Feline a Nerissa. Dvě sestřičky, které byly překvapením pro svou maminku. V něčem jsou stejné, v něčem odlišné jako den a noc. Nedají však na sebe dopustit a jedna druhou podporují.
V čem se Feline neliší od své sestry? A vlastně se ani neliší od jiných vlčat – je veselá, hravá, zvídavá. Ráda vyvádí všelijaké skopičiny, hraje různé hry. Nejraději má však ty, během kterých se i něco naučí nebo dozví. Ráda objevuje svět kolem sebe, takže pro ni je ideální, pokud ji na (pro ni dobrodružných) výpravách za poznáním doprovází někdo, kdo může odpovědět na její otázky. Hlavní i doplňující. Co je tohleto, k čemu je tamto, proč se děje tohle. A je fajn, když si může sama vyzkoušet, jak něco funguje. Je jedno, co. Chtěla by se toho o světě dozvědět co nejvíc. Že by snad někdo něco nevěděl? To snad ne!
V čem se Feline liší od své sestry? Ačkoliv nemá vyloženě žádnou špatnou zkušenost, je spíše nedůvěřivá. Hlavně k cizím vlkům. Je jedno, jestli je to člen smečky nebo tulák. Chvilku trvá, než se s dotyčným trochu seznámí, aby se rozmluvila. I tak ale raději ještě spíš dává pozor na to, co říká. Než k němu získá takovou důvěru, aby ho považovala za svého přítele a pustila do svého srdíčka, to už může být složitější. Pravda, pár takových vlků, které považuje za blízkou rodinu, se ve smečce najde. Jsou to ti, kteří o ni pečovali, když se právě ocitla na tomto světě a její maminka si moc s nimi nevěděla rady. To jsou ti, kteří ji provázejí od narození a těm věří. A pokud si získáte Feline na svou stranu, máte zaručeno, že máte vedle sebe nejlepšího parťáka do nepohody, na kterého se může absolutně v čemkoliv spolehnout. Když se jí ale někdo něčím nepozdává, třeba chováním, vzhledem nebo názorem, který ona nesdílí, moc se ke snaze přátelit se ona sama nehrne.
Narodila se sice v zimě, a i když je sníh fajn na dovádění a hry, moc ráda ho nemá. Vlastně nejen sníh a studený led, ale vůbec celou zimu. Mnohem spokojenější je, když má pod tlapkami teplý zelený koberec a kolem voňavé rozkvetlé stromy a květiny. Kdo by také neměl. A když se do kožíšku opírá příjemné hřejivé slunko, to je teprve balzám pro její duši!
V jídle není vybíravá, slupne vlastně všechno, co se nabízí – myši, zajíce, vysokou i ryby. V případě nouze i nějaké to ovoce, ale maso je maso. A ona je přece masožravec.
Ačkoliv neví, že po otci, zdědila po něm příjemný melodický hlas. Trošku výše položený, ale není nijak uším nepříjemný. Kde se však vzala světlá barva? To neví. Možná něco z dědictví po dědečkovi Noktisielovi, který ale byl o něco tmavší. Možná dědictví po předcích z otcovy strany, o kterých nic neví. Nijak ji to ale netrápí, že není podobná nikomu z blízké rodiny (které zná) – zkrátka to bere, tak jak to je. Kromě toho je vysoká, štíhlá a pohybuje se s určitou elegancí, aniž by se o ni snažila. Možná to někomu může připadat, že je namyšlená princeznička – ale jen tomu, kdo ji nezná. Ostatní vědí, že je to dobromyslná veselá slečna, které vůbec nevadí si světlý kožíšek zamazat blátem.
Nemá ráda hádky. To se raději odklidí někam stranou a počká, až se to samo přežene. Nebo vyřeší. Problémům se snaží vyhýbat, protože je neumí moc řešit a když, tak není jisté, zda dobře. I když ono je správné řešení lecjakého problému dost složité. Pokud vůbec nějaké správné řešení je. Také se jí příčí, když někdo zvyšuje hlas, nebo dokonce křičí, obzvláště na ni, ať už právem nebo neprávem. To stáhne ocas, zapíchne oči do země, sklopí uši a nejraději by se propadla hluboko pod zem. Nebo se aspoň zavrtala pod kožešiny do úkrytu.

Psalo se 24. prosince 2023. Pro spoustu vlků běžný zimní den. Možná až moc chladný. Jinak ničím zvláštní. Až na jednu výjimku: v Sarumenském skalisku přivedla na svět dvě dcerky Marion, dcera Sarumenské Bety Wolfganie. To, co se stalo, bylo pro ni překvapením. Nebo ještě lépe - šokem. A nejen pro ni, ale také pro její matku a celou smečku. Mari však měla štěstí, že na to nebyla sama. Spolu s ní tehdy v úkrytu byli další přátelé, kteří se pomáhali starat. Vento, Nickolas a Jasnava se starali o dvě malé princezny, jako by byly jejich vlastní. Marion aspoň získala dost času se s tím pomalu srovnat a postupně se učit, jak se do péče o vlčata zapojit. Samozřejmě také velkou oporou zmatené Marion byla její matka Wolfganie.
Protože bylo známo, že Marion nemá partnera, samozřejmě od někoho ze smečky padla otázka, kde mají tatínka. Jelikož ale mrně nevědělo, co to slovo znamená, běželo se nejdříve otázat maminky. Dozvěděla se tak, že s nimi není. Takže to Feline přijala jako fakt, a dál po tom nepátrala. Aspoň zatím.
Brzy nastal čas, kdy Feline a Nerissa byly dost velké a silné, takže se mohly jít poprvé podívat ven do rodného lesa. Právě začínalo jaro, zrovna se jim podařilo vychytat déšť, který ale naštěstí trval jen krátce, takže si sestřičky mohly nerušeně hrát a přitom poslouchat vyprávění od maminky, která se pomalu do své role dostávala, jak brzy ve velkém pokvetou květiny a stromy. Také došlo na objevení zvláštního tvora, který nesl svůj domeček na zádech – tak se seznámily se šnekem, ovšem vzápětí bylo po něm. Vlk, který se objevil ve společnosti malých sestřiček a jejich maminky, dobrácký a koktající Rayster, který šneka snědl. A protože mu neudělal dobře, byli všichni tři od Marion poučeni, že se tito tvorové nejedí. Pak společně vyrazili na krátkou procházku mimo les. Feline měla už o něco více rozumu, nemohla si odpustit, aby opět nezkoušela zjistit, kdo je jejich otec a proč s nimi není. Přeci jen se před časem z pohádky, kterou jim vyprávěla teta v úkrytu dozvěděla, že tento vlk je důležitý, protože ten pohádkový chránil svou dceru před zlým vlkem, který to s ní nemyslel dobře. Takže se konečně dozvěděla, že jejich tatínek s nimi nežije, ale je v jiné smečce, a nejspíš o nich ani neví. To pochopitelně Feline mrzelo a doufala, že se jednoho dne s ním přeci jen setká. Také zjišťovala, kde je Marionin otec, protože znala jen její maminku – takže to byl pro Feline další úkol: vyzpovídat babičku ohledně tatínků. A vlastně dalších členů rodiny, protože maminka měla jistě také nějaké sourozence. Bohužel se později dozvěděla, že dědeček, jehož podobnou barvu kožíšku nosila, již zemřel, ovšem byl to velice statečný vlk. Jak také správně tušila, maminka měla dva bratry, ale o žádném z nich nevěděla ani ona, ani Wolfganie. Kde a jak momentálně žijí, jak se mají.
Během procházky se Nerissa zdržela někde s Raysterem, nebyla účastnicí události, která následovala. Potkaly vlka, který, jak se vzápětí ukázalo, je jejich otec jménem Adiram. A bylo to překvapení nejen pro malou vlčici, protože nečekala, že se s ním potká tak brzy, i když si to přála, ale ještě větší pro něj, protože samozřejmě netušil, že má dceru. Vlastně dokonce dvě. Nicméně vypadalo to, že se s tím docela rychle srovnal, dokonce se o ni zajímal. I když to bylo takové zvláštní a nesmělé, tuhle chvíli Feline nikdy nezapomene. Bohužel spolu nestrávili moc času, protože se vraceli do lesa, Adiram chtěl poznat i Nerissu, jenže momentálně nevěděli, jestli ji Rayser odvedl zpátky nebo se ještě někde spolu toulají. Zpátky v lese zjistili, že Nerissa doma ještě není, Adiram prohlásil, že ji půjde hledat a od té doby ho Feline neviděla. Věděla aspoň, že žije v Borůvkovém lese, takže si předsevzala, že jakmile to bude možné, půjde ho navštívit. Sice ji zkoušel lákat, aby žila s ním, ale to pro ni bylo nemyslitelné. Chtěla sice trávit čas i s ním a poznat ho, ale rozhodně nechtěla opustit smečku, les, sestru, matku, babičku. Sestry se potkaly o pár dní později, takže Feline mohla Nerisse popsat, jak se potkala s jejich otcem, který ji chtěl taky poznat, ale ona nebyla v lese. Vydal se ji dokonce i hledat, ale podle všeho ji nenašel, když se nepotkali a on se vlastně ani nevrátil, aby dal vědět.
Aby spolu strávily nějaký ten společný čas, vypravily se Wolfganie, Marion, Nerissa a Feline na procházku k Životu, mocnému nadpřirozenému stvoření, které všechno ví, všechno zná, umí pomáhat i s magiemi a dokonce i vlastnostmi vlkům.