlavě se mi moc líbila a jistě by jí podobná kvítka slušela i v kožíšku. Takže to byl jeden z důvodů, proč jsem souhlasila. A za druhé bych ji lépe poznala. Trochu jsem doufala, že vyrazíme hned, ale uvědomila jsem si, že je ještě moc brzy. Jarní kvítí má ještě čas. Ale nevadí, aspoň Islin věděla, že se mnou může počest. Nicméně teď se s námi rozloučila, údajně měla žízeň. Než jsem na ni stačila zavolat pozdrav, byla pryč. Ještě se chvilku zdržel Kessel, který na mě nijak nereagoval, a kterého babička poprosila, jestli by na ni dohlédl.
Pak jsem zaslechla nějaký podivný zvuk. Zastříhala jsem ušima a rozhlédla se. Bylo to něco pištěním a kvičením. "Co to?" Tázavě jsem se podívala na babičku. Ta se honem rozloučila s Kessem, mrkla na mě a vydala se rychle tím směrem. Nenechala jsem se pobízet a běžela zvědavě za ní.

//Kopretinová louka

Usmála jsem se na Islin a souhlasně přikývl jejím slovům, jak jsem vyrostla. No jo, naposledy jsme se vážně viděly, když jsem byla ještě malinkatý krpec. A krátce na to jsme vyrazily s maminkou poprvé ven mimo úkryt. To už mi přišlo jako celá věčnost. Pak jsem si tiše prohlížela její vlídné šedé oči, krásně lemované fialovou barvou. Vypadalo to dost zajímavě. Snažila jsem se ale nekoukat moc nápadně, aby to nevypadalo blbě. Babička jí poděkovala za lichotky a také jí jednu věnovala a oslovila ji jménem, takže fajn - ověřila jsem si, že jsem si ho zapamatovala správně.
Následně jsem si zase prohlížela druhého vlka, který se představil jako Kessel. Ty jeho modré oči byly doslova uhrančivé! A byly mnohem světlejší než měla babička. Takže jeho vrozenou magií bude nejspíš vzduch. Pak jsem pohledem sklouzla na ozdobu, kterou měl kolem krku. Stejná barva jako oči a na ní pírko. Docela se to k němu hodilo.
Babička byla rychlejší a tak nás představila. "Ráda tě poznávám, Kesseli," usmála jsem se na něj a zavrtěla ocasem. Byla jsem zvědavá, co odpoví na babiččinu otázku, co ho přivedlo do Sarumenského lesa.

Dozvěděla jsem se, že dědeček měl magii spojenou s předměty, ale bohužel se ani jeden z nich nedověděl, jaká to vlastně byla schopnost - co všechno mohl ovládat. "To je škoda, jistě je to také moc zajímavá magie!"Řekla jsem docela zklamaně a pak začala přemýšlet nad tím, jestli existuje někdo, kdo všechny magie nejen zná, ale také je umí ovládat. A přímo mistrně!
Babička pak pokračovala v úvaze ohledně magií. Evidentně to byl svět sám o sobě, dost zvláštní i tajemný, možná málokdo věděl, jak to vlastně všechno je. Zda se vrozená prostě dědí po někom z rodiny, nebo si ona vybere sama, čí součástí se zrovna stane. Každopádně mě napadlo, že by to mohl vědět Život. Jenže na druhou stranu babičce toho taky zrovna při poslední návštěvě ohledně její vlastní magii moc neřekl, takže... Možná jen nebyl moc sdílný a chtěl, aby si na to každý přišel sám. Nakrčila jsem čenich. To sice mohlo dávat smysl, ale když nevíš, s čím trénovat nebo co zkoušet.... Nicméně pak se babička zakoukala do mých očí, které byly zatím stále jantarové. Ale už jsem věděla, že takové můžou i zůstat. Každopádně já doufala, že budou hezky barevné, jako je tomu u ní i u mamky. "Už se těším, až se to dozvím. Snad to bude brzy!Usmála jsme se na ni a zavrtěla ocasem.
To už jsme došly ke dvěma vlkům. Tmavou vlčici s fialovou ozdobou jsem si vybavovala z doby, kdy jsme ještě s Nerissou byly malinké a ona nám vyprávěla pohádku - jméno jsem si naštěstí pamatovala - snad. Babička ji neoslovila, abych se ujistila, že je to Islin. Toho druhého jsem si však vůbec nevybavovala, což byla ostuda a nejvyšší čas to změnit!
"Ahoj!" Zakřenila jsem se na oba přátelsky.

Přikývla jsem na znamení, že babiččino tvrzení beru na vědomí a souhlasím s tím. "Už se těším na jaro, ta zima mě nebaví. A tráva nestudí do tlapek," dodala jsem a na důkaz svých slov jsem se pořádně oklepala. Měla jsem pocit, že mi ten chlad zalézá až do morku kostí. Rozhodně to nebylo nic příjemného.
Zkoušela jsem také napodobovat, co babička dělá, a trochu zafuněla čenichem, cítila jsem ledasco a ledaskoho, ale... Nějak jsem nevěděla, jak z toho vyfiltrovat, co vlastně potřebuji vědět. Takže jsem toho raději nechala. A rozhodla se, že tohle se naučím o trochu později. Třeba až mi nebude tolik mrznout čenich. Ten studený vzduch nepříjemně štípal v plicích, když se jeden chtěl zhluboka nadechnout.
Tak jsem se raději zase zajímala o magii neviditelnosti, kterou nejspíš uměla. To muselo být skvělé! Dozvěděla jsem se také ale jednu důležitou věc; je lepší trénovat magie v době, kdy je tepleji, protože je to vyčerpávající. Důležitě jsem přikývla. "Už se nemůžu dočkat, až se dozvím, jakou magii budu mít vrozenou. Řekla jsem zamyšleně. Pak jsem se podívala na babičku a lehce zavrtěla ocasem. "A jakou magii ovládal děda? Třeba ji taky budu mít! Když máme stejný kožíšek... Nebo možná se objeví voda, jako u tebe a tát. Nebo bude stejná, jako maminky?" Přemýšlela jsem nahlas. Hm, táta... Jak se asi má? Musím se za ním na jaře vydat...
Pak jsem zaslechla nějaké vzdálené vytí, ale neměla jsem ponětí, komu patří. Než jsem ale stačila pátrat, kdo to asi je, dostala jsem otázku, která byla teda zapeklitá! Hlad jsem měla, to ano, a babička nevěděla, jestli máme nějaké zásoby, takže bych to musela nejdřív zjistit, ale možnost jít zjistit, kdo je tu na návštěvě, byla taky lákavá! "Tak já půjdu nejdřív s tebou, jídlo počká." Rozhodla jsem se nakonec, zatímco i babička dala vytím najevo naši přítomnost. "Uuuuaaaauuuiiiii!" Zahalekala jsem falešně, až to muselo trhat uši. No... Kromě toho, že jsem byla děsně zmrzlá, jsem taky neměla žádný trénink, protože jsem doposud výt nezkoušela.

//Narrské kopce (přes Prstové hory)

Tiše jsem kráčela za babičkou a soustředila se na to, abych se držela těsně za jejím ocáskem, abych se neztratila. A i když jsem už byla skoro vysoká, jako ona, pořád jsem měla ještě pár centimetrů k dohánění, takže jsem byla tak trochu i skrytá za jejím tělem, aby mi do obličeje vítr nefoukal sněhové vločky, kvůli kterým by pak bylo špatně vidět na cestu. Tahle zima se mi vážně přestávala líbit. Byla vlastně první, kterou jsem zažila, protože ačkoliv jsme se na začátku zimy narodily, vyšly jsme ven vlastně na jaře. Měla jsem zase na jazyku spoustu otázek ohledně počasí, hlavně tedy na zimu, ale to bych musela hulákat a stejně bych babičky odpovědi neslyšela, když šla přede mnou, takže raději jsem byla ticho a doufala, že už brzo budeme doma. Hlavně, ať je v pohodě taky mamka, pomyslela jsem si. Věřila jsem však, že Život se o ni postará, kdyby to bylo potřeba.
Konečně jsme prošly hranice a ocitly se v Sarumenském lese. Úlevně jsem vydechla, i když to nevyla žádná sláva ani tady. Ale aspoň tu nebyla taková halda sněhu jako venku a stromy aspoň trochu zbrzdily ten vítr. Tak jsem se mohla zase vyptávat, co babička umí s vodou. Slíbila mi, že jakmile se oteplí, půjdeme spolu k vodě a ona mi ukáže nějaké triky. Usmála jsem se a přikývla. “Tak jo, už se těším. Snad to bude brzy,“ řekla jsem a olízla si zmrzlý čenich. Ovšem z toho, co se babička dozvěděla od Života ohledně magií, které má… Z toho jsem tedy moc moudrá nebyla. Jen nějaké dvě věty, které pronesl, to tedy nebyla úplně odpověď, kterou bych chtěla slyšet. Zmínila se o tom, že nejspíš jí v žilách koluje magie neviditelnosti, protože ještě s tím uměla vyděsit dědu Noktisiela, když jí zmizel ocas. Zazubila jsem se. “No tak to bych se asi taky lekla. Ale je to asi šikovná magie! Umíš zmizet úplně? To chce trénink!“ Vyjekla jsem nakonec nadšeně. Těch magií je tolik, a určitě je každá hodně silná a hodně mocná! Ach jo, to bych musela sehnat snad všechny vlky z lesa a nechat si ukázat, co kdo s magií umí. To by bylo super! No jo… Ale ti by se mi určitě na nějakou takovou show vykašlali.
Zajímala jsem se tedy, jak Život vypadá, jaký je. Tak aspoň že podle popisu se nejspíš jednalo i hodnou, mírumilovnou bytost, ovšem moc toho nenamluvil. “Tak já za ním taky někdy zajdu,“ rozhodla jsem se. “Ale raději na jaře. Nebo v létě,“ dodala jsem zamyšleně. Náhle mi lehce zakručelo v břiše. Taky jsem si začala připadat unavená. Cesta nebyla dlouhá, ale v tom sněhu dost namáhavá. “Babičko, já mám hlad. Máme v úkrytu něco k snědku?“ Zajímala jsem se, zatímco můj žaludek se ozval znovu a tak hlasitě, že ho musela slyšet i ona.

Tedy, podle toho, co babička vyprávěla, co umí s magií vody, to znělo fakt super! “To zní moc zajímavě, babičko! Musíš mi to pak všechno co nejdřív ukázat!“ Usmála jsem se na ni. Ale protože se pak vypravila do míst, kde sídlil Život, já s mamkou a Nerissou jsme čekaly venku. Nevím, jak dlouho jsme takhle byly, ale nějak mě zmohla únava. Našla jsem si tedy úkryt pod velkým smrkem, pod jehož větvemi nebyl nános sněhu a lehla si, abych si na chvilku zdřímla.
Babička už byla zpátky, když jsem pak otevřela oči, zatímco mamka se pomalu chystala nahoru. “Tak dobře pořiď, mami, a brzy se vrať domů!“ Houkla jsem za mamkou, usmála se na babičku, která nám dala kývnutím najevo, že můžeme vyrazit. “Tak co jsi se dozvěděla, babi? Jaké další magie ovládáš, řekl ti to? A jaký vlastně byl?“ Zajímala jsem se, zatímco jsme pomalu kráčely směrem do Sarumenského lesa. Vlastně jsem tomu byla docela dost ráda, protože zima byla docela nepříjemná. Už jsem se docela začínala těšit, až přijde jaro, které je mi mnohem milejší.

//Sarumenský les (přes Prstové hory)