Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Rytmicky jsem oddechoval a dumal nad vším možným, jen ne nad Nareiou. Ačkoli jsem se nechtěl k tomu tématu vracet, bylo to to poslední, o čem jsem dnes ještě nepřemýšlel. Vztahy s vlčicemi jsou tááák složité, zabručel jsem si v duchu. Jen aby bylo jasno, nebyla to narážka směrem k opačnému pohlaví, to vůbec ne. Jen... Mi prostě připadalo, jako by každé pohlaví pocházelo z jiného světa. A přesto někteří dokážou být dlouhá léta spolu. Zajímavé. Zamyslel jsem se nad tím, jak asi bude vypadat naše příští setkání. Nebude na mě naštvaná? Bude mě mít vůbec ještě ráda? Doufal jsem, že ano, protože já ji rád opravdu měl. Byla v podstatě jediný vlk, s kterým jsem zůstal nejdéle od té doby, co se toulám světem sám.
Černobílý se zvedl a rozhodl se, že i on si dá pár loků vody. Sledoval jsem ho a natočil jeho směrem obě uši. Krátce poté, co se osvěžil, promluvil. Zvedl jsem hlavu abych naznačil, že jsem v pozoru a vnímám. Zeptal se mě, jestli jsme se už viděli. Krátce jsem pokývl. "Ano. Tuším, že krom tebe tam byl Coffin a... Eh, no další hnědý vlk," pokrčil jsem rameny, neboť se mi tehdy nepředstavil.
Vzpomínal jsem, jak už mě předtím černobílý kožich se zeleným žilkováním zaujal. Zároveň jsem si vybavil, že zde s Coffinem měli nějaký spor...

//Omluva za krátkost, dneska mi nějak není do psaní. :/

"Dobrý výběr," pokývl jsem na souhlas a opět se špetku pousmál. Vlk na mě působil dojmem, jako by mu bylo všechno ukradené, nic ho netrápilo a okolní svět jako by ho netížil. Nevěděl jsem, co je na tom pravdy, ale minimálně v mé přítomnosti se tak choval.
Hlavu opět položil na zem, jako by měl stále zájem ony ovečky počítat. Já jsem mu v tom rozhodně nehodlal bránit či zavážet, a tak jsem jednoduše odpověděl na jeho otázku, jenž se týkala mého jména. Černobílý ji přijal beze slov. Byli jsme si kvit. On nechtěl znám mé jméno, já zas nepotřeboval to jeho. Chvíli jsem nečinně stál a dumal, jestli se mám pokusit nějakým způsobem rozvinout konverzaci, ale jak jsem se znal, byl by to marný pokus. A právě proto jsem se zvedl, oklepal se a nezaujatě oznámil: "Kdyby něco, budu hned vedle." Líným krokem jsem došel k řece a opět si dal pár svěžích doušků. Následně jsem se otočil a pohodlně došel až k místu, kde jsem nedávno odpočíval. Sesunul jsem se k zemi, natáhl si nohy a hlavu si pomalu položil na přední. Normálně bych nejspíš minimálně pohledem zkoumal okolí, ale hustá mlha mi v tom opět nepříčetně bránila. Zvědavě jsem zvedl oči k nebi. To se stále tvářilo tak nějak bledě. Jako by nebylo moc nadšené z toho, že je podzim. A o slunci vůbec nemluvě - to, jak se zdálo, se před vlky úplně schovávalo, a tak celý den vypadal pochmurně. To mě přivedlo k otázce, kdy asi nastane zima. Mé nejoblíbenější roční období totiž většinou uběhne velmi rychle a já se pak nestačím divit, že rybníky rozmrzají a sníh nekompromisně taje. Avšak vše má svůj čas a jak se říká, trpělivost růže přináší. Nezbývalo mi tedy nic jiného než čekat.
Myšlenkami jsem se opět vrátil k Životu. Neustále mi to vrtalo hlavou. Jaký asi je? Co chce za své služby? Co vlastně nabízí? Možná bych ho i já požádal o nějaké odznáčky... Představil jsem si, jak bych asi vypadal, kdybych si na své přirozené srsti nechal něco předělat. Ačkoliv jsem si představil nespočet variant, jedno bylo jisté. Nechtěl bych nic výrazného, co by vzbuzovalo příliš mnoho pozornosti. Pohled jsem natočil k Černobílému a znovu se zamyslel nad jeho historkou.

//Jak na to koukám, za chvíli nebudeme mít o čem psát. :D

Jak se zdálo, vlkovi se moc ze země zvedat nechtělo. Mně to sice mohlo být jedno, ale to si byl tak jistý, že na něho nezaútočím, že se neobtěžoval vstát? Možná mu to je prostě jedno. Třeba to je obyčejný hazardér... do jeho povahy mi zatím nic nebylo. Avšak moc dobře jsem si všiml, že minimálně pravé ucho má celkem značně poškozené. Tak jako já. Boj mu tedy nemohl být ničím cizím či neznámým.
V momentě, kdy jsem mu objasnil, na co jsem se původně ptal, vlk se rozpovídal. Mně by v podstatě stačila jeho první věta. To byla odpověď na mou otázku. Nepotřeboval jsem příliš mnoho detailů, ale když s tím sám začal, proč si to neposlechnout, že. Konec konců, jeden nikdy neví, co nového se může dozvědět.
Z jeho popisu jsem pobral to, že jeho matka byla bílá, otec černý a má dva sourozence. On měl být tím prostředníkem, který schytal obě barvy. Ačkoliv to vlk říkal celkem přesvědčivě, moc se mi tomu nechtělo věřit. Za svůj život jsem potkal spoustu černobílých vlků, ale žádný z nich, který to měl přirozeně od přírody, neměl tak zajímavou kresbu srsti. Na tomto vlkovi téměř pravidelně zasahovala bílá do černé a černá do bílé. Na centimetr přesně byl rozpůlen. Na tváři se mi objevil pochybný výraz. Jeho historce se mi nechtělo příliš věřit. Byl jsem z toho trochu na vážkách.
Další věc, která mě zaujala, byl výběr slov, jenž použil. Konkrétněji jen jedno. "Slovo 'osobnost' jsi použil záměrně?" zeptal jsem se a na tváři jsem nechal usadit špetku tázavý pohled. Bavili jsme se zatím jen o srsti. To ona byla rozpůlená. Zajímavé... pomyslel jsem si, uvažujíc, co tím vlk asi naznačuje.
Zelená barva, která na něm byla žilkovitě rozesetá, byl prý mech. V duchu jsem se nad tím zadumal. Byl jsem od něho příliš daleko, a ani mlha mi příliš neulehčovala zkoumání jeho kožichu, a tak jsem nemohl posoudit, zda to vypadá opravdu mechovitě. Avšak ze svých dosavadních poznatků o přírodě jsem věděl, že každá rostlina potřebuje pro svůj růst pevnou půdu, kámen nebo jinou rostlinu. A i když patří mech mezi houževnaté rostlinstvo, vlčí srst nebylo zrovna něco, na čem by se mu dobře rostlo. Další velmi nepravděpodobná věc. A že by vlk soucítil s přírodou? V prvních sekundách mě jeho slova v duchu nadchla. Že by? Opravdu existuje někdo, kdo je mi v tomhle podobný? V následujících chvílích jsem ale své rozrušení umírnil. Zatím to totiž moc nevypadalo, že je Černobílý milovník přírody. Milovník spánku? To ano... Ale příroda? No, zatím jsem to nemohl blíže posoudit. Nezbývalo mi nic jiného než čekat, jestli pravdivost svých slov prokáže.
Cizinec konečně zvedl hlavu a znovu si mě celého prohlédl. Zeptal se, jestli mám jméno. Pronikavýma očima jsem se podíval do těch jeho. "Mám jméno," odpověděl jsem nepříliš sdílně a povytáhl levý koutek úst. Doufal jsem, že to nebude brát jako provokaci, neboť to provokací opravdu být nemělo. Pouze jsem mu odpověděl na jeho otázku, která se na bližší okolnosti neptala...

Přiblížil jsem se špetku blíž, abych si ho trochu víc prohlédl. Zjistil jsem, že kromě bílé a černé barvy se na něm občas mihne i něco zeleného. To jsou mi věci... pomyslel jsem si, uvažujíc nad tím, kde k takovým zvláštnostem asi přišel. Že by ta nechvalně proslulá Smrt? Nebo možná Život? Je pravda, že tu starou skřehotavku jsem už jednou do Zříceniny byl navštívit, ale moc sdílná tedy nebyla. Věděl jsem jen, že si u ní vlci mohou pořídit novou magii a vylepšit si ty stávající, ale barvení srsti? Kdoví? Třeba to má na starost Život.
Když jsem tak o tom přemýšlel, celkem by mě zajímalo, jaký asi je. Za celou tu dobu, kdy jsem se po potuloval po Galliree, jsem si na něj téměř nevzpomenul. Teď, když nemám žádné plány, možná bych se k němu mohl stavit, napadlo mě. Měl jsem přeci hromadu volného času, tak proč ho nevyužít? Krom toho mě nenapadalo nic jiného, co by znělo lépe než návštěva Života.
Při pohledu na jeho ozdobu, kterou měl na krku, jsem si vzpomenul na Nareiu a její zlaté pírko. Avšak lhal bych, kdybych řekl, že se mi postesklo. Možná to mohlo znít necitlivě, ale opravdu tak tomu bylo. Spíš jsem se zamyslel nad tím, co teď asi dělá...
Nicméně ozdoba, jenž se třpytila zlatavě modrými barvami, mi nesmírně připomínala nějaké malé ptačí vajíčko. Netušil jsem, jestli má i nějakou jinou funkci než jsem blýskání se. Každopádně prozatím to vypadalo vcelku neškodně.
Nebylo těžké poznat, že se vlk teprve před několika málo chvílemi probudil. Působil na mě rozespale a dokonce se ani nezmohl na opětovný pozdrav. V duchu jsem nad tím pokrčil rameny, nejspíš po něm chci moc. Velmi úsečně jsem se zeptal na jeho barvu srsti, ale má otázka byla nejspíš špatně pochopena. Nevím, jestli jeho odpověď byla taková, jaká byla, jen proto, že mě špatně pochopil, nebo si ze mě vlk dělal srandu. Každopádně mi přišla celkem úsměvná, a tak jsem se aspoň v duchu pousmál. No, smysl pro humor má dobrý... "No já si myslím. Na mrtvolu se tváříš moc živě," podotkl jsem, aby jeho odpověď jen nevyzněla do hrobového ticha. "Můj dotaz se ale původně týkal tvého kožichu," upřesnil jsem, abychom si konečně správně rozuměli.

Nebyl jsem zrovna dvakrát nadšený z té mlhy, která se tu všude rozprostírala. Měl jsem díky ní mnohem horší přehled o svém okolí.
Avšak odhodlal jsem se ulehnout na kamenitém břehu a na chvíli si odpočinout. Váhal jsem, jestli se s vlkem pustit do řeči, ale když jsem viděl, jak se tam tak bezstarostně povaluje, docela dobře jsem si dokázal představit jeho charakter. První slovo, které mě při pohledu na jeho povalování se napadlo, bylo flegmatik. Nevím, možná jsem se mýlil, ale moc dobře jsem věděl, že on si je mé přítomnosti vědom. A vůbec nic to s ním nedělá. Maximálně se přetočil na bok, aby na mě možná lépe viděl.
Na malý moment jsem si s ním přestal dělat starosti, jen jsem jeho směrem pořádně vytočil jedno ucho, abych aspoň částečně věděl, jestli se náhodou nepřesunuje. Svým modravým pohledem jsem spočinul na hladině řeky Midiam. Zkoumal jsem její tok. Byl špetku zelenější, než řeky většinou mívají, ale co jsem stihl postřehnout, když jsem z ní pil, zdálo se, že na kvalitu vody to nemělo žádný vliv. Krom toho jsem měl pocit, že jsem se s ní už někdy dávno setkal. Ať jsem ale doloval v paměti jakkoli hluboko, za boha jsem si nemohl vzpomenout, kdy to bylo. Nakonec jsem to tedy nechal plavat.
Má pozornost se opět přesunula k černobílému vlkovi. Nepřiběhl sem a nezačal se kamarádíčkovat... zkonstatoval jsem, možná s ním přeci jen bude nějaká rozumná řeč.
Pomalu jsem vstal a jistým krokem jsem se k němu přiblížil. Nechal jsem si odstup dobrých sedm metrů kdyby náhodou... Vlk v dnešní době nikdy neví, do čeho jde.
"Zdravím," řekl jsem jaksi neutrálně - ani mile, ani zle. Čumákem jsem pokývl tak nějak na celého vlka. "Od narození?" zeptal jsem se, aniž bych se to snažil upřesnit. Bylo mi jasné, že vlk s tak neobvyklým zbarvením musí při každém seznamování odpovídat na jednu a tu samou otázku dokola a dokola. Jak odpoví zrovna mně, to bylo na něm. Každopádně už jen kvůli tomu, že jsem nevěděl co dalšího říct, mlčky jsem čekal, co z něho vypadne.

<<<Vyhlídka

//Tak jsem tu na ty tři posty denně, ale jak tak koukám na povahy našich vlků, silně pochybuji o tom, že to bude nějaká záživná hra. :D

Střídavě jsem měnil tempa rychlostí mého letu. Jednou jsem letěl energicky, svižně a možná i agresivně. Přeci jen, co jsem si z minulého lovu zajíců pamatoval, jejich vyčůraná technika kličkování byla proti mému umu letu vcelku účinná, a proto občas nebylo na škodu mé ability ve vzduchu trochu procvičit a možná i zlepšit.
Naopak po takových energicky náročných pasážích jsem musel tempo viditelně zlehčit, a tak jsem nechával křídla jednoduše roztažená, plachtil jsem a nechával se unášet vzdušnými proudy.
Vítr mě dovál až k řece Midiam. Viděl jsem to jako příležitost, kdy si budu moct umýt tlamu od krve a možná se tak nějak vlastně vykoupat celý.
Přistál jsem na jednom z říčních břehů a už automaticky se rozhlédl. Nasál jsem pach okolí a zkoumal, zda se tu nachází ještě někdo. Ke vší smůle jsem zjistil, že minimálně jeden vlk je někde opravdu blízko. Avšak zrádná mlha mi nechtěla prozradit, kde přesně onen cizinec je. Neměl jsem tedy na výběr, musel jsem to prozkoumat blíže, abych věděl, s kým mám tu čest. Nechal jsem se vést nosem, který mě neomylně opravdu zavedl k onomu vlkovi. První, co mě na něm zaujalo, byla jeho barva srsti. Přeci jen, jen tak se nestává, že narazíte na vlka, který by měl rozpůlený kožich na dvě části a ještě k tomu tak kontrastními barvami. Avšak když jsem si ho krátce prohlédl a otypoval si ho, přestal mě zajímat, neboť nebyl důvodem mého pobytu na zdejším území.
Udělal jsem pár kroků zpět a nasměřoval si to k vodě. Schválně jsem se o pár metrů vrátil zpátky, abych na neznámého vlka viděl i když budu třeba pít. S klidem jsem tedy sklonil hlavu a dal si pár pořádných doušků již celkem studené vody. Následně jsem do řeky vkročil do dobré půlky těla a pomocí magie Vzduchu jsem si pod vodou uměle vytvořil bublinky, které ovšem neměly být žádným obyčejným jevem, který by byl pěkný jen na pohled. Vzduch byl doslova horký, a tak mi aspoň na chvíli jinak studenou vodu ohřál. Co si budeme nalhávat, teplo už se z Gallirei dávno vytratilo a podzim byl právě v plném proudu. Jen hlupák by nevyužil schopností, které má, a dobrovolně by se nachladil.
Po krátké koupeli jsem vylezl zpět na břeh a na pomoc si opět přivolal teplý vzduch, který mi pohodlně vysušil mokrou srst. Naposledy jsem se oklepal.
Chvíli jsem tam jen tak stál a dumal nad tím, co mám dělat dál. Najednou jako bych neměl žádné cíle. Nareiu jsem nechal kdesi v dáli, druhou návštěvu Sněžných hor mám také za sebou a můj dluh v podobě dvou zajíců jsem již Indil splatil. Co dál? Koutkem oka jsem zabloudil k neznámému vlkovi. Nebyl jsem zrovna typ, který by měl potřebu hned se všemi kamarádíčkovat, ale už jsem neměl nic v plánu a stejnak jsem si potřeboval aspoň na chvíli odpočinout po tak náročném letu.
Původní nápad, že bych se s ním dal do řeči, jsem ale po pár vteřinách zavrhl. Namísto toho jsem si pohodlně ulehl kousek od řeky a prázdným pohledem jsem zkoumal vodní hladinu.

<<< V. Galtavar

Cvalem jsem se přesouval z Galtavaru směrem na jih a neustále jsem si pomálah magií Větru. Jednou za pár minut jsem si znovu nechával přivát Indilin pach až k nosu, abych neztratil stopu a stále se orientoval.
Po několika desítkách minut jsem ji konečně uviděl. Byl jsem vděčný za to, že jsem se netáhl až do Erynije, kde bych stejně nakonec zjistil, že Indil tam není. Jestli to byla náhoda, pak velmi příhodná, pomyslel jsem si.
Až když jsem měl Indil na dohled, uvědomil jsem si, že mám celou tlamu zakrvácenou a zašpiněnou. Cestou jsem si to sice mohl někde umýt, ale jaksi jsem pozapomněl. Ale co už... Aspoň bude vědět, že oba úlovky, které jí nesu, jsou čerstvé, pomyslel jsem si lhostejně. Krom toho, kdo jsem, abych byl stále čistý? Nemám to zapotřebí a ani nevidím důvod, proč bych s tím zrovna teď měl začínat, v duchu jsem nad tím pokrčil rameny a vzápětí to nechal plavat.
Doklusal jsem k malinké šedobílé vlčici, která si zrovna povídala se svou společností - jakousi trojbarevnou vlčicí, kterou jsem neznal. Zpomalil jsem, až jsem nakonec úplně zastavil. Oba zajíce, které jsem nesl za uši, jsem pomalu položil na zem před Indil. Vydechl jsem a modrýma očima zabloudil k těm jejím. "Zdravím," slušně jsem ji pozdravil a následně svůj pronikavý pohled otočil i k neznámé, na kterou jsem také pokývl. Pohled jsem pak stočil zpět k Indil. "Konečně jsem se k tomu dostal," čenichem jsem poukázal na dvě bezmocná zaječí těla. "Můj dluh je dnešním dnem splacen," zkonstatoval jsem, aniž bych vyjadřoval jakékoliv city. Nejvíce se to podobalo větě oznamovací.
Na zlomek sekundy jsem se zamyslel, jestli náhodou nemám prohodit pár slůvek o tom, jak se má a zeptat se, jak se jí daří. Nakonec jsem ale tenhle nápad zavrhl. Neměl jsem to zapotřebí.
"Tak se zatím měj, někdy zase na viděnou." Dalším krátkým pokývnutím hlavy k oběma vlčicím jsem naznačil rozloučení. Následně jsem se otočil a bez jakýchkoliv dalších slov jsem začal kráčet pryč. Když už jsem byl od vlčic dobrých deset metrů daleko, zhmotnil jsem si křídla a energicky jsem vzlétl do vzduchu. Opět jsem si slastně pomyslel, jak skvělé je cestování vzduchem.

>>> Midiam

<<< Z. Galtavar (přes VVJ)

Velké vlčí jezero jsem úspěšně překonal, aniž bych si namočil jediný chloupek. Nemohl jsem si pomoct, svá křídla jsem si stále pochvaloval, neboť mi nesmírně dokázala ulehčit život.
Na rozdíl od Západního Galtavaru tady nebylo tolik vlčích pachů, což mi hrálo do karet. Přemýšlel jsem, co udělám se zajícem, kterého jsem již nesl v tlamě. Mám ho někde nechat? Nebo ho ponesu do poslední chvíle, než zaútočím na toho dalšího? Po chvilce uvažování jsem zvolil druhou možnost a dal se do kroku.
Páni, málem bych zapomněl, že na tomhle Galtavaru je tolik krtinců, vzpomenul jsem si na svou poslední návštěvu, kdy jsem nadával na ta malá stvoření a jejich obydlíčka. Celkově vzato jsem ale musel uznat, že tohle území si podmanili celkem úspěšně. A jak se zdálo, nehodlali se toho jen tak vzdát. Na chviličku jsem se nechal unést a rozjímal jsem nad tím, co by se asi muselo stát, aby odsud byli krtci vyhnáni... První věc, která mě napadla, byla povodeň. Zcela logicky by to krtky zatopilo, kor když je Galtavar hned vedle Velkého vlčího jezera. Další možnost, jenž mi přišla na mysl, už však tak přirozená nebyla. Muselo by se sejít spoustu vlků, kteří by například uměli ovládat magii ohně... v duchu jsem se zašklebil, neboť jsem velmi dobře věděl, že tohle řešení by bylo poněkud drastické. Pak by ale mohla propuknout velká vlčí párty, která by byla spojená s grilovačkou, uchechtl jsem se. Obavy, že na někoho nevystačí jídlo, by tady byly zcela zbytečné.
Mé myšlenkové pochody se ihned přerušily, když jsem konečně narazil na pach, který sliboval další úlovek. Už když se má křídla zjevovala, byla v poloze, kdy jsem je roztáhl a už už jsem se chystal na let. Odrazil jsem se a hned se nechal nést vzduchem. Zajíc si uvědomil, že mu jde o život, proto není divu, že začal sprintovat a nepředvídatelně kličkovat. Abych pravdu řekl, moc mi to tím neusnadňoval. Musel jsem se mu totiž přilepit na paty a kličkovat společně s ním, což bylo nesmírně náročné. Měl jsem jediné štěstí, že terén Galtavaru začal klesat. Zajíci mají dlouhé zadní nohy, díky kterým lehce sprintují na rovinách. To je sice výhodou, ale pokud to vlk využije pod jiným úhlem a ve svůj prospěch, může se to stát mocnou zbraní. Ono totiž není moc lehké utíkat z kopce, když se vám zadní nohy pletou a vy začínáte škobrtat.
Takové situace jsem musel využít. Těsně před výpadem jsem upustil bezvládné tělo prvního zajíce, prudce jsem klesl a jediným kousancem jsem se zahryzl do jeho krku. Ušák sebou párkrát hodil, ale neměl šanci. Snažil jsem se to s ním skončit co nejrychleji.
Uchopil jsem ho do tlamy a donesl jsem ho k předešlému úlovku. Tam jsem ho položil na zem tak, aby oba ušáci leželi vedle sebe. Pak už mi stačilo jen uchopit oba páry uší a vydat se na cestu.
Už jsem byl na půl cesty do Erynije, když se mi do nosu vlil slaboučký pach Indil. Nešel ale odtud, odkud bych to čekal. Jeho původ byl kdesi více na jih...
Proto jsem ani na chvíli neváhal a díky magii Větru jsem si nechal přivanout více jejího pachu. Následně jsem změnil směr, neboť jsem byl opravdu přesvědčen, že Indil zrovna není na území smečky.

>>> Vyhlídka

<<< Sněžné hory

Minul jsem úpatí Sněžných hor, následně i Jedlový pás a dostal jsem se na Západní Galtavar. Nabraná rychlost se mi skvěle hodila, mohl jsem ji totiž využít k lovu, který by byl na zemi beztak dost složitý.
Jako obvykle mě do nosu udeřilo hned několik vlčích pachů. Tady se v podstatě nedalo nic jiného čekat. Přeci jen, oba Galtavary byla v Galliree většinu roku docela frekventovaná místa. A ani podzim netvořil žádnou výjimku.
Ani jsem netušil, jak moc jsem oním vlkům nablízku. Několik metrů nad zemí jsem se jim mihl nad hlavami. Aniž bych o to nějak stál, zaslechl jsem útržky rozhovoru. Postřehl jsem něco o hadech, zmijích a ukousnutém čenichu. Když se to tak vezme, celkem ta slova pospolu dávají smysl, krátce jsem si pomyslel, ale hned na to jsem to rychle všechno dostal z hlavy ven, neboť mým cílem byl přeci lov, ne nějaké odposlouchávání cizích rozhovorů, do kterých mi nic nebylo.
Byl jsem nucen letět nízko, protože mlha se celkem nestydatě roztahovala po celém okolí. A právě kvůli ní jsem musel napínat i své smysly - především zrak. Není proto divu, že to trvalo nějakou dobu, než jsem vůbec zahlédl malou siluetu pádícího zajíce. Avšak od této chvíle to šlo jako po másle: pořádně jsem zabral křídly, abych nabral ještě větší rychlost, následně jsem je složil k tělu, abych se prudce a co nejspěšněji dostal k zemi. Chudák ušák musel být pěkně zmatený, když se přeci od mala učil, že na zemi si má dávat pozor na chlupaté potvory a ve vzduchu na opeřené dravce, a tu na něho najednou zaútočí chlupatá potvora ze vzduchu. Chvilku sebou škubal, párkrát do mě kopl, pak to skončilo. Nijak jsem ho netrápil, ostatně jsem to udělal tak jako vždy - zaměřil jsem se na krční tepnu, aby to měl rychle za sebou.
Zvedl jsem svůj úlovek ze země. Jak to udělám teď? zeptal jsem se sám sebe. Moc dobře jsem si pamatoval, že můj dluh činí dva zajíci, ne jeden. V duchu jsem pokrčil rameny. Mou momentální prioritou bylo vydýchat se a načerpat trochu sil, abych se následně mohl pustit do druhého lovu. Mezitím jsem i s úlovkem pomalu kráčel napříč Galtavarem, doufajíc, že narazím na pach dalšího ušáka namísto nějakého vlka.
Jenže jak jsem se brzy dozvěděl, o několik desítek metrů dál už se nacházelo Velké vlčí jezero. Přiznám se, že se mi moc nechtělo vracet zpátky. Napadlo mě proto, že své štěstí zkusím na Východním Galtavaru.
Roztáhl jsem proto křídla, popohodil si úlovek v tlamě a dal se do letu nad tu velkou vodní plochu.

>>> Východní Galtavar (přes VVJ)

Mé dýchání se konečně zpomalilo a vrátilo se do normálního tempa. Lehl jsem si do sněhu, přední natáhl před sebe, zadní složil pod břicho. Byl jsem stále v pozoru. Uši jsem měl nastražené a s každým nádechem jsem hodnotil stav pachu ve vzduchu. Zdálo se, že bych i zde mohl najít nějakou tu malou chvilku ticha a klidu...
Pohlédl jsem do nebes. Mraky se tvářily pochmurně. Copak je? zeptal jsem se jich v duchu. Jste nějaké bledé, pobaveně jsem podotkl. Vůbec jsem z nich nemohl vyčíst, jestli náhodou za pár okamžiků třeba nezačne sněžit... Ale což? Je to přeci jedno. I kdyby se sem dostavila nečekaná vánice, nic by se nestalo. Ba naopak, spíš bych byl rád.
Myšlenky o sněhových vločkách mě dovedly až k tomu, že by se sníh nemusel tvořit jen na horách, ale vlastně celkem brzy už by se mohl objevit i ve zbytku Gallirei. Zima se totiž neúprosně blížila, což mě donutilo lehce povytáhnout koutky úst. Mé nejoblíbenější roční období již coby dup nastane. A to se mi zdá, že ještě nedávno zrovna zima skončila. Zakroutil jsem nad tím hlavou a udiveně si pomyslel, jak ten čas letí.
Podezíravě jsem znovu zkontroloval okolí, jestli jsem stále sám. K mému štěstí tomu tak opravdu bylo, což znamenalo jediné. Z břicha jsem se převrátil na záda, co nejvíce jsem se natáhl a začal jsem sebou šít ze strany na stranu, abych se v tom sněhu pořádně vyrochnil. Téměř okamžitě se i zbytku mého těla zmocnil chlad a mráz. Po několika neúnavných sekundách dovádění jsem se zastavil a lehl si na levý bok. Jen tak, abych si odpočinul a mohl se připravit na další kolo. Po menší pauze jsem se znovu nadšeně celý vyválel v tom chladném prášku.
Když jsem vstal, cítil jsem, jak mě studí snad celé tělo. Nečekaně jsem kýchl, až mi to málem do očí vehnalo slzy. Srst jsem měl ztěžklou, přeci jen na ní byly kusy sněhu. Levé ucho mi tíhlo trochu k zemi, neboť mokrá pírka i proužky látky byly těžší než obvykle.
Na momentík jsem nic nedělal. Se skloněnou hlavou jsem přemýšlel, co bude dál. Nakonec jsem došel k závěru, že přeci jenom nechci Sněžné hory ještě opustit. Odkráčel jsem tedy od onoho místa, kde jsem se válel, abych našel plochu sněhu, která byla neporušena. Zvedl jsem pravou přední a lehce ji položil na onu jednolitou plochu. Ve sněhu samo sebou zůstal otisk mé tlapy. Měl jsem chuť špetku zaexperimentovat, a tak jsem si na pomoc přivolal vítr. Jen velmi malé množství z něho jsem lehce oteplil a nasměřoval na stopu. Smysl mého konání byl v tom, že jsem se zaměřil jen na středy všech tvarů, z kterých byl otisk tvořen. Díky teplu sníh uprostřed roztál, ale jen na tolik, aby voda nenarušila vlčí tlapu a ta zůstala stále rozpoznatelná. Zahleděl jsem se na své dílo a v duchu se pousmál. Opravdu jsem se v tom zlepšil. Spokojeně jsem ulehl a naposledy si dopřál studenou chvilku klidu.
Nastal čas, abych se s horami rozloučil. Zhmotnil jsem si křídla, neb jsem naprosto přesně věděl, co budu dělat dál. Vyletím ještě kousek výš a následně se z hor plachtěním spustím až dolů do nížin. Určitě to bude zážitek, pomyslel jsem si.
A tak, jak sem si usmyslel, se i stalo. Vylétl jsem nad vrchol hory a následně nechal svá křídla natažená. Téměř okamžitě jsem začal klesat. Ale nijak prudce, spíše naopak. Lehce jsem se klouzal po vzdušných proudech a nesmírně se kochal tím nepopsatelným výhledem, který se ovšem s každými desítkami metrů vytrácel, až nakonec úplně zmizel. Mlha bohužel dělala své, ale i tak to byl zážitek, na který jen tak nezapomenu.

>>> Západní Galtavar

<<< Ageron

Svítivé mechy se mi začaly ztrácet za zády a zem pod mýma nohama pomalu ale jistě stoupala. Uvědomil jsem si, že se nacházím na úpatí jedné ze Sněžných hor. Rozloučil jsem se tedy s tím zvláštním přírodním úkazem, jenž jsem potkal poprvé v životě, a začal jsem stoupat nahoru. Cesty tu byly zrádné, to už jsem dávno věděl. Při vzpomínce na tvrdý pád z těchto hor jsem svým jazykem olízl levý koutek úst, který byl tou nepříjemností poznamenán jizvou. Všechno už se zahojilo, na mém těle zůstalo jen pár nových jizev do sbírky.
V nižších výškách to ještě nebylo tak hrozné: nacházela se tu částečně nažloutlá tráva, pár houževnatých stromků, keříků a rostlinek. Cesta nebyla obtížná, klikatilo se tu mnoho vlčích stezek. O pár metrů výš už to byla jen hlína, sem tam nějaký vytrvalý keř. Stezky se spojovaly, mizely a řídly. Jednou za čas jsem potkal velký osamocený kámen, který byl porostlý mechem, jenž ovšem nesvětélkoval. O další kousek výš rostliny téměř zmizely, hlína byla tvrdší a spadané kameny častější. Krom balvanů se pod nohy pletly i obyčejně velké minerály, které sebou mohly kdykoliv smeknout a podrazit mi tím nohy. Tentokrát už jsem šel ale mnohem jistěji - kdyby se mi podobná věc stala, už jsem měl při sobě svá skvělá křídla, která by mi jednoznačně mohla zachránit život. Zrovna když jsem o tom přemýšlel, kamení pod mýma nohama se uvolnilo a nekontrolovatelně se začalo kutálet dolů. Bleskurychle jsem si zhmotnil křídla a pár mohutnými máchnutími jsem se vznesl. Chtěl jsem počkat, až se to celé uklidní. Měl jsem v plánu prostě opět přistát a nadále pokračovat v cestě nahoru. Ale když už jsem se blížil k zemi, do nosu se mi vlily dva pachy, které přinesl vítr ze západu. Jeden byl starší, ten druhý patřil vlkovi, který se tu nejspíš stále nacházel. A jako na potvoru to nebyl nikdo, koho bych měl zájem znovu potkat. Vzpomenul jsem si na ten arogantní exemplář, který jsem potkal v Jedlovém pásu. Kysele jsem se zaxichtil. Ani za nic jsem ho nechtěl potkat. Akorát by mi zkazil náladu.
A právě proto jsem místo přistání prudce zatočil doprava, směrem na východ, co nejdál od toho vlka. Letěl jsem celkem energicky, přesto však stále lehce a obratně. Cestování vzduchem je tak pohodlné, pomyslel jsem si. Vzpomínal jsem si, jak jsem kdysi ptákům záviděl, že můžou létat a hledět na svět z takové výšky. Teď jsem měl tyto možnosti i já. A byl jsem za to nesmírně vděčný.
Přede mnou se objevil poslední vrcholek Sněžných hor. Opřel jsem se tedy do toho a vyletěl téměř až na špici. Přistál jsem a ucítil, jak mě do nohou zamrazil studený sníh. Líbilo se mi to.
Vzduch zde byl nesmírně čistý a svěží. Cítil jsem, jak mě mrazí pokaždé, když se nadechnu. Takový pocit byl k nezaplacení. Krom toho jsem si vlastně uvědomil, že mlha je zde podstatněji řidší než v nížinách. Proto to vypadalo, jako bych stál na ostrově uprostřed mléčně bílého moře. Bylo to jako v nějakém snu.
S každým výdechem se mi z nosu vydral obláček teplé páry. Udělal jsem pár kroků vpřed, stále ještě rychle vydechujíc z té vší námahy. Měl jsem v plánu si zde odpočinout a pokochat se výhledem na sněhové moře.

Když jsem otevřel oči, zjistil jsem, že je stále tma. Teď, když byla hluboká noc, svítil mech ještě razantněji než předtím. Zvedl jsem hlavu, kterou jsem měl původně položenou na tlapách, a zvědavě se porozhlédl. Nikoho jsem nezahlédl, avšak stále jsem si nebyl úplně jist, zda jsem tu opravdu sám, a proto jsem dlouze nasál okolní vzduch. Až poté jsem se nechal přesvědčit, že jsem tu opravdu sám.
Je pravda, že světlo, které vydávaly ty houževnaté rostlinky, docela dobře sloužilo jako záchytné body, neboť počasí se rychle zhoršilo. Z mrholení se nakonec stala hustá mlha, která zapříčiňovala to, že si jeden pomalu neviděl na čenich.
Povzdechl jsem si. Nevstával jsem, ještě chvíli jsem měl v plánu lenošit. Mé podvědomí mě opět přivleklo k tématu mého a Nareiina rozdělení cest. Cítil jsem se trochu jako bych byl něčím vinen. Co když si to vzala špatně? napadlo mě a já na chvíli zaváhal. Ale ne, ona je chytrá. Ví, co je pro mě dobré, ujistil jsem sám sebe. Avšak i přes to se v mé mysli usadila ta špetka nejistoty. Může to sice chápat, ale přeci jen jí to možná je líto, pomyslel jsem si. Dlouze jsem zívl, vyplázl jsem jazyk a vycenil zubiska. Ale ne, nic se neděje, pomyslel jsem si, zcela si uvědomujíc, že nejistota se vytrácí. Nevím, jestli to nebylo ode mě sobecké... Možná ano, ale mně to bylo jedno. Nemohl jsem se o ni věčně strachovat. Přežívala ve světě před tím, než jsem se dali do kupy, tak proč by nepřežila, když jsme se zase rozešli? Je schopná, vím, že se o sebe umí postarat.
Mé tulácké pudy byly prostě silnější než cit, kterému se říká láska. Možná to zní arogantně, ale je to tak. A nikdo s tím už nic neudělá. Tak to zůstane navždy. Jsem prostě takový.
Zvedl jsem se a oklepal se. Už mě nebavilo mít hlavu plnou myšlenek a spekulací. Na chvíli bych si zase přál vypnout a o nic se nestarat.
Kam teď? Při pomyšlení na zajíce jsem si vzpomenul, že jsem Indil stále dlužný dva ušáky. U už jsem se tedy chtěl vydat směrem na východ, abych se dostal na Galtavar, tam ulovil dva zajíce a následně bych si to namířil do Erynije. Jenže pak jsem si uvědomil, že když jsem na severu, možná bych se zase mohl podívat do sněžných hor. Indil počká, v duchu jsem se pousmál. Ihned jsem věděl, kam mám teď namířeno.

>>> Sněžné hory

//Zdravím. Jelikož jsem otravný perfekcionalista, dovolila bych si podotknout, že přímá řeč by neměla být jen tučně vyznačena, ale také ohraničena uvozovkami. :D

EDIT: Takže ti to tentoraz upravím, ale nabudúce už píš ako slovák a bežný človek, pretože si myslím, že nie si v tak nízkom ročníku základnej školy, aby si nevedela nič o používaní úvodzoviek. ~Sav

Halloweenská jízda

Popis:
Akce by žádným způsobem nezasahovala do dění na Galliree. Její princip je jednoduchý: každý vlk, který by se přihlásil, by se na chodu akce podílel. Jednoduše řečeno, byla by to akce od hráčů pro hráče. To znamená, že by si všichni připravili jeden úkol dle vlastního uvážení. Ještě před začátkem by byl vyvěšen veřejný pořadník, aby všichni věděli, v jaký den mají zveřejnit svou soutěž. Dle mého by byly nejvhodnější krátké rychlovky, ale nebráním se i něčemu špetku složitějšímu (básničky, kreslení,...). Nutno ale podotknout, že zadání, které si hráč pro ostatní vymyslí, následně také sám všem vlkům oboduje. Zajímavé by na tom bylo to, že každý by si mohl zvolit způsob svého bodování: Někdo by bodoval od jedné do deseti, někdo od deseti do sta, někdo možná i od sta do tisíce, dokonce by se mohla objevit i nějaká ta desetinná čísla... To se nechá na autorovi soutěže. Body by ale posílal vlkovi, který by byl pověřený ono skóre sčítat. To znamená, že účastnící se hráči by nevěděli, jaký je aktuální stav jejich celkového součtu až do konce hry. Dokud by měl vlk organizaci své soutěže za sebou/před sebou, je jen na něm, jestli se přihlásí do všech soutěží od ostatních hráčů. Samozřejmě čím víc přihlášení, tím víc bodů...
Kdyby se vlk, který měl mít soutěž, neozýval, musel by zakročit vlk, který sčítá body, a vyvěsit náhradní akci, které si pro jistotu předem připraví. Samozřejmě nezodpovědnému vlkovi je následně udělena pokuta.
Ještě tak na závěr bych chtěla dodat takovou maličkost. Jelikož se nám blíží Halloween, místo 'získávání bodů' bychom mohli příhodně používat spojení 'vykoledování cukrátek'. :D

Úkoly: Každý hráč by si zvolil svou soutěž. Tématicky by se mohla zaměřit na Halloween (ale to není povinnost).

Bodování: Jak již bylo výše zmíněno, každý vlk by měl vlastní bodování své soutěže. Na konci by se bonusově ještě mohly vyhlásit akce, které by byly považovány za nejoriginálnější.

Trvání: Dle počtu vlků, kteří by se přihlásili, by bylo možné udělat dvě kola. Pokud jich ale bude víc jak 15, kolo by bylo nejspíš jen jedno...

<<< Západní louky

Má křídla mě donesla do lesa, který se skládal z drtivé většiny z jehličnatých stromů. No, za zkoušku nic nedám, pomyslel jsem si v naději, že bych možná mohl najít nějaký ten kus žvance. Začal jsem klesat. Nepříliš prudce, spíše naopak - velmi zlehka, pomalinku. Nikam jsem totiž nepospíchal. Času bylo dost, tak proč se někam hnát?
Měkce jsem přistál na zem a už automaticky jsem pořádně nasál pach zdejšího okolí. K mému překvapení jsem ucítil jen pár poměrně starých pachů. To se mi líbilo. Kdybych to normálně dělával, možná bych se i usmál. Jenže to jsem ve zvyku neměl, a tak jsem neviděl ani teď důvod, proč s tím začínat.
Viděl jsem docela reálnou šanci, že bych tu možná mohl narazit aspoň na nějakého ušáka. Těch je všude dost, pomyslel jsem si. To je zvláštní... Oni si nehledají partnera na celý život, dumal jsem, zatím co jsem klusem prozkoumával zdejší oblast. Věděl jsem to, neboť oni byli tím nejlehčím cílem, který jsem si mohl dovolit zkoumat.
Vím, že to nejspíš zní divně. Kdo kdy viděl, aby se vlk zajímal o život zvířete, které vlastně jí k obědu? Nu, vsadím se, že na to jeden jen tak nenarazí. Já na to ale byl pyšný. Rád jsem se zajímal o přírodu kolem. A musím se přiznat, že i v dnešní době si pamatuji na své mládí. To bylo totiž to období, kdy jsem neměl žádné starosti a o přírodě kolem jsem se toho dozvídal nejvíce. A tak nebylo divu, že jsem věděl, že hlodavci patří mezi ten druh, který se rozmnožuje nejrychleji. A taky to, že jsou si nevěrní, v duchu jsem se pousmál.
Zrovna když se nedaleko ode mě něco šustlo, zpozorněl jsem a všechny nepotřebné myšlenky jsem odsunul pryč. Teď tu byl lov. Ihned jsem se na něj začal soustředit.
Jak se dalo čekat, mou obětí nebyl nikdo jiný než zajíc. Instinktivně jsem se přikrčil, našpicoval jsem uši, nastražil nos a zaostřil pohled. Nechtěl jsem to dlouho protahovat, věděl jsem, že ačkoliv bych čekal sebevíc, vhodnější chvíle, než je tato, by se mi nenaskytla. Bez otálení jsem tedy bleskurychle vystartoval. Chudák ušák trochu zazmatkoval, na zlomek sekundy nevěděl, kudy má vlastně utíkat - tak moc jsem ho vyděsil. Tahle chyba ale byla jeho osudovou. Zmatené kličkování ho zpomalilo a já ho dohnal coby dup. Rychle jsem mu překousl krk, aby se příliš dlouho netrápil a měl to už za sebou.
Ještě chvilku před tím, než jsem se pustil do jídla, jsem se špetku vydýchával. Následně už to šlo raz dva. Až když jsem se najedl, pochopil jsem, jak moc jsem byl hladový.
Než bys řekl vlk, obloha rázem potemněla. Věděl jsem, že brzy nastane noc. A jelikož se zdejší les zdál vcelku opuštěný, jevil se jako skvělé místo na přespání.
Uvelebil jsem se tedy na kousku mechu, který k mému údivu začal jasně světélkovat. Trochu mě to znejistilo, jen co je pravda. Svítivý mech se přeci jen tak nevidí. Ale po pár minutách důkladného zkoumání jsem došel k závěru, že to není nijak nebezpečné. Konečně jsem se tedy mohl uložit ke spánku. Ten se dostavil ještě dřív, než bych to čekal.