Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Hm, není se čemu divit... Už jen jejich jména o nich ledacos vypovídají." Usmál jsem se a zamyslel se nad tím.
Když mi pak Nao prozradila, kolik jí činil výdaj, překvapeně jsem se na ní zahleděl, "No, to bych se měl raději se svými pár stovkami šutrů jít schovat," zasmál jsem se. Vypadá to, že se k Smrti ani k Životu moc brzy nepodívám... Ale už jsem pomalu začínal všechno chápat. Díky Naomi jsem se dozvěděl spoustu nových informací, které mi otevřeli mnoho nových možností. A za to jsem jí mohl být vděčný.
"A už máš představu, jak by měly vypadat a kam bys je chtěla?" optal jsem se, když se mi svěřila s tím, že by chtěla odznaky. "A co ta magie? Na jakou si děláš zálusk tentokrát?"
Trochu jsem se zasnil. Vypadalo to, jako by mě tancující plamínky něčím hypnotizovali. "Eh, to je od tebe vskutku milé," jako bych se probudil z toho transu a začal mou vlčí společnici znovu vnímat. Vážně by to pro mě udělala? prolétlo mi hlavou a já nad tím na moment zauvažoval. Bylo zvláštní, že jsem během několika dní potkal hned dvě vlčice, které byly tolik ochotné a přívětivé. A i když jsem si to navenek příliš nechtěl přiznat, někde v hloubi duše jsem cítil, že jsem za naše přátelství vděčný. Myslel jsem si, že už se nikdy s nikým nechci spřátelit, jenže jsem zjistil, že to nejspíš nepůjde. A ačkoliv jsem se bál, že by mi přátelé byli jen zátěží, postupně jsem přicházel na to, že to opravdu nemusí byt zas až tak špatné. Teď už stačí jen doufat, že jsou mí přátelé takoví, jak je opravdu vidím a nepřetvářejí se... Letmo jsem se ohlédl na Nao a v duchu zavrtěl hlavou. I když se mi nechce ani trochu věřit, že by byli něčeho takového schopní...
Když mi Nao začala povídat o svém postavení a smečce, pozorně jsem zvedl hlavu a naslouchal jí. "Chápu tvou matku... Mít pár na betě je určitě jistější, než jednotlivec - nic proti tobě, samozřejmě. Myslel jsem tím jen to, že ve dvou se to všechno lépe táhne," lehce jsem se usmál. "Jistě," zakřenil jsem se na ni, když mi pověděla, že už by se měla pomalu vracet zpátky domů, "myslím, že by z tebe byla opravdu dobrá a zodpovědná beta," povzbudivě jsem na ni mrkl.
Když jsem zjistil, že i ona byla jednu chvíli tulákem, přeměřil jsem si jí pohledem. Vypadá, že se o sebe umí postarat, zkonstatoval jsem nakonec. "Milý a pohodářský, jako já? Eheh, měla bys mě vidět, když mám hlad," upřímně a od duše jsem se nahlas zasmál.
"Jo, všil jsem si," s úsměvem jsem si do ní rýpl, když mi sdělila, že je drobet zvědavá. "Já... Vlastně ani pořádně nevím. Určitě bych se chtěl stavit u Smrti a Života... Ale pak?" vypadalo to, jako bych se trochu zasekl. "Možná... bych si chtěl najít partnerku... A možná se i dokonce přidat do smečky," zatvářil jsem se kriticky, "kdoví. Možná taky umřu sám, jako starý nabručený páprda." Vesele jsem se zachechtal, opatrně vylezl z našeho úkrytu a lehce se oklepal.

Překvapilo mě, jak dokáže Naomi podpořit a zlepšit náladu. Jako by v sobě měla zvláštní jiskřičku. "Říkala jsi, že jsi byla u Života i u Smrti. Napadá mě tak trochu trhlá otázečka... Když jsou to sourozenci, jsou si aspoň trochu podobní?" Neznělo to moc logicky... Život je přeci jen většině vlkům sympatičtější než smrt. Zazubil jsem se.
Nojo... Trénovat jsem ani nezkoušel. Mohlo by mi to nějak s mou magií pomoct? Nějak ji vylepšit? Dávalo to smysl, jen jsem tomu dříve nějak nevěnoval čas. Možná bych to vážně měl zkusit, prolétlo mi hlavou.
"Ty nemáš ráda mokro a studeno?" zakřenil jsem se na ni. "Takže ty jsi milovník léta, hm?" Dodal jsem, když se mi v hlavě objevila docela živá představa toho všeho, co mi tu Nao popsala. Na moment jsem zavřel oči a nechal zapracovat svou fantazii. Nádech, výdech... Přímo jsem cítil, jak mi čenichem proudí svěží letní vánek, jak celá louka zezelenala a obživla. Květy všelijak zbarvených rostlin tančili v lehounkém větříku, opodál si šeptaly stromy a na obloze si to promenádovali bílí beránci.
Otevřel jsem oči a s úlekem nadskočil. Znovu jsem rychle zamrkal a vytřeštěně se rozhlédl kolem dokola. Vyjukaně jsem se ohlédl na Naomi a čekal, co mi na to poví. Vysvětlila mi, co se tu doopravdy děje. Nevěřícně jsem vydechl a znovu se porozhlédl. "Tak tímhle... Jsi mě vážně dostala." Všechno to působilo tak reálně. Tak se mi zdá, že už pomalu začínám tušit, na jakou magii mám zálusk.
Když iluze postupně vyprchala, zaujatě jsem se otočil na mou společnici a zvědavě pozoroval, co to zase tvoří. Bez nějakého velkého úsilí začala cosi kutit z balvanů a uschlých větví. Zvídavě jsem nakoukával přes její rameno. Z toho všeho vznikl menší úkryt. Kdybych mohl, určitě bych jí zatleskal.
Když mě pozvala dál, opatrně jsem vešel dovnitř a uvelebil se. "Hm, asi tě to přišlo draho..." zauvažoval jsem nahlas, "ale tvé magie jsou vážně famózní," zazubil jsem se na unavenou Nao, která si lehla. Rychlým pohledem jsem zkontroloval rány. Nevypadalo to moc hezky, ale v tuhle chvíli mi nezbývalo nic jiného, než zase čekat, až se uzdravím. To je mi vážně situace, unaveně jsem si povzdychl, a má žebra, jak se zdá, se rozhodla, že mi to nijak neusnadní. Bezva. I mě přepadla únava, proto jsem napodobil Naomi a také ulehl k plápolajícímu ohýnku. (// Víš, co mi to připomíná? Představ si dvě malá dítka, jak si v pokoji postaví provizorní stan, naházejí si tam polštáře, donesou si pár sušenek a připraví si baterky, kterými si v noci budou svítit. :DD)
"Takže jsi beta?" zeptal jsem se, když jsem se dozvěděl, že jsou její rodiče alfy. "Ne, jsem tulák. Jen tak se potuluji světem, přespávám všude možně, na nic ani na nikoho se nevážu... Musím spoléhat sám na sebe," unaveně jsem se usmál a pohledem zaplul k ohýnku. "Heheh, v pořádku. Jsou mi čtyři a půl roku." Trochu jsem sebou zašil a zamyslel se nad další otázkou. "Vlastně ano. Sice jsem nestihl celou Galli projít skrz na skrz, ale prostředí se mi líbí. Jen mě tu trochu odradilo pár vlků. Narazil jsem na několik jedinců, kteří se chovali arogantně, mrzutě, nepřejícně, pyšně a podobně... Určitě to znáš. Ale neměl bych si tolik stěžovat, zažil jsem i horší časy, které mě naučily, že bychom si měli vážit i těch nejmenších maličkostí." Zavzpomínal jsem na ty chvíle, kdy jsem se musel do slova na život a na smrt potýkat s agresivními vlky, nebezpečnými lidskými lovci a rozpadem smečky.

Naomi na mě ležérně mrkla a oznámila mi, že svede víc. Uznale jsem přikývl a gentlemansky dodal: "O tom nepochybuji."
Když se mě optala na mou magii, trochu jsem ztuhl. Pozorně se mi zahleděla do očí. Byl to pohled přímý a zkoumavý. Když si uvědomila, že na mě hledí už nějakou tu chvíli, svůj zrak odvrátila a já si oddychl. "Vzduch... Ale zatím toho moc neumím," nervózně jsem se usmál. "Po pravdě neumím nic," zachechtal jsem se. Nikdy jsem s ním nic velkého nezkoušel... A když už, tak jen trochu manipulovat větříkem. A i to mě dokázalo celkem vyčerpat. Už je asi na čase vylepšit si magii i schopnosti...
Jak jsme tam seděli naproti sobě a zaujatě si povídali, všiml jsem si, že sněžení zesílilo. Bezva! Víc... Ještě víc sněhu. Ať se nám zima ukáže v celé své kráse. Pocházel jsem ze severu, proto mi byly chladné podmínky a podnebí velmi blízké. Sněhu není nikdy dost. V duchu jsem se usmál a krátce pohlédl na nebe. Protože mě ale sněhové vločky bombardovaly do očí, zraky jsem musel opět sklopit. "Máš ráda sníh?" prohodil jsem a v duchu podvědomě zadoufal, že odpověď bude ano.
Pozorně jsem se zaposlouchal do jejího vyprávění a snažil se všechno do detailu zapamatovat. "A jaké magie ještě ovládáš? Ukaž mi ještě něco!" uculil jsem se na ni a pobídl ji pokývnutím hlavy a lehkým zavrtěním ocasu.
"Ty jsi členem smečky?" překvapeně jsem na ni zamrkal. "Kolik jich tu v Galliree je?" Možná patří do Smrkové jako Indil, to mě napadlo jako první. A v podstatě i jediné, protože jsem zatím žádné jiné smečky neznal.
Nao zkonstatovala, že jsem vlastně takový nováček a mně nezbývalo nic jiného, než s ní souhlasit. Následně mi prozradila, že se narodila tady a že jí za půl roku budou tři roky. Zvláštní... Typoval bych jí na víc. Ne kvůli vzhledu, nýbrž kvůli slušnému chování a rozvážnému jednání. Ale určitě se měla ještě co učit - stejně tak i já, samozřejmě - ... Navíc se narodila v Galli. Nedokázal jsem odhadnout, co tu mohla prožít.
Její slova vyzněla do ticha. Přejela mě zkoumavým pohledem. Možná by bylo dobré jí říct, kolik mi je, když se mi tak ochotně svěřila se svým věkem. Rošťácky jsem se na ni usmál. Nemysli si, že ti to prozradím jen tak. "Tak hádej. Kolik myslíš, že je mně?"

Až teď jsem si uvědomil, že si vlastně nejlépe rozumím s vlky, kteří mají úplně opačnou povahu než já. Ti, kteří jsou přátelští, nápomocní a optimističtí. Kdežto já... Já byl tichý, opatrný, nedůvěřivý a poněkud odtažitý. No a když jste odtažití, moc šancí navázat nové vztahy a přátelství nemáte. Věděl jsem to. Přišel jsem na to už dříve, ale nějak jsem se nedokázal víc uvolnit. Jako bych se nechtěl otevřít a všechny své city si chtěl nechat pro sebe. Hlubší pocity jsem nikdy nikomu nesděloval a ani si momentálně nedokážu představit, že bych je někdy někomu ukázal. Snad jen... Možná... Partnerce? Huh, to byla hodně zvláštní představa. Stejně většinou všechny omrzím a oni si na mě už ani nevzpomenou. Nedokázal jsem si představit, že bych měl někoho tak blízkého. Už jen to pomyšlení na to, že bych se někomu dokázal svěřit s myšlenkami a emocemi ve mě vzbuzovalo smíšené pocity. Na jednu stranu mi to přišlo zvláštní, ale na druhou stranu to muselo být hezké, když máte komu se svěřit a být si jistý, že vás ve všem podpoří a podrží. Eh... Na co to myslím? Neroztál jsem ještě? Sice jsem si to nechtěl přiznat, ale uvnitř sebe jsem cítil, že bych někoho takového jednou chtěl mít. Někdy...
Hlavou jsem zatřepal ze strany na stranu, jako bych snad doufal, že se mi tím urovnají myšlenky. "No, to je dobře." Být Satanem... Vládcem podsvětí bylo sice lákavé, ale myslím, že být 'obyčejný dobrák' je mnohem lepší.
Naomi se na mě švihácky podívala a já ji přejel zkoumavým pohledem. Náhle vedle nás vyprskly šlehající plameny a já sebou musel dokonce i cuknout, tak nečekané to bylo. Pozoroval jsem, co všechno s tím dokáže udělat.
Když ta světelná šou skončila, uznale jsem přikývl a upřímně dodal: "Tak tohle bylo vážně báječné. Jsi opravdu dobrá."
Mé svaly byly poněkud ztuhlé, proto jsem se rozhodl, že bych měl změnit polohu. Proto jsem rozlámaně vstal a nešikovně se protáhl. Následně jsem si sedl a pozorně naslouchal, co mi Nao poví o Životu a o Smrti. Dozvěděl jsem se, že to jsou sourozenci, že Život prodává odznaky, magie a má směnárnu. "Huh, to jsem vážně nevěděl," řekl jsem a pokračoval ve vyzvídání, "to znamená, že pokud budu chtít zlepšit magii a vlastnosti, musím za Smrtí?"
Když se mě vlčice zeptala, jak slouho jsem na Galliree, musel jsem se pořádně zamyslet. "No, to budou asi takové dva měsíce."

"Taková skoromrtvola..." pobaveně jsem houkl jejím směrem. Nechápal jsem, jak se jí povedlo, že jsem se nechal tak lehce vtáhnout do konverzace. Možná to je kvůli mým zraněním... Možná jsem vyměkl. Neustále mi to vrtalo hlavou. Nebo mi je prostě sympatická.
"Hm, to máš asi pravdu. A k tomu všemu dodat uhelně černé rohy," zazubil jsem se na ni. "Myslíš, že kdybych tohle všechno měl, byl by ze mě dobrý Satan?" žertovně jsem na ni mrkl. "A ty umíš ten oheň udělat?" zvědavě jsem ji pozoroval. Pohodlně se posadila a ocas si ovinula kolem nohou. Vypadala mnohem uvolněněji než před chvílí. Na její přátelské gesto jsem zlehýnka zavrtěl ohonem, abych jí naznačil, že opravdu nemám v plánu se jí zahryzávat do hrdla. A i kdybych měl, nejspíš by mě přeprala... S mým aktuálním stavem by to pro ni nebylo těžké.
Převyprávěl jsem jí svůj příběh, ve kterém jsem objasňoval, jak jsem došel až k mému současnému stavu. Místy se tvářila udiveně, jindy zamračeně. Nakonec se zeptala, jak se mi to povedlo. Pokrčil jsem rameny a pobaveně dodal: "No, nejspíš jsem na to přirozený talent." Když se mě znovu zeptala na můj stav, podezíravě jsem si ji celou znova oskenoval. "Jsi takhle milá na všechny vlky?" zeptal jsem se s lehkým úsměvem. Opravdu mě to udivovalo.
"Takže jsi rychlejší než medvěd. To se přihodí." Trochu jsem sebou zašil a uvelebil se. "Počkej... Co myslíš tím Životem? On existuje Život? To je... Něco jako Smrt? Vážně?" údivem mi obočí vyjelo snad až k čelu. No to je mi teda překvapení.
Zamumlala si něco pro sebe a následně se na mě zlehka usmála. Neodolal jsem a úsměv jí opětoval.

Když jsem sebou bleskurychle mrskl a rázem se ocitl na nohách, vlčice ucukla a vyskočila do obranného postoje. Přeměřil jsem ji jí zkoumavým pohledem. Zvláštní... Připomíná mi mě samotného, v duchu jsem se musel pousmát. Tak takhle nejspíš vypadám, když zjistím, že nejsem sám. Kolikrát se mi stalo, že se přede mnou zničehonic objevil cizí vlk a já jsem se už nějak tak ze zvyku vždycky postavil do obranného postoje. Proto mi ta vlčice připomínala mě samotného.
Když zjistila, že nemám v úmyslu na ni zaútočit, povolila a začala se tvářit mnohem přátelštěji. Ač se mi moc nechtělo, musel jsem si lehnout. Opravdu jsem nechtěl riskovat další úpadek do bezvědomí.
Zvědavě jsem se na ni podíval. Nic ode mě nechtěla. Nevěděl jsem, jestli je to dobře nebo špatně. Musel jsem uznat, že mě to do jisté míry překvapilo.
"Já jsem ti udělal starosti?" trochu nevěřícně jsem po ní zopakoval. Odkdy dělám někomu starosti? Byl jsem z toho trochu rozhozený a nesvůj. Její zájem o mou osobu mě trochu mátl. "V jakém stavu? Ztuhlém? Vypadal jsem jako mrtvola?" zazubil jsem se na ni. Vůbec bych se nedivil, kdyby s mým popisem souhlasila.
Když se mě zeptala, kdo jsem, musel jsem se donutil k tomu, abych se nad tou otázkou opravdu zamyslel. Stačilo odpovědět 'Falion'. "Těší mě," pokývl jsem hlavou. "Představ si, nedávno jsem potkal takovou hodně mladou vlčici... Řekl bych možná ještě vlče, jménem Lucy. Nazvala mě Satanem." Abych si na to všechno vzpomněl, musel jsem se opravdu pořádně zamyslet. V hlavě jsem měl zmatek. "Ale mé pravé jméno je Falion." Usmál jsem se a trochu sebou zavrtěl.
Naomi se mě zeptala, co se mi stalo. Chviličku jsem mlčel a uvažoval, jestli jí to mám opravdu říct. Z nějakého záhadného důvodu mě mé podvědomí přesvědčovalo, že bych jí mohl věřit. "Spadl jsem... Z jedné kamenité stezky ve Sněžných horách," znovu jsem zkontroloval svá zranění a olízl si koutek tlamy, který jsem měl zašpiněný uschlou krví... Ostatně jako většinu těla. "Zdálo se mi, jako bych padal hodiny. Omlátil jsem se o úbočí hory, které je vysázené kameny. A když jsem se konečně zastavil, dopadla na mě menší lavina dalších kamenů," tiše jsem zasténal a doufal, že to neslyšela. "Ještě teď mi z toho zvoní v hlavě."
Vzpomněl jsem si, že jizvy nejsou jediná zranění, které mám. "A ještě týden před tím mě nakopl los a nalomil mi žebro," povzdychl jsem si. "Mám vážně štěstí," smutně jsem se usmál.

Tma. To byla v tuto chvíli jediná věc, kterou jsem dokázal vnímat. Vykašlal jsem se na jezero, bolest, zimu i sníh. Černočerná barva mě obklopovala všude. A mně to nevadilo. Nechal jsem se tím pohltit. Tiše jsem zasténal a přestal vnímat okolí. Nedokázal jsem poznat, jestli jsem usnul nebo jsem znovu upadl do bezvědomí.

Na nos mi začaly dopadal sněhové vločky. Jsem zpátky, znovu jsem byl při smyslech. Ty ale očividně nefungovaly tak, jak by měly.
Pár kroků opodál mého zasněženého těla se ozval hlas. Jakmile jsem ho postřehl, vyhrabal jsem se na nohy rychlostí blesku. Jenže rány se ihned rozevřely a mně se zamotala hlava. Tiše jsem sykl a letmým pohledem zkontroloval svá zranění. Sakra, pálilo to jako čert.
Trochu jsem sebou zakymácel, ale mé síly stačily na to, abych zůstal na nohou. Rozespale jsem zamrkal na ono stvoření, které mě vzbudilo. Vlčice? Byl jsem naštvaný. Ne na ni, na sebe. Nerad jsem spal ve společnosti cizích vlků.
"Er, zdravím," pověděl jsem jí. Byl jsem sice občas bručoun, ale slušné chování jsem nehodlal jen tak vynechávat.
Když se mě zeptala, jestli něco nepotřebuji, zvědavě jsem si ji prohlédl. "Em... Asi ne, děkuji," pronesl jsem klidně. "Pokud dovolíš, lehl bych si. Nechtěl bych znovu upadnout do bezvědomí," lehce jsem se na ni usmál a své tělo opatrně položil do vrstvy čerstvě napadaného sněhu.
Svým ledovým pohledem jsem sjel k jejím rudým očím. "Potřebuješ něco? Něco s čím bych ti mohl pomoci?" zeptal jsem se a čekal, co z ní vypadne. Byl jsem zvyklý, že pokud o mě vlci jevili zájem, většinou po mně něco chtěli. Jinak si mě moc nevšímali.

Mockrát děkuji za úžasnou akci a gratuluji ostatním.
Krásné Vánoce všem. :)

Strašně moc děkuju Fey za úžo obrázek. :3 A doufám, že se Elise můj vánoční dáreček aspoň trochu líbí. :D

Všem přeji příjemné prožití vánočních svátků. :)

Já jsem si na noťasu vypla zvuk úplně... A písničky si pustila na mobilu. :D

Jasně... Přičítání losů byla jen přetvářka! :DD Ve skutečnosti nad tím seděl dnem i nocí. :'D

Přiznej se, Neone... Jak dlouho jsi u toho seděl? :DD

Aspoň, že nejsem sama :DDD

<<< Západní Galtavar

Konečně jsem došel k Velkému jezeru. Olízl jsem si zakrvácenou tlamu a došoural se až k hladině. Spatřil jsem svůj odraz. Všiml jsem si, že mám menší jizvu u levého koutku tlamy a také jsem konečně zjistil, jak je na tom mé natrhlé ucho. No, to jsem ale fešák, prohlásil jsem ironicky.
Tlapu jsem plácl o hladinu, která byla ještě před chvílí pokrytá tenkou vrstvou ledu. Ještě že to nestihlo zamrznout do větší tloušťky. Sklonil jsem hlavu a lačně se napil. Trochu jsem zacvakal zuby, když jsem pocítil, jak už je voda studená. K dokonalé zimě chybí už jen pořádná vrstva sněhu. Pohlédl jsem do nebes, ale nic jsem nespatřil.
Lehl jsem si několik metrů od vody a začal si čistit ránu, která se mi táhla přes levou plec a tím pádem jsem si na ní jen tak tak dosáhl. Sakra, to pálí, zanaříkal jsem. No, aspoň že mám naplněný žaludek. V tuhle chvíli to byla asi jediná věc, s kterou jsem byl spokojený. Přesunul jsem se k boku, přes který se mi táhla další otevřená rána. Hm, to budu zase celý zjizvený. Nakonec jsem se dostal k pravému kolenu.
Ran jsem měl sice víc, ale ty největší jsem si vyčistil a těmi menšími jsem se teď nehodlal zaobírat.
Natáhl jsem se na pravý bok, hlavu položil na zem a dal si trochu oddych.

<<< Jedlový pás

Vyřítil jsem se z lesa tak rychle, jako když vlci zjistí, že je někde čerstvé maso zadarmo. Musím ho mít, musím! V tomhle stavu jsem rozhodně nechtěl pobíhat po celé Galliree, shánět dobrosrdečné vlky a prosit je, aby mi ulovili zajíce. I když to byla dost možná blízká budoucnost, stále jsem si to nechtěl přiznat. Byl jsem prostě tak tvrdohlavý a hrdý, že jsem měl problém někoho žádat o pomoc. Ne snad, že bych si připadal jako někdo, kdo je něčím výjimečný a důležitější než ostatní vlci, ale léta jsem se staral sám o sebe a ničí pomoc jsem nepotřeboval. Připadalo mi trapné, že najednou někoho musím žádat o pomoc. Vždycky jsem se o sebe uměl postarat a téměř z jakékoliv situace vybruslit. Jenže teď to nešlo. Tržné rány a nalomené žebro byla prostě příliš špatná kombinace.
"Poď sem!" vyštěkl jsem a zavrčel. Z celé téhle situace jsem byl naštvaný. Být někde ve společnosti jiných vlků, vztek bych rozhodně skrýval za kamennou tváří a překrýval ho klidným chováním, ale teď jsem tu byl sám. Měl jsem možnost ze sebe konečně nechat vypustit tu zlost, která se ve mě nahromadila.
Ačkoliv mě s každým pohybem rány štípaly a rozevíraly se, přidal jsem na rychlosti. Chytím tě, ať to stojí, co to stojí. Znovu jsem zavrčel a párkrát zuřivě zaštěkal, až mi z tlamy vylítlo pár slin.
Cítil jsem, že je mé tělo čím dál tím víc oslabenější a ochablejší. Zvaly už jako by samy tuhly a vypínaly se. Tohle byl můj okamžik.
Mohutnými skoky jsem dostihl prchajícího ušáka, mohutně na něj skočil a agresivně se do něj zakousl. Párkrát jsem ještě škubl s jeho bezvládným tělem.
Co to dělám? Pustil jsem svůj úlovek, který sebou praštil na zem. Tohle jsem nebyl já. Krev mi vřela v žilách, hrdelně jsem vrčel a zuřivě jsem se ježil. Teď jsem si připadal tak, jak mě před několika hodinami nazvala Lucy. Satan.
Hrudník mi nezastavitelně klesal nahoru a dolů, srdce bušilo jako pomatené, v očích mi šlehaly plameny a z huby mi kapala krev.
Byl jsem tak zoufalý a rozzuřený, že jsem i přes veškeré rány a bolesti toho zajíce ulovil.
Celý jsem ztuhl, sklopil hlavu a nevěřícně si prohlížel své přední nohy. Tak tohle... Už by se nemělo nikdy opakovat, pokáral jsem sám sebe. Nemohl jsem uvěřit tomu, jak lehce jsem vybuchl.
Pár minut jsem stále tupě hleděl na své tlapy a v hlavě si urovnával myšlenky.
Měl bych ho sníst, než vychladne, pomyslel jsem si, když zavál studený vítr.

Když jsem byl hotov, ze zajíce nezbylo skoro vůbec nic. Vstal jsem a trochu sebou zakymácel. Mé svaly značně zaprotestovaly. Už jsem neměl ani sílu klusat. Proto mi nezbývalo nic jiného, než se k Velkému Vlčímu jezeru vydat krokem.

>>> V. V. J.