Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<<<Narrské kopce

Povytáhl jsem jedno obočí a zastavil se. "Ach, a já si myslel, že ty šrámy vůbec nejsou vidět," prohlásil jsem s rýpavým tónem a zazubil se na ni. "Ano, ano," horlivě jsem přikyvoval na její várku slov, "a taky najdeme konec duhy, kousek si z ní ukradnu a nanesu na jizvy... To mi je zcela určitě zahojí," vesele jsem se zasmál a strčil zadkem do toho jejího.
Napadla mě skvělá myšlenka. Teď, když už to vypadá, že je její tlapka v pořádku, už bychom si konečně mohli zahrát na babu.
V očích mi tančily šibalské jiskřičky. Obdaroval jsem ji záhadným úsměvem a líným zavrtěním ocasu. Vzápětí jsem do ní jemně dloubl tlapou, prohlásil, že má babu a dal se na zbrklý útěk. Pelášil jsem plnou rychlostí, vyplázl jsem jazyk a nechal ho vlát ve větru. Zvonivě jsem se zasmál a poohlédl se. Při zjištění, že ze mnou Nar neutíká, jsem drobet zmateně zpomalil. A v tu chvíli na mě má kamarádka vyskočila a předala mi babu. Vyjukaně jsem vyjekl. "Jen počkej!" odhodlaně jsem se zazubil a znovu se dal do trysku. "Až tě doženu, zlechtám tě!"
Přivřel jsem oči, ocas vztyčil nahoru a všechnu sílu plně soustředil do běhu. S každým skokem jsem ji doháněl a blížil se k ní. Když nastal ten pravý okamžik, vyskočil jsem hbitě jako zajíc a povalil Nar na zem. Ležela na zádech a já stál přímo nad ní. "Ha!" prohlásil jsem vítězoslavně a zlověstně se na ni usmál. Čenichem jsem začal rejdit v její srsti na břichu a kolem krku a pořádně ji tím zlechtal.

Fal potvrzuje účast. :)

Bylo až podezřele zvláštní, jak moc byla nálada mé kamarádky pozitivní. Na tváři jí hrál upřímný úsměv a její výraz vypadal, jako by byla tou nejšťastnější vlčicí na světě. Překvapilo mě, že jsem se jejím náramně pozitivním chováním nakazil. Tohle totiž dokázalo udělat jen velmi málo vlků. A upřímně se mi to líbilo. Už dlouho jsem to nezažil a sám sobě jsem musel přiznat, že se mi to docela i líbí.
Když mě dostala na záda a oba se uklidnili, rozpovídala se. Pozorně jsem naslouchal a chápavě přikyvoval. Zdálo se to velmi tajemné. Začal jsem si to všechno představovat a snít. Jednou se tam určitě podívám. Ale ne teď a v tomhle stavu.
Zakřenil jsem se. "Skvěle?" zopakoval jsem s posměšným tónem. "Jak moc skvěle? Povídej, přeháněj... Opěvuj mě!" vesele jsem se zasmál. Nemohl jsem si to odpustit a trochu si nerýpnout. Tohle už jsem také pár let neudělal a nesmírně mi to chybělo. "Ovšem musím podotknout, že ty vypadáš mnohem lépe," laškovně jsem na ni mrkl, sjel ji pohledem a jemně se pousmál.
Spokojeně jsem se nadechl čerstvého vzduchu. Měl jsem se hezky... ne, doslova skvěle. Užíval jsem si společnost vlka, který mě dokázal rozmrazit a získat si mě. Krásný pocit...
Teď, když už to vypadalo, že tlapka mou kamarádku nebolí, mohl jsem udělat to, co bych býval udělal dřív. Zahrajeme si na babu. Vřískl jsem něco o tom, že jí dávám babu, šťouchl jsem do ní čenichem a začal pelášit pryč.
Utíkal jsem jako splašená laň. Až na to, že jsem měl na tváři spokojený výraz a z plného hrdla se hlasitě smál. Trochu jsem zpomalil a poohlédl se. Zamračil jsem se, když tam Nar nebyla. V tom mě překvapila a přiskočila zepředu. Plácla do mě tlapkou, prohlásila, že babu přebírám já a vystartovala odtud pryč. "Ty jedna malá!" Zasmál jsem se a vyběhl. "Jen počkej, až tě chytím a zlechtám tě!"

>>> Kopretinová louka

Spokojeně jsem oddechoval. Nespal jsem. Uši jsem měl stále vztyčené a pro všechny případy nastražené. Přeci jen... Spát na takto rozlehlém místě a před očima všech kolemjdoucích není něco, co bych měl ve zvyku. Je to hloupé.
V dáli jsem uslyšel pár zvuků a spatřil několik vlčích kožichů, které mi momentálně spíše připomínaly pohybující se šmouhy. Nedalo mi to a pozorně jsem zvedl hlavu. Nikdo nevypadal, že by to měl namířené ke mně. Jako obvykle jsem zůstával nedotčen pozorností okolních vlků.
Už už jsem se chystal hlavu opět položit na přední nohy, ale zabránil mi v tom zvuk, který, jak mi brzo došlo, vycházel z Nareiy. Zraky jsem stočil k písčitě zbarvené vlčici. Nadzvedl jsem obočí a podezřívavě ji přejel pohledem. Pelášila z kopce o sto šest. Zvláštní, že ještě nezačala kutálet kotrmelce, poznamenal jsem v duchu a nad tou představou jemně škubl koutkem tlamy.
Vstal jsem a než jsem stačil něco říct, byl jsem zase na zemi. Ležel jsem tam na zádech a pobaveně se culil na mou kamarádku, která také nezůstala nohama pevně na povrchu zemském. Zeptal jsem se na Život a na to, jestli je možné, že dokáže takové zázraky, jako je třeba dobrá nálada. Odpověděla mi že vůbec neví, ale že se prý cítí skvěle. "Beru to jako ano," jemně jsem se zasmál a překulil se na břicho.
Pobídl jsem ji, ať mi něco vypráví o tom, co právě zažila. Nemusel jsem to říkat dvakrát. Slova se z ní snad sypala sama. Jako správný posluchač jsem pozorně poslouchal a hltal vše, co říkala.
Když se mě pak zeptala, jestli se vydám za Životem i já, na moment jsem se zamyslel. Nahlas jsem si povzdychl. "Ani vlastně nevím. Přemýšlel jsem o tom a nejspíš jsem se rozhodl, že to zkusím jindy," na tváři se mi objevilo něco, co mělo být nejspíš náznakem úsměvu. "Sama se na mě podívej," pokynul jsem na všechny ty rány a jizvy, do kterých se mi mimochodem dostal písek. "Vsadil bych se, že s tímhle na něj moc dobře nezapůsobím," zašklebil jsem se a vyhrabal se na nohy.
"Ale víš, co můžu udělat teď?" tajemně jsem se na ni usmál a šibalsky mrkl. "Dát ti babu," poslední slovo jsem téměř vykřikl a společně s ním šťouchl nosem do Nar. Poté už se stačilo jen otočit a vystartovat pryč jako namydlený blesk.

Spokojeně jsem si pochrupoval a rozvaloval se na písčité zemi. Nespal jsem, jen jsem zlehýnka dřímal, abych nabral trochu té energie a mohl se cítit více svěží.
Když jsem zaslechl své jméno, normálně bych se býval naježil, jenže ono vyznělo z úst vlka, kterého jsem považoval za přítele, a proto jsem sebou jen nepatrně cukl.
Nareia si to mířila ke mně a na tváři jí hrál úsměv, který se táhl od ucha k uchu. Ten fakt mě donutil se také usmát. Ladně jsem zavrtěl ocasem a postavil se. Než jsem však stačil cokoli říci, jako bleskl z čistého nebe na mě skočila a radostně mě povalila na zem. Byl jsem trochu překvapen, poněvadž jsem čekal, že bude z dlouhé cesty unavená a její tlapka na tom nebude příliš dobře. Očividně jsem se ale zmýlil... A měl jsem z toho radost.
Ačkoli se mi rány otevřely a dostal se do nich písek, nestaral jsem se o to. Tahle chvilka byla až příliš krásná na to, abych ji kazil sténáním nad jizvami.
Vesele jsem se zasmál a dostal se na nohy. "To je ten Život takový kouzelník, že ti dokáže vyčarovat i dobrou náladu?" Zvesela jsem zavrtěl ocasem a posadil se. Pozorně jsem se zaposlouchal do jejích slov a všechny si je zapamatoval. Líbilo se mi, jak byla šťastná. Její nálada se na mě totiž lepila jako smůla. A takový pocit už jsem nějakou tu řádku let nezažil. Bylo to zvláštní ale i příjemné. "Takže se ti u něj líbilo? To je dobře." Zasněně jsem se na ni zahleděl a nechal pravý koutek tlamy na sekundu cuknout nahoru.

Spokojeně jsem zamlaskal a švihl ohonem. Vyslechl jsem si vše, co nám Bellatrix oznámila. Poté už jsem se s ní neutrálně rozloučil a chvíli pozoroval, jak pomalu ale jistě mizí v dáli.
Prohodil jsem pár konverzací s Nar. Týkaly se hvězd, přání, minulosti a podobných témat. Povídalo se mi s ní dobře. Zdálo se mi, že na věci mívá dost podobné názory a proto si s ní rozumím.
Když nastalo ticho, napadlo mě ukázat jí svou magii, kterou jsem posléze zkusil. A jelikož to bylo poprvé, bylo jasné, že to nemohlo dopadnout nijak světoborně.
Vesele jsem se zasmál, když se mi Nar povedlo napálit. Ale i když jsem zlomená žebra ani packu neměl, neunikl jsem mírným modřinám a naraženinám. Na první pokus to ale nebylo tak špatné, napadlo mě.
Když mi má kamarádka (ano, už se nebráním používání tohoto slova) prozradila, že se vydá za Životem, chápavě jsem přikývl a dodal: "Hodně štěstí."
Chvíli jsem ji sledoval, jak mi mizí ze zorného pole. Následně jsem ulehl do písku a oddechl si. Trocha odpočinku neuškodí.

Střihl jsem ušima, když se mi do nich dostal jakýsi zvuk. Byl jsem odpočinutý a plný energie. Zvedl jsem hlavu a zjistil, že původce oněch zvuků je Nar, která se ke mně vracela.
Vyškrábal jsem se na nohy a usmál se na ni. "Tak co? Jaké to bylo?"

Ucítil jsem, jak se mi do kožichu opírá lehounce chladný vánek. Že by? Potěšeně jsem se zhluboka nadechl a užil si ledově studené šimrání v nose. To by bylo bezva!
"Cítíš to taky? Zdá se mi, že se nám paní Zima vzpamatovala a konečně na nás poslala aspoň trochu chladu. Kdoví, třeba začne pořádně chumelit a vše se vrátí do normálu." Kdyby se to opravdu stalo, byl bych nadmíru spokojený. A určitě bych nebyl sám. Zvířata, která měla přes zimu spát určitě musela svůj spánek přerušit. Ale teď, když se nám vrací studené ovzduší, by si opět mohla jít lehnout a vše by bylo jako při starém. Skvělé.
Zasmál jsem se a přitakal jí. "Jo, to byla švanda. Plácali jsme tam sebou a skotačili jako malá vlčata."Zavzpomínal jsem a zvědavě zastříhal ušima, když zmínila onu historku s větvičkou za uchem. "Pamatuji, a moc dobře," zašklebil jsem se na ni a znovu zapátral v paměti, když si ještě vzpomněla na jeskyni, v které jsme přespali. "Byla jsi ospalá, vůbec si nevěděla, co to vlastně děláš," oznámil jsem a pobaveně se zasmál.
"Párkrát jsem ji zahlédl, ale nic jsem si nepřál." Neměl jsem, co bych si přál. "Byla krásná... Táhl se za ní blyštivý ocas, který rozzářil noční oblohu." Zajímalo by mě, kdo vymyslel, že padající hvězda plní přání. Nejspíš to musel být někdo s velkou dávkou fantasie a snílkovství.
Zvídavě jsem se na ni podíval a pozorně se zaposlouchal do jejích slov. Ačkoliv jsem se minulostí zaobíral velmi často, věděl jsem, že má pravdu. Souhlasně jsem proto přikývl a uznale dodal: "Souhlasím s tebou. Někdy je to nejspíš dobře, že se nemůžeme vrátit do minulosti a pozměnit ji." Převalil jsem se na břicho a začmuchal, jestli náhodou v těch hromadách písku něco neucítím.
Najednou jsem si všiml vzdálené pohybující se šmouhy, která se k nám přibližovala. Byla to Bellatrix. Nadšeně k nám přiskočila a začala ze sebe chrlit haldu informací. Takže on ten Život opravdu existuje? Fascinující. "I já tě zdravím, Bellatrix," pokynul jsem hlavou a tiše ji pozoroval. Vypadala opravdu šťastně a nadšeně. Tiše jsem pohledem těkal z Nar na Trix. Nehodlal jsem se jim plést do rozhovoru. Když svou debatu dokončily, napadlo mě, že bych Nar mohl ukázat svou novou magii.
I když jsem si nebyl vůbec jistý, že by to mohlo skončit dobře, zapáleně jsem se vznesl do vzduchu a situaci nechal na náhodě. Nebyl to sice jeden ze způsobů, které bych měl ve zvyku, ale protentokrát jsem se rozhodl, že to nebudu řešit. Byl to takový menší úlet.
Po pár vzdušných obratech a zakolísání jsem tvrdě dopadl na zem a hlavu zaryl do písku. Oznámil jsem, že mám zlomená žebra a packu. Když jsem si všiml, že mi na ní Nar sahá, zaskučel jsem bolestí.
Po chvíli jsem to ale nevydržel a začal se tiše smát. "Dostal jsem tě," vesele jsem se zachechtal a vyskočil na nohy. Křídla jsem raději přitiskl k tělu. Ještě bych jimi někoho zranil. "Skočilas mi na to," vyplázl jsem na ni jazyk a prudce začal švihat ocasem.

// Omlouvám se za krátkost, dneska toho ze sebe víc vyždímat nedokážu. :D

Nestačil jsem se nadát a nad hlavou mi začal svítit měsíc. Ten čas ale utíká... No, není se čemu divit. Když se dobře bavíte a volné chvíle trávíte s dobrými přáteli, je jasné, že čas uplyne rychleji, než když se couráte sám po krajině.
"Tak to jsem rád," spokojeně jsem se usmál a drzé vypláznutí jazyku jsem jí ochotně opětoval. Pak jsem si povzdychl a s rošťáckým úsměvem pohlédl na Nar. "Nemysli si... Tys mi také hodně chyběla." Přísahal bych, že jsem nikdy nevěřil, že bych někdy něco takového vypustil z úst. Bylo to sice zvláštní a neobvyklé, ale měl jsem z toho dobrý pocit. A to byl ten důvod, proč jsem byl rád ve společnosti Nareiy. Připadal jsem si uvolněnější a víc otevřenější. Svěřil jsem jí svou důvěru a to se nestává moc často. Stala se mou kamarádkou, které bych se byl ochotný zastávat a podporovat. A i když jsem nevěděl, jestli to takhle cítí i ona, doufal jsem, že je naše kamarádství opravdu vzájemné.
"Pamatuješ si ještě na to, jak jsme blbli u Velkého vlčího jezera? Vypadali jsme pak jako zmoklé slepice." Lehl jsem si na zem, převalil se na záda a zasněně začal pozorovat hvězdy, jenž společně s měsícem zdobily tmavou oblohu. Co to vůbec jsou ty hvězdy? "Viděla jsi někdy padající hvězdu?" otočil jsem hlavu k sedící Nareie a přejel ji zvědavým pohledem. "Slyšel jsem, že když jí spatříš a v duchu si řekneš své přání, splní se ti to," povzdychl jsem si a zraky opět otočil k černým nebesům. "Myslíš, že je to pravda?"
Tiše jsem koukal na tu spoustu zářících teček a nechal se vtáhnout do světa fantasie. Začal jsem přemýšlet o minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Vzpomněl jsem si, jaký jsem byl ve dvou letech. Zcela otevřený, důvěřivý a neposedný. S Tenou jsme vyváděli jednu lumpárnu za druhou. Při té vzpomínce mi vyjel pravý koutek úst nahoru. To byly časy... "Neříkáš si někdy, že kdyby ses bývala v jisté situaci rozhodla jinak, dneska by mohlo být všechno úplně jiné?" Já si to říkal... A neustále. Věděl jsem, že minulost nezměním, ale i přes to jsem se jí zaobíral velmi často.
Když už jsme oba ztichli a krajinou se neozývalo nic jiného, než tiché šustění rostlin a malých tvorů, rozhodl jsem se ještě něco podniknout. Ukázal jsem Nareie svá blanitá křídla. Zdálo se, že se jí celkem líbí. A pro zpestření nočního klidu jsem si usmyslel, že si s nimi zkusím zalétat. To si zase natluču... Věděl jsem, že to nemůže dopadnout dobře, ale zvědavost - jako obvykle - zvítězila.
Pořádně jsem se rozběhl a s mohutným máváním křídel jsem se opravdu vznesl do vzduchu. Chvíli mi trvalo, než jsem přišel na kloub tomu, jak v letu měnit jejich polohu, ale když se mi to konečně povedlo, vesele jsem zajásal a nechal se unášet větrnými proudy.
Pomocí ostrých zatáček jsem se začal otáčet zpět k Nar a než jsem se stihl nadát, šel jsem k zemi.
Zvedl jsem hlavu a začal vykašlávat písek. Nareia se mě zeptala, jestli jsem si moc neublížil. Zaskučel jsem a trochu sebou zašil. "Asi jsem si zlomil další tři žebra a přední nohu..." sklopil jsem uši a hlavu položil zpátky na zem. "Podej sem papír a něco na psaní. Podepíšu svou závěť."

// *překvapeně na ni kouká a nechápe, jak někdo může psát takové slohy na tabletu* :DD

"Ne, raději ne," zavrtěl jsem hlavou, "Nareia je určitě lepší," mrkl jsem na ni a nahlas potvrdil své rozhodnutí. Pobaveně jsem se koukl na její výraz alá nevinný beránek. "Tak tohle se ti povedlo... Zcela jsi mě rozmrazila," uznale jsem přikývl a naznak zavrtěl ocasem. Vážně to umí dokonale.
"Opravdu?" zvědavě jsem se zahleděl do jejích očí, když mi oznámila, že jsem jí chyběl. "Jak moc?" zeptal jsem se přidrzle a dobíravě se usmál. "Kdybys zrovna nenechávala svou nohu odpočívat, nejraději bych tě packou plácl do ramena, prohlásil, že máš babu a bleskurychle začal utíkat pryč," pobaveně jsem se zasmál a zkusil si to představit.
Bylo docela zvláštní, že jsem se dokázal natolik otevřít a rozpovídat se. Otevřenost a ukecanost nebyly zrovna dvě vlastnosti, které by mi byly blízké. A proto - zcela nečekaně - když jsem jí pověděl vše o Životu, znacích a magiích jsem zmlkl a už o ničem nemluvil a na nic se neptal. Jen občas, když mi Nar něco sdělila nebo mi položila otázku jsem jí přitakal nebo krátce odpověděl.
"No, původně jsem to neměl v plánu, ale když mě tyhle kopce tolik zaujaly... Možná bych se za ním mohl stavit," odvětil jsem na otázku, ve které se ptala, jestli jdu také za Životem. "Teda... Pokud tu opravdu žije." Kytek už jsem měl poměrně dost... A oblázků by se také pár našlo. Jen jsem nevěděl, pro co přesně bych to měl využít. Asi bych si měl také vylepšit fyzičku, napadlo mě, když jsem se podíval na ty závratně vysoké pískovcové vrcholky. Cesta tam určitě není procházka růžovým sadem. Možná právě proto bych měl poprosit o vylepšení rychlosti, vytrvalosti a i té hbitosti. Připadalo mi to jako ta nejlepší možnost. Kdoví, třeba se Bellatrix vrátí s prázdnou a my se po Životu budeme muset poohlédnout někde jinde. Při té myšlence jsem si oskenoval zdejší okolí. Tyhle hnědé kopce mi ale jednoduše připadaly jako to nejvhodnější místo, kde by se mohl ukrývat někdo tak mocný. Necháme se překvapit.
"Kapku sněhu? Já bych si přál pořádnou vánici a aspoň metr hluboké závěje." Nebyl divu, že jsem v zimě toužil po sněhu. Pocházel jsem ze severu, kde jsme toho bílého prášku měli habaděj a tady se najednou v zimním období staví jen na pár dní. Co když je to tu normální? Existuje Život, Smrt, Poutník... Možná tu je jiné rozdělení ročních období. Tyhle myšlenky mě donutily se zamračit. To by mi bylo opravdu líto.
"Samozřejmě, já to nepopírám. Také si myslím, že je to jeden z nejlepších způsobů, jak s někým strávit čas," přitakal jsem na její odpověď ohledně cestování ve dvou.
Když už jsem nevěděl, jakými slovy prořezat trapné ticho, rozhodl jsem, že Nareie ukážu svá blanitá křídla. Překvapilo mě, jak moc se lekla a poodskočila. Když jsem si všiml jejího užaslého pohledu, usoudil jsem, že nejspíš nikdy nic podobného neviděla. "Docela ujdou," zazubil jsem se a roztáhl je do celé jejich šířky. Působila celkem velkolepě, to jsem musel uznat.
"Eheh," nejistě jsem se zasmál. "Abych pravdu řekl... Létat jsem s nimi ještě vážně nezkoušel." Jasně, mám křídla ale neumím je použít, to je skvělé. "Nekecej," zašklebil jsem se, když mi Nareia řekla, že mi to sekne.
"Možná bych měl zkusit vzlétnout..." zamyšleně jsem zamumlal spíš sám pro sebe a udělal pár kroků dozadu. "Jednou to s nimi zkusit musím," zazubil jsem se a začal jimi opatrně mávat. Když jsem pochopil, že pro vzlet budu potřebovat dost silný odraz, přikrčil jsem se a naposledy pohlédl na Nar. "Kdyby něco, svěřuji ti všechen svůj majetek," dodal jsem špetku černého humoru. Poté už jsem jen ze všech sil vyskočil a mávl křídly. A jelikož jsem se v tom nestihl příliš otrkat, trochu jsem zmeškal další švihnutí letkami a zakolísal ve vzduchu. Instinktivně jsem proto zrychlil činnost křídel a díky tomu se nezřítil na zem. "Wá, já létám." Spokojeně jsem vydechl a začal ještě víc stoupat.
Když jsem se ocitl dobrých deset metrů nad povrchem zemským, uvědomil jsem si, že nemůžu stoupat donekonečna. Nejspíš přišel čas na plachtění.
Roztáhl jsem křídla a přestal jimi mávat. Rázem jsem se začal klouzat po vzduchu a tím se rychle vzdalovat od Nar. Tak to ne... Jak se s tím zatáčí? Pomocí selského rozumu jsem přišel na to, že jakákoliv změna polohy křídel má jistý dopad na směr letu... A voilá, ono to vážně zafungovalo.
Prudce jsem zatočil a znovu se začal přibližovat ke své kamarádce, nad kterou jsem následně začal dělat čím dál tím víc se zmenšující vzdušné kruhy. Začal jsem si plánovat, jak s tím asi přistát, jenže bylo pozdě... Vzpoměl jsem si na to až jsem se tlapou málem dotkl Nareinýho ucha. Prudce jsem klesl dolů a nos i se zbytkem hlavy a přední částí těla zabořil do písku, zatímco zadek i s ocasem jsem měl nahoře.
Zvedl jsem hlavu a začal vykašlávat písek. "Bleh," zachrchlal jsem a odfrkl si. "Zdá se mi to, nebo bych měl ještě ždibec dopilovat přistání?"

"Ach tak," zasmál jsem se. "Ty tvé jsou také pěkné... Mohl bych ti říkat běloočko, ne?" zazubil jsem se. Znělo to sice dost divně a neohrabaně, ale ve své podstatě to bylo rovno tomu, jak mě nazvala ona. Zaxichtil jsem se. "Ale ne, Nareia je mnohem lepší."
"Bellatrix? Počkej... To mi něco říká," nakrčil jsem čelo a hluboce se zamyslel. "Není to taková písčitě hnědá vlčice s jantarovýma očima a pár tmavě hnědými znaky?" Viděl jsem ji jen jednou a to tehdy, když sebou šíleně mrskala a skákala jako pružina kolem své sestry. Jojo... Takové to rodinné setkání. Překvapilo mě, že jsem si na to dokázal vzpomenout. Se Severkou a Ghostem jsem se poté vydal na onen osudný lov, při kterém mě zranil los. To není moc pozitivní myšlenka. Raději jsem ji proto zahodil někam do pryč a svou pozornost začal směřovat zpět k Nareie.
"Jo, to byl dobrý nápad. Když jsem sem mířil, také jsem si říkal, že by tu jeden z nich mohl sídlit," odkašlal jsem si, "a jsem rád, že mě to napadlo a znovu jsme se mohli potkat." Byl jsem šťastný. Už dlouho jsem nepocítil takový pocit. Většinou jen mlčím a hledím tím svým chladným pohledem někam do neznáma. Řekl bych, že mi takováhle změna nálady rozhodně prospěla.
Pohledem jsem zabloudil k dvěma dalším vlkům, kteří si také o něčem nejspíš povídali. Jednoho z nich jsem poznal. To je ten uštěpačný rýpal, kterého jsem potkal v Jedlovém pásu. Už jen to pomyšlení na jeho povahu mě odradilo od toho, abych si ho dál všímal. Byla tu Nar, kterou jsem dlouho neviděl, proto bych si její společnosti měl užívat, dokud to jde.
"Ah, jasně." Když svým pohledem přejela po bolavé noze, pochopil jsem, co tím myslí. "No, já to pochopil tak, že si u Života můžeš poprosit o jakési obarvení srsti. Nevím... Nějaký ten klikihák na noze, trojúhelník na pleci nebo pentagram na zadku. A možná by šly obarvit i oči nebo nos," zasmál jsem se při té představě, kde jsem si představil vlka barevného jako duha. "A také jsem slyšel, že magii si může koupit jak u Života - kterému se platí květinami a oblázky - tak i u Smrti. Ale pokud se chceš magii doučit, musíš jít výhradně za Smrtí, která mimochodem touží jen po drahých kamenech."
Byl jsem rád, že nejsem jediný, komu se aktuální stav počasí vůbec nelíbí. "Přesně tak," přitakal jsem, "třeba takoví ježci, medvědi... Musí být zmatení," zamračil jsem se, "a já osobně toužím po sněhu," zazubil jsem se a zavrtěl ocasem.
"Takže takové to poklidné cestování ve dvou jako za starých časů? To nezní špatně."
Protože se mi zdálo, že mi jaksi ztuhly svaly, postavil jsem se a zlehka se protáhl. Porozhlédl jsem se po okolí a párkrát mlaskl. "Víš, co je zvláštní?" zívl jsem si, "Umím jednu docela podivnou magii. Je opravdu zajímavá. Nepamatuji si ale, že bych navštěvoval Smrt nebo Život." Zamyslel jsem se, ale přes veškeré úsilí jsem si na nic nevzpomínal. "Ukážu ti ji," usmál jsem se a nosem pokynul směrem ke svému hřbetu. Na mých zádech se najednou objevil pár tmavých blanitých křídel, který se podobal těm netopýřím. Roztáhl jsem je a prohlédl si je. "Možná za to může ten pád z hor..."

Byl jsem rád, že jsem se nakonec rozhodl pokračovat v cestě ke kopcům, protože kdybych tak neudělal, možná bych se nepotkal s Nar. A to by byla vážně škoda.
Nar jsem zařazoval do skupiny vlků, které jsem považoval za přátele. A ačkoliv, nebo spíš protože jich nebylo moc, pokaždé, když jsem někoho z nich potkal, jsem byl opravdu šťastný. Kéž by na světě bylo více podobných vlků... To by se pak žilo mnohem lépe.
I když vypadala šťastně, nemohl jsem si nevšimnout, že je špetku znavená. Jednoduše to na ní bylo dost vidět.
"Modroočko?" zopakoval jsem po ní a s nedbalou elegancí ve tváři ji přejel pohledem. "Od kdy mi tak říkáš?" zazubil jsem se na ni a zavrtěl ocasem. Nevzpomínal jsem si, že bych ji někdy slyšel mě takto oslovovat. Možná mám špatnou paměť.
"Aha," chápavě jsem pokynul, když mi pověděla, že svou bolavou tlapku nechává pouze odpočinout. Zvědavě jsem ji přejel pohledem. Zmínila se totiž o Životu. "Takže ono je to pravda? Sourozenci Život a Smrt opravdu existují?" nadšeně jsem vydechl. "A co bys od něho, prosím tě, potřebovala? Nějakou magii? Odznaky?" Zavalil jsem ji hromadou otázek a ve tváři nechal rozlít spokojený úsměv. Konečně jsem měl záminku k tomu, abych se nemusel tvářit tvrdě jako kámen a mohl se začít vyjadřovat jinak, než jako studený kus ledu.
Až když se posadila Nar, mé slušné chování mi signalizovalo, že se můžu posadit i já. Proto jsem své pozadí uvelebil v teplém písku. "To je mi teda počasí," zabručel jsem a koukl na slunce. "Není to zvláštní? Uprostřed zimy takové teplo... To jsem ještě nezažil," houkl jsem a v duchu si ještě trochu postěžoval.
"No jo,"přitakal jsem, "už jsme se nějaký ten pátek neviděli." Zasněně jsem se usmál a nadále si užíval příjemné společnosti. "Měl jsem se celkem dobře. Potkal jsem pár vlků, s kterými jsem se spřátelil a pár vlků, kterým bych nejraději zakroutil krkem," pobaveně jsem se zasmál a pokračoval dál. "Mezi tím vším jsem se dozvěděl o Životu a o Smrti, nechal si nalomit žebro od vysoké zvěře a také jsem se stihl zřítit z jedné kamenité stezky po úpatí Sněžných hor," zašklebil jsem se, "drobet mě to poznamenalo." Drobet? Ty jizvy pálí opravdu dost.
"Ale dost už o mně, raději mi povídej o sobě. Jak ses měla ty?"

S nadějí, že najdu jednoho z mocných sourozenců jsem si to vykračoval přímo k těm monumentálně vyhlížejícím kopcům. Ani mě nenapadlo zkoušet najít Smrt nebo Života někde jinde, protože se tyto béžové vrcholky v okolní krajině vyjímaly. Co když někoho opravdu najdu? napadlo mě. Na moment jsem se zastavil a popřemýšlel o tom. Má vůbec cenu někoho z nich hledat? Nedokázal jsem si představit, jak bych měl asi reagovat. Co jim říct? Jak se tvářit? A co bych od nich vůbec chtěl? Moc magií jsem neznal. Neměl bych se otočit a jít to prozkoumat někdy jindy? Nerozhodně jsem se podíval na kopce, pak na lesy, jenž je obklopovaly a pak zase zpátky na kopce. Chvíli jsem těkal očima sem a tam. Nemohl jsem se rozhodnout.
Ale jo, zkusím to, konečně jsem se utvrdil ve svých plánech do budoucna. A když to nevyjde... Tak si půjdu oxidovat zase někam jinam.
Už-už jsem se chystal vykročit, tu mě ale najednou po tváři pohladil jemný vánek. Blaženě jsem se usmál a spokojeně zavřel oči. Paradoxně, ačkoliv byla zima, to bylo příjemné a osvěžující překvapení. Ani za nic jsem se nechtěl hnout z místa. Když už nesněží, měl bych si tenhle moment pořádně užít. Zlehýnka jsem se usmál a zhluboka se nadechl.
Vánek najednou ustal. Otevřel jsem jedno oko a s mírným zklamáním zjistil, že už se nic neděje. Neochotně jsem tedy otevřel i to druhé a znovu se dal do kroku.
Když jsem ucítil pach, který mi byl tolik známý, zpozorněl jsem. Opravdu je to ona? Oslovil jsem písčitě zbarveného vlka. Tedy... Spíš jeho záda.
A světe div se, ona to byla opravdu Nar. Na tváři se mi bezmyšlenkovitě rozlil úsměv. "Ahoj." Popošel jsem o pár kroků a nechal ocas, ať sebou začne švihat ze strany na stranu. Ačkoliv to zvenčí nebylo nějak extrémně poznat, v duchu jsem doslova jásal. "Tak rád tě znovu vidím," zapředl jsem a radostně jí opětoval šťouchnutí čenichu na pozdrav.
Všiml jsem si, že se ke mně došourala na třech. Když si mě pak přeměřila pohledem a zeptala se, co se mi stalo, zatvářil jsem se ležérně. "Ále... Nic vážného," usmál jsem se. "To já bych se tě měl spíš zeptat, jestli je to s tvou packou opravdu tak špatné, jak to vypadá," čenichem jsem pokývl k její noze a na tváři nechal usadit mírně znepokojený výraz.

// Zdravím vespolek. :D

<<< Ronherský potok

Jakmile jsem přebrodil onen potok, který mi možná zachránil život, pořádně jsem se oklepal a pohledem zkontroloval ty největší rány, které se mi táhly přes plec, bok a koleno. Ačkoliv to nevypadalo tak zle jako před několika dny, ukrutně mě to pálilo. A jako by to všechno nestačilo, znovu jsem začal cítit nalomené žebro. Sakra, zaklel jsem v duchu a olízl si levou stranu tlamy, na které jsem měl rozseknutý koutek úst. Aspoň že to všechno přestalo krvácet, povzdychl jsem si a dal se znovu do kroku.
Kdyby byla zima normální, nejspíš bych zmrzl až do morku kostí. Jenže ono bylo takové vedro, že mi srst během několika málo okamžiků vyschla. Nabroušeně jsem zamručel a pohlédl na oblohu. I když se mi to zrovna teď hodilo, pořád jsem té žluté zářící kouli na nebesech vyčítal, že se rozhodla hřát. Chtěl jsem sníh, vločky, závěje, led. Chtěl jsem zimu. A ona nikde.
Nespokojeně jsem si zahuhlal něco pod vousy a znovu vykročil. Všiml jsem si, že se přede mnou tyčí obrovské pískovcové kopce. Nadzvedl jsem obočí a pořádně si je prohlédl. Byly opravdu zajímavé.
Takováhle krajina se jen tak nevidí, poznamenal jsem si. Nao říkala, že Život se Smrtí od sebe žijí velmi daleko. Co když se jeden z nich skrývá někde v okolí? Podezíravě jsem se rozhlédl po terénu, který mě obklopoval. Musí mít přece nějaké speciální místo... Co když jeden z nich žije někde tady? Přestal jsem se hrbit jako zvadlý salát a pořádně vypjal hruď. Pomyšlení na to, že bych mohl potkat Život nebo Smrt ve mě vzbuzovalo jisté vzrušení.
Asi bych to měl prozkoumat. Pořádně jsem se nadechl a svižným klusem se rozeběhl ke kopcům.
V tom mě najednou praštil pach do nosu. Nastražil jsem uši a natáhl krk. Nareia? Spatřil jsem sedícího vlka, který ke mně byl otočený zády. Udělal jsem pár nejistých kroků dopředu a zvědavě natočil hlavu. "Nar? Jsi to ty?"

<<< Ronherský potok

Párkrát jsem mlaskl a olízl si tlamu. Už by to vážně chtělo něco k pití, jinak tady pojdu žízní. Sice by to pro svět nebyla žádná velká ztrát a nikomu bych nechyběl, ale umírat se mi zatím nechtělo. Ještě jsem ani nestihl zajít za Životem nebo Smrtí... A s tímhle vědomí se mi nechtělo odcházet do onoho světa. A vůbec... Komu by se chtělo?
Zastavil jsem se. Zdá se mi to, nebo slyším vodu? Nastražil jsem uši a pořádně se zaposlouchal do onoho slastného zvuku tekoucí vody. Ano. Někde tu je potok.
Spokojeně jsem máchl ocasem a pomalým cvalem jsem se vydal kupředu. Doběhl jsem ke zdroji těch melodických tónů, jenž pro mě zpívaly píseň vzdalující se žízně.
"Konečně," blaženě jsem si povzdychl a hlavu sklonil k hladině. Několika obřími loky jsem nabral do tlamy vodu, která konečně uhasila to sucho v hrdle.
Když už mám k dispozici tolik vody, mohl bych si vyčistit kožich i rány, napadlo mě. A protože jsem netušil, kdy zas narazím na nějaký potok, řeku či jezero, rozhodl jsem se tu ještě chvilku zdržet.
Ulehl jsem na břehu pár centimetrů od tekoucího potoku a jazykem si začal lízat rány. Zaťal jsem svaly v čelisti. Sakra, to pálí jako čert, postěžoval jsem si v duchu a pokračoval v čištění ran. Když jsem byl hotov, posunul jsem se k srsti. Už pěknou řadu dnů jsem ji nechával bez údržby a světe div se, on ten kožich vypadal opravdu strašně.
Bláto, prach, písek, hlína, bodláky a nevím co ještě mi pokrýval opravdu skoro celé tělo. Neochotně jsem frkl a dal se do zdlouhavé práce.
Když jsem byl hotov, spokojeně jsem se usmál, opatrně vstal a šel se ještě jednou napít. Ještě před tím, než se dám na cestu si doplním zásobu tekutin v těle...
Poté už stačilo potok přebrodit a pokračovat v cestě.

>>> Narrské kopce