Příspěvky uživatele

Zatímco jsem čekala, jestli dostanu ještě nějaký kousek té dobré bašty, přišla k nám maminka. Spokojeně jsem se na ni usmála a vrtěla ocáskem, zatímco ona nám vysvětlovala, že to, co jsme právě jedly, bylo maso. “Ma-so! Ma-so! Maso!“ Opakovala jsem po ní. “Maso dobrý!“ Pokračovala jsem v hodnocení. Ovšem přeci jen… Využila jsem toho, že maminka leží a nenápadně se přemístila k jejím slabinám. Ležela spíš na břiše, ale já si uměla poradit, protože u zadní nohy jsem zahlédla to – co jsem potřebovala. Šťouchla jsem ji čumáčkem a jakmile se trošku pohnula, využila jsem příležitosti a hned se přisála. Maso dobrý, ale tohle taky! Spokojeně jsem do bříška posílala doušky teplého mléka od maminky.
A pak jsem se dočkala, když ten jeden velký vlk ke mně přisunul další kus masa. Vykulila jsem očka, byl mnohem větší než ten předchozí! Hm, ale já si poradím! Nenechala jsem se odradit. Teď už jsem věděla, jak asi na to, ale… Celé tlamičky se mi to prostě nevešlo. Malá tlama! Mračila jsem se. Pak mě napadlo vzít kus na kraji do zubů a na zbytek se postavit předníma nohama, abych oddělila menší kousek od zbytku. Chvíli to trvalo, protože jsem ještě neměla moc sílu. Ale nakonec… Joho! Povedlo se! Vítězoslavně jsem žvýkala oddělený kousek masa, který se mi už víceméně do tlamičky vešel.
Mou pozornost však nyní získal vlk, který mi dal sousto jako první. Podívala jsem se na něj zlatavýma očkama a poslouchala. Nabádal mě, abych zůstala s nějakým Nicolim. Pak ukázal na toho černobílého, který mi dal svůj velký kus masa. Aha! “Ni-co-li?“ Slabikovala jsem po něm a tázavě se podívala, jestli jsem to řekla správně. Pak ukázal na maminku, abych tu zůstala i s ní. On, že je Vento, musí jít někam ven. Pak něco řekl Nicolimu. Já jsem dál neposlouchala, Vento hned odcházel někam ven. “Ven-to!“ Zavolala jsem na něj. On už mě slyšet nemohl, to mi však samozřejmě nedošlo. Také sestřička si všimla, že náš kamarád odešel a chtěla jít za ním. “Jo! Ven!“ Přidala jsem se k ní, ale nechtělo se mi čekat, až co se bude dít. Prostě jsem se sebrala a vypravila se směrem, kterým odešel Vento.

Na chvíli jsem ještě věnovala pozornost velkému vlkovi, na kterého jsem se před chvilkou culila, protože najednou někam vyběhl. Zvědavě jsem tedy čekala, co se bude dít. Naklonila jsem hlavičku na stranu. Kam to jde? Proč tak najednou? Co se děje? Už jsem se chtěla vypravit se za ním podívat, ale za chvilku se vrátil a hodil něco na zem. Nakrčila jsem čenich a pak ho zapojila do akce, protože ta věc byla zajímavě cítit. To musím za chvilku prozkoumat, usmyslela jsem si.
Průzkum je bez pochyby důležitá věc, nicméně začal na mě mluvit ten druhý vlk, za kterým jsem se přišla podívat celá zvědavá, co ho tak rozradostnilo. Spokojeně jsem se na něj usmívala, když chválil, jak mi to jde s vrtěním ocásku. Jasně, že mi to jde! Po jeho slovech jsem rozkmitala ocásek ještě víc. Nebo tedy jsem aspoň doufala, že jsem to trošku vylepšila. Na to se ale rozeběhl pryč s žádostí, abych na počkala. Cože mám dělat? Posadila jsem se na zadeček a koukala za ním. Tázavě jsem pak hodila očkem po vlkovi, který sem přinesl nějakou tu zajímavou věc, kterou jsem chtěla posléze prozkoumat, jestli to nikam neodnesl, to by mě naštvalo!
Za okamžik byl zpátky, nesl v tlamě tu samou věc, která ležela na zemi. Zvědavě jsem přišla blíž, ale protože s tím něco dělal, tak jsem nakukovala, o co jde, abych se to naučila taky. Rozdělil to na několik menších kusů a podával je ostatním vlkům. Co to je? Proč to dělá? S hlavičkou znovu na stranu jsem vše bedlivě pozorovala. Mezitím se prostorem linula zajímavá a lákavá vůně. Když bylo vše rozdané, lehl si s jedním kusem v tlamě přede mě. Maso? Tohle je tedy maso? Hmmm. Nikdy jsem o tom neslyšela. To se papá? To ale není maminčino mlíčko, přišla jsem váhavě k němu. Zvedla jsem hlavu, abych tu věc v jeho tlamě očichala pořádně z blízka. To byla vůně mnohem intenzivnější. Do tlamičky se mi nahrnuly sliny, až jsem musela hlasitě polknout. Opatrně jsem chytila kus masa, který koukal vlkovi z tlamy, do svých malých zoubků. Chtěla jsem si to vzít pro sebe, ale nešlo to. Proč to nejde? Dej mi to! Stiskla jsem pevněji a s rádoby zavrčením, které znělo spíš jako postižené chrčení jsem zatáhla víc. Zase nic! Rozhodně jsem se ale nedala, zkusila znovu zatahat, až maso z tlamy povolilo a já ho držela vítězoslavně ve SVÝCH zubech. Hrdě jsem vypjala hruď a spokojeně vrtěla ocáskem. Pak jsem maso položila na zem a bedlivě se rozhlédla, zda mi ho někdo nechce sebrat – třeba sestra. Ale ta byla zaměstnaná něčím jiným. Ještě naposledy jsem to očichala, uchopila do zubů a uvěznila v tlamičce. Chvilku jsem jen tak stála se soustem na jazyku. Ta chuť byla ještě lepší, než vůně! Pomalu ale důkladně jsem začala žvýkat. Byl to docela velký kus, dalo to práci ho pořádně zpracovat, ale zadařilo se a mohla jsem polknout. Podívala jsem se nadšeně na své dva společníky. Ještě! Ještě! Koukala jsem na ně celá dychtivá. “Ham!“ Řekla jsem, aby bylo jasno, co chci.

Zvědavě jsem si prohlížela ty velikány, kteří byli všude kolem nás. Bylo jich tolik! A každý vypadal úplně jinak. Ale vypadalo to, že se jim líbíme. Nebo aspoň té většině, která si nás všímala. Jeden z těch velkých tvorů byl u mě a sestřičky a něco na nás žvatlal (/Nickolas). “Chi!“ Udělala jsem na něj a zavrtěla ocáskem. Nebo aspoň jsem si to myslela, že jsem to udělala.
Za okamžik jsem uslyšela nějaký zvuk hned vedle mě. To moje sestřička. Něco vyžbleptla a párkrát do mě drcla. Já jsem na ni vesele koukala a zkoušela do ní tlapkou šťouchnout. Ale bylo to docela náročné na koordinaci – trošku se nadzvednout, protože v leže to úplně tak dobře nešlo. Nakonec jsem vyhodnotila, že nejjednodušší bude sedět zadečkem na zemi, tím mít stabilitu, a jednou tlapkou můžu do sestry šťouchat. To byla docela švanda!
Brzy jsem ale sestřičce přestala stačit, nebo se jí to přestalo líbit, kdo ví. Místo toho se rozhlížela kolem nás. Vydala pak bojový pokřik a vrhla se nějakému jinému velikánovi po noze. Chvíli jsem ji pozorovala, jak se nevzdává a statečně bojuje. Já jsem ale náladu neměla. Místo toho jsem se pomaličku zvedla. Udělala jsem pár krůčků, ale byla to docela fuška – nožky se mi ještě docela motaly a neměla jsem v tom systém. Nicméně se podařilo a já na to za chvilku přišla. Takže s širokým úsměvem, který jsem věnovala všem okolo, jsem se vypravila za tmavým vlkem, který nás předtím opečovával (/Vento). Posadila jsem se před něj a vesele vrtěla ocáskem. Zrovna měl z něčeho radost, možná z toho byl i trošku překvapený, dožadoval se pozornosti, tak jsem byla tady.