Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Ano, ano... Už se jde na věc. :D

Pomalým šouravým krokem jsem procházel zasněženým Galtavarem. Hlavu jsem měl sklopenou, hledíc tak na mé střídající se tlapy. Zdálo se mi to, nebo se pokaždé, co jsem ušel deset kroků ozýval můj žaludek? Přímo žadonil o nějaké to sousto dobrého masa.
"Er," mrzutě jsem zavrčel. Nebýt toho nalomeného žebra... Žaludek by mi nemusel takhle protestovat.
Štvalo mě to. Byl jsem bezmocný a lehce zranitelný. Nejhorší stav, jaký jen může být. Strašná kombinace slov! Prostě hrůza.
Do nosu mě najednou udeřil něčí pach. Zvědavě jsem zvedl zraky. Vlk? Pozorně jsem se rozhlédl a v dáli opravdu zahlédl šedý kožich. Nabroušeně jsem se ohlédl na můj znovu burácející žaludek a pak zpátky na vlka. Nedá se nic dělat, pomoc budu muset hledat u něho. Rozpohyboval jsem se vpřed doufajíc, že mi ta šmouha přede mnou pomůže s lovem.
Když jsem se přiblížil o něco blíž, zjistil jsem, že je to vlčice, která právě loví. Chtěl jsem jí nechat v klidu dokončit lov a pak se jí neochotně a potupeně zeptat, zda-li by mi také něco neukořistila.
Povzdychl jsem si a přikrčil se, abych nevyděsil zajíce, který se měl stát obětí Šedé. Ale jako by se mi sám osud chtěl vysmát a řekl si, že nalomené žebro, nedostatek potravy a pád v Zelených norách není dost zábavný, usmyslel si, že mě ztrapní před vlčicí. Nohy mi podjely na zamrzlé louži a já sebou s hlasitým žuchnutím kecl na zem.
Sevřel jsem se v bolesti a potlačil zakňučení. A to už to žebro vypadalo celkem dobře... Teď ho budu mít bolavé ještě tak týden navíc.
Upoutal jsem pozornost vlčice i zajíce. Ale zatímco ušák se dal na zbrklý útěk, Šedá to samé v plánu asi neměla.
Rozlámaně jsem se postavil na nohy a oklepal se. Pohledem jsem zabloudil k vlčici. "Omlouvám se," bylo to jediné, co ze mě v tu chvíli vypadlo.

Ležel jsem klidně, nechával jsem sníh, aby mi postupně zakrýval celý kožich. Očima jsem těkal ze strany na stranu, kontrolujíc tak situaci v mém okolí. I přes to jsem byl uvolněný; pravidelně jsem oddechoval a zároveň jsem poslouchal tlukot svého srdce. Prázdného srdce, poznamenal jsem si v duchu. Všude kolem mě se vznášely bílé vločky, přišla zima. A já tu jen tak ležel... zcela sám, odkázán na ticho samoty. Zdálo se mi to, nebo jsem cítil lítost? Smutek z toho, že nemám s kým strávit zimní čas. Nepotřeboval jsem haldu přátel, kteří by se jen falešně usmívali a jednou za čas mi zalhali. To ne. Chyběl mi jeden vlk, kterému bych mohl plně důvěřovat, sdělovat mu své myšlenky a pocity, s kterým bych si mohl hrát ať už v zimně nebo na jaře.
Znuděně jsem vzdychl. Zdálo se mi to, nebo jsem doopravdy začínal toužit po společnosti? Blbost, odepřel jsem sám sobě v myšlenkách. Nebo... Že by...? Neustále mi to vrtalo hlavou. Až do teď jsem si vystačil sám. Proč by se to nyní mělo měnit? Položil jsem si otázku, na kterou jsem však odpovědět neuměl.
Zvláštní, zakroutil jsem nad tím hlavou a pomalu se zvedl. Tiše jsem zaskučel, v duchu nadávajíc na nalomené žebro. Usoudil jsem, že bych měl co nejrychleji sehnat pomoc. Sám si jídlo ulovit nedokážu... Ne teď a v tuhle chvíli. Sice nerad, ale přiznal jsem si to.
Oklepal jsem se a tím shodil malou vrstvu bílého prášku, který se na mě za tu chvíli stihl usadit. Nuceně jsem párkrát kýchl, nejspíš mi jedna z vloček zaletěla do nosu.
Poté už jsem se po řádném protažení vydal na cestu, ještě bych mohl nastydnout. To by mi vážně chybělo.

<<< Ovocná tůň

Vrátil jsem se na Západní Galtavar.
Prudce jsem zastavil, zvedl hlavu a zavětřil. Do čenichu se mi vlilo pár vlčích pachů a jelikož byla tato krajina dosti rozlehlá, nemohl jsem určit, zda-li se zde vlastníci oněch vůní nacházejí či nikoli.
Když jsem se pro zlepšení přehledu nad celou situací rozhodl použít svůj zrak, zjistil jsem, že se žádný vlčí kožich v mém dohledu nenachází.
Proto jsem se mohl znovu uvolnit.
Pohodlně jsem se posadil do několikacentimetrové vrstvy sněhu, ocas jsem si obtočil kolem nohou a čenich zvedl směrem k nebesům. Ač jsem se chtěl kochat výhledem, po chvíli neustálého mrkání jsem hlavu musel sklopit opět níže, protože mi do očí nalétávaly malé vločky. A mohl jsem se začít radovat ještě víc, protože byla bílá nadílka ještě větší než ráno.
"Mah," povyskočil jsem a uchopil jednu z milionů vloček do tlamy. Rozběhl jsem se, následně prudce zastavil, předními packami jsem se zaryl do bílého prášku a zadek jsem nechal nahoře. Čumák jsem strčil do sněhu a ocasem párkrát zavrtěl. Posléze jsem však zjistil, že je sníh chladnější, než jak jsem si ho pamatoval a proto jsem nos vytáhl a hlasitě zafrkal. Znovu jsem vyskočil a ukořistil další vločku. Poté jsem začal horlivě hrabat a vytvořil tak menší prohlubeň a zároveň menší hromádku. Kecnul jsem sebou na zem a začal sebou mrskat ve sněhu. Pak jsem vstal, udělal pár otoček, možná i kotrmelců, zaválel několik dalších sudů a pomocí skoků, šoupání a plácání sebou vytvořil několik záhadných kreací.
Najednou jsem se uprostřed sudu zastavil, zůstal ležet na břichu a hlavu položil na přední nohy. Vypadalo to, jako bych před chvílí vůbec nic nedělal.
Miluju sníh, zajásal jsem v myšlenkách a lehce se pousmál. Chyběl mi.

1 lístek za akci od Bellatrix
1 lístek za koulovačku
5 lístků za Mikuláše
1 lístek za post (9.12)

= 8 lístků

<<< Zelené nory

"To je mi teda den," mrzutě jsem zafuněl do ticha a téměř neslyšně zaúpěl.
Doběhl jsem až k Ovocné tůni. Vypadalo to zde - jako většinou - pustě.
Rád jsem se vracel na místa a oblasti, které znám. Měl jsem aspoň jistotu v tom, co od zdejšího okolí očekávat. A to mě uspokojovalo. V dnešní době jeden nikdy neví, co na něho osud připraví. Ne snad, že by se to v letech minulých nějak lišilo, ale přeci jen, je lepší pobývat tam, kde víte, co čekat. Obzvlášť, když máte nalomené žebro, nesouhlasně jsem zamručel, čenich smáčejíc ve studené vodě. Opatrně jsem se napil a částečně se ještě umyl od těch zbytků hlíny, prachu, kamínků a já nevím čeho ještě, co se od mého pádu v Zelených norách zabydlelo v mém kožichu.
Když jsem byl hotov, oklepal jsem se od ledové vody a došel si k jednomu z menhirů. Až teď mi docvaklo, že za tu dobu, co jsem tu byl - tohle je už snad potřetí - jsem ležel a odpočíval vždy u jednoho a toho samého kamene. Za tu dobu se z toho stal takový menší rituálek. To mě přivedlo k myšlence na Nareiu. Kde se asi tak toulá? Připadalo mi zvláštní, že se o někoho zajímám. Tak či tak, tahle situace mi na tváři záhadným způsobem vykouzlila mírný úsměv.
Zvědavě jsem pohlédl na pestře zbarvený nerost a ujistil se tak, že je to opravdu ten správný. Poté už jsem jen znuděně povzdychl a složil hlavu na přední nohy. Pomalu jsem začal zavírat víčka, až jsem nakonec usnul.

Když jsem se po vydatném dvouhodinovém spánku probudil, čekalo mě tu všude kolem malé bílé překvapení. Sníh. Byl všude.
Radostně jsem vyskočil na nohy a nevěřícně jsem se rozhlížel kolem. A je tu zase, zazubil jsem se v duchu.
Když jsem se ujistil, že zde nikdo není, mohl jsem se uvolnit. Rázem jako by se ze mně stalo hravé štěně. Vrtěl jsem ocasem a do tlamy jsem chňapal malinké poletující vločky. Připadal jsem si bezstarostně, o několik let mladší a... Zase šťastný. Vzpomenul jsem si na mé dětství, které bylo plné tohohle bílého snížku.
Když jsem se dostatečně vyřádil, a že se mi to nestalo nějaký ten pátek, trochu jsem se uklidnil a znovu začal dbát na mé zranění.
Vydal jsem se dál na cestu.

>>> Západní Galtavar

Yeah! Jde se řádit! :3 :D

1. Weriosasa vracím úder :D
2. Nareia
3. Ghost
4. Castor
5. Severka
6. Indil
7. Lievenne
8. Ashe
9. Coffin
10. Taehyuk

Pomalým klusem jsem se dostával někam do neznáma. Na obličeji jsem měl záhadný zadumaný výraz a mé oči, ačkoliv vypadaly, že hledí dopředu, ve skutečnosti koukaly někam do... nikam? Zvláštní, jako bych byl zhypnotizovaný. Možná za to mohly emoce a úvahy, které jsem měl ještě před okamžikem v hlavě. A nebo za to mohl hlad. Škrundání se mi z břicha ozývalo čím dál tím víc.
Možná to byl právě slaďoučký pach králíků, co mě probudilo z 'náměsíčnosti'.
Zastavil jsem, zbystřil a nastražil uši. Přimhouřil jsem oči a spatřil více jak tři králíky najednou. To je tu celá kolonie?
Z břicha se mi opět vydral naříkavý zvuk. Přikrčil jsem se. Možná, kdybych... V hlavě se mi rodil plán útoku. Ano, i přes to, že jsem byl zraněn, rozhodl jsem se, že si musím něco ulovit. Hlad jednoznačně přemohl mé zdravé uvažování. Aspoň to malé soustíčko ušáka.
Vyskočil jsem z plíživé pozice rovnou do běhu, který ovšem postrádal elán. S nalomeným žebrem to šlo velmi ztěžka.
Hlodavci se rozutekli do všech možných stran. Nenechal jsem se zmást a stále si to pádil za svým vytypovaným jedincem.
Jenže to bych nebyl já, kdyby se mi smůla nelepila na paty.
Všechno se to semlelo nějak rychle. Aniž bych to stihl zaregistrovat, králík mi frnknul někam do neznáma a mé tělo se probořilo do země. Doslova.
Dopadl jsem tvrdě, až to ve mně hrklo. Jako první se ozvalo mé ubohé žebro. Zmateně jsem zamrkal a ztěžka zanaříkal: "Sakra!" Zavrčel jsem a pomalu, velmi pomalu vstal. Párkrát jsem zakašlal... Chvílemi to vypadalo, že se dokonce dusím. Vzhlédl jsem nad sebe. Takováhle věc se mi ještě nikdy nestala. Kdo to kdy viděl, jen tak se propadnout do země? Rozvážně jsem se vyškrábal znovu nad povrch zemský.
Byl jsem zašpiněný celý od prachu, hlíny, kamínků a Bůh ví čeho ještě. To mě teď ale vůbec nezajímalo. Mé žebro se tvářilo ještě hůř, než když jsem se propadl. Bolelo to jako čert. "Že já jsem se do toho vůbec pouštěl," zamručel jsem a těžkým, kulhavým krokem jsem se vydal dál. Bez úlovku, špinavý a se zraněním. Tohle bylo jako naschvál.

>>> Ovocná tůň

Tiše jsem stál na místě a klidně je pozoroval. Ač jsem se snažil sebevíc, nějakým záhadným způsobem mi unikalo, o čem se tady Šedý s Černým vůbec bavili. Ten fakt jsem se ale rozhodl přejít jen lhostejným nakrčením ramen.
Jak jsem tak nad tím uvažoval, ti dva vlci, kteří víceméně mluvili jen se sebou navzájem, mohli být buď staří známí nebo sourozenci.
V ten okamžik jsem si vzpomenul na své bratry a sestry, z kterých dnes zbyly pouhé hromady kostí. Hromady kostí? Bleh, co to tu povídám? Vyznělo to celkem indiferentně. Já to tak ale nemyslel.
I přes to jsem si představil, jak by to vypadalo, kdybych se zúčastnil takového rodinného shledání. Má první myšlenka připadala Teně. Mé nejoblíbenější a nejmilovanější sestře, na kterou jsem nikdy nedal dopustit. Po pravdě řečeno... Kdybych jí znovu spatřil živou a zdravou, nevím, co bych udělal jako první. Jestli bych jí láskyplně objal a olízl jí čumák, nebo bych se k ní vyřítil jako neřízená střela a samou radostí ji shodil na zem. Ovšem byla tu i třetí možnost a to ta, že bych zůstal nečinně stát a nevěřícně bych na ni kulil oči.
Uznale jsem přikývl, usuzujíc, že je poslední možnost nejpravděpodobnější.
Náhle jsem si uvědomil, že jsou tu se mnou další tři vlci. Tedy... Nyní už jen dva. Černý se rozmrzele otočil a odešel si někam do pryč.
Nahlas jsem si povzdychl a zrak stočil ke zbylým vlkům. Ti mi nabídli, že by mi mohli pomoci.
"Jak se tak na vás koukám, myslím, že byste si měli vyřídit pár věcí," kývl jsem na ně. "Děkuji ale za ochotnost pomoci, budu si to pamatovat. Zatím se mějte," mávl jsem na ně vděčně ocasem a znovu se vydal na cestu.

>>> Zelené nory

Zůstal jsem stát v plném pozoru a ani jsem neměl v plánu v nejbližší době provádět něco jiného. Ocas jsem nechal klidně svěšen dolů, hlavu vztyčenou vysoko, ne však natolik, abych se zdál být pyšný a mé jedno a půl ucha zůstalo otočené vpřed.
Šedý a černo-bílý se spolu zaujatě bavili, kdežto hnědý se do konverzace příliš aktivně nezapojoval.
Klidně jsem stál a pokojně je sledoval. Neměl jsem nic, co bych mohl povědět. Zatím.
Proto jsem pokračoval v nicnedělání a uvažování nad různými pitomostmi, jako je třeba počasí, území, která jsem prošel a nebo vlci, které jsem potkal. Přišlo mi trochu smutné, že i když jich moc nebylo, dobrá polovina z nich byli jedinci, kteří na mě buď mručeli a rýpali do mě, nebo se chovali arogantně a pyšně. Kam ten dnešní svět spěje? To by jistojistě řekla má sestra. V duchu jsem se zamračil. Už to tu bylo zas. Ačkoliv jsem si to někdy přál, mé vzpomínky mě nejspíš za celý můj život neopustí. Což bylo na jednu stranu dobře... Hezké vzpomínky jsou cenné. Kdežto ty zlé... Ač jsou nepotřebné a činí mě smutným, zůstanou tu a půjdou ruku v ruce s těmi hezkými. Tak to bylo, je a bude.
Ztěžka jsem si povzdychl. Šedý vlk se mě optal, zda-li něco nepotřebuji. Podíval jsem se na něj svýma modrýma očima. S odpovědí jsem nespěchal. Musel jsem si to promyslet.
Potřeboval jsem... Určitou pomoc. To byla pravda, jen jsem si nebyl jistý, jestli jsem tu pro ni správně.
"I tak by se to dalo říct," odpověděl jsem mu trochu výmluvně. Neměl jsem rád, když jsem musel žádat o pomoc. Neměl jsem to ve zvyku. Už jen to, že jsem byl nedůvěřivý, mi často bránilo v tom, abych mohl vůbec navazovat nějaká ta přátelství nebo kontakty.
"Pokud byste neměli co na práci, určitou pomoc bych potřeboval," pohledem jsem přejel Šedého i Hnědého. Ač mě zbarvení černého vlka zajímalo, rozhodl jsem se, že ho budu ignorovat. Jak on ke mně, tak já k němu. Tímhle pravidlem jsem se řídil už od mala.

//Předem se omlouvám za případné zdržování. Dnes jsem si přivezla domu štěně NO a co si budem povídat... Je to celkem makačka. :DD

//Zdravím. Rozhodla jsem se, že se sem jen tak vetřu. :D Pokud to tedy nevadí. :)

<<< Vyhlídka

Jelikož má cesta nenabírala žádného špatného ani dobrého spádu, od doby, co jsem vyšlapával tu tůru na vrchol Vyhlídky jsem se tvářil stále stejně. Klidný kamenný výraz se mi ve tváři usadil tak pevně, že jsem ho nezměnil ani když jsem zpozoroval pár dalších vlčích kožichů. Vítr ke mně přinesl tři pachy. Pozorně jsem nasál vzduch s vůněmi a na moment zavřel oči. Nelíbilo se mi to. Ne teď a v tuhle chvíli.
Chvíli jsem je pozoroval chladnýma modrýma očima. Byli tak zaujati do hovoru a konverzace, že si mě dobrých deset minut nevšimli. Samozřejmě na tom měl jistý podíl i směr větru.
I když jeden z těch tří vlků obrátil svou pozornost ke mně, svůj výraz a mimiku tváře jsem nehodlal měnit.
Pomalými kroky jsem k nim došel. Zastavil jsem se několik metrů od nich. Tak, abych byl na doslech, ale také abych měl v případě útoku rychlou možnost útěku. Přeci jen, tři na jednoho - na jednoho s nalomeným žebrem - není něco, co by mohlo dopadnout dobře. Alespoň ne pro mě. To mi bylo jasné už od začátku.
"Zdravím," pronesl jsem úsečně ale ne nevrle. Očima jsem přejel všechny zde přítomné.
Hnědý vlk s natrhnutým uchem a slepým okem, tedy - nejspíš slepým - se nezdál být velkou hrozbou. Vypadal klidně a vyrovnaně.
Černo-bílý jedinec mě zaujal svým vzhledem. Už jen ten přechod těch dvou barev ve tváři... Nevypadalo to příliš přirozeně. A neobvyklý vzhled podtrhovaly zvláštní zelené proužky. Nějak se mi to nezdálo.
A poslední z nich, šedo-bílý si mou pozornost také získal velmi rychle... I když jsem to navenek nedal nijak znát. Takovéhle zbarvení jsem u vlka nikdy v životě neviděl. A že jsem zažil spoustu věcí.
Zhluboka jsem se nadechl a zhluboka jsem i vydechl. Jak jsem tak nad tím uvažoval, nezdálo se, že by byla tahle skupinka agresivní a útočná. Přes to jsem byl však se zraněním poněkud... bezmocný? Ah, jak jen jsem tohle slovo nesnášel...

<<< Ovocná tůň

Na tváři už jsem měl svůj klasický a nezaměnitelný kamenný výraz, který neříkal vůbec nic. Bylo to něco, co jsem používal každodenně. Podvědomě jsem se tak tvářil po většinu času. Bylo to tak lepší. Aspoň pro mě. Mnozí vlci si díky tomu neuměli nebo nemohli udělat názor o mé maličkosti. A to mi mnohdy hrálo do karet.
Jak jsem tak zamyšleně klusal, ani jsem si neuvědomil, že vlastně stoupám. Dostal jsem se na jakési vyvýšené místo, na kterém jsem jisto jistě zatím nebyl.
Cestou jsem dokonce párkrát zahlédl kamzíky. Nad nimi jsem ale bohužel nemohl ani uvažovat. Jeden vlk by jej ulovil jen s těží. Kor když má onen zmiňovaný jedinec nalomené žebro... Zamručel jsem si v duchu a nevrle frkl.
Když jsem se (konečně) vydral na samotný vrchol, musel jsem uznat, že mě zdejší výhled uchvátil. A jelikož jsem cestoval sám, neubránil jsem se úsměvu. Bylo odtud vidět široko daleko. Bylo to svým způsobem... kouzelné.
Po chvilkovém kochání se nad krajinou jsem se ale znovu dal na cestu. Při sestupu jsem šel ještě pomaleji, než když jsem vycházel nahoru. Zraněné žebro měl píchalo čím díl tím častěji. Proto, když jsem dorazil na úpatí hory, musel jsem se zastavit a na moment si odpočinout.
Vůbec se mi to nelíbilo. Základní a nenucený pohyb mi dělal problém. A to mi vadilo. Cítil jsem se až příliš zranitelný.

>>> Řeka Midiam

Když jsem se probudil a poněkud zdlouhavým tempem jsem se dostal na nohy, pohlédl jsem na nebe. To už se netvářilo tak pochmurně jako včera. A dokonce opadla i mlha. Jelikož slunce svítilo a svými hřejivými paprsky hladilo všechno kolem, vypadalo to, jakoby se samotná Matička příroda usmívala. No... A když jsem se tak na to díval, její úsměv jsem jí jednoznačně musel oplatit. Proto jsem se tak trochu hloupě zatlemil na oblohu. Kdybych byl býval v něčí společnosti, ani za mák bych se neusmál. Proto jsem si tedy své samoty aspoň na chvíli užíval.
Možná jsem se nebesy nechal až moc rozptýlit. Něco nedaleko mě zašustělo a můj úsměv byl ta-tam. Zaujal jsem výhružný postoj, nastražil jsem uši a téměř neslyšně zavrčel. K mému štěstí tu však nikdo nebyl. To by mi ještě scházelo... Kdyby mě někdo zahlédl, jak se tu zubím na oblohu,... Jistě by si o mně pomyslel, že se mnou není něco v pořádku. Se mnou všechno v pořádku bylo... Snad.
Tentokrát jsem se porozhlédl po okolí s mnohem větší soustředěností. Nikdo nikde. Jen já, příroda a usměvavé slunce. Tak se mi to líbilo.
Udělal jsem pár rozlámaných kroků, došel jsem až k tůňce a napil se osvěžující vody. Najednou jsem si ale všiml, že můj čenich není jediná věc, která se dotýká hladiny. Přimhouřil jsem oči a zjistil jsem, že ke mně pluje kus jablka. Zaradoval jsem se. Můj žaludek už nějakou tu dobu nic nepozřel. Došel jsem až k ovoci, nohy smáčejíc do poloviny. Mlsně jsem kus jablka uchopil do tlamy a vyšel s ním na břeh. Tam jsem si jeho sladkou chuť vychutnal.
Spokojeně jsem si olízl tlamu a pomalu se vydal na cestu.

>>> Vyhlídka

<<< Cedrový háj (přes Východní Galtavar)

Zhluboka jsem se nadechl a zhluboka jsem i vydechl. U žeber mě to nepříjemně píchlo. Musel jsem aspoň v duchu zaklít.
Mé klusající nohy mě pomalým tempem donesly až sem - k Ovocné tůni. Na chvíli jsem zastavil a celý ztuhl. Zavětřil jsem a pozorně si místo prohlédl. Jakmile jsem se ujistil, že se tu nikdo nenachází, už o něco uvolněněji jsem došel k tůňce. Tady už jsem také byl...
S malou špetkou nadějí v očích jsem natáhl krk a zaostřil. K mému mírnému zklamání jsem ve vodě neobjevil - krom pochmurného odrazu nebe - nic. Ani ten nejmenší kousek melounu.
Lhostejně jsem nad tím pokrčil rameny a odvrátil se od tůně. Došel jsem k jednomu z nádherně zdobených menhirů a ulehl jsem do trávy. Zády jsem se opíral o kámen. Měl jsem tak skvělý přehled o okolí a jistotu, že nebudu zezadu napaden. To mi k aspoň trochu uvolněnému spánku stačilo.
Naposledy jsem se uvelebil. Tlama mi trochu škubla a tím poodhalila pár bílých tesáků. Už teď jsem se nemohl dočkat, až se mi ta žebra zahojí. Takhle jsem byl prostě moc ...bezmocný. A to se mi vůbec nelíbilo.
S plány, které se mi postupně rojily v hlavě a tvořily program na následující dny, jsem pomalu sklonil hlavu až k zemi. Naposledy jsem úsečně zaúpěl a poté už se jen vrhl do křehkého světa snů.

I když tu nejsem moc dlouho, přidávám se k těm, kterým budeš chybět. Děkuji Ti za vše, co jsi pro Silm/Galli v roli správce udělala. :)
Ty i Tvá červená packa (která k tobě neodmyslitelně patří) mi budete jako správce rozhodně scházet...

Chladná noc pomalu ale jistě začala ustupovat ještě chladnějšímu ránu. Zima už jisto jistě stála za dveřmi. Co nevidět zaklepá. Nebo už to udělala?
Zívl jsem do studeného větrného proudu, který nás poctil svou mrazivou návštěvou. Tak se zdá, že nám oblíbený pomocník paní Zimy přišel zdělit, že je ona sama na cestě. Byl jsem celkem rád. Musím se přiznat, že mi sníh tak trochu chyběl. Bylo to spíš o zvyku.
Přimhouřil jsem oči a zrakem sjel znovu k Castorovi, který mi odpovídal na otázku. Měl jsem menší problém rozeznat jednotlivá slova. No, svéhlavost větru zapřít nelze. V duchu jsem se musel pousmát.
Klidně jsem ležel u kořenů jednoho ze zdejších monumentálních obrů. Vítr se ne a ne uklidnit. Měl jsem takový pocit, že jestli se Castor brzy taky nesloží k zemi, udělá to za něj sám vítr.
Jeho odpovědi a poznámky jsem přecházel jen tichým mlčením a občasným pokynutím hlavy. Neměl jsem co dodat. Užíval jsem si toho chladu a elánu, který přišel se studeným dnem. Už dávno jsem zapomněl, jak mocná je opravdová Zima. I když jsem to dělal nerad a ve vzpomínkách jsem většinou nalézal smutek a hněv, tentokrát jsem se jim nebránil. V mysli jsem si vybavil ty dávno zapomenuté chvíle. Radostné a plné smíchu. Miloval jsem ji. Mou malou ségru. Dal bych nevím co, kdyby tu mohla být se mnou. Ale ona nemůže. A možná kdybych nebyl... Už to dělám zase. Zase si připisuji vinu, za kterou jsem nemohl. Nebo ano? Stalo se to opět. Ať jsem se snažil otevřít vzpomínkám dobrým nebo zlým, vždy to končilo jedním a tím samým. A já na to teď neměl náladu.
Zlostně jsem si odfrkl a na tváři nechal usadit naštvaný výraz. Zoufalství a smutek jsem si nechal pro sebe. Castorovi jsem to ukazovat nemusel.
„Co?“ otočil jsem k němu hlavu téměř nevnímajíc jeho předešlá slova. „Na Severu tohle bylo na každodenním pořádku. Všude sníh, led, zima a zase sníh,“ nad tím jsem se aspoň v duchu musel pousmát.
Rozlámaně jsem vstal a došel až k potoku. Sklonil jsem hlavu a napil se studené vody. Porozhlédl jsem se a usoudil jsem, že je nejspíš na čase, abych se vydal někam jinam. Proto jsem se otočil k Castorovi a řekl mu: „No, tak už to vypadá, že se s tebou rozloučím," na chvíli jsem se odmlčel. "Zatím se měj, možná se nevidíme naposledy," na náznak rozloučení jsem kývl hlavou a opatrným klusem jsem se vydal opět na cestu. Loučení mě nikdy nebavilo a většinou jsem ho chtěl mít rychle z krku. A tak tomu bylo i teď.

>>> Ovocná tůň

//Díky za hru :)