Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Lylwelin se mi zmínila, že se chce vydat za Životem, ale podle jejích vlastních slov bylo na ni na jihu moc teplo. Nicméně pokud za ním potřebovala, musela to absolvovat. Souhlasně jsem kývla její poznámce, aby to stihla do konce zimy. Vzápětí však dodala svou nejistotu, zda to zvládla kvůli smečce. To mi trochu napovědělo, že tedy bude dost odpovědná Alfa, což bylo fajn. I když… Sarumen měl také odpovědného Alfu, takže to jistě nebyly žádné výjimky. “Hm, obávám se, že zima ještě zdaleka nekončí,“ zašklebila jsem se a při té zmínce jsem se lehce zachvěla. “Takže to jistě stihneš, ale… Máš ještě druhého Alfu k sobě? Nebo Bety?“ Zajímala jsem se a doufala, že se neptám hloupě. Jak jsem ale už dávno zjistila, není to pravidlem, aby na pozici nejvyšší ve smečce byli dva. Rozhodně to bylo podle mého názoru – ať už pár nebo jen dobří partneři či dokonce sourozenci… Ve dvou se to lépe táhne. Zvlášť, pokud je potřeba vést celou smečku. Možná v případě nějaké malé by si vystačili s jednou Alfou, jednou Betou. Ale nevěděla jsem, jak je velká ta Lylwelina.
Nevycházela jsem z úžasu, co zima dokázala vykouzlit. A tak jsem kývla na souhlas zlaté vlčici, musela jsem uznat, že to umí opravdu hezky. “No, tohle je hezké, ale jinak… Když to zaleze pod kůži a zebou tlapky, tak to není příjemné,“ odfrkla jsem si. “A ve sněhu se blbě putuje, když je ho po břicho a víc,“ dodala jsem. No, každé roční období sice mělo své kouzlo, ale zima byla taková nejzvláštnější. Možná jen tak odněkud z teplých krajin ji sledovat, jak umí takto čarovat s vodou, proč ne. Ale neříkala jsem to pro to, že bych měla náladu se s Lylwelin hádat – zkrátka jsme to každá viděla jinak, a tak to bylo v pořádku.
Vzápětí mě moje společnice ujistila, že bych nebyla u nich na obtíž. Údajně by se tam jeden zmrzlý zadek navíc ztratil. Usmála jsem se. Ještě bych to teda asi zvážila, podle toho, jaká bude situace venku. Ale nechtěla jsem se zdržovat pryč moc dlouho. Nyní jsem ale následovala Lyl, která se přesunula o kousek dál. Zvědavě jsem pozorovala místo, které jsem tedy zatím neměla čest vidět. Krátce na to jsem polekaně stáhla ocas, když ze země, respektive z jedné z děr, vytryskla voda. To jsem tedy nečekala. Jenže jsem samozřejmě nechtěla vypadat jako idiot. I když všímavou vlčici bych jistě neoblafla. “No, to je tedy zvláštní,“ řekla jsem a pokukovala kolem, jestli náhodou se situace nezopakuje, abych na to byla připravena. “A zajímavé, že tahle voda není zmrzlá taky, i když je pod zemí,“ řekla jsem zamyšleně. Nečekala bych, že by snad pod zemí mělo být kdovíjaké teplo, ale rozhodně ne takové, aby voda nezamrzla vůbec. Samozřejmě jsem neměla ponětí o tom, že voda je víc než horká.

Leden | 4 | Nicos

Ačkoliv Nicos celkem souhlasil ohledně toho, že zimy začínají být snad čím dál horší, ale víc už jsme se k tomu nevraceli. Debata o počasí byla takové neutrální téma, ale doufala jsem, že se přeci jen přesuneme na něco zajímavějšího. Ostatně, chtěla jsem o něm něco zjistit, tak by bylo dobré s tím brzy také začít. Ovšem nechtěla jsem hned skákat z tématu na téma, pěkně postupně.
Vzápětí jsem se přeci jen dozvěděla něco nového o našem Alfovi. A vlastně mě to docela překvapilo. Naklonila jsem hlavu na stranu. “Vážně? Měla jsem za to, že lov většinu vlků baví. Tak asi se najde pár výjimek,“ usmála jsem se. Já jsem vlastně nad tím ani nikdy nepřemýšlela, jestli to někoho baví nebo nebaví. Ale je to zkrátka povinná činnost, aby smečka měla co jíst. Hm! Takže jsem mohla být zvědavá, jestli to bude bavit mě. Každopádně byla jsem si jistá, že na prvním lovu budu strašně nervózní. Škoda, že bych nemohla mít po boku i babičku. Ovšem s Nicosem a Rolandem, jistě by se přidali třeba i Kessel a Islin nebo Jasnava… Nebo vůbec někdo, koho neznám a s kým bych se mohla seznámit. Raději jsem ale přestala přemýšlet nad tím, kdo by mohl vyrazit. To se zkrátka uvidí, kdo bude mít čas, až se lov uskuteční.
“A co tě tedy vlastně baví?“ Zajímala jsem se zvědavě, aby řeč nestála. Bylo to trošku jiné než s Linzirem, ale ne v křeči nebo že bychom se do toho nutili. Možná to ale bylo tím, že přeci jen byl nejvýše postaveným vlkem a já cítila respekt.
Co se týkalo nabídky spolupráce ve smečkách, to bylo tedy také zajímavé. A podle všeho si to myslel i Nicos, ačkoliv asi ještě úplně nevěděl, co přesně to znamená. “Hm, to by bylo dobré zjistit, případně se s někým ještě poradit, třeba babička s Rolandem by mohli,“ navrhovala jsem, že by to mohl probrat ještě s Betami. “Snad už bude babičce dobře,“ dodala jsem polohlasně a zahleděla se směrem k úkrytu.

Leden | 3 | Nicos

Tiše jsem si odfrkla při Nicosových slovech ohledně hrozných zim. "Řekla bych, že ta letošní je vůbec nějaká... Drsnější," poznamenala jsem a zhluboka vydechla. Z tlamy vyšel obláček páry. "Už aby bylo jaro a s ním teplo," vyslovila jsem své přání a pohlédla na temně šedou oblohu, která se nevrátila ani trošku přívětivě. Spíš naopak - jistě na sebe další sněžení nenechá dlouho čekat.
Vzápětí jsem se usmála jeho poznámce. "Rozhodně budu ráda, když nás bude dost, abych se měla od koho učit, mám co dohánět," řekla jsem a zase se zastyděla. O důvod se těšit na jaro, chtěla jsem být smečce co nejvíc prospěšná. Aspoň teda tím, že se naučím lovit kromě zajíců i něco většího. No a hlavně i v těch zajících budu muset více trénovat.
Pak jsem si vzpomněla na cizí hlas, který jsme s Rolandem slyšeli, a tak jsem se Nicose zeptala, o co šlo. Zájemce o členství ve smečce to nebyl, nýbrž údajně přišla nabídka spolupráce s Asgaarskými. Překvapeně jsem nakrčila čelo. "Hm, a to je běžné? Vlastně jsem o tom neslyšela, ale... Možná to není špatné, pokud si smečky pomáhají vzájemně a ne, aby jedna z toho měla profit a druhá ne?" Zajímala jsem se. Vlastně - o takových věcech jsem věděla velký nic. O vedení smeček nebo něčem podobném jsem se nebavila s babičkou ani Maple. Takže by bylo asi dobré si trochu rozšířit obzory a zároveň doufat, že nebudu pro Nicose tupá mladice, která ví velký nic.

//Východní hvozd

Cesta tedy nebyla žádný med. Vlastně jsem si už začala říkat, že by bylo dobré se pak hned sebrat a jít domů. Tohle nebylo vůbec dobré pro cestování. Sněhu bylo snad po břicho, místy určitě ještě víc. Ta Vyhlídka by jistě nebyla dobrý nápad. Takže možná vlastně ani tak nevadilo, že Lylwelin neměla moc času. Holt se všechno musí nechat na jaro. Nebo aspoň do doby, než sleze sníh. A přestane tak strašně mrznout.
Přestala jsem přemýšlet o cestování, které mě – snad – čeká na jaře. A – snad – po boku Linzireho. Lyl znovu promluvila, takže jsem stočila vnitřní ucho k ní, zatímco jsem se brodila sněhem. Hm, prochozené okolí rodného lesa… Hm, to se snad ani nedalo pořádně říct. Možná ta místa, která jsou hned u hranic lesa, ale skoro u žádného neznám název! “Hmh, dá se to tak říct,“ zahuhlala jsem neurčitě. “Líbí se mi tam, někdy se určitě zastav a prozkoumej si okolí,“ řekla jsem zlatavé vlčici s úsměvem.
Docela se mi ulevilo, když se Lylwelin zmínila o nemožnosti znát všechny členy. Což sama vzápětí potvrdila, protože v Mechové smečce, kde donedávna žila, také nevěděla o všech. “Ono to asi úplně nejde, každý přichází a odchází… Někdo se zdrží déle, někdo jen krátce…“ Doplnila jsem zamyšleně. A když jsem zauvažovala nad tím, kdo tam byl v době, kdy jsem se narodila a byla malá… Islin, ta ano. Ta zůstala. A Jasnava. Ale Nickolas, Vento, Kiana… Dokonce vlastně i moje vlastní sestra evidentně už nebyla členkou smečky. Odešla bez rozloučení, bez jediného slova. To mě docela bolelo. Jenže se s tím nedalo nic dělat.
Konečně jsme dorazily na místo. Až se mi zatajil dech. Vlastně to tu vypadlo úplně jinak! Tolik ledu jsem vážně nečekala. A ani dosud neviděla. Tiše jsem tedy pozorovala tu úžasnou scenérii a nestíhala se divit, jak je příroda mocná. “Já… Byla jsem tu v létě s otcem a nevlastní sestrou. Vypadalo to tu úplně jinak! Nenapadlo by mě, že se to může takhle změnit,“ řekla jsem polohlasně. Skoro jako bychom se ocitly na úplně jiném místě. Z obdivu mě vytrhla znovu moje společnice. Překvapeně jsem na ni pohlédla. Tu nabídku, abych chvíli strávila čas na území její smečky jsem vážně nečekala. Možná přeci jen nebyla tak vážná a přísná, jak se na první pohled zdálo. Nebo možná se zeptala jen ze slušnosti. “No já… Nechci být na obtíž, ale děkuji za nabídku,“ usmála jsem se na vlčici a lehce mávla ocasem. Co jsem si vybavovala, odtud to sice nebylo moc daleko, nicméně s tou sněhovou nadílkou to bude trošku složitější. Ale co už…

Souhlasně jsem přikývla, když Lylwelin rozhodla, že půjdeme raději k vodopádům. Vlastně tam už jsem byla před časem s tátou, ale to mi nevadilo. Byla jsem zvědavá, jestli vypadají v zimě stejně jako v létě. Nicméně jsem si říkala, že taková velká masa vody asi jen tak nezamrzne. Možná budou někde krusty nebo ostrůvky ledu v místech, kde je voda línější nebo tak, ale vodopád jistě zurčí dál. Rychle jsem tedy přidala do kroku, abych nezdržovala. A hlavně nepřimrzla na místo. Obloha byla temná a zdálo se, že další sněhová nadílka na sebe nenechá dlouho čekat. Takže jistě moudré rozhodnutí nejít na tu Vyhlídku. Ale rozhodla jsem se, že bych se tam mohla jít podívat na jaře. Třeba s Linzirem. I když by bylo lepší mít s sebou někoho, kdo ta místa, která uvidíme, zná, abychom věděli, jak je pojmenovat.
Náhle jsem se zarazila, protože i Lyl se zastavila. Pohlédla jsem na ni s otázkou v očích. Ona se hned pustila do vysvětlení, které místo je přesně ta Vyhlídka. Ohlédla jsem se tím směrem. Hm, i jen takhle zezdola to působilo dost impozantně a nebezpečně. Možná jsem se měla nejdřív ujistit, které místo to je, než jsem řekla, že bych tam vylezla, nicméně to už bylo jedno, zpátky se to vzít nedalo. Dostalo se mi také varování. “Dobře, dám pozor, děkuju,“ řekla jsem a trochu se usmála.
Pokračovaly jsme v cestě. Vzápětí jsem zastříhala ušima, když mi Lylwelin položila otázku ohledně počtu vlků ve smečce. Hm, tak to jsem zase byla v háji. Musela jsem chvilku přemýšlet, aby to nevypadalo, že jsem úplný neznalec, co se týče počtu členů naší smečky. “Řekla bych, že ano,“ odpověděla jsem nakonec. Vlastně pro někoho mohl být určitý počet hodně, pro někoho málo. Jenže já nevěděla ani přibližný počet! Ale dalo se to vůbec? “Ani všechny snad neznám. Nicméně Alfu máme teď nového. Maple má vlčátka, takže se rozhodla naplno věnovat rodině a předala svou pozici Nicosovi,“ rozpovídala jsem se na něco, o čem jsem aspoň něco málo věděla, když se zlatavá vlčice zmínila o obdivu k našim Alfám. Hm, a zase jsem nevěděla, jestli má Nicos vůbec někoho po boku! Než jsem ale pokračovala v dalším spílání si, Lyl se zmínila, že se nemůže na moc dlouho vzdálit a vlastně ani teď nemá moc času. “Chápu,“ kývla jsem. Možná také byla Alfou nebo Betou a měla nějaké povinnosti. I když já jsem vlastně ji nenutila, aby mi dělala průvodce. Navíc tohle místo už přeci jen trochu znám, tak jsem doufala, že bych mohla poznat nějaké jiné, proto jsem souhlasila s tou Vyhlídkou. Ale bylo možné, že Lylwelin zná jinou cestu vedoucí od vodopádů, než kterou jsem odešla já.

//Kaskády

Leden | 2 | Nicos

Docela se mi ulevilo, když mě Nicos s úsměvem ujistil, že neruším. Nebo… Hmm… Ulevilo? Možná asi trochu jo. Tak co mi je, vždyť by se nestalo nic strašného, kdyby měl nějakou práci nebo na někoho čekal, holt bych si šla zase po svých. Naštěstí jsem ale nemusela. Hned jsem dostala otázku ohledně lovu. “No, vlastně jsme nesehnali nikoho, mluvila jsem o tom s Rolandem,“ začala jsem s odpovědí. “Asi bychom to ani nestihli, protože začalo vzápětí celkem dost sněžit, ale jsme domluveni na jaro, že seženeme pár vlků a vyrazíme,“ řekla jsem s úsměvem. Docela jsem se na to už těšila. Byla jsem přesvědčená, že s Rolandem po boku se nestane nic nepříjemného a všechno v klidu zvládne. Byl jako můj otec, který… No, žil svůj život jinde. A ani máma mě nenaučila lovit. Takže takový jakýsi mentor v podobě Bety a partnera mojí babičky byl ideální varianta. “Přitom jsme nedávno slyšeli nějaké cizí vytí. Nějaký nový zájemce o členství ve smečce, nebo nějaký otrapa?“ Vzpomněla jsem si na ten cizí hlas, který jsme během konverzace slyšeli a který Rolanda chvíli lákal, aby se tam šel podívat, ale když zjistil, že Alfa to vzal v pohodě do svých tlapek, už to nemusel řešit.

Leden | 1 | Nicos

Tiše jsem se procházela lesem. Vlastně to bylo na jednu stranu docela příjemné být chvíli sama. I když žádná z mých posledních společností nebyla nepříjemná. Samozřejmě pokud jsem nepočítala Rigela, ale toho jsem se snažila vytěsnit. Rozhodně bych ale měla pomalu přemýšlet nad tím, že je na čase začít poznávat členy smečky. Nebo ani ne tak přemýšlet, ale rovnou konat! Ostatně jako pečovatelka bych měla minimálně vědět, jestli někdo nebude mít vlčata nebo nedávno nepřivítal nějaká na svět. Těžko říct, zda se jim hodila tlapa od takové mladice, která ještě s vlčaty vlastně nepůsobila, ale… Někdy se začít musí. A já jsem byla rozhodnutá dělat svou práci co nejlépe. Hlavně jsem věřila, že to bude jednodušší, než s mou nevlastní sestrou. No jo, jenže co kdybych narazila právě na nějakého takového protivu nebo dokonce někoho, kdo by mě nechtěl poslechnout! Co by… Musela bych si poradit. Zkrátka se budu muset naučit být dost autoritativní.
Jak jsem tak bloumala lesem a v myšlenkách, málem jsem přehlédla rezavý kožich, který se zrovna rozhlížel kolem. “Jé, málem jsem tě zašlápla,“ usmála jsem se na Nicose omluvně. “Snad neruším,“ dodala jsem ještě. Vlastně to také nebylo špatné, že bych měla možnost si zase trochu s Nicosem popovídat, minule jsme to vzali dost zkrátka, takže pokud měl chvíli čas, mohli bychom se trochu líp poznat.

Možná jsem přeci jen nešlápla vedle, když jsem zkusila navrhnout, že by se mi hodil průvodce po okolí. Evidentně to vlčici zaujalo, aspoň trošku. A nasadila trochu uvolněnější postoj i výraz, nicméně pořád dost ostražitý a nepřístupný. Možná to byla její běžná tvář, ale nad tím jsem už nekoumala. Raději jsem uvažovala nad její nabídnou – mohly jsme se jít podívat k vodopádům nebo na Vyhlídku. Podle jejího popisu zněla skvěle, aspoň bych dobře viděla, co kde je. Nicméně v tomhle počasí to asi nebude vůbec snadné. “Já… Asi bych si na tu Vyhlídku troufla, ale jestli myslíš, že to bude moc nebezpečné, tak klidně můžeme k těm vodopádům,“ řekla jsem nakonec s mírným švihnutím ocasu. Byla určitě starší než já, takže jsem rozhodně věřila jejímu úsudku. I když nebylo vyloučeno, že by to mohla být past. Jenže… To by přece sama nezmínila, že to nebude nic snadného a rovnou by mě tam táhla. Snažila jsem se uklidnit.
Lylwelin měla evidentně přehled o tom, kde se moje smečka nachází. Souhlasně jsem přikývl. “Ano, přesně tam,“ usmála jsem se a přešlápla z nohy na nohu. Začínalo být docela nepříjemné chladno, když se jeden nehýbal. Vzápětí mi ukázala, kde žije ona – jméno Ageronské smečky mi nic neříkalo, dokonce ani ta místa, kde se nacházela, takže jsem jen kývla. “To je celkem blízko,“ zmínila jsem, i když nevím proč, asi abych úplně nemlčela. Samozřejmě jsem taky nechtěla přiznat, že ta místa neznám. No, měla jsem co dohánět. A proč čekat na jaro a Linzireho, mohla jsem zkusit už nějaký ten průzkum s Lylwelin, i když to nebude nic jednoduchého vzhledem k počasí.

Pořád jsem vlčici ostražitě pozorovala a snažila se být připravena na všechno. Ale zatím nevypadala, že mi chtěla skočit po krku, i když moc přívětivě se zatím taky moc netvářila. Tak jsem si nebyla jistá, jestli bych neměla zatroubit na ústup a jít si zase po svém. Evidentně jsem teď neměla štěstí na to, abych potkala nějaké nové tváře. Nebo nové ano, ale milé… Nemohla jsem ale přece dát na první dojem, třeba byla vlčice fajn, jen se měla také před cizinci na pozoru. Ať tak nebo tak, nejspíš ji na mé odpovědi něco zaujalo, když navázala na mou poznámku o tom, jak jsem na tomhle místě poprvé. V duchu jsem protočila oči. Hm, nemohla jsem přece dát najevo znovu, jak jsem neschopná a neznalá, ale… Rozhodla jsem se to trošku zaonačit. “V poslední době jsem se spíš vyskytovala v jiných místech,“ vysvětlila jsem, jak to možné. I když by bylo docela fajn mít průvodkyni, která by mi aspoň některá území ukázala, a hlavně bych je poznala jménem. “Tak… průvodce v těchto místech by byl fajn,“ řekla jsem nesměle a střelila po ní pohledem doplněným mírným úsměvem. Vzápětí už jsem si začala říkat, že bych se měla představit – třeba by to dopadlo na úrodnou půdu, že nejsem nějaký nevychovanec. Ale vlčice mě předběhla, představila se jako Lylwelin. “Zajímavé jméno,“ usmála jsem se na ni mile, snad i dost upřímně na to, jak jsem to opravdu myslela. Letmo jsem pak pohlédla na její jizvy a zvláštní přívěšek na krku. “Já se jmenuji Feline. Žiju v Sarumenském lese,“ dodala jsem ještě své bydliště, pokud by ho znala, nebo některé vlky odtud, možná bychom měly nějaké konverzační téma, pokud by se vlčice rozhodla dělat mi chvíli společnost.

Málem jsem nadskočila, když jsem blízko sebe uslyšela cizí hlas. Nejspíš jsem byla pořádně zamyšlená, že jsem si nevšimla vlčice, která se tu objevila. Tedy, stála dost daleko na to, aby byla ve střehu, kdybych náhodou chtěla být hrozbou nebo aby nenarušila můj osobní prostor. Podle jejího přísného výrazu a rázného hlasu jsem si však uvědomila, že bych možná měla být ve střehu hlavně já. Bože, hlavně ne další Rigel, na to fakt nemám náladu, blesklo mi hlavou. Vzápětí jsem si uvědomila, že bych měla odpovědět. Co to chtěla vědět? Jo, už vím. “Ne, neztratila,“ řekla jsem odměřeně lehce ochraptěle, takže jsem si odkašlala, aby můj hlas zněl normálně. Hlavní bylo také zachovat klid. “Jsem na tomhle místě poprvé, tak se rozhlížím po okolí. A zjišťuji, jestli tu náhodou někdo není,“ odpověděla jsem, i když vlastně vlčici mohlo být úplně bublifuk, co tady dělám. Nicméně mohla jsem tak aspoň dát najevo, že nejsem žádná namachrovaná blbka, která by vyhledávala konflikty.

Prosinec (5/10) | Linzire

Když jsem teď měla plné břicho, začala jsem přemýšlet, co bychom tak mohli ještě probrat. Nebo možná bychom se mohli jít někam projít. Linzire se však momentálně zajímal, kde přesně se jihu se Sarumenský les nacházel. Málem jsem se zakuckala. Naštěstí jsem neměla v tlamě žádné sousto, jinak bych se asi udusila. Byl to takový trapas! Snad ještě větší než fakt, že neumím lovit. Horečně jsem začala lovit v paměti nějaký záchytný bod. Vůbec jsem neměla ponětí, co kolem našeho lesa je. Jako hlupačka jsem se ani nezeptala Rolanda, když jsme se byli projít kolem hranic, jak se jmenují místa kolem Sarumenu. Pak mi ale přeci jen něco naskočilo. “Uhm, no blízko teče řeka Tenebrae,“ zahuhlala jsem. Snad tedy dost srozumitelně, aby si ten název přebral, i když jsem si nebyla úplně stoprocentně jistá, jestli je to správně. Tene to bylo určitě, ale… Uuuuh, ty jsi vážně pako, Feline! Ani nemůžeš popsat, kde je tvůj domov! Vynadala jsem si.
Vzápětí jsem byla zabraná do očisty svého kožichu, respektive tlamy, že jsem nestíhala vnímat okolí. A tak jsem byla docela překvapená, že jsem najednou skončila na zemi celá. Nemohla za to gravitace samotná, Linzire mi pomohl – evidentně nějak špatně šlápnul nebo škobrtnul či snad to bylo schválně, i když se vzápětí omlouval, také asi ne – a váleli jsme se ve sněhu. “No, těžko říct, nevidím na sebe, ale snad jsem čistá. Ty už máš kožíšek zase jako nový,“ zazubila jsem se na něj, zvedla se a oklepala se.

//Třešňový háj (přes Zarostlý les)

Přede mnou se objevil les. Na jeho okraji jsem se zastavila a zavetřila. Nic nenasvědčovalo tomu, že by tohle území patřilo nějaké smečce. Ale raději jsem ještě očuchala pár stromů. Pořád nic. Takže s úlevou jsem prošla mezi stromy a rozhlédla se. Bylo tu ticho a pusto. Jen jeden letmý cizí pach se tu vznesl, ale už byl docela slabý. Evidentně tedy dotyčný jen před pár dny procházel. "Zvláštní," zavrtěla jsem hlavou.
Došla jsem docela daleko, aniž bych potkala živáčka. Tak jsem začala uvažovat, jestli bych se neměla vrátit. Jak jsem vyšla s dobrou náladou, teď mi docela dost klesla. Asi jsem byla moc optimista. Lepší čas na toulky bylo spíš jaro nebo léto, možná by pak byla větší šance někoho potkat. Nebo bych snad mohla ještě změnit směr a jít se podívat někam jinam. Třeba bych mohla mít štěstí.

řeka Kiërb

Tiše jsem pokračovala v cestě dál. Ani jsem si neuvědomila, jak rychle jsem se ocitla celkem daleko od domova. Ale to stejně nebylo podstatné. Jen mě mrzelo, že jsem tu sama, tak nemám s kým sdílet pocity. Nebo případné zážitky. A za celou dobu jsem nepotkala ani živáčka. Ani tady, když jsem se rozhlédla. Byla jsem v nevelkém lesíku, kde stály holé stromy. Na jaře nebo v létě to tu muselo vypadat moc hezky, i když jsem nevěděla, jak se ty stromy jmenují a co na nich roste, pokud něco. Ale co už.
Evidentně tu ale nebylo moc živo, protože kromě toho, že jsem nikoho neviděla, jsem ani necítila žádné pachy. Sice byla zima, nicméně počasí bylo celkem přívětivé na procházku. Zkusila jsem tedy pokračovat dál. Třeba by se mi mohlo poštěstit potkat někoho na jiném území.

//Východní hvozd (přes Zarostlý les)

//Sarumen (přes Tenebrae)

Chvíle strávené s Rolandem mě naplnily dobrou náladou a optimismem. Už dlouho jsem se necítila tak fajn. No, i když možná bych tím křivdila Linziremu, s ním mi také bylo moc dobře. Každopádně to rozehnalo moje chmury, ačkoliv se nedalo říct, na jak dlouho.
Momentálně jsem se rozhlížela v okolí řeky, který byla snad nekonečně dlouhá. Byla jsem si jistá, že jsem tu zatím nikdy nebyla. Docela škoda. Zastavila jsem se a užívala si tu pěknou podívanou. Sněhu bylo docela dost, ale kupodivu ne tolik, aby způsoboval při cestě komplikace. Slunce pěkně svítilo, i když nehřálo a bílá pokrývka se třpytila. Když jsem se dostatečně pokochala, vybrala jsem si jeden z kamenných mostů, abych se dostala na druhou stranu. To byla také zajímavá věc, docela by mě zajímalo, kde se to tu vzalo.

//Třešňový sad (přes Klimbavý les)

Ukázalo se, že Roland je gentleman. Podle mého mínění tedy musel asi chvilku přemýšlet, jak by můj výtvor nazval, nicméně abstraktní bylo dost neutrální a kulantní. Ale nenechal se pobízet, hned se také pustil do díla, takže jsem ho zvědavě pozorovala. Na rozdíl ode mě ale netlačil do sněhu záda, nýbrž bok. Za pár okamžiků vyskočil a měli jsme jasno. Nebylo to sice také nijak dokonalé, ovšem o dost lepší, než to moje. "Rozhodně lepší otisk," ohodnotila jsem s úsměvem. Ještě tu byla možnost se rozplácnout na břiše s nohama do stran, ale něco mi říkalo, že ani tenhle způsob by asi nedopadl úplně nejlépe. Na druhou stranu to bylo pro zábavu a tak je přeci jedno, jak to vypadá.
Jakmile se ozvalo zavytí, můj společník také poznal, že se jedná o nějakého cizince. Než jsme však stačili cokoliv jiného vymyslet, respektive jít se tam podívat sami jako první, už se kolem mihnul Nicosův kožich. Usmála jsem se a kývla. "Zdá se, že má poslední dny docela napilno," prohodila jsem s úsměvem. Byly dny, kdy byl absolutní klid a nic se nedělo, ovšem to momentálně nebyl případ našeho nového Alfy.
Znovu jsem stočila modrý pohled k Rolandovi. Trochu jsem posmutněla, ale samozřejmě jsem chápala, že si chce odpočinout. A jako správný zástupce Alfy se chtěl ještě ujistit, že je v lese jinak vše v pořádku. "Chápu a děkuji za příjemně strávený čas," usmála jsem se na mohutného vlka. "Pozdravuj ode mě babičku, přijdu se za ní pak podívat," dodala jsem a vydala se jiným směrem. Nakonec - proč si na chvíli zase nevyjít na nějakou tu procházku.

//Kiërb (přes Tenebrae)