Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Znuděně jsem si povzdychl a trochu sebou zašil. Neměl jsem co povědět a tak mi zbývalo jen nečinně stát a občas se s nezájem porozhlédnout po okolí.
Kam bych se měl vydat dál? prolétlo mi hlavou a svým zrakem jsem znovu, tentokrát mnohem detailněji prozkoumal okolí. V tomhle lese už jsem byl a celkem slušně jsem si pamatoval, co se nachází kterým směrem. Východní Galtavar, Západní Galtavar, řeka Mahtaë, Ovocná tůň... Kam půjdu?
Z myšlenek mě vytrhla Lucy. Se svou odpovědí poněkud otálela. Nejdříve si prohlédla Indil a následně mě. Nelíbilo se mi, jak dlouho se na mě dívala. A ona si mě skenovala opravdu od špiček uší až po konec ocasu. Nebyl jsem rád, když si toho o mně ostatní vlci zjistí příliš mnoho. Mohou to využít proti mně, možná proto jsem byl tak nespolečenský a poněkud zahořklý. Moc často se mi nestávalo, že by o mě kdokoliv z mého okolí jevil nějaký extra zájem. A když už se přeci jen našel někdo, kdo mě oslovil, většinou po mně něco chtěl, cynicky jsem se usmál. Nevadilo mi to, za ta léta jsem si na to zvykl. Dokonce můžu říct, že mi tahle situace vyhovovala. Tímhle způsobem se skvěle hledají opravdoví přátelé, uznale jsem si přikývl a odpověděl na Lucynu poznámku. "A chránit vlčici musí jen její partner? Co takhle dobrý přítel? Věrný kamarád, hm?" vesele jsem mrkl na Indil a zlehka se na ni usmál. V tuhle chvíli mi nezbývalo nic jiného, než tajně doufat, že je naše kamarádství vzájemné.
Na pár dalších chvil jsem opět zmlkl a nečinně seděl na zadku. Neměl jsem v plánu se jim míchat do diskuze.
Když se ale Lucy optala na její rodinu, pomalu jsem vytáhl obočí nahoru, div mi nevyjelo z čela někam do pryč. "Co nějaký popis, jména, specifika?" Přiznejme si... Ne každý vlk je vševěd a jasnovidec.

3 lístky za posty - 15.12.
1 lístek za post - 16.12.
2 lístky za posty - 17.12.

=21 lístků (všech dohromady)

Byl bych tam býval stále nečinně stál a tiše pozoroval Lucy, nebýt její reakce ohledně Indiliných slov. Jakmile jsem postřehl, jak Lucy odpověděla, během okamžiku jsem své svaly povolil, beze slov odstoupil a klidně se posadil. No, nemusela by být zas až tak hrozná, jak se jeví na první pohled. Zvědavě jsem ji sjel pohledem a čekal, co dalšího z ní vypadne.
Narazila - ostatně jako každý jiný vlk - na mou povrchní, většinou zahořklou slupku. A to, jak se k ní dále budu chovat, záleželo jen na ní samotné. Co já vím... Třeba se nám najednou ukáže v úplně jiném světle a já zjistím, že je pod povrchem jiná... Tak jako já.
Nechal jsem ty dvě společně se bavit a do jejich konverzace se vůbec nemotat. Připadal jsem si tu trochu navíc... Jako u většiny konverzací. Aspoň v duchu jsem si povzdychl. I když mě to občas mrzelo, zvykl jsem si, že se většinou ve společnosti jiných vlků cítím jako páté kolo u vozu. Proto jsem si na chvíli přestal všímat jejich slov a v mysli zabloudil do aktuálních postřehů ohledně počasí.
Kam ten sníh mizí? Vždyť... Tu byl jen tak krátce. To je mi teda situace. Ach jo, s toho zářivě bílého prášku se začíná stávat lepivé bláto. A já už se těšil, že se nám paní Zima ukáže v celé své kráse. Ne snad, že by mi nějak extrémně vadilo bláto a kaluže, ale přiznejme si, válet se ve sněhu je asi všem sympatičtější.
Ze svých myšlenek jsem se vrátil spět do reality a znovu se začal zajímat o to, o čem je zrovna řeč. Zjistil jsem, že oním tématem bylo partnerství. Jasně, lepší okamžik jsem si vybrat nemohl. "Podle čeho jsi tak usoudila?" optal jsem se už bez nevrlých tónů v hlase a vrčení.
Když se vlčice naklonila k Indil a něco jí zašuškala do ucha, protočil jsem oči a lehce si povzdychl. Proč si vlčice s oblibou šeptají? Pomlouvají se navzájem? Roznášejí drby? Tohle šlo mimo mě. Proto jsem sebou jen trochu zavrtěl a nadále je tiše pozoroval.

Vlčice, ještě stále sedící opřená o mohutný strom zamáchala tlapkami ve vzduchu. Nonšalantně jsem nadzvedl jedno obočí a podíval se na ni pohledem, který jako by se ptal: A tohle mělo být jako co? Taneční kreace? Pokud ano, měla by na svých pohybech zapracovat, neodpustil jsem si uštěpačnou poznámku, kterou jsem ale nevyslovil nahlas.
Vycenila na mě zuby a hrdelně zavrčela. Při tom něco zaječela. Tohle měla být urážka? No, děvče, máš se ještě co učit, prolétlo mi hlavou a vzpomenul jsem si na všechny ty vlky, kteří mě dokázali opravdu naštvat. Díky nim jsem zjistil, že vydržet za každé situace s chladnou hlavou není zas až tak lehké. Ale tahle vlčice toho zatím moc nenadělala, takže jsem s přehledem zůstával v klidu.
Ležérně jsem ji sledoval, ve tváři udržoval léta trénovaný poker face a občas poodhalil zubiska a tiše, byť hluboce zavrčel. Avšak navzdory jejím slovům jsem se ze svého místa nehodlal hnout ani o milimetr. Se studícím pohledem jsem se jí koukal přímo do očí ignorujíc její hysterické skřehotání.
Když se Indil vyhrabala na nohy, ihned se začala omlouvat a nabízet svou pomoc. He? Nečekal jsem, že je její chování vůči ostatním vlkům až tolik starostlivé. Eh, i když to možná vysvětluje to, proč byla ochotná mi ulovit zajíce...
Vlčice se zdála bát mírně otlučená, ale nevypadalo to, že by utrpěla nějaká vážnější zranění. Navzdory tomu se ale nahlas politovala a oznámila, že doufá, že je v pořádku. Počkat, nepřipomíná mi někoho? Ah, ano. Weriosasa. I když to nebyl tak těžký kalibr, jako ta hnědá vlčice s ozubenými kolečky na krku, jisté rysy podobnosti se zde nacházely. Měl jsem chuť odlepit svou tlapu od země a plácnout se s ní o čelo.
Když se Indil optala, zda-li by jí nemohla jaksi pomoci, vlčice jí pověděla, jestli by mě nemohla uvázat zpátky na liánu. A co bylo zvláštní... Nazvala mě satanem. Ty, milé vlčátko ani zdaleka netušíš, co je to satan, hořce jsem si pomyslel a zapátral ve vzpomínkách. Zdá se mi to, nebo je každá nová generace vlků arogantnější a nemyšlenější? Nad tím jsem uvažoval pár dní zpátky. Je to docela smutné, že takového pyšného vlka dnes potkáš na každém rohu.
Nadále jsem ji sledoval nicneříkajícím pohledem a měřil si ji od hlavy k patě... Tak, jako to dělá dravec, když si chce ulovit něco k snědku a pořádně se nadlábnout.
Když se jí pak Indil zeptala, jestli se tu nebojí courat jen tak sama, otočila se na mě a pronesla, že ne, pokud tu někdo nevypustí takové zvěrstvo, jako jsem já. "Nejsem její partner," pronesl jsem suše a dál ji probodával, propaloval, škrtil a dusil pohledem. Nelíbila se mi, ale věděl jsem, že nesmím dávat na první pohled. Neměl jsem v plánu si o ní ihned udělat obrázek a jakkoliv se bránit jeho přehodnocení, dokud se nám neukáže trochu jasněji. Avšak i přes to jsem jí prozatím zařazoval do skupiny negativně působících vlků.
Představila se nám pod jménem Lucy. A já věděl, že Indil se svým představením také příliš dlouho otálet nebude. "Máš-li chuť, oslovuj mě tak, jak si mě sama nazvala, Satanem," prohlásil jsem bez jakýchkoliv emocí v hlase doufaje, že se Indil neunáhlí a zbrkle se nerozhodne prozradit jí mé pravé jméno.

Na severu... No jo, jenže když je to samotná Smrt, určitě si za vylepšení schopností bude účtovat nemalé ceny. "Hele a nevíš, čím bych jí mohl zaplatit? Předpokládám, že své služby jistojistě nebude poskytovat jen tak zadarmo..." Ze všeho mého vlastnictví, které jsem měl pečlivě uschované někde v... Prostě někde, jsem za nejcennější považoval ty lesknoucí se kameny. Mají asi vysokou cenu... Určitě se mi budou hodit. Asi bych si měl rychle vzpomenout, kam jsem ty třpytivé věcičky odložil.
Indil nejspíš úmyslně ukončila debatu jak o smečkách, tak i o Weriosase. A já jsem se k ani jednomu z toho (je samozřejmé, že více k tomu druhému) nechtěl vracet.

Když jsme se oba pustili do veselé hry, celým lesem se ozýval hlasitý smích. A dokonce se nebojím říct, že jsem odhodil kamennou masku a konečně začal ukazovat to, co si po většinu času přísně střežím - mé pravé já. Byl jsem rád, že jsem získal další kamarádku. Už druhou... Bylo docela úsměvné, že všichni mí přátelé - ehm, zatím jen dva - byly samice. No, co si budeme nalhávat. Začít si hrát s vlčicemi je mnohem přirozenější, než dovádět se samci.
Vesele jsem sebou plácal a snažíc se vymanit z Indilina sevření jsem jí začal lechtat na hrudníku. Nečekal jsem, že to bude tak účinné. Vlčice se mi zaměřila na můj huňatý krk a začala po něm chňapat zuby. Tak se mi naskytla příležitost využít svých před chvíli okusovaných končetin a osvobodit se spod jejího těla.
Než jsem se však vydrápal na nohy, Indil už si stačila udělat dost velký náskok. Zachrchlal jsem, pořádně se nadechl a nehledíc na ostrou bolest u žeber jsem se rozutíkal za ní.
Můj čich mi sice už před nějakým tím časem prozradil, že se tu někde v okolí nachází další vlk, ale to, jak jsme se s ním setkali bylo nečekané.
Indil si v zápalu hry nejspíš nevšimla, že běží přímo proti další vlčici a s pořádnou silou do ní narazila. Vlčice prosvištěla vzduchem a svým bokem narazila do stromu. Rychle se však vymrštila na nohy a trochu zvadle se opřela o strom. Prohlásila, že se umí rvát. Doběhl jsem k nim a svůj úsměv jsem nechal zmizet. Místo toho jsem opět nahodil kamenný výraz a ledový pohled, který vypadal, jako bych vám hleděl přímo do duše.
Vypadá mladě, nezkušeně... Nedávno odrostlé vlče, zkonstatoval jsem v myšlenkách. Našlápl jsem a tím jsem se o krok dostal před Indil. "Dotkni se jí a máš co dočinění se mnou," hluboce jsem zavrčel, varovně sklopil uši a naježil se. Vypadal jsem tak mnohem větší a děsivější.

//Poker-face! Yeah! :DD

//Mně je to jedno... Co ty na to, Indil? :D

"Hm," souhlasně jsem se usmál odpovídajíc tak na její slova. "Myslím, že vím... Celá má smečka je mrtvá, dlouhá léta jsem si to dával za vinu... A i když jsem si řekl, že je to všechno minulost, ten pocit mě pořád někdy přepadá," posmutněle jsem si povzdychl.
Když mi Indil sdělila všechny odpovědi na mé otázky, dozvěděl jsem se, že je tu zhruba rok, trochu to tu zná a že je prý členkou jedné smečky. Smrková nebo Ernijská smečka v lese, jenž se odtud nahází na západ... Měl bych si to zapamatovat, abych tu zbytečně nebloudil, když jí budu chtít donést ty dva zajíce.
"Weriosasa a u vás ve smečce? To ne, vždyť... Je na všechny vlky hnusná. Jak ji mohl váš alfa přijmout? Co mu slíbila? Čím ho podplatila?" vyjukaně jsem vytřeštil oči. Weriosasa + smečka = katastrofa, to byla první věc, co mě napadla při představě, že se Svítichlupka začlenila do kolektivu smečky. "Je to vážně strašná vlčice. Z toho, co jsem pochytil při našem setkání jsem si mohl vyvodit, že je namyšlená, pyšná, arogantní, panovačná, drzá a já nevím co ještě. Chová se tak i tam u vás?" Opravdu mě to zajímalo. Kdo by s ní vydržel víc jak pět minut? To mi hlava nebere, pomyslel jsem si a nevěřícně zakroutil hlavou. "Nojo, blíží se zima a ona se lstivě rozhodla, že namísto toho, aby lovila a snažila se uživit sama, přidá se do smečky a nechá se obsluhovat," zavrčel jsem. "Strašná toť bytost," pronesl jsem pobaveně a znechuceně se zaxichtil.
"Smrt?" zaujatě jsem zopakoval po Indil. "A nevíš náhodou, kde bych ji měl hledat?" Přišlo mi zvláštní, že mám jít k samotné Smrti, aby mi zpříjemnila život. Jak ironické. Zašklebil jsem se.
Když jsme oba dojedli, poděkoval jsem jí a jako odpovědi se mi dostalo, že by to prý udělal každý. "Hahah!" cynicky jsem se usmál, "neřekl bych. Znám minimálně jednu vlčici, která by jen pohodila ocasem a oznámila mi, že jsou její tlapky příliš vzácné na to, aby tu musela pobíhat po lese a lovit někomu zajíce," zakřenil jsem se. Samozřejmě jsem měl na mysli samotnou královnu líných zadků, Weriosasu.
Poté už jsme se oba uvolnili, spokojeně se rozvalili na zem a užívali si pocitu plného žaludku. Řekl jsem si ale, že už jsem Indil začal natolik důvěřovat, že bych jí mohl ukázat kamarádské gesto. Proto jsem se svižně zvedl, prskl jí sníh do obličeje, dal jí babu a začal jsem utíkat napříč lesem. Pokud se zvedne, oznámí mi tím, že mi vyšla vstříc. Pokud zůstane nesouhlasně ležet, naznačí mi nezájem. Rychle jsem se ohlédl a zjistil, že za mnou opravdu utíká. Spokojeně jsem se zazubil a nepřestával pelášit dál. Za malou chvíli mě vlčice doběhla a skočila na mě. Oba jsme se svalili na zem a mé žebro se - po celkem klidném období - znovu ozvalo. Tiše, tak, aby si toho Indil nevšimla, jsem sykl, ale nepřestával jsem se smát. Rozhodl jsem se, že tuhle chvíli nehodlám zkazit.
"Hah, nech toho, to šimrá!" plácal jsem nohama do všech stran, když se mi je Indil pokoušela sežrat. Zůstal jsem ležet na zádech a ocasem jsem vrtěl o sto šest. Čumákem jsem se jí zabořil do šedé srsti na hrudníku a začal jí pořádně šimrat. "Jen počkej, já se jen tak lehce nevzdávám."

// Jak je to s Lucy? Dáš se do hry s námi?

"Aha, tak to se omlouvám, trochu mi to ujelo," řekl jsem omluvným tonem hlasu, když mi Indil pověděla, že by se do Gallirei nedostala, nebýt jedné nepříjemné události. Z jejího vyprávění jsem si mohl odvodit, že ji z její bývalé smečky nejspíš vyhnali, protože se magií báli. Chápavě jsem pokývl hlavou. Měl bych víc vážit slova, tohle byla dost osobní otázka, v duchu jsem se sám na sebe zašklebil.
Když jsme pak nakousli téma 'zasypaný sněhem', oba jsme s veselým úsměvem zavzpomínali na minulé roky. Při tom mě pak napadla otázka: "Jsi tu dlouho? A znáš to tu dobře? Jsou tu nějaké smečky?" zasypal jsem jí hromadou otázek a zvědavě vyčkával, jaké budou odpovědi. "A měl bych ještě jednu otázku," stydlivě jsem se uchechtl, dokázal jsem se uvolnit, to byl v tuhle chvíli pokrok, "není tady, v Galliree, někdo nebo něco, co má nějakou zvláštní moc? Něco, co dokáže třeba vlka trochu pozměnit? Něco mu dát?" povytáhl jsem obočí a otázky nechal vyznít do ticha.
"Víš, potkal jsem jednu takovou strašně nafoukanou vlčici... Emm, měla takový zvláštní přívěsek, její srst byla zbarvena do hněda a její oči byly šedé. Trochu jsme se nepohodli, myslí si o sobě, že je bůhvíjak důležitá," nesouhlasně jsem zabručel a zamyslel se, "jak jen se to jmenuje..." zahuhlal jsem spíš pro sebe. "Ah, mám to, Weriosasa," při vyslovení onoho jména jsem se otráveně zašklebil, "a jak jsem již říkal, její oči byly šedé. Ale když jsme se hádali, použila magii země... Není to zvláštní? Nikdy jsem neviděl, že by měl vlk více magií. Nevíš o tom něco?" optal jsem se doufajíc, že mi Indil pomůže vyluštit tu zvláštní záhadu.

Když jsem se snažil Indil nabídnout ještě kousek zajíce ze své půlky, nesmlouvavě odmítla a dokopala mě k tomu, abych ho snědl. Vděčně jsem se na ni usmál a zdvořilým způsobem jí oznámil, že pokud bude mít čas, dalším zajícem bych nepohrdl. Načež se Idil zvedla a pověděla mi, abych tu na ni počkal. S úsměvem jsem pokývl hlavou a mírně zavrtěl ocasem. Byl jsem rád, že se mi rozhodla ještě trochu pomoci. "Ahoj."

Vděčně jsem si olízl tlamu a mlsně se pustil do poloviny zajíce, kterou mi Indil věnovala. Když jsem byl hotov, spokojeně jsem si oddechl, "jsi vážně hodná," usmál jsem se, "víš, že jsi mi de facto zachránila život?" uchechtl jsem se, "ale vážně... Ještě pár dní a natáhl bych brka. Máš to u mě, jsem ti dlužný dva zajíce," mrkl jsem na ni. Konečně jsem se dokázal uvolnit.
Na chvíli jsme oba zmlkli a nevěděli, co říct dál.
Šibalsky jsem se usmál, dokázala si mě získat... Mám novou kamarádku. Nenápadně jsem zavrtěl ocasem, zazubil se na ni a v mžiku nadskočil. Předními packami jsem kopl do sněhu a ten se rozprskl přímo na Indil. Bleskurychle jsem do ní šťouchl čumákem. "Hahah! Máš babu," prohlásil jsem a začal si to pelášit mezi stromy.

Překvapeně jsem zamrkal na mou vlčí společnici. "A není ti to třeba... Aspoň trochu líto?" hups, ujelo mi to. Za normálních okolností bych se na nic takového jistojistě nezeptal, ale Indilina (//? :DD Jak se to skloňuje? :D) odpověď mě k tomu donutila. "Er, promiň mi, asi příliš osobní otázka," zastyděl jsem se a v duchu si vynadal. Měl bys být rád, že ti Indil nabídla pomoc... Tak buď radši zticha a všichni budou spokojení, ozvalo se mé podvědomí v podobě otravného hlásku a ostře na mě zasyčelo. Tentokrát jsem mu musel dát za pravdu.
Jenže když budeš furt zticha, nenajdeš si žádné přátele, našeptával mi další hlas v hlavě. I ten se nemýlil.
Na okamžik jsem byl trošičku mimo, v myšlenkách se mi strhl menší boj mezi dvěma pohledy úhlů na věc. Abych byl znovu duchapřítomný, zavrtěl jsem hlavou ze strany na stranu. Doufal jsem, že se mi tak myšlenky aspoň trochu urovnají.
"Zasypaný sněhem?" podezřívavě jsem po ní zopakoval a donutil se nad tou otázkou zamyslet. "No, jak tak hloubám ve vzpomínkách, musím říct, že ano... Opravdu velkou hromadou sněhu," usmál jsem se nad tou situací, "když jsem byl ještě mladý... Rok? Dva?... Rád jsem řádil s mou sestrou," na moment mi to vyčarovalo na tváři úsměv.
Když mi pak Indil vrátila zpět můj nabízený kousek zajíce, překvapeně jsem se na ni podíval. Neoblomně prohlásila, že to potřebuji víc, než ona. A i když jsem chtěl, neměl jsem, jak bych jí její názor vyvrátil. Proto jsem kus ušáka s vyjukaným pohledem poslušně přijal a mlsně snědl.
"Já... bych tě nerad otravoval, proto jestli máš čas, budu ti vděčný za další úlovek, ovšem jestli nechceš, nic pro mě nelov, vím, že tě zdržuji. Rozhodnutí je na tobě," slušně jsem jí oznámil a olízl si tlamu.

Bylo zvláštní, že jsem dokázal odpovídat v tak krátkých větách. Na Indil to ale asi příliš dobře nepůsobilo, nejspíš si pomyslela, že to dělám naschvál. Jenže já to naschvál opravdu nedělal. Nějak jsem ztratil chuť cokoliv podnikat, na svět jsem hleděl skrz šedé odstíny, nejraději bych se na místě rozplynul v mlhu a s tichostí blouznil krajinou. Zvláštní představa. Možná za to mohl hlad...
I přes všechnu mou mlčenlivost Indil neztrácela optimistickou náladu a stále byla rozhodnutá mi pomoci. To mě na některých vlcích dokázalo zaručeně udivit. Jednoduše jsem nechápal, jak můžou být stále dobře naladění, na všechno koukat s jistým nadhledem a všude roznášet úsměvy. Takový život jsem si ani zdaleka nedokázal představit.
"Dobrá," pověděl jsem jí na poznámku o lovu a dal se do kroku.
"Nevadím ti tu, hm?" chtěl jsem se ujistit, jestli jí opravdu nejsem na obtíž. "Nerad bych tě totiž zdržoval," smutně jsem se usmál.
Po chvilce vytrvalého stopování a tiché chůze jsem se musel znovu ozvat. "Vím, že je se mnou nuda," trpce jsem se zašklebil, "nejsem moc výřečný a komunikativní," pověděl jsem suše a za pochodu se snažil vymyslet nějakou otázku, která by prořízla to trapné ticho.
"A odkud pocházíš ty? Byla jsi zvyklá na takovouhle zimu?" řekl jsem se zájmem, který jsem vyslovil opravdu důvěryhodně, ale můj herecký výkon nedokázal přesvědčit mé vnitřní já, které se cítilo být zahořklé. A nejhorší na tom je to, že ani nevím, proč se tak cítím, povzdechl jsem si a rázem zpozorněl.
Během chvilky se Indil vymrštila směrem ke stopovanému zajíci a jedním chňapnutím ho zabila. Poté mi z něj nabídla polovinu.
Poděkoval jsem a pohlédl na ušáka. "Jsi si jistá, že ti stačí takový malý kousek?" Odtrhl jsem s mé poloviny ještě menší kus masa a gentlemansky ho podal vlčici. "Ulovila jsi ho ty, patří ti to," usmál jsem se a připraven odmítnout jakékoliv navrácení jsem se pustil do toho, co mi zbylo.
Když jsem byl hotov - a že to bylo opravdu rychle - mlsně jsem si olízl čenich. "To jsi byla vždycky tak talentovaná na lov?" optal jsem se vzpomínajíc na její rychlý zákrok. "Toho zajíce si ulovila vážně bleskurychle."

<<<Západní Galtavar

Cestoval jsem s Indil mlčky, dokud to ticho neprolomila. Pokračovala dál na téma 'nakopnutí losím kopytem'.
"Ano, byl jsem na lovu s dvěma dalšími vlky," pověděl jsem úsečně, jako bych snad neměl co dodat. Bylo zvláštní, že jsem věci nepotřeboval rozvětvovat do podrobností, jako to někteří vlci dělávali. Mohl jsem říct s kým jsem tam byl, proč, kdy, kde... Spoustu věcí a já se ne a ne rozpovídat. To jsem byl prostě já.
"Mám ji rád, můj původní domov se nacházel na severu," oznámil jsem jí a znovu jako bych dané téma utnul a nehodlal se o něj více zajímat.
"Nevím, kdo je Ellík," zkonstatoval jsem neutrálně a došel k napůl zmrzlému potoku a podobně jako Indil se také napil. Tekutina mi na pár vteřin navodila pocit plnícího se žaludku, ale maso je maso. Znovu mi v něm zakručelo a já se trochu zastyděl. Hlad se s každou chvílí dral do závratných výšin, ale mé vychování mi nedovolovalo, abych Indil nějakým způsobem popoháněl, proto jsem jen mlčel.
To je nejspíš ten důvod, proč jsem si připadal, že jsem tu tak nějak na obtíž. Nelíbilo se mi být na někom závislý, nesamostatný... Ah, ať už je mé žebro znovu zahojené! zabědoval jsem v duchu a ztěžka si povzdychl.

7 lístků za posty (10. - 14.12.)

= 15 lístků (všechny dohromady)

// No, jak tak na to koukám, Wer je asi všude velmi oblíbená. :DD

Tvářil jsem se pořád neutrálně a zdálo se, že to skvěle plní svůj účel. Vlčice vypadala, jako by si u mě nebyla ničím jistá, jako by ve mně nedokázala číst. A přesně to mě činilo spokojeným. Jen málokterým jsem se dokázal oddat a obdarovat je mou důvěrou. K takovým, kteří si mě dokázali získat jsem choval obdiv. Byla se mnou nuda, moc jsem toho nenamluvil... Abych se rozpovídal, bylo třeba mě něčím zaujmout a ukázat mi, že o mé přátelství opravdu stojí. Ne v podobě sladkých a podlézavých řečí. To jsem upřímně nesnášel. Mnohem raději jsem měl vlky, kteří ke mně byli upřímní, chápaví a dokázali naslouchat a pomáhat. Když si ukořistili mou důvěru, stával jsem se jim přítelem na Život a na Smrt.
Ačkoliv jsem se z venčí o Šedou příliš nezajímal, uvnitř jsem se sám sebe podvědomě ptal, jestli i ona spadne mezi tu malou a pečlivě vybíranou hrstku přátel. I když jsem si to občas nechtěl přiznat, věděl jsem, že se ve mě takovýhle malý plamínek doufání a víry v dobré přátele zapálí vždy, když potkám nějakého vlka. K vlastní smůle... Většinou jen bezmocně zhasne a naděje na věrné druhy s ním.
K mému mírnému překvapení, jakmile jsem se vyžvejknul, výraz vlčice se kompletně změnil. Nevrlý pohled a uši stažené dozadu vystřídalo starostlivé vyzvídání.
Vyjukaně jsem se na ni podíval. Co to? Taková náhlá změna názoru, "ty a omluvit se mně?" lehkovážně jsem se usmál. To nemohla myslet vážně. Za co by se mi chtěla omlouvat? vážně jsem to nechápal. Vždyť jsem to byl já, kdo jí odehnal večeři. "Jsem si jist, že se mi omlouvat nemusíš," řekl jsem s klidem v hlase a trochu veseleji na ni mrkl.
Když mě zavalila starostlivými otázkami, kysele jsem se na ni zaxichtil. Nerad jsem ostatním o sobě něco sděloval. Zároveň jsem si ale byl vědom toho, že pokud nebudu vstřícný, mohl bych spoustu skvělých vlků přehlédnout a tím ztratit možnost najít si přátele. Složité...
"Byl bych asi za drsňáka, kdybych řekl, že to nebolí, ale ono to bolí ," smutně jsem se usmál. "Nakopl mě los." Až teď jsem si všiml, jak je Šedá malinká. Byla opravdu nízkého vzrůstu a tak, když jsem se jí chtěl podívat do očí, ty své jsem musel sklonit trochu níže, abych se dostal na úroveň těch jejích. I přes to ale vypadala soběstačně. Různorodost našeho druhu mě nikdy nepřestane udivovat. A také jsem zjistil, že ovládá stejnou magii jako já. Možná by mě mohla něčemu přiučit.
"Mé jméno je Falion," jak dlouho už jsem tuhle větu nevyslovil? No, nějaký pátek už to bude.
"Opravdu je mi to líto," na moment jsem sklopil uši - počítáme-li mé pravé půlucho jako celek - a naznačil tím upřímnou omluvu. "Tak tedy vzhůru do Cedrového lesa," pokývl jsem a dal se do klusu.
Postřehl jsem, že se Indil snažila přizpůsobit mém stavu a netlačit příliš na pilu, co se ohledně rychlosti cestování týče. Jen tak pro sebe jsem cuknul koutkem úst směrem nahoru. Dalo by se říci, že jsem si ji - pro zatím - zařadil do skupiny pozitivně působící vlků. Uvidíme, třeba mě něčím překvapí... Ať už dobrým, nebo zlým.

>>> Cedrový háj

Šedá po mně střelila jedovatým pohledem, sklopila uši, ostře mě pozdravila a hořce mi oznámila, že díky mně právě přišla o večeři. (//neměla by to být snídaně? - soudě podle obrázku vlevo nahoře... :DDD) Nedivil jsme se jí, také bych se naštval, kdyby mi díky někomu jinému a úplně cizímu frnklo jídlo.
Tvářil jsem se neutrálně - nedopustil bych, abych se zachoval podřízeně, ale zároveň jsem nechtěl být arogantní a dělat, že je mi to jedno. Nebylo.
Nasadil jsem kamennou tvář a nicneříkající výraz. Když mi ale vlčice oznámila, že 'bude hodná a nechá mě jít', nepatrně jsem se zamračil. Ihned jsem si vzpomenul na Weriosasu a její pyšnost. Né! Dalšího takového vlka nepřežiju, v duchu jsem zasténal, ale navenek nedal nic znát.
Když na mě spočinul pohled Šedé, chvíli jsem se na ni koukal a nic neříkal. Pak jsem si ale řekl, že bych mohl před odchodem aspoň říci, že to nebylo naschvál.
"I já tě zdravím," odmlčel jsem se a , "ještě jednou se ti omlouvám, nebylo to naschvál. Podklouzly mi nohy," řekl jsem jí tonem hlasu, který jasně naznačoval, že svou omluvu myslím opravdu vážně. "Jen... Jsem hledal vlka, který by mi pomohl s lovem," smutně jsem se usmál. Jen ať si nepomyslí, že neumím lovit... "Ne, že bych snad neuměl lovit," dodal jsem rychle, "ale mám..." moc se mi nechtělo sdělovat jí, co mi je, "něco s žebrem," zahuhlal jsem a doufal, že to neslyšela.