Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Rozkvetlé louky

Fascinovaně jsem pozorovala masu vody, která v hlučných kaskádách padala dolů do jezírka. Na chvíli jsem se zastavila, abych se mohla pořádně pokochat. Zvuk vody byl skoro o sluch, ale jen v počátku, to bylo jen o zvyku. Díky slunci se voda křišťálově třpytila. "Něco tak krásného jsem snad ještě neviděla," vydechla jsem v úžasu. Tenhle vodopád jistě ve své kráse neměl žádnou konkurenci široko daleko.
Callypso se probrala a tak se dožadovala, že půjde po svých. Trochu jsem se na ni usmála, ale byl to spíš křečovitý kyselý škleb, takže jsem toho raději zase hned nechala.
Raději jsem věnovala pozornost tátovi, který se pustil do vysvětlování plavání s názornou ukázkou. Pozorně jsem si vše zapamatovala a pak vešla do vody blízko k němu. Nevypadalo to nikterak složitě a navíc kdyby něco, mohla bych se snad postavit a zkusit to znovu, hladina nám sahala po břicho. Po chvilce jsem se osmělila a po tátově vzoru udělala pár temp. Vší silou jsem držela hlavu nad vodou. "Vážně to není nic těžkého," usmála jsem se a litovala, že jsem se nenaučila plavat už třeba minulé léto. Bylo to příjemně osvěžující. Také jsem neodolala a vodu ochutnala. Byla vynikající. "Moc se mi tu líbí," rozhlédla jsem se ještě jednou kolem a cítila se moc fajn. "Tati, ty máš tmavě modré oči. To podle magie vody, viď? Umíš nějaká kouzla?" Zajímala jsem se zvědavě.

//Mahtaë - sever

Konečně jsem si mohla začít užívat příjemnou tátovu společnost. Navíc bylo ideální počasí - obloha skoro vymetená, sem tam nějaký mráček. Slunko svítilo a hrálo, ale naštěstí nikterak drasticky; naopak to bylo tak akorát. Sem tam se také zavlnily naše kožichy pod jemným poryvem větříku.
Jelikož jsem se přiznala, že plavat neumím, táta převzal iniciativu s tím, že mě to naučí. Vesele jsem se usmála a přikývla. "To bude fajn, snad to zvládnu," řekla jsem s mírnou obavou v hlase, ale začínala jsem se těšit. Konečně se zase jednou naučím něco nového. Jen mě trochu mrzelo, že když už je Callypso s námi, tak spí. Mohlo nám těch společně strávených pár dní pomoci najít si k sobě cestu.
Ještě jsem dostala varování, abych dávala pozor a nešlápla na vosu nebo včelu. "Neboj, dám pozor," ujistila jsem tátu, i když ve skutečnosti jsem jednak pořádně nevěděla, co to je a jak to vypadá, a jednak jsem se dosud nekoukala pod nohy. Blížili jsme se nejspíš k cíli, protože jsem slyšela šumění vody, které znělo, jako by padalo odněkud z výšky - asi taky podle toho se tomu říká vodopád. Takže jsem zrychlila, abych ho konečně spatřila, byla jsem nesmírně zvědavá!

//vodopád

//Borůvkový les

Chvíli ztracená ve vlastních myšlenkách jsem kráčela tedy směrem, který vybral táta. Rozhlédla jsem se kolem, bylo tady v blízkosti Borůvkového lesa vážně pěkně. I když na druhou stranu zatím jsem toho měla tak málo projitého, že jsem ani nemohla mít moc zkušeností s nepříjemným terénem nebo prostředím. Místo nějakého nadávání si, že jsem všechno dosud promarnila, jsem se rozhodla, že to radši brzo napravím. Možná bude stačit se ukázat doma, aby máma - pokud bude zpátky, nebo babička - pokud bude zpátky, věděly, že jsem v pořádku a jít si zase po svých. I když by bylo lepší mít s sebou parťáka. Abych si měla s kým povídat, podělit se o zážitky, případně kdo by mi řekl něco k tomu, co bych neznala. Tiše jsem si povzdychla. Táta by na takovou exkurzi byl ideální, ale smolík. Nebo možná Vento či Nickolas... Nikoho jiného jsem pořádně neznala. Nebo pokud bych se s někým ze smečky chtěla poznat lépe - třeba Jerry nebo Rue. No, musela bych si to pořádně promyslet.
Ale to jsem musela nechat na později - teď jsem byla na výpravě s tátou, i když nejspíš krátké. Ujistil mě, že cesta s mou nevlastní sestrou pro něj bude v pohodě, takže jsem jen s úsměvem kývla. Momentálně jsme šli po proudu řeky. Ten byl docela klidný, voda jen místy tiše zašuměla. Celá zvědavá, kam mě asi vede, jsem vstoupila do vody za tátou. "No... Ještě jsem to nezkoušela, takže asi ne." Odpověděla jsem na tátovu otázku ohledně plavání. Sice jsem se na chvíli lekla, ale hned jsem se zase uklidnila. Proud řeky byl vážně mírný, až líný. Hladina nám sice sahala po hrudník, ale dalo se jít. Na druhé straně jsme vylezli na břeh. Na chvilku jsem zastavila a oklepala se. Bylo to docela příjemné osvěžení, ale teď jsem zase popoběhla, abych dohnala tátu, který pokračoval v cestě pro mě do neznáma.

//Rozkvetlé louky

Rozhodla jsem se souhlasit s tátovým návrhem doprovodit mě domů oklikou a tak jsem ho tedy ten následovala, když jsme zamířili k hranicím. Ještě jsem si ale užila pár hlubokých nádechů, ta sladká vůně byla tak omamná a silná, až se mi zamotala hlava. Zdejší jsou na to určitě už zvyklí, takže to možná až tak nevnímají.
Na chvíli jsem se zamyslela nad tátovou otázkou, co bych chtěla vidět, protože zdejší kraj má procestovaný křížem krážem. Slunko se sklánělo za obzor, ale teplota byla pořád příjemná, obloha vymetená, takže zatím to vypadalo, že naši cestu nenaruší déšť. "Hmmm... Asi to nechám na tobě, jestli je tu poblíž něco výjimečného, co bys mi ukázal. A hlavně aby cesta byla tak nějak schůdná, aby se ti šlo v rámci možností dobře, když máš závaží na zádech," rozhodla jsem se nakonec, snad rozumně.

//Mahtae sever

Táta se už o svém vztahu nevztahu nevyjadřoval a já jsem se už na nic neptala. Ostatně, kdyby chtěl, už by to udělal. No nic. Evidentně to také neměl s dámami lehké, ale aspoň se mu narodily tři dcery... I když jedna z nich nemá zájem a je kdo ví kde... Ale co už. Nerissa mě docela štvala, nemohla jsem s tím však nic udělat. Na jednu stranu asi fajn, že byla na cestách a poznávala svět. Mohla se s námi aspoň rozloučit. Nebo se taky čas od času ukázat, abychom věděli, že je živá a zdravá. Takhle to na mě působilo, jako kdyby o nás už neměla zájem. Fakt, že by se mohla zatoulat tak daleko, že zkrátka nebylo možné se ukázat, jsem si ani nepřipustila.
Z přemýšlení o Nerisse mě vyrušil tátův ironický smích. Pořád trval na tom, že mě doprovodí. A že když budu chtít, můžeme to vzít oklikou. Jasně, líbila se mi představa, že bychom přeci jen strávili nějaký ten čas spolu, ale... Co Callypso. Nicméně nakonec jsem se přeci jen rozhodla kladně. Když už jsem měla možnost s tátou chvíli být... Jsem přece taky jeho dcera, takže to bude muset Call skousnout. I když je malá a nerozumí tomu. Chtěla by mít tátu jen pro sebe. Což taky má, nebudu chodit na návštěvy každý týden.
"Tak dobře, pane otče, vidím, že jste neoblomný jako skála," Zakřenila jsem se na něj a počkala, jakým směrem se tedy vydáme. Aspoň se něco naučím. Pomyslela jsem si. Protože ve svém vzdělání jsem měla velké mezery - a to ve všech možných ohledech.

Připadala jsem si jak ten největší tragéd. A ačkoliv jsem byla ráda, že tátu po delší době vidím, asi jsem se neměla chodit. Jenže kdo taky mohl tušit, že nic nebude tak růžové, jak jsem si malovala. Nejspíš ale mu přišlo líto, jak jsem schlíplá, takže mi prozradil, že to, co je mezi ním a matkou mé nevlastní sestry, není úplně tak vztah. Překvapeně jsem zamrkala. "Ah... Aha... To... Mě mrzí. Já bych chtěla, abys byl šťastný," usmála jsem se na něj a mírně švihla ocasem. Ty partnerské vztahy nebudou evidentně úplně tak jednoduché, pomyslela jsem si. "Ale jestli je v tom i něco, co nechceš, aby věděla Marion... Nemusíš mít obavy, nejsem slepičí prdelka. Ujistila jsem ho. I když mi něco říkalo, že na tohle téma se už víc vyjadřovat nebude. Samozřejmě to byla jeho věc. A navíc... Co bych mámě měla vykládat? Možná bych se zmínila, že jsem byla pár dní s ním... Možná, že bych se zmínila, že mám nevlastní sestru, i když... To asi ne. Ještě by mi snad mohla chtít, abych se s tátou nevídala už vůbec. Ale na to by neměla právo. Navíc jsem už skoro dospělá a s vlastní hlavou, takže...
Raději jsem přestala o tomhle přemítat, protože by to stejně nikam nevedlo. A raději jsem - rádoby ledabyle - odpověděla na tátovu otázku ohledně doprovodu do Sarumenu. Překvapeně jsem rozšířila oči, když přísně na mě spustil, že nepřichází v úvahu, abych šla zpátky sama, když nevím, kudy kam. Ale než dokončil větu, všimla jsem si nejdřív veselých jiskřiček v jeho očích, které vzápětí doplnil úsměv, takže to zase nemyslel tak vážně. "No... Jsem už docela velká, tatínku, nemusím se snad pořád vyptávat maminky, jestli můžu tam a tam." Ušklíbla jsem se vesele. Callypso musel hlídat, protože ona je ještě dost malá, ale já... I když jsem samozřejmě nemohla říct, že mi teď nebylo o dost lépe při tátově starostlivosti. "A jelikož nikdo neví, že jsem tu, tak si mě nikdo ani nemůže vyzvednout," doplnila ještě k jeho poznámce o tom, abych tu zůstala, dokud pro mě někdo nepřijde. Protože to bych tu asi zapustila kořeny. Pak jsem pohledem střelila po spící Call. "Asi bys ji měl nechat spát. A nedělat si o mě starosti, holt se trochu projdu po okolních lesích a loukách a kolem řek a jezer, než dojdu domů. Beztak jsem ostuda, že jsem skoro nikde dosud nebyla." Zkoušela jsem ho ještě odradit od toho doprovodu, i když by mi to samozřejmě udělalo radost. Jenže jsem si nebyla jistá, jestli by ji měla i Callypso, kdyby se vzbudila a zjistila, že stále jsem poblíž já.

No... Odpověď na mou otázku ohledně partnerky jsem dostala - prosté "jo". Svěsila jsem uši. Hm, taky možnost. Asi... Mi nic do toho není. Pomyslela jsem si. Trochu jsem doufala, že mi o ní něco poví. Nebo se dokonce seznámíme. Jistě o mě a Nerisse věděla... Nebo taky ne. Měl teď partnerku, dceru... Tak co by se zajímal o starší dceru, která stejně byla... Co? Omyl? Chyba?
"Hmm?" Cukla jsem sebou, když táta znova promluvil. "Nevím, kterým směrem je Sarumen. Nějak tam dojdu, já... Nechci obtěžovat," odmlčela jsem se ve strachu, že mě zradí hlas. Ne, nevyháněl mě přímo. Ale něco mi říkalo, že chce trávit čas spíš s Callypso, což bylo pochopitelné. Ta změnila přístup. Z ignorace se stalo spaní. I když i to se dalo brát jako určitý způsob ignorace. Nezájem. "Jen... Jsem tě chtěla pozdravit a vědět, jak se máš... Jistě dobře, to je fajn." Hlesla jsem a zapíchla oči do země. Tohle setkání jsem si představovala trochu jinak. Když mě k sobě tehdy zval... Ale to ještě nespíš netušil, že bude mít novou rodinu. Začínala mě bolet hlava - byl v ní zmatek. Nebo možná spíš smutek.

Červen (1/10) - Jerry

Souhlasně jsem pokyvovala. Samozřejmě, že to co nejdříve napravíme! Byla to nesmírná ostuda, aspoň tedy pro mě, že moc členů smečky neznám. A ani jsem vlastně nevěděla, kolik nás v lese vlastně je. Na to by byla nejlepší informátor hlavně babička nebo Maple.
Vzápětí jsem spontánně obdivovala, co všechno Jerry s magií umí. "Moje babička taky ovládá vodu a má modré oči. Jen jsme se zatím nedostaly k ukázkám. Ale co jsem viděla na záchraně lišek, to bylo megahustý. Každá magie teda asi má co do sebe. Už se nemůžu dočkat, jakou budu mít já," začala jsem mlít pantem na tohle téma.
A za chvilku zase skok k tomu, kdo je vlastně moje rodina. Souhlasně jsem přikývla, že Wolfganie je Beta. "Správně," mávla jsem ocasem. Tak aspoň ji poznal - i když z dálky - na záchraně. Aspoň bude vědět, o koho se jedná, až se potkají. Mámu ani ségru však ještě nepotkal. "Těžko říct, jestli se ti poštěstí potkat Nerissu.... Ale moji mamku nepřehlédneš - poznáš ji podle svěšených uší." Prozradila jsem Jerrymu poznávací znamení své matky. O otci jsem se zatím nezmínila. Sice jsem se nestyděla za to, že žije jinde, ale moc jsem to rozvádět nechtěla. I když samozřejmě bych mu řekla pravdu, pokud by se na něj zeptal. "A jak se ti zatím v Sarumenu líbí? Kdy jsi vlastně přišel?" zajímala jsem se.

Květen (2/10) | Jerry

Docela mě potěšilo, když vlk, kterého jsem pozdravila, potvrdil, že ho neruším. Vlastně docela dost. Také hledal nějakou společnost. To bylo fajn, že jsme se potkali. Nadšeně jsem tedy vrtěla ocasem a usmívala se. "A víš, že já jsem na tom stejně? Přitom jsem se tu narodila! Taková ostuda, moc vlků tu neznám. Chci to tedy taky napravit," vesele jsem se zasmála. To byla dobrá náhoda! Nejspíš tedy nebyl dlouho v našem lese.
Souhlasně jsem pak přikývla, že jsme se viděli při záchraně lišek. "Ano, ano. To bylo dost napínavé, že? A chvílemi docela dost nebezpečné. Ty jsi byl docela hustej, jak jsi kouzlil s vodou!" Vyjekla jsem spontánně. "Těší mě, Jerry, já jsem Feline." Představila jsem se na oplátku i já jemu. "Moje babička je Wolfganie, byla tam s námi. Nebo možná znáš moji mamku Marion? Mám ještě sestru Nerissu, ale ta nevím, kde je," zašklebila jsem se, nicméně bylo třeba ji zmínit, třeba ji potkal.

Tohle bylo hodně rozpačité, já... Řekla jsem cosi o tom, jak to vlastně je. A táta moje slova potvrdil - on je náš otec, ale matku máme každá jinou. Evidentně ho ani moc nezajímala Nerissa, což jsem se na jednu stranu ani moc nedivila.
Táta sice ještě dodal, kde žiju, ale Callypso nevypadala, že by ji to zajímalo. Nevypadala ani trošku zvědavě, zaujatě. No, asi to bylo překvapení i pro ni, že má starší sestru. I když nevlastní.
"Takže... Hmm... Máš teď partnerku, se kterou máš dceru?" Zeptala jsem se nesměle. Netušíc, že asi jsem kopla do vosího hnízda. Ovšem nemohla jsem vědět, jak to tady všechno je. Jen jsem si tak říkala, že když jsme my s Nerissou byly vlastně neplánované a tudíž překvápko, Callypso nejspíš plánovaná byla. A že bych se mohla seznámit s tátovou partnerkou, která by nám pomohla překonat počáteční rozpaky. Tedy, pokud by byla nějaká v pohodě a ne nějaká mrcha...

Květen (1/10) - Jerry

Zvolna jsem kráčela lesem. Po dešti to všude kolem mě krásně vonělo. Kromě aromatu lesa jsem také vnímala pachy ostatních členů smečky. Byla to docela dost velká ostuda, od narození jsem tu žila a prakticky nikoho neznala. Celou dobu jsem se tak nějak pořád zdržovala v blízkosti mamky nebo babičky. Takže byl nejvyšší čas to změnit!
Pár členů jsem už tak trošku znala. Musela jsem ale pak udělat malou aktualizaci - třeba Jasnavu, Nickolase a Islin jsem sice znala jménem, ale naposledy jsem s nimi byla v kontaktu jako hodně malá. Docela mě také mrzelo, že Kiana někam zmizela, takže jsem ani nestihla získat kamarádku ve svém věku. Stejně tak moje sestra. Měly jsme být kamarádky a spojenkyně na život a na smrt a zatím... Z tohodle mě bolelo u srdíčka ze všeho nejvíc. A také absence Venta mě mrzela. Takovou péči mi věnoval, když jsem byla maličká. Pak jsem ho dlouho neviděla. Najednou jsme se setkali při záchraně lišek. A najednou zase byl pryč. Tiše jsem si povzdychla.
Zastavila jsem se a rozhlédla se kolem sebe. Mým směrem přicházel vlk, kterého jsem si díky jeho odznakům na kožíšku a také kouzlům s magií nemohla nezapamatovat. Mírně jsem zavlnila ocasem a usmála se. "Ahoj! Neruším?" Zahlaholila jsem vesele.

Jednoduše jsem tátovi vysvětlila, jak jsem se ocitla v Borůvkovém lese. Na nic dalšího se neptal, takže asi dobrý. No, co by vlastně měl ještě vyzvídat. Nerissa tu se mnou nebyla. Ani případně máma, kdyby chtěl pochybovat o tom, že jsem dorazila sama z vlastní vůle. Tak jsem tedy zatím zvědavě pokukovala po malém vlčeti, které si hovělo na jeho zádech. A když se pak táta znovu ujal slova, zůstala mi tlama viset poněkud níže, než by měla být. Zřejmě se ptalo, kdo jsem a také se mu dostalo odpovědi. Pak padl jeho pohled na mě. Ono to mrně, jménem Callypso, měla být moje nevlastní sestra… “Jakože cože?“ Překvapeně jsem zalapala po dechu. To jsem vážně nečekala. A ta malá evidentně také nevěděla, co si o tom myslet. Táta pak ještě doplnil zmínku o Nerisse, která se k němu ale nehlásila. Zakoulela jsem očima. Ona byla vážně kapitola sama o sobě. No ale teď… Tedy… Evidentně ale nebyla neplánovaná jako já a moje sestra, protože táta tu teď s ní byl. “No já… Zřejmě mám jinou maminku než ty.“ Řekla jsem s pohledem upřeným na Callypso. “Nebo teda určitě tomu je tak.“ Ale další vysvětlování jsem raději nechala na tátovi, protože tohle by mělo být asi na něm. Navíc ona byla ještě docela malá na to, aby se jí vysvětlovaly složitější vztahy. Ovšem ode mě, jakožto ještě neznámého vlka by to taky mohla brát jako lež.
“No, Nerissa je kapitola sama o sobě. Já jsem jí vyprávěla o tom, že jsme se potkali a ty jsi ji šel hledat, protože jsi chtěl poznat i ji. Ale ona se pak někam vypařila. Je teď evidentně samostatná jednotka, protože od podzimní cesty k Životu s mámou a babičkou jsem ji neviděla,“ shrnula jsem. Těžko říct, jestli to tátu zajímalo, ale nechtěla jsem, aby si myslel, že ji úplně nezajímá. Nebo možná tomu tak bylo. Kdo se měl v Nerisse vyznat! Raději jsem na ni přestala myslet, abych se nemusela pořád zlobit. Raději jsem tedy pokukovala po Callypso. Byla ještě hodně mladá a bydlela jinde než já, ale chtěla jsem ji poznat. Třeba by měla náladu si se mnou hrát. A třeba bych měla sestru, byť nevlastní, se kterou bych měla lepší vztah než s tou vlastní.

Nejistě jsem přešlapovala. Rozhlížela se kolem sebe. Naštěstí jsem za pár chvil zahlédla blížící se povědomou postavu. Vesele jsem začala vrtět ocasem. Přidala jsem široký úsměv. Táta se konečně vynořil mezi stromy. Ale až když byl těsně u mě, všimla jsem si, že má na zádech malé tmavé vlče. "Ahoj, tati," usmála jsem se na něj a znovu vrhla zkoumavý krátký pohled na vlče. "Ne, neztratila jsem se. Jsem dost velká na to, abych mohla cestovat sama, ne?" zazubila jsme se na něj a mírně vypjala hruď, abych dala najevo, že už nejsem to malé vlčátko, když jsme se viděli naposledy. A vlastně i poprvé. "S babičkou a pár dalšími vlky ze smečky jsme nedaleko zachraňovali liščí rodinu. A pak jsem si řekla, že bych se mohla trochu sama projít. Začalo pršet, tak jsem se chtěla schovat v lese, ale zjistila jsem, že jsem asi na území smečky. Ta vůně mi připomněla tvůj kožich, tak mě napadlo, že jsem asi našla tvůj domov. Což je vlastně fajn, protože jsem tě chtěla navštívit tak jako tak," vysvětlila jsem a doufala, že jsem nepřišla nevhod.

//Medvědí jezírka

V první chvíli to vypadalo dobře - schovala jsem se mezi stromy, takže před případným deštěm jsem byla chráněná. Jenže to nebyl ten hlavní problém. Ucítila jsem směsici různých pachů. A celkem blízko a bylo jich hodně. "Sakra," zaklela jsem. Samozřejmě jsem nepřemýšlela předem a teď se potvrdilo, že jsme vážně na území nějaké smečky. Stáhl se mi žaludek a vyschlo mi v tlamě. Nejdřív jsem se roztěkaně rozhlédla, jestli mi náhodou nějaký ochránce nebo někdo jiný nejde vyprášit kožich. Vzápětí jsem si řekla, že bych se měla otočit a jít si honem rychle hledat úkryt před deštěm někde jinde. Ale... Počkat! Když jsem trochu víc zavětřila, všechno tady vonělo tak příjemně sladce. Chvilku jsem dumala nad tím, co mi to připomíná. Pak jsem měla jasno. Táta! Usmála jsem se pro sebe. Nemohla jsem uvěřit tomu štěstí, že jsem takhle rychle natrefila na tátův domov. A tak jsem se rozhodla, že se zkusím ohlásit. Nechtěla jsem si připustit, že bych se mohla mýlit. "Uuuuuaaaauuiiii! "Zavyla jsem" snad dostatečně hlasitě, aby si mě někdo všiml. Ideálně táta!

//Středozemní pláň

Byl to vážně super pocit! Vesele jsem se rozběhla, když jsem před sebou zahlédla jezírka. Bylo jich hned několik! U jednoho z nich jsem se zastavila, sklonila se nad hladinu a pozorovala se v odrazu. Už dlouho jsem na sebe nekoukala, takže jsem byla zvědavá, jak jsem se změnila. Kromě toho, co bylo zjevné, když jsem stála vedle dospělých - byla jsem už skoro stejně vysoká.
Ale žádnou extra změnu jsem nezahlédla. Prostě jen všechno bylo větší než když jsem byla úplné mrně. Oči byly beze změny; pořád zlatavé. Ani miniaturní známka toho, že by se mohly třeba brzy zabarvit. "Ach jo, kdy už se dozvím, jakou magii mám v sobě," odfrkla jsem si a trochu se napila. Voda byla příjemně studená a po tom všem dobrodružství osvěžila.
Pohled na oblohu mě však moc nepotěšil. Kromě toho, že se stmívalo, kupily se na ní mraky. A hrozily, že se z nich brzy spustí déšť. "No super," odfrkla jsem si znovu. Zmoknout se mi úplně nechtělo. Ale když jsem se znovu pořádně ohlédla, nedaleko jsem spatřila les. Tam bych se mohla schovat! Zaradovala jsem se a v tu chvíli ani nemyslela na to, že by v tom lese mohla být nějaká smečka.

//Borůvkový les (kolem Propadliny)