Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Prkna (mám 62)
• 3x20 prken = 30 mušliček
• 1x2 prkna = 2 safíry

Hřebíky (mám 39)
• 1x30 hřebíků = 100 oblázků
• 9x1 hřebík = 9 vlčích máků

Trubky (mám 29)
• 1x24 trubek = 3* do magie - vzduch
• 3x1 trubka = 3* do síly Nareia
• 1x1 trubka = 1* do síly Valhe
• 1x1 trubka = 1* do síly Winter

Instantní sníh (mám 21)
• 21x1 instantní sníh = 105 ametystů

Šrouby a matice (mám 11)
• 1x10 šroubů a matic = 1 klasická magie z výběru (s 1*) - myšlenky
• 1x1 šroub a matice = 1* do vlastnosti - vytrvalost

Mléko (mám 8l)
• 1x8l mléka = 1 klasická magie z výběru (s 5*) - iluze

DOHROMADY:
-30 mušliček
-2 safíry
-100 oblázků
-9 vlčích máků
-3* do magie - vzduch
-3* do síly Nareia
-1* do síly Valhe
-1* do síly Winter
-105 ametystů
-1 kasická magie z výběru (s 1*) - myšlenky
-1* do vlastnosti – vytrvalost
-1 klasická magie z výběru (s 5*) - iluze

Mockrát děkuji za úžasnou akci. :)

<<< Mušličková pláž

Cestou od moře jsem zahlédl i vycítil několik vlků, ale neměl jsem teď náladu se zase někomu plést do života. Toužil jsem po klidu, pár kapkách vody a stínu.
Vražedně jsem pohlédl do nebes a slunce probodl vyčítavým pohledem. Co to děláš? vyštěkl jsem v duchu ptajíc se oné žluté zářící koule na obloze. Zalez někam za mraky. Připadal jsem si trochu zvláštně. Ještě že jsem si se sluncem nepovídal nahlas. Pak by si mě leckdo mohl zaměnit s bláznem.
Spatřil jsem les a má první myšlenka připadla k představě stínu. Ano, tam bych si mohl konečně odpočinout. Spokojeně jsem se usmál a dal se do kroku.

Když jsem vešel do Vrbového lesíku, blaženě jsem zamlaskal. A kdybych ještě našel nějaký ten lesní potůček, bylo by to dokonalé. Ačkoliv jsem byl unavený, rozhodl jsem se, že se vydám hledat nějaký ten zdroj vody.
Po půl hodině vytrvalého hledání jsem to ale vzdal. Cítil jsem se už příliš znaveně. Nevrle jsem zabručel, našel si vhodné místečko pod jedním ze stromů a dal se pod ním do spánku.

Po několika hodinách blouznění ve snech jsem lenivě zamrkal a zívl si. Cítil jsem se mnohem lépe než předtím. Rozlámaně jsem se postavil a opatrně se oklepal. Tak... Můžu pokračovat ve své cestě.

>>> Ronherský potok

<<< Západní louky

Asi bych si měl odpočinout, prolétlo mi hlavou. Když jsem ale v dáli spatřil vodní plochu, řekl jsem si, že k ní dojdu, napiji se a až tam si odpočinu.
Doklusal jsem k vodě a zjistil, že se jedná o moře. Kysele jsem se zaxichtil a přičichl si k ní. Nikdy jsem mořskou vodu nepil. Voda jako voda, napadlo mě a já se opatrně napil. Vzápětí jsem však zjistil, že nechutná normálně. "Bleh," zakřenil jsem se a nakrčil nos. "Slané," zasyčel jsem a odvrátil se od hladiny. Tak už vím, že vodu z moře se nevyplácí pít. Flusnul jsem tu trochu slin, která mi udržovala slanou pachuť v tlamě, na písčitý břeh. No bezva, teď mám ještě větší žízeň, to už byl druhý důvod, proč nepít vodu z moře.
Měl jsem teď na výběr dvě možnosti. Buď se vydám dál a budu doufat, že brzo najdu jiný zdroj vody, nebo tu zůstanu a odpočinu si. Znechuceně jsem mlaskl a rozhodl se pro první variantu.
Ještě před tím, než jsem se dal znovu do kroku, jsem pohledem zkontroloval svá zranění. Už nebyla tolik zakrvácená, ale stále ještě nevypadala zcela zahojeně. S nepříliš spokojeným výrazem jsem se tedy znovu dal do klusu.

>>> Vrbový lesík

"To určitě ano, ale přeci jen... Zima bez sněhu je jako jelen bez parohů," pronesl jsem posmutněle. Trochu mě překvapilo, co jsem to vůbec vymyslel za přirovnání. I když je trochu nemotorné, myslím, že je vystihující. No jen si zkuste představit jelena bez parohů. Není to zvláštní? Je. A přesně takhle jsem se cítil, když jsem hleděl na oblohu a uvědomoval si, že je v zimě tak teplo, jako je to obvyklé v létě. Taková hloupost, zabručel jsem si sám pro sebe a nabroušeně spražil nebesa vyčítavým pohledem. Co si to ta Příroda zase na nás vymyslela? Bylo to bláznivé.
Zavřel jsem oči a nedobrovolně se slunil. Už jsem dokonce začínal cítit, jak můj kožich zahřívají teplé sluneční paprsky. Dusno v lednu... Kdo to kdy viděl? Neustále mi to vrtalo hlavou. Co to mohlo způsobit? Krom magie mě nenapadalo žádné logičtější vysvětlení. Zvláštní situace.
Zvědavě jsem otevřel oči, když do mě Nao šťouchla. "Cože?" Přestal jsem se slunit a otočil se na ni. "Oh, jistě. Nemůžu tě dál zdržovat," pronesl jsem chápavým tónem hlasu a postavil se. "Zatím se měj a brzy na viděnou," usmál jsem se a zlehýnka zavrtěl ocasem. Posadil jsem se a hleděl na bílou vzdalující se šmouhu, dokud mi nezmizela ze zorného pole. Co budu dělat teď? Lenošit se mi nechtělo, ale zase jít na lov byla s mým aktuálním stavem hloupost. Ach jo, co bych měl dělat? Nezbylo mi nic jiného, než cestovat.
Pořádně jsem se nadechl a dal se do kroku. A jelikož jsem neměl nic naplánované, nechal jsem své nohy jít tam, kam mě samy zavedou.

>>> Mušličková pláž

<<< Ostružinová louka

Trochu jsem popoběhl, abych dohnal Nao. Hlavu jsem otočil dozadu a zjistil, že už Coffina nevidím. Měl jsem z toho tak trochu špatný pocit.
Pohlédl jsem do nebes a zaraženě se zastavil. Bylo už odpoledne. Co bylo ale opravdu zvláštní, slunce začalo pořádně hřát, sníh už byl ta-tam a bláto ani kaluže už taky neexistovali. Tohle není normální, napadlo mě, vždyť je zima. V zimě by mělo být chladno, řeky by měly zamrzat a z nebes by se měly snášet vločky. Vždyť... Už začíná být i nepříjemné dusno. Tohle mi hlava vážně nebrala. Jsou v tom snad nějaké čáry? Jinak jsem si to vysvětlit nedokázal.
"Nesním ho celého," prohlásil jsem a ukousl si půlku nabízeného bažanta. Zbytek jsem chňapl do tlamy a přinesl ho zpátky k Nao. "Na, dej si taky," zavrtěl jsem ocasem, položil to k ní a s chutí se pustil do svého dílu.
Byl jsem rád, když mi prozradila, že tu jsme sami. "To je dobře," prohodil jsem rošťácky a usmál se na ni.
Olízl jsem si nos a ulehl k Nao. Řekla, že je krásně. "No, bylo by to krásné, kdyby bylo léto. Jenže ona je zima. Kde je chlad a studený sníh? Chybí mi," řekl jsem posmutněle.
Když zavřela oči, zvědavě jsem na ni nastražil uši a bedlivě jsem si ji začal prohlížet. Nenápadně jsem se poposunul ještě blíž, tak, abych se jí dotýkal. Spokojeně jsem se usmál, něžně jí olízl čenich a hlavu položil na zem. Trocha odpočinku neuškodí.

Posadil jsem se a tiše je pozoroval. Byl to rozhovor mezi bratrem a sestrou a proto jsem se do toho neměl co míchat.
Vypadalo to, že to mezi nimi celkem vře. Nebyl jsem moc nadšený, když jsem je musel poslouchat. Ne snad proto, že bych měl lepší věci na práci, ale přiznejme si, když se dva hádají, je lepší, když si to vyřídí v soukromí. Proto jsem si tu připadal jako páté kolo u vozu.
Pozorně jsem pohledem jezdil od Nao k Coffinovi a zase zpátky a poslouchal jejich argumenty. A i když jsem s něčím, co řekl Coffin souhlasil, pořád jsem se na něho nedíval jako na někoho zcela nevinného.
Najednou se Nao otočila, vzkázala něco svému bratrovi, vzala do tlamy bažanta a odkráčela směrem na jih. Coffin si něco velmi tiše zamumlal pod vousy, vstal a dal se na sever. "Měj se, Coffine," houkl jsem za ním a doběhl Nao.
Tak teď jsem byl vážně zmatený.

>>> Západní louky

Vlk se postavil a přiblížil se k nám. Už jsem byl připraven na cokoliv, ale než jsem já nebo ten zloděj stačili vůbec něco říct, Naomi zakročila.
Položil jsem bažanta a zvědavě ji přejel pohledem. Musel jsem uznat, že ho okřikla dost ostře. Co to? Oni se znají? prolétlo mi hlavou. Když se ke mně Nao naklonila, pozorně jsem k ní stočil ucho. Dozvěděl jsem se, že je ten dareba její nevlastní bratr. Povytáhl jsem obočí a pohledem začal těkat z Coffina na Nao. Také mi oznámila, že je prý normálně hodný. "Vážně?" řekl jsem podezíravě a vlka začal od hlavy až k patě skenovat. "Jednou jsem se s ním viděl... Zdál se být milý. Nabízel mi pomoc," dodal jsem, než se Coffin rozhodl, že se sám omluví. Zvědavě jsem nastražil uši, ale ve tváři jsem nechal kamenný výraz. No, uvidíme, jak se z toho hodlá vykroutit.
Pozorně jsem si poslechl jeho slova. "Takže kdybychom to nebyli my dva, tak bys toho bažanta ukradl s chladnou hlavou?" Ve tváři jsem stále nechával poker face, ale v duchu jsem se mračil. Tak tohle nebylo moc pěkný... Vůbec jsem netušil, jaký názor si mám na Coffina udělat. V jednu chvíli se tváří nápomocně, pak nám ukradne bažanta a následně se omlouvá. Nevěděl jsem, jestli mu věřit.
"Mě také," pokývl jsem na vlka. V jeho chování jsem si sice nebyl vůbec jistý, ale když se ke mně choval slušně, neměl jsem důvod mu to neoplácet.

"Hm, obejdu se bez lesních plodů... Zas tak hrozné to není," pronesl jsem lhostejně. "Až zas bude teplo, nabažíme se jich dost, ne?" prohodil jsem a zavětřil. Zdálo se mi to, nebo jsem zachytil pach dalšího vlka? Přestávalo se mi to líbit... Neměl jsem rád příliš početnou vlčí společnost. Až si dáme něco k snědku, zmizíme odsud, prolétlo mi hlavou a nabroušeně jsem si něco zabručel pod vousy.
Když mi Nao řekla, že něco cítí, přikývl jsem a v přikrčeném kroku se vydal za ní. Všiml jsem si, jak se nadechuje, aby mi něco sdělila, proto jsem přišel až k ní a naklonil k ní ucho. Nabídla mi, jestli bych nechtěl ulovit bažanta.
"Já bych asi..." nestihl jsem doříct větu a odněkud z ústraní se vyřítil další vlk. Byl šedo-bílý a na horní straně těla měl rozeseté fleky. Ihned jsem si vzpomněl, že už jsem ho někde jistojistě viděl. No jasně, to je ten, který mi nabízel pomoc. I když jsem si tím byl jistý na 100%, pořád se mi nechtělo věřit, že by udělal něco tak podlého. Až do teď jsem o něm měl pozitivní mínění. No, svět se očividně zbláznil a rozhodl se, že nechá čím dál tím víc vlků takhle... Nestihl jsem dokonce ani dokončit myšlenku.
Chňapl bažanta do tlamy a vylezl z houští. "Hej, ty. Co to děláš?!" vykřikl jsem k němu a zavrčel. Pohodlně si ulehl a začal ptáka oškubávat. Jedovatě jsem zasyčel, zvíře mu vytrhl z tlamy a odběhl s ním tam, kde jsem před chvílí stál.

<<< Řeka Mahtaë

Uraženě jsem se na ni zamračil. "Tossss mi to nemohla... Řřříct dřívvv?" oklepal jsem se samou zimou a podvědomě zacvakal zuby. Když jsem byl ale obdarován dalším olíznutím čenichu, rozpustile jsem se usmál a uražený výraz jsem nechal rozplynout se.
Když mi Nao vyčarovala ohnivou levitující kouli, zkoumavě jsem si ji prohlédl a usmál se. "VIP ohnivá koule?" zazubil jsem se na Nao. "Nom, myslím, že ti je odpuštěno," prohlásil jsem panovačným hlasem a pobaveně šťouchl do vlčice.

Cestou na Ostružinovou louku jsme museli projít Západní louky, které jsou v létě obvykle rozkvetlé a hrají všelijakými barvami. Teď, ačkoliv měly být pokryté sněhovou nadílkou, byly akorát tak vybledle zelené a zablácené. Škoda...
Když jsme dorazili do cíle, spokojeně jsem pohlédl na Nao. "Tak, jsme tu. Co teď?" Prohodil jsem a zkoumavě oskenoval okolí. Můj čich mi prozradil, že nejsme jediní vlci na tomto území. Pokud se nám nehodlali plést do lovu, nevadilo mi to, ignoroval jsem je.

<<< Velké vlčí jezero

Ani nevím, proč jsem tak usoudil, ale dal jsem se na cestu podél řeky Mahtaë. Něco mi však napovídalo, že jí časem budeme muset překonat.
"Jestli se nemýlím, za chvíli budeme muset řeku přeplavat, potřebujeme totiž na druhý břeh," oznámil jsem Nao. Když jsem si vzpomněl na to, jak mi říkala, že nemá ráda mokro a chladno lehce jsem se zakřenil. No, jestli chce bažanta a ostružiny, bude to muset překonat. Pomyslel jsem si a mlsně zamlaskal. Už jsem se sám nemohl dočkat na ty dobroty.

Po několika minutách lehkého klusu jsem pohlédl na druhý břeh a na moment se zamyslel. "Řekl bych, že nastal ten pravý čas," usmál jsem se na Naomi a jako první vstoupil do ledově studené vody. Trochu jsem zacvakal zuby a pohledem zkontroloval, jak je na tom má spolucestovatelka.
Když se nám řeku podařilo přeplavat, spěšně jsem vylezl na pevninu a pořádně se oklepal. Brrr. Musel jsem uznat, že mi byla zima. A co teprv Nao, která je milovníkem jara? No, nejspíš z toho nebyla příliš nadšená. "Dobrý?" optal jsem se a obdaroval ji úsměvem.
Ještě trochu promoklý jsem pohlédl do nebes a zamračil se. Kam ten sníh zase mizí? napadlo mě, když jsem pohlédl zpátky na mé zablácené nohy. No, nic s tím neudělám... Můžu jen doufat, že tohle není naposledy, co ten bílý prášek vidím.
Zavrtěl jsem ocasem a když jsem se ujistil, že je Nao připravená na cestu, dal jsem se znovu do kroku.

>>> Ostružinová louka

Byl jsem trochu nervózní, když jsem čekal, jak Nao zareaguje na mou otázku. Odpověď si nejspíš dlouho promýšlela v hlavě. Když pak hlavu opět zvedla, zakývala do strany, že ne. Ulevilo se mi.
Zvláštní, napadlo mě. Nikdy jsem nevěřil, že bych k nějaké vlčici mohl cítit tolik emocí. Známe se jen tak krátce... Jak? pořád mi to vrtalo hlavou. Obvykle jsem potřeboval dost času k tomu, abych se s někým spřátelil. A teď... najednou potkám záhadnou vlčici a zamiluju se do ní? Při tom pomyšlení jsem se trochu naježil. Vždyť... Jak jen to je možné? Hlava mi to pořád nebrala. Připadalo mi to jako nějaké kouzlo.
Nao se na mě usmála a čenichem mě pohladila po tváři. Když se mě jím dotkla, trochu mě zamrazilo snad po celém těle, jen na jednom místě ne. U srdce jsem cítil zvláštní hřejivé teplo. Takhle vypadá láska? Až doposud jsem neměl žádnou partnerku, proto to pro mě bylo jedno velké neznámo. Připadalo mi divné, že jsem si někoho pustil tak blízko k tělu, zároveň mě to i jistým způsobem naplňovalo a uspokojovalo. Pravdou ale bylo, že já sám jsem teď netušil, co bych měl čekat od Nao i od sebe samotného.
Půlka myši mě samozřejmě nenasytila a pochyboval jsem, že by na tom byla Nao jinak. Vážně jsem začínal mít pořádný hlad.
"Myslím, že jedno místo znám... Jen musím trochu zalovit v paměti..." na tváři se mi usadil zadumaný výraz. "Vím, že tam byla louka plná všelijak zbarvených květů a vedle ní byla další. Obklopovaly ji dva lesy... A rostly tam ostružiny." Pořádně jsem se zamyslel. "A taky si matně vzpomínám, že jsem tam zahlédl bažanty... Mohli bychom se vydat tam, co ty na to?" usmál jsem se a začal se ještě víc uvolňovat. Vypadalo to, jako bychom se oba vzpamatovali a uklidnili.

>>> Řeka Mahtaë

Cítil jsem, jak se mi všechny svaly v těle napínají. Jako bych byl v nějakém transu. Tiše jsem hleděl do jejích očí a nadále se nechal unášet proudem snů a emocí. Nechápal jsem, co se to děje. V hlavě jsem měl snad tisíce myšlenek a zároveň ani jednu. Začal jsem zhluboka dýchat. Srdce se mi stále nehodlalo uklidnit, bilo jako splašené. Sotva jsem se zmohl na pár slov.
Když se naše čenichy dotkly, připadalo mi, jako by se celý svět zastavil. Jako bychom na něm byli jen my dva a nic jiného. Byl jsem zmatený.
Bezmyšlenkovitě jsem se k ní ještě o kousek naklonil a lehounce jí olízl čumák. Pomalu jsem od ní odtáhl svůj nos a zahleděl se jí do očí. Zatvářila se překvapeně. A já na tom nebyl o nic moc lépe, ale své překvapení jsem ve tváři nedal znát. Sklonila svou hlavu tak, že jsem jí neviděl do tváře. "Já... Udělal jsem něco špatně?" pošeptal jsem jí do ouška a zadoufal, že řekne ne.
Zvedla hlavu a optala se mě, jestli mi chutnala. Na chvíli jsem se zamyslel o čem to vlastně mluví a pak mi došlo, že jde o myš. "Ano," zlehka jsem zavrtěl ocasem a opětoval jí úsměv.
"Máš pořád chuť na kunu nebo lesní plody?" zeptal jsem se o trochu více uvolněněji.

Byl jsem rád, že mi Nao nevzala za zlé, že jsem si do ní trochu rýpl. "To víš, že jo. Ochráním tě před všemi strašidly, která na nás vybafnou," pověděl jsem pobaveně a mírně se zakymácel, když mi vrátila šťouchnutí. Připadalo mi, jako bychom se znali léta. Jako bychom byli staří známí... Byl to zvláštní pocit.
Napjatě mě pozorovala a když jsem s její nabídkou na procházku souhlasil, vypadalo to, že je spokojená. Neubránil jsem se lehkému cuknutí pravého koutku úst směrem nahoru. Je fascinující, jak mě dokáže ovlivnit její nálada. Když se smála, dokázal jsem se smát s ní. Byla mi opravdu sympatická.
V břiše mi zakručelo tak nahlas, že mi připadalo, jako by to bylo slyšet nejméně pět mílí daleko. Když mi má společnice řekla, že mi s lovem pomůže, vesele jsem zamával ocasem. Pověděla mi, kde bychom mohli nalézt loviště a já jsem se hluboce zapřemýšlel. "Vysokou bych nechal být, další kopanec do žeber bych asi nepřežil. A ryby se mi také nazdají, jako ten nejlepší nápad. Voda je už dost studená a tys mi říkala, že nemáš ráda mokro a chladno," kysele jsem se na ni zaxichtil. Bylo zvláštní, že jsem si opravdu dal záležet na výběru zvířete. Kdo by to byl řekl, že si vzpomenu na Nao a její teplomilnost... Dokazovalo to, že mi na ní opravdu záleží. A já nevěděl, jestli je to dobře, nebo špatně. "Víš co? Vzhledem k tomu, že se stmívá, nejsnadnějším úlovkem pro nás budou asi kuny, co ty na to?" zkonstatoval jsem a zvědavě pohlédl na Nao. "Ale lesní plody také nezní špatně. Víš, kde je hledat? Mohli bychom si je dát jako desert po mase," zazubil jsem se na ni.
Zničehonic se před námi v trávě něco bleskurychle mihlo a Nose za tím vrhla. S malou myškou v tlamě vyskočila přede mě, vypjala hrudník a spokojeně se na mě zazubila. Jenže jí nejspíš podklouzly nohy a kecla sebou na zem.
Sklonil jsem k ní hlavu a optal se: "Jsi v po..." Naše oči se setkaly a já rázem ztuhl, "...v pořádku?" dodal jsem šepotem a nadále se nechal vpíjet do jejích rudě zbarvených očí. Srdce mi začalo bušet tak rychle, že mi připadalo, jako by mi každou chvíli mělo vyskočit z hrudníku. Zvedla myš a nabídla mi ji. "Nemůžu si jí vzít celou. Rozdělíme si ji napůl." Galantně jsem se usmál, "dovolíš?" hlavu jsem sklonil ještě níž a jemně jsem se jí dotkl čumákem. Z nosu mi do celého těla vystřelil nával horka. Tenhle pocit pro mě byl až do teď dočista neznámý. Opatrně jsem si ukousl půlku myši a vděčně ji snědl. "Děkuji," usmál jsem se na Nao, která se tvářila rozpačitě. A ani nevím, co mě to v tu chvíli napadlo. Něžně jsem jí olízl čenich. Překvapil jsem jak Nao, tak i sám sebe.

Na Naomina slova jsem zareagoval krátkým zamáváním ocasu. "Asi máš pravdu," přitakal jsem jí a pomalu vyšel ven z našeho úkrytu.
Opatrně jsem se protáhl. Celé tohle setkání mi má zranění znepříjemňovala. Neustále to svědilo a pálilo. Rozhodl jsem se ale, že bych si toho měl co nejméně všímat.
"Copak? Bojíš se tmy? Nějakého toho bubáka?" laškovně jsem se na ni zazubil a drze do ní šťouchl, když zkonstatovala, že začíná být už docela dost šero. Pohlédl jsem na oblohu a musel s ní souhlasit. Brzo bude noc.
Chvíli jsme na sebe mlčky hleděli. Po krajině se rozlévalo ticho a já si začínal připadat trochu trapně. Už jsem začínal horlivě uvažovat nad tím, na co bych se jí měl zeptat, aby řeč tolik nestála. Než jsem však stačil zakročit, Naomi mi nabídla, jestli bych se s ní nechtěl projít. Nervózně jsem se usmál. "No... Dobře. Půjdu rád," lehce jsem zavrtěl ohonem a dal se do kroku. "Máš v plánu zajít na nějaké konkrétní místo, nebo se jen tak náhodně potulovat?" usmál jsem se a dál si to vykračoval po jejím boku.
Bylo mi s ní dobře. Cítil jsem se tak nějak... Uvolněněji. Náhle se z mého břicha vydralo zakručení. "Jejky," zazubil jsem se. "Asi by to chtělo něco k snědku," na moment jsem se odmlčel, "mohl bych tě o něco požádat? Nevím, jestli bych ve svém stavu dokázal něco ulovit sám. Pomohla bys mi s tím, prosím?" Napjatě jsem ji pozoroval a čekal, jak bude znít její odpověď.