Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Červen | 1/10 | Siberia

Potuloval se v místních končinách už poměrně znale. Našel nějaká zajímavá místa, osobnosti a charaktery. Někteří byli divní, jiní... všelijací. Byl však rád, že měl možnost se setkat s vlky, kteří jejich minulost neměli tak ovlivněnou tím, co potkalo jeho. Fedyor si uvědomoval, že jeho život nebyl ničím tak moc jiný. Tedy... alespoň nyní.
Musel se pohybovat v blízkosti věcí, které už dávno znal a byly to zcela primitivní zkušenosti, které mohl získat. Nebránil se tomuto stylu života, ale věděl, že jednoho dne bude nezbytné odejít a udělat to, co přislíbil své rodině. Zabít otce. Byl to nevyhnutelný osud, se kterým do těchto míst přišel. Doufal, že bude schopen i nadále bránit království a případně i zastat roli jeho otce, který po něm již jistě pátral, ač mohl být i v nějakém tom vědomí, že jeho syn... je ztracen.
Nyní se tak nečinně potuloval. Prohlížel si okolí až se mu do čumáčku dostal známý pach. Byl sic trochu jiný, než si její pach pamatoval, ale... neměl důvod jeho známou nepozdravit a jen projít kolem. Podíval se proto vpřed, zda ji neuvidí a ono se poštěstilo.
Siberia!
„Siberio?“ pokusil se ji oslovit. Byla výrazně větší než si ji pamatoval. Už to nebylo mládě, ale dospívající dáma. Usmál se a zastavil se jen kousek od ní.

Pravdou bylo, že se dál už se Siberií nedostal. On sám zůstal na jednom místě, a to pořádnou chvilku. Nechtěl se nikam hnát... Našel, co hledal. Místo, kde se dokáže ukrýt před osudem od jeho otce. Místo, které mu zajistí možnost natrénovat to nezbytné, aby případné útoky svého krutého otce zvládnul jednoho dne, přežít.
Kde však byla ostatní vlčata z jeho rodiny? To byla otázka, která mu, alespoň když měl nyní klid, vrtala hlavou o něco déle. Nebyl si příliš jistý, zda dokáže své sourozence někdy ještě najít... V jejich smrt upřímně nedoufal a byl by nadšen, kdyby do jeho života přišel alespoň nějaký náznak toho, že jsou živí a zdraví.
Doufajíc v tuto jedinou věc jen zvednul hlavu nadějně k nebi, prohlédnul si jej a povzdechl.
„Kde jste?“ popotáhnul a ulehl. Ležel velice majestátně. Pravdou bylo, že v jejich naleznutí už moc nevěřil...

→ Smrkový les

Pokračoval směrem za tvorem, který byl brzy lapen jeho tlamou. Podíval se směrem za šedou vlčicí, která byla jeho aktuální a jedinou známou. Siberia byla pro samce zajímavou vlčicí, od které dokázal získat znalosti v místním světě, který pro něj byl zcela novým. Byl si vědom, že by nedokázal tak úplně dál lhát, tudíž občasné ohýbání pravdy bylo náročnější či se zkrátka pravdivému znění vyhýbal, aby nedocházelo ke křivdám.
„V zimě je lov horší,“ přiznal a přidal se na stranu souhlasu, kdy se snažil vlčici i podpořit, „jsme výrazně těžší než ta drobná stvoření. Není často moc šance něco ulovit, pokud nenajdeš vyšlapaná místa a jsi bez skupiny.“ čímž vyjadřoval souhlas. Možná to bylo trochu nešikovné, ale vyjádřil!
„Máš ještě hlad?“ a čumákem strčil do jeho uloveného tvorečka, kterého jí hodlal přenechat. Sám ještě pár dnů určitě bez jídla vydrží, případně si najde něco potom. Chtěl trochu napravit křivdu, kterou jí možná necitlivě řekl.

KALAMITA Ulov malé zvíře (např. ptáček, myš, lasice, veverka) alespoň ve dvou různých lesích, sám! 2/2

Naháněl stvoření, Siberia se k pomoci zrovna nepřidala, hodlal chytit aspoň něco o chlup většího, ale... ušák měl na sněhu výhodu. Byl lehčí, nepropadal se. Tudíž jeho stopu brzy ztratil, ale tu ho zaujalo cosi plachého. Lasice. Byla taktéž velmi mrštná a na sněhu se mohla pohybovat taky velmi bystře, avšak... neměla takové síly, které vládl oslabený Fedyor. Přicupital tiše k ní a... a měl ji.
Lasici držel v tlamě, možná, že měl i čumák trochu nahoru, jelikož byl na tento úlovek nadměrně hrdý. Vydal se následně směrem k Siberii, která se brzy rozpovídala. „Zimy jsou nevyzpytatelné roční období. Žádná není dost milá a žádná dost krutá. Zemře při ní nejvíce tvorů, a proto musíš být silná a lovit pořádné kousky masa... ne jen myši, lasice.“ a tu svou už dal na zem. Hodlal ji nechat Siberii.
„Chtěl jsem abys mi pomohla nahnat toho zajíce... tys snad nikdy nelovila?“ zastříhal poněkud znepokojeně ušima a následně se ohlédnul kolem. Místo bylo tak moc pusté, zakryté sněhem, který stále urputně dopadal na zem... Všecičko bere sníh. Podíval se kolem sebe a zadíval se na odvážné vločky, které dopadaly mezi větvemi stromů až na zem.
Podíval se následně směrem k Siberii. „Krásou jest, že co zmrzne, navěky věků v těch místech zůstane. Neuteče.“ byla to možná depresivní myšlenka, ale zároveň ji považoval za vhodnou připomínku a odpověď k její otázce o domovině.
Pak už jen sebral lasici a pokračoval vpřed.

→ Lesík topolů

KALAMITA Ulov malé zvíře (např. ptáček, myš, lasice, veverka) alespoň ve dvou různých lesích, sám! 1/2

Hodlal se držet Siberie. Podíval se k ní, a zadíval se do žlutých očí, aby jí dodal trochu důvěry. „Není se čeho bát, víš to?“ pokusil se ji ujistit a následně zvednul koutek, jenže to už se dávalo drobné stvoření do pohybu. Museli se však začít zajímat o potravu, která nebyla zrovna tou „věcí“, která vyčkává na příležitost.
Fedyor byl rozhodnutý, že se lovu případně ujme, ale vlčice měla jiný názor a hrnula se k dílu. Byla dominantní? Musel tedy být víc pasivní a být „doplněním“ lovu, kdyby se vlčici nedařilo. Hodlal se tedy dostat na možnou pozici, stáhnul uši a tichým našlapováním, které skrz křupající sníh zrovna tiché nebylo, se začal plížit.
Očima sem tam vyhledal i jeho novou kamarádku, aby zjistil, jaké jsou v těchto místech stavy a zároveň jí byl dostatečnou oporou při lovu. Byla však zaujata hlodavci, ze kterého se sotva jeden vlk nají, a tak musel Fedyor přijít na něco jiného. Něco, co nasytí oba vlky.
Nechtěl se z ní strkat kvůli pár centimetrové myšce, raději se pokusí o něco většího... Zajíc. Ten, na kterého ji upozornil a pobíhal opodál. Hodlal se ho ujmout, a tak po něm brzy vyrazil a začala naháněcí akce.

Nebyl si jistý, jakou rodinu má. Taky nechtěl příliš zasahovat do rodinných vztahů vlčice, kterou prakticky znal jen pár dnů. Byla však příjemnou společností, která naučila Fedyora o novém kraji mnoho.
„Nikdy nevíš,“ podíval se do prázdného lesa a zavřel oči, nadechnul se, „občas i ti nejbližší dokážou zradit. Bolí to násobně víc.“ a vydechnul. S plnými plícemi se mu mluvilo poměrně náročně. Chtěl proto i najít jiné téma, než rodina. Ta pro něj v poslední době byla už poměrně velkou minulostí, ke které se aktuálně nehodlal hlásit. Ač... jak se měli sourozenci? To netušil.
„Docela přituhuje,“ špitnul k ní a podíval se po okolí. Sám nejedl už pár dnů, jelikož byl na lov poměrně oslaben a následně se podíval směrem k potencionální kořisti. Zajíc? Bylo to možné?
„Poměrně dlouho... hele,“ špitnul a pokusil se odlepit přimrzlé tělo od sněhu, ve kterém nyní leželi.

Sledoval ji a rozhodně naslouchal tomu co říkala ohledně těch okřídlených. Bylo to něco zajímavého a nového, co Fedyor za svůj život neměl šanci vidět. Měl čirou krev, která v sobě nenesla známky žádné degenerace či podivností, které by musel skrývat či dávat k obdivu. Proto začínal cítit, že její známost opeřeného vlka byla... vskutku nezaměnitelným poznatkem, který by rád více poznal.
„Nejsou rodina? Asi jsem to popletl... myslel jsem že jste si nějak blízcí, omlouvám se.“ probudil se z nekonkrétních myšlenek, když se Siberia rozpovídala o dalších věcech, o které ji tak nepřímo požádal. Chtěl být jejím slovům a jí samotné blíž. Věděla toho spoustu, znalosti hodlala sdílet a neměla potřebu cokoliv zazdít. Mohl tak lépe pochopit místní svět, kraj a případně i přistoupit k monarchii, u které by se mu mohlo dostat jistého zastání.
Hleděl ještě chvíli na nebesa než se pohledem přiblížil k šedé vlčici.
„Je to možné... jestli to ve vašem rodu je, je možnost, abys okřídlené vlče měla i ty.“ a podíval se na šedou vlčici, kterou si opět prohlížel. Charakteristická maska o dvou černých linkách, které mizely do našedlé srsti, která se následně začala opět měnit v tmavý popel.
„Severku mám taky rád. Je zařivější... dokáže vlku pomoc kdykoliv potřebuje. Nezklame.“ usmál se k šedé a následně modrýma očima začal opět bloudit v rozprostřené obloze, která byla nad nimi. „Někteří sourozenci musí být slabší, aby ostatní mohli vyniknout,“ a ušklíbnul se do úsměvu, který byl tak trochu křivý, ale chtěl ji jen navést na kapku škádlení, „máš aspoň víc prostoru vyniknout. Ty jsi chytrá, tak... třeba ti dává prostor abys vynikla. To jsem ještě... jsi unavená? Nechceš doprovodit ke smečce? Jen aby se o tebe nebáli.“ přiznal k ní a podíval se po okolí.

Zavrtěl nad tím hlavou do nesouhlasu. Nebyl si rozhodně vědom toho, že by poznal opeřeného vlka, který by dokázal létat. Muselo to být nemožné!
„Slyšel jsem mnohé příběhy, ale takový jsem, upřímně, šanci slyšet ještě neměl. Jak takový vlk může žít? Dají se ta křídla dědit či to ojedinělá chyba matky přírody?“ trochu v hlase žárlil. Kdo by narostlá křídla rád neměl... on velmi, jistě by jej dokázal využít při boji se svým otcem, ale to rozhodně nebyl tento příběh.
„Takže se to dá získat i dědičně?“ nadzvednul by býval obočí, kdyby jej dokázal tak schopně ovládat. Mimické svaly měl učenlivé, ale stále byl spíše přizpůsoben jako typický vlk; sotva znal gesta tlapami, která někteří ze zástupců podobné rasy rádi využívali - on nikoliv.
Následně se podíval kolem, přemístila se debata k, jemu, známějšímu tématu, které zde i ocenil. Krásná zimní krajina, útočiště, které mohl v těchto místech najít... „Myslíš?“ a podíval se na nebe, které začínalo skrývat veškeré stopy po Slunci, „noc má svá kouzla... Někdy je při ní vlk mnohem ostražitější, ale zároveň... jedná se o jevy, které jsou fascinující a tak krátce viditelné. Máš nějakou.. oblíbenou hvězdu?“ pokusil se zabrousit do témat, kde by možná dokázal i on něco víc říct. Okřídlení vlci... ach ta dnešní generace!
„Cestování není nebezpečné, pokud máš na to předpoklady. Vlastně ani mít nemusíš... musíš jen vědět co žrát, jak získat vodu, když zamrzají jezera... Je to o zkušenostech, které určitě někdy získáš. Tvůj bratr, je to odvážný vlk?“ optal se a následně začal větřit.
„S medvědy? Ti si hledí svého. Nemají potřebu útočit, pakliže je neohrozíš... pro to využiješ pachy, sleduješ stopy, zda nejsi v místech jejich teritoria.“

→ Jižní Galtavar

Pokračoval klidným krokem za Siberiou. Prohlížel si zároveň okolí, po kterém se sem tam toulal jeho pohled, který zachytával nějaké body. Chtěl si být jist, že se prochází místy, která brzy opustí. Následně svou hlavu přetočil na Sib, která se z ničeho nic dala do řeči.
„Má křídla?“ zopakoval podivnou poznámku o její alfě, která ji možná lehce zarazila, „narodil.. narodila se s křídly?“ pokusil se trochu o získání informací a prohlédnul si mladou vlčici, která mu začínala tak nepatrně líčit vícero věcí než on sám chtěl, ale nebránil se. Bude se to hodit. Ne ve zlém. Nejsem jako otec. pokáral se a následně se zaposlouchal do dalších slov vlčice.
„Nežil, nežil. Jenom se toulám... nikdy jsem smečku neměl.“ odpověděl a následně se zastavil kousek od vlčice a sledoval okolní flóru, která se krásně rozprostřela. Nádherná.
„Tak tady je to vhodné místo?“ podíval se směrem na Siberii a usmál se.

→ Velké vlčí jezero

Následoval Siberii, kterou si sem, tam i prohlédnul. Zdála se mu mladá, tedy alespoň trochu mladší než byl on sám. Mohl tedy využít její neznalost, ale... takový on nebyl. Hodlal jí tedy vysvětlit pojem „kult“ ve výrazně jednodušší verzi, aby to byla schopná pochopit. „Je to skupina vlků, která v něco věří. Obvykle mají jednoho vlka, který pro ně je považován za „vůdce“, chtějí se mu vyrovnat a mnohdy pro to obětují víc než jen svou duši a osobnost.“ pokusil se vysvětlit, byl to však poměrně obsáhlý pojem, který znal ještě z dob s matkou. Kulty se v království pohybovaly...
„Je dobré znát původ svého jména,“ usmál se k ní a následně, když začala povídat, otočil se směrem za ně. Tlapu nechal našlápnutou, zatímco hlavou se rozhlížel po křupajícím sněhu, který byl za nimi slyšet. Bylo to nějaké stvoření. Někdo. a možná na chvíli vytvořit i kožní řasu na čele od mračení. Nebyl si tímto jistý, ale když se pokusil zavětřit... Není to on. A stáhnul uši.
Pohled následně otočil k Sibi, která už mohla být napřed a on se ji rozhodl dohnat mírným poklusem. Avšak, to něco, ho znervózňovalo to podivné křupání.

→ Smrkový les

Bylo možné, že kraj neměl až tak vyspělí společenství, která by se zde mohla nacházet. Sic ho to i docela zaráželo, ale co s tím udělá? Podivné místo, očekávaje zde vyšších znalostí. Může být pouze její neznalost. popřemýšlel sám pro sebe, jelikož mu to přišlo i trochu podivné...
„Možná, že si na ně ještě nenarazila. Kultům bych se vyhnul.“ poradil jí a následně se podíval po okolí, zda neuvidí nějaké další místní vlky. Od těch by třeba něco málo zjistil? Kdoví. Tato společnost mu byla rozhodně příjemná a nechtěl ji zastrašit přehnanými fakty, chytračením... Musí zjistit nové hranice tohoto světa, který pro něj skrýval mnohá překvapení.
„Jistě, rád se podívám... nemáš strach z tmy?“ zeptal se ji. Zdála se i jako odvážná povaha, která byla odhodlaná cizince provést. Prakticky ho neznala. On by třeba takovou nabídku nejspíš neudělal, ale zas to po ni žádal, takže...
„Siberia? Zajímavé místo. Připomíná mi nějakou rostlinu, je to možné?“ a podíval se jejím směrem a vlčici si ještě jednou prohlédnul. „Jmenuji se Mrak. Rodiče nebyli příliš znalí, dali mi velmi prosté jméno.“ konstatoval možná trochu hrdě. Nedokázal svou hrdost mnohdy skrýt, ale zároveň nebyl ten, kdo by ji jiným hodlal omývat o ksicht.
„Můžete mi ukázat vhodná loviště i místa na spánek. Vše ocením. Nejsem tu dlouhý čas, naposledy jsem přecházel ty vysoké hory... víte, tam nedaleko. Potkal jsem nějakého šílence,“ pověděl trochu pobaveně o svém prvním setkání.

→ Jižní Galtavar

Zarazil ji, což bylo dost pravděpodobné. Jiný kraj, jiné zvyky. Dyorovo chování se někomu mohlo zdát i polidštěné, jelikož svět chápal tak trochu z jiného úhlu než místní. Ti se nyní zdáli… primitivní?
,,Společenství, kulty… nejsou jen smečky. Je spousta skupin, která v místních můžete najít." a s tím se usadil. Nohy byly už trochu unavené a om by rád zavřel i na chvíli oči. Cesta byla dlouhá.
Cizinka se rozpovídala a on ji s naprostým klidem vyslechnul. Byla specifická. Tmavé linky od očí a světlá srst, která se jí barvila do našedlých odstínů. Nenechal se ani rozhodit jejím nesouhlasem ohledně názvu, který cizímu vlku věnoval.
,,Směr jsem zatím neurčil. Hledám nyní možnost úkrytu a bezpečí, alespoň po dobu mých cest. Brzy se vydám zas dál, jen," tiše si zívnul a hlavu jemně otřel o zmrzlý sníh, podrbal se tím i u ucha, ,,jen se tak zatím ztrácím… jakým směrem byste mi doporučil jít?" optal se nevinně, jakoby se k ní chtěl tak trochu přifařit a cestovat alespoň kousek společně. Krajiny znala přec lépe!
A pak s návrhem přišla sama. Rozhodně byl vhodný a vítaný. Fedyor shledával její návrh a byl ochoten se vydat na cestu.
,,Jistě, veďte mě." kývnul hlavou a vybídl.

Primitivní způsob života. Takto zde místní žili? „Ah, takže opravdu žijíc v období smeček. Podivný kraj.“ konstatoval světlý vlk, který se narovnal a podíval po okolí. „Říkáte, že se tam nachází stvůra? Tak to dám na vaše slova, madam.“ a s tím se i pokusil lehce zvednout koutek nahoru. Otočil se však kolem, jakoby někoho mohl očekávat a někdo se mu měl dostat do cesty. Nevypadal u toho příliš příjemně. Srst na čumáku se mu začínala podivně vrásčit od náznaku hněvu, který však s pohledem na cizinku zase ztratil.
„Takže jste z milých krajin... dobrá. Budu věřit vašim slovům,“ a zadíval se jí do žlutých očí, snad jakoby tam něco hledal, „pokud mi slibujete mír, tak vám rád přislíbím totéž. Hádám, že v krajích se nachází jiní blázní, kteří by vám dokázali znepříjemnit den.“ a nad tím se i trochu zasmál. Ta zvláštní vlčice z hor byla opravdový podivín.
Sníh tvořil po okolí většinu toho, čeho by si mohl vlk všimnout. Začínala však noc a Fedyor moc dobře věděl, že by potřeboval oči znalého místních končin, který by jej dokázal dostat k vhodným místům, kde by případně mohl i ulehnout.
„Totiž,“ odkašlal si, „docela by se mi hodila vaše pomoc. Nevyrušujete, nebojte. Hledám nějaké vhodné místo, kde bych mohl přespat v bezpečí. Potřebuji pak dále putovat. Neznáte nějaké?“

Pokračoval zasněženým místem. Veškeré krásy mu byly skryty pevnou vrstvou sněhu, která začínala tak nevinně křupat pod jeho tlapami. Ohlížel se sem tam kolem, nebyl však vystrašen, spíš se snažil ukotvit, kde že se to právě nachází. Místo mu přidávalo podivné atmosféry s příchozí tmou a zároveň i možnými hvězdami, budou však ty nyní vidět?
Modrýma očima však zachytil jistý pohyb světlé hlavy, která stála kousek od něj. Místní? A samice? to byl schopný už nyní vypozorovat z cizinky, která kousek od něj stála a on přemýšlela nad tím, zda udělat krok blíž či nikoliv. Kdoví, zda to nebude další šílená vlčice, která ho bude chtít zaklít na bázi domněnek, které si utvořila ve své šílené hlavě na bázi zkušeností. Kdoví, kdo ta vlčice mohla být. Hodlal se s ní zblížit, pakliže by z ní mohl dostat nezbytné znalosti těchto končin. Kde měli království a ke kterému králi by se případně mohl pokusit přimluvit?
Zkušeností měl ze svého života poměrně dost a rád by jej jistě uplatnil, pakliže by to bylo možné. Držel se tedy kousek od vlčice, ale brzy přešel na své, možná i lehce polidštěné vlastnosti, kterým byl učen od mládí.
„Přicházím v míru, nechtěje ublížit. Cesty byly kruté, hlavu pouze nechat na chvíli v klidu bych rád. Nezlobte se, zda ruším klid. V okolí však cizí pach smečky necítím, opravte mě, pakliže se mýlím?“ a pokusil se klidným, poutnickým tónem začít interakci.

→ Ragarské pohoří

Kraj začínal ukazovat své, mnohonásobně, tvrdší stránky než jen pouhý spadaný sníh, který zakrýval veškerou přírodu. Dával jí možného odpočinku, který si po dlouhém vegetačním období zasloužila. Cesta zde nebyla příliš snadná, ale to pro budoucího následníka trůnu nebyl zrovna velký problém. Měl však nyní v plánu najít místo, kde by si mohl lehnout a případně i konečně zavřít oči. Byl na cestách už pár dnů a začínal se cítit poměrně oslaben...
(Cesty dokáží dělat své, ) kroutil nad faktem hlavou, zatímco se podíval kolem sebe a prohlížel si příchozí cizince, kraj pln duší vlčích. Kde mají svého krále? stáhnul nad tím možná trochu znepokojeně uši a podíval se kolem. Byla však sněhová vánice. Jak v takovém počasí Fedyor obstojí? Musí moudře, pakliže chce být budoucí král.
A tu se podíval kolem o snaze najít, potencionálně, místního, který by mu dokázal pomoci najít směr.