Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Sedla jsem si na zadek a slušně čekala. Zdálo se, že konečně se začíná oteplovat, mezi stromy prosvítaly sluneční paprsky. Sice zatím poněkud nesmělé, ale byly tu. Spokojeně jsem jim tedy nastavila tvář a rádoby se slunila.
Souhlasně jsem pak přikývla na Islinina slova, také jsem doufala, že už bude brzy opravdové jaro, teplo, krásně! "Já ti ráda pomůžu!" Vyhrkla jsem nadšeně a zavrtěla ocáskem. Její květinová ozdoba na hlavě se mi moc líbila a jistě by jí podobná kvítka slušela i v kožíšku. Takže to byl jeden z důvodů, proč jsem souhlasila. A za druhé bych ji lépe poznala. Trochu jsem doufala, že vyrazíme hned, ale uvědomila jsem si, že je ještě moc brzy. Jarní kvítí má ještě čas. Ale nevadí, aspoň Islin věděla, že se mnou může počest. Nicméně teď se s námi rozloučila, údajně měla žízeň. Než jsem na ni stačila zavolat pozdrav, byla pryč. Ještě se chvilku zdržel Kessel, který na mě nijak nereagoval, a kterého babička poprosila, jestli by na ni dohlédl.
Pak jsem zaslechla nějaký podivný zvuk. Zastříhala jsem ušima a rozhlédla se. Bylo to něco pištěním a kvičením. "Co to?" Tázavě jsem se podívala na babičku. Ta se honem rozloučila s Kessem, mrkla na mě a vydala se rychle tím směrem. Nenechala jsem se pobízet a běžela zvědavě za ní.

//Kopretinová louka

Usmála jsem se na Islin a souhlasně přikývl jejím slovům, jak jsem vyrostla. No jo, naposledy jsme se vážně viděly, když jsem byla ještě malinkatý krpec. A krátce na to jsme vyrazily s maminkou poprvé ven mimo úkryt. To už mi přišlo jako celá věčnost. Pak jsem si tiše prohlížela její vlídné šedé oči, krásně lemované fialovou barvou. Vypadalo to dost zajímavě. Snažila jsem se ale nekoukat moc nápadně, aby to nevypadalo blbě. Babička jí poděkovala za lichotky a také jí jednu věnovala a oslovila ji jménem, takže fajn - ověřila jsem si, že jsem si ho zapamatovala správně.
Následně jsem si zase prohlížela druhého vlka, který se představil jako Kessel. Ty jeho modré oči byly doslova uhrančivé! A byly mnohem světlejší než měla babička. Takže jeho vrozenou magií bude nejspíš vzduch. Pak jsem pohledem sklouzla na ozdobu, kterou měl kolem krku. Stejná barva jako oči a na ní pírko. Docela se to k němu hodilo.
Babička byla rychlejší a tak nás představila. "Ráda tě poznávám, Kesseli," usmála jsem se na něj a zavrtěla ocasem. Byla jsem zvědavá, co odpoví na babiččinu otázku, co ho přivedlo do Sarumenského lesa.

Dozvěděla jsem se, že dědeček měl magii spojenou s předměty, ale bohužel se ani jeden z nich nedověděl, jaká to vlastně byla schopnost - co všechno mohl ovládat. "To je škoda, jistě je to také moc zajímavá magie!"Řekla jsem docela zklamaně a pak začala přemýšlet nad tím, jestli existuje někdo, kdo všechny magie nejen zná, ale také je umí ovládat. A přímo mistrně!
Babička pak pokračovala v úvaze ohledně magií. Evidentně to byl svět sám o sobě, dost zvláštní i tajemný, možná málokdo věděl, jak to vlastně všechno je. Zda se vrozená prostě dědí po někom z rodiny, nebo si ona vybere sama, čí součástí se zrovna stane. Každopádně mě napadlo, že by to mohl vědět Život. Jenže na druhou stranu babičce toho taky zrovna při poslední návštěvě ohledně její vlastní magii moc neřekl, takže... Možná jen nebyl moc sdílný a chtěl, aby si na to každý přišel sám. Nakrčila jsem čenich. To sice mohlo dávat smysl, ale když nevíš, s čím trénovat nebo co zkoušet.... Nicméně pak se babička zakoukala do mých očí, které byly zatím stále jantarové. Ale už jsem věděla, že takové můžou i zůstat. Každopádně já doufala, že budou hezky barevné, jako je tomu u ní i u mamky. "Už se těším, až se to dozvím. Snad to bude brzy!Usmála jsme se na ni a zavrtěla ocasem.
To už jsme došly ke dvěma vlkům. Tmavou vlčici s fialovou ozdobou jsem si vybavovala z doby, kdy jsme ještě s Nerissou byly malinké a ona nám vyprávěla pohádku - jméno jsem si naštěstí pamatovala - snad. Babička ji neoslovila, abych se ujistila, že je to Islin. Toho druhého jsem si však vůbec nevybavovala, což byla ostuda a nejvyšší čas to změnit!
"Ahoj!" Zakřenila jsem se na oba přátelsky.

Přikývla jsem na znamení, že babiččino tvrzení beru na vědomí a souhlasím s tím. "Už se těším na jaro, ta zima mě nebaví. A tráva nestudí do tlapek," dodala jsem a na důkaz svých slov jsem se pořádně oklepala. Měla jsem pocit, že mi ten chlad zalézá až do morku kostí. Rozhodně to nebylo nic příjemného.
Zkoušela jsem také napodobovat, co babička dělá, a trochu zafuněla čenichem, cítila jsem ledasco a ledaskoho, ale... Nějak jsem nevěděla, jak z toho vyfiltrovat, co vlastně potřebuji vědět. Takže jsem toho raději nechala. A rozhodla se, že tohle se naučím o trochu později. Třeba až mi nebude tolik mrznout čenich. Ten studený vzduch nepříjemně štípal v plicích, když se jeden chtěl zhluboka nadechnout.
Tak jsem se raději zase zajímala o magii neviditelnosti, kterou nejspíš uměla. To muselo být skvělé! Dozvěděla jsem se také ale jednu důležitou věc; je lepší trénovat magie v době, kdy je tepleji, protože je to vyčerpávající. Důležitě jsem přikývla. "Už se nemůžu dočkat, až se dozvím, jakou magii budu mít vrozenou. Řekla jsem zamyšleně. Pak jsem se podívala na babičku a lehce zavrtěla ocasem. "A jakou magii ovládal děda? Třeba ji taky budu mít! Když máme stejný kožíšek... Nebo možná se objeví voda, jako u tebe a tát. Nebo bude stejná, jako maminky?" Přemýšlela jsem nahlas. Hm, táta... Jak se asi má? Musím se za ním na jaře vydat...
Pak jsem zaslechla nějaké vzdálené vytí, ale neměla jsem ponětí, komu patří. Než jsem ale stačila pátrat, kdo to asi je, dostala jsem otázku, která byla teda zapeklitá! Hlad jsem měla, to ano, a babička nevěděla, jestli máme nějaké zásoby, takže bych to musela nejdřív zjistit, ale možnost jít zjistit, kdo je tu na návštěvě, byla taky lákavá! "Tak já půjdu nejdřív s tebou, jídlo počká." Rozhodla jsem se nakonec, zatímco i babička dala vytím najevo naši přítomnost. "Uuuuaaaauuuiiiii!" Zahalekala jsem falešně, až to muselo trhat uši. No... Kromě toho, že jsem byla děsně zmrzlá, jsem taky neměla žádný trénink, protože jsem doposud výt nezkoušela.

//Narrské kopce (přes Prstové hory)

Tiše jsem kráčela za babičkou a soustředila se na to, abych se držela těsně za jejím ocáskem, abych se neztratila. A i když jsem už byla skoro vysoká, jako ona, pořád jsem měla ještě pár centimetrů k dohánění, takže jsem byla tak trochu i skrytá za jejím tělem, aby mi do obličeje vítr nefoukal sněhové vločky, kvůli kterým by pak bylo špatně vidět na cestu. Tahle zima se mi vážně přestávala líbit. Byla vlastně první, kterou jsem zažila, protože ačkoliv jsme se na začátku zimy narodily, vyšly jsme ven vlastně na jaře. Měla jsem zase na jazyku spoustu otázek ohledně počasí, hlavně tedy na zimu, ale to bych musela hulákat a stejně bych babičky odpovědi neslyšela, když šla přede mnou, takže raději jsem byla ticho a doufala, že už brzo budeme doma. Hlavně, ať je v pohodě taky mamka, pomyslela jsem si. Věřila jsem však, že Život se o ni postará, kdyby to bylo potřeba.
Konečně jsme prošly hranice a ocitly se v Sarumenském lese. Úlevně jsem vydechla, i když to nevyla žádná sláva ani tady. Ale aspoň tu nebyla taková halda sněhu jako venku a stromy aspoň trochu zbrzdily ten vítr. Tak jsem se mohla zase vyptávat, co babička umí s vodou. Slíbila mi, že jakmile se oteplí, půjdeme spolu k vodě a ona mi ukáže nějaké triky. Usmála jsem se a přikývla. “Tak jo, už se těším. Snad to bude brzy,“ řekla jsem a olízla si zmrzlý čenich. Ovšem z toho, co se babička dozvěděla od Života ohledně magií, které má… Z toho jsem tedy moc moudrá nebyla. Jen nějaké dvě věty, které pronesl, to tedy nebyla úplně odpověď, kterou bych chtěla slyšet. Zmínila se o tom, že nejspíš jí v žilách koluje magie neviditelnosti, protože ještě s tím uměla vyděsit dědu Noktisiela, když jí zmizel ocas. Zazubila jsem se. “No tak to bych se asi taky lekla. Ale je to asi šikovná magie! Umíš zmizet úplně? To chce trénink!“ Vyjekla jsem nakonec nadšeně. Těch magií je tolik, a určitě je každá hodně silná a hodně mocná! Ach jo, to bych musela sehnat snad všechny vlky z lesa a nechat si ukázat, co kdo s magií umí. To by bylo super! No jo… Ale ti by se mi určitě na nějakou takovou show vykašlali.
Zajímala jsem se tedy, jak Život vypadá, jaký je. Tak aspoň že podle popisu se nejspíš jednalo i hodnou, mírumilovnou bytost, ovšem moc toho nenamluvil. “Tak já za ním taky někdy zajdu,“ rozhodla jsem se. “Ale raději na jaře. Nebo v létě,“ dodala jsem zamyšleně. Náhle mi lehce zakručelo v břiše. Taky jsem si začala připadat unavená. Cesta nebyla dlouhá, ale v tom sněhu dost namáhavá. “Babičko, já mám hlad. Máme v úkrytu něco k snědku?“ Zajímala jsem se, zatímco můj žaludek se ozval znovu a tak hlasitě, že ho musela slyšet i ona.

Tedy, podle toho, co babička vyprávěla, co umí s magií vody, to znělo fakt super! “To zní moc zajímavě, babičko! Musíš mi to pak všechno co nejdřív ukázat!“ Usmála jsem se na ni. Ale protože se pak vypravila do míst, kde sídlil Život, já s mamkou a Nerissou jsme čekaly venku. Nevím, jak dlouho jsme takhle byly, ale nějak mě zmohla únava. Našla jsem si tedy úkryt pod velkým smrkem, pod jehož větvemi nebyl nános sněhu a lehla si, abych si na chvilku zdřímla.
Babička už byla zpátky, když jsem pak otevřela oči, zatímco mamka se pomalu chystala nahoru. “Tak dobře pořiď, mami, a brzy se vrať domů!“ Houkla jsem za mamkou, usmála se na babičku, která nám dala kývnutím najevo, že můžeme vyrazit. “Tak co jsi se dozvěděla, babi? Jaké další magie ovládáš, řekl ti to? A jaký vlastně byl?“ Zajímala jsem se, zatímco jsme pomalu kráčely směrem do Sarumenského lesa. Vlastně jsem tomu byla docela dost ráda, protože zima byla docela nepříjemná. Už jsem se docela začínala těšit, až přijde jaro, které je mi mnohem milejší.

//Sarumenský les (přes Prstové hory)

//Loterie 13 (2/5)
Háti Eä

Musela jsem se smát. Ale hned jsem se uklidnila, aby si nemyslela, že je mi k smíchu ona. "Neřekla jsem, že nechci. To spíš usuzuji z tvého postoje... Nebo tónu... Nebo já nevím. Možná prostě tím, že já se podcenila jako silný spojenec pro boj a ty zase, že se ty magie řeší až moc, tak to na mě působí dojmem, že raději bys hledala někoho jiného nebo šla sama, vysvětlila jsem s pohozením ocasem. Vlastně jsem byla taková rozpolcená, zda jít nebo ne. Háti rozhodně byla trochu jiná, než to, které jsem dosud poznala, ale ne samozřejmě nikterak ve zlém. Měla zkrátka jiný a celkem srdečný přístup k někomu, koho nezná, kdežto já v tomhle neuměla být moc spontánní, byť byla jen o málo starší, než já. Každopádně jsem nechtěla být nikterak na obtíž tím, že bych byla třeba nerozhodná nebo posera. To jsem nedokázala říct. I když jsem samozřejmě moc chtěla aspoň to zkusit. "No, rozhodni se ty, jestli to se mnou zkusíš. Vrátit se domů můžu vždycky, usmála jsem se. Ačkoliv to byla ona, kdo mi před chvilkou navrhnul, abych šla s ní, raději jsem ještě chtěla, jestli si to nerozmyslí. Zase bych nerada, abychom se nepohodly po dvou dnech a já si šla zase pěkně po svých. Ovšem taková věc se asi nedala předpokládat předem, když jsme se neznaly. Buď to půjde, nebo ne. Třeba bych pochytila něco z té její spontánnosti a nebyla pořád taková... Upejpavá? Posera? Upjatá?

//Loterie 12 (1/5)

//Háti Eä
Fakt, že neumím zacházet s magií, nepovažovala Háti za důležitý. Hlavně, že mám zuby a nohy. Pravda, v nejhorším případě by se dalo utéct. Nicméně co kdyby se objevila nějaká příšera, které se nedá utéct ani při nejlepší vůli. A obrana zuby by byla poněkud málo. No, nad tím bylo asi lepší nepřemýšlet předem, než to nechat, až se tak stane.
Poslouchala jsem tedy zamračeně dál. Pokrčila jsem rameny. "Zatím žiju bez ní a nepřipadám si slabá nebo méněcenná," řekla jsem pomalu a dál si hrála se sněhem. "Spíš jsem tím chtěla říct, že kdyby jsme potkaly nějakou extra mocnou příšeru, tak by bylo dobré mít něco pořádného na obranu. Ale třeba najdeš někoho lepšího, já se vtírat nebudu,. Dodala jsem. Vážně jsem si nebyla jistá, co si mám myslet. Evidentně si ale svoji nabídku, jestli půjdu s ní, rozmyslela. A to jsem jí samozFakt, že neumím zacházet s magií, nepovažovala Háti za důležitý. Hlavně, že mám zuby a nohy. Pravda, v nejhorším případě by se dalo utéct. Nicméně co kdyby se objevila nějaká příšera, které se nedá utéct ani při nejlepší vůli. A obrana zuby by byla poněkud málo. No, nad tím bylo asi lepší nepřemýšlet předem, než to nechat, až se tak stane.
Poslouchala jsem tedy zamračeně dál. Pokrčila jsem rameny. "Zatím žiju bez ní a nepřipadám si slabá nebo méněcenná," řekla jsem pomalu a dál si hrála se sněhem. "Spíš jsem tím chtěla říct, že kdyby jsme potkaly nějakou extra mocnou příšeru, tak by bylo dobré mít něco pořádného na obranu. Ale třeba najdeš někoho lepšího, já se vtírat nebudu,. Dodala jsem. Vážně jsem si nebyla jistá, co si mám myslet. Evidentně si ale svoji nabídku, jestli půjdu s ní, rozmyslela. A to jsem jí samozřejmě neměla za zlé.
Krátce jsem pohlédla na temnou noční oblohu, která byla jako vymetená a tak byla posetá milionem zářivých hvězd. Odtud na ně byl krásný výhled. Ale hned jsem zase sklonila hlavu, aby to nevypadalo neslušně, i když Háti byla nejspíš už rozhodnutá jít dál sama.
řejmě neměla za zlé.
Krátce jsem pohlédla na temnou noční oblohu, která byla jako vymetená a tak byla posetá milionem zářivých hvězd. Odtud na ně byl krásný výhled. Ale hned jsem zase sklonila hlavu, aby to nevypadalo neslušně, i když Háti byla nejspíš už rozhodnutá jít dál sama.

//Loterie 8

//Háti Eä

Asi jsem nečekala jinou odpověď, než zápornou. Ušklíbla jsem se, když Hátina odpověď byla záporná. Vzápetí se však dušovala, že to nevadí, protože to pak bude její první vítězství. No, musela jsem uznat, že se docela cítí. Až tak sebevědomá já jsem nebyla. Ostatně já bych se asi do ničeho takového neopouštěla, protože sama jsem ještě docela malá, navíc se mi ještě ani neprojevila magie, natož abych ji snad zvládla ovládat natolik, abych mohla nějakou příšeru aspoň odradit od nějakého útoku nebo se díky magii bránit .
Přestala jsem přemýšlet, protože Háti znovu promluvila, takže měla zase veškerou mou pozornost. Navrhla mi, jestli bych nechtěla nějakou tu příšeru porazit spolu s ní. Na jednu stranu to znělo lákavě, aspoň bych konečně něco zažila a lépe bychom se poznaly, ale... "Noooo... protáhla jsem, sklopila zrak a rozpačitě kroužila tlapkou ve sněhu. "Zní to lákavě, ale... Nevím, jestli bych byla dostatečná posila pro takový boj, ještě ani nevím, jakou mám vrozenou magii, natož abych ji ovládala a mohla tak bojovat proti příšeře,

Háti Eä

Že jsme se ještě moc neznaly, jsem brala jako fakt, ale pro Háti to nebyl přece žádný problém - teď jsme se znaly. Musela jsem uznat, že je bezprostřední, na rozdíl ode mě. Asi jsem jí musela připadat dost nudná, ale... Holt s tím jsem nemohla hned tak něco udělat, taková jsem. Ale snažila jsem se uvolnit a být trochu přirozená, protože jinak by určitě usoudila, že jsem jen nudný záprdek.
Tak jsem zvědavě zjišťovala, na jaké je to výpravě. Jejím slovům jsem se tedy nedivila, jen chápavě přikyvovala. Bylo jí jedno, kam jde, hlavně, aby zažila nějaké nebezpečí. A ještě by chtěla zdolávat nějakou příšeru. No, to se asi docela cítila, ale kdo ví. "Hm, a už jsi někdy nějakou příšeru potkala, nebo přemohla?" Zajímala jsem se zvědavě a snažila se netvářit pochybovačně. Nemohla jsem přeci vědět, s kým nebo čím se dá potkat někde ve světě.
"Ne, já nejsem v utajení," začala jsem odpovídat na její otázku, co dělám mimo Sarumenský les. "Nejsem princezna a beztak mě skoro nikdo nezná," mávla jsem tlapkou. "Vlastně jsem jen vyrazila na krátkou procházku.". No jo, jasně, moje odpověď nebyla zřejmě taková, jaká by se jí líbila, nebo spíš se zdála být zajímavá, ale co jiného jsem měla říct. Aspoň jsem zamlčela fakt, že jsem také doufala, že se s někým seznámím, protože ve svém věku kromě pár členů smečky nikoho jiného neznám...

//Loterie 1/5
Háti Eä

Asi jsem byla z poněkud zmatená, nebo jsem nepochopila, co tím vlčice naproti mě myslí - než mi vzápětí vysvětlila, že si ze mě dělala legraci. Plácla jsem se do čela, to mě vůbec nenapadlo! No... Tak jsem vypadala jako trubka. "Uh, aha," zazubila jsem se na ni. "Asi na to nejsem moc zvyklá, hlavně od někoho, koho zatím neznám," vysvětlila jsem jí. Těžko říct, zda to bylo mou povahou, že ačkoliv jsem byla sotva odrostlé vlče, byla jsem ostražitá a vážná vůči cizincům, nebo pozůstatky z té pohádky, kdy jsme byly se sestrou varovány, že ne každý je hodný... Ať tak či onak, byla jsem holt taková.
Raději jsem tedy změnila téma a zajímala se, jak se vlčice jmenuje. Její jméno znělo docela zajímavě a docela se k ní hodilo. Načež jsem se dozvěděla, že její rodiče vedou Borůvkovou smečku, takže jsem jen přikývla. Raději jsem si nechala pro sebe, že jsem nikdy neslyšela o tom, že by děti alf byly princezny, abych se zase neztrapnila. Možná jsem to nevěděla jen proto, že naše Alfa děti neměla. Nebo jsem o tom nevěděla.
Nicméně vzápětí mi Háti prozradila, že ji nemusím tak oslovovat, protože je na dobrodružné výpravě a tím pádem je v utajení. "Vážně? A kam ses vypravila, jestli to není tedy tajné?" Zajímala jsem se zvědavě, i když mi bylo jasné, že místo, které označí, pokud jde na nějaké konkrétní, stejně znát nebudu.

//Háti Eä

Vlčice proti mě se přiznala, že Sarumenský hvozd nejspíš nezná. Ale na tom by asi nebylo nic zvláštního, holt asi nepatřil mezi nejvyhlášenější. Nebo tu možná bylo tolik lesů, že je nemohla znát všechny. Ať už to bylo jakkoliv, raději jsem nad tím přestala přemýšlet, protože to nebylo důležité.
Tak jsem se raději zajímala, jestli zná mého tátu, pokud je tedy ze stejné smečky. Chvilku přemýšlela, než se rozzářila a vzpomněla si na hnědého vlka. Přikývla jsem. "Ano, hnědý vlk s modrýma očima a takovou korunkou na hlavě," přikývla jsem. Vlčice pak ještě doplnila, že můj táta tenkrát docela smrděl a pak přičichla ke mně, aby zjistila, že jsem to po něm nezdědila. Tázavě jsem se na ni podívala."O tom nic nevím, když jsem se s ním potkala já před pár týdny, voněl docela sladce po borůvkách a jiném ovoci. Tahle vůně je pro mě neznámá, my ze Sarumenu přeci jen voníme jinak," dodala jsem na vysvětlenou.
"Můžu se zeptat, jak se jmenuješ?" Změnila jsem raději trošku téma.

//Háti Eä

V nudné zimní krajině, kde byly jen stromy, kopa sněhu a jinak nic, se brzy objevilo živé stvoření. Tedy, všimla jsem si ho skoro až když bylo u mě. Hned jsem se opravila, byla to přeci vlčice. Byla o něco starší než já, samozřejmě. Ale sympaticky. Protože hned mě pozdravila a začala povídat. Tak mě to překvapilo, že jsem chvilku nevěděla, jak reagovat. “Eh, ahoj,“ zazubila jsem se na ni konečně. Nevěděla jsem, co myslí tou Borůvkou, ale… Pak mi došlo, že mluví nejspíš o smečce. Tak to jistě znala tátu! “Ne já… Jsem tady ze Sarumenu,“ ukázala jsem čenichem směrem za sebe, kde byl můj rodný les. “Jmenuji se Feline, patřím k Marion,“ dodala jsem ještě na vysvětlenou. “Ty znáš Borůvkovou smečku? Tam žije můj táta, Adiram. Znáš ho?“ Zajímala jsem se. To bych měla vážně štěstí, kdybych měla hned nějakou kamarádku nebo aspoň známou z tátovy smečky, mohla jsem se o něm něco dozvědět, a navíc bych tam časem mohla navštívit i ji. Ale nechtěla jsem zatím předbíhat, i když se vlčice jevila celkem sympaticky, měla jsem se přeci jen stále na pozoru. Ačkoliv moje touha mít kamarádku trošičku způsobovala menší ostražitost.

//Háti Eä

“Páni, to je ale sněhu!“ Vydechla jsem úžasem, když jsem se vymotala mezi stromy, které ohraničovaly náš les. Nechtěla jsem jít raději nikam daleko, abych se neztratila, když v uplynulých chvílích padalo neúnavně tolik sněhu. Chvíli jsem jen tak tiše stála poblíž majestátních jehličnanů, které se pod tou tíhou bílé nadílky ohýbaly. Měla jsem sice docela náladu na to, abych se seznámila s někým novým, ale při pohledu na ten studený koberec jsem ztrácela naději, že bych tady mohla potkat živáčka. Možná jen tak nějakého blázna, který rád hazarduje. Anebo blázna, který má rád sníh natolik, že je mu jedno, kolik ho kde je.
Následně jsem udělala několik malých krůčků. Napadlo mě, že jsem mohla vzít s sebou aspoň Nerissu, abych nebyla úplně sama. Mohly jsme si aspoň spolu hrát, kdybych nepotkala nějakého cizince nebo cizinku, se kterým bych se mohla seznámit. Takhle jsem tu ale byla sama samotinká. Jantarovým pohledem jsem ale bedlivě sledovala krajinu, kdyby se u lesa náhodou objevil nějaký zbloudilec. A samozřejmě taky doufala, že to bude někdo sympatický, kdo by se mohl stát mým kamarádem.

<< Sarumen (přes Prstové hory)

Spokojeně jsem ťapkala vedle babičky. Měla jsem radost, jak jsme se krásně společně vypravily na procházku. Jen my – naše rodinka, nikdo cizí. A hlavně, že jsme byly komplet. No, komplet… Sice tu chyběl táta, ale tak mohla jsem to brát jako dámskou jízdu. Tahle procházka byla mezi námi děvčaty. Jen jsem doufala, že časem, třeba na jaře, se zase potkám s tátou a podnikneme něco spolu. A že se k nám přidá i Nerissa. Přeci jen by měla poznat našeho tátu. Vědět, že není vůbec špatný. Jen o nás nevěděl, tak se o nás nemohl starat od narození.
Raději jsem teď ale věnovala pozornost babičce, kterou jsem samozřejmě nemohla zklamat tím, že bych neměla žádnou otázku. To bych přeci nebyla já! Jen mě zaráželo, že Nerissu snad nic nezajímá. Nebo možná chtěla navázat na moje otázky, přidat nějaké své doplňující. Na to jsem si musela čekat, jestli ji bude něco zajímat. A tak jsem se dozvěděla, že babička byla u Života už mockrát. Dokonce ani nevěděla, jaké magie od něj vlastně má. Podívala jsem se do jejích krásných modrých očí. “On ti to určitě všechno rád poví,“ usmála jsem se a svá slova podpořila vrtěním ocasu. Přeci jen jsem o něm slyšela samou chválu, jak byl moudrý, hodný, mocný a tak… Takže určitě tohle pro něj byla maličkost. “A babičko, co vlastně všechno umíš s vodou?“ Zajímala jsem se dál. Vlastně jsem snad ani doposud neviděla nikoho používat magii. Mrkla jsem pak ještě na maminku a její zelené oči. Po babičce tedy magii nezdědila. Vzpomněla jsem si na tátu, ten měl stejně modré oči jako babička. Byla jsem tedy zvědavá, jakou magii asi zdědím já. Zda po mamce, tátovi a babičce, nebo nějakou úplně jinou. Na to jsem si ale musela počkat.
Mamka měla za to, že magie květinek je nejlepší, protože může nechat vyrůst kytky všude, kde chce. To mě zaujalo. “A dokázala bys to i tady, mami?“ Rozhlédla jsem se po okolí. Tráva ještě byla jakžtakž zelená, ale zdálo se, že se blíží doba, kdy se vrátí sníh. Že se blíží doba, kdy jsme se s Nerissou narodily. Takže jsme měly skoro první rok života za sebou.
Z dumání mě vyrušil hlas babičky, když se zmiňovala o cestě, po které dorazíme za Životem. Pocítila jsem takové zvláštní zachvění. Nevěděla jsem, co mě tam čeká, jestli vůbec tam budu moci jít. Babička měla za to, že bychom tam asi neměly jít všechny najednou. Což mě na jednu stranu udivilo, protože jsem se domnívala, že má Život návštěvy rád a čím víc, tím líp. Ale raději jsem se neptala – ony už tam byly, takže asi vědí, jaký je a co má rád. Takže jsem zatím v tichosti čekala, jak se mamka s babičkou dohodnou, která z nich půjde na návštěvu jako první.