Gallirea - Příspěvky uživatele

"To víš, že jo. A když budu muset, přidělím ti patřičný trest," odpověděl jsem stejně drzým a troufalým tónem hlasu. Bavilo mě si s ní slovně hrát.
"Nevím, co bych si bez tebe počal," přiznal jsem se, když mě opět trochu pošimrala a políbila mě. Svět bez mé milované Nar by zcela postrádal smysl. Nechápal jsem, jak jsem vůbec do té doby, dokud se nestala mojí partnerkou, mohl žít. A co víc, nikdy bych do sebe neřekl, že jsem takový romantik, zašklebil jsem se v duchu.
Tak či onak, její přítomnost jsem si opravdu užíval. V hlavě mi proudilo spoustu myšlenek a všechny se týkaly mé partnerky. Mám jí plnou hlavu, zkonstatoval jsem, když jsem si uvědomil, že opravdu nemyslím na nic jiného. Jak bych také mohl, když jsem v přítomnosti tak krásné vlčice, že.
Klidně jsem oddechoval a nic neříkal. Nedovoloval jsem si žádným způsobem ono kouzelné ticho rušit. Jen jsem se kochal tím snovým výhledem.
Když se Nar odebrala trochu dál, přetočil jsem se zpět na břicho a ucítil jsem chladný sníh. Tolik mi to tu připomínalo můj minulý domov. Nostalgicky jsem na okamžik zavzpomínal. Byly to krásné časy.
Posadil jsem se a opřel se o mou drahou polovičku. Mlčel jsem a nečinně jsem s pohledem upřeným na celou Gallireu rozjímal. Připadal jsem si jako ve snu.
Po několikaminutovém tichu jsem konečně promluvil: "Takže co bude dál?"

"Nepoužívej proti mně mé vlastní zbraně!" zaprotestoval jsem, přičemž jsem se začal zase smát, protože to neuvěřitelně šimralo. Kroutil jsem se a vrtěl se, protože mě Nareia opravdu pořádně zlechtala. Jakmile přestala, pořádně jsem si oddychl. Měl jsem pocit, že mě od samotného smíchu začalo dokonce bolet břicho.
Naše oči se setkaly a já jsem se zasněně pousmál. Její krásná stříbrná očka byla prostě neodolatelná. Spokojeně jsem přivřel víčka, když mi věnovala polibek. "Dobrá," souhlasil jsem s jejím kompromisem, který se týkal vítězství ve hře. Dostal jsem další mokrou pusu. Zářivě jsem se na ni usmál. Cítil jsem se jako v sedmém nebi... Tedy až na to, že tu byla opravdu zima.
Když jsem jí oznámil, že ji miluju, zachichotala se jako malé vlče. Je vážně krásná, pomyslel jsem si a řekl si, že mám opravdu štěstí, když je zrovna ona mojí partnerkou. Když mi Nar také vyznala lásku, zatvářil jsem se opravdu blaženě. Následně mi opět začala čenichem rejdit v srsti kdesi na hrudi a posouvala se až k mému nosu. Zavrněl jsem blahem a se svůdným úsměvem jsem dodal: "Rozmazluješ mě."
Hlavu jsem zaklonil dozadu a lící jsem se dotkl té její. Naskytl se mi tak pohled na celou Gallireu, která byla tak trochu vzhůru nohama, ale i tak byl nádherná. "Ten výhled je úžasný," zašeptal jsem si spíš jen tak pro sebe, ale Nar byla tak blízko, že to jednoduše nemohla přeslechnout.

Zdálo se, že můj plán vyšel dokonale. Neuvěřitelně jsem se bavil, když jsem svou partnerku mohl pořádně zlechtat. Musel jsem ji trošku potrápit, když mi onu kost nechtěla vydat dobrovolně. Když byla zas volná, na nic jsem nečekal a rychle jsem ji uchopil. Aniž bych se ohlédl, začal jsem upalovat na samý vrchol hor. Čekal jsem, že na mě Nar každou chvíli skočí a trofej mi bude chtít ukrást. K mému překvapení se ale nic takového nestalo. Přišlo mi to víc než podezřelé.
Když jsem doklusal nejvýše, kam to šlo, ohlédl jsem se za sebe. Za malou chvíli jsem spatřil siluetu vlka. Vypadalo to, že už Nareiu tahle hra přestala bavit. Kost jsem tedy chtěl položit na zem a vyjít jí naproti, jenže než jsem se stačil nadát, rozběhla se mým směrem a vrhla se na mě. Kost mi vylítla z tlamy a já jsem na ni překvapeně zamrkal. Vzápětí jsem se hlasitě zasmál, protože, jak se zdálo, mé lechtačské taktiky okoukala a rozhodla si je na mně samotném vyzkoušet. Když přestala, znovu jsem ji sjel podezíravým pohledem. Lehla si na mě a své přední nohy si položila kolem mé hlavy. Prozkoumal jsem je jak pohledem, tak i čichem. Pak jsem svou pozornost znovu upřel do stříbrných oček. Když se Nar optala, kdo vyhrál, ihned jsem věděl, co říct. "Samozřejmě, že ty," šibalsky jsem se na ni usmál a nasadil jsem pohled galantního gentlemana. Pak jsem jí opětoval rovnou dva něžné polibky na tvář. Líbilo se mi, když mi byla tak nablízku. Měl jsem pocit, že za chvíli roztaji jako bezmocný kus ledu vystavený hřejícímu sluníčku. Když se mi otřela o tvář, tiše jsem zavrněl. "Nesmírně tě miluju," pronesl jsem spokojeně klidným hlasem a ještě víc se k ní přitulil.

"Hah, zase jsem tě dostal," prohlásil jsem spokojeně, když jsem poslouchal, jak odpovídá na mou otázku, která se týkala toho, jak by se mě chtěla zbavit. Líbilo se mi, když jsem ji načapal nepřipravenou a zcela bez argumentů. Připadalo mi roztomilé, když tápala a horlivě uvažovala, jak to celé okecat. "Dobrá, tak si tedy počkám," dodal jsem a pousmál se. Další vypláznutí jazyka jsem opět oplatil. Byl jsem spokojený, když jsem měl Nareiu po boku. Byla jediná, s kým jsem se dokázal bavit o čemkoliv. Proto vám určitě ani nepřipadá divné, že mě její přítomnost jistým způsobem uklidňovala.
Divoce jsem se zvedl a s kostí v tlamě jsem plný energie vystartoval do výšin. Když jsem ale uslyšel vřísknutí, ihned jsem zastavil. Uviděl jsem Nareiu, jak se kutálí dolů. Zprvu mě přepadl strach o svou partnerku, která vypadala, jako by se dole rozplácla. Když jsem ji ale přiběhl zkontrolovat a zaslechl jsem, jak říká, že je v pořádku, strach mě ihned opustil a místo něho nastoupilo pobavení. Vesele jsem se zasmál. Má partnerka byla celá od sněhu. Nemohl jsem si pomoct, vypadalo to nesmírně vtipně. Jak jsem se ale z plných plic smál, Nar mě překvapila svými hbitými skoky a kost mi ukradla. Překvapeně jsem na ni zamrkal, následně jsem znovu vystartoval směrem k vrcholu hory. Dostihl jsem ji a rychle jsem po své ukradené kosti chňapl. Pořádně jsem se zakousl, protože, jak se zdálo, Nar se nehodlala jen tak vzdát. Zacloumal jsem s tím párkrát doleva i doprava. Začal jsem švihat ocasem ze strany na stranu tak rychle, že z něho byla jedna hnědá rozmazaná šmouha. Zavrčel jsem a pohrozil jí lechtáním. Pak jsem hlavou několikrát zacukal dozadu, ale když mi to žádné výsledky nepřineslo, i přes Nareiiny argumenty jsem musel přejít k 'plánu B'. Pustil jsem kost a vesele jsem ke své soupeřce přiskočil. Povalil jsem ji na zem a začal jsem ji čenichem šimrat v srsti na hrudníku. Jakmile jsem s tím přestal, předníma tlapkami jsem jí začal pro změnu lechtat na jejím hebkém bříšku. Když jsem jí trochu rozptýlil, využil jsem příležitosti a nehlídanou kost jsem si ukradl zpátky. "Ha!" řekl jsem vítězně a ani na okamžik jsem neotálel. Rozběhl jsem se k samotnému vrcholu, který byl už tak blízko.

Nareia očividně proti mé péči o její heboučký kožíšek nic neměla, takže jsem spokojeně pokračoval. Vyslechl jsem si její další slova, až pak jsem konečně přestal. Letmo jsem její packu zkontroloval. Vypadala, jako by šlápla do kaluže. Nad tím jsem se musel opravdu pousmát.
"Nikdy by mě nenapadlo, že bys zrovna ty hodlala riskovat okounění na teritoriu cizí smečky..." pověděl jsem poněkud zamyšleně. Podezřívavě jsem ji sjel pohledem, pak jsem to ale nechal být. Pro jednou taky nemusím rýpat do všeho, že. "Jo, to je podle mě na Galliree opravdu pěkné. Mně se třeba krom Sněžných hor líbila i ta malá tůňka, ve které se jednou za čas objevil kousek ovoce. Pamatuješ?" optal jsem se a ještě dodal: "doteď mi nejde do hlavy, co to vlastně způsobuje."
Co se týkalo halucinogenní řeky, řekl jsem o ní pár slov. Opravdu jsem si pamatoval, že jsme ji podle všeho překonávali. Třeba to nebyla ta samá... Možná je jich v Galliree víc, při této myšlence jsem si uvědomil, že to tu není zas až tak nevinné. Konec konců důkazem je i můj pád právě z jedné ze zdejších hor... Zavrtěl jsem hlavou ze strany na stranu, jako bych snad doufal, že se díky tomu můžou všechny podobné myšlenky vytratí. Pak jsem nasadil rádoby dotčený výraz a začal jsem hlásat něco o tom, že se mě Nar snaží zbavit. Podle její prvotní reakce jsem usoudil, že mi to celé zbaštila i s návnadou. Navenek jsem nechal stále zděšený výraz, v duchu jsem se ale neuvěřitelně smál. Nareia se ihned začala obhajovat a vysvětlovat, že si na onu řeku pouze pamatuje, že prý nechtěla, abychom k ní šli. "Pff, to ti tak budu věřit!" vyprskl jsem stále s herecky nasazeným obličejem. "Ihned mi bylo jasné, že máš nějaké nekalé plány!" dodal jsem zcela přesvědčeně.
Když se Nar zmínila o tom, že by se mě zbavovala jinak, už jsem se opravdu musel tiše zasmát. Poznal jsem, že už ví, že jsem to myslel žertovně. Vypláznutí jazyku jsem jí oplatil, pak jsem ji ovšem podezřele sledoval, co se chystá udělat. Přišla ke mně a kousla mě do levého ucha. Nebylo to nijak silné, spíš to šimralo. Zvedl jsem hlavu, přivřel jsem víčka a do jejího měkoučkého ouška jsem pošeptal: "Jak?"
Když jsem se konečně dostal na nohy, napadla mě další skvělá věc. Do tlamy jsem uchopil kost z naší nedávné kořisti a Nareiu jsem vybídl, ať mě zkusí chytit. Po rychlém ohlédnutí jsem spokojeně zjistil, že ke hře opravdu přistoupila. Přidal jsem tedy do běhu. Vzápětí jsem ale uslyšel krátký výkřik. Ihned jsem zastavil a otočil jsem se. Spatřil jsem, jak se béžová šmouha kutálí dolů. Na nic jsem nečekal a ihned jsem vystartoval jako nemydlený blesk. Když jsem dobíhal dolů, uslyšel jsem Nar, jak říká, že je v pořádku. Zastavil jsem se tedy a prohlédl jsem si ji. Když jsem tedy i já usoudil, že jí nejspíš nic není, musel jsem přiznat, že v tom sněhu skončila opravdu až po uši. Nemohl jsem si pomoct, vypadalo to vážně vtipně. Začal jsem se pobaveně smát.
V okamžiku, kdy jsem se náramně bavil, se Nar hbitě vyprostila a ihned mi onu zaječí kost ukradla. "Hej!" vykřikl jsem a rychle jsem se opět dal do běhu. Cesta byla každou chvíli o něco náročnější - vrstvy sněhu s každou desítkou metrů o něco tloustly. Mně osobně to ale nijak moc nevadilo. Jistě, když už byly vrstvy opravdu vrchovaté, dalo mi to zabrat, avšak nebylo to nic, na co bych díky původu ze severu nebyl zvyklý.
Jakmile jsem dohnal Nar, ihned jsem se ohnal po kosti. Povedlo se mi ji chytit, ale jak se zdálo, má soupeřka se nehodlala jen tak vzdát. Začal jsem se s ní tedy přetahovat. Párkrát jsem cukl hlavou a dokonce jsem i začal vrčet. Ocas jsem zvedl vysoko a pořádně jsem s ním začal mávat. Takhle jsem se nebavil už pěkně dlouho. "Pušt to, nebo tě budu mušet žlechtat," zašišlal jsem výhružně s kostí v tlamě a zasmál jsem se.

Byl jsem rád, že se mnou Nar souhlasila. Bylo by přeci hloupé nejít na vrchol hor, když už jsme u nich tak blizoučko. Díky slunečním paprskům, plnému bříšku a společnosti Nar jsem se cítil nadmíru spokojen. Když jsem jí pobídl k velení našich budoucích cest a zeptal se, jestli nezná nějaké zajímavé místo, po chvíli rozmýšlení se Nar rozhodla odpovědět. Zvědavě jsem jejím směrem natočil zrak i ušiska. Znělo to docela zajímavě, dokonce jsem s takovým nápadem chtěl i souhlasit, tedy až do té části, dokud se nezmínila o smečce. Škoda, utrousil jsem v duchu. Nar do mě šťouchla levou packou. Nemohl jsem si onu příležitost nechat jen tak ujít, lehounce jsem její tlapku chytil předními zoubky a pak jsem jí opatrně začal olizovat. Starat se o srst své partnerky je mnohem zábavnější, než čistit svůj kožich, poznamenal jsem se v duchu a nenápadně se zazubil. Bylo celkem komické olizovat její packu vzhůru nohama.
Když Nar pokračovala v povídání, vybavilo se mi, že jsme nejspíš podobnou nebo dokonce tu samou řeku překonávali. "Není to ta se špetkou halucinací? Mám takový pocit, že jsme něco podobného během naší cesty přeplavali," třeba jsem se pletl. Nebyl jsem tu dost dlouho na to, abych se v Galliree vyznal zas až tak dobře. Zeptat jsem se ale musel. "Ty mě tam chceš zavést?! Chceš, aby mě to snědlo?" řekl jsem dotčeně a na tváři jsem nechal usadit zděšený výraz. "Ty se mě chceš zbavit!" spíš než otázka to bylo konstatování. "Prokoukl jsem tvé plány, jen tak lehce se mě nezbavíš," pověděl jsem zcela jistojistě a rozhodnutě.
Poté jsem se s veselým smíchem zvedl a pořádně se oklepal. Byl jsem zase plný energie. V okamžiku, kdy se mě Nar zeptala, kudy půjdeme, napadl mě další skvělý nápad, díky kterému si trochu zpestříme výstup nahoru. "Ha! Dožeň mě!" rychle jsem do tlamy uchopil jednu z největších kostí, které představovaly zbytky ze zajíce, a bleskurychle jsem začal uhánět pryč - směrem na vrchol jedné ze Sněžných hor. "Zkus mi to vzít," vybídl jsem ji ke hře.

Dnešek vypadal opravdu slibně. Počasí bylo dokonalé, celé to na mě působilo tak nějak snově. Slunce hřálo tak akorát, občas zavanul lehký větřík. A proto jsem se i já měl chuť více usmívat.
Prohodili jsme pár slov a pustili se do jídla. Čerstvé maso bylo opravdu chutné. Kdybych neodpovídal na Nareiiny otázky, nejspíš bych se tou dobrotou nepřetržitě cpal a zhltl bych to hodně rychle.
"Něco se ti nezdá?" optal jsem se, když se Nar znovu přeptala na čas, který jsem byl vzhůru. Byl jsem její reakcí trochu zmatený. Zamyslel jsem se, proč by se zrovna kvůli takové informaci měla mračit. Nenacházel jsem žádný pádný důvod, nakonec jsem to tedy nechal plavat a znovu se zakousl do masa.
Navzdory povídání si jsme byli oba celkem dost rychle hotoví. Taková dobrá jednohubka, mlsně jsem si olízl ušpiněnou tlamu. "Není zač," řekl jsem potěšeným tónem hlasu. Dělalo mi to neuvěřitelně velkou radost. Netušil jsem proč, ale nehodlal jsem se tím hlouběji zaobírat. Prostě jsem šťastný, když je šťastná i má partnerka. Žádné jiné složitosti za tím nejsou, řekl jsem si v duchu a podobně jako Nar jsem si i já lehl na záda. Spokojeně se usmívajíc jsem se pořádně natáhl a přivřel víčka. I když jsem se zhruba před dvěma hodinami probudil, s plným břichem jsem byl zase o něco lenivější. Když se Nar překulila na břicho, zůstal jsem stále ležet na hřbetě a zvědavě jsem na ni nastražil uši. "No," nadechl jsem se a v hlavě jsem nechal roztočit ozubená kolečka, "určitě bychom měli dokončit naši cestu, která se týče Sněžných hor. Nevím jak ty, ale když už jsme tu, rád bych se podíval na samý vrchol," jistě, tady na úpatí bylo taky moc pěkně, ale sníh tu nebyl. Rád bych se znovu dostal trochu víš - tam, kde je zima. "Ten výhled z výšin na celou Gallireu je prostě úžasný," dodal jsem zasněně a vybavil si, jak jsem si to tehdy užíval. "A pak... Nevím," zamyslel jsem se, "kdybys chtěla, mohla by ses role průvodčího ujmout ty," mrkl jsem na ni. "Máš nějaké oblíbené místo? Něco, co tě zaujalo, co si pamatuješ dodnes?" zeptal jsem se jí. Třeba viděla něco, co by mi chtěla ukázat... Pro jednou bych mohl nechat o naší cestě rozhodovat ji.

Byl jsem opravdu rád, že jsem to stihl. Kdyby se mě Nar vydala hledat, už by to prostě nemělo ten efekt se 'snídaní do pelechu'. Takhle se to všechno povedlo a já jsem byl nadmíru spokojený. Skvělý začátek skvělého dne.
"Není zač," usmál jsem se a pokývl, ať si z těch dvou dobrot vybere. Spokojeně jsem zapředl a zašvihal ocasem, když mě za snídani Nareia odměnila mokrým polibkem. "Nech si chutnat," mrkl jsem na ni.
"Také jsem se vyspal dobře, včera jsem byl opravdu unavený," řekl jsem a zavzpomínal, jak moc jsem byl vysílený. Když jsem si konečně lehl, měl jsem pocit, jako bych byl v sedmém nebi. Takhle moc unavený jsem nebyl už pěkně dlouhou dobu.
Pořádně jsem se zamyslel nad její otázkou, která se týkala toho, zda se mi něco zdálo. Svraštil jsem čelo a došel jsem k závěru, že nejspíš ne. "Pokud vím, nic se mi nezdálo. Pamatuju si jen tmu," zašklebil jsem se. "Nejspíš jsem spal opravdu tvrdě. A tobě se něco zdálo?" oplatil jsem jí otázku a vzal jsem si ušáka, který tam zůstal ležet.
S chutí jsem se konečně pustil do čerstvé snídaně. Začal jsem trhat maso ze zadních nohou, když mi Nar položila další otázku. Polkl jsem sousto a sám pro sebe si v duchu řekl: No jo, jak dlouho jsem vlastně vzhůru? "Abych pravdu řekl, nevím. Bude to asi hodina, možná hodina a půl? Opravdu netuším," olízl jsem si tlamu a s chutí jsem se znovu pustil do té lahůdky.

Pomalu jsem otevřel víčka. Do očí mě ihned udeřil silný svit slunce. Svráštil jsem čelo, zašklebil se a několikrát za sebou rychle zamrkal. Jakmile se mé zornice aspoň trochu přizpůsobily, povzdechl jsem si. Dnešní ráno vypadalo opravdu krásně. Že by byl dnešek jeden z těch povedenějších dnů? To by se nám docela šiklo.
Párkrát jsem ještě rozevřel tlamu, když jsem líně zíval. Je pěkné se probudit vedle někoho, koho mám tolik rád, poznamenal jsem si v duchu a jemně se usmál na Nar, která si ze mě udělala pohodlný pelech. Několik minut jsem dělal jen to, že jsem přemítal o dnešním dni, o budoucnosti, o tom, jak je tohle ráno opravdu povedené. Pozoroval jsem, jak se vzduchem a mezi větvemi míhají maličcí ptáčci, a natáčel jsem uši směrem jejich zpěvu. Ono švitoření mě dokázalo jakýmsi záhadným způsobem docela dost uklidnit a naladit na správnou notu. Když jsem zpozoroval dva opeřence, kteří se okolo sebe neustále motali a poletovali vedle sebe, napadla mě skvělá myšlenka. Pohledem jsem zkontroloval, jestli má partnerka spí. Má zavřené oči, takže předpokládejme, že ano... Zhluboka jsem vydechl. Hlavně ji nesmím probudit, řekl jsem si v duchu a velmi opatrně jsem se začínal dostávat zpod jejího těla. Zabralo mi to několik minut. Byl jsem opravdu důsledný a opatrný.
Když jsem konečně stál na nohou, vítězoslavně jsem se usmál. Znovu jsem zkontroloval béžová víčka. Zdálo se, že jsem ji neprobudil. Bezva. Rozlámaně jsem se protáhl. Ačkoliv jsem byl skvěle odpočinutý, cítil jsem, že jsem měl ztuhlé svaly. Bylo to nejspíš od toho, že jsem celou noc spal v jedné poloze. Budu se muset rozhýbat, dodal jsem si v hlavě, když jsem zrakem naposledy sjel na Nar, jestli vážně spí. Když jsem se ujistil, dal jsem se do lehkého cvalu.
Cestou po zelenajícím se úbočí jsem jen doufal, že se má partnerka neprobudí dřív, než se vrátím. Zabralo mi to celkem delší chvíli, než jsem našel to, co jsem hledal. Instinktivně jsem se přikrčil a ukryl se. Zaostřil jsem na to, co se dělo přede mnou. Chudák malý zajíc ani v nejmenším netuší, co se na něj chystá. Onen jedinec vypadal docela mladě a vcelku nezkušeně. Tohle bude hračka, jakmile mi hlavou prolétla tato myšlenka, vystartoval jsem jako namydlený blesk. Ušák sebou hbitě trhl a začal prchat. Neměl jsem v plánu to tu příliš natahovat, takže jsem se do toho pořádně obul a chlupáče jsem dostihl za vcelku krátkou dobu. Mrštně jsem po něm skočil a ihned se mu zakousl do hrdla. Zvíře sebou ještě párkrát škublo a poté už bylo po všem.
Nehodlal jsem ztrácet ani minutu. I s úlovkem jsem se začal vracet směrem k Nareie. Byl to skvělý dárek, který měl posloužit jako jakási snídaně do postele. Avšak zdálo se, že se na mě hned po ránu štěstí usmívalo. Při zpáteční cestě jsem zpozoroval dalšího chlupáče. Bylo to příliš lákající na to, abych ho nechal pláchnout. Svůj předešlý úlovek jsem položil na zem a s chutí jsem vystartoval po další oběti. Tenhle zajíc byl, zdá se, o něco více zkušenější, proto mi jeho lov trval déle, než lov předešlého. Ale nakonec ani on neunikl mým tesákům.
Udýchaně jsem se tedy vrátil pro svůj první úlovek, oba je chytil do tlamy a spěchajíc jsem se rozběhl k Nareie.
Zdálo se, že jsem se vrátil právě v čas. Když jsem ke své partnerce dobíhal, zrovna se zvedala ze země. Akorát včas, spokojeně jsem si pomyslel. Zastavil jsem se před ní a oba ušáky jsem položil na zem. "Dobré ráno," pronesl jsem se zářivým úsměvem, který mi tak trochu kazila krev rozprsknutá po celém obličeji. Chtěl jsem se o svou partnerku otřít, ale jakmile mi došlo, že jsem zašpiněný, ihned jsem svůj nápad zavrhl. "Jak se ti spalo?" zajímal jsem se.

Naše cesta byla celkem klidná a bez jakýchkoli překážek či nástrah. Jakmile jsme doputovali k jedné z hor, promluvil jsem na Nar. Velmi dlouhou dobu mi to vrtalo hlavou, a tak jsem nakousl téma o Weriosase a jejích třech ďáblicích. Celkem mě zajímalo, jak se k tomu staví Nar. Kupodivu jsem se od ní dozvěděl, že má jakousi naději o zlepšení chování oné čokoládově zbarvené vlčice. "Ona a klidnější? Kdybych to neviděl na vlastní oči, nejspíš bych tomu nevěřil," pousmál jsem se. Bylo zvláštní si představit Weriosasu, která by nebyla tak moc... Weriosasozní? Jo, nejspíš už bych toho měl nechat. Příliš často se zaobírám tím, co bylo a co by mohlo být. Někdy mi to leze na mozek. Měl bych se naučit být více spontánní. Žiji prostě podle plánů, které si vytvářím na velmi dlouhou dobu dopředu.
Weriosasu jsem nechal Weriosasou a dostal jsem se k další myšlence, která mi v hlavě ležela také dlouhou dobu. Zeptal jsem se Nareiy, jak dlouho se mi vrtá v hlavě. Až když jsem svá slova vyslovil, uvědomil jsem si, jak moc špatně jsem svou otázku zformuloval. Vyznělo to, jako bych si tím byl stoprocentně jistý. V duchu jsem sám sebe okřikl a sklopil uši. Měl jsem chuť si jednu vlepit. Snad jsem i dokonce na malou chvíli zatajil dech, jak moc strnule jsem čekal na to, jaká bude reakce mé partnerky. Jakmile jsem si vyslechl její první větu, hluboce jsem vydechl. Chápavě jsem začal přikyvovat na její další slova. Tiše jsem zamrkal, nic jsem neříkal. Nechal jsem ji mluvit a pozorně jsem naslouchal. Bál jsem se o své myšlenky, ale vůbec mě nenapadlo, že by to mohlo být nepříjemné i pro ni. Teď jsem se cítil vážně trapně. Při té pasáži, kdy mi vyprávěla o jejích rodičích, jsem se musel pousmát. Bylo úžasné, že se dokázala rozpovídat o něčem, co bylo - tedy aspoň podle mě - celkem osobní.
"Já... Nevím, co bych na to měl říct," trochu nervózně jsem se pousmál. Více jsem se uvolnil, když ke mně Nar přišla a lehce se o mě otřela. "Neuvědomil jsem si, že by to mohlo být těžké i pro tebe," řekl jsem zklamaným tónem. Byl jsem naštvaný sám na sebe. Opravdu jsem si uvědomoval, že to ode mě nebylo moc pěkné. "Promiň, vážně se ti omlouvám," slova mi jaksi mizela z jazyka. Nejspíš jsem byl už příliš unavený. Nedokázal jsem se soustředit tak, jako za normálních okolností. Povzdychl jsem si. Zase jsem to dokázal pokazit.
"Jsem vážně unavený, mohli bychom se trochu prospat?" zívl jsem si a prosebně se podíval na Nar. Uvelebil jsem se na tom nejbližším místě, které jsem uznal za vhodné ke spánku. Dokonce jsem se ani neporozhlédl kolem. Dělám to pokaždé, když chci mít naprostý přehled o okolí. Teď jsem byl tak moc unavený, že jsem na to dočista zapomněl. Byl jsem rád, že se to celé vyřešilo a že se konečně můžu jít prospat.
Než jsem se stačil nadát, spal jsem jako dudek.

<<< Jedlový pás

Dorazili jsme k úpatí jedné ze Sněžných hor. Zastavil jsem se, abych si já i Nar trochu oddychl. Zrovna tu kolem protékal maličký potůček, ze kterého jsem se mlsně napil. Celkem se šiklo, že jsme si nedávno ulovili losa, protože takhle velká kořist nás oba dokázala udržet více méně docela dlouho nasycené. "Teda... kdo by to byl řekl, že bude mít zrovna Weriosasa vlčata?" zašklebil jsem se.
Vzpomenul jsem si, co řekla Nareia ještě v Jedlovém pásu. Trochu mě to znepokojovalo, protože zareagovala na mou myšlenku. Tehdy jsem se rozhodl, že to nechám být, ale hlavou mi to vrtalo tak dlouho, dokud jsem se nezeptal. Prostě to nešlo vydržet. "Hele, Nar, chtěl bych se tě na něco zeptat. Neber to nějak špatně, nemyslím to nijak zle, ale předtím - ještě v Jedlovém páse - jsi zareagovala na mou myšlenku. Jak dlouho se mi vrtáš v hlavě?" nehodlal jsem chodit kolem horké kaše, zeptal jsem se pěkně natvrdo. Pochyboval jsem ale, že by byla Nareia něčeho takového vůbec schopná. Prostě jsem nechtěl věřit tomu, že by něco takového úmyslně provozovala. I tak jsem se ale musel prostě zeptat.
Možná za to mohla má špatná zkušenost se zdejšími horami, možná jsem byl jen prostě příliš unavený... Nevím, každopádně nabídl jsem své partnerce, jestli se nechce prospat. "Jsem docela unavený... Nevadilo by ti, kdybych si dal menšího šlofíka?" Docela by se mi to hodilo, když jsem jednu noc věnoval návštěvě Smrti a celou ji probděl. Zívl jsem si a lenivě zamrkal. Přivřel jsem víčka, sklopil uši a znaveně se usmál směrem k Nar.
Našel jsem si pohodlné místečko a stočil se do hnědého chlupatého klubka. O pár chvílí později jsem spal jako malé vlče po dnu plného her. Dokonce jsem si ani nestihl všimnout, jestli se ke mně Nar přidala.

Byl jsem rád, že to nakonec neskončilo žádným drsnějším konfliktem. Všechno se to pěkně vyřešilo. Indil teď byla trochu v rozpacích. Jop, to je celá ona... Takhle ji znám, pomyslel jsem si, načež jsem se zatvářil, jako bych se dozvěděl to nejtajnější tajemství na světě. "Weriosasa?" přeptal jsem se zděšeně. Slyšel jsem dobře? Weriosasa má vlčata? Pane bože... kolik jich asi je? Snad ne moc. Tenhle svět je příliš krásný na to, aby ho okupovalo tolik pyšných a arogantních vlků, jako je Weriosasa, zděšeně jsem to v duchu rozdýchával. "Kolik těhle... Ehm, vlčat, má?" zajímal jsem se. Všiml jsem si, že se tu Coffinovi asi už moc nechce jen tak postávat. A stejného názoru byl zřejmě Fiér lomeno Tambo. Jak že se to vlastně jmenuje? Musel jsem se ale zeptat, kolik toho je... Má zvědavost mi to prostě přímo nařizovala. Když mi onu informaci Indil sdělila, předstírajíc, že mi do toho nic není, jsem lehce pokývl. "No, Fiér - nebo jakže se to vlastně jmenuje - rozhodl za vás," zastříhal ušima směrem k tomu malému harantovi, který si to vykračoval směrem pryč. "Tak se zatím oba mějte a zas někdy na viděnou," pousmál jsem se a na znak rozloučení jsem pokývl hlavou.
Když už byli všichni tři vlci pryč z doslechu, zakoulel jsem očima. "To je mi ale novinka," povzdychl jsem si směrem k Nar. Pořád mi nelezlo do hlavy, který vlk by se stal dobrovolně otcem jejích potomků. "No nic, asi budeme pokračovat v cestě..." mrkl jsem na svou partnerku a otřel se o ni. "Sněžné hory čekají."

>>> Sněžné hory

//V sedmém řádku od konce máš menší chybičku se jmény. :DD

<<< Jedlový pás

Naposledy jsem se ohlédl za Nareiou a jejím béžovým kožíškem, který už z dálky vypadal jako šmouha. Hluboce jsem se nadechl a s pohledem stále upřeným na onen písčitě zbarvený bod v dálce jsem lehce zavrtěl ocasem. Pak už jsem se jen otočil a s odhodlaným výrazem ve tváři jsem pokračoval v cestě.
Nemohl jsem si pomoct, ale tahle část Jedlového pásu mi připadala tak nějak tmavší, smutnější, děsivější. Jelikož jsem byl ale realista, hlavou mi ihned proběhlo několik myšlenek naráz, které by to lehce vysvětlovaly. Ve skutečnosti to tak nemusí být. Může to být jen mé bujné podvědomí, které mi s pomocí představivosti dokresluje můj pohled na svět tak, aby odpovídal mému psychickému stavu. To by znamenalo, že když si prostě myslím, že je tu někde Smrt, tak si svět přibarvím několika tmavšími a depresivnějšími barvami - tak, aby to odpovídalo představě Smrti. Vzhlédl jsem vzhůru a spatřil stříbrný měsíc, který se na tmavé obloze vyjímal jako jeden velký křišťál mezi malinkými úlomky dalších blyštivých kamenů. Musel jsem trochu přivřít oči, protože v tuhle noc zrovna mrholilo a vzduchem poletovaly malinké kapičky jemného deštíku. Druhá varianta je ta, že mi prostě zdejší okolí opravdu vrhá stíny na cestu. Jo, to by odpovídalo - všechny ty velké stromy, jejich tlusté kmeny a široké větve prostě skvěle řešili problém tmavého okolí. Když jsem se tedy nad tím vším pořádně zamyslel, došel jsem k názoru, že je vše zcela normální. Ale i když jsem si řekl, že je to situace jako každá jiná, podvědomě jsem se stále šťoural ve škatulce 'podivné, znepokojující, podezřelé'.
Z mého hlubokého dumání nad vlčí psychikou a logikou mě vytrhl náhlý konec cesty. Nadzvedl jsem obočí a zkoumavě zamrkal. Přede mnou se tyčila velká hromada kamenů a balvanů. Podezřele jsem se rozhlédl, jestli se zde nenachází nějaká oklika, či alternativní cesta. Nic jsem nenašel. Usoudil jsem tedy, že je budu muset nejspíš překonat vrchem.
Se zamračeným pohledem jsem zvedl přední nohu a nedůvěřivě s ní šťouchl do kamene. Jistě, to jsem si mohl myslet. Všechno je tu kluzké, mokré a pro zvrtnutí nohou zcela ideální, pomyslel jsem si kousavě. Na zlomek sekundy jsem trochu zaváhal, jestli mi to opravdu stojí za to. Přece se teď nemůžu otočit a jen tak to vzdát... Opatrně jsem se vyškrábal na první kámen. Nebylo to zas až tak hrozné, jen jsem nesměl pospíchat a každý krok jsem si musel pořádně promyslet.
Po několikaminutovém našlapování a překonávání kluzkých kamenů jsem se konečně dostal tam, kam jsem celou tu dobu chtěl.
Octl jsem se ve velkém prostranství, které bylo po obvodu chráněno zdí z kamenů. Zadržel jsem dech a své oči jsem nechal ihned sklouznout k zelenému ohni. Jen tak si plápolal mezi dvěma kameny. Přimhouřil jsem oči a snažil jsem se zjistit, kde je jeho zdroj. Oheň přece musí mít palivo, pomyslel jsem si s nechápavým pohledem. Jenže tenhle ho nemá... došlo mi, když jsem se k němu přiblížil na vzdálenost několika kroků. Tohle je vážně pozoruhodné, sklonil jsem hlavu a stále zkoumajíc jsem pohlédl na onen oheň. Nic, opravdu tam nic nebylo. Nechtělo se mi tomu věřit.
Když jsem své oči konečně odtrhl od onoho tak zvláštního plamene, projela mnou vlna mrazu. Avšak byl jsem si jist, že to nebylo kvůli počasí. Po stěnách tančily a poskakovaly stíny, které se tvářily opravdu zlověstně. V tuto noční dobu vypadala zřícenina vskutku děsivě. Ihned jsem pocítil to atmosférické ticho, které se tu všude rozlévalo. Rozbušilo se mi srdce.
A právě v ten okamžik se tu zjevila ona. Díky svému černému kožichu dokonale splývala s okolní tmou. Hustou temnotou se prodíraly jen její jasně zelené oči a drápy.
Suše jsem polkl a instinktivně ze sebe vysoukal: "Dobrý večer." Tak tohle je ta nechvalně známá Smrt. "Dobrý?! Tobě by se líbilo, kdyby ti někdo o půlnoci nakráčel na tvé teritorium a vyrušil tě ze spánku?!" zasyčela a naježila se. "Nejspíš ne," odpověděl jsem trochu strnule a svým pohledem ji sledoval, jak se ke mně pomalu ale jistě blíží. "Bože, bože, bože... Vy smrtelníci jste nepoučitelní!" vyprskla pobouřeně. Nevěděl jsem, jak na to mám zareagovat, abych ji nerozčílil ještě více, proto jsem se raději ihned přesunul k tomu, proč jsem sem přišel. "Víte, slyšel jsem o vás a vaši moci, a tak jsem se - " nestihl jsem dokončit větu a Smrt rozhořčeně zavrčela. "Nezajímá mě, co jsi slyšel nebo viděl! Stejně je mi jasné, že po mě něco budeš chtít," vycenila na mě zuby a hluboce se nadechla, "nic pro tebe neudělám, takže si sbal svých pět švestek a VYPADNI!" zaječela a z tlamy jí vyprskly sliny. Nemůžu chodit okolo horké kaše... Ještě by mě rozsápala na kusy, "Ani za hromadu třpytících se kamenů?" optal jsem se s nadějí v hlase. "Nejsem tak lehce prodejná, jak si myslíš!" Tímhle mě vážně dostala. Nechce kameny?! Co jiného by chtěla? "A co květiny... Nebo mušle? Těch mám také mnoho," dodal jsem nejistě. Smrt zavrčela a než jsem se stačil nadát, hbitě se na mě vrhla. Skončil jsem přišpendlený na chladné zemi. Sklopil jsem uši a celý se naježil. "Chceš se mnou obchodovat s takovými cetkami?! Opovrhuješ mnou snad?!" zařvala a ozvěna jejího hlasu ještě chvíli doznívala celou zříceninou. Ucítil jsem, jak se mi srdce rozbušilo ještě více, než doposud. Celý jsem ztuhl. "Ne..." chtěl jsem dodat ještě pár slov, ale hlas se mi zlomil. "Kameny, blyštivé, třpytící se, vzácné kameny. Jsou jako já... Je to jediná věc, která je hodna být platidlem pro Smrt," frkla mi horký vzduch přímo do obličeje, "tohle si zapamatuj do konce toho svého bídného života! Je ti to jasné, ty nevděčný červe?"svými bílými tesáky mi cvakla těsně před nosem. "Ano," pověděl jsem téměř neslyšně.
Když ze mě černá vlčice konečně slezla, jako by mi ze srdce spadl kámen. Nevěděl jsem, co se bude dít dál. Ještě chvíli jsem ležel na zemi a přemítal o tom, co se Smrti asi honí hlavou. Vypadala ale, že o mě nejeví žádný zájem. Proto jsem se tedy odvážil vstát. Co teď? "Dám vám spoustu kamenů, kolik si jen řeknete," suše jsem polkl a doufal, že zas neskončím na zemi. "Já vím," jedovatě zasyčela. Zmlkl jsem a pořádně si promýšlel, co bych měl asi říct. "Chtěl bych umět lépe ovládat vzduch a naučit se magii elektřiny a neviditelnosti," pověděl jsem skoro až bojácně. " Dej sem ty kameny a už konečně vypadni, než tě rozsápu na kusy!" znovu na mě jedovatě zařvala a vyprskla další sliny. "Jistě, už jdu," sklopil jsem uši a ještě dodal: "A děkuji," nepřirozeně jsem se na ni usmál. Jakmile se naše pohledy střetly, trochu vyděšeně jsem zamrkal, a pak se rychle rozešel k východu. Vypadala, jako by měla za chvíli vybouchnout. Nejvyšší čas se vypařit.

>>> Jedlový pás

//To se nás tu ale sešlo :DD

Naklonil jsem hlavu napravo a zaujatě sledoval, jak Nar reaguje na toho malého strakatého pobudu. Nic jsem neříkal, mlčel jsem tiše jako myška, jen jsem se sem tam v určitých okamžicích neubránil pobavenému úsměvu. Jinak jsem do toho ale neměl v úmyslu zasahovat.
Tedy... Až do té doby, než se sem přiřítili další dva vlci. Oba byli nějak tak šedivě zbarvení. Rychlejší z nich se tu prohnal jako bouře a nelítostně vrazil do Nar. Instinktivně jsem vycenil zuby a přiskočil ke své partnerce. Až pak mi došlo, že je to vlčice, kterou znám. Indil. Jakmile ke mně zavanul i pach druhého vlka, vzpomenul jsem si, že jsem se i s ním setkal. Coffin... Ten, co krade bažanty.
"Indil?" přestal jsem se hrbit a ježit. Indil totiž byla jedna z mála, kterým jsem do jisté míry věřil. "Ahoj. Uklidni se, prosím. Tomu vlčeti nic nehrozí," řekl jsem to s naprostým klidem v hlase a jemně pokývl. Tak takhle ji opravdu neznám... Vždy mi připadala jako optimistická a zcela bezkonfliktní. Nikdy jsem ji takhle rozzuřenou neviděl.
Zamrkal jsem na Coffina a s trochu nepřátelským podtónem v hlase jsem k němu promluvil: "Zdravím, Coffine," řekl jsem s mírně zamračeným obličejem.
Svou pozornost jsem poté opět obrátil k vlčeti, které velmi pěkně předstíralo, že mu bylo ublíženo. "Čí to je?" obrátil jsem se s otázkou na Indil a nadzvedl obočí.