Gallirea - Příspěvky uživatele

KALAMITA Ulov malé zvíře (např. ptáček, myš, lasice, veverka) alespoň ve dvou různých lesích, sám! 1/2

Nebyl si jistý, jakou rodinu má. Taky nechtěl příliš zasahovat do rodinných vztahů vlčice, kterou prakticky znal jen pár dnů. Byla však příjemnou společností, která naučila Fedyora o novém kraji mnoho.
„Nikdy nevíš,“ podíval se do prázdného lesa a zavřel oči, nadechnul se, „občas i ti nejbližší dokážou zradit. Bolí to násobně víc.“ a vydechnul. S plnými plícemi se mu mluvilo poměrně náročně. Chtěl proto i najít jiné téma, než rodina. Ta pro něj v poslední době byla už poměrně velkou minulostí, ke které se aktuálně nehodlal hlásit. Ač... jak se měli sourozenci? To netušil.
„Docela přituhuje,“ špitnul k ní a podíval se po okolí. Sám nejedl už pár dnů, jelikož byl na lov poměrně oslaben a následně se podíval směrem k potencionální kořisti. Zajíc? Bylo to možné?
„Poměrně dlouho... hele,“ špitnul a pokusil se odlepit přimrzlé tělo od sněhu, ve kterém nyní leželi.

Sledoval ji a rozhodně naslouchal tomu co říkala ohledně těch okřídlených. Bylo to něco zajímavého a nového, co Fedyor za svůj život neměl šanci vidět. Měl čirou krev, která v sobě nenesla známky žádné degenerace či podivností, které by musel skrývat či dávat k obdivu. Proto začínal cítit, že její známost opeřeného vlka byla... vskutku nezaměnitelným poznatkem, který by rád více poznal.
„Nejsou rodina? Asi jsem to popletl... myslel jsem že jste si nějak blízcí, omlouvám se.“ probudil se z nekonkrétních myšlenek, když se Siberia rozpovídala o dalších věcech, o které ji tak nepřímo požádal. Chtěl být jejím slovům a jí samotné blíž. Věděla toho spoustu, znalosti hodlala sdílet a neměla potřebu cokoliv zazdít. Mohl tak lépe pochopit místní svět, kraj a případně i přistoupit k monarchii, u které by se mu mohlo dostat jistého zastání.
Hleděl ještě chvíli na nebesa než se pohledem přiblížil k šedé vlčici.
„Je to možné... jestli to ve vašem rodu je, je možnost, abys okřídlené vlče měla i ty.“ a podíval se na šedou vlčici, kterou si opět prohlížel. Charakteristická maska o dvou černých linkách, které mizely do našedlé srsti, která se následně začala opět měnit v tmavý popel.
„Severku mám taky rád. Je zařivější... dokáže vlku pomoc kdykoliv potřebuje. Nezklame.“ usmál se k šedé a následně modrýma očima začal opět bloudit v rozprostřené obloze, která byla nad nimi. „Někteří sourozenci musí být slabší, aby ostatní mohli vyniknout,“ a ušklíbnul se do úsměvu, který byl tak trochu křivý, ale chtěl ji jen navést na kapku škádlení, „máš aspoň víc prostoru vyniknout. Ty jsi chytrá, tak... třeba ti dává prostor abys vynikla. To jsem ještě... jsi unavená? Nechceš doprovodit ke smečce? Jen aby se o tebe nebáli.“ přiznal k ní a podíval se po okolí.

Zavrtěl nad tím hlavou do nesouhlasu. Nebyl si rozhodně vědom toho, že by poznal opeřeného vlka, který by dokázal létat. Muselo to být nemožné!
„Slyšel jsem mnohé příběhy, ale takový jsem, upřímně, šanci slyšet ještě neměl. Jak takový vlk může žít? Dají se ta křídla dědit či to ojedinělá chyba matky přírody?“ trochu v hlase žárlil. Kdo by narostlá křídla rád neměl... on velmi, jistě by jej dokázal využít při boji se svým otcem, ale to rozhodně nebyl tento příběh.
„Takže se to dá získat i dědičně?“ nadzvednul by býval obočí, kdyby jej dokázal tak schopně ovládat. Mimické svaly měl učenlivé, ale stále byl spíše přizpůsoben jako typický vlk; sotva znal gesta tlapami, která někteří ze zástupců podobné rasy rádi využívali - on nikoliv.
Následně se podíval kolem, přemístila se debata k, jemu, známějšímu tématu, které zde i ocenil. Krásná zimní krajina, útočiště, které mohl v těchto místech najít... „Myslíš?“ a podíval se na nebe, které začínalo skrývat veškeré stopy po Slunci, „noc má svá kouzla... Někdy je při ní vlk mnohem ostražitější, ale zároveň... jedná se o jevy, které jsou fascinující a tak krátce viditelné. Máš nějakou.. oblíbenou hvězdu?“ pokusil se zabrousit do témat, kde by možná dokázal i on něco víc říct. Okřídlení vlci... ach ta dnešní generace!
„Cestování není nebezpečné, pokud máš na to předpoklady. Vlastně ani mít nemusíš... musíš jen vědět co žrát, jak získat vodu, když zamrzají jezera... Je to o zkušenostech, které určitě někdy získáš. Tvůj bratr, je to odvážný vlk?“ optal se a následně začal větřit.
„S medvědy? Ti si hledí svého. Nemají potřebu útočit, pakliže je neohrozíš... pro to využiješ pachy, sleduješ stopy, zda nejsi v místech jejich teritoria.“

→ Jižní Galtavar

Pokračoval klidným krokem za Siberiou. Prohlížel si zároveň okolí, po kterém se sem tam toulal jeho pohled, který zachytával nějaké body. Chtěl si být jist, že se prochází místy, která brzy opustí. Následně svou hlavu přetočil na Sib, která se z ničeho nic dala do řeči.
„Má křídla?“ zopakoval podivnou poznámku o její alfě, která ji možná lehce zarazila, „narodil.. narodila se s křídly?“ pokusil se trochu o získání informací a prohlédnul si mladou vlčici, která mu začínala tak nepatrně líčit vícero věcí než on sám chtěl, ale nebránil se. Bude se to hodit. Ne ve zlém. Nejsem jako otec. pokáral se a následně se zaposlouchal do dalších slov vlčice.
„Nežil, nežil. Jenom se toulám... nikdy jsem smečku neměl.“ odpověděl a následně se zastavil kousek od vlčice a sledoval okolní flóru, která se krásně rozprostřela. Nádherná.
„Tak tady je to vhodné místo?“ podíval se směrem na Siberii a usmál se.

→ Velké vlčí jezero

Následoval Siberii, kterou si sem, tam i prohlédnul. Zdála se mu mladá, tedy alespoň trochu mladší než byl on sám. Mohl tedy využít její neznalost, ale... takový on nebyl. Hodlal jí tedy vysvětlit pojem „kult“ ve výrazně jednodušší verzi, aby to byla schopná pochopit. „Je to skupina vlků, která v něco věří. Obvykle mají jednoho vlka, který pro ně je považován za „vůdce“, chtějí se mu vyrovnat a mnohdy pro to obětují víc než jen svou duši a osobnost.“ pokusil se vysvětlit, byl to však poměrně obsáhlý pojem, který znal ještě z dob s matkou. Kulty se v království pohybovaly...
„Je dobré znát původ svého jména,“ usmál se k ní a následně, když začala povídat, otočil se směrem za ně. Tlapu nechal našlápnutou, zatímco hlavou se rozhlížel po křupajícím sněhu, který byl za nimi slyšet. Bylo to nějaké stvoření. Někdo. a možná na chvíli vytvořit i kožní řasu na čele od mračení. Nebyl si tímto jistý, ale když se pokusil zavětřit... Není to on. A stáhnul uši.
Pohled následně otočil k Sibi, která už mohla být napřed a on se ji rozhodl dohnat mírným poklusem. Avšak, to něco, ho znervózňovalo to podivné křupání.

→ Smrkový les

Bylo možné, že kraj neměl až tak vyspělí společenství, která by se zde mohla nacházet. Sic ho to i docela zaráželo, ale co s tím udělá? Podivné místo, očekávaje zde vyšších znalostí. Může být pouze její neznalost. popřemýšlel sám pro sebe, jelikož mu to přišlo i trochu podivné...
„Možná, že si na ně ještě nenarazila. Kultům bych se vyhnul.“ poradil jí a následně se podíval po okolí, zda neuvidí nějaké další místní vlky. Od těch by třeba něco málo zjistil? Kdoví. Tato společnost mu byla rozhodně příjemná a nechtěl ji zastrašit přehnanými fakty, chytračením... Musí zjistit nové hranice tohoto světa, který pro něj skrýval mnohá překvapení.
„Jistě, rád se podívám... nemáš strach z tmy?“ zeptal se ji. Zdála se i jako odvážná povaha, která byla odhodlaná cizince provést. Prakticky ho neznala. On by třeba takovou nabídku nejspíš neudělal, ale zas to po ni žádal, takže...
„Siberia? Zajímavé místo. Připomíná mi nějakou rostlinu, je to možné?“ a podíval se jejím směrem a vlčici si ještě jednou prohlédnul. „Jmenuji se Mrak. Rodiče nebyli příliš znalí, dali mi velmi prosté jméno.“ konstatoval možná trochu hrdě. Nedokázal svou hrdost mnohdy skrýt, ale zároveň nebyl ten, kdo by ji jiným hodlal omývat o ksicht.
„Můžete mi ukázat vhodná loviště i místa na spánek. Vše ocením. Nejsem tu dlouhý čas, naposledy jsem přecházel ty vysoké hory... víte, tam nedaleko. Potkal jsem nějakého šílence,“ pověděl trochu pobaveně o svém prvním setkání.

→ Jižní Galtavar

Zarazil ji, což bylo dost pravděpodobné. Jiný kraj, jiné zvyky. Dyorovo chování se někomu mohlo zdát i polidštěné, jelikož svět chápal tak trochu z jiného úhlu než místní. Ti se nyní zdáli… primitivní?
,,Společenství, kulty… nejsou jen smečky. Je spousta skupin, která v místních můžete najít." a s tím se usadil. Nohy byly už trochu unavené a om by rád zavřel i na chvíli oči. Cesta byla dlouhá.
Cizinka se rozpovídala a on ji s naprostým klidem vyslechnul. Byla specifická. Tmavé linky od očí a světlá srst, která se jí barvila do našedlých odstínů. Nenechal se ani rozhodit jejím nesouhlasem ohledně názvu, který cizímu vlku věnoval.
,,Směr jsem zatím neurčil. Hledám nyní možnost úkrytu a bezpečí, alespoň po dobu mých cest. Brzy se vydám zas dál, jen," tiše si zívnul a hlavu jemně otřel o zmrzlý sníh, podrbal se tím i u ucha, ,,jen se tak zatím ztrácím… jakým směrem byste mi doporučil jít?" optal se nevinně, jakoby se k ní chtěl tak trochu přifařit a cestovat alespoň kousek společně. Krajiny znala přec lépe!
A pak s návrhem přišla sama. Rozhodně byl vhodný a vítaný. Fedyor shledával její návrh a byl ochoten se vydat na cestu.
,,Jistě, veďte mě." kývnul hlavou a vybídl.

Primitivní způsob života. Takto zde místní žili? „Ah, takže opravdu žijíc v období smeček. Podivný kraj.“ konstatoval světlý vlk, který se narovnal a podíval po okolí. „Říkáte, že se tam nachází stvůra? Tak to dám na vaše slova, madam.“ a s tím se i pokusil lehce zvednout koutek nahoru. Otočil se však kolem, jakoby někoho mohl očekávat a někdo se mu měl dostat do cesty. Nevypadal u toho příliš příjemně. Srst na čumáku se mu začínala podivně vrásčit od náznaku hněvu, který však s pohledem na cizinku zase ztratil.
„Takže jste z milých krajin... dobrá. Budu věřit vašim slovům,“ a zadíval se jí do žlutých očí, snad jakoby tam něco hledal, „pokud mi slibujete mír, tak vám rád přislíbím totéž. Hádám, že v krajích se nachází jiní blázní, kteří by vám dokázali znepříjemnit den.“ a nad tím se i trochu zasmál. Ta zvláštní vlčice z hor byla opravdový podivín.
Sníh tvořil po okolí většinu toho, čeho by si mohl vlk všimnout. Začínala však noc a Fedyor moc dobře věděl, že by potřeboval oči znalého místních končin, který by jej dokázal dostat k vhodným místům, kde by případně mohl i ulehnout.
„Totiž,“ odkašlal si, „docela by se mi hodila vaše pomoc. Nevyrušujete, nebojte. Hledám nějaké vhodné místo, kde bych mohl přespat v bezpečí. Potřebuji pak dále putovat. Neznáte nějaké?“

Pokračoval zasněženým místem. Veškeré krásy mu byly skryty pevnou vrstvou sněhu, která začínala tak nevinně křupat pod jeho tlapami. Ohlížel se sem tam kolem, nebyl však vystrašen, spíš se snažil ukotvit, kde že se to právě nachází. Místo mu přidávalo podivné atmosféry s příchozí tmou a zároveň i možnými hvězdami, budou však ty nyní vidět?
Modrýma očima však zachytil jistý pohyb světlé hlavy, která stála kousek od něj. Místní? A samice? to byl schopný už nyní vypozorovat z cizinky, která kousek od něj stála a on přemýšlela nad tím, zda udělat krok blíž či nikoliv. Kdoví, zda to nebude další šílená vlčice, která ho bude chtít zaklít na bázi domněnek, které si utvořila ve své šílené hlavě na bázi zkušeností. Kdoví, kdo ta vlčice mohla být. Hodlal se s ní zblížit, pakliže by z ní mohl dostat nezbytné znalosti těchto končin. Kde měli království a ke kterému králi by se případně mohl pokusit přimluvit?
Zkušeností měl ze svého života poměrně dost a rád by jej jistě uplatnil, pakliže by to bylo možné. Držel se tedy kousek od vlčice, ale brzy přešel na své, možná i lehce polidštěné vlastnosti, kterým byl učen od mládí.
„Přicházím v míru, nechtěje ublížit. Cesty byly kruté, hlavu pouze nechat na chvíli v klidu bych rád. Nezlobte se, zda ruším klid. V okolí však cizí pach smečky necítím, opravte mě, pakliže se mýlím?“ a pokusil se klidným, poutnickým tónem začít interakci.

→ Ragarské pohoří

Kraj začínal ukazovat své, mnohonásobně, tvrdší stránky než jen pouhý spadaný sníh, který zakrýval veškerou přírodu. Dával jí možného odpočinku, který si po dlouhém vegetačním období zasloužila. Cesta zde nebyla příliš snadná, ale to pro budoucího následníka trůnu nebyl zrovna velký problém. Měl však nyní v plánu najít místo, kde by si mohl lehnout a případně i konečně zavřít oči. Byl na cestách už pár dnů a začínal se cítit poměrně oslaben...
(Cesty dokáží dělat své, ) kroutil nad faktem hlavou, zatímco se podíval kolem sebe a prohlížel si příchozí cizince, kraj pln duší vlčích. Kde mají svého krále? stáhnul nad tím možná trochu znepokojeně uši a podíval se kolem. Byla však sněhová vánice. Jak v takovém počasí Fedyor obstojí? Musí moudře, pakliže chce být budoucí král.
A tu se podíval kolem o snaze najít, potencionálně, místního, který by mu dokázal pomoci najít směr.

Setkání s vlčicí bylo velmi krátké a vlastně to poutníkovi ani nevadilo. Byla potřeba se vydat někam, kde by případně mohl složit hlavu a přečkat noc. Byl až moc odhodlaný na to, aby se už nyní zastavil. Nad setkání s cizinkou se víceméně nepozastavil a klidně se brzy vydal vpřed.
Končiny se otevíraly jako vřelé náruče, které mu chtěly ukázat cokoliv co v sobě skrývaly. Brzy se začínal pomocí sklouzávání dostat z hory, kdy si zároveň i prohlížel okolí, které mu bylo tak moc cizí. Hodlal tedy cestovat kamsi dál. Hodlal se posunout snad více k jižní části místa. (Co za kraj jsem vlastně našel?) jakoby si tu zásluhu osudu přidal sám sobě jen tak. Cožpak zapomenul na jeho krutý osud a cestu, kterou Fedyor bude muset v budoucnosti vykonat?
Kdoví, zda si mladý vlk uvědomoval břemeno, které nesl na svém hřbetu. Cesta byla dlouhá, trnitá a ne rozhodně krátká. Samotný se už nyní vypořádával s překážkami osudu, které dokázal potkat. A nyní už začínal procházet cizím krajem, který začínal objevovat.

→ Severní Galtavar

Zastrašila ho ihned svým buranským chováním, které z její podstaty začalo vycházet bez sebevětší snahy samce. Ten se raději zastavil jen pár kroků od ní, zatímco si samici začal prohlížet. Byla přikrčená, hlavu svírala ramena jakoby čekala od cizího okamžitý útok, který by jí mohl ublížit. „Nemám zapotřebí být tvým katem.“ vyslovil s přízvukem. Hlas měl znělý, přízvuk byl pro cizinku rozhodně cizí a on si ji začal jen v tichosti prohlížet. Tělo poseté znamínky bojovníka či hloupých rozhodnutí, byly to jizvy... a jemu stále dávala tolik podivných otázek, které by mu cizačka mohla zodpovědět. „Tvá maličkost magií neoplývá, a tak hledáš záminky nesnášet ty, kterým bylo dopřáno?“ pokusil se zeptat, možná zněl pro cizinku neurvale - nebyl to záměr. Vnímal ji jako možného protivníka, pakliže by kolem ní nenašlapoval opatrně... Rozhodně větším protivníkem než jeho otec nebyla, tím si byl jist. Jakožto vychovaný syn, poutník a podivný příchozí hodlal ctít starší krajany, kteří se mu postaví do cesty. Hodlal vůči ní i nim držet všechnu cnost, pakliže mu budou přát. „Nazvat tě prokletím mohu taktéž, ale neudělám to, nemám nutkání... poslyš, kam... zamířit nynějš mohu ochladit své tlapy a nechat zmizet nepříjemný oheň z vyschlé tlamy?“ optal se vlčice, kterou sledoval a nakonec se pokusil podívat kolem, hledaje případného útěku či jiného zajímavého vlka, který by mu dodal nezbytného.

➙ Údolí

Cestování bývalo Fedyorovým druhým jménem. Stal se z něj poutník, který nenacházel místa, kde by s klidem mohl svou hlavu složit a na chvíli přestat přemýšlet nad tím vším. Čas jest mým prokletím? Čas je minulostí, kterou doprovázeje nestrategické kroky cizáků-, přemýtal, zatímco si prohlížel sráz, ze kterého se nyní hodlal sesunout se sklouzajícím sněhem, který by mu za jiných okolností, možná, pod tlapami začínal tát. Tady však byl chlad mnohem větší, sníh dělal i jakýsi záchytný a zrádný bod, který ho brzy mohl dostat pod hlínu... To nebylo zatím v úvahu. Míti plášť, zřejmě by jej držel na hlavě a s opatrnými kroky, zachycujíc se, začal pomocí ocasu balancovat při sestupu dolu. Kraj, do kterého právě přišel, byl mnohonásobně chudší a divočejší... rozhodně mu nepřipomínal království, to, odkud zbabělec utíkal. Pokud to bylo však bráno jako útěk před místem, nežli před osudem?
Hlavu brzy zarazil nešikovně do sněhu, když našedlé čelo bylo tím jediným, co okolí mohlo vidět. Vytáhnul ji během chvíle opatrně z neústupného chladu a s otřepáním otevřel modré talismany, oči, doprovázeny a barveny hlubinami moří a oceánů jenž mísíc se dávaly najevo okolí jeho zvláštnost. Brzy se vlk podíval po okolí, začal hledat možné stopy... či zkrátka poutníky.
Brzy zachycujíc pach vnímal, jak mu vůně samice vniká do čumáku. Nebyla pro něj tak zajímavá jako na začátcích jara, ale... i tak mohla poskytnout informace o místě, kde právě byl. Vydal se tedy k ní a odhodlal se začít i interakci: „Zdravím,“ vyslovil slovo, které podpořil zvučností hlubokého tónu.