Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Jasně. Jsem na tom dost podobně.

Tak trochu nemotorně jsem sebou zašil a pokusil jsem se lépe uvelebit. Když už se lesem neozýval hlas ani jednoho z nás, trochu víc jsem se uvolnil a maličko se zasnil. Znovu jsem se zhluboka nadechl a vychutnal si vůni samotné Matičky přírody. Byl jsem rád, že aspoň ji mám vždy při sobě. Byl jsem si téměř stoprocentně jist, že kdyby byla ztvárněna do vlčí podoby, byla by to právě ona, s kým bych si rozuměl. Pak jsem se ale zamyslel nad tím jedním procentem, které chybělo do stovky... I ona nám, prostým vlčím smrtelníkům dokáže ukázat, co je toho zač. Takové bouřky a fujavice ve vlčí podobě... To by byla podívaná.
„Různorodost. Tolik originality a osobitosti. Umíš si představit svět, ve kterém bychom byli všichni stejní?“ Na jeho odpověď jsem zareagoval otázkou. „Konec konců, ono je celkem dobře, že se na světě najdou i vlci, kteří celé dny mručí a vymýšlejí podvraťárny. Bez nich by náš život nebyl opravdovému životu ani zdaleka podobný.“ Povzdychl jsem si.
Klid. Všude okolo se neozývalo nic jiného než klid. A já jsem si s každou chvílí strávenou tady uvědomoval, že se mi tu opravdu líbí.
Dal jsem na Castorova slova a oči zvedl k výšinám. Svítil na mě měsíc, jenž se ocitl ve fázi úplňku. A na noční obloze jsem spatřil i několik málo hvězd. „Pochybnosti jsou ale v pořádku. Ty do života patří, ne?“ položil jsem mu otázku, ale zrak jsem stále neodtrhával od nebes. „A i ta nedůvěra není nic, co bychom měli vynechat... Jsou to samotné vlčí povahy, které za vzájemnou nedůvěru můžou. Nebýt nich, Vlčí bůh ví, kde bychom teď byli.“ Mlčky jsem pak několik chvílí hleděl na měsíc, který se v ten okamžik mohl zdát kouzelný. Castorovu poznámku o času jsem nechal projít jedním uchem dovnitř a druhým uchem ven. Měl pravdu a já ucítil na jazyku hořkou pachuť reality.
Bylo zvláštní a celkem neobvyklé, jak na mě mluvil. Na vykání jsem nebyl vůbec zvyklý. Už jsem se ale nenamáhal ho na to znovu upozorňovat. Rozhodl se pro to sám a já mu jeho volbu rozmlouvat nehodlal. Nakonec... Bylo to zajímavé zpestření jinak stereotypního života.
Jakmile lehce zašvihal ocasem, trochu víc jsem se uvolnil. Na moment jsem si nebyl jistý, zda mu opravdu můžu důvěřovat. Podvody a podrazy mě za celý můj život naučily si dávat pozor a já za to byl upřímně rád. Pak jsem ale povolil a své tělo jsem nechal snést se na zem. Něco mi napovídalo, že Castorovi můžu aspoň kousek své jinak přísně střežené důvěry věnovat.
Hodil jsem po něm tak trochu zmatený pohled. „Ne, z Gallirei nepocházím. Jsem ze vzdáleného Severu,“ dořekl jsem a stále tak trochu nejasně na něho hleděl. Chtěl snad ještě něco říct?

Podobně jako Castor jsem vzhlédl do nebes. Ráno bylo chladné a začalo mrholit. Takovéto počasí mi nevadilo. Ne, když jsem měl zrovna žaludek zaplněný dobrým losím masem. Vzduch se od deště, jenž nás provázel téměř celou nocí očistil a zdál se být tak nějak svěžejší. Zhluboka jsem se proto nadechl a vychutnal si ho. Měl jsem chuť se usmát, ale neudělal jsem to. Ne tady a teď.
„Statistiky povídáš,“ zopakoval jsem po něm a ve tváři nechal usadit zadumaný výraz. „Stihl jsi doposud něco zajímavého zjistit?“
Zrak jsem otočil k němu. Zkažený? „Nemyslím,“ pověděl jsem krátce. „S dvounohými jsem se setkal, jsou to zrůdy,“ řekl jsem úsečně. Dál jsem to rozebírat nehodlal. Nechtěl jsem si v hlavě opět opakovat ten koloběh mého bytí a znovu a znovu se zastavovat u části, která mi naprosto změnila život. Nad tím už jsem přemýšlel víc než dost.
Že si vlci nevěří? Měl jsem chuť se nad tím uchechtnout, ale neudělal jsem to. Svými zuby mi dal dost jasně najevo, jaký názor na to má. „Kde vidíš ty haldy pesimistických vlků? A důvěra sama v sebe? Pověz mi, jakým způsobem dokážeš poznat na vlkovi, kterého neznáš téměř ani dvacet čtyři hodin, že si nevěří?“ Takovými tématy už jsem se hodně dlouho nezaobíral. A nejsem si jist, zda mi to chybělo. Ovšem svá zubyska jsem si nechal pro sebe. Přišlo mi vtipné, kdybych je měl cenit jen proto, že já povídám, že si vlci věří a jejich ega nejsou tak nízká, jak si myslí.
„Když si za tím tolik stojíš, prosím. Mé jméno je Falion.“ I přes jeho poetická slova o tom, že si hvězdy všechno pamatují, jsem mu věřit zcela nechtěl.
Konečně nastala ta chvíle, kdy jsem se dozvěděl jméno zdejšího světa. Na to jsem čekal už nějaký ten pátek.

Neilynn: Protože 'Gaila' je podobné slovu 'Gaia'. :DD

Vlkovi očividně nepřišlo zvláštní, že mě jen tak pozoruje. Tvářil se pořád stejně jako před chvílí. „Krásný den?“ zašklebil jsem se na něho, „jasně,“ zahuhlal jsem a na vteřinku pomyslel na žebro. „No, v tom případě ho přeju i já tobě.“ Byl zdvořilý možná až moc. Furt lepší, než ti arogantní vlci.
Na chvíli ve mně zavládly tak trochu smíšené pocity. Chová se zdvořile, ale pořád jsem nezjistil, co po mně chce. „Tak povídej, co po mně chceš?“ otočil jsem se na něho a nonšalantně se opřel o jednoho ze zdejších velikánů. Ani mě nenapadlo, že by po mně vlk vůbec nic nechtěl. Z minulosti vím, že pokud někdo o mou pozornost stál anebo se jí přímo dožadoval, vždycky ode mě něco chtěl. Jinak o mně nikdo žádný větší zájem nejevil. I když... Od doby, co jsem se objevil v této zemi se jedna výjimka našla. Pomyslel jsem na Nareiu.
„Ještě aby,“ odpověděl jsem na jeho poznámku o infarktu. Na moment jsem se zamyslel, „jaké informace máš přesně na mysli?“ svraštil jsem čelo a začal usilovně dumat. Pokud vím, do ničeho jsem se tu zatím nenamočil... Tedy, aspoň ne úmyslně.
„A pokud bys mohl, nech toho vykání. To si schovej pro důležitější vlky,“ pobaveně jsem na něj mrkl a dál pokračoval v cestě k potoku.

Když jsme došli k vodě tekoucí malým korýtkem, sklonil jsem hlavu a lačně se napil. Oči jsem ale samozřejmě nechával na cizinci. Jeden nikdy neví...
Došlo k tomu, na co jsem si za poslední léta dával pozor. Jméno? K čemu by mu bylo moje jméno. „Podívej, je to od tebe milé, že se mi přadstavuješ,“ olízl jsem si tlamu od posledních kapek vody, „na mém jméně ale nesejde, nemyslíš? Stejně ho za pár okamžiků zapomeneš. A zapomeneš i na mě samotného,“ suše jsem zkonstatoval.
Když jsem domluvil, najednou tu bylo ticho. Trochu jsem si Castora prohlédnul. To, jak se tváří, jak stojí a co dělá, když se mnou zrovna nemluví, mi leckdy mohlo o vlku něco prozradit.
„I já sháním informace. Nejsem tu dlouho a rád bych zjistil, jak se to tu jmenuje. Víš o tom něco?“

Do nosu mne praštila vůně. Vlk? Zděšeně jsem otevřel oči a bleskurychle se dostal na nohy. Potlačil jsem nutkání bolestivě zasténat. Už aby se mi to zahojilo... Zlomené žebro jsem měl necelých dvacet čtyři hodin a už mi začalo lézt na hlavu. No, s tím se potrápím ještě pár dní...
Zastříhal jsem ušima, přivřel jsem oči a zkoumavým pohledem jsem jimi probodával vetřelce.
Zůstal jsem stát na místě. Nevěděl jsem, co je ten vlk zač. Vůbec se mi nelíbila představa, že už tu nějakou dobu stojí. Kdyby chtěl, mohl by mě klidně zabít. Budu si muset lépe vybírat úkryty.
„Co chceš?“ houkl jsem na něho možná až moc stroze. „Jak dlouho tu takhle stojíš?“ Tón hlasu jsem trochu zmírnil. Zamračil jsem se ještě víc. To si dnes vlk už nemůže ani v klidu odpočinout? Otráveně jsem si oddychl. „Doufám, že nejsi žádný arogantní egoista, he?“ hodil jsem po něm tázavý pohled. Tahle otázka asi nebyla úplně nejvhodnější, mně to ale očividně nijak hlavou nevrtalo. „Těch už jsem měl za poslední týdny dost,“ zahuhlal jsem si spíš jen tak pro sebe. No, i když jsem byl poslední dobou dost otrávený, celkem by se mi hodilo, kdyby aspoň tenhle jedinec patřil k těm slušně vychovaným.
„Nepřijde ti trochu divné takhle pozorovat spící vlky? Jeden by z tebe mohl dostat infarkt,“ pobaveně jsem cukl koutkem úst.
Chvíli jsem jen tak mlčel, dumajíc co řeknu nebo udělám dál. Znuděně jsem zamlaskal, přičemž jsem zjistil, že mám sucho v tlamě. Hluboce jsem nasál okolní vzduch. Zdejší vůně cedrů byla vskutku omamující. Snad by se mohlo zdát, že mi to tu dokáže naladit náladu na tu správnou notu. "Er, pokud dovolíš, mám celkem žízeň," na chvíli jsem se odmlčel, "asi se půjdu napít ze zdejšího potoku." Zavzpomínal jsem na matně se vyjevující okamžiky strávené v tomto lese. Trochu jsem zaváhal, ale nakonec jsem se vydal trochu zpět na sever. Když jsem sem přicházel, míjel jsem zvuk tekoucí vody. To by mohlo být ono.
Pohledem jsem sjel k cizinci. V očích se mi zračila nevyřčená otázka. Zůstaneš tu, nebo mě doprovodíš k potoku?

// Jasně. Stejně si ale nedělej moc velké naděje, s Falionem je nuda a tvůj vlk s ním moc dlouhou dobu asi nevydrží :DDD

<<< Západní Galtavar

"Kopyta, kopyta, kopyta..." brblal jsem si pro sebe. Proč vůbec ta kopyta mají? Nebyly by pro losy pohodlnější tlapy? nakrčil jsem nos, vdechujíc omamné vůně cedrů. Tady už jsem byl... Veverky, ano, pamatuji si je. Zavzpomínal jsem, jak jsem si je chtěl podat. Podvědomě jsem pohlédl nahoru do korun těch velikánů. Nic jsem ale nespatřil, naštěstí. Poslední, co bych teď potřeboval, jsou drzé chlupaté potvůrky, které na mě začnou sypat salvou šišek. Ušklíbl jsem se a opět se dal do kroku.
Kde jsem to skončil? ...Á, kopyta. Opodál se něco šustlo. Zastříhal jsem ušima a zbystřil všechny smysly. Malé zrzavé tělíčko se mihlo a pár skoky se dostalo ze země na obří strom. Chvíli jsem váhal, jestli se neobjeví další. Zdálo se ale, že se jedná o nějakého zbloudilce. No, ještě aby sem přivedl celý svůj rod.
Em, kopyta. Mají... mají je rozdělená na dvě části. Zvláštní, v myšlenkách jsem se snažil oživit si poslední okamžiky strávené u hostiny, kterou jsem tak trochu využil i ke zkoumání mrtvého losa. Vždyť to ale musí být nepohodlné. Co když se jim tam dostane kámen? Co s tím pak dělají? A nebo běh... Mokrá tráva, bláto... Vždyť to vše je kluzké, nakrčil jsem čelo, usilovně uvažujíc nad všemi otázkami. Chvíli mi bylo líto, že jsem u toho losa nezůstal trochu déle. Kdyby se pak někam vytratila i Severka, mohl bych si ho prohlédnout důkladněji. No nic, vracet už se tam nebudu.
Notnou chvíli jsem se snažil ještě něco ze svého mozku vyždímat, ale únava i bolest mi k tomu nikterak nepomáhaly.
Někde se tu uvelebím a zchrupnu si.
Několik minut jsem pak ještě hledal vhodné místo. Poté jsem si opatrně lehl. Trochu jsem zasténal. Žebro se bude léčit několik týdnů. Nebudu moct lovit. A to naznačovalo, že si budu muset sehnat nějakého ochotného vlka, který by mi s tím mohl pomoct. To ne, to se mi vůbec nelíbí... Lépe řečeno, bude mi muset lovit něco k snědku. "Er," vydal jsem ze sebe nesouhlasně. Už jen ta představa, že pro mě bude někdo cizí lovit potravu mě opravdu děsila. Pak jsem se ale cynicky usmál. Já tady uvažuju nad tím, že pro mě bude lovit někdo, koho neznám, ale vůbec jsem si neuvědomil, kde chci někoho takového sehnat. No to je skvělá situace. Znovu jsem se kysele usmál. Nechtělo se mi věřit, že by se někde takový ochotný vlk našel.
Otráveně jsem si povzdychl, opatrně se uvelebil a pomalu zavřel víčka. To budu řešit pak. Teď bych si měl zdřímnout.

Spolkl jsem poslední kus masa, který jsem měl v úmyslu sežrat. Svůj podíl z losa už jsem měl snědený. A jak se zdálo, Ghost na tom byl podobně.
"No to určitě," zabrblal jsem si pro sebe, s ironickým úsměvem nesouhlasíc s jeho slovy. Báječná společnost... samozřejmě. Tím mohl myslet leda tak Severku.
Olízl jsem si tlamu a ztěžka si povzdychl. Pohledem jsem sklouzl k Severce, která vypadala, že už má taky dost. Los je přeci jen velké zvíře. Podělili jsme se o něj spravedlivě.
Pohlédl jsem na oblohu, která se tvářila, jako když vlčeti vezmete oblíbenou hračku. Taky máš náladu pod psa? zeptal jsem se mé imaginární kamarádky Matky přírody.
Líně jsem si zívl. "No, tak už to vypadá, že i já se vydám hezky po svých," chvíli jsem se rozmýšlel, kterým směrem bych se vůbec mohl vydat. "Loučení nebudu zabalovat do sladkého gentlemanství," kysele jsem se zašklebil, "díky za pomoc s losem, zatím se měj," hlavou jsem kývl na náznak rozloučení a vydal jsem se někam jinam.
"Er," nesouhlasně jsem zahučel, když mě má bolest hrudníku nenechala ani na chvíli odpočinout. Mám asi nalomené žebro... No to je bezva. Počasí na nic, zima už se začíná blížit a já si udělám něco s žebrem. No, nejspíš bych to nebyl já, kdybych neměl takovou smůlu.
Se zamračeným obličejem jsem se opatrným klusem vydal někam jinam, kde bych si snad mohl odpočinout a můj hrudní koš se mnou. Nedaleko je les... Cedry, jo, to by mohlo být mé dočasné útočiště.

>>> Cedrový háj

.
.
*přidává se k rebelům* :DD

1. Balonek s vodou -----> Nareia
2. Balonek -----> Lievenne
3. Balonek -----> Nathan

1. Toaletní papír -----> Yakira
2. Toaletní papír -----> Indil

1. Vejce -----> Severka
2. Vejce -----> Weriosasa

//Proč jste mi taky neřekli, že tu pořádáte pivní slavnosti? S Falionem bych se určo dostavila. :DD

//Jojo, snaha určitě byla... :'D

//Tady se jako krátké příspěvky nevedou? :DD

Skvělá akce :3

Btw. Úžo ikonky i denní doby ve stylu Halloweenu. :3 :)

Nápodobně :DD

<<< Řeka Mahtaë

Svižným klusem jsme se podél břehu řeky dostávali stále dál na sever.
Zastavil jsem se. "Jsme tu." Pohledem jsem přejel oba vlky, kteří před chvílí cestovali po mém boku. "Znáte to tu?" Moc mě to ani nezajímalo, kolikrát se tu ukázali a co tu dělali. Chtěl jsem ale zjistit, jestli zdejší terén už okusili. Přeci jen... Je lepší lovit tam, kde víš, co od tamní krajiny čekat. Tázavě jsem nadzvedl obočí a čekal, co z těch dvou vypadne.
Zvedl jsem hlavu, zrakem však stále hlídajíc Severku a Ghosta. Zavětřil jsem. Čerstvý vzduch mě zašimral v nose. Lehce, tak, aby to nikdo nezaznamenal, jsem se pousmál. Vzpomenul jsem si na svůj první lov konaný zde.
"Cítíte to také?" Hlavu jsem opět sklonil. Lehký závan losího pachu. Chvíli jsem přemýšlel, kterým směrem bychom se měli vydat. Pak jsem vykročil a pohledem zabloudil k přítomným vlkům. "Souhlasíte s tím, že na losy půjdeme tímto směrem?" hlavou jsem pokývl na tu stranu, kudy jsem měl v úmyslu jít. Pokud mě můj nos neklame, směr by to měl být správný...
Lehkým klusem jsem se vydal za vůní. Ta s několika desítkami metrů zesílila.
Tráva zde byla vysoká a hustá, to nám skvěle hrálo do karet. Pohlédl jsem na nebe. Slunce oproti předešlým dnům hřálo více a vítr se uklidnil.
Přikrčil jsem se, "Vidíte je?" několik desítek metrů před námi se páslo stádo hnědých losů. Chvíli jsem byl z ticha, v hlavě se mi rodil plán útoku a taktiky. "Tamten," čumákem jsem ukázal na jednoho jedince, "vypadá staře. Pokud využijeme dobře načasovaný moment překvapení, myslím, že by mohl být snadným cílem," navrhl jsem jim to, co mi připadalo nejrozumnější a nejsnadnější.
"Můžem?" přikývl jsem na ně a vystartoval bleskovou rychlostí přímo na kořist. Ve stádu okamžitě zavládl zmatek a úlek. Všichni se dali na útěk. Vybraný jedinec se naštěstí nezdál být v kondici. Kulhal a zbrklý běh mu očividně dělal problém. Přidal jsem na rychlosti. Všichni tři jme se mu dostali za zadek. Ve třech by to měla být hračka. Vyskočil jsem a zakousl se mu do stehna. Zvíře sebou trhlo a mohutným kopem mě ze sebe dostalo. Odlétl jsem a tvrdě přistál na zem. Začal jsem zhluboka dýchat. Instinktivně jsem se rychle vymrštil na nohy. Pocítil jsem však ostrou bolest na hrudníku. Zaťal jsem zuby začal jsem dohánět Severku i Ghosta. Ti už vypadali, že si s obětí poradili. Los ležel na zemi a ještě sebou škubal a divoce se ošíval. Bolestivě jsem je doběhl a zakousl se zvířeti do krku. O pár chvílí později byl los již mrtvý. Pustil jsem ho, udělal jsem pár kroků vzad. Z mé tlamy se dral zrychlený dech, který momentálně připomínal spíš sípání. Podíval jsem se na Severku a následně i na Ghosta. "Dobrá práce," řekl jsem jim bez jediného náznaku pocitu v obličeji i v hlasu. Jako by mi to bylo jedno.
Sklonil jsem hlavu, zrak nechávajíc na těch dvou samozřejmě. Pomalým a rozvážným krokem jsem se vydal ke kořisti. Hrudník mě pálil a probodávala ho bolest ostrá jak nůž. Nedal jsem to najevo. Nemohl jsem. Ty dva jsem chtěl nechat v domnění, že jsem pouze udýchaný a chytám dech.
Rozvážným pohybem jsem se pustil do mrtvého zvířete. Maso bylo dobré, přeci jen, vysoká je vysoká.. žádný zajíc. Myslí i tělem jsem ale nemohl vynechávat tu bolest. To nic není, přejde to. Zakousl jsem se do dalšího kusu masa a snědl ho.