Gallirea - Příspěvky uživatele

→ Popelavá pláž

Popravdě byl rád, že se dostali pryč ze spárů ostatních vlků, kteří se na místě začali hemžit. Dokonce i další příchozí potkal. Kolik jich tu sakra žije. uchechtnul se nad tím a nakonec se otočil směrem za Siberkou, aby zkontroloval, že je vlčice v pořádku. Nechtěl, aby se jí něco dalšího a horšího stalo. Sám si byl jistý tím, že trocha soukromí vlčici naopak pomůže než aby jí to uškodilo. Zvlášť po takovém šoku, který ona měla z předchozí zkušenosti. Zavrtěl si nad tím jen hlavou a povzdechnul. Kdyby tam třeba nebyl, asi by bylo po ní? Osud tak krutý být uměl, ale taky dokázal často překvapit. „Můžeme klidně tudy,“ kývnul k tomu nakonec a rozešel se směrem, kterým šedá vlčice určila.
„Třeba jo, uvidíme... vlastně přemýšlím, zda jen nemarním čas. Hledáním něčeho, co zkrátka už... není. Třeba se pletu, ale jsem z toho lehce nesvůj a nerad bych... narazil.“ podíval se na své přední tlapy a následně se ohlédnul kolem, jakoby chtěl jeho sourozence uvidět, ale... nebyli nikde v blízkém a ani širém okolí.
„Co ty? Koukám, že ses od posledně pořádně vytáhla.“ pousmál se.

Nebyl si úplně jistý, zda by bylo moudré se dál držet v místě nalezení Siberii. On sám tušil, že s přítomnými by mohly začít být brzy problémy, a tak se nakonec otočil kolem sebe. Stáhnul uši, když si povšimnul okřídleného vlka a další... vlčice? Měli zajímavá zbarvení a cetky na těle. Kdo by věřil tomu, že už vlci nosí i křídla?
Fedyor začínal však nabývat pocitu, že by bylo fajn vyrazit někam jinam než jen sedět u místa, kde Siberia málem přišla o mladý a celičký život. Hloupostí. Nechtěl ji za to soudit, ale... rád by alespoň vyrazil pryč. „Tak to bychom měli vyrazit někam... kde to nebudeš mít tolik na očích. Dokážeš jít?“ podíval se zas k ní a prohlédnul si její pomatený výraz. Musel to být pořádný šok, ale... neutrpěla žádná větší zranění, což se dalo považovat za poměrně velké štěstí. Ne, že by byl doktor, ale znal i takové, kteří měli doživotní následky a ona vypadala poměrně normálně.
„Zatím ne, to... bych tě už asi nenašel. Popravdě jsem trochu zamrzl v tom místě, kde jsme se naposled viděli a od té doby se potuloval spíš jenom tam. Asi mi to i docela vyhovovalo.“ pokrčil by rameny, kdyby to uměl.
No pokud se jeho známá zvedla a měla k odchodu, šel za ní.

>

Nechtěl ji tam rozhodně nechat, ale... zdravotník nebyl, a tak o další pomoci tak úplně netušil. Nebyl si vlastně docela ani jistý, co to udělal, avšak lepší možnost nebyla. Doufal, že dokázal alespoň přivést její dušičku k vnímání či zkrátka jí zachránit alespoň život.
Nedokázal by si odpustit, že zemřelo vlče jeho vinou. Byl to taktéž důvod, proč se u ní držel a už neodešel. Chtěl zkrátka aby vlčice měla někoho na blízku, a tak, když se rozmluvila, usmál se a vydechnul. Žila.
„Nemusí ti být nic líto,“ prohlédnul si ji a pak se podíval na moře, „občas se dostaneme někam, kde bychom neměli být. A ty ses dostala i ven. V klidu, nic se nestalo... jen sis trochu zaplavala.“ uchechtnul se nad tím a podíval k Siberce.
„Nemusíš se omlouvat a vysvětlovat, v klidu. Nic se nestalo, hlavně, že jsi už venku a nemysli na to. Nadechni se. Nádech, výdech.“ a on sám začal dýchat hlasitěji, aby se synchronizovali a ona se tak i dokázala uklidnit. Nechtěl, aby si dávala za vinu něco, co tak chtěl zřejmě... osud.
Nebyl to žádný problém, jenom se tímto bezhlavým jednáním mohla zabít. Což... by byla škoda. Moudré mladé vlčice by v tomto světě jistě chybělo a Fedyor si toho byl vědom.
„Slaná voda je vždycky nepříjemná... i na pití, hm?“

Byl si jistý jednou věcí, a to tím, že ji tu rozhodně nechtěl nechat umřít. Sice nebyl nejsilnější a nejvíce pohádkový hrdina, ale vynaložil snad nejvíc snahy za celou pobytu v tomto zajímavém světě. Nerad by přišel o duši mladého vlčete, které mu dokázalo cokoliv v okolí tak krásně přiblížit. Neznal hranice svých možností a ač byl oslaben, byl tu alespoň nyní o něco silnější.
Už už tam skoro byli, tahal ji jak jen dokázal a když pocítil pevninu, tlapa se mu dokonce i lehce podlomila jak ztrácel sám sílu. Otočil se čelem k vlčici, zachytil volnou kůži za krkem, tahajíc ji ven vší silou. Sem tam poskočil, škubnul či zavrčel od snahy, kterou vynaložil, aby ji dostal do bezpečí a ke vzduchu, který její tělo muselo zkrátka postrádat.
Byli snad i venku, odkašlal si chlupy, které mu zůstaly v tlamě a přežvýknul, okamžitě si ji začal prohlížet a dloubat do ní čumákem. Lidské ruce mu jistě chyběly, ale vzhledem k jejím slovům... snad žila.
„Co tě to napadlo?“ zavrčel na ní, ale byl zároveň rád, že vlčice projevuje známky života, „nejsi ryba. Vím, že jsi vlče, ale to už bys mohla vědět.“ pokáral ji a vydechnul, snad i dramaticky. Nakonec hodil zadek na zem a sledujíc ji jen čekal, zda se víc projeví či upadne do bezvědomí.

Věnoval se tomu, co viděl na obloze. Líbilo se mu to a dokonce se chvíli i zamyslel. Uslyšel však brzy cákání vody, snad jakoby... šplouchaly vlnky o hladinu? Střihnul ušima k tomu podivnému zvuku a podíval se. Chvíli zaměřoval, ale nakonec mu to došlo. Vlk, který se topí. Stáhnul uši, ohlédnul se kolem sebe a přemýšlejíc, jak nejlépe vyřešit situaci si nakonec vydechnul a skočil do vody.
Svižným tempem se vydal vpřed, ač plavec nebyl nejlepší. Snažil se, aby se k vlkovi či vlčici dostal nějak ihned, no podařilo se a následně jej chytil za volnou srst na krku a hlavu si dal na svá záda, okamžitě se otočila začal plavat ven.
„Co to bylo za nápad?...“ mručel nad tím a vší sílu věnoval tomu, aby oba vlky nepotopil. Nechtěl, aby kvůli jeho slabotě přišel někdo o život. Nebyl jako otec a nemohl to tak dopustit. Pakliže mu vlčice nevyklouznula, blížili se zdárně ke břehu.

→ Popelavá pláž přes Konec světa

Dorazil na prazvláštní místo, ke kterému směřoval celou tu dobu. Dál už to snad ani nešlo, však přešel i samotný Konec světa, aby mohl konečně ulehnout a začít nabírat nějakou tu sílu. Přicházel k oblasti ve večerních hodinách, které přinášely i informaci, že by se měl brzy zašít do nějakého obydlí či alespoň najít jeskyňku, která by mu dala dostatečného bezpečí a klidu.
„Achjo,“ vydechnul si, zatímco zpomalil z klusu do kroku a porozhlédnul se kolem. Zívnul. Dokonce přehlídnul i jeho známou, Siberii. Ta zde smutnila a on? On to sobecky přehlédnul a nakonec se začal pomalu blížit k hladině vody, která byla nedaleko. Rád by slané kapky poznal a... možná okusil, ale spíš se chtěl po celém tom dni ochladit.
Alespoň slaná voda, když už nic... z té červené se bál vůbec napít! Nakonec se zastavil v mělké části pláže a ulehnul, hlavu zvednul k nebesům, sledujíc to překrásné nebe, které bylo plné hvězd. Krása.

→ Ohnivé jezero

Už začínal mít pochybnosti, že tu žádného živáčka nenajde. No, konečně si povšimnul nějaké té živé duše. Avšak se jednalo o prosté plazy či divokou zvěř, kteří mu přítelem rozhodně být nechtěla. Převrátil nad tím očima a podíval se za sebe s tichým zamručením, snad jakoby doufal, že s ním konečně někdo promluví. Být poutníkem a taktéž královským vyvrhelem, začínalo být poměrně náročné břímě, které se mu opravdu, ale vůbec nelíbilo.
Podíval se vpřed a už o něco unaveněji vydechl. Zpomalil své tempo a doufajíc, že se brzy dočká odpočinku, se raději uzavřel do svých myšlenek a začal přemýšlet.

→ Popelavá pláž přes Konec světa

→ Středozemní pláň

Pach se vytrácel a on tušil, že jeho cesta bude trvat jistě jen krátce. No, asi se to celé trochu protáhlo. Už to bylo nějaký čásek, co se naposledy zastavil a nyní stále doufal, že najde alespoň jednu živou duši. Možná, že ten někdo by mu ukázal, že opravdu má naději, ale nyní? Nyní si připadal jako pomatený poutník, který doslovně neví, kam má jít dřív. Sám se otočil sem tam za sebe, někdy jakoby slyšel zvuky a jindy... už začínal být jednoduše unavený, ale musel najít nějaké vhodnější místo pro spánek.
Podíval se směrem k jezeru, které zprvu působilo jako ohnivé, ale při detailnějším pohledu si povšimnul jistého faktu. Jde o barvu rostlinek, které jím prorůstaly a bylo převelice zajímavé, ale nechtěl se dlouho zdržovat. Na to bude určitě víc času jindy.
Vyrazil proto vpřed. Někam...

→ Savana přes Úhelný hvozd

→ Řeka Mahtaë (jih)

Pokračoval dál vpřed. Netušíc, co jej na dalekých místech čekalo, ale odhodlával se kasmi vpřed. Dokonce se mu podařilo chytit i jakýsi pach. Bylo mu to zvláštní... jakoby tu proběhla vlčice, kterou viděl vlastně tak docela nedávno. No, na jeho časovou orientaci raději ukazovat nebudeme. Dyor zkrátka přidal nakonec do kroku a sem tam hlavu srazil k zemi, aby její pach udržel.
Pohybovali se vpřed. Kdoví, jak svižně a dokonale dokázal jít, ale byl si vědom toho, že svou známou dokáže během chvíle najít. No netrvalo dlouho a její pach ztratil. Vlastně to bylo asi i dobře... hnal se tu za mladou vlčicí, vlčetem... a to nebylo tak úplně ideální. Zastavil se až u místa, které bylo převelice podivné. Tento svět... skrýval mnohá zákoutí a magické jevy.

→ Ohnivé jezero

→ Les Toplů

Dostal se poměrně rychle z lesa na pláň. Ač nebyl stále v nejlepší kondici... odhodlal se k lovu nějaké té malé zvěře, která zde jistě byla. A aby nebyl tento post alespoň trolik depresivní, uspěl takřka ihned. Jeho instinkty lovce, šelmy, byly stále velmi silné a hlad usiloval o to, aby do žaludku alespoň něco málo dostal. Byl spokojený a jako typický samec si už líně vykračoval vpřed.
Do cesty mu nyní moc nelezlo... nikdo, nic. Sám vlastně netušil, kde se nachází, no nápovědou by byly květiny, které nechával za sebou a ty ho dovedly až k protékající řece. Prohlédnul si ji a chvíli setrval. Samozřejmě obsloužil i své hrdlo a se vší spokojeností se napil a nakonec řeku přešel, mířil kamsi vpřed... prozatím bez důvodu.

→ Středozemní pláň přes Medvědí jezírka

Pravdou bylo, že neočekával příliš mnoho od jeho otázky. Odpověď... pravděpodobně nečekal vůbec. Bylo to spíše takové tiché povzdechnutí, se kterým zkoušel jeho původní rodinu alespoň „přivolat“. Pokud se to tak dalo brát... Nyní byl však opět sám. Samota byla prakticky jeho druhým domovem a možná by si tak dokázal i přezdívat.
Byla to už nějaká chvíle, kdy se vypařil poslední sníh a on zůstal tak na rozmočené půdě na území tohoto lesíka. Nebyl si příliš jistý, zda jeho cesta bude mířit... no někam konkrétně, ale byla pravda, že se měl už zvednout a vyrazit někam vpřed. Hezky naleznout něco, co by mu přineslo, alespoň kapku naděje a hlavně nějakou tu potravu, kterou taktéž dlouho neokusil.
Prázdný žaludek volal a Fedyor vnímal, že je nezbytné jednat. Ihned.

>>> Řeka Mahtaë (jih) přes Rozkvetlou louku

Červen | 1/10 | Siberia

Pravdou bylo, že se dál už se Siberií nedostal. On sám zůstal na jednom místě, a to pořádnou chvilku. Nechtěl se nikam hnát... Našel, co hledal. Místo, kde se dokáže ukrýt před osudem od jeho otce. Místo, které mu zajistí možnost natrénovat to nezbytné, aby případné útoky svého krutého otce zvládnul jednoho dne, přežít.
Kde však byla ostatní vlčata z jeho rodiny? To byla otázka, která mu, alespoň když měl nyní klid, vrtala hlavou o něco déle. Nebyl si příliš jistý, zda dokáže své sourozence někdy ještě najít... V jejich smrt upřímně nedoufal a byl by nadšen, kdyby do jeho života přišel alespoň nějaký náznak toho, že jsou živí a zdraví.
Doufajíc v tuto jedinou věc jen zvednul hlavu nadějně k nebi, prohlédnul si jej a povzdechl.
„Kde jste?“ popotáhnul a ulehl. Ležel velice majestátně. Pravdou bylo, že v jejich naleznutí už moc nevěřil...

→ Smrkový les

Pokračoval směrem za tvorem, který byl brzy lapen jeho tlamou. Podíval se směrem za šedou vlčicí, která byla jeho aktuální a jedinou známou. Siberia byla pro samce zajímavou vlčicí, od které dokázal získat znalosti v místním světě, který pro něj byl zcela novým. Byl si vědom, že by nedokázal tak úplně dál lhát, tudíž občasné ohýbání pravdy bylo náročnější či se zkrátka pravdivému znění vyhýbal, aby nedocházelo ke křivdám.
„V zimě je lov horší,“ přiznal a přidal se na stranu souhlasu, kdy se snažil vlčici i podpořit, „jsme výrazně těžší než ta drobná stvoření. Není často moc šance něco ulovit, pokud nenajdeš vyšlapaná místa a jsi bez skupiny.“ čímž vyjadřoval souhlas. Možná to bylo trochu nešikovné, ale vyjádřil!
„Máš ještě hlad?“ a čumákem strčil do jeho uloveného tvorečka, kterého jí hodlal přenechat. Sám ještě pár dnů určitě bez jídla vydrží, případně si najde něco potom. Chtěl trochu napravit křivdu, kterou jí možná necitlivě řekl.

KALAMITA Ulov malé zvíře (např. ptáček, myš, lasice, veverka) alespoň ve dvou různých lesích, sám! 2/2