Gallirea - Příspěvky uživatele

//Pardón :DD Už jsem to upravila.

Také se přidávám, všem gratuluji a mockrát děkuji za bezva akci. :3 Poprosila bych odměnu v podobě 25-ti opálů. Díky. :)

<<< Zřícenina

Slyšel jsem, jak mi srdce ještě stále silně buší. Tak tohle bylo opravdu divné, pomyslel jsem si a znovu hluboce vydechl. Už je to dobré, mám to za sebou... Byl jsem docela zvědavý, za jak dlouhou dobu se na mně její čáry máry projeví. No, nezbývá mi nic jiného, než čekat a doufat, že jsem jí nevydal část ze svého bohatství jen tak. Nad tím jsem se musel pozastavit. Ne... To by neudělala... I když - je to přeci jen Smrt. U té si nemůžu být ničím jistý, kysele jsem se zašklebil.
Překonal jsem všechny kameny, které blokovaly cestu ke zřícenině. Vzhlédl jsem k obloze a zaposlouchal se do ticha, které se tu hlasitě rozléhalo. Silou vůle jsem se snažil zpomalit tep a uklidnit dýchání. Zavřel jsem oči a na chvíli se úplně odpojil od okolního světa. Potřeboval jsem si protřídit všechny myšlenky, které mi momentálně v hlavě zmateně poletovaly.
Nevím, jestli se mi to povedlo, ale uvědomil jsem si, že tu stojím už příliš dlouho. Podezřívavě jsem se rozhlédl. Nikdo nikde. Dal jsem se znovu do kroku.
Po pár minutách rázné chůze jsem opět spatřil béžový kožíšek. Jenže nebyl sám. Podezřele jsem nadzvedl obočí. Válelo se na něm cosi, co vypadalo jako něco dost otravného. Kde se to tu vzalo?! zaječel jsem v duchu a trochu strnule se díval na to, co se tu přede mnou aktuálně odehrávalo.

<<< Jedlový pás

Naposledy jsem se ohlédl za Nareiou a jejím béžovým kožíškem, který už z dálky vypadal jako šmouha. Hluboce jsem se nadechl a s pohledem stále upřeným na onen písčitě zbarvený bod v dálce jsem lehce zavrtěl ocasem. Pak už jsem se jen otočil a s odhodlaným výrazem ve tváři jsem pokračoval v cestě.
Nemohl jsem si pomoct, ale tahle část Jedlového pásu mi připadala tak nějak tmavší, smutnější, děsivější. Jelikož jsem byl ale realista, hlavou mi ihned proběhlo několik myšlenek naráz, které by to lehce vysvětlovaly. Ve skutečnosti to tak nemusí být. Může to být jen mé bujné podvědomí, které mi s pomocí představivosti dokresluje můj pohled na svět tak, aby odpovídal mému psychickému stavu. To by znamenalo, že když si prostě myslím, že je tu někde Smrt, tak si svět přibarvím několika tmavšími a depresivnějšími barvami - tak, aby to odpovídalo představě Smrti. Vzhlédl jsem vzhůru a spatřil stříbrný měsíc, který se na tmavé obloze vyjímal jako jeden velký křišťál mezi malinkými úlomky dalších blyštivých kamenů. Musel jsem trochu přivřít oči, protože v tuhle noc zrovna mrholilo a vzduchem poletovaly malinké kapičky jemného deštíku. Druhá varianta je ta, že mi prostě zdejší okolí opravdu vrhá stíny na cestu. Jo, to by odpovídalo - všechny ty velké stromy, jejich tlusté kmeny a široké větve prostě skvěle řešili problém tmavého okolí. Když jsem se tedy nad tím vším pořádně zamyslel, došel jsem k názoru, že je vše zcela normální. Ale i když jsem si řekl, že je to situace jako každá jiná, podvědomě jsem se stále šťoural ve škatulce 'podivné, znepokojující, podezřelé'.
Z mého hlubokého dumání nad vlčí psychikou a logikou mě vytrhl náhlý konec cesty. Nadzvedl jsem obočí a zkoumavě zamrkal. Přede mnou se tyčila velká hromada kamenů a balvanů. Podezřele jsem se rozhlédl, jestli se zde nenachází nějaká oklika, či alternativní cesta. Nic jsem nenašel. Usoudil jsem tedy, že je budu muset nejspíš překonat vrchem.
Se zamračeným pohledem jsem zvedl přední nohu a nedůvěřivě s ní šťouchl do kamene. Jistě, to jsem si mohl myslet. Všechno je tu kluzké, mokré a pro zvrtnutí nohou zcela ideální, pomyslel jsem si kousavě. Na zlomek sekundy jsem trochu zaváhal, jestli mi to opravdu stojí za to. Přece se teď nemůžu otočit a jen tak to vzdát... Opatrně jsem se vyškrábal na první kámen. Nebylo to zas až tak hrozné, jen jsem nesměl pospíchat a každý krok jsem si musel pořádně promyslet.
Po několikaminutovém našlapování a překonávání kluzkých kamenů jsem se konečně dostal tam, kam jsem celou tu dobu chtěl.
Octl jsem se ve velkém prostranství, které bylo po obvodu chráněno zdí z kamenů. Zadržel jsem dech a své oči jsem nechal ihned sklouznout k zelenému ohni. Jen tak si plápolal mezi dvěma kameny. Přimhouřil jsem oči a snažil jsem se zjistit, kde je jeho zdroj. Oheň přece musí mít palivo, pomyslel jsem si s nechápavým pohledem. Jenže tenhle ho nemá... došlo mi, když jsem se k němu přiblížil na vzdálenost několika kroků. Tohle je vážně pozoruhodné, sklonil jsem hlavu a stále zkoumajíc jsem pohlédl na onen oheň. Nic, opravdu tam nic nebylo. Nechtělo se mi tomu věřit.
Když jsem své oči konečně odtrhl od onoho tak zvláštního plamene, projela mnou vlna mrazu. Avšak byl jsem si jist, že to nebylo kvůli počasí. Po stěnách tančily a poskakovaly stíny, které se tvářily opravdu zlověstně. V tuto noční dobu vypadala zřícenina vskutku děsivě. Ihned jsem pocítil to atmosférické ticho, které se tu všude rozlévalo. Rozbušilo se mi srdce.
A právě v ten okamžik se tu zjevila ona. Díky svému černému kožichu dokonale splývala s okolní tmou. Hustou temnotou se prodíraly jen její jasně zelené oči a drápy.
Suše jsem polkl a instinktivně ze sebe vysoukal: "Dobrý večer." Tak tohle je ta nechvalně známá Smrt. "Dobrý?! Tobě by se líbilo, kdyby ti někdo o půlnoci nakráčel na tvé teritorium a vyrušil tě ze spánku?!" zasyčela a naježila se. "Nejspíš ne," odpověděl jsem trochu strnule a svým pohledem ji sledoval, jak se ke mně pomalu ale jistě blíží. "Bože, bože, bože... Vy smrtelníci jste nepoučitelní!" vyprskla pobouřeně. Nevěděl jsem, jak na to mám zareagovat, abych ji nerozčílil ještě více, proto jsem se raději ihned přesunul k tomu, proč jsem sem přišel. "Víte, slyšel jsem o vás a vaši moci, a tak jsem se - " nestihl jsem dokončit větu a Smrt rozhořčeně zavrčela. "Nezajímá mě, co jsi slyšel nebo viděl! Stejně je mi jasné, že po mě něco budeš chtít," vycenila na mě zuby a hluboce se nadechla, "nic pro tebe neudělám, takže si sbal svých pět švestek a VYPADNI!" zaječela a z tlamy jí vyprskly sliny. Nemůžu chodit okolo horké kaše... Ještě by mě rozsápala na kusy, "Ani za hromadu třpytících se kamenů?" optal jsem se s nadějí v hlase. "Nejsem tak lehce prodejná, jak si myslíš!" Tímhle mě vážně dostala. Nechce kameny?! Co jiného by chtěla? "A co květiny... Nebo mušle? Těch mám také mnoho," dodal jsem nejistě. Smrt zavrčela a než jsem se stačil nadát, hbitě se na mě vrhla. Skončil jsem přišpendlený na chladné zemi. Sklopil jsem uši a celý se naježil. "Chceš se mnou obchodovat s takovými cetkami?! Opovrhuješ mnou snad?!" zařvala a ozvěna jejího hlasu ještě chvíli doznívala celou zříceninou. Ucítil jsem, jak se mi srdce rozbušilo ještě více, než doposud. Celý jsem ztuhl. "Ne..." chtěl jsem dodat ještě pár slov, ale hlas se mi zlomil. "Kameny, blyštivé, třpytící se, vzácné kameny. Jsou jako já... Je to jediná věc, která je hodna být platidlem pro Smrt," frkla mi horký vzduch přímo do obličeje, "tohle si zapamatuj do konce toho svého bídného života! Je ti to jasné, ty nevděčný červe?"svými bílými tesáky mi cvakla těsně před nosem. "Ano," pověděl jsem téměř neslyšně.
Když ze mě černá vlčice konečně slezla, jako by mi ze srdce spadl kámen. Nevěděl jsem, co se bude dít dál. Ještě chvíli jsem ležel na zemi a přemítal o tom, co se Smrti asi honí hlavou. Vypadala ale, že o mě nejeví žádný zájem. Proto jsem se tedy odvážil vstát. Co teď? "Dám vám spoustu kamenů, kolik si jen řeknete," suše jsem polkl a doufal, že zas neskončím na zemi. "Já vím," jedovatě zasyčela. Zmlkl jsem a pořádně si promýšlel, co bych měl asi říct. "Chtěl bych umět lépe ovládat vzduch a naučit se magii elektřiny a neviditelnosti," pověděl jsem skoro až bojácně. " Dej sem ty kameny a už konečně vypadni, než tě rozsápu na kusy!" znovu na mě jedovatě zařvala a vyprskla další sliny. "Jistě, už jdu," sklopil jsem uši a ještě dodal: "A děkuji," nepřirozeně jsem se na ni usmál. Jakmile se naše pohledy střetly, trochu vyděšeně jsem zamrkal, a pak se rychle rozešel k východu. Vypadala, jako by měla za chvíli vybouchnout. Nejvyšší čas se vypařit.

>>> Jedlový pás

<<< Západní Galtavar

Spokojeně jsme si to s Nareiou klusali z Galtavaru přímo do Jedlového pásu. Už několik metrů od okraje tohoto území mě do nosu ihned praštila vůně jehličí, hlíny a smůly. Tohle území se mi zdálo výjimečné. Takových krásných směsicí přírodních vůní na Gallireie není tolik, aby bylo vhodné je považovat za samozřejmost. Přísahal bych, že kdyby mi někdo zavázal oči, stejně bych naprosto přesně poznal, že se nacházím v tomto pásu plných jehličnanů.
Pozvedl jsem hlavu a zhluboka nasál tu vůni. Na tváři se mi usadil spokojený výraz. No, přiznejme si, který vlk s plným břichem, partnerkou po boku a příjemnou vůní v nose by nebyl spokojený, že. "Voní to tu nádherně, nemyslíš?" mrkl jsem na Nar a zastavil se. Matně jsem si vzpomínal, že jsem tu již párkrát byl. Moje poslední návštěva Jedlového pásu zahrnovala setkání s jistým hnědým vlkem. Musel jsem se zašklebit, když jsem si vzpomenul, jaký onen jedinec byl. Jeho protivné a arogantní chování mě jednoduše donutilo tohle krásné území opustit.
Po delší době, kdy jsme pokračovali dále na sever, jsme narazili na velmi zvláštní část. Zdálo se, jako by to tu bylo celé nehledě na měsíční paprsky světla tak nějak temnější a chladnější. Podezřele jsem se rozhlédl a významně mrkl na Nareiu. V hlavě se mi ihned objevilo slovo Smrt. Mohla by tu být? "Myslíš na to, na co myslím já? Mám takové podvědomé tušení, že by se tu někde mohla nacházet Smrt..." zamumlal jsem směrem k partnerce a zaujatě jsem se stále rozhlížel kolem. "Chtěl bych to tu trochu prozkoumat. Počkala bys tu na mě?" Usmál jsem se na Nar a s jejím souhlasem jsem znovu vykročil.

( // Omlouvám se za manipulaci. :P )

>>> Stará zřícenina

Pravda, nebyl jsem zrovna dvakrát nadšený z toho, jak je Nareia plná energie - měl jsem chuť si ji nechat pro sebe a ještě chvíli se hřát v jejím kožíšku, ale nemohl jsem si dovolit dávat to nějak extra najevo. Proto jsem si nechal tyhle poznámky pro sebe a navenek jsem nasadil úsměv. "Víš, já budu šťastný, když budeš šťastná i ty," pronesl jsem zcela upřímně a vzápětí se zářivě zazubil, když mi položila hlavu na ramena. Hluboce jsem se nadechl. "A navíc se musíme trochu hýbat, jinak bychom mohli skončit jako hromada sádla, že," zastříhal jsem ušima a stočil hlavu trochu více na sever. Musel jsem se trochu zorientovat.
Vzpomenul jsem si na ten krásný výhled z hor. Celá Gallirea vypadala z výšin nádherně. V duchu jsem trochu trpce zasyčel, když se mi vybavilo to, co následovalo poté. Co kdyby se to stalo i teď? Zděsil jsem se a instinktivně se podíval na Nar. Budeme si muset dávat pozor na to, kam šlapeme, to je celé, uchlácholil jsem své podvědomí.
"Takže můžeme vyrazit?" vlepil jsem jí mokrý hubanec na líci, pak jsem se vesele rozklusal směrem k Jedlovému pásu.

>>> Jedlový pás

Přiskočil jsem k Nareie a také se zakousl zvířeti do krku. Mrkl jsem na partnerku, která ve skusu stále ještě nepovolovala. Po pár chvílích už byl los zcela nehybný. Pustil jsem zakrvácenou hnědou srst a zamlaskal. Po takové době křečovitého svírání čelisti mě bolely všechny svaly v oblasti tlamy.
Vítězoslavně jsem si odfrkl a jako odpověď na Nareiina slova jsem se zářivě usmál. Jo, byla to skvělá spolupráce, pomyslel jsem si a znovu na ni zamrkal. "To já děkuji tobě," pozorně jsem si ji prohlížel a zauvažoval, co má asi za lubem. Zvědavě jsem si ji sjel pohledem, dokud nepřišla těsně ke mně a neopřela své čelo o to mé. Hluboce jsem vydechl a trochu se zachvěl. Spokojeně jsem zapředl a chtivě se o ni otřel. Líbilo se mi, když mi byla nablízku.
Když se odtáhla, měl jsem chuť zaprotestovat. Kdyby u mě zůstala ještě chviličku tak blízko... Olízl jsem si tlamu a s ještě trochu rozrušeným pohledem se s chutí pustil do přední části trupu. Pořádně jsem se zakusoval a trhal si obří kusy masa. Sic jsem nejspíš vypadal, jako bych celé věčnosti nejedl, ale nemohl jsem si pomoct. Není nad čerstvé měkoučké masíčko z vysoké zvěře! Rozplýval jsem se nad tím a sem tam pokukoval po Nar. Zamyslel jsem se nad tím, jestli si i ona tolik užívá tenhle výborný úlovek. Pak jsem si ale povzdychl a sám sebe odpálkoval. Určitě si to taky užívá, jenomže ona při tom nevypadá jako nenažraný neandrtálec. Zvedl jsem hlavu a svou pozornost zcela upřel na svou partnerku. Sledoval jsem ji, jak si trhá maso a kultivovaně ho jí. Je nádherná, pomyslel jsem si. Když si mě všimla, jemně jsem se usmál a trochu rozrušeně se znovu dal do hodování.
Zrovna jsem se rozhodoval, jestli si nemám ještě utrhnout další kus té dobroty, když se mi u nohou objevila Nareiina tvář. Trochu překvapeně jsem zastříhal ušima a zadíval se do těch krásných stříbrně zbarvených oček. Zasněně jsem se pousmál a sklonil k ní hlavu. Čenichem jsem jí zašimral na čele. Věnoval jsem jí pár teploučkých vdechů přímo do tváře, a pak jsem si k ní lehl. Podobně jako předtím jsem se znovu otřel o její heboučkou srst u krku a věnoval jí něžný polibek. "Miluju tě," pronesl jsem tichým šepotem a blaženě se k ní přitulil. Cítil jsem, jak mě hřála svým teplem. Sklopil jsem víčka a užíval si její společnosti.
Byl bych tam u ní nejspíš i usnul, kdyby se nepohnula a nezvedla se. Nesouhlasně jsem se na ni zadíval. Když teď stála nade mnou, musel jsem toho využít a nosem jí trochu zarejdit v srsti na hrudníku. Následně jsem se zasmál a špetku neochotně se dostal na nohy. "Slíbil jsem ti Sněžné hory, pamatuješ?"

"Bezva!" zazubil jsem se na ni a v mžiku jsem si zhmotnil svá křídla. Pořádně jsem si je protáhl. Můžu jen doufat, že mi teď půjde létání lépe než předtím. Už už jsem se nadechoval, abych si od Nar zjistil podrobnosti a její plánování celého průběhu lovu, jenže ona jen něco špitla a už byla pryč. Překvapeně jsem zamrkal na pelášící béžový kožich přede mnou, pak jsem se ovšem trochu více zorientoval a usoudil, že bych měl Nar co nejrychleji dohnat.
Přikrčil jsem se, vyskočil co nejvíce jsem mohl, a pak jen roztáhl křídla. V prvních okamžicích jsem ve vzduchu trochu zaváhal, a tak jsem musel pomocí zběsilého plácání křídel nabrat rovnováhu. Když se mi to podařilo, rychlostí blesku jsem se vydal kupředu následujíc písčitý kožíšek přede mnou.
Svraštil jsem čelo a celou svou pozornost upřel na losa, kterého vybrala má partnerka. Několik málo chvílí jsem se snažil s ním jen udržet krok. Sice se to nemuselo zdát, ale vybrání vhodného okamžiku na útok bylo pro mě dosti obtížné. Hlavou mi kolovalo spoustu otázek. Jak rychle asi klesnu k zemi, když složím křídla k tělu? Co se stane, když minu?Mohl bych ublížit sobě i Nareie. A i kdybych se strefil onomu zvířeti na hřbet, co pak? Zakousnout se, abych nespadl? Suše jsem polkl. No, možná to nebyl úplně nejlepší nápad... Když už jsem ale začal, měl bych to dotáhnout do konce. Zatřepal jsem hlavou ze strany na stranu, jako bych chtěl všechny myšlenky vyhnat pryč. Hluboce jsem se nadechl a prostě se rozhodl, že se budu řídit instinktem.
Stáhl jsem křídla k tělu a v ten okamžik jsem začal prudce klesat dolů. Ona rychlost pádu bylo to, co mě trochu rozhodilo. Ovšem nebyl čas ztrácet čas.
Těsně nad losím hřbetem jsem své letky roztáhl. Ihned jsem sklonil hlavu a instinktivně se zakousl do jeho kohoutku. Avšak udržet se na zádech běžícího splašeného zvířete byl celkem oříšek. Bez zatahovacích drápů mi nohy jednoduše podklouzly a já hodil pěkného placáka. V ten okamžik mě nenapadlo nic lepšího, než znovu zapojit svá křídla. Opět jsem s nimi začal mávat, tím jsem je využil jako oporu, a zvířete jsem se tlapami jen lehce dotýkal.
Zacukal jsem hlavou a skus ještě zesílil. Všiml jsem si, že Nar začala na kořist dorážet zespoda. Skvělé, tímhle tempem půjde rychle k zemi, pomyslel jsem si.
Rozhodl jsem se upustit kůži na kohoutku a znovu trochu vzlétnout o pár centimetrů výše. Tentokrát jsem začal kousat do horní části krku. Zvíře agresivně vykoplo zadní nohy do vzduchu, tím pádem se jeho hlava dostala na úroveň té Nareiiny. A to byl skvělý okamžik pro finální útok. (// Snad nevadí manipulace. :D) Nareia se mu pořádně zakousla do hrdla, los ztratil rovnováhu a hodil ozemboucha - takového, že už nám neměl šanci utéci. Přistál jsem vedle béžové vlčice a také se ze všech sil zakousl do hrdla.

Také moc děkuji a všem gratuluji. :)

Všiml jsem si jejího nejistého výrazu, když jsem se k ní přiblížil a následně se i dotkl jejího čela. Chápal jsem ji. Ona ani já jsme nebyli příliš zvyklí na doteky jiného vlka. Proto jsem to přehlížel a dělal, že jsem si toho nevšiml. Nechce to nic víc, než jen čas... Spustu času a jistě si oba zvykneme.
Musel jsem si přiznat, že jsem byl do vztahu poněkud hr. Celé měsíce jsem hledal důvod, proč znovu začít žít, proč se znovu začít smát, proč si znovu pustit někoho k tělu. A teď jsem onen důvod našel. Stál tu přímo přede mnou a já se na něj spokojeně usmíval.
Znovu jsem se dal do kroku a užíval si probouzejícího se jara. Celkem dlouhou dobu jsem nic necítil ani neslyšel a po losech jako by se slehla zem. Proto jsem se rozhodl ono 'nicnedění' trochu zpestřit. Zastavil jsem se u velmi pěkně rozkvetlého narcisu a chtěl se pokochat jeho vůní, ovšem Nar si nejspíš nevšimla mého zastavení a tak trochu nemotorně do mě narazila. Překvapeně jsem zavrávoral a zvedl hlavu. Omluvila se mi a já se jen pousmál, jako bych beze slov říkal 'To nic'. Když se má partnerka posadila kousek vedle mě, znovu jsem se sklonil ke květině. I když jsem to nedal nijak najevo, všiml jsem si jejího výrazu. Neprotivilo se jí, že zastavujeme jen proto, že jsem spatřil narcis. Respektovala mé zalíbení v přírodě a to se mi opravdu líbilo. Dokázala mě totiž chápat.
Nasál jsem vůni květu, zavřel oči a decentně se usmál. Voní... Jarem! Otevřel jsem modrá očka a začal zkoumat jednotlivé okvětní lístky. Nádhera, poznamenal jsem si v duchu a dalších pár sekund jsem rozjímal nad tím skvostem.
A pak mě napadla skvělá věc. Onen žlutý květ jsem utrhl, došel až k Nareie a posadil se k ní. S jemným náznakem šibalství jsem na ni zamrkal, pomalu se přiblížil - tak, až jsem jí dýchal teplý vzduch do ouška - a velmi opatrně jí onen květ usadil za pravé ucho. Ani jsem se neobtěžoval hlavu z této polohy odtáhnout. Jemně jsem se svou lící otřel o tu její a něžně jí daroval polibek. V ten okamžik se mi do nosu vlila vůně kořisti. Zrovna teď? povzdychl jsem si a zavřel oči. Zrovna teď...
Neochotně jsem odtáhl hlavu od její tváře a trochu posmutněle se usmál. Hned mi bylo jasné, že i ona to ucítila. "Máš štěstí, právě jsem se chystal tě samou láskou sníst."

Zdravím,
po delším přemítání se přidávám i já a žádám o možnost mít druhý charakter. Důvody mám stejné jako jiní hráči. Chtěla bych zkusit něco jiného, než je můj věčně zamrzlý kus ledu Falion. S aktivitou jsem na tom snad dobře, pořád jsem na základce a učení celkem zvládám, takže si myslím, že bych dva charaktery mohla utáhnout.
Dokonce jsem nad tím několik týdnů zpátky přemýšlela a už nějakého toho vlčka v šuplíku mám. :)
Předem děkuji a ostatním hráčům přeji hodně štěstí. ^^

<<< Východní Galtavar

Jelikož bylo na vedlejší pláni příliš mnoho vlků, připadalo mi, že bude Západní Galtavar mnohem lepší kandidát na loviště.
Ohlédl jsem se na Nar a usmál se. Byl tu mnohem větší klid a vítr nám potvrdil, že se tu nachází o dost méně vlků. Ideální, pomyslel jsem si.
Budeme tu mít klid na ukořistění nějakého toho losa... Už už jsem chtěl začít větřit a zjišťovat, kde se nejspíš nachází stádo oněch kopytníků, ale určitá věc mi v tom zabránila.
Zastavil jsem se a zašklebil se na svou partnerku. Všiml jsem si jejího zmateného výrazu. Přiskočil jsem k ní jako hravé vlče a začal se ještě více zubit. Pak jsem se posadil, zvedl přední nohu a položil ji na její čelo. Následně jsem udělala pohyb, jako bych chtěl něco z její hlavy smést. Na zem dopadl malý modrý brouk, který se leskl jako safír. Chvíli jsem ho pozoroval a přemítal nad tím, jaký by to asi mohl být druh. Pak jsem jen tiše pokývl na béžovou vlčici na znamení, že můžeme v naší cestě pokračovat dál.
Hlavu jsem nesl nízko, stejně tak i ocas. Pozoroval jsem své míhající se přední nohy a čekal, až mě do nosu praští pach losa. Dlouhou dobu jsem však nic necítil, a proto jsem se pro zpestření situace rozhodl improvizovat.
Zastavil jsem se u krásně rozkvetlého narcisu. Sklonil jsem k němu nos a nasál jemnou vůni. Na tváři jsem nechal usadit decentní úsměv a květinu jsem utrhl. Otočil jsem se k Nar a s šibalskými jiskřičkami v očích se k ní přiblížil. Zvedl jsem hlavu a onen krásný jarní květ jí usadil za ucho. Němě jsem se zazubil a vlepil jí jednu mokrou pusu na tvář. V ten okamžik zasáhl můj nos pach toho, co jsme hledali.

<<< Vyhlídka

Lehkým klusem jsme se z Vyhlídky přesouvali dál na sever. Tvářil jsem se sice jako kus ledu, ale někde uvnitř - velmi, velmi hluboko - jsem se usmíval jako sluníčko. Přítomnost Nar mi vskutku vyhovovala. Cítil jsem se... Normálně a spokojeně. Tak, jak už jsem se opravdu dlouhou dobu necítil.
Zastavil jsem se, zvedl hlavu a pořádně nasál vzduch. "Cítíš to taky?" vydechl jsem, "spoustu vlků..." zašklebil jsem se. "Mám takové tušení, že nás s lovem trochu předběhli..." povzdychl jsem si a poohlédl se na svou partnerku. Tady asi už nic neulovíme. Stádo bude ostražité a ještě pěkně dlouhou dobu vyplašené a z každého šustnutí vyděšené.
Zamrkal jsem a trochu zaostřil tím směrem, kterým přicházely pachy. "Poslyš, mám nápad. Co takhle to zkusit na druhé straně Velkého jezera?" Z vlastní zkušenosti jsem věděl, že se tam tihle kopytníci taky vyskytují. Třeba bychom tam mohli mít více štěstí.

>>> Západní Galtavar

// Přijde mi trochu blbé, že nečekám na reakci a rovnou přecházím, ale počítám s tím, že by Nar souhlasila a víc se tu zdržovat nechtěla. :D

Bylo těžké si nedávat za vinu smrt někoho blízkého. Můj i Nareiin příběh byl vcelku dost podobný. Rebélie, toulání se... A nakonec smrt milovaného sourozence. Zavzpomínal jsem, jak moc mě to tížilo. Jako bych v ten den ztratil důvod žít. Opravdu jsem nejednou uvažoval nad tím, že bych se svým životem skončil. Celá ta léta jsem pak chodil po světě, snažil se vzpamatovat a stanovit si cíl, za kterým bych chtěl jít. Moc se mi to ale nedařilo. Nikoho jsem si nepouštěl k tělu, chtěl jsem být sám.
Jenže teď... Jsem nejspíš onen smysl života opět nalezl. Zamrkal jsem na Nar a bezdůvodně se na ni usmál. Celý svět se pomalu ale jistě začíná znovu vybarvovat z šedých odstínů zpět do rozjařených barev.
Šeptem mi přitakala a znovu pozvedla hlavu. Nejistě mi pověděla, jak moc je těžké zapomenout. Znal jsem to. Chápal jsem ji. Vážně jsem k ní pokývl na znamení souhlasu. "Už se tím netrap," zašeptal jsem jí do ouška a něžně se o ní otřel na znamení, že si může být mou oporou zcela jistá. Byl jsem klidný, pohyboval jsem se pomalu a ve tváři jsem měl chápavý výraz. Snažil jsem se svůj klid a labilitu přenést na Nar. Chtěl jsem, aby se po mém boku cítila v bezpečí... Tak, jako já, když je mi na blízku ona.
Spokojeně jsem se uvelebil vedle písčitého kožichu a kdybych mohl, zavrněl bych jako malé kotě.

Náš spánek netrval dlouho.
Ucítil jsem pohyb. Je vzhůru. Pootevřel jsem pravé oko a spatřil ji. Vypadala, jako by byla plná energie. Téměř neznatelně jsem se usmál a převalil se na záda. Přední nohy jsem natáhl do vzduchu a stejně tak i ty zadní. Monumentálně jsem si zívl a spokojeně zamlaskal. Zastříhal jsem ušima, dostal se na nohy a ještě jednou se protáhl. "Souhlasím," švihl jsem ohonem a porozhlédl se. Všiml jsem si, že si zkouší, zda je tlapka připravená na zátěž. "Je vše v pořádku?" optal jsem se. Když se mi dostalo kladné odpovědi, přikývl jsem. Mohli jsme vyrazit.

>>> Východní Galtavar

Po celou dobu, co jsem Nareie vyprávěl svůj příběh, jako bych ho celý od začátku až do konce znovu prožíval. Nebylo to lehké, ovšem zapomínat na něj bych rozhodně neměl. I když mě to v některých pasážích ostře bodlo do srdce, věděl jsem, že má minulost obsahuje i ty pěkné hřejivé okamžiky, které nejsou zavrženíhodné. Hezké a ošklivé vzpomínky prostě tvoří jeden celek a já s tím nic udělat nemůžu.
Byl jsem rád, že jsme si navzájem pověděli svou historii. Myslím, že jsme si zase o kousek posílily vzájemnou důvěru. Je opravdu pěkné mít někoho tolik blízkého... Od smrti své sestry se mi až do teď nestalo, že bych někomu svůj příběh pověděl. Nikdy jsem si nikoho nepouštěl k tělu. Jenže teď... Teď je to jiné, zasněně jsem se na Nar usmál a zavrtěl ocasem. Teď mám zase někoho, komu se můžu svěřit a obdarovávat ho láskou. Navzdory tomu, že jsem si myslel, že už nikdy nikoho takového nenajdu, se to povedlo. A i když jsem si myslel, že už nikdy nikoho takového po svém boku nechci, protože to přináší spoustu starostí, díky Nareie jsem zjistil, že tak žít nejde.
Zívl jsem si a zamrkal na ni. Přiblížila se a oznámila mi, že za smrt Teny nemůžu. Krátce jsem se usmál a pokývl. "Naše příběhy si jsou dost podobné... Ani jeden z nás by si neměl vyčítat smrt blízkého," v očích mi zatančily jiskřičky, "nemyslíš?" Víc jak rok jsem si smrt sestry vyčítal. Bylo to hloupé. Nemohl jsem za to.
Vděčně jsem jí olízl nos. "Teď tu máme jeden druhého," galantně jsem se usmál a čelo si otřel o její bradu.
Když mi pověděla, že jí opět začíná tlapka pobolívat, oznámil jsem jí, že si může odpočinout. Natáhl jsem se a hned na to ucítil, jak si do mého kožichu uložila hlavu. Krátce jsem zavrtěl ohonem a usmál se. Malý šlofík neuškodí...