Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<<< Zelené nory

Z území, které bylo poseto zaječími norami, jsme se naštěstí dostali celí a neotlučení. Zrovna jsme klesali z jednoho kopce, když naše oči měly tu možnost spatřit jednu z gallireiských řek. Byla to řeka Midiam.
Po boku své partnerky jsem došel až ke břehu a zkoumavě jsem si vodu prohlédl. Ačkoli byla špetku nazelenalá, byla zároveň tak nějak čistá. Očima jsme zabloudil k Nar, jako bych čekal, že to celé nějak okomentuje. "Vypadá neškodně," dostal jsem se zebe nakonec. Pravdou je, že už jsem měl dost velkou žízeň a pohled na tekoucí proud řeky jako by mi hrdlo vysušoval ještě víc. Po několika dalších chvílích přemítání a uvažování jsem se rozhodl, že si dám pár loků. Nic strašného se přece stát nemůže... Sklonil jsem hlavu k lesknoucí se vodní hladině a napil se. Zamlaskal jsem a zjistil jsem, že to nevypadá nijak zle. "Chutná úplně obyčejně," zhodnotil jsem a dal si ještě pár loků.
Zvedl jsem hlavu, olízl si nos a chvíli čekal, jestli si Nar taky dá. Pak jsem se začal ohlížet všude kolem. "Zdá se, že budeme muset řeku překonat..." řekl jsem si spíš sám pro sebe.
Vlezl jsem až po kolena do vody a ještě jednou se napil. Pak už jsem se jen ohlédl na Nar a s pokývnutím jsem se dal do plavání.

>>> Středozemní pláň

// Hexi, kde se flákáš?! :D

Některé teorie dost pobavily. :DD Ale jinak děkuju za bezva akcičku. :3
Nechtěla bych luštit to barevné zpracování sudoku... :D

<<< Východní Galtavar

Z Východního Galtavaru jsme se klusem dostávali zase o kousek blíže k Louce vlčích máků. Jakmile jsme narazili na území zvané Zelené nory, zpomalili jsme a dál pokračovali krokem. Podle reakce Nar to vypadalo, že ji zdejší krajina zaujala. Já jsem tudy už párkrát procházel, proto jsem nejevil tak velké známky zaujatosti jako ona. Už jsem to tu více méně znal. A to znamenalo, že jsem také moc dobře věděl, co zde hrozí. Nory... Králičí nory rozeseté jen několik metrů od sebe. Vzpomenul jsem si, že poblíž jsou Zrcadlové jeskyně. Už už jsem chtěl Nar varovat, aby chodila opatrně a pozorně si rozmýšlela každý krok, jenže kdesi v houští se něco šustlo. Ihned jsme oba zbystřili. Určitě to bude králík, prolétla mi hlavou myšlenka, která se, jak jsme o pár chvílí později zjistili, shodovala s realitou.
Má partnerka ihned vystartovala. Kdybych nevěděl, co je tohle území zač, nejspíš bych se také pustil do lovu a Nar pomohl, jenže já to tu znal. Moc dobře jsem věděl, že ušák se velmi hbitě a šikovně schová do jedné z mnoha zdejších nor.
Když se tak stalo, Nar to nejspíš zaskočilo. Sklopila jedno ouško tak, jak to vždy dělávala, když nad něčím přemýšlela. Její reakce mě donutila se nepatrně pousmát.
Chvíli jsem uvažoval nad tím, že bych jí prozradil, oč tu jde, ale pak jsem tuhle myšlenku zavrhl. Rád jsem ji sledoval, jak objevuje nové věci. Byla by škoda, kdybych její zkoumání Zelených nor pokazil, a proto jsem se rozhodl nic nedělat. Mlčel jsem, jen jsem na svou partnerku tiše hleděl svýma ledově modrýma očima.
Nareia zrovna hleděla do nory, ve které zmizel onen zajíc, když se pod její tlapkou začala hlína propadat. Její reakce však byly bleskurychlé, a tak pohotově uskočila do bezpečí. Dokráčel jsem k ní a pohledem zabloudil k její noze. Nar ze sebe užasle vydala 'páni'. Tvářila se jako vlče, které zjistilo, že po vodě se nedá chodit. Hlavu jsem sklonil níže k její pacce a pro jistotu se optal: "V pořádku?" Vypadalo to ale, že je vše v normálu, a tak jsem zanechal starání se o její nožku a zvedl hlavu opět nahoru. "Bingo," řekl jsem, když na mě Nar zvědavě hleděla. "Je jich tu opravdu hodně. Nejspíš tu pod námi bude dost velký komplex tunelů a nor... Musíme dávat pozor, kam šlapeme. Můžeme pokračovat?" Zastříhal jsem ušima a znovu se dal do kroku.

>>>Řeka Midiam

// "Ale musel jsem uznat, že ten jeho kožich by doopravdy stál za hřích. " Tak tohle mě fakt rozsekalo :DD

Mockrát děkuju za bezva akci. :33 Hvězdičku bych poprosila do neviditelnosti, díky!

Tak to je fakt bombastický! Neuvěřitelně povedené. :33

<<< Západní Galtavar

Poté, co jsem Nar vyjádřil své city a myšlenky, jsem mohl zase spokojeně pokračovat v cestě za Loukou vlčích máků. Byl jsem na ni docela zvědavý, jistým způsobem jsem se možná i těšil. Když jsem se nad tím zamyslel, přírodní krása byla věc, která mě jako jediná dokázala dokonale nadchnout, inspirovat a častokrát i rozveselit. Tedy až do té doby, dokud jsem nepotkal Nar. Teď jsou to dvě věci. Vždy mě potěší pohled na něco tak krásného, pomyslel jsem si, představujíc si Nareinu a v pozadí krásnou louku. Skvělá kombinace!
Ale i přes to, že jsem byl vcelku v dobré náladě, moc jsem se neusmíval, spíš jsem měl obličej ztuhlý a bez výrazu. Smál jsem se spíš ve svých myšlenkách a představách. Takhle jsem to měl zažité a nic jsem s tím nehodlal dělat. Už jsem si prostě zvykl, že pokud to není potřeba, své city a nálady většinou nevyjadřuji.
S pohledem chladným jako kus ledu a po boku Nareiy jsem tedy proklusal Východní Galtavar a pokračoval jsem za červenou šmouhou v dáli.

>>> Zelené nory

A bude nějaký rozdíl mezi tím, když
za a) vlk pomocí magie čte myšlenky cizího vlka, nebo za b) vlk pomocí magie myšlenek komunikuje s jiným vlkem? :D

<<< Sněžné hory

Lehkým klusem jsme se oba vydali ze Sněžných hor směrem na jih. Když jsme se dostali o něco níže, chlad a zima se vytrácela a kusy ledu a sněhu v našich kožíšcích začaly roztávat. Neměl jsem zrovna náladu být mokrý. Ráno sice vypadalo teple, všiml jsem si, že slunce svítilo a hřálo na plné obrátky, ale v podvečer jako by se počasí rozhodlo to trochu více okořenit. Už tu rozhodně nepanovalo téměř žádné teplo. Začal se zvedat chladný vítr a slunce se schovávalo za mračna. A právě proto se zrovna v tento okamžik nehodilo mít mokrou srst. Přivolal jsem proto trochu toho hřejivého větříku, který nám naše kožichy skvěle usušil.
Dostali jsme se k Západnímu Galtavaru, kde jsem zachytil pár starších vlčích pachů. Vypadalo to, že nám ale žádné náhlé setkání s někým cizím nehrozí.
"Snad si pamatuješ cestu k té louce. Z hor to vypadalo, že je to hodně daleko na jihu, hm?" usmál jsem se na Nar a mrkl na ni. Pokaždé, když jsem ji přejel pohledem, jsem si nemohl vynachválit, že je má partnerka. Nemohl jsem se jí nabažit. Chtěl jsem s ní zůstat do konce svých dnů...
Najednou jsem se zastavil, ačkoliv se nic nedělo. Porozhlédl jsem se, v nejbližším okolí nebylo nic jiného než jen louka. Se záhadným úsměvem jsem lehounce zavrtěl ocasem a šibalsky se zadíval do stříbrných oček. Pohledem jsem ji zkoumal od konce ocásku až po špičky jejích oušek. "Musím ti něco říct," pronesl jsem spokojeným hlasem, přišel jsem o kousek blíže a svým nosem jsem se lehounce dotkl toho jejího. "Jsi nádherná," pověděl jsem zasněně. "Jsi nejkrásnější vlčice na světě," dodal jsem po krátké odmlce a se spokojeným úsměvem jsem jí olízl čenich.
Zastříhal jsem na ni ušima a následně jsem se vesele oklepal. Byl jsem znovu připravený pokračovat v cestě. Jistě, byla to nejspíš úplně zbytečná zastávka, ale musel jsem jí to říct.

>>> Východní Galtavar

//Západní Galtavar

Spokojeně jsme u sebe leželi a tiše odpočívali. Hluboce jsem se nadechoval i vydechoval. Zavřel jsem oči a na chvíli se pokusil úplně opustit svět kolem sebe. To, jak jsme se tu jen tak povalovali a nic nedělali, jako by mi ubíralo energii. Zdálo se mi, že už jsme tu pěkně dlouhou a zároveň velmi krátkou dobu. Chvílemi mi to připadalo jako jeden velký sen.
Po několika minutách jsme s rozjímáním skončili a oba se postavili. Ztuhle jsem se celý protáhl. Nejspíš jsem se přeležel, pomyslel jsem si, když jsem si zrovna protahoval přední nohy. Celý jsem se oklepal od chladného sněhu, kterého tu bylo víc než dost. Pozorujíc Gallireu jsem se zamyslel nad tím, kam by naše budoucí kroky mohly asi vést. Zaujala mě červeně zbarvená plocha kdesi na jihu. Od Nar jsem s ní byl obeznámen, prý je to Louka vlčích máků. Tom by mohlo být pěkně.
Zvědavě jsem pozvedl obočí, když se mě má partnerka optala, jestli bychom se tam nemohli porozhlédnout po jistém vlkovi, jehož jméno znělo Suerte. Nic mi to neříkalo. Nejistěl jsem se optal, co se vlastně stalo, že se mu Nareia touží omluvit. Všiml jsem si, že s odpovědí trochu váhala. Když se ale rozhodla promluvit, prvotní napětí ze mne opadlo. "Aha," pověděl jsem úsečně a více to nerozváděl. Zdá se mi to, nebo jsem její chladnou stránku povahy ještě nezažil? Pořádně jsem se zamyslel a došel jsem k závěru, že si to buď nepamatuji, nebo jsem ji takovou doopravdy zatím nepoznal.
Jistě, vyvolalo to ve mně pár impulzů, které se podvědomě zajímaly, jestli to samé neudělá i mně. Co když ji omrzím? ptal se otravný hlásek v mé hlavě. Zamračil jsem se, hloupost. Ona taková není, zaprotestoval další hlas. Zatřepal jsem hlavou ze strany na stranu, jako bych si ony myšlenky chtěl tímto způsobem utřídit. Teď bych se tím neměl zaobírat, pomyslel jsem si a rozhodně přikývl. Napadlo mně, jestli mi Nar náhodou zrovna nezkoumá myšlenky. Po očku jsem zkontroloval její výraz. Nevypadalo to, že se o něco takového zrovna snaží. "Hm," přikývl jsem tak trochu bezděčně na její slova. Mám takový pocit, že mi tohle téma bude hlavou vrtat ještě pěknou řádku dní...
Zvedl jsem se a doklusal ke věci válející se jen tak ve sněhu. Zprvu mě nenapadalo, co by to mohlo být. S Nareinou jsme ale později přišli na to, že to je nejspíše ozdoba. Pokrčil jsem rameny a nechal svou partnerku, ať si mne celého prohlédne a usoudí, kam to asi patří. Rozhodla se pro ucho. Ale jo, celkem to tam sedí.
"No..." usmál jsem se, "zkusit to můžu," pořádně jsem se nadechl. Snažil jsem se zůstat v klidu a co nejvíce se soustředit. Zavřel jsem oči a možná se i zamračil. Přivolal jsem chladný vítr, který proudil směrem zezdola nahoru. Celou náušnici to zvedlo a kdyby ji Nar bývala nedržela za stužku, jistojistě by uletěla neznámo kam. Svislý proud vzduchu jsem nechal proudit, mezitím jsem vyvolal další dva, které směřovaly proti sobě. Jeden proudil před uchem, druhý za uchem. Ucítil jsem kov, který mě chladil. V ten okamžik jsem do obou vodorovných vzdušných proudů vložil co nejvíce síly. Náušnice cvakla. Ucítil jsem, jak mě pořádně štípla do ucha. Cukl jsem sebou, vzduch jsem nechal ihned rozplynout.
Hrudník se mi divoce zvedal, ocas se nejistě houpal nad zemí. Zastříhal jsem ušima a ucítil jsem váhu ozdoby. Zdá se, že to vyšlo. "Jak to vypadá?" zeptal jsem se s úsměvem své partnerky. Byl jsem vcelku nadšený, že to celé vyšlo. Konečně jsem věděl, co vlastně se svou magií dokážu.
"Zdá se, že už nás tu nic nedrží. Můžeme se tedy vydat na cestu k louce plné vlčích máků?"

"To je dobře," zasmál jsem se a mrkl na ni. "Mně se takové trestání taky líbí," vyplázl jsem na ni jazyk a zavrtěl jsem sebou, abych se trochu více uvelebil. To, jak mi Nar svým nosem prozkoumávala srst, mě docela šimralo, občas jsem se proto neudržel a nahlas jsem se zasmál. Když se ke mně přitulila, párkrát jsem spokojeně zavrtěl ocasem a toto gesto jsem jí zcela nenuceně také oplatil. Pořádně jsem se k ní přitiskl. Co víc by si vlk mohl přát?
Na několik okamžiků jsme takto spolu zůstali a zcela nečinně odpočívali.
Po několika minutách jsme se ale oba dostali na nohy a porozhlédli se ve výhledu, který Sněžné hory nabízely. Celá Gallirea pod nosem... To je krása, pomyslel jsem si. Gall se jevila jako velmi pěkná a různorodá země. Líbilo se mi tu.
Ze všeho nejvíce mě zaujala červená šmouha v dáli. Zvědavě jsem se zeptal Nar, jestli neví, co to je. Po chvilce přemýšlení došla k závěru, že ano. Vysvětlila mi, že to je louka, která je plná vlčích máků. Tahle slova jakoby do mě dodala novou energii. Rázem jsem měl chuť se zvednout a ihned se tam vydat.
"Po jakém?" zeptal jsem se, když na mě přišla s návrhem, že by se chtěla u Louky vlčích máků optat po jednom vlkovi. "Ah, jistě. Proč by ne," usmál jsem se na ni, když mi odpověděla. Trochu mě trkla otázka, co tak hrozného by Nar mohla udělat, aby se po tom chtěla onomu vlkovi omluvit... "Smím se zeptat, co se stalo?" řekl jsem opatrně a doufal jsem, že mi Nar neodpoví nějakým vyhýbavým způsobem. Byli jsme spolu už docela dlouho a já už bych od ní nic takového rozhodně nečekal, avšak i přes to jsem se toho maličko bál.
Zvědavě jsem zastříhal ušima a podezřele jsem se podíval na jistou věc, která se jen tak válela ve sněhu. Došel jsem k tomu a řádně to očistil. Podobně jako Nar i mě napadlo, že by to mohla být nejspíš nějaká ozdoba. Žádný provázek jsem ale neviděl, takže se to muselo připínat nějakým jiným způsobem. Nar si ozdobu vzala do tlamy a začala si mě prohlížet. Po chvilce jsem se optal, na co přišla. Nakonec s tím dokráčela k mému pravému uchu. Tam? Hm, pro ne... "Já... Nevím. Žádal jsem Smrt, aby mi s vylepšením pomohla, ale zatím jsem nezkoušel, jestli to opravdu udělala," pokrčil jsem rameny a trochu se zamyslel. "Ale jak mi má pomoci vítr při nasazování ozdoby na ucho?"

"Hmpf, tobě se takový trest nelíbí?" zamrkal jsem na ni takovým tím stylem 'ještě si to pořádně rozmysli, než mě napadne něco úplně jiného'.
Přitulil jsem se k ní a spokojeně jsem si povzdychl. Ačkoliv mi tady nahoře nebyla zas až tak velká zima, i tak bylo příjemné tulit se k jejímu hebkému a hřejivému kožíšku. Pomalu jsem zavřel své modré oči a hlavou jsem nechal plynout všechny ty myšlenky, které se týkaly nás dvou. Ještě před nedávnem jsem si myslel - a měl jsem to i ve svém dlouhodobém plánu - že je Gallirea jen další z těch tuctových zastávek mé cesty, ale dnes už jsem věděl, že tu nejspíš zůstanu do konce svého života. Jestli tu zůstane Nar, samozřejmě.
Hluboce jsem se nadechl chladného, svěžího vzduchu a levý zjizvený koutek úst jsem nechal vyjet nepatrně nahoru. Pff, poslední dobou se usmívám nějak podezřele často. Měl bych přestat, jinak mi ten úsměv na mém ciferníku ztuhne navždy.
Oči jsem otevřel a nosem se zaryl do písčité srsti. Na pár chvílí jsem takto nehybně ležel, dokud se má partnerka nezvedla. Pomalu jsem se vyhrabal na nohy a pozorně jsem se porozhlédl po celé Galliree. První, co mě zaujalo, byla velká červená skvrna v dáli. Přivřel jsem oči a snažil se trochu zaostřit, pak jsem to vzdal a optal se Nar, co to vlastně je. "Louka?" zopakoval jsem po ní. Červená louka? "Ach tak," pověděl jsem osvíceně, když se mi dostalo odpovědi. Vlčí máky jsou pěkné rostlinky. Vsadím se, že to tam bude vážně krásné - obzvláště teď, když jsou rozkvetlé.
Už už jsem chtěl ji chtěl pobídnout, abychom vyrazili na cestu, ale zaujala mě jakási věcička jen tak pohozená ve sněhu. Zvědavě jsem k tomu doklusal a vyhrabal to. Zeptal jsem se Nar, jestli netuší, co by to mohlo být, protože já jsem neměl nejmenší ponětí. Vyhlíželo to ale dost zajímavě. Kdo by něco takového mohl ztratit? Pohledem jsem sklouzl ke zlatému pírku, které se houpalo na krku mé partnerky. "Možná je to ozdoba, jako je ten tvůj náhrdelník," znovu jsem tu zvláštní věc přejel pohledem, " ale nevidím na tom žádný provázek," zamračil jsem se.
Natočil jsem hlavu napravo, když jsem si všiml, jak si mě Nar skenuje pohledem. Po několika chvílích jsem se optal: "Tak co jsi vykoumala?"

Nadzvedl jsem pravé obočí a koutky úst jsem nechal decentně vyjet nahoru. "Záleží na tom, jak moc velký by tvůj přestupek byl," pověděl jsem na oko přísným tónem. "Pokud by byl malý, potrestal bych tě další várkou lechtání a objímání," řekl jsem zcela vážně. "A pokud by byl přestupek příliš velký, lechtáním a tulením bych tě obdaroval dvakrát tak více," po chvilkové odmlce jsem ještě dodal: "a možná bych si ještě ukousl kousek z tvé neodolatelné sladkosti," tentokrát už jsem se pořádnému úsměvu neubránil. Zvedl jsem hlavu a daroval jí dva lehounké polibky na tvář a jeden na čenich.
Ačkoliv jsme si byli nablízku, stále jsem měl pocit, jako bych jí chtěl být ještě bližší. Problém byl v tom, že už to jednoduše více nešlo. Spokojeně jsem nasál její vůni a jakmile si Nar položila bradu na přední nohu, svůj čumák jsem pohodlně zaryl do jejího heboučkého béžového kožíšku a zavřel jsem oči. Cítil jsem se tak nádherně... Nemohl jsem se divit, že ze mě nakonec vypadlo, že bych bez Nar nemohl žít. Měl jsem jí plnou hlavu.
Pff, stala se ze mě měkota... vytkl jsem sám sobě a trochu více se nad tím zamyslel. Když porovnám to, jak jsem byl chladný a to, jak se chovám teď, nejde si nevšimnout toho velkého rozdílu.
Otevřel jsem oči, překulil se na břicho a učinil, co mi Nar řekla. Pořádně jsem se porozhlédl po celé Galliree. Je opravdu různorodá, krásná... A zdá se, že zatím i vcelku neškodná.
Zaujalo mě červeně - možná až rudě - zbarvené pole v dálce. "Co to je, ten červeně zbarvený flek?" optal jsem se své partnerky. Tam jsem nikdy nebyl...
Oklepal jsem se od sněhu, který se na mně stále ještě držel. A hned po tom mě něco udeřilo do očí. Bylo to blyštivé a třpytivé. Leželo to na zemi jen několik metrů přede mnou. Zamračil jsem se a ihned jsem k tomu vykročil. Doklusal jsem k tomu a zvědavě to očichal. Ničím zvláštním to nevonělo. Přední nohou jsem do toho lehounce strčil. Nic se nedělo. Rozhodl jsem se tedy, že to prozkoumám ještě více. Začal jsem sníh, který to obklopoval, hrabat na jednu hromádku. To, co se pod ním ukrývalo, bylo nadmíru zvláštní. "A co je zas tohle?" řekl jsem si spíš sám pro sebe. Krom té stříbrně blyštivé části obsahoval ten záhadný předmět ještě několik jiných věcí. Dvě z nich jsem ihned poznal - bílé a zrzavé pírko. Na opačné straně bylo ale něco, co jsem tak lehce rozpoznat nedokázal. Lehounce jsem to uchopil do zubů, zvedl jsem to a pořádně zatřásl s hlavou, aby se to očistilo od sněhu. Následně jsem to položil na zem a znovu se na to zkoumavě podíval. "Napadá tě, co to může být?"