Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Sarumen (přes Tenebrae)

Jasnava vypadala překvapeně, že jsem vyrazila s nimi. Ale naštěstí nic nenamítala. Kdyby měli pocit, že jsem navíc, tak bych samozřejmě zůstala doma, ale… Potřebovala jsem přijít na jiné myšlenky. Rozptýlit se. A také strávit nějaký čas s dalšími členky smečky, i když samozřejmě v lse bych mohla pomáhat Islin a konečně se seznámit s jejími dětmi a začít plnit svou funkci. Jenže na kontakt s vlčaty jsem se v tomhle rozpoložení jsem se úplně necítila. “Potřebuji trošku změnit prostředí a přijít na jiné myšlenky,“ řekla jsem ještě nahlas vlčici s květinovými ozdobami.
Ohlédla jsem se po Nicosovi, ten také nic nenamítal. A tak jsem se ještě pustila do seznamování se čtvrtým členem naší „výpravy“. Vypadala překvapeně, měla pocit, že jsme se už viděly. Zachmuřila jsem se. Vážně jsem ale neměla ten pocit. “Možná jsme se viděly jen letmo,“ řekla jsem nakonec. Možná jsem v té době byla ještě hodně malá. Ovšem že bychom na sebe od té doby nenarazily? Ale asi i to bylo evidentně možné. Ani jméno mi nebylo povědomé, když jsem se ho dozvěděla. Když jsem nabídla možnosti, jestli nezná moji mámu nebo babičku, tak aspoň se zadařilo v případě babičky, když Zed potvrdila, že o Wolfganii slyšela. Ovšem ještě se s ní nepotkala. Trochu jsem se zachmuřila. “No… Ona má za sebou nepříjemné střetnutí s jednou zlou vlčicí, která se jí a Rolanda pokusila zabít,“ vysvětlila jsem přiškrceným hlasem. Vlastně jsem nevěděla, jestli tahle informace nebude novinka pro Nicose a Jasnavu. Dost možná by to také vysvětlovalo Rolandův skon. Ačkoliv se mnou se jevil jako naprosto v pořádku, klidně se mohlo odehrát nějaké ošklivé zranění v jeho nitru, o kterém nevěděl ani on sám. “Takže se teď vzpamatovává v úkrytu, neví ani o smrti Rolanda.“ Dodala jsem.
Odmlčela jsem se. Nebylo však ticho dlouho, Nicos se pustil do vysvětlování naší cesty. Hm, sice se neočekávaly komplikace, ale bylo rozhodně lepší být připravený. Zed se zajímala o to, jaké máme schopnosti v případě, že bychom museli… No… Něčemu čelit. Tak to bych byla pěkně v loji a podpora na nic! Magii absolutně ovládat neumím a že bych byla nějak silná nebo vytrvalá? Možná tak dost rychlá na to, abych vzala nohy na ramena. “Hm, u mě to žádná sláva nebude,“ přiznala jsem neochotně. “Ale můžu být po tvém boku a být tvým pravým okem,“ napadlo mě, ale nebyla jsem si jistá, jestli to vůbec k něčemu bude.
Nicos se pustil do řešení smečkových věcí. Na co ztrácet čas! A když nabídl Zed být ochráncem smečky… Asi proč ne. Asi věděl, že by k tomu byla vhodná. Já s Jasnavou jsme zatím byly víceméně tiše, hlavně Jasnava asi byla ponořená do vlastních myšlenek. Snažila se působit v pohodě, ale poznala jsem na ní, že je dost nervózní a nejspíš nevěděla, co čekat.

An'sidar (přes Sněžné velehory)

Květen | 1 | Nicos

Aspoň na chvilku malá radost. A stačilo k tomu KONEČNĚ teplé a slunečné počasí, pár kvítků… A vlastně i příjemná společnost. Začínala jsem mít pocit, že se s Nicem známe už věčnost. Přitom jsme toho o sobě až tak moc nevěděli. Ovšem rozhodla jsem se, že až bude chvíli klid, tak bych ho mohla vyzpovídat, jaké to vlastně bylo v době, než přišel do Sarumenu. Vlastně chvíle byla teď, tak jsem nevěděla, proč vlastně váhám.
Než jsem se však stačila zeptat, Nicos se slovy, že ho něco napadlo, někam odběhl. Zvědavě jsem se posadila a sledovala jeho rezavý kožíšek. Nebyl daleko. Zakrátko byl zpátky, načež můj šedivý nudný kožich vyzdobil bílými kvítky. Rozpačitě jsem se uculila a shora se podívala. No, lépe bych to asi zhodnotila v odraze nějaké kaluže nebo jezera, ale… I takhle to vypadalo celkem dobře. “No, jestli myslíš, tak proč ne…“ Uculila jsem se znovu. “D… děkuji,“ dodala jsem ještě nesměle a najednou si připadala úplně hloupě a vůbec… Co je???

Nevím, co jsem si myslela, ale vše proběhlo celkem rychle. Tím líp, aspoň jsme Rolandovu tělesnou schránku netrápili dlouho. Když už byla zemina a na něm, Jasnava pomocí magie vytvořila krásnou květinovou pokrývku. “To je moc hezké,“ hlesla jsem potichu, ale pak jsem se už nedržela a nechala slzy volně kanout. Vlastně mě samotnou překvapilo, jak mě jeho smrt sebrala, tolik společného času jsme spolu nestrávili, ale i tak… Ty chvilky byly moc fajn a příjemné. A mrzelo mě, že jsem se nestihla naučit pod jeho vedením lovit. Navíc to byl partner mojí babičky, takže vlastně rodina. Tohle tak nebylo fér!
Ani jsem příliš neposlouchala, co Nicos povídá, ale po chvíli jsem se vzpamatovala a rozhlédla se. Byl tu s námi ještě jeden vlk, který mi nebyl povědomý. Díky jeho poškozenému oku a uchu bych jistě nezapomněla. Zastříhala jsem ušima a vnímala už úplně naplno, když Nicos pověděl tomu vlkovi o cestě, kam se chceme vydat. Docela se mi ulevilo, že se přeci jen někdo objevil, budeme posíleni a nemusíme odlučovat Kessela od rodiny. Jasnava už se pomalu chystala na cestu a loučila se se mnou. “No mě se hned tak nezbavíš, jdu s vámi,“ ujistila jsem ji s úsměvem. Ohlédla jsem se na vlka, který měl jít s námi. “My se ještě evidentně neznáme. Já jsem Feline,“ představila jsem se s úsměvem. “Možná ale znáš moji mámu Marion nebo babičku Wolfganii?“ Navrhla jsem možnost, že by mohl znát jednu z nich a tak si zařadit, ke komu patřím.

//Kiërb (přes Tenebrae)

Duben | 4 | Nicos

Zakrátko se před námi rozprostřela louka plná kopretin. Aspoň něco, co mohlo potěšit. Jasnava sice měla dobrý plán s těmi květinami, ovšem já jsem nemohla ničím přispět a Nics nejspíš také ne, takže aspoň jsme mohli osobně natrhat nějaká kvítka a donést k hrobu. Ohlédla jsem se a na kraji louky spatřila žlutě zářící narcisy. “No, páni, podívej! Ty jsou dokonalé!“ Zahalekala jsem, na nic nečekala a běžela pro ně. Krátce jsem je očichala, načež jsem všechny tři utrhla. Vrátila jsem se k Nicosovi. “Bude tam mít moc pěknou zahrádku,“ usmála jsem se smutně.
Konverzace trošku vázla… Tedy, ne tak úplně ale… Zatím jsme neměli náladu na příliš veselé téma, i když Nicos se vzápětí rozhodl přehodit výhybku. Pravda, jaro bylo právě v plném proudu, ale dalo se čekat, že než nadějeme, bude zase zima, protože jsme měli pořád co dělat. Ovšem poznámka o tom, jak vzpomíná na dobu, kdy byl malý, mě rozveselila. Aspoň maličko. Snadno jsem si představila veselé, hravé a neposedné rezavo-bílé vlče, které chce všechno vědět, a hlavně být brzy dospělý. Při té představě jsem se usmála, tentokrát o něco veseleji. Vzápětí jsem se musela zamyslet, protože Nic mi položil otázku, jestli jsem také pospíchala na to, abych konečně dospěla. “Hm, myslím, že ani moc ne,“ řekla jsem zamyšleně. “Ono se to spíš tak nějak rychle stalo, že jsem ani nestačila mrknout,“ dodala jsem zamyšleně. Přišlo mi, že ta dětská doba utekla, ani jsem nevěděla jak. Najednou jsem byla stejně vysoká jako moje máma a babička, že se mi zabarvily oči podle magie, a hlavně, že skoro vůbec nic neumím a neznám. Mamka byla teď kdo ví kde, babička nemocná a můj mentor mrtvý. Musela jsem se tedy učit od ostatních členů smečky. Hlavně od Nicose a Kessela. Ostatní jsem ještě moc neznala, nicméně i Jasnava nebo Islin by mohly být pro mě učitelkami a inspirací.

Celou cestu nikdo z nás nepromluvil. O čem také… Přišlo by mi to všechno jako obyčejné nedůležité plkání, i když… Trošku by nás to mohlo rozptýlit. Nicméně takhle jsme byli každý ponořený do vlastních myšlenek.
Jak jsem zmínila, Roland nebyl daleko. A na Nicosovu poznámku jsme s Jasnavou jen mlčky přikývly. Zkrátka vypadal, že jen spí. Hodně tvrdě. Znovu se mi bolestivě sevřelo srdce. Několikrát jsem zamrkala, ale bylo mi jasné, že dlouho se neudržím a budu muset dát emocím volný průchod. Ačkoliv jsem se už jednou vyplakala, to když jsem ho našla, ale… Bylo to takové… No, asi jsem toho ještě neměla dost. Jestli to vůbec jde. Vyplakat se do sytosti. Nebo vyplakat si všechny slzy.
Přestala jsem přemítat nad slzami. Než jsem se nabídla, Nicos měl Rolandovo tělo na zádech. Zahlédla jsem koutkem oka Kessela s jedním z vlčat, kteří byli opodál. No, smrt sice zkrátka patří k životu, ale nebyla jsem si jistá, jestli by tohle novorozené vlče mělo vidět. Nicméně se zdálo, že to ani není Kesselův záměr, spíš vyrazil na průzkum lesa a „narazili“ na nás. Ovšem nebyl sám, kdo se tu zjevil. Spatřila jsem neznámého vlka, který nám vyjádřil upřímnou soustrast a vzápětí se nabídl s pomocí. Něco mi ale říkalo, že hrdý Nicos se bude snažit donést Rolanda na místo posledního odpočinku sám. Nicméně jsem si stoupla vedle něj a snažila se mu pomáhat udržet bezvládné tělo na jeho hřbetu.
Nevnímala jsem, jak dlouho jsme šli. Přišlo mi to jako věčnost – Nicos podle všeho pociťoval tíhu těla čím dál víc. Všimla jsem si, že se mu lehce podlamují nohy a ztěžka dýchá, ale nedal na sobě nic znát. Brzy však rozhodl o stromu, kam bychom Rolanda uložili. Opatrně jsem pomohla sklouznout tmavému vlkovi na trávu do doby, než připravíme hrob. Začali jsme hrabat, ale Jasnava měla lepší nápad – pomocí magie se před námi zakrátko otevřel prostor dostatečně velký pro to, aby tam Roland mohl spočinout. Lehce jsem se usmála, tohle nám usnadnilo práci. Nicos byl jistě také rád, ačkoliv jsme nešli příliš daleko, musel být unavený. Došla jsem tedy k tělu a snažila se ho překulit, ale byl strašně těžký. Museli mi pomoci. A vzápětí jsem Nicose obdivovala dvojnásob, že ho zvládl přenést.

Evidentně jsme v tomto ohledu uvízli na mrtvém bodě, jelikož nikdo z nás neměl nápad, kdo by mohl nahradit Kessela. Já už tuplem ne, protože jsem skoro nikoho z naší smečky neznala. Takže… Asi to bylo spíš hlavně na Nicosovi. Jenže ani on nejspíš nevěděl, takže to nakonec uzavřel s tím, že ještě uvidí. Docela škoda, že Jerry, kterého jsem znala zběžně, byl neznámo kde. A také dva vlci, které jsem poznala jako hodně maličká, ale jejich jména mi v hlavě utkvěla – Nickolas a Vento. S tím se však holt nedalo nic dělat. Věřila jsem však, že na něco Nicos určitě přijde.
Momentálně bylo na pořadu dne vyřešit, kam uložíme Rolanda k věčnému spánku. Nicos navrhoval nějaké místo pod Prstovými horami, kde jsou vysoké smrky. Kopla bych se do zadku za to, že nevím, kde přesně to je! Ale nedala jsem samozřejmě nic najevo. Ostatně – podle mě by jakékoliv místo tady mělo být vhodné, protože tady je klid. Navíc pro ty, kdo Rolanda znali a budou se s ním pak chtít ještě rozloučit, nebude těžké to pak najít. A ostatní to nemusí zajímat. Takže já jsem jen souhlasně kývla. I Jasnavě se ten nápad zdál dobrý, tak co.
Než jsem pak stačila navrhnout, že pro Rolanda dojdeme, vlčice se ozvala první. Nasucho jsem polkla a kývla. “Není to daleko,“ broukla jsem přiškrceným hlasem a pak se mlčky vydala tím směrem. Cestou jsem si dávala pozor, abych se nerozplakala, to si můžu nechat na potom, teď jsem se musela nějak udržet. Ale určitému chvění se jsem se ubránit nemohla. Zakrátko jsme byli na místě. Na místě, kde Rolandovo tělo spočívalo pod stromem, jako by si vlastně už sám vybral místo svého odpočinku. Tázavě jsem se podívala na své společníky a popotáhla nosem. Vypadal, jako by jen spal. Zůstával ve stejné poloze, jako předtím. Pochopitelně. Dalo se předpokládat, že tento mohutný ochránce lesa bude také těžký, takže nebude snadné s ním manipulovat. Napadlo mě, že asi bude na mě a Jasnavě ho nějak přemístit na Nicosův hřbet, aby ho přenesl na místo, které jsme mu vybrali…? No, nechala jsem konečné nápady na nich.

Duben | 3 | Nicos

Chvíli jsme oba seděli vedle sebe a mlčky pozorovali oblohu. Tak nějak mě vzápětí napalo, jestli je tam někde Roland a shlíží na nás. Sklonila jsem hlavu a zahleděla se pro změnu do země. Než jsem ale stačila filozofovat nad tím, co je vlastně asi po smrti, Nicos znovu promluvil. Potvrdil mi, že nebude mít nic proti mé společnosti. Lehce jsem se usmála a mávla ocasem. Aspoň jsme měli příležitost se o trochu lépe poznat, posledně to úplně nevyšlo. Jen jsem doufala, že nás nepotká nějaká další nepříjemnost, to bych fakt nerada. Prostě klidný a pohodový čas strávený s Nicosem, hlavně také proto, abych přišla na jiné myšlenky.
Chvíli jsem tedy počkala, jestli vybere nějaký určitý směr, kterým bychom se měli vydat, nebo to nechá na náhodě. Ostatně luk tu bylo okolo celkem dost, takže bychom nemuseli bloumat kdo ví jak dlouho, abychom narazili na nějaká kvítka. “Noooo…“ protáhla jsem. “Vlastně ještě ne. Chtěla jsem to nechat, až budeme mít vyřešeno kolem Rolanda a malého Valariona. Bude to určitě dobrý způsob, jak se rozptýlit,“ dopověděla jsem. K jeho poznámce, že když viděl mrňouse naposledy, vypadali celkem mile. “Tak snad jim to vydrží,“ zazubila jsem se, ale byla jsem si jistá, že děti Islin můžou být jen a jedině fajnoví. A docela jsem se už těšila, až se s nimi seznámím.

Naštěstí jsme měli s Nicosem stejný názor na to, že by Jasnava neměla někam chodit sama. I když ona sama potvrdila, že by sama jít nechtěla. Ačkoliv se domnívala, že jí od toho dotyčného nic nehrozí… Rozhodně ale bude lepší prostě jít aspoň takto ve skupince. Nicos ještě navrhoval, aby s námi šel Kessel. Což nebyl vůbec špatný nápad. Vzápětí mě bodlo u srdce, jistě by s námi chtěl jít i Roland, kdyby tu s námi ještě byl. Ačkoliv také nebyl nejmladší a byl trochu zesláblý, ale aspoň se mohl tvářit důležitě nebo nebezpečně. Ovšem Jasnavina poznámka byla celkem také pravdivá – jednak nebyl ani Kess nejmladší a jednak se mu právě narodila vlčata. Nebylo by asi dobré ho teď od rodiny odvádět, navíc když jsme nevěděli, jak dlouho budeme pryč. Aspoň s novými Betami si mohl Nicos na pár dní dovolit odejít. Takže jsem se tázavě podívala na Nica, jestli má nějaký nápad, kým Kessela nahradit, nebo jestli bude přeci jen trvat na svém. Já jsem se sice snažila zamýšlet, ale na nikoho jiného jsem nepřišla. Možná ale mi jen dotyčný vypadl z paměti nebo jsem vůbec nevěděla, kdo tu je. I když třeba takový Jerry… No, kdo ví, kde je mu dnes konec. Od té záchrany liščat jsem ho neviděla.
Nicméně ještě, než vyrazíme, čeká nás ještě důležitý a poněkud dost smutný úkol. Uložit Rolanda k poslednímu odpočinku. A… také to malé ubohé vlče, ze kterého jsme ale neměli co pohřbít, takže to bude spíš asi jen takové symbolické. Zatímco Nic uvažoval o nějakém pěkném místě, Jasnava navrhovala pomoc díky své magii. Lehce jsem se usmála. “To je dobrý nápad,“ řekla jsem tiše a vzápětí se na sebe naštvala, že nemohu pořádně nějak pomoci i já. Ale byla jsem odhodlaná pomoci i jinak, to bylo pochopitelné. Jen… přenést jeho tělo sem, nebo na místo, které vybereme, nebude jednoduché, ale jsme na to tři a Nicos je robustní silák, takže jsem nepochybovala, že to nakonec zvládneme.

Duben | 2 | Nicos

Zjevně jsem se ve svém odhadu nespletla, jak mi Nic vzápětí potvrdil. S úsměvem jsem tedy kývla, ovšem jelikož pokračoval zmínkou o obloze, zvedla jsem hlavu a zaměřila na ni svůj modrý pohled. No… To bylo vážně zajímavé, to byla pravda a nebylo se tedy co divit, že se na chvilku zastavil, aby se tím pohledem pokochal. “Vypadá to vážně zajímavě, ale asi úplně východ slunka to nebude, což,“ řekla jsem a sklonila hlavu. “Ten jsem snad ještě nepozorovala,“ zamyslela jsem se. Spíš jen tak pro sebe nahlas, jistě taková blbost Nicose nezajímá, jestli jsem viděla nebo neviděla vycházení Slunce. Nebo jeho zapadání.
Stočila jsem k němu ucho, když se zmínil o plánu nasbírat nějaké květiny, které by sem pak mohl přinést. Usmála jsem se. “To zní docela dobře, teď už to na loukách jistě kvete ve velkém,“ mávla jsem ocasem. Teď jsem zase byla pro změnu docela dlouho v Sarumenu a to nebylo úplně hostinné místo pro květenu jako třeba louky. “Já vlastně v plánu nic nemám, tak jestli chceš, můžu ti dělat společnost a pomoct ti donést jich co nejvíc,“ navrhla jsem a dál se culila jak malá holka s pohledem lehce upřeným do jeho šedých očí.

Duben | 1 | Nicos

Zvolna jsem kráčela lesem. Konečně se pořádně probouzelo jaro, i když zrovna v našem zvláštním jehličnatém domově to úplně tak nevyniklo. Ovšem to nebylo vůbec na škodu, naopak. Mělo to své speciální kouzlo. A ačkoliv jsem se na tuhle dobu moc těšila – nic se na tom samozřejmě nezměnilo – musela jsem momentálně přehodnotit své původní plány. Navíc – ačkoliv jsme si s Linzirem slíbili, že se na jaře potkáme, nějak jsem nevěděla, kam za ním jít. Na druhou stranu, mohlo to být jedno, stačilo se přeci poptat. Každopádně teď byly přede mnou povinnosti v lese. Musela jsem v prvé řadě Nicosovi dokázat, že jeho domněnka, že si zasloužím být Deltou, rozhodně zasloužím.
Každopádně mě ale mrzelo, že se o takovou úžasnou novinku nemůžu podělit s mámou, babičkou ani sestrou. Na dlouhé smutnění ale nebyl čas. Musela jsem se smířit s tím, že všechny tři mají své životy a žijí si je po svém. Navíc se do mého zorného pole objevil známý kožíšek. Přišla jsem k němu blíž. “Ahoj,“ usmála jsem se na Nicose a pohodila ocasem. “Chvilka odpočinku?“ Zeptala jsem se konverzativně.

Nic moc jiného se Nicos od Satori nedozvěděl. Tak nějak jsem to čekala. No, tak se evidentně nedalo nic dělat. Nebo mě minimálně nic nenapadlo. To bychom nad tím museli sedět věčnost a mudrovat, ale kdo ví, jestli bychom vůbec něco vyřešili, pokud by nebyly nějaké další důkazy nebo někdo, kdo něco viděl. Takže jsem jen kývla a nechala to být. Jen se mi nelíbilo, jak se všechno podivné teď stahuje k naší smečce. Byli jsme pohodoví, mírumilovní a vlídní… Proč se nám teď dějí tyhle špatnosti?
Pohodila jsem hlavou, abych se vymanila z myšlenek. Byla jsem ještě překvapená z Nicosova úmyslu mě povýšit na Deltu. I když on to už nebyl jen úmysl, ale hotová věc. Nechtěla jsem pořád děkovat, abych nevypadala jako rozbitá gramofonová deska, aby si nemyslel, že se mi vypařil mozek, takže jsem jen kývla a usmála se. Určitě věděl, co dělá. I když jsem to nečekala tak brzy.
Jasnava, ač se snažila znít přesvědčeně a v klidu, že jsou její kluci v pořádku a někde trajdají, ale moc jí to nešlo. Což bylo asi pochopitelné. Ne asi, ale určitě. Kdyby tak byl nějaký způsob, jak se s nimi spojit! Žádný takový jsem ale neznala. Možná pomocí magie myšlenek, ale nebyla jsem si jistá, jestli je vůbec možné komunikovat na neomezenou vzdálenost, i když by to bylo skvělé. Momentálně se ale Nicos zajímal o – jak jsem se nejspíš správně dovtípila – jejich otce. Posadila jsem se tedy opodál a čekala, co Jasnava odpoví. Odpověď nezněla moc pohodově, že by se snad jednalo o někoho dobráckého a kamarádského, jako ona sama. Naklonila jsem hlavu na stranu. Nešlo mi do hlavy, kde by se taková čistá duše seznámila s někým takovým. Ačkoliv podle jejích slov nebyl nejspíš zlý, asi také nebyl typ, co by se vzdával snadno. Tiše jsem povzdychla. Moc se mi nelíbila její další slova, že se za ním chystá vydat. To neznělo jako dobrý nápad, nicméně jsem se dovtípila, že měli nejspíš něco domluveného. Navíc měla obavy, aby sem nepřišel a nedělal zle. Tázavě jsem se podívala na Nicose. “No, nejsem si jistá, jestli bys měla jít sama,“ řekla jsem tiše zamyšleně. Asi by se dotyčnému machovi nelíbilo, že má nějaký doprovod, ale na druhou stranu… Jenže také mě nenapadlo, kdo by s Jasnavou měl jít. Rozhodně někdo, kdo by ji v případě nouze zvládl ochránit, nebo se jí aspoň zastat… To jsem ale rozhodně já nebyla. A Nicos… Ten měl povinnosti tady, ovšem pokud by jmenoval své zástupce, jistě by si mohl dovolit na pár dní odejít…

Zjevně bylo úlevou, že Roland nezemřel násilnou smrtí. Kdyby to tak byl další útok… Jako by nestačil ten na malého Valariona! Při té myšlence jsem se oklepala. Nedovedla jsem si představit, jaké to musí být monstrum, nebo možná spíš srab, které útočí na malá vlčata a starší jedince. Pokud by to tedy byl jeden a ten samý tvor. Nicméně by mi přišlo zvláštní, že by se Roland neubránil díky své magii, když už by se mu nepodařilo ochránit se fyzicky. Nicméně tohle už jsou jen pouhé spekulace, kterých jsem raději nechala a poslouchala Nicose, který se znovu ujal slova. Souhlasně jsem, stejně jako Jasnava, přikývla na jeho návrh, abychom ho uložili k věčnému spánku zde v lese. Jasnava navrhla, že by mohla nechat vyrůst nějaké pěkné kvítí. Usmála jsem se na ni. “Dobrý nápad,“ souhlasila jsem. Pak jsem se ale zase zachmuřila, když se Nicos zmínil o tom, že chtěl poslat někoho, kdo by se poohlédl, jestli něco „zbylo z Valariona“. To znělo… Dost… No… Ani jsem to nechtěla nijak raději domýšlet. Vzpomněla jsem si na Leszka, který žmoulal nějaký kus, co vypadal jako kůže nebo kůstka či co. “Co ti vlastně řekla Satori, jestli teda něco? Nějak mi to celé nejde do hlavy… Vždyť ona sama je sotva odrostlé vlče,“ zamračila jsem se zamyšleně. Ovšem pokud se něco stalo, samozřejmě si malý vlček zasloužil důstojný odpočinek v rodném lese.
Bylo faktem, že něco divného se tu ale děje, přesně jak vzápětí Nicos zmínil. Tázavě jsem se podívala na něj a na Jasnavu, evidentně se stalo ještě něco, o čem jsem nevěděla. Když se zmínil o „jejím vlkovi“, na chvilku mě napadlo, jestli se nejedná o otce jejích synů, který evidentně není členem smečky. Ale raději jsem se neptala, nechtěla jsem být ta, co do všeho strká nos. Taková všetečka. I když by bylo dobré mít přehled o tom, co se tu vůbec děje. “To skoro zní, jako spojení zlých sil, které se spojily, aby Sarumenu škodily,“ řekla jsem zamyšleně a mračila se. Když to takhle všechno sečetl – vážně to neznělo jako souhra nepříjemných událostí. Přitom dosud byl v našem lese docela dost klid. Ale od té doby, co je Nicos Alfou…
Nějak jsem znovu zabředla do svých myšlenek, takže jsem pak překvapeně zamrkala, když jsem zaslechla své jméno ve spojitosti s povýšením na Deltu. Já? Ty jo, fakt si to zasloužím? Zavřela jsem tlamu, abych nevypadala jako tupoň. Určitě Nicos dělá tak, jak uznává za vhodné, ačkoliv v mém případě bych řekla, že jsem si to ještě ničím nezasloužila. “D… děkuji,“ usmála jsem se nakonec. “Udělám všechno pro to, abych tvou důvěru nezklamala,“ dodala jsem ještě. Další úsměv jsem věnovala Jasnavě, která vyslovila svou gratulaci. Uf!
“Já jsem bohužel cestou nikoho nepotkala,“ zmínila jsem se, když se Nicos zmínil o tom, abychom se v případě, že někoho ze smečky potkáme, zmínily my, že se po nich sháněl. “Tedy… Co jsem našla Rolanda, já… Jsem pak zaběhla do úkrytu, ale… Ani po čichu se nezdálo, že by tu bylo nějak živo,“ hlesla jsem. Chtěla jsem se zase zamračit, nakonec jsem si to však rozmyslela, abych neměla za chvíli věčně krabaté čelo. Nic se mezitím zajímal, zda jsou Jasnavini kluci v pořádku. Hm, tak tohle nebyla evidentně jednoduchá otázka, chudák neměla tušení. Sice jeden z nich by měl být v bezpečí domova, ovšem ostatní dva. Brala to docela statečně, ale věřila jsem, že i ona je dost rozhozená z toho, co se tu v poslední době odehrálo a chtěla by vědět, jestli jsou opravdu v pořádku. Jenže bohužel nebyla možnost, jak to zjistit. To by musela prolézt Gallireu křížem krážem, aby je našla a na vlastní oči se ujistila. “Jistě jsou v pořádku,“ usmála jsem se na ni povzbudivě.

Březen (5/10)

Trochu mě polekalo, co tím vším Jasnava myslela, ale nakonec mě uklidnila. Zkrátka jí tohle všechno nedělalo dobře. Chápavě jsem přikývla. “Dobře, chápu. Ale je to stejně zvláštní, o nikom takovém jsem neslyšela,“ řekla jsem s úsměvem. Samozřejmě to nebylo nic špatného, každý jsme zkrátka jiný. “Tak se holt budu učit sama, nevadí,“ řekla jsem nakonec. I když byla nesmírná škoda, že mě to nenaučí i Roland. Ovšem učitelů jsme tu snad měli pár dobrých i tak. Snad tedy by se mohl zapojit třeba Kessel. Ale to se uvidí, až kdo bude reagovat na Nicosovo volání, až se na lov půjde.
Téma ohledně magie bylo bezpečnější. Jasnava se zamyslela, co by se tak s větrem dalo dělat. Názorně pak předvedla, jak nadzvednout malou větvičku. Vesele jsem pohodila ocasem a poslouchala, co dalšího zmínila. To byla dobrá strategie, pomoci si takhle při lovu! “To je taky dobrý nápad, pomoct si takhle při lovu,“ usmála jsem se, ale nebyla jsem si jistá, jestli bych už tohle zvládne. Nejspíš asi ne. Domnívala jsem se, že na to bude lepší ještě trochu víc trénovat. Také jsem neopomněla pochválit Jasnavinu soukromou zahrádku a něco o ní vyzvědět. Bylo asi pochopitelné, že přes zimu nekvete tolik, ovšem úplně holá nebyla. Také potvrdila, že její synové byli tehdy ještě dost malí, takže u vytržení ze všeho. Chápavě jsem přikývla, nebyla jsem jiná. A vlastně snad žádné vlče nebylo jiné. “Každopádně se mají čím chlubit, jak mají originální maminku,“ zazubila jsem se vesele.

Nebylo jednoduché tuhle ošklivou zprávu Nicosovi sdělit, ale pořádně jsem se nadechla a řekla to co nejrychleji, abych to měla za sebou. Dalo se čekat, že ho to rozhodí a šokuje, ovšem cukla jsem sebou, když zvýšil hlas. Nebylo to samozřejmě míněno nijak proti mně, ale… Stejně jsem se trochu lekla. On se však hned omluvil. Pohodila jsem hlavou, tohle bylo to nejmenší. Co mě však překvapilo ještě víc bylo, že ho napadla možnost, že by někdo mohl Rolandovi ublížit. Nejistě jsem po něm střelila pohledem. Snažila jsem se vybavit si, jestli měl na těle nějaké zranění. Přeci jen… Nechtěla jsem ani pomyslet na to, že by se vrátila Styx a zabila ho… Zavrtěla jsem hlavou. Ne, nic takového. “Ne… já… myslím, že ne, neviděla jsem žádná zranění,“ hlesla jsem nakonec a byla si jistá. Tohle byla dozajista přirozená smrt. Tohle ale byla pro Nicose také komplikace, vždyť k sobě neměl druhou alfu. Leda by mu Maple aspoň trochu pomáhala… Nebo snad Islin či Kessel by mohli? Nu, to si musel rozmyslet on sám. “A myslím, že… s babičkou asi taky nepočítej, že bude moci zůstat Betou… Teda, nemůžu mluvit za ni, ale není na tom teď nejlíp po tom útoku Styx… Smrt Rolanda ji zlomí úplně,“ řekla jsem tiše. Tohle byla katastrofa! Tolik jsme se těšili na jaro, jak tu všechno pokvete a zazelená se, až vyrazíme na lov a poznám Islinina vlčata…

Březen (4/10) | Jasnava

V téhle oblasti jsem byla evidentně dost neznalá. Ale zkrátka jsem brala úplně automaticky, že všichni vlci loví jak malé, tak velké zvířectvo pro obživu svou i smečky. Jasnava mě však vyvedla z omylu. No, je fakt, že pokud je někdo sám, asi nemá potřebu umět lovit srnky a losy. Ovšem nejen že nemá potřebu, ono to v jednotlivci asi úplně dobře nejde. A také mě trošku zklamalo, že nebudeme se zdokonalovat společně, evidentně to není úplně její parketa. Nevěděla jsem, že je takový pacifista. “Ty jo, když o tom takhle mluvíš, tak začínám mít trochu obavu, jak to bude probíhat a vypadat,“ zazubila jsem se trochu nejistě.
Otázka magie ale byla pro Jasnavu o něco příjemnější, to se jí očka docela rozzářila a nadšeně mi hned předvedla, jak umí nechat vykvést květinky. No, to mě docela překvapilo, vzhledem k jejím očím jsem čekala, že to bude vzduch, ale… Když měla ten svůj speciální kožich, měla jsem to asi čekat. To bylo asi takové mírné klamání, nebo možná spíš krytí, když někdo na první pohled hned neví, jakou vlastně má magii váš „protivník“ (pokud jím je). “Nu, mojí vrozenou magií je vzduch, tak co se s ním všechno dá dělat? Umíš toho taky hodně?“ Vyptávala jsem se zvědavě s úsměvem.
Vzápětí mi moje společnice vysvětlila, jak přišla ke svému speciálnímu kožíšku. Překvapeně jsem vykulila oči. “Vážně? Tý jo, to je dost dobrý,“ usmála jsem se a ohodnotila rychlým pohledem i její věneček, ale ten nebyl až tak netradiční věc, jako právě ozdoba jejích zad. “A vypadá to, že obojí kvete i v zimě, že? Nebo to díky své magii udržuješ? No, ať tak či onak, musím říct, že tohle je asi jedna z nejoriginálnějších věcí, co jsem na někom viděla,“ pohodila jsem vesele ocasem. “To tvoji kluci z toho museli být u vytržení,“ napadlo mě ještě.