Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Děkuji za prima akci Já bych prosila pět kytiček a pět drahokamů, děkuji

Připsáno, ale 20 kytiček a 20 drahokamů :D Za každý obrázek bylo 10, takže dohromady za všechny 40 :)

Proč se pořád motáme tady? Musíme se přece vrátit, odkud jsme přišly, tam bude Nerissa. Snad. Zamračila jsem se. Fakt jsem nechápala, kde se mohli zdržet a doufala, že nešli někam jinam. Původně jsme přece vyšli spolu, tak proč by měli měnit směr… Měli se držet s námi. Pohledem jsem zkontrolovala rodiče. Bylo zvláštní teď uvažovat takhle, mít mámu i tátu. Jenže mamku jsem znala od narození, tátu jen chvilku. A právě teď se mi moc nelíbil jeho tón. Ne, že by na ni řval nebo byl ošklivý, ale… Něco mi na tom nesedělo. Pozorně jsem tedy poslouchala, že ji údajně hledal, ale ona se mu nezmínila, kde ten les, ve kterém žije, se nachází. Naklonila jsem hlavu na stranu, protože jsem nerozuměla slovům o nějakém jeho krytí, mamčině zdraví. Cosi o nějakých zlých vlcích. My v lese nemáme žádné zlé vlky? Mamka to přece říkala! Nahlas jsem ale neřekla nic. Mamka jen upřesnila polohu, kde se Sarumenský les nachází. No, vlastně jsem si to měla pamatovat, protože kdybych někam vyrazila sama, asi bych taky netrefila domů.
Po chvíli jsem si uvědomila, že se mluví o nás. Tedy jakože bych si měla vybrat, jestli budu chtít bydlet s tátou, nebo s mámou. Překvapeně jsem zamrkala. Co to je zase za blbosti? Změřila jsem si zlatavým pohledem tmavého vlka s jakousi ozdobou na hlavě, který je mým tátou. Pak jsem se věnovala své milované mamince s povislýma ouškama. Pořád ještě jsem si nezvykla na to, že mám otce. Mamka s námi byla od narození, on ne. I když to asi nebyla jeho vina, protože údajně o nás nevěděl. Evidentně ani nevěděl, kde přesně mamka žije. Respektive kde její les je. Hmpf! Od maminky jen tak neodejdu, to je přece věc jasná. Ani od babičky ani z lesa, kde jsem se narodila. Aspoň zatím ne. Kdo ví, jak to budu cítit, až budu velká. Jenže jsem se chtěla poznat i s tátou. Najednou trochu moc rozumování na jedno malé vlče!
“Takže možnost, že bys šel bydlet k nám, nepřichází v úvahu?“ Zeptala jsem se ještě pro jistotu táty. To by bylo ideální řešení. A na tuhle otázku mámě neodpověděl, nebo jsem to nevnímala. “Samozřejmě, že chci zůstat s mamkou, sestrou a babičkou,“ řekla jsem se střídavým pohledem na oba. “Ale chtěla bych poznat i tátu,“ dodala jsem popravdě.

Mamka byla evidentně dotčená, když mi táta nabídl, že když budu unavená, tak mě poponese. Ona by přece chtěla taky. Zazubila jsem se. Táta měl určitě síly dost, ale ještě jsem neviděla, aby jeden velký vlk nesl jiného velkého vlka. Ale i tak jsem se necítila unavená nebo tak, takže jsem to taky prohlásila. Mamka pak obrátila, že půjdeme pěkně všichni po svých. Nu co, kdybych se cítila unavená, tak si můžu taky na chvilku sednout nebo lehnout. Ale to muselo jít stranou – teď bylo hlavní najít Nerissu. Nelíbilo se mi, že je tak dlouho pryč. A ačkoliv Rayster vypadal neškodně, neznaly jsme ho zase tak dobře. Nechápala jsem, že mamka byla tak v klidu, asi mu věřila víc než já.
Šla jsem pár krůčků napřed, zatímco mamka s tátou řešili domov. Mamka samozřejmě vysvětlovala, že my svůj domov máme. A jsme tam spokojené, to je jasné. Nechtělo se mi jít jinam. I když jsem zatím ještě moc členů smečky ani les samotný moc neznala. Musela jsem to napravit. Jen těch pár vlků, kteří byli v úkrytu, když jsme se s Nerissou narodily. Rozhodně jsem také kromě dalších členů chtěla se víc kamarádit s Ventem a Nickem, s nimi jsem měla přeci jen větší pouto, když se o mě pomáhali starat. Ale teď jsem raději přestala přemýšlet a poslouchala, co na mamky návrh řekne táta – a sice, že kdybychom s Nerissou chtěly, můžeme se na čas zastavit u něj ve smečce. Případně že by on mohl přijít za námi, naše Alfa Maple by určitě proti tomu nic neměla.

//WOLFGANIE

Povídání s babičkou bylo fajn. Jen jsem si říkala, že by to měla asi slyšet i Nerissa, jak jsme měly statečného dědečka. Nicméně jsem se rozhodla, že jí o něm kdyžtak povím sama. Protože to by rozhodně měla vědět. Vesele jsem vrtěla ocáskem, byla jsem si jistá, že by nás určitě měl rád, kdyby byl ještě naživu. A byla jsem si také jistá, že my bychom měly rády jeho. Jaká škoda, že není možnost se s ním nějak setkat!
Pak jsem vyslovila otázku, jak se vlastně babička s dědečkem setkala. Vlastně jsem ani nevěděla, co jsem čekala, ale bylo to docela prosté. A úplně jiné než moje maminka s tatínkem. Rozhodně byli aspoň hodně spolu a mohli spolu trávit čas. To bylo rozhodně lepší. “Existuje nějaké kouzlo, které by nám dědečka přivolalo aspoň na chvíli?“ Zeptala jsem se pak zamyšleně.

//WOLFGANIE

Babička mě vyvedla z omylu – dědeček neodešel někam pryč, jako jeho synové. Dozvěděla jsem se tak o nějaké příšeře, která napadla náš les. Vyjukaně s očima navrch hlavy a tlamičkou dokořán jsem poslouchala vyprávění, jak se rozhodl se jí postavit, aby ostatní ochránil, ale protože ho to stálo hodně sil, respektive všechny, které měl, tak zemřel. Posmutněle jsem se na babičku podívala. Dědeček byl statečný, řekla jsem a zavrtěla ocáskem. Pak jsem hrdě vypjala hrudníček, pyšná na to, že mám aspoň nějaké dědictví po něm – svůj kožíšek. Škoda, že jsem ho nemohla poznat, dodala jsem ještě trochu zklamaně. Vlastně dost. Ale možná to tak bylo lepší, protože kdybych dědečka znala a pak o něj přišla… Těžko říct, jak bych se s tím vyrovnávala. A maminka s babičkou to jistě měli hodně těžké, ale měly aspoň jedna druhou.
Nebyla jsem si teď jistá, jestli mám ještě nějaké otázky. To důležité, co jsem chtěla vědět o naší rodině, jsem víceméně věděla, ale přeci jen mě něco napadlo: “Jo, chtěla bych vědět, jak ses s dědou seznámila,“ zazubila jsem se na ni. Určitě mě čekalo nějaké zajímavé povídání a tak jsem napjatě poslouchala.

Z ptáčka jsem nebyla tak nadšená, jako mamka. No, možná bych byla, kdyby se v klidu někde posadil a já si ho mohla lépe prohlédnout. Takhle jen frknul kolem. Táta doplnil, že se mu říká skorec. Uchichtla jsem se. To bylo ale vtipné jméno! A kdo mu ho vlastně vymyslel?
Víc, než ten opeřenec mě zajímalo, kde je moje sestra. Nebylo moc fajn, že se zdržuje někde za námi. Sice se Rayster tvářil jako kamarád, ale nebyl zrovna moc bystrý, a i kdybych věřila, že by to neudělal schválně… Co kdyby se jí něco stalo? To bych ho zabila já a mamka taky. A pak zbytek smečky by ho rozcupoval na malé kousíčky. Z myšlenek mě zase vytrhnul tátův hlas, jestli bychom neměli jít Nerissu hledat. Vyskočila jsem na nohy. Souhlasně jsem přikyvovala. Zajímavě pak zkrátil moje jméno. Nevadilo mi to, ale zatím mi říkali spíš Feli. Tohle byla zajímavá změna. Rozhodně budu slyšet na obě, i když jsem si říkala, že tohle bude tátovo oslovení. Usmála jsem se na něj. “Nevadí mi to, zní hezky. A unavená nejsem,“ dodala jsem a zavrtěla ocasem. Pohlédla jsem na mamku, která souhlasila, abychom se šli po sestřičce podívat. “Tak jdeme!“ Hopsala jsem nedočkavě směrem, kterým jsme předtím přišli. Jen jsem doufala, že jsou pořád někde na té louce, a ne úplně pryč.
Zachytila jsem tátovu otázku, kde budeme bydlet. Jak to myslí? My přece máme domov, zamyslela jsem se, ale nahlas jsem nic neříkala, byla to otázka na maminku. Vybavila jsem si, jak mluvila o tom, že on má domov někde jinde. Nicméně mu teď nabízela, jestli nechce bydlet u nás. Jistě se v Sarumenském lese najde místo i pro něj. Zvědavě jsem pokukovala po tátovi, co on na to.

Maminka moje slova opakovala. A Adiram, i když tak ze začátku nevypadal, prohlásil, že to ví. No jasně, ale podle mě o tom moc přesvědčený nebyl. Ale to už byl jeho problém, jestli tomu věří nebo ne. Mamka nelže. Rozhodně ne nám. A určitě nelhala ani jemu. Proč taky. Co by z toho měla? Moje mladá hlavinka si však nedokázala představit, že by někdo lhal, co by z toho měl, proč by to dělal a podobně. Ano, musela jsem asi na to dávat pozor, protože jsem měla stále na paměti, že jsou i zlí vlci, kteří jistě lžou. Ovšem maminka mezi ně nepatří. A věřila jsem, že ani on ne. Ten… Táta. Pořád mi to nějak nešlo správně na mysl. Byl to šok pro nás oba a těžko říct, pro koho větší. I když jsem se přikláněla k tomu, že větší překvapení to bylo pro něj, když tvrdil, že vlčata mít nemůže. Evidentně může. Jestli to tvrdil mamince schválně, nebo to věděl, nebo o tom byl minimálně přesvědčen… Raději jsem ale těch úvah nechala, nebo by mě za chvilku bolela hlava.
Takže jsem se odhodlala a přišla jsem k tátovi blíž. Sklonil ke mně hlavu, aby nebyl tak vysoko. To jsem ocenila a zakřenila se na něj. Mamka mu pak ještě sdělila, že mám sestru jménem Nerissa. Zamračila jsem se. No jo, kde ta vlastně vězí? Otočila jsem se směrem, kterým jsme se přišly, ale po sestře nebylo vidu ani slechu. Ani Rayster se neblížil. “Kde vlastně je?“ Zabrblala jsem. Tohle byla docela důležitá věc v našem životě a ona je někde pryč. A proč ji mamka nehledá? Neublížil jí nakonec Rayster? Vypadal sice neškodně, ale…
Zastříhala jsem ušima, když mamka vykřikla. Ohlédla jsem se, nejdřív jsem si myslela, že se raduje, že se k nám blíží sestra s Raysterem, ale to byl omyl. Mamka upozornila na kolem nás letícího ptáčka. A abych náhodou nic nepřehlédla, ještě do mě šťouchla. Podívala jsem se tedy směrem, kterým ukazovala. “Ano, je hezký,“ potvrdila jsem při pohledu na toho barevného opeřence, který zpíval jazykem, kterému jsem nerozuměla. Ale znělo to hezky. Mamka se zmínila, že má ptáčky ráda, nepřipadá si s nimi sama. Chápavě jsem kývla, ale nebyla jsem si jistá, jestli vím, co znamená cítit se sama. Každopádně mi teď vrtalo hlavou, jestli je tedy táta důležitý, nebo ne, protože před nějakým časem, když jsme se na něj ptaly, nám bylo řečeno, že není. Ale když teď byl tady…?

//Wolfganie

Babička mě ujistila, že takové horko je v létě normální. Trošku jsem nespokojeně nakrčila nosík, ale holt jsem se s tím musela smířit. Jen jsem chápavě přikývla, jakože beru na vědomí. Bylo to takové občas docela únavné, že by mě snad ani nebavilo si hrát. Nicméně teď jsem stejně chtěla vyzvídat nějaké informace o mamince a jejích sourozencích a dozvědět se nejvíce o naší rodině, takže nějaké přemýšlení o ochlazení šlo stranou.
Nastražila jsem ouška, zatímco si lehla vedle mě do stínu a povídala. Zapamatovala jsem si jména jejích bratrů – Kenai a Cassian, který byl hodně podobný mamince, aspoň co se povahy týkalo. Jen byla docela škoda, že oba měli toulavé tlapky, a tak brzy odešli z domova. Takže vlastně babička ani nevěděla, kde jsou a jak se mají. A tím pádem to nejspíš ani nevěděla mamka. Ostatně ta mi to před časem také potvrdila. Napadla mě otázka, jaké to asi je mít bratra. Jestli je to stejné, jako mít sestřičku. Ale to asi byla otázka pro maminku, jak se svými bratry vycházela, jestli si s ní hráli a ochraňovali ji, jako jedinou sestřičku jako správní velcí bráchové.
Když jsem se pak zeptala na dědečka, babička trošku posmutněla, ale odpověděla mi. Dědeček měl kožíšek trošku tmavší než já. Maminka má prý hodně vlastností po něm, takže jsem si mohla názorně tak nějak představit, jaký asi byl. “A co se vlastně s dědou stalo? Také šel někam pryč, jako Cassian a Kenai?“ zeptala jsem se bezelstně, aniž by mě napadlo, že se mohlo stát něco špatného. Ostatně s něčím takovým jsem se nesetkala, takže mi to ani nemohlo vytanout na mysli. Natáhla jsem si nožky před sebe a ztěžka vydechla, zatímco jsem čekala na babiččinu odpověď.

Vypadalo to, že Adiram je stejně překvapený, jako já. A možná ještě více. Sice jsem moc nerozuměla tomu, o čem se s mámou následně dohadovali, ale poslouchala jsem. On totiž tvrdil, že on nemůže být mým a Nerissiným tátou. To jsem se zamračila. Jako by snad tím chtěl říct, že maminka lže? Zavrtěla jsem hlavou. Kdepak! Když maminka tvrdí, že on je náš otec, tak to taky je pravda. Těm řečem o dospěláckých věcech jsem nerozuměla. Nebo že on má nějaký nedostatek, a maminka taky… No z toho mi šla hlava kolem, takže jsem si z toho neměla co vzít. Nebylo to řečeno přímo a jasně, takže… Ne, tohle jsem raději nechala na nich, aby si to vyříkali. Pravda, nebyla jsem mu podobná, ale to ani Nerissa. Ta teda byla po mamce, ale jak jsme si před časem vyjasnili, já jsem byla barvou po dědečkovi. Takže tak: nemusím nutně být podobná žádnému z rodičů, jak jsem se sama přesvědčila. Vlastně babička Wolfi měla také úplně jinou barvu kožíšku než mamka.
Raději jsem nechala dumání o barvách kožíšku, které by mohly být důkazem, že jsem něčí potomek. Mamka mě znovu ujistila, že on sice tvrdí opak, ale já opravdu jsem jeho dcera. Souhlasně jsem přikývla a pohlédla na Adirama. “Maminka nelže,“ prohlásila jsem tak vážným a důležitým tónem, jakého jsem byla schopna. Vybízela mě, abych tátu klidně objala a že je to vlastně super, jak názorně hned předvedla. Já jsem nakrčila čenich. Nevěděla jsem, co si o tom mám myslet. Asi o nás opravdu nevěděl, protože jinak by možná s námi přeci jen byl. Jenže to by nejdřív musel opustit svou původní smečku, pokud by s námi chtěl být. Byla jsem si jistá, že mamka by Sarumenský les neopustila, aby mohla jít za ním, i když… Ach jo. Pohlédla jsem tázavě na Adirama, jestli tedy bere na vědomí, že je můj táta a má zájem o nějaké ty objímačky. Nechtěla jsem začít sama, pokud by on o to neměl zájem, že jo. Nebo možná kdybych ho objala, tak by se mu to zalíbilo… No… Nejistě jsem se tedy sebrala a přiťapkala k němu, očima stále připoutaná k těm jeho modrým, jestli uvidím nějaký náznak vřelosti, nebo jestli se usměje či něco řekne.

“Já jsem na tebe volala, ale neslyšela jsi mě,“ odpověděla jsem mamce na výtku, abych na ni příště zavolala, protože si ona neuvědomila, že mám ještě krátké nožky na to, abych jí stačila. Ale to už bylo fuk, hlavní bylo, že se mi mamka zase až tak úplně z dohledu neztratila, respektive si snad včas uvědomila, že nikde nejsem a byly jsme zase spolu, takže jsem mohla zase uhasit začínající paniku. Takže jsem mohla v klidu pak vysvětlit, proč jsem se tak opozdila. Důvod ji evidentně rozesmál, až se hlasitě projevila o tom, že to je v pohodě, že každý na světě bobkuje. Zakoulela jsem očima. Jasně, nedávno bobkoval i Rayster, když snědl toho šneka. A byl to normální jev, nicméně intimní záležitost, o které nemusel vědět každý. Nota bene nějaký cizinec, že jo.
Po očku jsem pohlédla na toho tmavého vlka, který tu byl s mamkou. Předtím se spolu bavili, ale jelikož jsem se zjevila na scéně já, tak se věnovala mamka mě, zatímco on si prohlížel své nohy. Nebo možná koukal do země. Všimla jsem si přitom, že má stejně modré oči jako babička Wolfganie. Jeho kožich byl světlý a na hlavě měl nějakou zvláštní ozdobu. Maminčina další slova mi pak vyrazila dech. Vykulila jsem oči a s otazníkem v nich se na ni podívala. “Eh?“ Vyklopila jsem ze sebe. Víc jsem v ten moment nebyla schopna. Znovu jsem se pak otočila na toho vlka, o kterém maminka tvrdila, že je mým… tátou??? Maminka vzápětí doplnila, že se potkali náhodou a tak máme možnost se seznámit, protože on mě a Nerissu nezná. Takže na nic nečekala a hned mu oznámila, že jsem Feline. A on prý Adiram. Nedůvěřivě jsem si ho změřila, zatímco mamka si kecla do trávy. Pak jsem se ohlédla po mamce. “Táta?“ Vyslovila jsem přiškrceným hlasem. To bylo ještě víc než předchozí eh. Ale moje hlavinka šrotovala tak divoce, že jsem nestíhala ani myšlenky třídit, natož pak se ještě soustředit na to, abych řekla něco smysluplnějšího. Takže teď byl na řadě on.

//Wolfganie

Slunko pálilo jako o život. I tady v lese, kde bylo hodně stromů, to bylo celkem dost znatelné. No… Bylo to mé první léto, takže jsem si nebyla jistá, jestli je to normální, nebo ne. Nicméně mohla jsem si už udělat názor, že nejlepší je přeci jen jaro. To je příjemně na slunku, květiny kvetou a příjemně voní, pod tlapkami měkký koberec zelené trávy. V zimě ten studící sníh nebyl nic moc. A teď to pražící slunko taky nic moc. Otevřela jsem tlamu a vyplázla jazyk, abych se alespoň trochu ochladila.
Rozhlédla jsem se kolem sebe, kde bych našla nějaký příjemný stín, kde bych se mohla schovat. Stromů bylo dost, takže výběr byl celkem slušný. Ale protože jsem zahlédla babičku, vesele jsem se rozběhla za ní. “Babi Wolfi!“ Zavolala jsem vesele, aby o mě věděla a neutekla mi. Doběhla jsem k ní a za zběsilého pohazování ocáskem ze strany na stranu jsem se k ní přitulila. “Je takové horko normální?“ Zeptala jsem se vzápětí s očima upřenýma do jejích krásně modrých. Byly úplně jiné než maminčiny zelené. A jaké mám oči já? Pořád jantarové? A proč jsou každé oči jiné? Zkoušela jsem si vzpomenout, jestli jsme se na tohle téma s maminkou už bavily.
Chvíli jsem přestala dumat a raději se věnovala plně babičce. “Babičko, a jaká byla maminka, když byla malá, jako my? A jací jsou její bratříčci? A jaký byl dědeček Noktisiel? Vážně mám barvu kožíšku jako on?“ Vychrlila jsem na ni salvu otázek, na které jsem potřebovala odpověď dřív. Téma oči bylo na řadě potom. Spokojeně jsem se přitom rozvalila do stínu jednoho z jehličnanů a mrkla na babičku, jestli si udělá pohodlí také.

<< Kopretinová louka

Mamka byla tak natěšená. Ještě víc než já. Chvíli jsem jí stačila, ale brzy zařadila takovou rychlost, že jsem za chvilku místo vedle ní běžela za ní. A než jsem mrkla podruhé, byla jsem zase za jejím ocasem. “Mami!“ Houkla jsem, ale ona jako by mě neslyšela. Možná mě vážně neslyšela, protože jinak by samozřejmě zastavila nebo zpomalila. Jenže já, i když jsem byla o něco vyšší než nedávno, pořád jsem ještě neměla tak dlouhé nohy, jako ona. Zakroutila jsem očima. Nevěděla jsem, jestli ještě mám zkoušet volat. Raději jsem to ale nechala být a snažila se, abych viděla aspoň její ocas, nechtěla jsem, a hlavně nemohla jsem ji přece ztratit z dohledu!
No jo, jenže vlk míní, příroda mění. Najednou mi zaškrundalo v bříšku, pak o něco níž ve střevech. “Teď ne,“ zamručela jsem tiše. Snažila jsem se to potlačit. Nejdřív jsem přece musela dohnat mamku, abych se neztratila! Ale nedalo se. Bříško zabolelo tak, až jsem se zastavila. Muselo to ven. Ohlédla jsem se, kde je Nerissa s Raysterem, ale evidentně se buď flákali někde vzadu, nebo se za námi vůbec nevydali… Kdo ví. Odfrkla jsem si a zaběhla za keříček, abych si mohla ulevit. Přitom jsem doufala, že si mamka vzpomene, že jsem běžela s ní a teď tam jaksi nejsem.
Když byla potřeba vykonána, rozběhla jsem se zase co nejrychleji v jejích stopách. Cítila jsem její vůni, takže to bylo dobré znamení. A jakmile jsem proběhla mezi stromy k řece, zahlédla jsem, jak zmateně pobíhá, volá moje jméno a napůl komunikuje s tmavě hnědým vlkem, který tam byl taky. Zamračila jsem se. Takže cizinec – teď se mohlo projevit moje poučení – nevěřit cizincům. “Mami, tady jsem!“ Zavolala jsem na ni. S ocáskem kmitajícím ze strany na stranu jsem doběhla k ní. “Běžela jsi na mě moc rychle,“ začala jsem omluvně vysvětlovat. “A pak jsem musela…“ Střelila jsem očima po cizinci, tohle nemusel slyšet. “Udělat bobek,“ dodala jsem tlumeným hlasem, aby mě neslyšel, tohle mohla slyšet jenom mamka. “Ale Nerissa s Raysterem za mnou nebyli,“ řekla jsem zamračeně. Pak už jsem po očku začala sledovat zdejší okolí. Vypadalo to docela pěkně – až na toho cizího vlka, který mi nelíbil. Chtěla jsem mít soukromí sama s mamkou, případně se sestrou a Rayem, až budeme lovit a plavat. “Tady budeme?“ Zeptala jsem se jí zvědavě.

Maminka mi přitulení se oplatila. Spokojeně jsem se k ní přitiskla. Pořád mi ale nešlo na rozum, proč jí ta zlá vlčice musela ublížit. Mamka to evidentně také nevěděla. Možná ji něčím naštvala. Ne, tohle se mi nezdálo. Tedy možné to asi bylo, ale proto přeci nemusí ubližovat malému vlčeti. Jasně, chápala jsem, že jako existují hodní vlci, tak existují i ti zlí. Musím se mít zkrátka pořád na pozoru. To jsem si zapsala na první místo – být ostražitá přede všemi cizinci. Maminka sice navrhla, abych se nejdřív zeptala, ale… “Když je zlý, může taky lhát.“ Zamudrovala jsem. “Třeba by se tvářil jako kamarád a pak mi ublížil,“ dodala jsem přiškrceným hlasem. Doufala jsem však, že tohle mě nikdy nepotká. Nechtěla jsem si připustit, že by se mi mohlo někdy stát něco ošklivého nebo zlého. Jenže jsem ještě nějak nepřijímala fakt, že i když se budu snažit se toho vyvarovat, pokud se to má stát, tak se to stane, protože to je prostě osud. Raději jsem nad tím už nechtěla přemýšlet.
Raději jsem vesele vrtěla ocáskem, když mi mamka taky řekla, že mě má hodně ráda. Tohle se poslouchalo moc fajn. Maminka byla fajn. Nejlepší na světě. A líbil se mi její nápad, abychom zkusili najít něco k jídlu a zaplavaly si ve vodě. Tázavě jsem se ohlédla po Nerisse, která se teď pořád družila s Raysterem. Mamka prohlásila, že určitě půjdou s námi. Pohodila jsem hlavou a raději běžela za ní.

>> Esíčka

Pořád jsem tak nechápavě koukala na mamku, jak hází hlavou, a přitom její ouška zajímavě poletují kolem. Jenže mně to nešlo, neměla jsem je totiž dolů jako ona, ale nahoru, stejně jako ostatní. To mě zajímalo, protože vážně nikoho jsem ještě neviděla, kdo by měl ouška jako maminka, takže jsem se zeptala, jak k tomu došlo. Přestala tedy blbnout a pustila se do vyprávění. S tlamkou do kořán jsem se dozvěděla, jak ji jako malou, když se zatoulala z lesa, našla nějaká cizí šedá vlčice a ošklivě ji pokousala. Údajně nejen na uších, ale nic jiného nebylo viditelné, takže to bylo buď dobře schované nebo se to už dávno zahojilo. Posmutněla jsem. Jak někdo mohl ublížit malé mamince! Mně to začalo dost trápit, i když mamka vypadala, že je s tím už tak nějak smířená. Navíc jí naštěstí nepoškodila sluch, takže aspoň, že to dopadlo víceméně dobře. “To se nedělá, ubližovat malým vlčatům,“ zamračila jsem se. “Proč to udělala?“ Zeptala jsem se a zvědavě na ni znovu upřela zlatavá očka. Následovalo poučení, abych si dávala pozor, protože samozřejmě neexistují jen hodní vlci. Ano, to jsem si myslela před tím, než jsem si poslechla pohádku od tety. Předtím jsem měla za to, že jsou všichni hodní a milí jako strýček Vento nebo Nick. Ale pro mě ta pohádka byla dost poučná, takže mamka mě teď utvrdila v tom, co jsem si už dávno uvědomila. Proto jsem jen vážně přikývla.
Mamka si teď lehla vedle mě. Prohlédla jsem si teď její ouška z blízka. No, kromě originální barvy měla i originální ouška, takže jsme si nikdy nemohly mamku splést s žádným jiným vlkem. “Mám tě ráda, mami,“ přitulila jsem se k ní a spokojeně se zavrtěla. Slunce příjemně hřálo, obloha byla modrá a mně bylo moc fajn. Když jsem zaslechla její hlas, stočila jsem ouško k ní, zatímco jsem po očku pozorovala Nerissu, která si teď kupodivu povídala s Raysterem. No, jemu jsem předtím moc nevěřila, ale co jsme s ním strávili trošku času a poznala jsem ho, věděla jsem, že to nebude žádný zlý vlk. Spíš takový hodný a naivní strýček. Mamka navrhovala, abychom pokračovali v cestě a mohli bychom také zkusit najít něco k jídlu. No jasně, Nerissa měla hlad! Ale mamčino blbnutí s ušima tomu dalo na chvilku zapomenout. A abych pravdu řekla, už se začínal projevovat i u mě. To plavání ve vodě znělo taky dobře. Další nová činnost, kterou se můžu naučit. “Beru oboje!“ Zavýskla jsem spokojeně a zavrtěla ocasem, připravena mamku následovat.

Z ničeho nic se k nám přiřítila mamka a začala nás očichávat. Tvářila se přitom, jako bychom byli nějací cizinci, nebo vetřelci. Nechápavě jsem koukla na sestru a pak na mámu. “Já jsem v pohodě,“ odpověděla jsem na její otázku, jestli se cítíme dobře. No, aspoň co jsem mohla soudit podle posledních dní – byly jsme konečně na výletě s mamkou mimo smečku, strejda Rayster byl celkem v pohodě a neškodný, ani si nás dvou nijak extra nevšímal, poznávaly jsme svět kolem sebe, takže… Já jsem se cítila nadmíru dobře. Mamka však blekotala něco o tom, jak jsme vyrostly, ale máme nějaké dlouhé tenounké nožičky jako kostřičky. Pohlédla jsem na Nerissu. Na sebe jsem neviděla, takže jsem soudila, že já vypadám stejně jako ona. Tak… Možná jsme teď byly o něco vyšší, předtím jsme se mohly mamce v pohodě schovat pod břicho, teď už by to bylo asi trošku složitější. “V pohodě, mami, jsme to fakt my,“ ujistila jsem ji a zakřenila se. Přeci s námi trávila už nějaký ten čas, takže přece nemohla mít dojem, že nás třeba někdo vyměnil. Jen byla škoda, že s námi nešel nikdo další. Ale co – čas na seznámení se s ostatními členy smečky budeme mít ještě určitě dost.
Mamka mi pak připomněla, že už přece jména svých bratrů zmínila. Otřela jsem si tlapkou čelo, že jsem přeci ťulpas! Ale byla jsem z toho tak nějak na větvi. Nicméně její bráškové s námi ve smečce nejsou. Což mi přišlo trochu líto, bylo by fajn poznat někoho dalšího z rodiny, kdo vyrůstal s naší maminkou. Ale evidentně jsme měli jen tu babičku. Hlavně, že aspoň někoho!
Pak se mamka pustila do vysvětlování rozdílů mezi holkou a klukem. My holky prý mezi zadníma nohama nic nemáme, zatímco kluci tam mají nějakou plandavou věc, kterou čůrají. A když jsou to kluci, tak se jim říká bratři - tedy těm, co se narodí spolu. Chápavě jsem přikývla, ale její pobídku, aby se podívala na Raystera, co mezi těma nohama má, jsem raději nevyužila. Sice jsem byla zvědavá a on by asi nic nenamítal, ale… No, přišlo mi to poněkud neomalené a zvláštní. Holt jsem se sama smířila s tím, že kluci to mají jinak než my. I s tím čůráním, no.
Mamka se ale ještě posadila a veledůležitě shrnula základní rozdíl mezi holkami a kluky. Chápavě jsem přikyvovala. Tahle věc pro mě už byla zkrátka uzavřená. Mrkla jsem jen na Nerissu, jestli bude mít nějaké doplňující otázky.
Ovšem Raysterova zmínka o rodině byla také docela zajímavá, takže jsem teď věnovala pozornost i jemu, protože jsem úplně nechápala, co tím myslí, aby měl víc rodičů. Nebo co je vlastně ten náhradní rodič. Upřela jsem tedy na něj zlatavý pohled, jestli to vysvětlí. Mamka jen prohlásila cosi o dlouhém jménu otce, které nám Rayster prozradil. To měl tedy pravdu.
Za chvilku se ozvala Nerissa, že má hlad. No, musela jsem uznat, že jsme už nic dlouho nejedly. Ale já osobně jsem zatím asi neměla čas vnímat, že mám prázdné bříško, protože tu bylo tolik věcí k objevování! Teď jsem si uvědomovala, že bych také klidně něco snědla. Mamka se začala divoce rozhlížet kolem sebe, co by mohla Nerissa sníst. Přitom její uši poletovaly kolem a srandovně to pleskalo. Přitom se hlasitě rozesmála a vybídla nás, abychom to taky zkusily. No, mně něco říkalo, že nám to nepůjde, protože máme uši jinak. Nicméně mi to nedalo a učinila jsem pokus, abych se opravdu ujistila, že to tak je. Zakabonila jsem se. “Nám to nejde… Vlastně… Mami, proč máš uši takhle dolů? Nikdo jiný to tak nemá?“ Zajímala jsem se. To mi ani nedošlo, teď jsem si však vybavovala, že nikoho z vlků, které jsem doposud znala, jsem neviděla s oušky dolů, jako měla mamka. Na druhou stranu byla něčím specifická a mohly jsme ji tak vždycky bezpečně identifikovat.