Příspěvky uživatele

Setkání s vlčicí bylo velmi krátké a vlastně to poutníkovi ani nevadilo. Byla potřeba se vydat někam, kde by případně mohl složit hlavu a přečkat noc. Byl až moc odhodlaný na to, aby se už nyní zastavil. Nad setkání s cizinkou se víceméně nepozastavil a klidně se brzy vydal vpřed.
Končiny se otevíraly jako vřelé náruče, které mu chtěly ukázat cokoliv co v sobě skrývaly. Brzy se začínal pomocí sklouzávání dostat z hory, kdy si zároveň i prohlížel okolí, které mu bylo tak moc cizí. Hodlal tedy cestovat kamsi dál. Hodlal se posunout snad více k jižní části místa. (Co za kraj jsem vlastně našel?) jakoby si tu zásluhu osudu přidal sám sobě jen tak. Cožpak zapomenul na jeho krutý osud a cestu, kterou Fedyor bude muset v budoucnosti vykonat?
Kdoví, zda si mladý vlk uvědomoval břemeno, které nesl na svém hřbetu. Cesta byla dlouhá, trnitá a ne rozhodně krátká. Samotný se už nyní vypořádával s překážkami osudu, které dokázal potkat. A nyní už začínal procházet cizím krajem, který začínal objevovat.

→ Severní Galtavar

Zastrašila ho ihned svým buranským chováním, které z její podstaty začalo vycházet bez sebevětší snahy samce. Ten se raději zastavil jen pár kroků od ní, zatímco si samici začal prohlížet. Byla přikrčená, hlavu svírala ramena jakoby čekala od cizího okamžitý útok, který by jí mohl ublížit. „Nemám zapotřebí být tvým katem.“ vyslovil s přízvukem. Hlas měl znělý, přízvuk byl pro cizinku rozhodně cizí a on si ji začal jen v tichosti prohlížet. Tělo poseté znamínky bojovníka či hloupých rozhodnutí, byly to jizvy... a jemu stále dávala tolik podivných otázek, které by mu cizačka mohla zodpovědět. „Tvá maličkost magií neoplývá, a tak hledáš záminky nesnášet ty, kterým bylo dopřáno?“ pokusil se zeptat, možná zněl pro cizinku neurvale - nebyl to záměr. Vnímal ji jako možného protivníka, pakliže by kolem ní nenašlapoval opatrně... Rozhodně větším protivníkem než jeho otec nebyla, tím si byl jist. Jakožto vychovaný syn, poutník a podivný příchozí hodlal ctít starší krajany, kteří se mu postaví do cesty. Hodlal vůči ní i nim držet všechnu cnost, pakliže mu budou přát. „Nazvat tě prokletím mohu taktéž, ale neudělám to, nemám nutkání... poslyš, kam... zamířit nynějš mohu ochladit své tlapy a nechat zmizet nepříjemný oheň z vyschlé tlamy?“ optal se vlčice, kterou sledoval a nakonec se pokusil podívat kolem, hledaje případného útěku či jiného zajímavého vlka, který by mu dodal nezbytného.

➙ Údolí

Cestování bývalo Fedyorovým druhým jménem. Stal se z něj poutník, který nenacházel místa, kde by s klidem mohl svou hlavu složit a na chvíli přestat přemýšlet nad tím vším. Čas jest mým prokletím? Čas je minulostí, kterou doprovázeje nestrategické kroky cizáků-, přemýtal, zatímco si prohlížel sráz, ze kterého se nyní hodlal sesunout se sklouzajícím sněhem, který by mu za jiných okolností, možná, pod tlapami začínal tát. Tady však byl chlad mnohem větší, sníh dělal i jakýsi záchytný a zrádný bod, který ho brzy mohl dostat pod hlínu... To nebylo zatím v úvahu. Míti plášť, zřejmě by jej držel na hlavě a s opatrnými kroky, zachycujíc se, začal pomocí ocasu balancovat při sestupu dolu. Kraj, do kterého právě přišel, byl mnohonásobně chudší a divočejší... rozhodně mu nepřipomínal království, to, odkud zbabělec utíkal. Pokud to bylo však bráno jako útěk před místem, nežli před osudem?
Hlavu brzy zarazil nešikovně do sněhu, když našedlé čelo bylo tím jediným, co okolí mohlo vidět. Vytáhnul ji během chvíle opatrně z neústupného chladu a s otřepáním otevřel modré talismany, oči, doprovázeny a barveny hlubinami moří a oceánů jenž mísíc se dávaly najevo okolí jeho zvláštnost. Brzy se vlk podíval po okolí, začal hledat možné stopy... či zkrátka poutníky.
Brzy zachycujíc pach vnímal, jak mu vůně samice vniká do čumáku. Nebyla pro něj tak zajímavá jako na začátcích jara, ale... i tak mohla poskytnout informace o místě, kde právě byl. Vydal se tedy k ní a odhodlal se začít i interakci: „Zdravím,“ vyslovil slovo, které podpořil zvučností hlubokého tónu.