Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vesele jsem se usmála, podle Rolanda jsem s tímhle přístupem mohla dojít nejdál. No jo, jenže jsem také musela najít někoho, od koho bych se mohla učit. Ale měla jsem v tuhle chvíli jeho a bylo to fajn, takže jsem mohla být spokojená. A také moje poznámka o tom, že mi to přijde teprve nedávno, co jsme se s Nerissou vykulily… No jo. Bylo to přeci jen už nějakou dobu. “No jo, čas je zkrátka zvláštní věc,“ zakončila jsem úvahu. Prostě nějak plyne, kolikrát ani nevíme jak. Někdy jsem si to uvědomovala, někdy ne. Hlavně to bylo v době, kdy jsem rostla, ale teď jsem byla stejně vysoká jako běžná dospělá vlčice, takže… Mohla jsem teď vnímat plynutí času díky ročnímu období. “Jako starší mít rozhodně ve vědomostech velký náskok,“ řekla jsem nakonec. On neměl pocit, že by věděl všechno. Rozhodně ale mnohem víc než já.
Obchůzku kolem hranic jsme měli úspěšně za sebou. Jenže co teď? Nechtěla jsem mu být na obtíž, i když mě to s ním bavilo. Jen jsem kývla, lov tedy asi bude muset počkat na jaro. No nevadí, aspoň jsem mohla do té doby sbírat aspoň teoretické vědomosti. Než jsem ale stačila vymyslet, co bychom spolu ještě podnikli, Roland to přišel sám. Všimla jsem si jeho úsměvu a výzvě ke hře. Vzápětí navrhnul, abychom házeli koulí do dálky. Naklonila jsem hlavu na stranu, tuhle hru jsem ještě asi neznala. Ovšem ani Roland na nic nečekal, takže jsem během chvilky mohla vidět, co tím myslí – uplácal sněhovou kouli, kterou pak mohutným máchnutím tlapy poslal směrem ke kmeni stromu, který se úspěšně rozprskla. “Páni, to bylo dobré,“ řekla jsem obdivně. Zkusila jsem to tedy taky. Nebyla jsem si jistá, jak moc velkou kouli mám uplácat, ale jelikož ta jeho nebyla nikterak obří, držela jsem se toho a udělala nějakou podobnou. Pak jsem zkusila vší silou máchnout packou. Koule sice zamířila správným směrem, ale můj odpal nebyl tak mocný, takže doletěla jen těsně k cíli. “Hm, jedna nula pro tebe,“ zaškaredila jsem se. Tak jsem musela asi zkusit znovu.

Bylo pro mě nesmírně povzbuzující, jak mě Roland podporoval. Možná si to ani neuvědomoval. Ale cítila jsem se o dost lépe. Musel jsem uznat, že má také snad ve všem pravdu. Třeba bych k tomu dříve či později dospěla, ale spíš by mě to ani nenapadlo. Hlavní je zachovat klid. Pořád ještě není pozdě na to, abych se naučila lovit. A vůbec všechno. Jsem taky přece jen ještě dost mladá, takže: vzhůru do toho! “Tak to já mám chuti učit se a ochoty poslouchat rádce na rozdávání!“ Prohlásila jsem vážně a vypjala hruď na důkaz svých slov. Přidala jsem ještě zamávání ocasem a skromný úsměv, jakože nemám přehnané sebevědomí. “Tak prostě uvidíme, jak to vyjde,“ mávla jsem tlapkou, že prostě se svět nezboří, když nenajdeme nikoho, kdo by šel na lov s námi v nejbližších dnech.
Znovu jsem vyjadřovala svou nespokojenost s tím, jak málo toho znám. Vzápětí mě napadlo, že snad nejsem pro Rolanda moc otravná. Ale pak jsem se zaposlouchala do jeho slov, která zněla až přemoudře. “To máš pravdu, mám pocit, že jsme teprve nedávno s Nerissou vykoukly na svět a teď už jsme dospělé.“ Přikývla jsem jeho polemizování o zvláštnosti času. “Přijde mi, že snad víš všechno,“ usmála jsem se na něj. Byl taková studnice znalostí, snad bych z něj mohla sama pro sebe v hlavě udělat svého mentora. Samozřejmě jako rádce nebo učitele bych brala všechny, kdo jsou o něco starší a zkušenější. A jistě bych se i dost naučila od babičky, ale ta je teď bohužel v rekonvalescenci.

Listopad (7/10) | Linzire

Musela jsem se na chvilku zamyslet. Jenže mi to stejně nebylo k ničemu, nevěděla jsem, kolik babičce je. "Noo... Mladá asi ne. Ale díky nějakému kouzlu tak vypadá." Prozradila jsem. "Je v naší smečce Betou. Je to moc chytrá vlčice, mám ji ráda," dodala jsem a myslela na ni. Snad se brzy po tom zranění zotaví, abych se od ní mohla zase něco učit, zadoufala jsem.
Linzire se přiznal, že vlastně lišku potkal jen jednou a přišla mu zvláštní. "Já jsem zase potkala jen tu malou rodinku, tak nemám srovnání, jaké vlastně jsou," usmála jsem se. Bylo možné, že jsou úplně jiné než my, i když jsme možná hooodně vzdálení příbuzní. Kdo ví.
S širokým úsměvem jsem pozorovala, jak oháňka mého společníka divoce rozmetá jemný sněhový poprašek na zemi. Můj souhlas s výpravou mu evidentně dělal velkou radost a pomalu plánoval, co by chtěl vidět. "Rozkvetlé louky jsou boží. Měkoučký koberec zelené trávy pod tlapkami a kvítí, které hraje všemi barvami a omamně voní..." zasněně jsem se zahleděla do dáli a zkusila si to představit. Už jsem se nemohla dočkat jara!
"Potkat nové vlky bude fajn, zvířata, která neznáme, taky, ale bude trapas, když nebudeme vědět, co jsou zač." reagovala jsem zamyšleně na Linzireho poznámku. On vzápětí dodal, že by se je měl naučit rozeznávat, takže jsem se rozesmála. Trefa. "Tak asi domácí úkol, naučit se nejvíc zvířat, která můžeme běžně potkat, aspoň podle popisu," navrhla jsem pak s úsměvem.

Listopad (6/10) * Linzire

Souhlasně jsem přikývla. Kojoti se nám trochu podobali, ale jejich chování tedy nic moc… Slušně myšleno. I když možná to byla jen výjimečná skupina, která byla spíš zlá. Ne, to spíš ne. Podle Linzireho byli vážně zákeřní. “Také proto jsem se raději to ničeho nepletla, nechala jsem to silném Rolandovi a Jerrym s babičkou, kteří mohli proti nim použít magie,“ řekla jsem. Rozhodně jsem od té doby věděla, že se s nimi nebudu pouštět do křížku a raději se jim obloukem vyhnu. No, možná se budu moci bránit, až se naučím trochu lépe ovládat svou magii. Lišky nám také byly určitým způsobem podobné, nicméně s nimi jsem špatnou zkušenost neměla, do lesa nám nijak nechodily, takže spíš se vyhýbaly ony nám, protože jsme byli přeci jen větší. I když bylo možné, že by se našli nějací oprsklí blázni, kteří by to na nás chtěli zkoušet. “Lišky mi nevadí, na kojoty pozor,“ uzavřela jsem nakonec s úsměvem. Nic jiného mě k tomu asi nenapadlo.
Mou zmínku o tom, že by se ve dvou lépe toulalo lépe, vzal Linzire jako nabídku. Hm, no vlastně… “Proč ne,“ usmála jsem se. Neměla jsem nic proti tomu. Vlastně by to bylo fajn – jeho společnost mi nebyla nepříjemná, naopak. I když byl docela upovídaný, to mi nevadilo. Aspoň nebylo nějaké trapné ticho nebo jsme se nebavili o počasí a jiných blbostech. Tohle plynulo tak nějak přirozeně. A všimla jsem si, jak mu oháňka nadšeně kmitá ze strany na stranu, takže evidentně to nebylo nabídka jen tak ze slušnosti. “Tak se někdy potkáme na jaře a někam vyrazíme,“ řekla jsem s úsměvem.

Listopad (5/10) * Linzire

Zmínila jsem se o tom, že jsme zachraňovali lišku a její vlčata. Linzire se zarazil. Vzápětí mi ten přeřek došel a rozesmála jsem se. “Né, vlčata samozřejmě né, liščata! Vidíš, jak jsem z toho mimo a pletu si vlčata si liščaty!“ Smála jsem se. Po chvíli jsem se uklidnila a pustila se do povídání. “Nebyla to žádná legrace, protože samozřejmě oni nerozumí naší řeči a my jejich. Slyšeli jsme až do lesa nějaké pískání a zoufalý nářek, tak jsme se tam šli podívat a našli malá liščata. Jejich matku se nám povedlo docela brzy najít, ale byla uvězněná, takže žase jsme ji museli vysvobodit. No, spíš ostatní členové smečky. Stejně tak jako bojovali s kojoty, kteří se snažili ta liščata ukrást, když jsme je vedli pak s matkou do bezpečí. Já magii ještě používat neumím a moc silná taky nejsem, takže jsem dávala na malé pozor, než zbytek výpravy se s těmi kojoty vypořádal. Ale nakonec to dobře dopadlo. Liška nám důvěřovala, i když jsme vlci. Sice jsme si nemohli povídat, ale tak nějak pomocí posunků a náznaků jsme to nejdůležitější zvládli,“ uzavřela jsem vyprávění a usmála se. Nebyl to sice kdovíjak oslnivý nebo dramatický příběh, nicméně pro mě to byl první nějaký takový větší zážitek.
Ohledně našich kožichů jsme neměli už co probírat, takže Linzire to uzavřel hláškou o tom, že jsou prostě krásné a musíme je dávat na odiv. Se smíchem jsem přikývla.
Také s tím, že tuláci to mají ve spoustě věcí těžké jsem musela souhlasit. Sice jsem takový život nezažila, ale dovedla jsem si představit, že to nebude nic moc jednoduchého. Lovit jen zajíce, ptáky a vůbec taková zvířata, která zvládne jedinec sám. Nebo třeba kdyby putovali dva nebo větší skupinka, možná by zvládli něco ulovit společně. Sice fajn, že má jedinec svobodu a jde tam, kam ho tlapky nesou, nicméně nevědět, jestli najdu také vhodný úkryt pro nocleh, zejména v zimě – ne, díky. Možná bych se mohla toulat přes léto a jaro, pak na zimu šupajdy domů. Linzire dodal, že tulácký život není pro něj. “Určitě by také to toulání bylo o něčem jiném, kdybys měl parťáka. Nebo dva,“ řekla jsem a usmála se.

Rolandova slova byla povzbudivá. Asi měl pravdu v tom, že každý dělá chyby a stát se může klidně něco na druhém lovu… Nebo vlastně kdykoliv, když jsem se nad tím tak zamyslela. Jenže bych byla radši, kdybych žádné nedělala. “Nu, žádný učený asi z nebe nespadl, a každý jednou v něčem začínal… Ale tohle bych měla mít dávno za sebou,“ prohlásila jsem zamyšleně. Holt se stala někde chyba. Možná jsem si ani předtím neuvědomovala, že bych měla se učit něčemu užitečnějšímu než jen plavání. Každopádně lepší začít později než nikdy. Takže asi tak bych to uzavřela. Momentálně jsme ale uvažovali nad tím, kdo by mohl jít na lov s námi. Hm, kromě Nicose jsem nikoho z jmenovaných neznala. Nakrčila jsem tedy čelo. “Tak jedině snad zavytím dát vědět a kdo bude chtít, přijde,“ napadla mě jedna možnost. Mohli jsme sice vyrazit i sami dva, jenže jsem chtěla spíš zkusit lovit nějakou tu srnu, laň nebo losa. To by bylo i pro babičku lepší. Ovšem kdyby se nikdo neozval, tak bychom neměli na výběr.
Pak jsme se vydali podél hranic lesa. Roland uznal, že je určitě dobré je znát, zejména pokud sousedíme s jiným lesem. Trochu jsem se zastyděla, když se zajímal, jestli jsem je někdy obcházela. “No, vlastně ne,“ řekla jsem tiše. “Přijde mi, že jsem toho spoustu zanedbala,“ přiznala jsem potom.

Listopad (4/10) * Linzire

Evidentně to Linzire bral tak, že jsem papoušky neznala vůbec. No, tak buď mě prokouknul, ale neřešil to jako správný gentleman… A hned mi je začal popisovat. Hm, tak vážně jsem nikdy v okolí neviděla žádné ptáky, kteří hráli všemi barvami, a ještě u toho vřískali. Bylo ale možné, že žili jen na určitých místech – právě na tom ostrově, jak mi můj společník vzápětí popsal. Naklonila jsem hlavu na stranu. “Tedy, to máš zajímavější zážitek než já, když jsme zachraňovali lišku a její vlčata!“ Řekla jsem uznale. Samozřejmě jsem ani nevěděla, co přesně je ta loď, o které mluvil. Nicméně údajně si nebyl jist, jestli se tam dá jinak dostat. “Hm, to by se asi muselo nějak prozkoumat, ale určitě by nebylo bezpečné zkoušet plavat v moři,“ kývla jsem na znamení souhlasu, i když jsem moře osobně neviděla. Ale mamka o něm taky jednou mluvila – mnohem víc vody, než bylo v jezeře, a navíc slané. Takže asi žádná sranda.
Pak si vzpomněl na jednu vlčici, která má také zelené oči, takže by ho také mohla něco naučit. Zavrtěla jsem ocasem a usmála se. “No vida, tak to se jí zkus zeptat. Nebo byste mohli trénovat spolu,“ dodala jsem. Já jsem mohla trénovat leda tak sama. Hm, možná i pod vedením Kessela, ale ten měl jistě na práci důležitější věci, než se zahazovat se mnou. Ačkoliv to samozřejmě nedal najevo, také správný gentleman.
Moje pochvala dopadla na úrodnou půdu, takže se Linzire naparoval ještě víc. A já se pro změnu ještě víc culila. “No to je jasné, bez kožíšku bychom byli v háji!“ Přikývla jsem na znamení souhlasu s jeho slovy.
Vzápětí jsme přešli na téma ohledně barev kožichu. No jasně, hnědé a pískové byly docela dobré na podzim, případně v parném létě, kdy je tráva poněkud zničená nedostatkem vody a velkým žárem. Zato bílý kožich asi není žádná výhra. “Souhlasím, že na maskování to v po zbytek roku s bílým kožichem asi není nic moc, nicméně takový jedinec musí být přeci jen šikovný a obratný, aby si poradil. Ve smečce by možná mohl vysílat na lov ostatní, ale jako tulák by byl asi v háji, kdyby si neuměl poradit.“ Začala jsem přemýšlet. Vlastně jsme snad ani nikoho s takovým kožichem ve smečce neměli. Nebo jsem dotyčného ještě nepotkala.

Listopad (3/10) | Linzire

Pozorně jsem poslouchala, co Linzire povídá o místech, kde zatím byl. I když jich zatím moc nebylo. To jsme na tom byli docela podobně. Zmínka o papoušcích mě zaujala. Ale nemohla jsem samozřejmě přiznat, že nemám ponětí, co jsou zač – nechtěla jsem vypadat jako totální tragéd. I když jsem jím ve skutečnosti celkem byla. “Tak papoušky jsem ještě osobně nikde neviděla,“ poznamenala jsem kulantně. A doufala, že jsem tak nedala nic najevo. Prostě se tu nevyskytovali, takže jsem je nemohla znát, respektive vidět. To znělo celkem logicky, ne? Máma se o nich určitě nezmiňovala. Jenže kolik druhů ptáků jsem se taky učila rozeznávat… Na druhou stranu mi to ani nepřišlo nijak důležité. Leda by byli někteří něčím užiteční pro nás vlky nebo tak. “Ale já jsem jinak taky moc míst zatím tady neviděla. Na les, kde žije můj táta, jsem taky vlastně narazila náhodou,“ poznamenala jsem a lehce se usmála. Víc jsem to raději nechtěla rozvádět.
Ten čas s Linzirem utíkal tak příjemně – čím dál víc jsem měla pocit, jako bychom se znali už dávno. Sice bylo brzo dělat nějaké závěry, ale jistě by byl jako kamarád fajn. Nebo třeba i společník na nějaké to cestování. Ovšem o tom jsem si teď mohla nechat zdát. Na toulky po Galliree v zimě jsem se moc pozitivně nedívala. Sice i v létě nebo na jaře mělo všechno svá úskalí, ale sněhová bouře nebo krutý mráz by nám mohl situaci zkomplikovat dvojnásob.
Otázka ohledně znalostí flory mi přišla na místě, byla jsem na to zvědavá. Podle něj se ale také museli všechno nejspíš učit, nicméně bylo možné, že jim to šlo lépe. “Musím se přiznat, že moje maminka má zelené oči, ale vlastně jsme neměly moc možností se bavit o magiích a co všechno umí, tak bych zjistila něco od ní a třeba bych ti poradila, co bys mohl všechno zvládat, ale…“ Omluvně jsem pokrčila rameny.
Vzápětí jsem se musela smát. Můj kožich se od toho mého společníka lišil aspoň tím, že měl černou špičku ocasu a uší. “Ne, to bych si nedovolila, hanit TVŮJ kožíšek,“ zazubila jsem se a dělala, že si ho důležitě prohlížím, protože zaujal pózu. “A s těma zelenýma očima je to vážně zajímavá kombinace,“ mrkla jsem na něj s mírným úsměvem. To nebyla legrace, to jsem myslela skutečně. “Docela se dá i lépe splynout s okolím, i když úplně bílí vlci jsou na tom asi úplně nejlépe,“ řekla jsem zamyšleně. Takový vlk, co má stejný kožich, jako je barva sněhu, by měl skvělou kamufláž při lovu.

Asi bylo pravdou, že se časem ukáže, jaká činnost mi bude nejvíce vyhovovat. Rozhodně bylo jistě možné ji změnit, ale zase jsem nechtěla střídat všechno a zjistit, že jsem ve všem levá. Jistě pro mě bude lepší si něco vybrat, tomu se věnovat naplno a případně si doplňovat znalosti v této oblasti. No, případně… Každopádně si doplňovat znalosti musím ve všech oblastech, nejen co se učení, respektive péče o vlčata týká. Ale tak jsem jen přikývla Rolandově poznámce, viděla jsem to stejně. Nicméně ohledně lovu jsem měla tendence vyrazit klidně i dříve. Zatím nic nenasvědčovalo tomu, že by snad mělo každou chvíli sněžit, i když vzduch už byl poměrně chladný a cítit takovým tím typickým příslibem chladu. Roland měl pravdu v tom, že jistě se dalo lovit i v zimě, jen to je na sněhu náročnější. “Hlavně bych nerada na svém prvním lovu udělala nějakou botu nebo tak,“ řekla jsem nakonec. “Ale s tebou po boku bych se toho asi nebála. A kdybychom sehnali ještě někoho… Ale kdo by asi tak mohl jít?“ Zapřemýšlela jsem. Jenže jak jsem neměla přehled o tom, kdo vlastně ve smečce je nebo není… Možná by Kessel s Islin mohli jít také. “Každopádně by se hodilo i nějaké další čerstvé maso babičce, aby rychleji nabrala síly, co myslíš?“ Navrhla jsem a pohodila ocasem.
Roland souhlasil s tím, že Nicos bude jistě dobrým Alfou, byť je mladý. Neměla jsem zatím na něj ještě moc názor, na to jsme spolu strávili příliš mnoho času, ale první dojem nebyl vůbec špatný. A byl také docela klidný a rozumný, takže… Jsem souhlasila. Zastříhala jsem ušima a zavětřila. Zdálo se, že vše se vyřešilo v klidu, přikývla jsem na Rolandova slova, Nicos se blížil zase zpátky do lesa. Takže jsme si mohli oddychnout. Hlavně on jakožto Beta a nejspíš i ochránce smečky. Vzápětí jsem se usmála, když jsem dostala nabídku, abych šla omrknout hranice s ním. “Aspoň se pořádně porozhlédnu, jak to u našich hranic vypadá.“ dodala jsem a rozběhla se za Rolandem. Zatímco on poctivě vtiskával svůj pach do stromů, keřů a podobně, já jsem se dobře rozhlížela. Sice jsem se samozřejmě mohla orientovat podle čichu, ale také by bylo dobré znát ty hranice celkově, nejen podle čichu, ale i podle zraku.

Bylo od Rolanda milé, když se mi nabídl, že by se mnou porozhlédl, kde by Marion mohla být. Nicméně také uznal, že se zimou je možné, že toulavé tlapky, včetně mojí matky, se vrátí domů. Souhlasně jsem tedy kývla a doufala, že tomu tak bude. Protože to vážně nebylo vůbec matce podobné. Každopádně jsem si musela zakázat myšlenky na něco špatného. Je přeci dospělá a svéprávná, takže si může dělat co chce.
Když jsem se zmínila o tom, jak jsem se vlastně dostala k tomu, abych se ujala funkce pečovatelky, Roland to chápal a domníval se, že jsem si vybrala dobře. Vesele jsem se usmála a kývla. “No, možná bych mohla být i ta učitelka, až budu trochu starší. A snad i moudřejší,“ řekla jsem a mávla ocasem. Také byla velkorysá jeho nabídka pomoci s lovem, i když on sám není kdovíjaký přeborník, podle vlastních slov. “To by bylo fajn. Vlastně jsem se zmínila i Nicosovi, ale chtělo by to, abychom byli aspoň tři, čtyři a vyrazili ideálně co nejdřív, než začne sněžit a zkomplikuje nám to situaci.“ Pak jsem se zarazila nad vlastní horlivostí. “Nebo to necháme na jaro. Ono to stejně nijak nepospíchá,“ zazubila jsem se. To mi připomnělo, jak jsem vybruslila ze situace s Regisem.
Roland pak souhlasně kývl, vlastně prý rozuměl tomu, že se Maple rozhodla vzdát se postu Alfy ve prospěch rodiny. No, já jsem se mohla jen domnívat, sama jsem nebyla matkou a neměla jsem potuchy, jak je náročné být mámou a zároveň Alfou. Nicméně moje máma svou roli celkem zvládla, i když hlavně s pomocí ostatních, takže… Jsem doufala, že třeba to jednou taky zvládnu, pokud si někdy najdu vhodného partnera. Rozhodně jsem ale nechtěla jako ona žít jinde než partner. I když je fakt, že oni partneři nebyli. “Hlavně, že našla adekvátní náhradu,“ řekla jsem ještě.

Oba jsme přemýšleli, kde se mohla moje máma zdržet. Ale klidně to mohlo být cestou k Životu nebo od něj. Třeba si řekla, že se porozhlédne po okolí, třeba se chtěla seznámit s nějakými novými vlky. Ale když jsem chtěla něco navrhnout, předběhl měl Roland. Napadlo ho totiž, že se mohla zdržet přímo u něj. Vzápětí mi vysvětlil, jak to myslí. Zamračila jsem se. No, je fakt, kdysi se sama zmínila o tom, jak je Život hodný a milý, ale… “Uf,“ vydechla jsem. Bylo mi sice fajn, kdyby byla u něj, aspoň bychom věděli, že je v bezpečí. Nicméně kde bychom vzali jistotu, že tomu tak opravdu je? Leda bych se tam vypravila sama a poohlédla se po ní. “Hm, tak asi zkusím počkat. Třeba se na zimu vrátí, jestli náhodou je někde na území Gallirei,“ řekla jsem nakonec zamyšleně.
Dalším důležitým faktem bylo, že se snažil být momentálně ve střehu, kdyby náhodou se něco dělo a Nicos by potřeboval pomoc. Zatím to naštěstí vypadalo, že se nic závažného neděje. Souhlasně jsem kývla. Snad měl pravdu a bude klid. To by nám ještě tak chybělo, aby někdo narušoval poklid v naší smečce. Jen jsem si na okamžik vybavila tu zákeřnou Styx. Možná byla tak rychlá a zákeřná, že by se ani nestačil ozvat. Ale tuhle myšlenku jsem hned zaplašila. Jistě tomu tak není. Hlavně nemyslet hned na nejhorší!
A tak jsem se raději věnovala něčemu bezpečnějšímu – tedy funkci, kterou jsem si vybrala. No, vypadalo to, že je Roland překvapený. “No… Lovit ještě neumím, takže to nepřichází v úvahu. Třeba budu nešika a akorát bych překážela. Jako ochránce si představuju spíš nějakého mohutnějšího a silnějšího vlka, který taky lépe ovládá magie, aby si mohl kdyžtak pomoci. Což já nejsem ani jedno. Takže jsem došla k té pečovatelce. Sice ještě byl v úvahu učitel, ale sama bych potřebovala nějaké lekce,“ vydechla jsem. “Nicméně mrňouse jsem taky ještě neměla možnost potkat. Prý má děti Maple, ale ta se jim asi teď bude věnovat hodně sama, když se rozhodla opustit svoji funkci.“ Řekla jsem zamyšleně.

Dohodli jsme se tedy na tom, že zatím necháme babičku odpočívat, pak se za ní vypravíme společně. Tak aspoň jsem se už trochu uklidnila.
Tedy, aspoň když jsem věděla, že babička je v bezpečí útočiště smečky a úkrytu. Jenže co se mámy týkalo - musela jsem se svěřit. I Roland vypadal mírně znepokojeně, takže se mi potvrdilo, tohle nebylo pro ni úplně typické. "Vůbec nevím, kde by mohla být!" Vyhrkla jsem, když se vlk zajímal, jestli mě nějaké místo napadá. "Sice se tehdy zmínila, že by chtěla vyrazit za Životem, ale nezdá se mi, aby byla tak dlouho pryč," přemýšlela jsem nahlas. Mohli bychom se teoreticky jít na nějaká ta místa podívat, ale Gallirea je tak velká! Mohla být kdekoliv...
No a ohledně situace, která zaměstnala Nicose jsem mu nepomohla o nic víc. Ale žádné extra posily snad náš nový Alfa nepotřebuje. Každopádně bylo na Rolandovi vidět, že je z toho trochu nesvůj. Souhlasně jsem kývla jeho domněnce, to by mělo svou logiku, možná se objevili nějací tuláci, kteří byli trochu namachrovaní a drzí. Takže pro Nica zkouška. "Jestli to chceš zkontrolovat, tak klidně běž, nechci tě zdržovat od povinností," usmála jsem se na něj.
Trochu příjemnější téma - já a výběr mé funkce. "No, byla to trochu fuška," přiznala jsem se. "Původně jsem se o tom chtěla poradit s babičkou nebo Maple, ale situace je poněkud jiná... Tak jsem na to přišla víceméně vylučovací metodou, že bych mohla být pečovatelka." prozradila jsem, jakou funkci jsem tedy nakonec vybrala.

Roland mi vyprávěl, jak se s tou vlčicí potkali někde na jihu. Nepříjemně se mi stáhl žaludek, když jsem ho poslouchala. To bylo strašné! Ale hlavně… Asi tedy to nebylo vůbec nic jednoduchého, jak jsem pochopila, protože ta vlčice je ke všemu zákeřná a ovládá magie, které vůbec neznal. No, tak to musela být asi hodně mocná, i když jsem si nedovedla představit, co by asi tak mohla umět. Rozhodně to ale muselo být víc než babička s Rolandem dohromady. Svěsila jsem uši. Naštěstí to setkání babičku nestálo život.
Chtěla jsem se jít za babičkou podívat, což mi Roland nezakazoval, nicméně podle jeho slov teď bude nejspíš spát, navíc tam měla připravené i něco k snědku. Přikývla jsem. “Tak… možná později, nechám ji odpočívat,“ usoudila jsem nakonec. Možná bych ale přeci jen byla klidnější, kdybych jen nakoukla, jestli v klidu spí a nic nepotřebuje.
Další slova mě však nepotěšila. No, mohla jsem to ale předpokládat, že nebude vědět, kde moje máma je. Zavrtěla jsem hlavou na znamení, že tady v lese není a nebyla. “Už docela dlouho jsem ji neviděla, snad od léta,“ řekla jsem ustaraně a povzdychla. Tohle jí nebylo moc podobné, raději se držela doma nebo aspoň poblíž. Nebo by aspoň řekla, kam jde a kdy se asi vrátí! I když je dospělá, se svojí náturou spíše vlčete… Ach jo. Nicméně dál přemýšlet, kam mohla jít a případně se jít po ní podívat, mi nebylo umožněno, protože se Roland ptal, jestli nevím něco o situaci na hranicích. “Nevím víc než ty, jen jsem mluvila s Nicosem o své funkci ve smečce a on pak rychle pospíchal pryč,“ řekla jsem – bohužel víc informací jsem neměla. Každopádně jsem doufala, že se nebude jednat o nic vážného.

Listopad (2/10) | Linzire

Poslouchala jsem Linzireho povídání a měla pocit, že se známe už od mala a ne, jen pár chvil, co jsme se potkali zde. Vlastně jsem chápala jeho záměr se nejdřív něčemu naučit a trochu poznat svět, ne se vrátit je krátce poté, co odešel z domova. Takže jsem na důkaz souhlasu přikyvovala. Jen jsem se trochu zamračila o zmínce, kterak by se mu jedna ze sester vysmála. To asi nebyl úplně ideální vztah. Nebo možná byla jen v něčem škodolibá, kdo ví. Raději jsem se v tom nechtěla rýpat. “A jak se ti tu zatím líbí?“ Zeptala jsem se raději.
S magiemi jsme tedy na tom byli stejně – úplní začátečníci. A všimla jsem si, že zakrátko vedle mě vyrostlo kvítí, které tam předtím nebylo. S úsměvem jsem se na ně podívala. “Pěkné,“ ocenila jsem. “A také hezky voní,“ uznala jsem ještě jednu věc. “Víš, jak se jmenuje? Vlastně, tak mě napadá, jestli vlci s magií země umí pojmenovat všechny květiny, byliny a stromy automaticky, nebo se to také musí učit?“ Napadlo mě. Vlastně by to bylo dost užitečné tohle všechno umět a znát, aspoň by se pak vědělo, co použít, kdyby se někomu udělalo špatně, byl nemocný či zraněný a tak.
“Budu muset ještě hodně trénovat,“ řekla jsem na Linzireho poznámku, že brzy strčím všechny do kapsy. Bylo především důležité, abych se naučila svou magii ovládat co nejlépe, ale také hlavně abych ji používala na obranu. Na útok v žádném případě. Abych sama od sebe někoho jen tak pro zábavu napadla, to rozhodně nebylo v mojí povaze.
Trochu jsem se ošila, když Linzire zmínil, abych se dívala na svůj odraz častěji, protože ty modré oči mi sluší. Ten kompliment z něj vyplynul tak přirozeně, že si to možná ani neuvědomoval. “Ále, nejsem také jediná, kdo je má. A některým sluší jistě víc, mám nudný kožíšek. Sestra s matkou mají poněkud barevnější,“ mávla jsem tlapkou a zahrála to do autu. Komplimenty jsem zkrátka neuměla přijímat.
Také jsem se dozvěděla, že můj společník lovil vysokou poměrně nedávno. Tedy, vysoké to zvíře nebylo, ale jelikož to byla srna, tak zkrátka se tomu tak říkalo. Asi proto, že byli vyšší než my. A také nebyla žádná sranda je ulovit, jak mi ostatně Linzire sám potvrdil. Ovšem byl přesvědčený, že při dalším lovu to už bude lepší. Souhlasně jsem přikývla. “Trénovat se musí asi všechno. Jak lov, tak magie, abychom to všechno dobře uměli,“ zhodnotila jsem nakonec. Bylo by sice jednoduché, abychom všechno uměli a znali hned, ale to nebylo možné.
“Jistě je brzy poznáš všechny,“ mrkla jsem na zelenookého vlčka povzbudivě, když se zmínil o tom, že by rád poznal všechny členy smečky, včetně vlčat Alfy. “Brzy bude zima, tak myslím, že většina členů se bude zdržovat v lese,“ dodala jsem s úsměvem.

Dostalo se mi sice přívětivého oslovení, ale nic nenaznačovalo tomu, že by mě rád viděl. Až jsem se lekla. Jeho výraz ostatně byl dost vážný a držení těla nenapovídalo, že by se snad mělo jednat o něco příjemného, co se mi chystá sdělit. To mě vyděsilo ještě víc a v krku se mi udělal velký knedlík. Raději jsem se posadila a modrý pohled jsem pozorně upřela na hnědého vlka. V klidu jsem přijala fakt, že je babička v úkrytu, kde odpočívá. To bylo dobré znamení. Ale podle jeho výrazu bylo jasné, že to není všechno. Vylekaně jsem pak vykřikla, když se zmínil o napadení nějakou Styx, která už tu jednou dělala potíže, takže se zotavuje. “Ach ne, to ne! Jak je to možné? Můžu… můžu pro ni něco udělat? Něco jí ulovit… Nebo ji hlídat…?“ Ptala jsem se přiškrceným hlasem a měla co dělat, aby mě nezachvátila panika. I když to nejspíš nebylo nic pěkného, trošku mě uklidnil fakt, že byla na území smečky, kde jí nic nehrozilo. A v úkrytu už vůbec. “A… co Marion, o ní také něco víš?“ Zeptala jsem se ještě na svou matku. Možná bych mohla mít štěstí a on ji potkal někde cestou. I když kdyby viděla Wolfganii zraněnou, jistě by se vrátila s nimi, aby o ni mohla pečovat.