Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<<< Kaskády

Rytmicky jsem klusal a snažil se o ničem nepřemýšlet. Avšak přes veškerou snahu se mi to příliš nevedlo. Uvědomil jsem si, že celou tu dobu, co cestuji od Středozemní pláně, podvědomě směřuji na sever. Povzdychl jsem si. Byl jsem nejistý. Co bych u Života asi dělal? Jen bych ho zbytečně obíral o čas, cynicky jsem si v duchu zabručel. Měl jsem pocit, že nadosmrti zůstanu celým světem nepochopen. A taková představa se mi příliš nezamlouvala.
Zatřepal jsem hlavou ze strany na stranu, jako bych marně doufal, že mi to pomůže utřídit myšlenky. V ten okamžik se mi do nosu vlily dva vlčí pachy. Normálně bych z toho moc velkou radost neměl, ale momentálně jsem doufal, že by mě snad mohli nějak rozptýlit a osvobodit od chmurných myšlenek.
Nechal jsem se tedy onou vůní vést a rozhodl se, že půjdu doslova přímo za nosem. Netrvalo dlouho a nohy mě zanesly k neznámému vlčímu tělu, jenž leželo schoulené u jednoho ze stromů. Zároveň jsem si všiml již trochu postaršího pachu zvířecí krve. Usoudil jsem tedy, že vlk si dal jídlo a následně šlofíka. Neměl jsem v úmyslu ho jakkoli rušit, neboť jsem dost dobře věděl, jak moc nepříjemné to je, když u vás oxiduje někdo cizí a vy zrovna máte chuť odpočívat. Otočil jsem se proto a šouravým krokem se přesunul o několik metrů dál. Složil jsem své tělo k zemi a pořádně se protáhl. Po tak dlouhé cestě jsem si zasloužil odpočinek i já.
Položil jsem si hlavu na pření nohy a párkrát líně zamrkal. Rozhodně jsem neměl v plánu vstupovat do světa snů. Prostě jsem si chtěl jen zarelaxovat a nabrat nové síly. Přeci jen, cizího vlka jsem neznal a kdoví, jaké nebezpečí by od něj mohlo hrozit.

<<< Třešňový háj

Z Třešňového háje mě nohy donesly až ke Kaskádám. Pohlédl jsem na oblohu a oklepal se. Bylo opravdu chladno. Víc než v předchozích večerech. Znovu jsem z úst vypustil obláček páry a sledoval, jak mizí a rozplývá se. Do uší se mi draly šumivé zvuky zdejšího vodního toku. Podvědomě jsem zamlaskal. Když už tak o tom přemýšlím, napít bych se mohl, napadlo mě. Doklusal jsem tedy ke břehu, pozorně se porozhlédl, abych se ujistil, že na mě nikde nečíhá žádné nebezpečí, a sklonil hlavu k vodě. Jednou jsem vyplázl jazyk a dal si zkušebního loka. "Brr," zasyčel jsem, neboť voda byla nadmíru mrazivá. Měl jsem však žízeň, a tak nepřipadalo v úvahu, že bych se již víckrát nenapil. Tiše jsem si povzdychl a ještě párkrát tekutinu nabral na jazyk.
Zvedl jsem hlavu a olízl si tlamu, na jejíchž koutcích mi ještě tancovalo pár kapek vody. Frkl jsem do šumivého ticha. Přemýšlel jsem, co budu dál dělat. O pár minut později jsem ale došel k závěru, že na nic nejspíš nepřijdu, a tak bych toho měl nechat.
Jedno jsem ale věděl jistě. Začínala mi být zima. Hm, nějak mě zdejší krajiny rozmazlily, zadumal jsem se nad tím. Bývaly časy, kdy jsem musel v rodném území čelit mnohem horším mrazům a něco, jako jsou gallireiské zimy, pro mě nebyl problém. Zakroutil jsem nad tím hlavou a dal se do kroku.
Zdejší kameny se však přímo nabízely na jednu velice specifickou činnost. A shodou náhod by mě tato aktivita mohla celkem zahřát... Hluboce jsem se nadechl a vyskočil na jeden z mnoha obřích balvanů. Tentokrát jsem to hodlal udělat postaru. Žádná křídla, žádná magie. Koneckonců, nepřišel jsem si sem zacvičit s magií, která by mě ale, jen tak mimochodem, taky mohla celkem pěkně zahřát...
Zvláštní. Poslední dobou se poněkud spoléhám na magie. Křídla se hodí na let, vítr na sušení a zahřívání srsti... To se pak vlk nestačí nadát a zjistí, že se z něj stal lenoch, zkritizoval jsem sebe sama. Chce to pohyb, rozkázal jsem si a konečně se odhodlal skočit na další kámen. Trochu mě znevýhodňovalo, že byla tma a všude tu cákala voda, díky níž jsem si musel vybírat spíše velké, vysoké kameny, u kterých nehrozilo, že by byly tolik vlhké.
Pár minut jsem si tu jen tak poskakoval a zkoušel, kde jsou mé hranice hbitosti. Když jsem však uznal, že je vhodné již skončit, učinil jsem tak. Doskočil jsem na břeh a s vypláznutým jazykem jsem se ohlédl na balvany, jenž jsem překonal. Hrudník se mi zvedal nahoru a dolů; cítil jsem, jak mě teplo opravdu zahřívá. Tak, to bych měl, řekl jsem si v duchu a pomyslně si odškrtl položku zahřát se. Ještě před tím, než jsem se dal do kroku, celý jsem se pořádně oklepal. Pak už jsem konečně mohl pokračovat ve své cestě.

>>> Východní hvozd

<<< Středozemní pláň

Pomalu jsem se šoural krajinou, uvažujíc o tom, kam asi budou mé kroky směřovat dál. Paradoxně jsem nevěděl, kam to vlastně jdu. Moc mě to nezajímalo. Kroky v tomto případě spíš byly činy. Přemýšlel jsem, jestli se mám stavit za Životem, a zkusit si s ním o mých problémech popovídat, nebo to nechat být a stále to v sobě dusit.
Krom toho jsem si vzpomenul na Nareiu. Kde ta se asi toulá? Neměl jsem sebemenší představu o tom, co teď asi dělá nebo s kým je. Doufal jsem však, že se má dobře. Přál jsem si, ať se má dobře... Avšak doposud jsem nevěděl, jak se k našemu vztahu vlastně stavím. Ona byla jediná, na které mi tolik záleželo, ale i přes to jsem cítil, že s ní nemůžu zůstat na věčnost. Přál jsem si volnost. Svobodu. Toulání bylo něco, co ke mně prostě patřilo. Ať už to chtěla nebo ne, musel jsem si jednou za čas... Dát přestávku. Tak už to prostě bylo. A nic se s tím dělat nedalo.
Zvedl jsem hlavu a konečně se podíval na cestu. Dostal jsem se do malého lesíku. Porozhlédl jsem se. Tady už jsem někdy přeci byl, rozpomenul jsem se. Na stromech se to tu totiž jen hemžilo tolik typickými třešněmi, když tedy zrovna byla jejich sezóna. Momentálně se všude na zemi válelo uschlé listí, jenž patřilo třešním.
Působilo to tu trochu depresivně. Když jsem si totiž vybavil, jak to tu hrálo barvami, když bylo teplo, aktuálně to tu bylo mnohem pochmurnější.
Povzdychl jsem si a pokračoval dál šouravým krokem kupředu.

>>> Kaskády

Čas plynul rychle jako voda a než jsem se stačil nadát, setmělo se. Rozhodl jsem se, že bych onoho nahánění měl nechat, pokud nechci, aby chudák zajíc natáhl bačkory samým vyčerpáním. Mohl jsem to prostě jen tak nechat být, odlétnout a dovolit mu, aby se někam vypařil, ale já v tom zahlédl další příležitost. Dokud jsem neměl tu skvělou moc, která mi umožňovala cestovat vzduchem, zvířata jsem mohl poznávat jen dvěma způsoby. První byl ten, kdy jsem se jednoduše schoval a modlil jsem se za to, aby se nezměnil směr větru. Avšak mohl jsem se snažit sebevíc, ale k oněm tvorům jsem se prostě nikdy nemohl dostat tak blízko, aniž bych je nevyděsil a nedonutil je se strachem utéci pryč. Druhá možnost byla prostě to zvíře dohonit a nemilosrdně ho zakousnout. Ale pokud jsem neměl hlad, nikdy jsem nelovil jen tak pro zábavu. Nikdy.
Toužil jsem živé zvíře vidět zblízka, prohlédnout si ho, aniž by umíralo a žalostně skučelo v agónii. V klidu si prohlédnout jeho svalstvo, které je ještě ve funkci a už netuhne... Z těchto důvodů jsem udělal pár již vypracovaných zatáček a kliček, které mi zajíc pomohl vypilovat, a vrhl jsem se dolů k zemi. Tentokrát jsem ale necenil zuby ani nevrčel, spíš jsem spoléhal na přední končetiny a hrudník, který mi ušáka pomohl přišpendlit k zemi. Samozřejmě jsem si na něj nelehal celou svou váhou, neb jsem opravdu zatím hlad neměl.
Hlodavec sebou divoce házel, kopal nohama a oháněl se zuby, které, ačkoliv se to nezdálo, dokázaly způsobit celkem nepříjemné rány. Na hlavu jsem mu proto položil přední tlapu, opět tak, abych mu nezpůsobil žádná zranění, ale i přes to ho udržel. Zakryl jsem mu oči a čekal, dokud se aspoň trochu neuklidní. Trvalo to pěknou řádku minut, dokud se vůbec uráčil, že omezí kopance a přestane sebou mrskat. "Dost, to stačí," snažil jsem se ho šeptem uklidnit. "Neublížím ti," pokračoval jsem, ačkoliv jsem dobře věděl, že mi nemůže rozumět. I přes to jsem na něho mluvil vyrovnaným tónem, doufajíc, že ho to aspoň trochu zklidní. "Chci... Si tě jen prohlédnout," pomalu jsem začal zvedat tlapu a odkrývat mu tím oči. Zvířeti se stále divoce zvedal hrudník a ve snaze uvolnit se ještě sem tam párkrát koplo nohama. Pomalu jsem k němu sklonil hlavu a podíval se mu do očí. To, co jsem v nich uviděl, se mi ale nelíbilo. Byl v nich totiž strach. Bál se smrti. Věděl, že jsou to jeho poslední chvilky. Lehce jsem se zamračil, zmaten tím, co vlastně dělám. Uvědomil jsem si, že to ode mě bylo sobecké. Hlavu jsem zvedl a chvíli nečinně mlčel. Ušák stále vyděšeně pískal.
Povzdychl jsem si. Cítil jsem se hloupě. Co mě to napadlo? Pohlédl jsem na zajíce a celého si ho přejel pohledem. Chtěl jsem ho vidět zblízka, ale takhle jsem si to nepředstavoval. Trápím ho. To není správné. Velice pomalu jsem začal celý svým tělem couvat a uvolňovat ho tak ze svého sevření. "Odpusť mi," omluvil jsem se mu a už jen čekal, kdy zajíc zjistí, že je dostatečně volný na to, aby se mohl zvednout a utéct smrti.
Nemusel jsem na to dlouho čekat, zvíře neotálelo a jakmile se mu naskytla příležitost, divoce sebou trhlo, hbitě vyskočilo na nohy a bez otálení vystřelilo kupředu. Naklonil jsem hlavu a pozoroval, jak mi hnědý flek mizí v dáli. V duchu jsem se mu ještě párkrát omluvil a přemýšlel nad tím, co mě to napadlo. Jsem vlk. Přirozený nepřítel a dravec, který zvířata, jako jsou zajíci, přeci loví, pomyslel jsem si, jako bych na to teprve teď přišel. Co jsem si to myslel? položil jsem sám sobě otázku, na níž jsem však odpověď znal až příliš dobře.
Povzdechl jsem si. Rozhlédl jsem se kolem a zjistil, že jsem tu sám. Zvedl jsem se a oklepal se. Křídla jsem nechal rozplynout se. Pořát jsem přemýšlel o svých činech. Chtěl jsem okolní svět lépe poznat. Souznít s ním a porozumět mu. Avšak jak se zdálo, moc se mi to nedařilo. Cítil jsem se provinile.
Dal jsem se do pomalého kroku, stále netušíc, kam se chci vydat. Vzpomněl jsem si na Život a na Smrt. Smrt sice uměla vylepšovat a dávat novou magii, ale co Život? Zatím jsem se s ním nesetkal a nevěděl jsem, co nabízí. Možná... Možná by mi mohl pomoci. Třeba umí něco, co mi pomůže pochopit mé okolí, zadoufal jsem, stále však netušíc, jakým způsobem by mi mohl vlastně pomoci. Snad bych to mohl jít zjistit... napadlo mě. Váhal jsem. Co bych mu řekl? Živote, chci si povídat se zvířaty. Nezní to hloupě? Bál jsem se, že nikdy nepotkám nikoho, kdo by mi porozuměl. Už jsem ani nedoufal, že by se někdo takový našel mezi obyčejnými smrtelníky. Vyšší moc jsem ještě nezavrhl. A už ono samotné jméno... Život. To je přeci opakem Smrti. Opět se mi navrátila ona špetka naděje, kterou jsem již dávno ztratil. Věřil jsem, že přeci jen by mi bylo možné pomoci.

>>> Třešňový háj

<<< Řeka Midiam

Klidně jsem se nechával unášet větrem, nikam jsem nepospíchal, líně jsem plachtil. Vzdušné proudy byly dnes vskutku studené, což naznačovalo, že jsou z převážné části ze severních krajů. Měl jsem hustou srst, která mě již od malička chránila před krutým mrazem, a tak mi to nedělalo žádný problém.
Od řeky jsem se přesunul na přilehlou pláň, která se spíše podobala jakési pustině. Avšak z vlastní zkušenosti jsem věděl, že to není úplně tak pravda. Život se zde určitě nalézt dal, jen jste museli vědět, kde hledat...
Klesl jsem o pár metrů níže a dostal jsem se na dobrých deset metrů nad zemí. V ten okamžik jako na zavolanou vylezlo sluníčko. Ovšem krom žlutých paprsků se nic neměnilo. Vítr stále foukal a okolní krajina se beze změny topila v chladném ovzduší. Uvedl jsem do provozu svůj čichometr, abych zjistil, jestli se tu krom mě nachází i někdo nebo něco jiného. Naštěstí se ale zdálo, že je zde vlku prázdno, což mi nesmírně vyhovovalo. Když mě však do nosu udeřil pach velice známého lovného zvířete, ihned jsem v tom uviděl příležitost. Ušák. Mohl bych si tu trochu zatrénovat. Vlci nikde a spoustu volného místa bez větších překážek - přímo ideální příležitost.
Styl letu se změnil. Už nebyl líný a pomalý. Naopak: Křídla se v pravidelných intervalech začala hýbat nahoru a dolů, díky tomu jsem nabral rychlost a mírně i výšku. Zahlédl jsem zajíce, který se v přesně ten samý okamžik dozvěděl o mé přítomnosti. Na nic nečekal a bez otálení se dal na úprk. Automaticky jsem se mu pověsil na paty a snažil se s ním udržet tempo. Přemýšlel jsem, co dál. Jaký mám zvolit typ útoku? Když jsem pozoroval dravé ptactvo, dozvěděl jsem se, že každý druh má jiný styl lovu, který je pro něj specifický. Styl sov nepřipadá v úvahu, loví ze zálohy a spoléhají na tichost jejich letu. Chce to něco agresivnějšího...
Zajíc se nechtěl jen tak vzdát a začal účinně kličkovat. To byl právě ten bod, kdy jsem s ním ztrácel krok. Zamračil jsem se a všechny přebytečné myšlenky jsem odsunul do pryč. Hodlal jsem se řídit instinkty.
Pořádně jsem napínal křídla a zvedal ocas, který jsem hodlal používat jako kormidlo. Při ostrých zatáčkách jsem se divoce nahýbal na stanu a jedno křídlo skládal k sobě, přičemž to protilehlé naopak stále klouzalo vzduchem. S ohonem jsem divoce máchal. Trvalo to nějakou dobu, než mi došlo, jak ho správě používat. Přestal jsem s ním náhodně plácat a pochopil jsem, jak určit jeho polohu při daném směru letu. Vcelku mi to usnadnilo práci. Stále jsem však za ušákem zaostával. Avšak bylo to způsobeno tím, že jsem prostě postrádal praxi. Nezbývalo mi tedy nic jiného, než využít příležitosti a pořádně si zatrénovat.
Hlodavec si nejspíš uvědomil, že nepředvídatelné kličkování je mou slabinou, a tak toho hodlal využít. Mně to ale nevadilo, neboť mi nešlo o potravu. Vlastně to bylo naopak. Byl jsem za jeho konání vděčný. Přesně to jsem přeci chtěl: trénink.

Hlas

Hlas

Hlas

Konečně jsem zahlédl místo, kde se nacházela spousta želv. "Tak jsme tu," pověděl jsem té své a párkrát švihl ocasem. Následně jsem mlčky pomalu došel několik těch desítek metrů k želví kolonii. Zkontroloval jsem, jestli se želva opravdu začlenila mezi ty ostatní. Naštěstí to všechno vypadalo dobře, a tak jsem se neměl čeho bát. "Nuže dobrá, zatím se měj a opatruj se," houkl jsem na mou želvu a lehce se pousmál. Otočil jsem se a lehkým klusem se vydal pryč. Celou tu dobu jsem šel trpělivě krok po kroku a bok po boku želvě, a proto nebylo divu, že jsem měl chuť si trochu zaběhat. Snad to s ní bude dobré a už se nikam nezatoulá, zadoufal jsem. Měl jsem o ni starost. Tak to ostatně bývalo vždy, když jsem potkal nějaké zvíře. Já jsem totiž odjakživa měl slabost pro ono zvěrstvo. Každopádně jsem měl čisté svědomí, že jsem ji bezpečně dopravil k její kolonii.
Z klusu se stal pomalý cval. To už byla totiž ta rychlost, kdy jsem se mohl pořádně rozehnat a... Využít to pro rozlet! V okamžiku, kdy jsem se odrazil od země a mé tělo se zrovna vznášelo nad řekou, objevila se mi na zádech křídla a já se rázem dostal do vzduchu. Pár mocných máchnutí křídel mě bez jakýchkoliv potíží přeneslo přes vodní tok, který bych normálně musel překonávat pěkně pěšo.
Ačkoliv jsem původně plánoval, že vzdušné cestování využiji pouze pro přelet řeky, nakonec jsem si to rozmyslel. Opět jsem si vzpomenul na onoho vychytralého zajíce, co tak pěkně kličkoval, aby se mě zbavil. Musím se ve svém letu zlepšit. Che to víc trénovat. Toužil jsem po tom, abych ve vzduchu získal větší stabilitu a jistotu, a abych v něm mohl lovit stejně jistě jako na zemi.

>>> Středozemní pláň

Rytmicky jsem oddechoval. Bylo tu krásné ticho, klídek a pohoda. Nikdo ani nic mě nerušilo, a tak jsem měl docela dobrou náladu. Koukal jsem zespoda na želvu a přemýšlel, co tu dělá tak osamocena. Ať jsem nad tím ale dumal jakkoli dlouhou dobu, na nic jsem nepřišel. Nechceš mi napovědět? v duchu jsem se optal.
Povzdychl jsem si. Pomalu jsem vstal a řádně se oklepal. "Tak co, vrátíš se?" položil jsem dotaz a lehoulince se pousmál. Sklonil jsem hlavu a čenichem jemně drkl do jejího krunýře. Plaz se na mě podíval, jako by se ptal: Co to děláš? "No běž," pobídl jsem ji a pokývl hlavou směrem dopředu. Odtud totiž přišla. Zvíře se ale jako na truc položilo a schovalo se do krunýře. "Tak takhle ty na mě," natočil jsem hlavu. Zvlněná ústa ještě stále hrála v úsměvu. "Nevadí, já jsem trpělivý vlk," oznámil jsem jí a párkrát švihl ocasem. Posadil jsem se na zem a modravými zraky jsem začal zkoumat její krunýř. Měl na sobě celou škálu hnědých, zelených a šedých odstínů. Kdybyste popustili uzdu fantazii, určitě byste v těch skvrnách něco zahlédli. Například já jsem v tom viděl srnku. Měla sice trochu křivé nohy, ale přeci jen ta podoba tam byla.
Dobrých patnáct minut jsem trpělivě čekal, až se mi želva znovu ukáže. Očima jsem zkoumal nejen tvrdou schránku plaza, ale i své okolí. Když se konečně želva uvolila vylézt, vítězoslavně jsem se postavil na nohy. "Vidíš? Já ti to říkal," mrkl jsem na ni a znovu ji lehce popostrčil směrem kupředu. Plaz chvíli váhal, jako by přemýšlel, jestli ještě jednou nevyzkouší mou trpělivost. Jak se ale zdálo, nejspíš ten nápad zavrhl. Pomalým krokem se ochotně vydal na cestu. Jako on jsem i já dělal malé, nepříliš svižné krůčky, abych s ním držel stejné tempo.
Nikam jsem nespěchal, nic jsem neměl na práci, a tak bylo času víc než dost. Ani jednou jsem už zvíře nepopoháněl. Když se zastavilo a rozhlíželo se, prostě jsem čekal s ním. Klidným hlasem jsem si s ním povídal o něm a jeho druhu. Nejspíš mi nerozuměl, ale to mi nevadilo. Ba naopak, bylo mi s ním dobře.

Nemusel jsem dlouho čekat a vlk se pomalu, ale jistě začal zvedat. Je to tu, pomyslel jsem si. Odchází. Natočil jsem k němu klidný ledový pohled. Vyslechl jsem si těch pár slov a mlčky pokývl. Hleděl jsem na černobílou šmouhu, která se mi vzdalovala čím dál víc. Přemýšlel jsem o něm a jeho činech. Podle toho, co jsem stihl postřehnout, má představa o něm byla taková, že je flegmatikem. O to víc mě překvapila jeho slova. Konkrétněji ona fráze 'tak se opatruj'. Přiznám se, že od vlka, jako je on, bych to nečekal. Netušil jsem, co ho donutilo na rozloučenou říct zrovna tuto frázi. Avšak mohl to být prostě jen obyčejný rozmar bez hlubšího významu, a tak jsem se tím nehodlal zaobírat příliš dlouho.
Povzdechl jsem si. Zas jsem zůstal sám. Kolem mě se rozhostilo hlasité ticho. Jen zurčení vody nedalekého toku ho přerušovalo. Modrými zraky jsem hleděl do prázdna. Tvář jsem měl bez výrazu. Přemýšlel jsem. Nad vším možným. Došel jsem ale k závěru, že zrovna teď jsem prostě moc líný na to, abych se nad něčím zamýšlel do hloubky.
Pomalu jsem se zvedl. Pořádně jsem se oklepal a pozorně se porozhlédl. Na pár minut jsem se jakoby zastavil. Prostě jsem tam jen tak nehybně stál a nic nedělal. Snažil jsem nad ničím nemyslet. Prostě jen relaxovat a užívat si nastalého ticha.
Následně jsem se opět vrátil do reality. Přemýšlel jsem, co bych mohl dělat a kam se vydat. Pak mou pozornost ale upoutala malá věc na břehu řeky. Překvapivě to byla ta samá želva, kterou nedávno zkoumal Černobílý. "Ty jsi ještě tady?" beze spěchu jsem k ní vykročil. Nechápal jsem, proč se oddělila od své kolony. Když jsem byl dostatečně blízko, sklonil jsem k ní hlavu. Již podruhé jsem nasál její pach. Zároveň jsem ji ještě jednou a blíže zkontroloval, jestli ji vlk nějak nepoznamenal. Plaz byl ale zcela v pořádku, a proto jsem neměl důvod k obavám. Lehl jsem si na zem a hlavu si položil na přední nohy. Měl jsem teď zvednuté oči, abych na želvu viděl. Zvláštní bylo, že se příliš nebála. Byla klidná až skoro lhostejná, řekl bych. Mně to ale samo sebou vůbec nevadilo. Byla to příjemná společnost.

"Pohodlný život..." zareagoval jsem bezděčně na otázku černobílého vlka. Musím se přiznat, že jsem jim to občas i záviděl. Nejsou moc akční a jejich život nejspíš není plný zvratů a dobrodružství, ale za to ho mají určitě příjemný a komfortní.
Nastražil jsem uši, když jsem si všiml, že se vlk opět hodlá plaza dotýkat. Naštěstí už s ním ale nedělal žádné válení sudů, dokonce ho spíše popostrčil k vodě a nechal ho jít. Tak se mi to líbilo mnohem víc. Když se od něj více vzdálil, v duchu jsem se nad tím spokojeně pousmál. Byl jsem rád, že se jí nic nestalo a v pořádku se může vrátit zpět ke své koloně.
Ačkoliv jsem si to nechtěl moc přiznat, podvědomě jsem doufal, že se Černobílý zeptá na spoustu dalších otázek. Lhal bych, kdybych řekl, že by mě nebavilo na jeho dotazy odpovídat. Bylo tady toho ještě tolik, co jsem o želvách věděl. Jejich věk, vajíčka, mláďata, strava... Bylo ode mě ale naivní doufat, že vlka, jako je tenhle, bude něco podobného zajímat.
Od vlka se mým směrem ozvalo hlasité mlasknutí, což upoutalo mou pozornost. Otočil jsem k němu hlavu a vyslechl si, co měl na srdci. Aspoň v myšlenkách jsem se musel pousmát, neboť se mi jeho formulace otázky zdála vtipná. "Bohužel, musím tě zklamat. Nudnou pravdou je, že jsou tam jen kvůli... té věci," potlačil jsem lhostejné pokrčení ramen a povzdychl si. Porozhlédl jsem se a zauvažoval, co budu dělat dál. Debata s Černobílým nikam nevedla. V podstatě už jsem jen čekal, až ho to opravdu začne nudit a odejde pryč. Tak to totiž většinou bývalo, co se mé společnosti týče. Pro většinu jsem byl nesmírně nudný vlk, který je ničím nezajímavý. Nevyvracel jsem to, spíše jsem s tím souhlasil.
Tak co bude? V duchu jsem se zeptal a sledoval vlka, jestli už se náhodou nemá k odchodu. V případě, že by zde chtěl zůstat, bylo dost pravděpodobné, že tím, kdo se vydá na cestu, budu já.

Nechtěl jsem, aby byla chudák želva ve stresu, a tak jsem se vzdálil, abych ji tolik neohrožoval. Jenže Černobílý to udělal přesně naopak. Místo toho, aby zvířeti nechal nějaký ten osobní prostor, jako na truc se tam posadil a jako nějaké zvědavé vlče občas tlapou zabušil na zelenohnědý krunýř. Povzdychl jsem si. Jo, tak ji určitě přinutíš vylézt ven, v myšlenkách jsem nespokojeně ucedil, avšak navenek jsem tvář nechával jen mírně nechápavou. Nahlas jsem se zeptal, co tu asi tahle želva dělá tak osamocena. Samozřejmě jsem nečekal žádnou rozumnou odpověď. Jak bych také mohl? Někdo, kdo tohoto plaza nazval blivajzem o něm určitě nebude vědět víc než já...
Pomalu jsem povytáhl jedno obočí nahoru, když vlk položil nepřímou otázku. Myslí to vážně? Opravdu neví, co je to za zvíře? Chvíli jsem nad tím dumal. Nedělá si ze mě srandu?
Mlčel jsem. Přemýšlel jsem, jestli mu mám opravdu odpovědět. Mezitím se Černobílý konečně od želvy vzdálil a přestal jí bušit na domek. Už už to vypadalo, že plaz nejen vystrčí hlavu i s nohama, ale i dokonce bude pokračovat ve své cestě. Jenže v ten moment to vlk celé pokazil. Beze studu ke zvířeti přiskočil a převalil ho na krunýř. V duchu jsem se nad tím zamračil. Co to dělá? Chce jí snad nějak ublížit? Nebo jí snad přivodit infarkt? Jeho chování se mi ani za mák nezamlouvalo. Pak se ale Černobílý uvolil k tomu, že chudáka želvu přetočí zpět na nohy. Plaz se samozřejmě opět schoval a notnou chvíli se nám nechtěl ukazovat. Naklonil jsem hlavu, abych se podíval, jestli je v pořádku. Vypadalo to ale, že želvě nic není, neboť o pár chvílí později zase vykouklo ven.
Všiml jsem si pohledu, jenž se na mně ukotvil. Pár okamžiků jsem stále mlčel, rozhodujíc se o tom, co všechno vlkovi řeknu. Želvy už jsem totiž zkoumal a troufám si říci, že o nich vím víc, než co by ho zajímalo. "Je to želva. Plaz, který se v případě nebezpečí, jak už jsi sám zjistil, schovává do krunýře. Krunýř je taková přenosná nora, která je jejím jediným úkrytem," objasnil jsem mu. Samozřejmě jsem toho mohl říci víc, ale pochyboval jsem, že by ho to zajímalo. Pokud chce vědět něco víc, musí se sám zeptat.

Z mého nicnedělání mě vyrušil Černobílý. Vztyčil jsem uši, povytáhl obočí a zvedl hlavu. Jeho zvláštní hekavý zvuk nemohl být jen tak náhodný. Natočil jsem hlavu. Jeho otázka, v níž bylo použito slovo 'blivajz', zněla poněkud negativně. Hluboce jsem vydechl a beze spěchu jsem se rozhodl vstát. Pořádně jsem se oklepal. Mlha se konečně vytratila do všech možných koutů Gallirei, a tak jsem měl možnost své okolí opět kontrolovat podrobněji. Proto, už když jsem vstával, věděl jsem, co Černobílého vyrušilo. Dokráčel jsem k onomu údajnému 'blivajzu', sklonil jsem hlavu a stvoření si řádně očichal. Byl to pěkný, ukázkový exemplář zdejších želv, jejichž kolonie sídlily v jistých úsecích řeky Midiam. Dle velikosti jsem usoudil, že je to dobře živená samice. Nechtěla se nám moc ukazovat - a po pravdě řečeno, moc jsem se jí nedivil. Přeci jen, kdo by měl zájem mít vystrčenou hlavu z domku, když vám na střechu tlučou velké chlupaté hnáty? Nechtěl jsem zvíře ještě víc strašit, proto jsem se o značný kus vzdálil, abych mu dal prostor. Následně jsem pohledem zabloudil k Černobílému. Blivajz. Tak říká 'ten, co soucítí s přírodou' pěkné, zdravé želvě... V duchu jsem nad ním zakroutil hlavou. Byl jsem rád, že jsem se s ním nepokoušel vést konverzaci o přírodě, neboť bych byl následně velice zklamán. "Zajímalo by mě, proč se tak vzdálila od své kolony..." zeptal jsem se do nastalého ticha. Má nějaký konkrétní důvod? Hledá potravu?

Vzpomínal jsem si, že jsem tehdy potřeboval s něčím pomoci. Jak se ale zdálo, přišel jsem v tu nejnevhodnější chvíli. A navíc to vypadalo, že se Coffin s tím hnědým vlkem někam chystali. Nechtěl jsem jim být na obtíž, a tak jsem poděkoval za ochotu a vypařil se někam jinam.
"Aha." Taehyuk? Nic moc jsem si o něm nepamatoval. Byl o pár odstínů světlejší než já a měl jizvu přes slepé oko. Moc toho nenamluvil. To bylo vše, co jsem o něm věděl.
Všiml jsem si, že si Černobílý huhlá něco pod nosem. Jediné, co jsem postřehl, bylo něco o šedém vlkovi. Nejspíš tím myslí Coffina. Vzpomenul jsem si na naše poslední setkání. Tuším, že jsem byl právě s Naomi. Prvně jsem ho potkal právě zde - když jsem ho žádal o pomoc, zdál se být vstřícný a slušně vychovaný. Pak jsem na něho ale narazil podruhé a on se mi ukázal ve zcela jiném světle. Byl jsem tehdy zraněný a téměř jsem nemohl lovit, Naomi mi pomáhala. Zrovna jsme měli v merku krásného vypaseného bažanta, který vypadal jako lehká kořist. Navíc jsme využívali okolního terénu a křovisek. Tu se ale odněkud objevil Coffin a aniž by řekl jediné slůvko, drze nám bažanta vyfoukl přímo zpod nosu. Vyčůraně nás oba použil k tomu, abychom to kuře zahnali přímo k němu. Jakmile zjistil, že pták byl původně kořistí Naomi, jeho nevlastní sestry, omlouval se, jenže kdoví, jak by se zachoval, kdyby tam tehdá nebyl člen jeho rodiny... Od té doby se můj názor na něho zcela změnil, kdybych ho měl znovu potkat, nejspíš bych se mu vyhnul velkým obloukem.
Hlavu jsem položil zpátky na přední nohy. Vrátil jsem se do původního rytmu, kdy jsem pravidelně oddechoval a příjemně relaxoval, snažíc se na nic nemyslet.