Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Mám takový pocit, že to je zatím můj nejdelší příspěvek všech dob. :DD Připosílám to, co se tam nevešlo:

Byl jsem rád, že jsem se dostal ke konci. Protože i když jsem si to nechtěl přiznat, vzalo mě to za srdce. Vzpomínat na minulost bylo v jednom ohledu bolavé, v tom druhém krásné. A mísilo se to.
Slunce se pomalu dostalo na oblohu. A dokonce se na zem snesly jeho paprsky. Vypadalo to, že dnešek bude o něco teplejší, než včerejšek. Možná se mi to jen zdálo, ale myslím, že takhle nějak začíná jaro.
"Jasně, až budeš připravená, dej vědět," pokývl jsem, převalil se na bok a vleže si protáhl páteř i nohy.

Nechal jsem přemýšlení o Neilynn a rozhodl se, že bych se měl víc zajímat o Nareiu. Vzpomenul jsem si na naše setkání i na to, jak jsme spolu cestovali. Prošli jsme docela pěkný kus Gallirei. Nezapomněl jsem na Cedrový háj a vydařený útok veverek. A ani na jeskyni, ve které jsme se schovávali před deštěm a doufali, že nás ten druhý ve spánku nezabije. A co jsem si pamatoval snad nejlépe z těch všech příhod bylo naše blbnutí u řeky. Mám takový pocit, že nejdříve jsme byli oba zamlklí a ani jeden si nechtěl povídat o minulosti. Pak se to ale jakýmsi způsobem stočilo k vodním hrátkám.
V duchu jsem se usmál a zauvažoval o tom, že teď, když jsme partneři, už bychom si mohli o minulosti popovídat trochu více důvěrněji. Proto jsem svou myšlenku Nareie sdělil a následně i souhlasil s jejími podmínkami týkající se výměn informací.
Uvelebil jsem se do mokré trávy a trochu se zakřenil, když jsem si všiml jejího výrazu. Pořádně jsem se nadechl a zaposlouchal se do jejího vyprávění.
Začala tím, že mě seznámila se jmény matky a otce. Poté pokračovala sourozenci. Dozvěděl jsem se, že má dvě sestry a dva bratry.
Povytáhl jsem obočí, když se zmiňovala o nevědomosti názvu smečky a postavení rodičů. Její další slova mi to ale vyjasnila. 'V jednom kuse jsem byla mimo smečku, toulala se venku a hledala nová zákoutí v našem teritoriu.' Zvláštní... jako by ta slova vytrhla z mé minulosti.
Zamrkal jsem a znovu zpozorněl. Přišla pasáž, kdy jsem byl seznamován s celkovými vztahy mezi sourozenci. Není divu, že si s Neilynn nejsou vůbec podobné, napadlo mě.
Když mi začala víc přibližovat Xavianovu povahu, docela lehce jsem si dokázal udělat představu. A jelikož znám Nareiin charakter, bylo mi jasné, že Xavian určitě není žádný veselý, bezstarostný a kamarádský vlk.
Přikývl jsem na její slova, když mi říkala, že to šlo pořád stejně do té doby, než objevila Gallireu. Myslel jsem, že to byl konec. Proto jsem se začal připravovat na vyprávění svého příběhu. Stačil jsem se ale jen zhluboka nedechnout, než se znovu rozpovídala. Prozradila mi, jak to s ní a Xavianem doopravdy bylo. Pochopil jsem, proč své sestře lhala, nic jsem k tomu ale nedodal. Nečinně jsem mlčel a chápavě na ni hleděl. Byla to od ní rozumná taktika.
Tím, že se mi rozhodla povědět i tak velmi citlivou událost, jsem byl ujištěn její důvěrou. Byl jsem rád, že se mi s tím svěřila, protože jsem byl rozhodnut, že i já ji řeknu celou pravdu.
Přemístili jsme se pod větve stromů, aby na nás tolik nepršelo. Znovu jsem se uvelebil do vlhké země a opět zhluboka nasál vlhký vzduch.
"Tak jo..." trochu nervózně jsem se usmál a zapřemýšlel, kde bych měl asi začít. Pak jsem si řekl, že se nejspíš budu držet Nareina rozpisu.
"Má matka se jmenovala Hëses, otec byl Zorgo. Rodiče byli alfa pár Bardenské smečky, která vlastnila velmi velké teritorium rozkládající se na vzdáleném severu. Podobně jako ty, i já a mí sourozenci jsme byli jejich první a zároveň poslední vrh... o tom ale později.
Nejmohutnější z mých bratrů, Tümer, byl mrzutý, často nevypočitatelný a arogantní. To vše se ale zároveň překrývalo se zvráceným smyslem pro humor. A dohromady to tvořilo neuvěřitelně nevypočitatelného a zlomyslného darebáka, který se bavil na účet jiných.
Druhý bratr, nesoucí jméno Ärtai, byl naopak dobrodružný optimista a smíšek. Byl to takový vyhublý nešika s dobrým srdcem. Téměř na cokoliv bleskurychle našel odpověď. Vzpomínám si, jak jsem mu záviděl nezbedný jazýček, který mu pomohl ze všech průšvihů odejít bez úhony.
Poslední z bratrů, Rekhus, neměl tak velké štěstí. Už ve velmi útlém věku se bohužel stal kořistí pro jiného masožravce a já si na něj téměř vůbec nevzpomínám.
Eris, má drahocenná sestřička, byla ukázkovou vlčicí. Velmi rychle se naučila slušnému chování, správné konverzaci a složitým pravidlům. Byla to oblíbenkyně jak matčina, tak i otcova. Uměla se všemi vycházet a nikdy se nedostala do žádné šlamastiky.
Naopak Tena, nejmenší ze všech mláďat, byla upovídaná, neposedná a téměř pořád se namáčela do různých problémů. Byla to taková nezkrotná rebelka," zasmál jsem se a matně zavzpomínal na naše vlčecí nezbednosti.
"Když si nás teď všechny vybavíš, jistě si dokážeš představit, jak moc jsme se lišili. A to se projevilo hlavně v období dospívání," zakřenil jsem se. Na moment jsem netušil, jak pokračovat.
"Já a Tena jsme byli jako neřízená střela. Rozuměli jsme si a se zbytkem smečky vyjma rodičů jsme příliš nekomunikovali. Stále jsme někde lítali za hranicemi teritoria a hledali příležitost, jak prožít nějaké to vzrušení a dobrodružství. Otec z toho samozřejmě moc nadšený nebyl. Eris, Tümer a Ärtai se více zapojili do smečkových akcí. Komunikovali s okolními vlky, obcházeli území, značkovali ho... Dokonce se párkrát zúčastnili i lovů, které jsme my dva propásli." Povzdychl jsem si a v duchu zaklel. Litoval jsem toho, jak jsem se ke svému okolí choval. Ignorantsky.
"A najednou se tu objevili ti lidé. Začal jsem si uvědomovat vážnost situace. I přes otcův zákaz mě Tena přemluvila. Vytáhla mě s sebou a navrhla mi, že ty dvounohé prozkoumáme," olízl jsem si nos a téměř neznatelné dodal: "Byli jsme pošetilí.
V půli cesty jsme uslyšeli hluk. Byli to vlci z vedlejší smečky. Prchali před lidmi," zamračil jsem se a pokračoval, "nezbylo nám tedy nic jiného, než se otočit a utíkat s nimi zpátky k Bardenské smečce. Jakmile nás Hëses a Zorgo zahlédli, naše smečka se smíchala s tou sousední a prchaly společně.
Ti lidé měli zvláštní stroje. Vydávaly velmi hlasité zvuky. Ani nevím, s čím to srovnat... Nejblíž bude asi hřmění," zavrtěl jsem sebou a na chvíli se odmlčel. Když jsem si uvědomil, že jí to asi pořádně popsat nedokážu, pustil jsem se znovu do vyprávění. "Nechápu sice, jak to funguje, ale bylo to velmi účinné. V jeden okamžik se ozvala rána a v ten druhý se jeden z tvých známých válí na zemi s krvavou skvrnou na zádech. Možná to je nějaká temná magie, nic jiného mě nenapadá.
V tom zmatku jsem našel zoufalou Tenu. Věděl jsem, že ať utíkáme kamkoli, oni nás doženou. Neběželi po svých... Jeli totiž na kopytnících. To zvíře vypadalo jako los bez rohů.
A tak jsem ji navedl více doleva. Zaprotestovala, že je tam sráz. Věděl jsem to, ale znal jsem místo, kde je trochu nižší a méně strmý. Když jsme k němu doběhli, strčil jsem do ní a ona spadla do řeky. Hned na to jsem tam skočil i já," znovu jsem přestal. Nevěděl jsem, co k tomu dodat. "Myslel jsem si, že nás tím zachráním před těmi lidmi. V ten okamžik mi to připadalo jako dobrý nápad. Nevěděl jsem, že ji tím zabiju," ledovýma očima jsem hleděl někam do prázdna. Moc dobře jsem si ten okamžik pamatoval. Chvíli jsem si ho přemítal v hlavě a pak jsem zjistil, že už mlčím příliš dlouho. "Řeka, do které jsme se dostali, byla dravá, studená a její rychlý a silný proud s sebou nesl kusy klacků a ledu. Neviděl jsem, co se jí stalo. A myslím, že je to tak lepší." Povzdechl jsem si a už o něco přítomněji pohleděl na Nareiu. "Od té doby jsem se toulal světem a nevěděl, jestli má ještě smysl žít. Potkal jsem spousty vlků a nechoval jsem se zrovna přátelsky. Byl jsem k nim chladný... dalo by se říci, že i nepřátelský. Nikoho jsem si nepouštěl k tělu, na všechny jsem reagoval stejně podrážděně, ať už mě žádali o pomoc, vesele se na mě usmívali nebo si mě dobírali. A to bylo častokrát příčinou různých soubojů a rvaček," věcně jsem zastříhal tím zbytkem, co bylo původně špičaté hnědé ucho. " Na všechno jsem hleděl skrz šedé odstíny. Tedy... Až do teď," usmál jsem se a mrkl na ni. "To je, myslím, vše."

Nar mi na mou poznámku neodpověděla, což znamenalo, že se o tom nejspíš zamýšlí v hloubi své mysli a uvažuje nad tím. Proto jsem se jen krátce usmál, sklopil oči a začal pozorovat mihotavé pohyby svých předních nohou. Nemělo to žádný smysl, ale aspoň trochu mě to zabavilo. Možná bych mohl říct, že to bylo do jisté míry i tak trochu hypnotizující.
Když se v okolní krajině rozléhalo ticho, jenž bylo narušováno pouze našimi kroky, trochu jsem se zamyslel nad sebou a Nareiou. Jsme partneři a přesto toho o sobě příliš mnoho nevíme... Tato myšlenka mi vnukla nápad, který jsem po krátkém uvážení uskutečnil. Nenásilně jsem Nareie naznačil, že pokud by chtěla, mohla by mi o sobě a její minulosti prozradit trochu víc, než co jsem věděl teď.
Zvedl jsem hlavu, když se z ní ozvalo nicneříkající 'no'. Po krátké odmlce se mě zeptala, jestli to chci opravdu slyšet. Bezmyšlenkovitě jsem přikývl a zcela rozhodnutě dodal: "Samozřejmě."
Nar se ale najednou zastavila a já přesně věděl, co si na mě vymyslela. Posadila se a oznámila mi, že pokud chci slyšet její minulost, musím jí zas já na oplátku prozradit tu svou. Zasmál jsem se a také se posadil. Pokývl jsem a zcela vědoucně prohlásil: "To zní férově."
Povolil jsem svaly, ulehl do mokré trávy a olízl si nos. I když jsem věděl, že kvůli tomu pak budu mít nepříliš vábně vyhlížející a páchnoucí srst, v tuhle chvíli mi to bylo docela jedno.
Usmál jsem se na Nar a pobídl ji: "Můžeš se do toho pustit." Ještě trochu jsem sebou zavrtěl, abych se uvelebil a pak už jen stačilo zaposlouchat se do jejích slov.

"Tady na Vyhlídce už jsem jednou byl. Všiml jsem si, že tu žijí kamzíci. Jelikož je ale poměrně mokro, nevyděl bych to jako tu nejlepší možnost," zamlaskal jsem a zauvažoval nad další možností. "Trochu lepší příležitost vidím v Galtavaru, kde bychom mohli splašit nějaké to stádečko losů." Vyškrábal jsem se na nohy, oklepal se a čekal, jak bude znít její názor.

<<< Řeka Midiam

"Nevím... přišla mi tak trochu zvláštní," usmál jsem se a pohlédl na oblohu. Nebyl to žádný slejvák, ale sucho tu také rozhodně nebylo. Spíš to vypadalo, jako by tu mrholilo a zároveň zlehýnka pršelo. Obloha se tvářila vybledle a tak nějak celkově zachmuřeně. I přes to se jí ale nepodařilo nakazit mě svým pesimismem. Spíš naopak. Deštivé počasí a Nareina společnost byly dvě věci, které mě udržovaly spokojeného a v rámci určitých hranic i šťastného.
"Nechceš mi ještě trochu povyprávět o tvých sourozencích? A taky o sobě? Připadá mi, že toho o tobě vím velmi málo..." mrkl jsem na ni a zadoufal, že se tomu příliš bránit nebude. Věděl jsem, že jestli s tím bude souhlasit, neřekne to jen tak zadarmo. Určitě po mně bude chtít něco podobného. A jak jsem tak nad tím přemýšlel, došel jsem k závěru, že už jí věřím opravdu hodně. Natolik, že bych jí řekl o své rodině, milované sestře... i o útoků lidí. Nikdy jsem sice o tom s nikým nemluvil, ale přijde mi, že pokud bych to měl někdy udělat, tak bych se svěřil Nareie.
Nadechl jsem se svěžího vzduchu a zamlaskal. "Nemáš hlad?" nadzvedl jsem obočí a otočil svůj pohled na svou partnerku. "Když jsme dva, mohli bychom si dovolit něco většího. Nedala by sis kamzíka... nebo třeba losa?" zamrkal jsem na ni se zcela odzbrojujícím výrazem a laškovně se usmál.

Stál jsem tam vedle své partnerky a v co největší tichosti poslouchal jejich rozhovor. Nesedal jsem si, zůstával jsem ve střehu. A i když jsem se tvářil jako zamrzlý kus ledu, v duchu jsem nad Nareiou a Neilynn přemýšlel. Jsou to sestry. Podobné zbarvení srsti, stejně šedá očka... a při tom si nejsou povahově ani trochu podobné. Zvláštní. Dokonce jsem si byl stoprocentně jist, že kdybych nevěděl, že jsou to sourozenci, nikdy by mě nenapadlo, že si jsou příbuzné. I když... je pravda, že ani já jsem si se svými bratry a sestrami nebyl zas až tak podobný... zamyslel jsem se a v duchu se zamračil. Už jsem to nechtěl do hloubky více rozebírat, jen jsem si prostě neuměl Neilynn nikam zařadit. Nebyla se mnou v žádném sporu, proto jsem neměl důvod ji soudit jako negativně vystupující, ale že by mi byla sympatická... to jsem také rozhodně nemohl říci. Byla zvláštní, nevyzpytatelná a tak trochu podivínská. V jednu chvíli tady stála a povídala si s Nar a za okamžik už byla pryč a jen se za ní prášilo. Dokonce se ani pořádně a slušně nerozloučila.
Zmateně jsem se za ní ohlédl a když už z ní zbyla jen vzdálená rozmazaná šmouha, pohled jsem stočil k Nar. Když se mi omluvila, povzdechl jsem si a zauvažoval, co bych na to vůbec měl říct. "No," polkl jsem a odpověď ještě formuloval, "tvá sestra je... poněkud zvláštní," řekl jsem zcela upřímně a ještě dodal: "Tedy... alespoň podle mě."
Spokojeně jsem se usmál, když se mého nosu dotkl ten Nareiin. Chvíli jsem jen tak mlčel a nic neříkal. Nechal jsem její hlas doznívat v nekonečném tichu, které narušoval jen šepot kapek vody. Poté jsem se rozhlédl a dal jí za pravdu, že bychom si měli najít nějaký ten úkryt. "Máš pravdu," blaženě jsem se zachvěl, když se mě znovu dotkla. Klidně jsem se usmál a náklonnost jsem jí jemně opětoval. "Tak pojď."

>>> Vyhlídka

//Jelikož vlastně nemám co za Fala psát, berte to tak, že do té doby, dokud na něho nepadne žádná otázka, tam jen tak tiše stojí a nic neříká.
Můžete mě přeskočit. :D

// Klídek :D Jen jsme dohrávali hru u řeky Kiërb... :D

Strávili jsme spolu už pěkně dlouhou chvíli a zatím šlo všechno jako po másle. Nikdy dřív bych si nepomyslel, že se vůbec někdy do takovéhle... situace... dostanu. Partnerka. Ještě před několika týdny jsem si myslel, že tímhle slovem nebudu označovat žádnou vlčici. A hle, ono to přišlo samo, jako blesk z čistého nebe. Bylo to zvláštní, zároveň ale i tajemné a neznámé. Prostě a jednoduše mě to přitahovalo. Líbilo se mi mít někoho tolik blízkého.
Když jsme dorazili k řece, podezíravě a ostražitě jsem si přeměřil cizí vlčici. Na celé kolo tu křičela jméno mé partnerky. S očekáváním jakéhosi objasnění jsem svůj pohled stočil k Nar. Povšiml jsem si, že tak nějak ztuhla a přísahal bych, že se nejspíš i velmi malinko naježila. Udělala jeden krok zpátky a tím se ke mně přiblížila. Mozek mi dal jasný signál: buď ve střehu.
Cizí vlčice ze sebe za pár okamžiků vypustila velmi velkou várku slov. Přivřel jsem víčka a pozorně si ji celou prohlížel. Její postoj, gesta, mimiku, tón hlasu... Nareia o kousek opět ustoupila. Naklonila se ke mně a pošeptala mi pár slov. Neznatelně jsem přikývl.Po krátkém uvážení jsem Neilynn zdvořile odpověděl: "Falion... Také mě těší," řekl jsem neutrálně a sledoval, co se bude dít dál. V hlavě se mi dokola převalovala stejná fráze, jenž mi před chvílí pověděla Nar: Ale nepřekypuj láskou, právě naopak. Buď ostražitý, těžko říct, zda je důvěryhodná.
Byly to sestry, které se dlouho neviděly, proto jsem do jejich rozhovoru nechtěl zasahovat. Tiše jsem je pozoroval, na ostražitosti jsem ani v nejmenším neubíral, ovšem zatím jsem nedával najevo žádné negativní chování vůči Neilynn. Zatím to totiž nebylo potřeba.

<<<Řeka Kiërb

(stále u řeky Kiërb)
"Platí," zasmál jsem se nad tou představou, že se někdo dobrovolně nechá zavést někam, kde je to životu nebezpečné. "No, nevím..." na tváři jsem nechal usadit zamyšlený výraz, "ten život by pomocí pohyblivých písků zas až tak dlouhý být nemusel," zazubil jsem se. Když jsem pak ale uslyšel dodatek o tom, že máme jeden druhého, zatvářil jsem se spokojeně a blaženě, "tak o tom nepochybuji."
Přitakala mi na mou poznámku ohledně radění se a domlouvání se při důležitějších věcech. Bezva, teď aspoň vím, že je naše upřímnost oboustranná. Nar si sedla vedle mě a zvídavým pohledem mě popostrčila, abych se vyjádřil k tématu zvanému 'plány do budoucna'. Pokrčil jsem rameny a začal jí oznamovat vše, co jsem nejspíš plánoval do dob budoucích. Nad některými pasážemi jsem se trochu zadrhl a nechal ve své hlavě doznívat rozhořčený monolog, který mě jaksi zdržoval od dokončení toho, co jsem začal. Když jsem nakonec ze sebe vysoukal vše, co jsem jí chtěl říct, zvědavě jsem natočil hlavu k vlčici a s menšími obavami očekával, co mi na to poví.
Začala špetku nejistě. Zamrkal jsem a chápavě pokyvoval nad jejími slovy. Trochu se mi ulevilo, když mi prozradila, že by někdy vlastní rodinu chtěla mít. Co se ale týkalo vlčat, nad odpovědí přemýšlela trochu déle. Omluvila se mi, že jsou pro ní vlčata trochu ostřejším tématem. Nedivil jsem se jí. Taky jsem byl toho názoru, že jsou to otravné vřeštící koule, které chvilku neposedí a dají se lehce zašlápnout. Ovšem založit velkou rodinu a zajistit si tím předání svých genů a krve bez nich je nemožné, pomyslel jsem si pobaveně.
Sklopila hlavu a já jí neviděl do obličeje. Když po mě na okamžik hodila očkem a hlavu trochu pozvedla, klidně jsem se usmál a naznačil jí tím, že je pouze na ní, jestli bude chtít v rozhovoru dále pokračovat, nebo ho odložit na jindy.
Povšiml jsem si jistého nervózního tónu v jejím hlase. Nelíbilo se mi, že bych jí svým chováním a otázkami měl uvádět do rozpaků, proto jsem se k ní naklonil a lehce se usmál. "Pokud je ti to nepříjemné, řekni mi to," zahleděl jsem se do těch nádherných stříbrných očí a vyhříval se v okouzlujících paprscích, které z nich vyzařovaly. Chápal jsem ji. Pro samice bylo tohle téma většinou víc nejisté a labilní než pro samce. A proto jsem ji do ničeho nechtěl nutit. To je totiž to poslední, co bych v čerstvém partnerství chtěl udělat.
"Ty a špatná matka?" lehkovážně jsem se zasmál, "hloupost. To je zcela vyloučeno," řekl jsem prostoduše a olízl jí její sametově hebký nos. Oznámila mi, že takové věci potřebují jednoduše víc času. "Samozřejmě, nechci tě do ničeho nutit," zapřemýšlel jsem, co bych měl říci, abych odlehčil situaci, "koneckonců, chci si tě ještě chvíli nechat jen a jen pro sebe," zavrněl jsem a něžně se o ni otřel.
Když se napila - z mého pohledu - z poněkud zvláštní řeky, namítl jsem, že mě měla nechat ochutnat vodu jako prvního... Pro jistotu. Nikdy totiž nevíte, jestli tam náhodou není příšera, že? Ohradila se tím, že voda nezabíjí, jen někdy způsobuje halucinace. Nasadil jsem dotčený výraz a oznámil jí, že to není ona, o koho se bojím, ale že jsem to já samotný. V záchvatu halucinací by si mě totiž mohla s někým splést a vyprášit mi kožich. Když jsem si všiml, že ji to rozesmálo, uvolnil jsem se zatvářil se spokojeně a přestal si hrát na arogantního egoistu. Nar ke mně hravě přiskočila a velmi elegantně mě odpálkovala tím, že mi můj kožich vypráší i tak. Rošťácky jsem se zasmál, když se mi do onoho ucha s citem zakousla. Bleskurychle jsem se otočil a povalil ji na zem. Ležela na zádech a já si nad ní stoupl. Sklonil jsem hlavu a s jistou špetkou vášně a neodolatelnosti jí tiše odpověděl: "Už se těším," zasmál jsem se a znovu jí vlepil jeden vlhký polibek, tentokrát na čelo.
Pak jsem jí pomohl vstát a souhlasil s návrhem, že se vydáme do Sněžných hor.

(řeka Midiam)
Spokojeně jsem si to klusal a spatřil další řeku. Zamrkal jsem a zaostřil. Z dálky se ozvalo velmi hlučné a energické volání. Zaslechl jsem jméno mé partnerky. Nastražil jsem uši a zjistil, že na ni volá jakási vlčice. Zamračil jsem se a zauvažoval. Že by její příbuzná? Tázavě jsem se podíval na Nar a zvědavě vyčkával, jak se situace vyvine dál.

Tiše jsem se zazubil na Nar a spokojeným lehkým klusem jsem pokračoval směrem k řece. Začal jsem rozjímat o tom, jak my dva budeme asi vypadat v budoucnu. Vydrží nám to spolu? Nerozejdeme se ve zlém? Založíme... Rodinu? "Hmmm," vydal jsem ze sebe nevědomky a pořádně se zadumal. Připadalo mi, že si rozumíme. Máme celkem podobný náhled na smečku a způsob života. Jenže jsem z minulosti věděl, že když jsou dva vlci pořád spolu, začnou si tak trochu lézt na nervy. Neshody, rozkoly a někdy i hádky... To vše je nevyhnutelné, když s někým trávíte prostě příliš dlouhou dobu. I když mi teď nepřipadalo, že by se něco takového mezi námi dvěma mohlo stát, věděl jsem téměř stoprocentně, že to jednou přijít musí. Jsem realista a to mi někdy prostě překáží ve snílkovství a blouznění v překrásném, dokonalém a naivním světě. Někdy jsem byl za tuhle vlastnost rád. Dokážu vnímat skutečnost, umím přemýšlet s chladnou hlavou a přijímám věci takové, jaké jsou. Ale někdy mi to bylo k obtíži. Zrovna teď jsem nevěděl, jestli mi to vadí, nebo za to vděčný...
"Prosímtě, kecáš," šťouchl jsem do jejího ramene a šibalsky mrkl. "A víš, na co jsem si právě vzpomenul? Že ti pořád dlužím strastiplnou a životu nebezpečnou prohlídku pohyblivých písků, pamatuješ?" zlověstně jsem se zasmál. "Někdy ti to musím vynahradit..."
Tázavě jsem nadzvedl obočí a pobaveně se usmál, když svěsila uši níže k hlavě. "No, pořád lepší, než si nepamatovat vůbec nic," povzbudil jsem ji s pozitivním tónem v hlase a vesele nadskočil. Je to zvláštní, že teď vidím svět ve všech barevných odstínech? Nejspíš ne. Byl jsem omámený něčím, co se nazývá láska. A ta mi můj šedý svět vybarvila do všech možných barev. Líbilo se mi to.
Trochu zaskočen jsem se pozastavil nad její otázkou a s jistou dávkou zdrženlivosti jsem odpověděl. Nar mi ale opáčila, že nemluví o rozhodování, ale o plánování. "Jistě," řekl jsem bezděčně a už rozjížděl mozek na sto otáček, aby se zamyslel nad plány. "I tak," trochu nepřítomně jsem zamrkal, "nad důležitějšími věcmi bychom si měli popovídat, ne?" zeptal jsem se, abych se ujistil, že se chápeme. Pak jsem dodal: "Pokud tedy mluvíme o plánech..." pozastavil jsem se a horečnatě dumal, jak svou odpověď zformulovat, "nejspíš bych v budoucnu... chtěl... no... rodinu." Šlo to ze mě jako z chlupaté deky. A také jsem věděl, že si tím tak úplně nejsem jistý. Jistě, věděl jsem, že je mi Nar jako partnerka velmi blízká a sympatická, ale zakládání rodiny? To je zase posunutí vztahu o level výš. "A pokud bychom někdy měli vlčata, nemůžeme je nechávat vyrůstat jako tuláky, hm?" spíš než oznamovací věta to znělo jako dotaz. "Stejně si ale myslím, že takové věci se v příliš blízké budoucnosti neodehrají..." řekl jsem to jak pro sebe, tak pro Nar. "Nebo se mýlím?" zvědavě jsem na ni zamrkal a čekal, jaká bude její reakce. O tom pochybuji, pomyslel jsem si. Vlčice si většinou chtějí vztah upevnit a získat ve své drahé polovičce nenahraditelného a zcela důvěrného partnera a až potom zakládat rodiny.
Když jsme doklusali k řece, nedůvěřivě jsem se k ní přiblížil a trochu se obával o Nar, aby ji to nepřiotrávilo. Jak se ale ukázalo, voda byla nejspíš v pořádku. A tak jsem se na Nar s hranou dotčeností zamračil a také se napil. "O ničem takovém jsem nemluvil," podotkl jsem k její poznámce, ve které se zmiňovala, že voda nezabíjí. "Vlastně bych se mnohem víc bál o svou osobu, víš?" řekl jsem s nafintěným zvedáním nohou a pyšným nesením ocasu a hlavy. "S halucinacemi by sis mě moha s někým splést a pěkně mi vyprášit kožich," zasmál jsem se a už přestal s hraním egoisty.
Pak jsem kolem ní začal poletovat jako motýl, otírat se o ni a vrnět jako spokojené kotě. Když jsem ji obdaroval jednou mokrou pusou, trochu nejistě a nervózně se zasmála a olíznutí mi opětovala. Zamračil jsem se a naklonil se k ní. "Je ti to nepříjemné?" zašeptal jsem do béžového ouška a trochu se od ní odtáhl. "Měl bych zpomalit?" Nelíbila se mi představa, že ji svým troufalým chováním znervózňuji. Proto jsem se pro jistotu zeptal, abych si ujasnil, co smím a co ne.
Poté jsem se znovu sklonil k vodě a v mžiku zjistil, že se Nar velmi rychle a hbitě přemístila k mému boku. Když jsem jí oznámil, že bych u ní nikdy nečekal takovou hravost, prozradila mi, že ne každý tuhle její stránku dokáže objevit. "Pak je mi tedy ctí," zabublal ve mně hluboký a uspokojivý smích.
"Myslíš Sněžné hory?" vyhrkl jsem při představě věčného sněhu a ihned si vybavil pád po úpatí jedné z tamních hor. "Proč ne... Třeba cestou najdeme Smrt," usmál jsem se a pak ještě rychle dodal: "Musíš mi ale slíbit, že budeš opatrná."

>>> Řeka Midiam

Spokojeně jsem se poohlédl na Nar, která si to klusala hned kousek zamnou. Ten pocit, že se drží při mně, byl pro mou mysl velmi uklidňující, až lichotivý. Její přítomnost mi ve tváři vykouzlila úsměv a optimistické uvažování mi teď také nepřipadalo tak složité, jako předtím. Cítil jsem se... Zvláštně. U srdce mě to příjemně hřálo, mysl jsem měl zcela ve stabilním stavu a nálada se mi o určitý stupínek zlepšila.
Nikdy bych nevěřil, že bych něco takového mohl zažívat i já. Ale ono to přišlo, jen tak mě to sejmulo a v tenhle okamžik se zdá, že už mě to nikdy nepustí. Ten pocit, že někdo na tomhle obřím světě mě dokáže pochopit a já mu můžu svěřit svou důvěru, je velmi výjimečný. Líbí se mi to, zároveň mě to ale i děsí. Co to obnáší, mít někoho tak blízkého? Spousty věcí, na které bych ale neměl zrovna teď myslet. Radši bych si měl užívat Nareiiny přítomnosti. "No, mně se zdá, že se tu vyznáš fakt slušně..." zazubil jsem se s představou, že na to, že v nějaké řece straší obludná příšera, přišla nejspíš vlastní zkušeností.
Když jsem se jí po chvíli tichého cestování optal na smečku, na okamžik mlčela a odpověď si nejspíš velmi důkladně promýšlela. Po nějaké době se na mě otočila a odpověděla mi. Pozorně jsem si jej názor poslechl a zauvažoval nad ním. Moje mínění o smečce se s tím Nareiiným vcelku schodovalo. A když pak dodala vsuvku o společnosti více vlků, chápavě jsem pokývl a v duchu si poznamenal, že i já jsem na tom podobně.
Její další otázka mě tak trochu zaskočila. "Eh?" bylo to první, na co jsem se zmohl. Pak jsem se usmál a svoji odpověď trochu blíže specifikoval: "No, vlastně ani ne. A navíc, když jsme teď... partneři, určitě bych se neměl rozhodovat bez tebe, ne?" trochu kostrbatě jsem se zazubil a pod vrstvou všech těch chlupů lehce zčervenal. Co se týkalo partnerství, byl jsem špetku ostýchavý. Přeci jen, náš vztah byl čerstvý, křehký a lehce zranitelný. A právě kvůli tomu, že jsem se ještě tolik neotrkal, jsem měl s jistými tématy problém. Věděl jsem však, že se na Nar můžu velmi důvěrně spolehnout, a že kdyby mezi námi vznikl rozpor, vzhledem k její povaze bychom to jistojistě řešili v klidu a s chladnou myslí.
Dokráčeli jsme k řece a já se jí zeptal, která řeka to je. Nar ji zkoumavě prohlédla a pak zkonstatovala, že je to nejspíš ta, jenž vede do Krvavého jezera. "Možná bych to měl zkontrol..."Naklonila se k hladině a já sebou cukl. Dřív, než jsem však stačil doříci svou načatou větu, si má partnerka lokla. Vyděšeně jsem na ni pohlédl a se zjištěním, že jí nic není, jsem si oddechl. "Stejnak si mě měla nechat, abych se napil první..." prohodil jsem s káravým tonem hlasu a hodil po ní uraženým pohledem. "Byl bych totiž opravdu nerad, kdyby se ti cokoliv stalo," řekl jsem už o poznání vlídněji a něžně se na ni usmál. Také jsem se napil a než jsem se nadál, Nar se během okamžiku přemístila k mému boku. Když na mě vybalila svou další otázku týkající se cestování, zvedl jsem hlavu a svádivě se na ni usmál. "Víš, nikdy bych do tebe neřekl, že se v tobě skrývá tak hravé a neposedné vlče," obešel jsem si ji dokola a ovinul ji svým ocasem. S vrněním jsem se jí otřel o srst na hrudi a krku. Sklopil jsem uši a lísavě jí olízl čenich, který měla ještě vlhký od vody. "Vyber si, jak sama chceš," opřel jsem si své čelo o to její a pobaveně se usmál, když jsem si všiml, že ji vidím pouze s jedním okem.

<<< Kopretinová louka

Ohlédl jsem se za nás a ve velmi vzdáleném okolí jsem zahlédl ty obří kopce, kde sídlí Život. V hlavě jsem si začal odpočítávat, jak dlouho že už vlastně ty jizvy a rány mám. Když jsem došel k závěru, že na to, aby se mi zcelistvily a zahojily všechny šrámy, bude mé tělo ještě nějakou tu dobu potřebovat, utvrdil jsem se v tom, že až budu zcela zdravý, Život jistojistě navštívím. Byl jsem sice celý natěšený a podle Nareiiných slov jsem si velmi detailně představil jeho sídlo. A dokonce jsem do celé představy zasadil samotného vlk i s tím jeho křišťálem. Jednou se tam určitě podívám. Jen ne teď.
Zamrkal jsem na Nar a pousmál se. "Zdá se, že jsi tuto část Gallirei už procestovala a velmi dobře se v ní orientuješ, hm?" šťouchl jsem do ní a lehce mávl ocasem.
Zvedl jsem zrak k nebesům, trochu jsem se zašklebil. Bylo okolo nuly a slunešní paprsky se moc ukazovat nechtěly. A dokonce se mi zdálo, že i pomalu ale jistě začínalo mrholit. "Přemýšlela jsi někdy nad tím, jestli se třeba někdy přidáš do smečky?" optal jsem se a sám se donutil nad takovou otázkou zapřemýšlet.
Když jsem zahlédl řeku, podezřele jsem sklopil víčka, až mi ze štěrbiny koukala jen velmi malá část ledových očí. "Eh... To je ta řeka s obří příšerou?" zeptal jsem se zkoumavě a čekal, jestli mi přitaká.

Byl jsem k ní přitulený tak blízko, až jsem cítil teplo jejího těla. Nesmírně uspokojivé... Nebylo divu, že se mi to líbilo. Nikdy jsem nic podobného necítil. Byl jsem sice trochu zmatený a nejistý, ale užíval jsem si to. Takže se z našeho přátelství stalo... partnerství? Trochu se mi příčilo označení 'partner'. Náš vztah byl čerstvý a to znamenalo, že i křehký. Uvidíme, jak se to všechno vyvine dál.
Když se pohnula, zvědavě jsem nadzvedl pravé očko a zpozoroval ji, jak vstává. Otevřel jsem proto i to druhé, zvedl jsem hlavu a zvídavě na ni koukal, jestli z ní vypadne něco na vysvětlenou. Když mi oznámila, že má žízeň, automaticky jsem zamlaskal a překvapivě zjistil, že jsem na tom stejně. Zívl jsem si a neochotně se začal zvedat. Když už jsem konečně stál na nohou, vlepil jsem jí jedno velké olíznutí na čenich a spokojeně se usmál. "Takže... Kam že to máme namířeno?" S obličejem plným očekávání jsem sjel její pohled a trochu ho prozkoumal. Podle toho, co jsem viděl, na mě působila uvolněně a spokojeně. Takže to vypadalo, že jsou si naše pocity vcelku podobné.
Když mi prozradila, kam chce jít, pokývl jsem a dal se do lehkého klusu hned po jejím boku.

>>> Řeka Kiërb

Nareia mě velmi pozorně poslouchala a spokojeně se usmívala. Díky tomu se mi do tváře vloudil úsměv. Mohl jsem však jen přemítat nad tím, jestli se tolik culí představám, které v ní vyvolávají mé teorie, nebo mně samotnému a mému poněkud naivnímu filozofování. No, ať už to bylo jakkoli, úsměv jsem jí vděčně opětoval.
Švihl jsem ocasem ze strany na stranu a překvapeně na ni zamrkal. Doufám, že jsem slyšel dobře. "Oh," zazubil jsem se, "jistěže ano." Jako správný gentleman jsem prostě nemohl odmítnout nabídku půvabné vlčice, ne? A navíc, který vlk by si nechtěl odnést magický květ od skřítka Vítka? Bylo mi jasné, že až se s Nareiou vydáme na cestu za záhadným stvořeníčkem, pravděpodobnost úspěšnosti naší výpravy bude asi stejně velká, jako ta, že uvidíte létající prase s modrými parohy a kočičím ocasem s chundelatou bambulkou na jeho konci. Někdo by to proto mohl považovat za zbytečně strávený čas. Jenže já měl to štěstí, že jsem mezi takové vlky nepatřil. I když to bylo honění za něčím neuskutečnitelným, věděl jsem, že smyslem takové výpravy není cíl, nýbrž samotná cesta. A představa, že spolu s Nar procestujeme další kus Gallirei, se mi velmi zamlouvala.
"Ne, neumím. Ty snad ano?" oplatil jsem jí otázku ohledně jednobarevné duhy. "Už by to nebyla duha. Přestala by být výjimečná," postavil jsem se a oklepal se. "Hmpf, to mě nenapadlo..." Opravdu, duha s postupnými přelivy z jedné barvy na druhou? Originální představa. "Stejně si myslím, že Matka Příroda to vymyslela nejlépe," dodal jsem bezděčně a začal se zaobírat myšlenkou, jenž se věnovala hře na babu.
Po chvíli jsem své úmysly uskutečnil a v záplavě veselého skotačení a opakovaného předávání si baby jsem se vesele smál a užíval si to. Když jsem Nar začal lechtat, chvíli sebou plácala a vesele se smála, jenže pak využila magii země a vcelku efektivně mě ze sebe setřásla. "Bravo, tvé schopnosti s magií jsou vskutku oslnivé," zalichotil jsem jí a zasmál se.
Pravdivě jsem jí odpověděl na její další otázku; tentokrát se týkala hvězd. Poté mezi námi nastala jakási nejistá chvilka ticha. A já už to nevydržel. Po pravdě jsem jí řekl, co k ní cítím. Ulevilo se mi, když mi prozradila, že i ona mě miluje. Nikdy jsem to žádné vlčici neřekl. Ne v takovém smyslu...
Po pravdě řečeno, nesmírně se mi to líbilo. Cítil jsem v sobě uspokojení a uvolněnost. Přitulil jsem se k ní, zavřel oči a užíval si její neodolatelné přítomnosti.

1 ks červená růže ---> Nareia
1 ks bílá růže ---> Sheila
3 ks balení pralinek z bílé čokolády ---> Indil, Yakira, Weriosasa
3 ks balení pralinek z hořké čokolády ---> Lievenne, Ghost, Naomi
2 ks plyšový vlk ---> Sirael, Attie

"Nepochybně," přitakal jsem a uculil jsem se na ni. Zkoumavým pohledem jsem přejel její výraz ve tváři. Zdálo se, že můj nápad horlivě zvažovala, jako by to snad bylo doopravdy možné. Nad tím jsem se musel pousmát.
Když se mě zeptala na pár otázek, jenž se týkaly duhy, posadil jsem se naproti ní a zasněně zamrkal. "Myslím, že ano," řekl jsem se zcela vážným výrazem, bez náznaku pobavení a hravosti. "A poklad není jediná věc, co se skrývá na jejím konci," zatvářil jsem se znalecky a zcela zkušeně. "Když by ses na její konec opravdu dostala," pro efekt jsem udělal velmi vážnou odmlku, "našla bys tam i malého, malinkatého skřítka. A pokud se k němu zachováš mile a usměješ se na něj, obdaruje tě květinou," tajemně jsem se usmál. "A odtud, myslím, vznikl rým 'skřítek Vítek dává kvítek'," tvářil jsem se jistě, jako bych snad neměl ani nejmenší pochybnosti o mé teorii o konci duhy. Za všemi těmi slovy se skrývala má hravost a nezkrotnost bujné fantazie. Líbilo se mi s Nareiou diskutovat o tokových věcech. O duhách, nebesích, hvězdách...
"A co se týče barvy," dodal jsem po chvilce mlčení, "váže se to ke vskutku vzdálené minulosti. Až k samotnému vzniku duhy," nadechl jsem se a zapřemýšlel, jakou ze svých představ říct. "Stvořitel duhy, o němž mimochodem není téměř nic známo, chtěl vytvořit něco výjimečného, monumentálního a nezapomenutelného. A vymyslel duhu. Jenže se tu naskytl problém. Jakou barvu zvolit? Kterou upřednostnit? Stvořitelovi bylo hloupé, aby obdaroval duhu jen jednou barvou a proto si řekl, že ji udělá tak barevnou, jako když v létě rozkvete celá louka. Proto dal do duhy fialovou, jako je fialka, modrou, jaká zdobí pomněnku, zelenou, kterou se chlubí orchidej, žlutou, kterou září pampeliška, oranžovou, jako je gerbera a červenou, která dělá růži šarmantní," lehce jsem se pousmál. "Tak vznikla duha."
Z dlouhého nicnedělání jsem měl ztuhlý celý zadek. Napadl mě ale skvělý nápad. Haha! Kdybys tak tušila, co se právě chystám udělat, řekl jsem si pro sebe v duchu a šibalsky mrkl na mou kamarádku. V mžiku jsem jí dal babu a pelášil pryč. O pár chvílí mě ale dohnala a oplatila mi to. S odhodlaností jsem se zase vymrštil do běhu a dohnal ji. Povalil jsem ji na zem a začal ji šimrat na břichu a na krku. Ani bych netušil, jak úžasně účinné to bude. Tohle si musím zapamatovat i pro příště, problesklo mi hlavou a dál jsem svým čenichem pročesával písčitou srst. V závalu smíchu párkrát vykřikla mé jméno a nějaké další slovo. "Co žes to říkala? Nerozuměl jsem ti," zlověstně jsem se zasmál, "že tě mám zlechtat víc?" obul jsem se do toho ještě víc, než kdy před tím. Po pár okamžicích se jí ale povedlo setřást mě a zcela mě odzbrojila svým vlastním tělem, které na mě ulehlo. Poté se přetočila na bok a lehla si vedle mě. Hlasitě jsem se zasmál a unaveně si povzdychl. Začalo svítat. Z oblohy se ztrácely náznaky modré noční oblohy a hvězdy jakoby pohasínaly. "Hvězdy jsou oči," řekl jsem do ticha, které vzniklo, když Nar vyslovila svou otázku. "Neustále na nás koukají, pozorují nás, hlídají. Připomínají nám, že nikdy nejsme sami," na zlomek vteřiny jsem si vzpomenul na svou smečku. Nechtěl jsem si náladu kazit žalostnou minulostí, proto jsem myšlenku na mé blízké opět smetl někam do neznáma. "V každé z nich se skrývá duše vlka. A někde mezi nimi jsou i naši blízcí. Rozjímají nad námi a usmívají se, když nás střeží," otočil jsem se na ni a prohlížel si ji. Když z ní vypadlo, že mám hezké oči, jemně, téměř neznatelně jsem se usmál. "Tvá srst je však mnohem krásnější," zareagoval jsem zcela automaticky. Jako bych ta slova v sobě někde skrýval a jen čekal na příležitost, kdy je vypustit z tlamy. A v ten okamžik mi došlo, že mám Nar opravdu rád, že je mi s ní nadmíru dobře a že je to právě ona, komu bezmezně věřím. "Miluji tě," řekl jsem s tou největší jemností, kterou jsem za svůj život dokázal vyznat. Na chvíli jsem znejistil. Netušil jsem, jak na má slova zareaguje. Když mi ale řekla, že to cítí stejně, nesmírně se mi ulevilo. Spokojeně jsem se usmál a ještě víc se k ní přitulil. Cítil jsem se jako v sedmém nebi.