Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Po hodince spaní jsem se probudil, bolestivě zasténal a obhlédl situaci. Nikdo nikde. Skvělé.
Vstal jsem, nemotorně se protáhl a rozhodl se, že budu nadále pokračovat v cestě k Velkému jezeru.
Vykročil jsem tedy a opatrně cestoval dál. Neubránil jsem se však pocitu, že mě někdo nebo něco sleduje. S žebrem a tržnými ranami jsem na tom nebyl příliš dobře. A už jen ta představa, že by mě mohl někdo takhle vidět, či dokonce přepadnout, ve mě vzbouzela nepřemožitelné nutkání stále se ohlížet a pohledem skenovat okolí.

Po několikaminutové cestě lesem, kdy se nestalo opravdu nic, jsem svou pozornost trochu zvolnil.
Rány mě stále pálily a celé tělo jako by bylo propíchané tisíci jehlami. Kdy já konečně přestanu mít takovou smůlu? zabědoval jsem. Už mě to vážně přestávalo bavit. Osud má nejspíš zvláštní smysl pro humor.
Zastavil jsem a celý ztuhl. Zajíc? Zaváhal jsem, jestli se do lovu vůbec pouštět. Povedlo se mi to předtím, zkusím to znovu, napadlo mě. Pořádně jsem zavětřil a v dáli spatřil chlupatou šmouhu. Musím to zkusit.
Vítr vál mým směrem, za což jsem byl neskutečně vděčný. Jinak bych totiž neměl šanci. Rozhodl jsem se, že se zkusím připlížit co nejblíž, protože jsem při taktice lovu musel zvolit spíš moment překvapení než uštvání. Na to jsem momentálně neměl dost sil.
Přikrčil jsem se a přišoural se k mému potenciálnímu úlovku co nejblíže to šlo. Poté už stačilo jen bleskurychle vystartovat a doufat, že aspoň v tomhle mi bude Štěstěna nakloněna.

>>> Západní Galtavar

5 lístků za posty - 21.12.
1 lístek za 10 safírů
1 lístek za 5 ametystů + 5 v. máků

=36 losů (všech dohromady)

<<< Sněžné hory

Už jsem se ani nenamáhal nadávat a klít. Poslední týdny jsem to nejspíš dělal v jednom kuse a už mě to vážně omrzelo.
Ale i přes to jsem si v duchu musel zasténat a zrekapitulovat co se mi stalo. Nalomení žebra, hlad, pád v Zelených norách a teď tohle. Zavrčel jsem. Proč já? Tohle celé bylo jako jeden špatnej vtip. Doufám, že se mi do konce života ta smůla přestane lepit na paty. Protože když ne, onen konec života přijde dost rychle. Nad tím jsem se musel pousmát.
Pomalu jsem pokračoval dál jehličnatým lesem. Potřebuju se napít. Zamlaskal jsem a zjistil, že mám v tlamě opravdu sucho. Jediný nejbližší zdroj vody, který jsem znal, bylo Velké Vlčí jezero.
Do obličeje jako by mě bičem udeřil studený vítr. No, možná už to jezero zamrzlo, zauvažoval jsem, ale i tak... Určitě by se nestihla vytvořit tak silná vrstva, abych ji neprolomil.
Tiše jsem se porozhlédl. Možná bych si měl odpočinout. S tímhle stavem bych nemohl na jeden zátah sejít Sněžné hory, Jedlový pás, Západní Galtavar a Velké Vlčí jezero. Nemůžu jít až do vyčerpání sil. A odpočinout si v lese je mnohem bezpečnější, než na širokých pláních.
Našel jsem si místečko u velkých kořenů, opatrně ulehl a dal se do dřímání.

Zasténal jsem, neochotně otevřel oči a sprostě zanadával. Zvedl jsem hlavu, abych zjistil, jaká je situace. Podle toho, co jsem viděl, jsem byl někde nad úpatí jedné z hor. Mé tělo bylo pokryto vrstvou šedých kamenů. Nemůžu tu zůstat, zavelel instinkt a já mu musel dát za pravdu. Ztěžka jsem zachrchlal a pokusil se pohnout. Celé tělo mě bolelo. Ale i přes tu celkovou bolest jsem cítil, že mám někde tržné rány.
Pálilo to jako čert. Ucho, plec, břicho, koleno. Tahle kombinace se mi příliš nelíbila. Pokusil jsem se vstát, ale zdálo se mi, jako bych měl celé tělo z rosolu. Zavrčel jsem a zabral víc. Tentokrát se mi to povedlo.
Hekl jsem a začal kašlat. Všiml jsem si, že jsem vychrchlal krom slin i trochu krve, ale na to jsem teď nehodlal brát ohled. Postavil jsem se na bolavé končetiny a pohlédl na své tělo, které bylo pokryto uschlým blátem, prachem a krví. Bylo to tak, jak jsem si myslel - tržné rány na pleci, břichu a kolenu.
Aniž bych se oklepal, dal jsem se na sestup. Zrakem jsem hledal úseky a oblasti, které se zdály být nejbezpečnější.

>>> Jedlový pás

//Jaj! To mi nemůžete udělat. :DD Tohle je Falionovo nejoblíbenější místo z celé Gallirei. :'D

<<< Jedlový pás

Zamračil jsem se, když jsem si uvědomil, že začínám stoupat. Pohlédl jsem vzhůru a údivem málem nechal čelist na zemi. Hory. Pořádně jsem se nadechl. Do nosu jsem nasál čerstvý štiplavý horský vzduch. Jak jsem si toho mohl nevšimnout? Stále jsem kulil zraky a přemýšlel nad tím, zda-li se na vrcholcích nachází sníh.
Poohlédl jsem se na své tělo, které bylo ještě na takových 50 % pokryto ztvrdlým blátem a bahnem. No, rozhodně by to tam mohlo být lepší než dole v údolích.
Zastříhal jsem ušima a dál klusal po úpatí hor. A za malou chvíli jsem zjišťoval, že se terén opravdu mění v závislosti s nadmořskou výškou. Vysokých stromů začínalo ubývat, stejně tak i kaluží, a místo nich přibývalo kamenů.
Nestačil jsem se nadát a za krátký moment jsem kráčel jen po čistě hornatých stezkách.
Udýchaně jsem vyplázl jazyk. Ono se to sice nezdálo, ale když si cestou nahoru neděláte přestávky, celkem slušně vás to znaví.
Rozhodl jsem si odpočinout. Proto jsem se posadil a kochal se výhledem na krajiny. Možná, že kdybych se dostal ještě výš, měl bych výhled na celou Gallireu.
Jako by ve mně tahle myšlenka znovu nastartovala sílu. Pružně jsem se zdvihl a samým nadšením jako bych se nemotorně a prudce nadechl. Do krku mi vlétla slina. Nahlas jsem hekl, šíleně zakašlal a začal chrchlat. Mohlo to vypadat sice komicky, ale sranda to opravdu nebyla.
Ve změti slin, prskání a dušení se jsem jaksi ztratil jistotu v rovnováze. A zdejší kamenité stezky mi nijak obzvlášť nepomáhaly.
Pravá přední mi podklouzla a kámen pod ní začal padat dolů po úbočí hory. Najednou jako bych se ocitl na lodi, jenž bojuje s krutou bouří, která háže mořskými vlnami sem a tam. Připadalo mi, jako bych měl celé tělo z želatiny.
Kámen, který začal padat jako první odstartoval nebezpečnou lavinu menších šutrů, které ještě před chvílí tvořily onu kamenitou cestu, na které jsem stál. Zem se mi bortila přímo pod nohama. Neměl jsem žádnou šanci se něčeho chytit nebo přidržet. Začal jsem padat společně s kameny po jedné ze stěn hory.
Udělal jsem pár kotrmelců, zaválel několik sudů a mám takový pocit, že jsem i několikrát prosvištěl vzduchem a udělal pár salt.
S každým pádem, odřením a úderem o kámen se mi zdálo, jako by mi tím místem projel skrz na skrz jelení paroh.
Několik vteřin řícení se dolů mi připadalo jako celé hodiny.
Tvrdě jsem dopadl na kamenitý podklad a na mě samotného se navalila ještě nějaká ta vrstva horniny. Zasténal jsem, zaklel a upadl do černočerné tmy.

<<< Západní Galtavar

Doběhl jsem do bezpečí jehličnanů, ohlédl se a usoudil, že už bych se mohl zastavit. Položil jsem svůj čerstvý úlovek na zem a začal se vydýchávat - tentokrát pořádně.
Když se mé tempo dýchání dostalo na normální úroveň a srdce mi přestalo bušet o sto šest, konečně jsem se mohl pustit do kořisti.
Stáhl jsem z něj kůži a začal ji obírat o maso. Byl ještě teplý. "Mmm." To je lahoda, pomyslel jsem si a olízl si tlamu. V puse jsem měl čerstvou krev a pár teplých orgánů. Mlsně jsem to spolkl a dál slídil nad zaječím tělem a vybíral si, co sním jako další.

Když jsem byl hotov, moc z toho nebohého ušáka nezbylo. Byl jsem v nevýhodě. Nevěděl jsem, kdy by se mi znovu poštěstilo ulovit něco a proto jsem neměl v plánu tu nechávat ani jedno soustíčko.
Lajdácky jsem si sedl a usmál se. Konečně jsem měl plný žaludek. Očima jsem přejel tu kostřičku, kterou jsem obral snad o vše, o co obrat šla. Hluboce jsem se nadechl a hluboce jsem i vydechl. Jo... Tenhle pocit bych si měl pořádně vychutnat, protože kdo ví, kdy se mi něco podobného zase povede.
Postavil jsem se a skenoval celé okolí. Nikde nikdo. Byl jsem spokojený. Klid, ticho, plný žaludek. To mě dělalo šťastným. A kdybych ještě neměl nalomené žebro, bylo by to dokonalé.
Neochotně jsem se postavil a dal se do kroku, dál na sever. Třeba onu Smrt opravdu najdu. Jaká asi bude? Co když nebude mít dobrou náladu? Vezme si můj život? Zašklebil jsem se. To bych asi moc nadšený nebyl. Pousmál jsem se a rázoval si to dál napříč lesem.

>>>Sněžné hory

Z mého intenzivního myšlení a rozjímaní nad svým životem mě vyrušil pach. Okamžitě jsem ztuhl, přikrčil se a vyjukaně se porozhlédl. Zajíc, někde tu je zajíc, hlásalo podvědomí. Zaostřil jsem a v dáli opravdu spatřil hnědou šmouhu. Mám se za ním vydat? Není to zbytečné? Netrpělivě jsem si olízl čumák. Nemohl jsem se rozhodnout, jestli ho mám vůbec zkusit ulovit. Třeba to dopadne stejně jako v Zelených norách. Zajíc mi frnkne, já si narazím čumák a budu litovat toho, že jsem se do toho pustil.
Kysele jsem se zašklebil. Za zkoušku nic nedám, napadlo mě. Em, vlastně jo, dám za to spoustu energie a čas, který je pro mé žebro dosti drahocenný. Škodolibě jsem se usmál, to bych ale nebyl já, kdybych si ten moment překvapení nechal ujít.
Vystartoval jsem jako namydlený blesk. Ušák, chudák celý zmatený, udělal pár prudkých smyků a otoček a vzal nohy na ramena.
Ztěžka jsem oddychoval snažíc se udržet s ním tempo. Situace ale nevypadala moc slibně. Tedy, aspoň ne pro mě. I když jsem se snažil sebevíc, ten hlodavec byl prostě rychlejší. Ty kryso! Zavrčel jsem. Teď se ti to pádí, ale kdybych nebyl zraněný, nestačil bys říct bobek a bylo by po tobě. Odhodlaně jsem se pokusil ještě víc zabrat.
Nastražil jsem uši. Heleme se, terén mi konečně začal hrát do karet. Spokojeně jsem se zazubil. Galtavar rozhodně není rovná placka, zajásal jsem, když jsem poctil, jak terén začíná klesat.
Chudák zajíc musel zpomalit. No, na rovině ti to jde lehce, co? Jenže takové dlouhé nohy rozhodně nebudou pohodlné, když utíkáš směrem dolů, hah!
Tohle byla moje šance. Začal jsem se řítit z kopce jako neřízená střela. Za pár okamžiků jsem zacvakal zuby a pocítil teplou krev v tlamě. Konečně. Zabrzdil jsem tak prudce, až mi zadek málem klesl k zemi. Hlavou jsem pořádně zacukal, abych se ujistil, že mi má kořist opravdu nefrnkne. Ne, už ne. Je tuhej.
Ušáka jsem položil na zem a tím získal možnost se pořádně vydýchat. Vyplázl jsem jazyk a udýchaně vydechoval.
Řekl jsem si, že by bylo lepší ho sežrat v nedalekém lese. A tak jsem svou oběť znovu uchopil do huby a šel se s ním schovat do bezpečí jehličnatých stromů.

>>> Jedlový pás

<<< Cedrový háj

Když jsem vyšel z lesíku, který tvořily monumentální cedry, dostal jsem se na Západní Galtavar. Klusal jsem klidně, ale ne příliš svižně. Zraněné žebro dělalo své.
Nojo, nebýt toho losa, nemusel bych teď sténat nad nalomeným žebrem. Také bych si ale zároveň nenaplnil žaludek skvělým masem. Hm, losa už jsem do té doby neměl opravdu dlouho. Možná je to nakonec přeci jen dobře. Dostal jsem lekci. A to už jsem si myslel, že jsem v lovu zkušený. No, očividně se vlk učí pořád. Byl jsem odhodlaný při dalším lovu na jakéhokoliv sudokopytníka dávat mnohem větší pozor, více si promýšlet další kroky, lépe plánovat taktiku a více využívat okolní terén. Teda... Jestli vůbec ještě někdy dostanu tu příležitost losa ulovit. Také se mohlo stát, že se ke mně žádný vlk nepřidá. Pak už by mi zbývala jen jediná možnost a to ta, že bych se lovů účastnil jen se smečkou.
Zastavil jsem se a zamyslel se. Budu já vůbec ještě někdy ve smečce? K čemu by mi to bylo?Stejně by mě většina okolí ignorovala... Dal jsem se znovu do kroku. I když... Mít stálý domov, úkryt, rodinu... To také není k zahození. Odfrkl jsem si a rozhodl se, že bych měl tohle téma zahrabat někam hluboko pod jiné myšlenky.
Na moc dlouho mi to ale nevydrželo. Co si to nalhávám? Já přece nemám rád společnost. A smečka se zakládá na spolupráci, sociálních podmínkách a loajalitě k nadřízeným. Nemohl jsem si pomoct a tenhle tok myšlenek jsem svou hlavou i nadále nechával proudit. Možná, že kdybych se tomu stále nevyhýbal, dokázal bych si to dobře promyslet a dojít k nějakému výsledku.

Otevřel jsem jedno oko a tiše zabručel. Zbudil jsem se časně zrána - to se teprve slunko chystalo ukázat. Otevřel jsem i druhé oko a zabručel ještě víc.
Zraky jsem otočil k mému pravému boku. Bláto a špína. Všechno to zaschlo a ztuhlo. Tím pádem budu i já dvakrát tak více ztuhlý, prolétlo mi hlavou. Čichl jsem si k té rádoby skořápce.
Nemotorně jsem se vyhrabal na nohy. "Ach jo," povzdychl jsem si a ulevil si tím. Všiml jsem si, že se ze mě začala ta špína pomalu ale jistě drobit.
Připadalo mi, jako bych sebou včera házel a tloukl o zem. Bolel mě každý sval v těle. No to potěš mé chlupaté pozadí, zaklel jsem v duchu a postupně se celý kostrbatě protáhl. A jako by nestačily ochablé svaly, přidala se k nim ostrá bolest v žebrech. Už se těším, až budu zase zdravý. Jednak to bylo kvůli oné bolesti a neschopnosti lovit a jednak kvůli tomu, že bych se mohl stavit za Indil a dát jí to, čím jí jsem dlužen. A budeme si kvit.
Porozhlédl jsem se a ujistil se tím, že se zde nikdo nenachází. Kam teď? Na sever. Třeba bych mohl najít Smrt. To znělo hodně divně. Vlk, který by nevěděl, že Smrt znamená něco nebo někoho, kdo vlkům zlepšuje jejich vlastnosti, by si mohl pomyslet, že už mě můj život nebaví a že hodlám umřít. Nad tou představou jsem se zašklebil a dal se do lehkého klusu.

>>> Západní Galtavar

3 lístky za posty - 18.12.
5 lístků za posty - 20.12.

=29 lístků (všech dohromady)

<<< Západní Galtavar

Doklusal jsem zpět mezi velikány, kteří tvořili tento úchvatný les.
Několik minut jsem hledal nějaký úkryt, ve kterém bych mohl přespat a nechat své nalomené žebro odpočinout si. Našel jsem si menší převis, který byl zakrytý vyschlými kořeny jednoho ze zdejších monumentálních stromů.
Uvelebil jsem se ve svém novém hnízdečku a nahlas vzdychl. Svou hlavu jsem si položil na huňatý ocas a začal si urovnávat myšlenky, které mi nezastavitelně proudily hlavou.
To byl... Hodně zvláštní den. Pomyslel jsem na Indil. Kdo by to byl řekl, že se skamarádím s vlčicí, která má, jak se zdá, ráda vlčí společnost. Jsem její opak a i přes to jsme si sedli. Úžasné. Lehce mi cukl pravý koutek tlamy směrem nahoru. Měl jsem z toho radost. Takový pocit už jsem pěkně dlouhou dobu nepocítil. Očima jsem jezdil z jednoho stromu na druhý a pozorně zkoumal okolí. Nelíbilo by se mi, kdybych byl nemile překvapen vlčí společností, které bych si nebyl vědom.
Zdálo se ale, že se zde opravdu nikdo nenachází a proto jsem pomalu zavřel víčka. Byl jsem dost unavený a dokonce se mi zdálo, že jsem znovu začínal pociťovat hlad.
"Er," zabručel jsem a tiše sykl. Dováděl jsem, běhal jsem, skákal jsem, házel jsem sebou na zem. Pro mé žebro to muselo být peklo. V tu chvíli, kdy jsem dováděl mi to bylo v podstatě jedno, ale teď, když jsem konečně v klidu, jsem pocítil, jak moc to bolí. Zase.
Nevrle jsem si odfrkl a zamlaskal. Ale stálo to za to... Usmál jsem se a dál se nechával hýčkat pocitem, který jsem cítil vůči mé nové kamarádce.
Vzpomenul jsem si, že ještě tak před měsícem jsem se odmítal s kýmkoliv přátelit. Byl jsem přesvědčen, že mě přátelé akorát tak stěžují život, jsou mou slabinu a nepotřebuji je. Ale teď, když jsem nad tím zpětně uvažoval, došel jsem k závěru, že by to nemuselo být zas až tak špatné. A v souvislosti s tím jsem si vzpomenul na Nareiu. Až tu příště potkám, ukážu jí, že o naše přátelství stojím.

<<< Cedrový háj

Jen tak jsem si ležel v blátě a pohledem, který mohl navozovat dojem, jako bych trucoval, jsem pozoroval Indil. Ta ke mně ladně přiklusala, elegantně mi položila packu na nos a prohlásila, že mám babu. Povzdychl jsem si a pomyslel si, no jen počkej, až se příště potkáme, vrátím ti jí zpátky.
Nemotorně jsem se vyhrabal na nohy a naschvál se oklepal poblíž Indil. Když jsem si ji následně prohlédl, nevypadala sice až tak zabláceně jako já, ale o jejím kožichu se rozhodně nedalo říci, že byl čistý. Následně jsem překvapeně uskočil, když mi blátivý útok vrátila. Ale nebylo mi to nic platné, znovu jsem byl celý zašpiněný hnědou mazlavou hmotou a vypadal jsem úplně stejně, jako než když jsem se oklepal.
Usmál jsem se a klidně se posadil. "Ne ne, vracet úder radši nebudu... Ještě bys od Weriošáši a jejího nebe sahajícího ega dostala vynadáno," zašklebil jsem se na ni a vyplázl jazyk.
Tiše jsem si povzdychl, když nastal čas loučení. "Dobrá, budu si to pamatovat... Velký trojbarevný vlk. A nezapomeň, až budu zdráv, vrátím ti to, čím ti jsem dlužen," ztěžka jsem zavrtěl ocasem, který byl bohatě pokrytý vrstvou bláta. "Ahoj."

Chvíli jsem tam jen tak seděl a zasněně pozoroval šedou šmouhu, která mi pomalu ale jistě mizela z dohledu. A když už jsem tu zůstal jen já a stromy, pomalu jsem se otočil a vydal zpět do Cedrového háje. Tam by si mohla má žebra odpočinout. Téměř neslyšně jsem zasténal a dal se do kroku.

>>> Cedrový háj

Něco jsem si tiše zabrblal a rychle zvedl hlavu, když se Lucy rozhodla odejít. V duchu jsem se zaradoval. Tak... Teď by tu mohlo opět nastat ono slastné ticho a klid.
Porozhlédl jsem se a když jsem se ujistil, že to vlče opravdu odešlo, otočil jsem se k Indil a optal se, zda-li ji nebude její smečka postrádat. Šedá vlčice mi přitakala a zeptala se, jestli bych ji nechtěl doprovodit. "Jistě," vesele jsem kývl a dal se do kroku.

Když už jsme za sebou měli pěkný kus cesty a Cedrový háj jsme nechali za našimi chlupatými pozadími, z nebe se spustil mírný deštík. No to je skvělé, smutně jsem si pomyslel a vzhlédl vzhůru, sníh... Chtělo by to sníh. (//Rosničky! Chci reklamovat počasí. :D Aspoň těm vlkům byste mohli nadělit pořádnou sněhovou přikrývku, když už v tom reálu nic takového nemáme. :D)
Když jsem se ohlédl dozadu, zjistil jsem, že se nacházíme na kousku Západního Galtavaru, který odděloval Cedrový háj a další velký les.
Rošťácky jsem se zazubil na mou společnici. "Víš, co bych chtěl udělat ještě před tím, než se vrátíš zpátky ke své smečce?" laškovně jsem se usmál, "dokončit naši hru na babu," dodal jsem a drkl svým čumákem do Indil. Poté už jsem se stihl jen pořádně nadechnout a vystartovat jako namydlený blesk kupředu.
Rychle jsem se řítil dál a vesele se smál. Poohlédl jsem se po mé kamarádce a zjistil, že mě rychle doháněla. Proto jsem se pokusil o ještě větší rychlost, ale to už jsem se dozvídal, že jsme procestovali onen úsekem Galtavaru a dostali jsme se k dalšímu lesu. A můj čich mi prozradil, že je tento les ve vlastnictví smečky. Že by teritorium Smrkové?
Chtěl jsem prudce zastavit, ale jak se dalo čekat, mé tlapy mi podklouzly na mazlavé vrstvě bláta a já sebou hodil na zem. Psíma očima jsem pohlédl na Indil, která stála nade mnou a předávala mi babu. "No dobrá, vyhrála jsi," každý správný gentleman nechá vlčici zvítězit, ne? Možná to znělo trochu jako argument, kterým jsem chtěl překrýt tu smůlu, která se mi poslední dobou lepila na paty a já jsem si lámal žebra, narážel čumák a kácel se na zem.
S úsměvem jsem vstal a zraky otočil na své tělo. Bláto... Všude bláto. Troufám si říci, že bych nepřeháněl, kdybych pověděl, že ze mě ta hnědá hmota doslova padala po kusech.
Se škodolibým úšklebkem jsem se znovu otočil na Indil, přiskočil k ní a pořádně se oklepal. "Hahah, to máš na památku," zasmál jsem se a zavrtěl ocasem. "Rád jsem tě poznal. Doufám, že se ještě někdy potkáme. Zatím se měj, držím ti paspárky ohledně situace ve smečce a přeju pevné nervy, ahoj."
Spokojeně jsem se posadil u jednoho ze stromů, které tvořily okraj lesa a hleděl na Indil, dokud mi nezmizela z mého zorného pole.

>>> Západní Galtavar

A ty bys tu nemusela tolik ječet... Některým vlkům by z toho mohla prasknout hlava, pomyslel jsem si hořce, když mi Lucy pověděla to ohledně kamarádství. Nahlas jsem ale nic neřekl, její slova jsem přešel s klidným zamručením.
Už by si mohla jít po svých, napadlo mě, když se to vlče optalo na jeho sourozence. Ani za sto třpytivých kamenů bych s ní hledat její rodinu nešel, prolétlo mi hlavou.
Podrbal jsem se za uchem a na tom místě, kde se má zadní tlapa dotkla srsti zůstalo bláto. Ach jo, povzdychl jsem si. Ne snad, že bych nesnesl špinavý kožich, ale bylo mi líto, že zmizel sníh. No tak! Pohlédl jsem do nebes a tiše zadoufal, že se z nich během co nejkratší chvíle začnou snášet vločky.
Nic? Zklamaně jsem svěsil hlavu a svůj pohled od nebe odtrhl a místo něho ho ukotvil na Lucy. Co to zase mele? zeptal jsem se sám sebe a pozorně se zaposlouchal, o čem to žvaní. Došel jsem k závěru, že stále hovořila o sourozencích.
Zdá se mi to, nebo už i Indil omrzela? koutkem oka jsem zavadil o mou novou kamarádku. Vypadá trochu méně nadšená, než před chvílí. Nevěděl jsem, jestli je to dobře nebo špatně. Co když pak bude mrzutá i na mě? Chvíli jsem si Indil zvědavě prohlížel a zkoumal její výraz. Když se na mě otočila, zazubil jsem se na ni a lehce zavrtěl ocasem.
A možná to byl právě nezájem, který jsme Lucy ukázali, co jí od nás odradilo. Díky Bohu! Zvedla se, pověděla, že jí těšilo - a obzvlášť mě ráda poznala - a vydala se někam do pryč. Vítězně jsem zamručel a otočil se na Indil. "Co teď?" Postavil jsem se a s úšklebkem pohlédl na mé nohy, které byly celé zašpiněné. "Jak jsme tu dlouho? Nebude tě postrádat tvá smečka?" Nemyslel jsem to špatně, jen mi nebylo ukradené to, co si myslí Indil a co by právě chtěla dělat ona.