Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<<< Západní louky

Má srst nezůstala na příliš dlouhý čas suchá. Počasí se totiž stále nehodlalo změnit a mrholení neustupovalo. Mně to ale nevadilo. Vzduch byl čerstvý a to ve mně vzbuzovalo nevídanou dávku energie. Tedy... Až na to, že můj žaludek zel prázdnotou. Už by to chtělo něčím ho zaplnit, pomyslel jsem si a v naději, že něco zahlédnu, jsem se rozhlédl. Ke vší smůle jsem ale nic nenašel. A jako na potvoru se mi do nosu vlily další vlčí pachy. Když jsem si uvědomil, že jich je víc jak dva, ihned jsem věděl, že ani zde dlouho nepobudu. Roztáhl jsem křídla, odrazil se od země a dal se do letu. Tak je totiž cestování mnohem jednodušší...

>>> Ageronský les

Vlčí toulky

Popis:
Jedná se o akci neherní, a až na menší úkoly, které se můžou mihnout v psaní příspěvků (např. úkol, který požaduje určitá slova v postu), žádným způsobem nezasahuje do dění na Galliree.
Úplným základem akce je jakási plocha, která se v jistých směrech může dost podobat nějaké stolní hře s očíslovanými políčky. Není to nic týmového, každý jede sám za sebe.
Jde o to, že každý hráč, který se účastní (jen s jedním charakterem), má možnost házet kostkou, aby pak následně postoupil na okolní políčka.
Počet hodů se odvíjí od toho, jak (a jestli vůbec) hráč splnil postupně se zadávající veřejné úkoly. Ty můžou být jen rychlovkami na jeden den, nebo (pokud je to něco náročnějšího) můžou být zadány i na na několik dnů. Zároveň platí, že s navyšující se obtížností úkolu se zvětšuje i odměna v podobě počtů hodů.
Jistě se ptáte, co je cílem hry? Pokud čekáte, že je jím klasicky nutnost dojít do políčka 'cíl', musím vás zklamat. Smyslem hry je prozkoumávání. Některá políčka by byla totiž jinak zbarvená. To znamená, že na nich lze něco nalézt. Na tajemném políčku můžete najít:
- miniúkoly (ty budou nejhojnější – pomocí nich totiž získáváte body)
- v některých případech dokonce i dáreček, což znamená, že nemusíte dělat naprosto nic a obsah balíčku vám bude darován (pokud ale budete chtít, dáreček si nemusíte nechat pro sebe; celý, a nebo i jen nějakou jeho část můžete dál darovat jinému účastnícímu se hráči)
- bonusový hod (potažmo hody) kostkou
- teleport do jiné části herní plochy
- speciální teleport na libovolné políčko, které si vybírá samotný hráč
Avšak není to tak nevinné, jak se může zdát. Stejně tak totiž můžete narazit i na nějakou nemilou situaci:
- váš vlk uklouzne na zledovatělém povrchu
- nachladí se a dostane rýmu
- schovaný nezbedník ho zbombarduje salvou sněhových koulí
- zabloudí v hustém lese...
To všechno může vaši hru zpomalit, což znamená, že musíte jedno kolo nedobrovolně vynechat. A aby toho nebylo málo, lze přidělování bodů ještě více zpestřit: v náhodně vybraných dnech, které ovšem ani jednomu z hráčů prozrazeny nebudou, se sečtou jeho posty napsané v onen den a i za ně se přidělí nějaké ty bodíky.
Celkově vzato nezáleží jen a pouze na vaší šikovnosti, ale do jisté míry tedy i na tom, jak moc velké štěstí máte.

Veřejné úkoly + miniúkoly: Hledání slov ve větách, kreslení, přesmyčky, požadování určitých slov v postech, hledačky po celé Galliree, básničky, hádanky, křížovky, otázky (týkající se Galli nebo všeobecně vlků), hledání rozdílů mezi dvěma obrázky, osmisměrky, šibenice...

Body: Každé úkoly (veřejné i mini) se bodují jinak – dle jejich složitosti a časové náročnosti. Nasbírané body si nakonec hráči budou moci směnit ve směnárně. Zároveň navrhuji, aby několik vlků, kteří by měli celkové součty bodů nejvyšší, dostalo speciální odměny, které nebudou pro ostatní dostupné.

Trvání: Dle zásoby úkolů – 14 dní minimálně, měsíc pak maximálně.

Pro ochotné pomoci:
- Já, jakožto nepříliš zkušený grafický kreslíř, bych potřebovala někoho schopného, kdo by uměl nakreslit hrací pole.
- Kdyby se našel někdo s časem a chutí pomoci, byla bych jen ráda. Přeci jen, pokud by se přihlásil větší počet vlků, na jednoho člověka by to byla celkem velká zátěž.

<<< Přímořské pláně

Z písčité pláže jsem se pomalu ale jistě dostal k řece, jenž se zde vlévala do moře. Byl jsem tak zamyšlený, že jsem málem zapomněl na svou magii a ze zvyku jsem vodní tok chtěl překonat normálně. Slovem normálně se rozumí vkročení do řeky a následné přeplavání na druhý břeh. Já jsem se ale nemusel ani špetku namočit, neboť jsem měl onen skvělý dar moci létat. Bez jakékoliv námahy jsem si tedy zhmotnil svá netopýří křídla. Jak dlouho už jsem je neměl při sobě? zeptal jsem se sám sebe. Pravdou bylo, že ať jsem se snažil sebevíc, nemohl jsem si vzpomenout. Takovou věcí jsem se ale nehodlal dlouho zaobírat, a tak jsem obě křídla krátce protáhl a následně se s mohutným odrazem dostal do vzduchu. S menší nejistotou jsem trochu zavrávoral, neboť to, že jsem již dlouho nelétal, se na mých schopnostech do jisté míry opravdu odráželo. Po pár sekundách jsem se ale rozpomněl a křídly jsem začal mávat s pevnou jistotou. Rozletěl jsem se tedy kupředu a než by se jeden nadál, s několika máchnutími už jsem byl na druhém břehu. Bezpečně jsem přistál a v duchu se pousmál. Nelétal jsem tak dlouho, že bych málem zapomněl, jak úžasný ten pocit je. Ohlédl jsem se za sebe, jako bych se chtěl ujistit, že mě nikdo neviděl. Naštěstí pro mě tu opravdu nikdo nebyl, a proto jsem v klidu mohl ve své cestě pokračovat dál.
Už už jsem se chystal nechat křídla rozplynout, když tu jsem si vzpomenul, že nemusí sloužit pouze k létání. Momentálně jsem toho neměl moc na práci. Vlastně jsem se chtěl jen svobodně toulat. Tak proč toho nevyužít? Nikam jsem nepospíchal. Chůze pro mě byla ideální rychlost, při které jsem měl možnost se někam posunout a zároveň do křídel vložit nějakou tu energii. Proto jsem neváhal a začal jsem svou životní sílu pomalu přesouvat do křídel, na jejichž koncích blan se pastelově modrou barvou rozzářily malinké znáčky.
Pomalu se mi řeka za zády začala ztrácet a já se dostal na louku. V tomhle ročním období ale už byla většina květin pryč a ani trávě se už moc nechtělo zelenat.
Zničeho nic jsem zastavil. Úplně. Jas na křídlech zhasl, ocas se zhoupl dolu a jediné, co zůstalo hybné, byl můj hrudní koš. Zvedl jsem hlavu a pohlédl do našedlých nebes. Nic jsem neříkal, tiše jsem mlčel. Čekal jsem. Ačkoliv jsem měl možnost to svou magií drobátko popohnat, neudělal jsem to. Byl jsem trpělivý. Chtěl jsem vidět přirozený proces. Chtěl jsem hledět na tu krásu. Chtěl jsem zase obdivovat matku přírodu. Několik notných minut jsem tam jen nečinně stál a s pohledem ukotveným na mračnech jsem vyčkával. Oči jsem měl prázdné, tvář bez výrazu, postoj vyjadřoval klid a trpělivost.
Konečně to přišlo. Na čenich mi nejdříve zabubnovala jedna, dvě kapky. Pak přišlo to, na co jsem čekal. Oblaka ze sebe konečně vypustila celou armádu kapek. Hned jsem ucítil, jak mi srst začala moknout a těžknout. Avšak i přesto jsem pohled neodvracel, pouze jsem přivřel víčka a užíval si ten pocit nespoutanosti a svobody. Nebál jsem se toho, že bych pak nastydl. Od toho jsem tu měl svou vrozenou magii. A proto jsem se nehodlal o nic starat. Prostě jsem tam jen stál a jako bych se nechal tou sprškou vody hladit. Nebránil jsem se tomu, takové hlazení mi bylo nadmíru příjemné.
Deštík po několika minutách trochu zřídl. Jako by mi tím chtěl naznačit, že už se jeho hlazení pomalu ale jistě blíží ke konci. Jako by mi říkal už běž. Nuže dobrá, odpověděl jsem mu a v duchu se pousmál. Složil jsem křídla a pořádně se oklepal. Jakmile jsem ze zbavil přebytečné vody, křídla jsem opět roztáhl a natáhl je tak, aby mi zakrývala hlavu a přední část těla. Myslí jsem se dotkl své magie Vzduchu. Nenásilně jsem ji poprosil, aby mi vytvořila teplý větřík, jenž jsem následně udržoval pod blanami. Teplo mi mou srst pěkně vysušilo a drobátko načechralo. A když už jsem byl hotov, deštík téměř zmizel. Zůstalo tu po něm jen lehounké mrholení a četné louže.
Až budu mít tu čest vlastnit magii Země, vrátím se sem, pomyslel jsem si, navazujíc na myšlenky, jenž byly přerušeny příchodem deště. S myšlenkou na to, že jsem této louce dlužen pár pěkných květinek, jsem se s ní posledním modravým pohledem rozloučil a vydal se znovu na cestu.

>>> Ostružinová louka

<<< Přímořské pláně

Nebylo žádným překvapením, že hned poté, co mi béžová šmouha zmizela kdesi v dálavě, jsem se začínal zamýšlet nad svým rozhodnutím a jeho následky.
Bylo zvláštní opustit někoho blízkého. Již roky jsem něco podobného nezažil, pomyslel jsem si. Ale jak se zdálo, nedělalo mi to příliš velký problém. Samozřejmě, že jsem se o svou partnerku bál, ale když jsem ji nechal za zády a ani jednou jsem se za ní neohlédl, cítil jsem, že se něco mění. A byla to pravda, jistá zajímavá věc se změnila. Byl jsem zase sám. Cítil jsem se sám. Tak se mi to líbilo. Je to ode mě sobecké, ale myslím si, že když jsem o samotě a mám zodpovědnost jen sám za sebe, můj život je mnohem jednodušší. Přirozenější. Zase jako za starých časů. Tak je to správné.
Od smrti všech svých blízkých jsem si slíbil, že se už nikdy na nikoho vázat nebudu. Nareia mě donutila onen slib nedodržet. Nevěděl jsem, jestli se mám radovat nebo smutnit. Aktuálně jsem já sám pořádně nevěděl, co vlastně chci a co ctím. Ale to nevadilo, měl jsem spoustu času se nad tím zamýšlet.
Když mě do nosu praštily dva vlčí pachy, ihned jsem věděl, že se zde příliš dlouho nezdržím. Potřeboval jsem konečně samotu.

>>> Západní louky

<<< Louka vlčích máků

Jen co jsme opustili onu louku, na níž jsme byli pozorně hlídáni, cítil jsem se mnohem lépe. Není nad svobodu, pomyslel jsem si spokojeně. Při představě na smečku a všechny ty povinnosti, které vás svazují, jsem se kysele zašklebil. Nedokázal jsem si totiž představit, že bych do nějaké ještě někdy mohl patřit. Jediná smečka, do níž jsem patřil, byla má rodná. Nebylo tedy divu, že to byla nejspíš má první a zároveň i poslední. Neumím si představit, že bych někdy dostal touhu přidat se k někomu zcela cizímu. Až příliš mnoho neznámých vlků, až příliš mnoho možného nebezpečí, až příliš rychle by se po mně chtěla loajalita, která se u mě - jen tak mimochodem - buduje celé roky, prolétlo mi myslí, zatímco jsme s Nar klusali po písčité ploše.
Pomalé toky myšlenek se od smečky přesunuly k partnerství. Po očku jsem mrkl na Nareiu. Neubránil jsem se pomyslnému povzdechnutí v mé hlavě. Je tohle vůbec pro mě? Chci partnerku? Chci hluboký vztah? napadaly mě otázky jedna za druhou. Ironicky jsem se nad tím musel pousmát. Zvláštní. Ptám se, když už je stejně pozdě.
I když jsem se s tím, že již nenesu zodpovědnost jen za sebe, jakýmsi záhadným způsobem smířil, hlavou mi neustále vrtala jedna neodbytná myšlenka. Nebyla to chyba? Cítil jsem se tím svazován.
Zastavil jsem se a posadil se. Svým ledovým zrakem jsem notnou chvíli klouzal po mořských vlnách. Aniž bych Nar cokoliv vysvětloval, mlčky jsem nečinně přihlížel na tu přírodní krásu. Byl jsem hluboce zamyšlen nad tím, jak nejspíš budou vypadat mé kroky do budoucna. Až po několika desítkách minut jsem konečně promluvil. Avšak pohled jsem stále nechával ukotvený kdesi před sebou. "Vidíš, jak je to moře divoké, své a nespoutané?" Na okamžik jsem se odmlčel a nechal otázku vyznít do šumivého ticha pobřeží. Povzdychl jsem si. "Chci být jako ono," oznámil jsem klidným hlasem. Teprve až teď jsem svůj modrý pohled stočil k Nar. "Nechci, aby sis to brala špatně," varoval jsem ji ještě před tím, než jsem vůbec řekl hlavní část myšlenky: "Mám pocit, že bychom se měli rozdělit." Mluvil jsem s ledovou rozvážností a přesvědčením. Po chvíli jsem se konečně lehce pousmál. "Nechápej to zle, pořád tě miluji," ujistil jsem ji a pokračoval: "Ale myslím, že zase potřebuji okusit život takový, jako byl před tím. Však víš, osamocené toulání, cestování na vlastní pěst, starání se jen o sebe sama... To je to, co mě láká." Vstal jsem a párkrát švihl ocasem. "Věřím, že mi rozumíš. Ty's mi vždycky rozuměla," celou svou levou částí hlavy a krku jsem se o ni opřel a zavřel jsem oči. Zhluboka jsem dýchal a ničím se nenechával vyvést z míry. Když jsem se konečně zase odtáhl, levý zjizvený koutek úst se opět lehce povytáhl nahoru. "Naše cesty se opět zkříží," řekl jsem pokojně a přesvědčeně. "Opatruj se," jemně jsem jí olízl nos. To bylo vše. Tak jsem se s ní rozloučil a znovu se dal na cestu. Jako před časy.

>>> Přímořské pláně

Mockrát děkuji za super akci a doufám, že jsem co nejvíc lidí se svou spešl magií potrápila. :D

Ani trochu se mi nezamlouval ten fakt, že Louka vlčích máků patří nějaké smečce. Ne snad, že bych jim to nepřál či záviděl, ale jednoduše mě trochu mrzelo, že to není volně přístupné místo. Povzdychl jsem si a porozhlédl se. Krom Noxe jsem kdesi v dáli zahlédl dalšího vlka - podle pachu spíše vlčici. Vypadalo to, že nejspíš patří ke smečce. Byl jsem nesvůj, když jsem věděl, že jsme pod neustálým dozorem cizích vlků. Nelíbilo se mi to. Ale až na ten 'malinký detail', že je zde teritorium Zlatavé, se mi tu opravdu líbilo. Dokonce si troufám tvrdit, že nebýt smečky, tuhle louku bych si oblíbil raz dva.
Očividně jsem nebyl sám, komu se to zde zamlouvalo. Když Nar navrhla, abychom ještě chvíli zůstali, ač neochotně, souhlasil jsem. Neměl jsem v plánu jí kazit radost z Makové louky - ostatně, věděl jsem, že se jí zdejší krajina opravdu líbí. A pokud by ji pobyt zde učinil šťastnou, neměl jsem důvod odcházet.
Mohl jsem se snažit sebevíc, ale ani za mák už jsem se nemohl uvolnit. A jak se zdálo, Nar na tom nebyla o moc lépe. I přesto jsem ale na tváři vyloudil nepatrný úsměv. Kdybych mohl, přísahám, že bych zavrněl jako kočka, neboť když se o můj kožíšek na krku Nar otřela, pocítil jsem blaženost. Pokud bychom byli sami, tohle krásné gesto bych přijal se spokojeným úsměvem a rozhodně jí ho opětoval. Teď jsme se ale nacházeli na území smečky. A k tomu jsme navíc byli pozorně hlídáni. Bohužel, v takové situaci jsem neměl nic, jako je vyjadřování citů a nálad, v plánu. Ovšem nemohl jsem jí nijak neodpovědět, a tak jsem lehounce několikrát švihl ocasem.
"Půjdeme," souhlasně jsem přikývl. V duchu jsem děkoval, že konečně odcházíme pryč. Daleko od těch dvou. Daleko od smečky.
Ještě před odchodem jsem na malý okamžik sklonil hlavu. Sbohem, Máková louko, rozloučil jsem se a následně se dal do kroku.

>>> Mušličková pláž

To, že jsme si jen tak vkročili na území cizí smečky, bylo opravdu riskantní. A proto, když se zde objevil Nox, nehodlal jsem onu situaci brát na lehkou váhu. Moc dobře jsem věděl, co by mohlo následovat, kdybychom narazili na špatného vlka v ten nejnevhodnější moment. Slušně jsem tedy pozdravil a sebe i svou partnerku představil. Věcně, ač špetku chladně jsem se omluvil za oněch pár zmačkaných máků. Každopádně zdálo se, že jsme měli štěstí. Vypadalo to, že Nox není žádný horlivý vlastenec, který by měl horkou hlavu.
Nepatrně jsem naklonil jedno ucho a pootočil hlavu, abych viděl na to, co dělá Nar. Až podezřele blízko se ke mně přiblížila; konce našich chlupů se navzájem dotýkaly. Letmo jsem ji zkoumal pohledem a čekal, jestli nenajdu nějaká další vodítka v jejím chování. Pozoroval jsem tlamu, uši, ocas, postoj. Nezpozoroval jsem žádný velký náznak nějaké emoce či pocitu, a tak jsem usoudil, že tak učinila nejspíše proto, aby měla větší pocit bezpečí. Ačkoliv jsem na to navenek téměř nijak nereagoval, v duchu jsem se usmál. Líbilo se mi, když mi takovým gestem naznačila, že ve mě vidí oporu a jistotu. I když to tak nemuselo vypadat, takových maličkostí a detailů jsem si cenil.
Nox úsečně přijal omluvu, sdělil nám, že Suerte rozhodně není členem jejich smečky a že se jim zde žádní cizinci většinou jen tak nepotulují. Povšiml jsem si poklesu Nareiiny hlavy, když ona slova vyslovil. Nijak jsem na to nereagoval, nedal jsem znát žádné pocity. Byl jsem až příliš otupělý a ošlehaný samotářským a chladným životem na to, aby ve mně jeho slova vyvolala nějaké výčitky svědomí či pocit nejistoty.
Slova se ujala Nar, která poděkovala za informace. Mlčel jsem, nechal jsem to na ní. A i když se na mě usmála, ono gesto jsem jí nemohl opětovat. Úsměv je pro mě náznakem spokojenosti, radosti a uvolněnosti. Dokud tu byl Nox, neměl jsem v plánu se usmívat. Ačkoliv nám bylo naznačeno, že zde ještě můžeme chvilku pobýt, nemohl jsem se uvolnit a tím pádem se ani usmát.
Pokývl jsem hnědému vlkovi na náznak rozloučení. Chladnýma modrýma očima jsem ho dlouze pozoroval, až jsem ho ztratil z dohledu. Až o pár okamžiků později jsem si uvědomil, že je to Nar, kdo mi brání ve výhledu. Jak se sem stihla tak rychle dostat? prolétlo mi hlavou. Ještě před chvílí totiž stála těsně po mém boku.
Upřímně jsem pohlédl do stříbrných oček a ještě na chvíli si tvář udržel bez výrazu. Stále jsem mlčel, několikrát jsem mrkl a trochu pozvedl hlavu, abych si udělal výhled do dáli. Nikdo tu poblíž nebyl. Modrým pohledem jsem se opět vrátil k Nar. Tentokrát však téměř všechna tvrdost opadla a výraz se zjemnil. Poslechl jsem si její otázku a hluboce jsem se nadechl. "Když už máme možnost, mohli bychom zde ještě chvíli pobýt..." Věděl jsem, že se jí tu líbí. A pokud nám bylo ještě na několik málo okamžiků povoleno zde zůstat, neviděl jsem jinou možnost než tak učinit.
Každopádně byl jsem si jistý, že ať už bych se snažil sebevíc, nebudu tak uvolněný jako předtím, než nás zde objevil Nox. Avšak nehodlal jsem své polovičce kazit náladu či požitek z Mákové louky, a tak jsem koutky úst lehoučce povytáhl nahoru a ocasem líně zamával, abych jí ukázal, že je mi tu s ní dobře.

Také mockrát děkuji za bezva akci a všem gratuluji. :) Jednu hvězdičku bych poprosila do síly, druhou do vytrvalosti. Díky.

Stále jsem netušil, jak jen je možné, že ji tak moc miluji. Nechápal jsem to. A myslím, že jsem to pochopit ani nepotřeboval. Láska byla zkrátka nevyzpytatelná věc, kterou nešlo nijak ovlivnit. Se svou minulostí jsem ani nepředpokládal, ba ani nesnil o tom, že bych někdy mohl najít vlčici, jako je Nareia. Jenže ona tu teď opravdu byla. Stála tu přede mnou, vydechovala mi teplý vzdoušek do tváře a mluvila na mě. Ačkoli řekla pouhá dvě slova, pro mé uši to byla ta nejslastnější hudba, jakou jsem mohl poslouchat. Nesmírně mě hřálo u srdce, když jsem věděl, že jsou naše city vzájemné. Nyní jsem si svět bez své drahé Nar nedokázal představit. Nešlo to. A ani jsem to nechtěl. Toužil jsem ji mít neustále po boku. Chtěl jsem být v její přítomnosti. Chtěl jsem se jí oddat celým svým tělem i duší. Byl jsem si nesmírně jistý tím, že kdybych musel, dal bych život svůj za ten její. Ani na malý okamžik bych neváhal. Tak moc jsem ji miloval...
Konečně přišel ten okamžik, kdy jsme se odvážili vkročit na onu tolik vytouženou louku. Moc dobře jsme věděli, co nám hrozí. Avšak touha aspoň na chvíli vkročit mezi tu záplavu rudých květů byla příliš silná. Riskovat v mé povaze rozhodně nebylo, ale když jsem viděl, jak moc se Nar těšila, nemohl jsem odmítnout. Nechtěl jsem ji vidět smutnou či sklíčenou, a tak jsem nakonec souhlasil.
Snažil jsem se uvolnit, přestat se tolik strachovat a aspoň na maličký okamžik se stát optimistou. Bohužel (nebo snad bohudík?) se mi to příliš nedařilo. Až nečekaný nájezd ze strany mé partnerky mě položil na zem. Ještě před chvílí jsem se tvářil ustaraně a cítil se celý nesvůj, ale jakmile jsem se ocitl pod palbou veselého olizování mého obličeje, nemohl jsem se udržet. Začal jsem se vesele smát. Byl to smích hlasitý, upřímný, pocházející od samé hloubi srdce. Už se ani nepamatuji, kdy jsem se takto smál.
Když mě Nar přestala olizovat a bezstarostně se svalila k mému boku, konečně jsem se mohl nadechnout. Přísahám, že jsem se smál tak moc, až mě rozbolelo břicho. Hrudník se mi divoce zvedal nahoru a dolů. Jakmile jsem konečně popadl dech, naše téma se opět stočilo ke studené realitě. Dovolil jsem si špetku zapřemýšlet o budoucnosti a položit Nareie vážnou otázku. Než mi však stačila odpovědět, do nosu nás udeřil pach vlka. Rychlostí blesku jsem vyskočil na nohy, napnul všechno svalstvo, které šlo, a obezřetně se začal rozhlížet. Netrvalo dlouho a spatřil jsem hnědého vlka, který si to kráčel přímo k nám. Problémy přicházejí, sykl jsem podrážděně.
Vlk nás pozdravil, představil se a velmi stručně a razantně nás obeznámil se situací. Po očku jsem mrkl na Nar. Zdálo se, že se cítí nejistě. "Buď zdráv. Mé jméno je Falion a toto je má partnerka Nareia," slušně jsem pozdravil s kamennou tváří, na níž již nebyla sebemenší stopa po nedávném bezstarostném úsměvu. Avšak Nar se po chvilce zdrženlivého mlčení ozvala a s úsměvem na tváři se omluvila s tím, že nám to vypadlo. Ach ty zbraně vlčic... pobaveně jsem se v duchu pousmál, avšak navenek jsem stále neukazoval žádné emoce. Pokývl jsem na její slova. "Pi pohledu na ono rostlinstvo nás přepadla... Jistá slabá chvilka," dodal jsem ke slovům své partnerky. Zajímalo by mě, kolik toho Nox z našich rozjařených chvilek viděl... poznamenal jsem. Bylo mi nepříjemné, když jsem si představil, že mě a Nar někdo... Šmíruje. Avšak moc dobře jsem věděl, že jsme si o to naším příchodem sem řekli sami. Neměl jsem tedy sebemenší důvod cokoli Noxovi vyčítat. Přeci jen to on je členem smečky a my jsme vetřelci. "Přijmi, prosím, naši omluvu za vše, co jsme zde nedopatřením způsobili," pověděl jsem zcela upřímně. "Avšak nepřišli jsme sem bezdůvodně..." mrkl jsem směrem k Nar. "Hledáme zde jistého vlka, jehož jméno zní Suerte," oznámil jsem mu, abych blíže upřesnil, oč se jedná. V duchu jsem zadoufal, že Nox nepatří mezi ty výbušné typy vlků...

<<< Středozemní pláň

Nar potvrdila, že oba máme na mysli jednu a tu samou vlčici. Čekal jsem, jestli k tomu ještě něco nedodá. Když mi přiblížila okamžik, kdy jsem se s Trix prvně setkal, pokývl jsem. Znenadání se ke mně Nar přiklonila a olízla mi nos. Ach... Jak já tohle miluju... rozplýval jsem se nad tím. Nevím, jak jen to bylo možné, ale když jsem trávil svůj volný čas s ní, cítil jsem... Teplo. Rodinu. Lásku. Bezpochyby jsem byl zamilovaný.
Nepřítomně jsem pokývl hlavou, ačkoliv jsem jaksi ani netušil, co že to Nar vlastně dodala. "Hm," bylo to jediné, co se z mých úst vydralo. Na tváři jsem měl spokojený úsměv, pohledem jsem zaplul k jejím stříbrným očím. Byl jsem zasněný. Tohle je ta vlčice, se kterou chci strávit celý svůj život, pomyslel jsem rozhodnutě a udělal další malý krůček ke své partnerce, jako by mi nestačilo, že už tak jsme stáli dost blízko sebe. Tohle je ta vlčice, které jako jediné na světě věřím, přiznal jsem si další fakt a hlavu mírně sklonil. Tohle je ta vlčice, kterou miluju, hluboce jsem vydechl teplý vzdoušek směrem k její tváři. Mezera mezi námi byla jen pár centimetrů velká. Na malý okamžik jsem nic nedělal. Jednoduše jsem se zastavil a nechal v atmosféře proudit to napětí, tu jiskru, ten chtíč. Cítil jsem, jak se mi zrychluje bití srdce, tep i dýchání. Uvědomoval jsem si, že už nejsem takový, jako jsem býval dřív. Teď mám někoho blízkého. Někoho, na kom mi záleží, koho miluju. Je to moje radost a štěstí, zároveň ale i slabina, problesklo mi v hlavě. Věděl jsem, že se můj pohled i přístup ke světu změnil. Už jsem nebyl sám. Už nenesu odpovědnost jen sám za sebe, už nejsem nedotknutelný, ozval se otravný hlas, který mě chtěl přesvědčit o tom, že přátele a rodinu nepotřebuji. Opět jsem hluboce vydechl. Ale k čertu s tím! pomyslel jsem si, aspoň pro jednou nehledíc na to, že onen hlas má bohužel opět pravdu. Přivřel jsem víčka a nejněžněji, jak jen jsem mohl, jsem Nareie olízl nos. Byl to jemný dlouhý polibek plný vzrušenosti a lásky. Otevřel jsem oči a maličko se pousmál. Pohledem jsem se utápěl kdesi v odlesku stříbrných očí, jenž mě tolik přitahovaly. "Miluju tě," pošeptal jsem a dlouze nasál ten slastný pach její srsti. Ačkoliv jsem ta dvě slovíčka již několikrát řekl, nemohl jsem se zbavit pocitu, že pokaždé, když je vyřknu, jako by to bylo prvně.
Neochotně jsem hlavu vzdálil od své partnerky a s jistým očekáváním v očích jsem vyčkával, jak na to zareaguje. Lhal bych sám sobě, kdybych tvrdil, že jsem nebyl vzrušený. Jediné, v co jsem doufal, bylo to, že i ona se v takových chvílích cítí stejně jako já.
Můj plán byl schválen, a tak už nám nic v cestě nestálo. Pohlédl jsem na to rudé pole, jenž bylo poseto vlčími máky a v duchu se modlil, aby se tam neodehrálo nic špatného. To bylo totiž to poslední, co jsem si pro tento okamžik mohl přát.
Učinili jsme jen pár kroků a náhle jsem se ocitli v záplavě červených květů. Polkl jsem. Nemohl jsem říci, že mě to nezaujalo. To rozhodně ne. Tahle louka se mi zdála být okouzlující, ale já byl realista. Přes tu vší krásu a kouzelnost jsem stále nemohl odehnat tu zlou myšlenku, že v cuku letu se zde může objevit smečka, jenž toto teritorium obývá, a nechtěné návštěvníky ztrestá. Celkem mě to i štvalo, poněvadž jsme sem přišli, abychom se pokochali tou krásou a třeba zde i chvilku relaxovali. Přemítal jsem o tom, co všechno by se mohlo stát. Byl jsem napjatý, připravený kdykoliv stoupnout před svou partnerku a chránit ji. Nemohl jsem se uvolnit.
Pak ale Nareia doslova přilétla jako blesk z čistého nebe a efektivně mě přišpendlila k zemi. "Uh," vydal jsem ze sebe těžké vydechnutí, když jsem dopadl zády na zem a v mém hrudním koši to podivně zadunělo.
Neubránil jsem se smíchu. Nešlo to. Považte sami, má drahá polovička si mě pěkně ulovila a se zvonivým smíchem mi začala olizovat celou tvář. Byl jsem šťastný a veselý... Tak proč bych se neměl smát? Žádný pádný důvod jsem nenalézal, a tak jsem se smál z plných plic jen co mi dech stačil.
Když se Nar rozhodla mě přestat olizovat, svalila se na zem a přitiskla se ke mě, cítil jsem se o něco uvolněněji. Sic jsem netvrdil, že jsem nezůstal ve střehu, ale svalstvo jsem povolil a přeci jen jsem začal uvažovat o relaxaci. "Pane jo, ty's mě ale pěkně zřídila," pověděl jsem udýchaně a stále nechával koutky úst povytažené. Přiznám se, že už ani nepamatuji, kdy jsem se posledně takhle od srdce smál, až mě břicho bolelo.
"To ano," souhlasil jsem. Opravdu to tu mělo něco do sebe. Její další slova mě ale opět vrhla zpět do studených vod reality. "To nevím," pověděl jsem a nechal úsměv trochu povadnout. "Nedivil bych se, kdyby nás tu někdo přistihl, ale upřímně doufám, že se tak nestane," řekl jsem už o něco vážněji.
Nasál jsem tu vůni, která se zde rozlévala, a protáhle jsem vydechl. "Dokážeš si představit, že bychom se jednou stali také členy smečky?" otázal jsem se, hledíc na oblohu. Byla špetku smutná a zachmuřená, ale to mi momentálně starost nedělalo.

:DD My víme. ^^

Ať jsem se snažil sebevíc, opravdu jsem si na žádnou Trix nebo žádného Trixe nevzpomínal. Nedalo mi to a já se musel zeptat, kdo že to vlastně je. Když mi Nar odpověděla, už mi to bylo jasné. "Ta Bellatrix s takovým nažloutlým kožichem?" znovu jsem se přeptal, jestli oba určitě myslíme na tu stejnou vlčici. Takže Trix je zkratka pro Bellatrix... Hm, to jsem se dozvěděl zase nějakou tu novinku.
Oba jsme se na tu rudou louku dost těšili. Byl to dost zajímavý cíl naší cesty. Další neobvyklé území v Galliree. A když k němu dorazíme, zjistíme, že patří smečce. Škoda. Tak nějak to pokazilo tu kouzelnou atmosféru. Oba jsme se tam chtěli podívat, projít se tam a pokochat se tou červení, která se tam všude rozlévá.
Bylo to tak, že buď se s tím prostě smíříme a odejdeme nebo se tam podíváme a zariskujeme. Zamrkal jsem na Nar, která teď nejspíš nad něčím dumala. Pak jsme prohodili pár slov a vyměnili jsme si názory. Když jsem jí prozradil svůj plán, vypadalo to, že se jí líbil. Ihned se zvedla a s o dost veselejším výrazem vykročila vpřed. Lehce jsem se usmál, zavrtěl ocasem a také se dal do kroku.

>>> Louka vlčích máků

Jakmile se mi do nosu vlil onen silný a nezaměnitelný pach smečky, ihned jsem zpomalil. Nepamatuju se, že by Nar o nějaké mluvila... prolétlo mi hlavou a já se ihned a na rovinu zeptal, jak to vlastně doopravdy je. Nareia mi odpověděla špetku nejistě. "Počkej, kdo je Trix?" optal jsem se nechápavě. Buď jsem toho vlka neznal, nebo jsem na něj zapomenul, ale to jméno mi opravdu nic neříkalo.
Když se Nar sama přesvědčila, že rudá louka patří smečce, zdálo se, jako by zesmutněla. Její stříbrná očka se zaleskla. Nemohl jsem si toho nevšimnout. Slzy mé partnerky jsou to poslední, co bych chtěl vidět. Neměl jsem rád, když jsem viděl Nar smutnou a z něčeho zklamanou. Možná by to na malou, maličkatou chvíli nevadilo. Třeba by si nás nikdo nevšiml... přemítal jsem v duchu, když se má drahá polovička opět ozvala. Zvláštní, jak se můj pohled na svět tak rapidně změnil, když jsem získal někoho tak blízkého. A nebylo to jen to, dokonce i mé jednání a uvažování je jiné než předtím. Dříve bych se tomu místu jistojistě vyhnul. Jednoduše by mi to nestálo zato. Proč bych zbytečně riskoval a dráždil hada bosou packou? Jenže teď... To by lo jiné. Už jsem nemohl - a ani nechtěl - myslet jen sám za sebe. Společně jsme sem vážili dlouhou cestu a to, co nás teď zastavilo, byla smečka. Musíme se tam podívat. Aspoň na pár okamžiků. Pohlédl jsem na Nar. Ačkoliv nabídla, že bychom se tam aspoň na kratičký okamžik mohli podívat, a usmívala se při tom, neuniklo mi, jakým způsobem to řekla. Vycítil jsem, že si touhle situací nejspíš není moc jistá. Zřejmě se zabývala stejnou otázkou jako já. Opravdu nám to stojí zato? "Máš pravdu," přitakal jsem na její myšlenku o tom, že si to zasloužíme. Její další slova mi vnukla nápad. Šibalsky jsem se na svou partnerku usmál. Zeptala se na můj názor a já jí ho pověděl: "Mám nápad. Kdyby nás přistihli a hrozilo by jakékoliv nebezpečí, musíme se tvářit, že jsme tu kvůli jinému vlkovi. Pamatuješ si, jak jsi mi povídala o svém příteli, se kterým bys chtěla mluvit? Jmenuje se, tuším, Suerte, či tak nějak... Jednoduše se těm vlkům omluvíme a sdělíme jim, že jsme prostě jen někoho hledali... Co ty na to?"

<<< Řeka Midiam

Nazelenalý vodní tok jsme taktéž překonali zcela bezpečně a bez úrazu. Mlsně jsem si olízl tlamu, když jsem si vzpomenul, jak mě ona voda osvěžila. Ještě trochu poprchávalo, takže nehrozilo, že by se naše kožichy vysušily úplně do sucha. Déšť nebyl nijak extrémně velký, spíš to připomínalo mrholení.
Dostali jsme se na Středozemní pláň. Tahle krajinka vypadala tak trochu jako poušť, ve které přežívá jen přizpůsobivé a nenáročné zvěrstvo a rostlinstvo. Oči jsem stočil k Nar. Pohled na ni mi na tváři vykouzlil úsměv. Párkrát jsem zavrtěl ocasem, pak už jsem pokračoval dál v cestě za Loukou vlčích máků.
Když už jsme se k ní blížili, cítil jsem, že se opravdu těším. Zároveň k nám ale zavál hodně silný pach. Nebyla to ale vůně jednoho či dvou vlků. Byla to rovnou celá smečka. Zamračil jsem se a krok zvolnil do toho nejpomalejšího tempa. Zamrkal jsem na Nar a optal se jí: "Louka vlčích máků patří nějaké smečce?"