Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<<< Středozemní pláň, přes Ohnivé jezero

Když mi v cestě stálo jezero, jehož barva byla pochybně červená, nemohl jsem si pomoc a chvíli jsem ho zkoumal. Docela mě zajímalo, jaký jev zapříčiňuje jeho barvu. Došel jsem ale k závěru, že to je nejspíš bláto a řasy, ačkoliv jsem si slíbil, že až bude tepleji a já nebudu mít nějaké věci na práci, vrátím se k němu a prozkoumám to podrobněji. A jelikož jsem se nechtěl smočit nebo jezero obcházet, opět jsem si pomohl tím, že jsem si zhmotnil křídla a přes vodní plochu jsem se přenesl vzdušně. Jakmile jsem ale měl jezero za sebou, křídla jsem nechal rozplynout se a opět jsem šel hezky po svých.
Konečně jsem dokráčel k úpatí Narrských kopců. Cítil jsem, jak ve mně rostlo vzrušení. Měl jsem chuť se tam co nejdříve vydat, ale zachovával jsem chladnou hlavu a uvažoval rozumně. Už je podvečer, brzy přijde noc. Byla by hloupost rušit Života, když všichni spí. Navíc ráno budu pěkně vyspaný a plný energie. Nemluvě o tom, že žaludek mám stejnak plný. Došel jsem tedy k závěru, že tu dole přespím a k Životu se vydám až v zítřejším ránu.
Cítil jsem tu pár vlků, a proto jsem si raději našel nějaké opuštěné zákoutí, kde byly pachy nejslabší. Mohutně jsem se oklepal a trochu si zahrabal do písku na místě, kde jsem hodlal složit své tělo. Párkrát jsem se na něm otočil a následně se opravdu položil. Stočil jsem se do klubka a podobně jako včera jsem si čenich zavrtal du huňatého kožichu.
Nebyl jsem zas až tak unavený, abych usnul hned, a tak jsem ještě chvíli přemýšlel o tom, jak asi bude vypadat zítřejší den. Vzpomenul jsem si na Suerta. Byl jsem docela vděčný za to, kolik mi poskytl informací. Vcelku mě třeba zaujalo to, jak se zmínil o barvení srsti. Možná bych se i na to mohl zeptat, zauvažoval jsem. Teď už bych ale měl spát, připomenul jsem si.
Párkrát jsem zívl a zamlaskal si. Zavřel jsem oči, ale vzápětí jsem je pomalu opět otevřel. Naposledy jsem zkontroloval své okolí. Když jsem se přesvědčil o tom, že tu opravdu nikdo není na dohled, víčka jsem opět nechal sjet dolů a spojit se. Několik málo minutek mi hlavou hýřilo ještě pár myšlenek, ale nakonec jsem přeci jen usnul.

<<< Vyhlídka, přes řeku Midiam

Slétl jsem z Vyhlídky do nížin. Chvíli jsem letěl podél toku řeky Midiam, kde jsem se potkal s Meinerem a následně doprovodil zatoulanou želvu k její koloně. Když jsem si na ni vzpomenul, zadoufal jsem, že je v pořádku a už se nikam nezatoulá.
Když jsem překonal vodní tok, dostal jsem se na Středozemní pláň, kde jsem nedávno trénoval svůj let. Byla tu pravděpodobnost, že bych konečně mohl ulovit nějakého toho ušáka. Oni se totiž většinou zdržovali v nížinách. Pravda, možná tu na ně přes léto bylo přílišné teplo, ale teď nastal podzim. Kdoví, třeba jich sem pár zabloudilo, když si snažilo sehnat potravu... Jednoduše jsem to prostě musel zkusit.
Magií Vzduchu jsem si pomohl a nechal si k čenichu navát všechny pachy, které se rozprostíraly po celé Středozemce. Ani jsem se nedivil, když jsem ucítil zajíce. Nějaká ta pravděpodobnost tu prostě byla. Teď už stačilo jen zjistit, kde se nositelé oné vůně nacházejí.
Netrvalo mi to příliš dlouhou dobu. Na hlodavce jsem narazil po dobrých deseti minutách letu. Nehodlal jsem to nijak protahovat, opět jsem si pomáhal magií Vzduchu, kdy jsem ho nechal vát tak, aby mě zajíc neodhalil a do poslední chvíle o mně nevěděl. Pak už stačilo jen složit křídla a nechat své tělo, ať se střemhlav řítí dolů k zemi. Těsně před tím, než bych se rozplácl a zaryl čenichem do hlíny, jsem svá křídla roztáhl a jako blesk z čistého nebe jsem zajíce přišpendlil k zemi. Nehodlal jsem otálet a milosrdně jsem mu hned překousl krční tepnu, aby bylo jeho trápení co nejkratší. Pár chvil jsem se vydýchával ze vší té námahy. Následně jsem se pustil do jídla.
Když jsem skončil, zůstalo tu jen pár kostí a několik málo orgánů, které mi jednoduše nešmakovaly. Olízl jsem si zakrvácenou tlamu. V duchu jsem poděkoval Matce Přírodě za to, že jsem si ho mohl vzít jako jídlo. Sliboval jsem si, že až budu mít magii Země, budu jí životy, které seberu, oplácet životy jinými. To jsem ale zatím nemohl uskutečnit, tak vzhůru k Životu, abych toho byl schopný co nejdříve.

>>> Narrské kopce, přes Ohnivé jezero

<<< Východní Galtavar

Ačkoliv se mi do toho moc nechtělo, přinutil jsem se z chůze zrychlit do klusu. Už jsem nebyl tolik rozespalý, dokonce jsem zvládal běh, což značilo, že jsem již připraven začít uvažovat o tom, co bude dál.
Měl jsem chuť si co nejdříve obstarat nějakou tu potravu, ale zrovinka jsem se nacházel na Vyhlídce, na níž jsem neměl zrovna velkou šanci něco ulovit, takže to muselo počkat. Až budu v nížinách, něco určitě splaším... zadoufal jsem. Takže pokud jsem neměl možnost lovit, přišla na řadu jiná věc.
Pomalu ale jistě jsem překračoval polovinu kopce a stále jsem se škrábal čím dál tím výš. Měl jsem spoustu času, nikam jsem nepospíchal, nic mě do ničeho netlačilo, a tak jsem v klidu cestoval tempem, které mi vyhovovalo. Měl jsem tedy čas na to, co jsem měl v plánu dělat při cestě za Životem. Přemýšlel jsem, jaké to u něj asi bude. Viděl jsem Smrt, žila na děsivé opuštěné Zřícenině. Všude byla tma a pochmurná nálada. A samotná vlčice byla zlá, nepříjemná a měla samé jedovaté poznámky. To znamená, že pokud je Život opakem, mohlo by se mi u něj docela líbit, zauvažoval jsem. Do nosu mě udeřilo pár pachů, ale nebyly moc silné, a proto jsem si jich zatím nevšímal. Znovu jsem začal rozjímat nad Životem. Musím se přiznat, že jsem se k němu více méně těšil. Měl jsem totiž naději, že si s ním budu moc popovídat o všem, o čem jsem si s obyčejným vlkem promluvit nemohl. Nikdy jsem totiž nepotkal někoho, kdo by se mi podobal a mohl by si se mnou promluvit o mých oblíbených tématech. Krom toho jsem se ho vlastně chtěl také zeptat, jestli bych si od něj mohl třeba pořídit nějakou novou magii... Dost dobře jsem si představoval, která by to byla. Téměř neznatelně se mi zvedly koutky úst, když jsem na to pomyslel. Taková představa se mi líbila.
Čas plynul jako voda a slunce pomalu začínalo z oblohy klesat. To už jsem dělal několik těch málo kroků, abych se dostal na samý vrchol Vyhlídky.
Nepřekvapilo mě, když jsem tam zahlédl dva vlky, kterým patřily ony pachy, se kterými jsem se setkal již při samotném stoupání. Jistojistě si mě také museli všimnout, ale já jsem neměl v plánu se tu dlouho zdržovat. "Zdravím," slušně jsem je pozdravil a lehce k nim pokývl hlavou, ale tvář stále zůstávala bez jakéhokoliv výrazu, jako kus kamene. "Nenechte se rušit, jsem tu jen na skok," ujistil jsem je a odvrátil od nich svou pozornost směrem k výhledu dolů. Dostal jsem se na samotný vrchol, teď mě čekala cesta dolů, kterou jsem však nehodlal absolvovat po svých. Nechal jsem, ať se mi na hřbetě zjeví křídla. Takhle to bude mnohem rychlejší, pomyslel jsem si. Rozběhl jsem se, a když jsem doběhl až na samý kraj vrcholu, co nejvíc jsem se odrazil. Roztáhl jsem blány a nechal jsem se unášet studenými vzdušnými proudy. Netrvalo to dlouho a už jsem měl na dohledu zem pod sebou, na kterou jsem však neměl v plánu přistávat. Z Vyhlídky jsem měl dobrý rozlet, tak proč toho nevyužít?

>>> Středozemní pláň, přes řeku Midiam

Pomaličku jsem rozlepil své oči. Měl jsem je co nejvíc přivřené, neboť jsem v nich pociťoval ostrou zář od sluníčka. "Mmmh," zabručel jsem a zamlaskal si. Vůbec se mi nechtělo vstávat, měl jsem chuť to ještě trochu zatáhnout, ale příliš mi to nešlo. Krom chladného mrazíku mi totiž v dospávání bránil fakt, že už je odpoledne. To jsem spal tak dlouho? překvapeně jsem si pomyslel. Něco neznatelného jsem si zamrmlal pod vousy a s obrovskou námahou zvedl hlavu. Zkontroloval jsem, jestli jsem tu stále sám. A světe div se, opravdu tak tomu bylo! Skvělý toť pocit... S těžkostí jsem si povzdychl a pomalu zamrkal. Byl jsem nesmírně rozespalý, jen co je pravda. Vzpomenul jsem si ale, že jsem přeci chtěl jít za Životem. Ještě před tím jsem si ale v předvečer slíbil, že můj kožich potřebuje trochu toho čištění. To znamená, že plán do budoucna byl takový: uskutečnění ranní hygieny, vydat se za Životem a cestou možná ulovit nějaké to soustíčko pro žaludek.
Ještě dobrých pět minut jsem se tak nějak psychicky připravoval na to, že se brzy budu muset konečně zvednout a přestat odpočívat. Vnímal jsem, ale oči jsem měl zavřené a s pravidelným oddechováním jsem se zvednutou hlavou relaxoval a užíval si těch pár posledních chvil, kdy jsem lenošil.
Při představě, že mě ještě čeká celkové vstávání a škrábání se na nohy, se mi údržba srsti ještě vcelku zamlouvala. Hlavu jsem tedy sklonil k nohám a pomocí zubů i jazyka jsem odstranil zaschlé bláto společně i s kamínky. O několik okamžiků později jsem se přesunul k trupu a ocasu, na němž jsem nalezl pár větviček a několik kulatých pichláků, které se tvářily, že jsou přirozenou částí mého kožichu...
Přiznám se, že jsem se musel hodně přemlouvat, neb mi momentální lenost pěkně ztěžovala život. Byl jsem už vcelku čistý, teď přicházela ta horší část: vstávání. Po pár chvílích jsem to ale překonal a donutil se kostrbatě vstát. Nepříliš obratně jsem se celý protáhl a stále ještě s rozespalým pohledem jsem vykročil.
Byl jsem ještě příliš zpomalený na to, abych se zabýval tím, co vlastně budu dělat u Života a o co ho požádám. Na to bude času dost, cesta je dlouhá... ledabyle jsem si zívl a vůbec se neobtěžoval tím, že aktuální styl mé chůze docela dost dobře připomínal zombíka.

>>> Vyhlídka

<<< Východní hvozd

Ještě párkrát jsem se ohlédl za sebe, jako bych snad kontroloval, zda-li mě Suerte nepronásleduje. Bylo to docela zajímavé setkání, to jsem musel uznat. Již delší dobu jsem nepotkal vlka, který by mi jako společnost tolik vyhovoval. Bylo ale pravdou, že chyba nebyla ve vlcích (každý jsme přeci jiný, že...), ale v mně. Měl jsem prostě příliš vysoké 'požadavky' na své potencionální kamarády. Ne snad, že bych po nějkaých vyloženě toužil, ale není na škodu mít pár známých... Jako takoví mi byli mnohem sympatičtější tiší a klidní vlci, kteří pobrali aspoň špetku rozumu. Moc rád bych si s někým popovídal o přírodě, zvířatech a celkově o všem živém i neživém. Doteď jsem ale na nikoho, kdo by se mi tolik podobal, nenarazil. Vlci se většinou seznamují tak, že se představí a začnou si povídat. Tak se konec konců o sobě navzájem něco doví a zjistí, jak moc je mu ten druhý sympatický. U mě to tak lehké není. Nepotřebuji si povídat, jsem vlk mála slov. Mně stačí přítomnost někoho tichého a chápavého. Ano, slova jsou v některých ohledech důležitá, ale mě víc než to zajímají samotné činy...
Pohlédl jsem na oblohu a lehce si povzdychl. Rozhodoval jsem se, jestli tu zůstat na přespání, nebo zkusit štěstí někde jinde. Nic mě totiž neštvalo tolik, když se jeden snaží usnout a v nose ho dráždí pachy jiných vlků, kteří nonstop představují určitou hrozbu. Za všechna ta léta jsem se naučil být ostražitý, jak jen nejvíce to jde. A proto se nemusíte divit, že místo, kde se nikdo nenacházel, bylo pro mě vskutku cenné. O to více, když se jednalo o spánek a odpočinek.
Ačkoliv jsem měl velkou chuť dál cestovat a objevit Života, mé tělo a svalstvo s tím silně nesouhlasilo. Moc dobře jsem věděl, že kdybych chtěl pokračovat, nebylo by to ode mě příliš rozumné. Jistě, mohl jsem si energii z křídel přelít zpátky do těla, ale pak bych je měl prázdná. A taková představa se mi příliš nezamlouvala. Vždycky jsem dbal na to, abych měl nějakou pojistku, jistotu, že kdyby se něco pokazilo, mám stále pár triků v zásobě. Navíc, jak již výše bylo zmíněno, na Východním Galtavaru bylo vlkuprázdno, tak proč bych příležitost nemohl chytit za pačesy?
Pokojně jsem se rozhlédl, abych se opravdu ujistil, že se zde nikdo nenachází. Nakrátko jsem dokonce použil magii Větru, abych zjistil, jak je na tom okolí, které mi bylo více vzdáleno a mé oči už tam nedohlédly. K mému překvapení stále platilo to, že jsem zde sám. Neubránil jsem se spokojenému povytáhnutí koutku úst. Cítil jsem se poněkud... Potěšeně? Ano, asi tak bych to nazval.
Nešel jsem příliš daleko od Východního hvozdu. Vlastně to bylo úplně naopak. Zůstal jsem u stromů, které tvořily jeho okraje. Byly samozřejmě dál od sebe, než tomu bylo v hustém háji, ale pocit, že se můžu opřít o pevnou kůru a díky tomu jsou má záda krytá, mi nesmírně vyhovoval.
Pořádně jsem se oklepal. Pomalu a beze spěchu jsem se protáhl a ucítil, které svaly mě po několikadenní cestě opravdu bolely. Tiše jsem zabručel a lehoučce si odfrkl. Dokráčel jsem k nejbližšímu stromu a složil se k jeho kořenům. Stočil jsem se do klubka, tak, jak jen nejvíce to šlo. Ucítil jsem, jak mi kožich sděluje, že už by potřeboval aspoň trochu vyčistit. Sem tam jsem v něm měl kamínky, větvičky, kousky bláta a možná i nějaké menší bodláky, ale na údržbu srsti už jsem neměl náladu. "Zítra..." zamrmlal jsem, klidně zavřel ledové oči, párkrát si zamlaskal a nakonec zavrtal černý čenich do místečka, jenž se naskytlo mezi huňatým tělem a ocasem.
Na spánek jsem nemusel příliš dlouho čekat. Byl jsem opravdu unavený, a tak nebylo divu, že jsem usnul, jako bych byl zabitý.

"Díky," bylo to jediné, co se ze mě v ten okamžik vydralo. Vůbec jsem totiž netušil, jak se na takové věci vlastně správně reaguje. Bylo to pro mě přinejmenším cizí a neznámé. Lehké povytažení koutků úst jsem mu nenásilně oplatil, aby to nevypadalo, že o Suerta nejevím zájem. Jeho další věta mě ale docela zarazila. Drobet jsem naklonil hlavu napravo a po pár sekundách mlčení jsem konečně zareagoval: "Samosebou. Ono je docela těžké být zlý na někoho takového, jako je Narea," decentní úsměv se mi opět vrátil do tváře. Ještě před rokem bych nikdy nevěřil, že v budoucnu něco takového řeknu. Byl to zvláštní pocit. Sledoval jsem, jak mě ta vlčice mění. Bezpochyby na mně nechávala znatelné stopy, které se projevovaly převážně v chování a oficiálním vystupování.
Když už ono téma Suerte nakousl, hodlal jsem v tom pokračovat. Přeci jen, byl už jsem moc unavený na to, abych zkoušel vymýšlet něco jiného. Jak se znám, beztak by to nedopadlo nijak dobře, a tak jsem se vlka zeptal, zda je i on zadaný.
Ze začátku odpověděl poněkud tajemně, jako by to snad nechtěl přiznat nebo si tím nebyl jist. Mohl jsem se však jen domýšlet, která z těchto variant byla ta pravdivá.
Když mi prozradil ono jméno, na okamžik jsem se zamyslel. Lennie, zopakoval jsem si to, ale jak se zdálo, neměl jsem ani páru, kdo to je. "Bohužel, nic mi to neříká," lehce jsem zakroutil hlavou. Kdoví, třeba se naše cesty zkříží a já si pak budu moci udělat další obrázek o Suertovi. Do té doby pro mě však zůstane celkem neznámý, neboť toto krátké setkání mohlo udávat pouze směr prvního dojmu.
"Dobrá, vypadá to, že už bych si měl odpočinout," dlouze jsem zívl a podíval se na Suerta. "Rád jsem tě poznal. Děkuji za informace, někdy zase na viděnou," lehce jsem pokývl hlavou, zvedl se a dal se na cestu.

>>> Východní Galtavar

Mlčky jsem přikývl na jeho slova. Ona bude taky moc ráda, když tě potká, pomyslel jsem si, neboť jsem moc dobře věděl, jak hodně ji to mrzelo. Nerad jsem ji viděl, jak se trápí a smutní.
Na moment se rozhostilo ticho. Oba jsme mlčeli a nejspíš každý přemýšlel nad svým. Vrtalo mi hlavou, kam se asi Nareia vydala poté, co jsme se rozloučili. Ač jsem ale dumal sebevíc, opravdu jsem neměl představu o tom, kam by asi mohly její kroky směřovat. Nic mi neřekla, a tak nebylo divu, že jsem ani zdaleka netušil, co má v plánu. Doufal jsem ale, že ji potkám zase živou a zdravou. Dlouho jsem nezažil ten pocit, kdy se bojíte o někoho blízkého. Byl jsem z toho nervózní... Ačkoliv jsem věděl, že ona je schopná a umí se o sebe postarat, stále jsem se o ni bál. Bylo to opravdu zvláštní.
Očima jsem zabloudil k Suertovi. Přemýšlel jsem, čím bych mohl obnovit naši konverzaci. Mně sice ticho nevadilo, ale znal jsem ostatní vlky. Při takových chvílích se totiž většina cítila trapně nebo aspoň nesvá. Pro mě bylo ale naprosto přirozené trávit čas s vlky v tichosti. Tak mi to vyhovovalo nejvíce.
Nemusel jsem ale dlouho čekat a Suerte promluvil první. K mému překvapení položil docela přímý dotaz bez okolků, na tvrdo. Stočil jsem k němu modrý pohled a chvíli přemýšlel o tom, co se mu asi honí hlavou. "Jsem její partner," odpověděl jsem stejným způsobem, jakým byla položena otázka. "A co ty? Máš někoho?" otázal jsem se a jen tak tak zadržel zívnutí, které se dralo do mých úst. Už jsem celkem dlouhou dobu nespal, napadlo mě. Až se s ním rozloučím, dám si šlofíka. Pokud měl partnerku, byla tu malá pravděpodobnost, že mi její jméno bude známé. Poku by tomu tak opravdu bylo, mohl bych si o něm zase trochu poupravit mínění a přijít třeba na něco, co by mě nenapadlo.

// Díky. :D

Pobaveně jsem se usmál a souhlasně přikývl na jeho poznámku o sourozenectví. Až budu u Života, musím se ho zeptat, jak to tedy ve skutečnosti opravdu je, pomyslel jsem si. Doufal jsem, že až se má přání vyplní a já se k němu opravdu dostanu, budu mít dostatečné množství času si s ním o všem promluvit. Vypadalo to totiž, že než ho navštívím, napadne mě ještě spoustu dalších zajímavých otázek.
Jakmile jsme se oba navzájem představili, rozhoupal jsem se k tomu, že jsem se zmínil o Nareie. Vlk si pozorně vyslechl vše, co jsem mu o ní řekl. Zůstával vcelku klidný, takže jsem se i já mohl chovat vyrovnaně a soustředěně. Když mi oznámil, že se nemusí omlouvat, že se prý každému někdy stane, že musí vypnout, pokývl jsem. "Řeknu jí to, ale i tak si myslím, že si bude stát za svým a stále si o tom s tebou bude chtít ještě popovídat," lehce jsem se pousmál. Koneckonců, podle toho, co mi o Suertovi prozradila, jsem dokázal bez potíží vyvodit to, že jí s ním bylo dobře a jeho společnost pro ni byla příjemná. A vlastně jsem se tomu nedivil. Suerte totiž vypadal jako klidný a rozumný vlk, čímž si částečně získal i mé sympatie.
Když padla otázka, kde se Nareia momentálně nachází, na pár okamžiků jsem mlčel. Přemýšlel jsem o ní. Naprosto přesně jsem věděl, kde jsem se s ní viděl naposledy. Kam ale mohly její kroky směřovat dál? Tak to jsem opravdu netušil. A ačkoliv jsme nebyli odloučeni nijak dlouhou dobu, cítil jsem, že se mi po ní postesklo. Chyběly mi důvěrné rozhovory, uvolněná nálada... A vůbec, celá její přítomnost.
Povzdychl jsem si. "Naposledy jsem se s ní viděl na Mušličkové pláži. Nevím ale, kam se vydala poté," lehce jsem zakroutil hlavou ze strany na stranu. Vůbec mi o svých plánech - pokud tedy vůbec nějaké měla - neřekla. Jak jsem ji ale znal, určitě se někde toulá a hledá nová dobrodružství. Takové myšlenky mě donutily se chtě nechtě pousmát.
Mé uši pochytily tu kratičkou větu, jenž pronesl Suerte. Se rty zvlněnými stále do lehkého úsměvu jsem opět zavrtěl hlavou do stran, avšak nehodlal jsem říct jediné slovo. Nene, nezměnila, pomyslel jsem si evidentně v dobré náladě. Panejo! No vidíte to, co s vlkem dokáže udělat jedna jediná vlčice?

Pohádali? Toto slůvko mi jaksi zkazilo představu o Životu. Doposud jsem si ho totiž představoval jako nesmírně moudrého vlka, jenž je samotným vzezřením dobra. Myslel jsem si, že díky své moudrosti dokáže svou sestru Smrt aspoň trochu ovlivnit. To, co mi tu ale černý vlk povídal, se vůbec s mými domněnkami neshodovalo. Trochu mě to vyvedlo z míry, ale raději jsem to nehodlal dále rozebírat. Až k němu zavítám sám, konečně ho osobně poznám a udělám si na něho svůj vlastní názor, sliboval jsem si, doufajíc, že se nebudu snažit to co nejvíce podvědomě oddálit.
"No nevím jak ty, ale já se Životu nedivím. Kdo by chtěl mít za souseda Smrt?" kysele jsem se zašklebil a trochu se uchechtl. Odpověď byla vcelku jednoznačná: nikdo, samozřejmě. To by vlk musel být leda tak opravdu hloupý blázen, kdyby chtěl čas dobrovolně trávit v blízkosti té potvory.
Nedivil jsem se Suertovi (//Prozradíš, jak se to správně skloňuje? :D Nerada bych ti to jméno celou dobu komolila. ^^'), když nechápavě pozoroval mou reakci, když mi oznámil jeho jméno. Ona to reakce opravdu byla nevšední, neboť jsem se lehce zamračil a začal jsem uvažovat, jestli se zmínit o Nareie. Nakonec jsem se k tomu odhodlal a to téma nakousl. Vlk na mě zůstal zírat. Tentokrát se v jeho tváři neobjevilo nic jiného než překvapení. Byla to nepochybná známka toho, že ji jistojistě zná. Dobře, našel jsem toho správného, pomyslel jsem si.
Jeho reakce mi však do hlavy dala dalšího brouka. Co ti dva asi spolu prožili? Jaký spolu mají vztah? Jak moc dobře se znají? To a ještě více se mi v mžiku mihlo myslí. Momentálně jsem to však nehodlal řešit, neboť jsem nechtěl nechávat vlka napjatého a v očekáváních, když se velmi úsečně optal, proč o ní mluvím. "Nestrachuj se," uklidnil jsem ho pro začátek, aby se jeho hlavou nehonily nějaké chmurné představy. "Je živá a zdravá, nic jí není," dodal jsem, jako bych tím snad nechtěl ujistit jen Suerta... "Povídala mi o tobě. Vím, že jste nějakou dobu společně trávili čas a cestovali," mluvil jsem klidným a vyrovnaným tónem hlasu. "Prý jste se však nerozešli v nejlepším," na moment jsem se odmlčel a nechal to vyznít do ticha. "Avšak rád bych ti sdělil, že Nareiu to mrzí. Přála si, abyste se ještě jednou setkali. Chtěla si s tebou o všem popovídat a hlavně se ti omluvit," prozradil jsem mu nakonec, čímž jsem uvedl věc na pravou míru.
Nemohl jsem si nevšimnout jeho zkoumavého pohledu, který až podezřele připomínal zrovna ten, kterým si mě přeměřoval, když mě poprvé spatřil. Já jsem momentálně nepřemýšlel nad ničím, jen jsem čekal na sebemenší reakci ze Suertovy strany. Potřeboval jsem posoudit, jak se zachová, abych věděl, jak bych se měl dál chovat já.

Mockrát děkuji za akci, hvězdičku bych poprosila do Neviditelnosti.

K mému překvapení se vlk dobrovolně přiznal, že nad tím přemýšlel. Kdyby tak neučinil, pochopitelně bych nečekal, že mi o svých teoriích poví víc. Avšak zdálo se, že mu mluvení moc nevadí, a tak jsem nastražil ušiska a vyslechl si vše, co mi pověděl. Ve většině jsem s ním souhlasil, a proto jsem jen přitakával a souhlasně pokyvoval hlavou. "Ta Smrt je opravdový poděs. Přiznám se, že kdyby nenabízela to, co se u Života najít nedá, už tam ani jednou nepáchnu," postěžoval jsem si trochu a zaxichtil se. Moc dobře jsem si pamatoval naše setkání, které ani při nejmenším nebylo nijak příjemné, což mě jen víc nabudilo k návštěvě Života. Nevěděl jsem sice, jak vypadá, ale dost dobře jsem si dokázal představit, jak si s ním povídám o přírodě, vlcích i ostatních zvířatech. Tedy, pokud na mě bude mít čas. Co já vím? Třeba tam bude nával vlků a já si s ním nestihnu o ničem hlouběji promluvit, což by mě docela určitě mrzelo.
Bylo mi jasné, že my dva nic nevymyslíme, takže si budu muset počkat, až se potkám s Životem. Vrýval jsem si do paměti poznámku o tom, že se ho mám zeptat na svá křídla. Vypadalo to totiž, že nikde jinde odpověď nenaleznu.
Každopádně vlkova příhoda s magií se velmi podobala té mé, což jen vyvolalo další otázky. Tedy, aspoň z mé strany. "Myslíš, že i když jsou na opačných koncích Gallirei, můžou spolu komunikovat a domlouvat se?" To by se mohlo hodit. Obzvláště, když jste zrovna na návštěvě u Smrti a ona si usmyslí, že si vás jen tak pro srandu vezme do světa mrtvých. V takový moment by se pomoc ze strany Života určitě šikla.
Nejspíš jsem měl dobrou náladu, a tak jsem se vlkovi představil, aniž bych o to byl žádán. Nemusel jsem dlouho čekat a můj společník mi to opětoval. Jakmile jsem se ale dozvěděl jeho jméno, natočil jsem hlavu na stranu a drobátko se zamračil. Ten Suerte? zeptal jsem se sám sebe, ačkoliv jsem předem věděl, že správnou odpověď znát nebudu. Kolik Suertů se může asi po Galliree pohybovat? Doufal jsem že moc ne, protože jsem si s ním hodlal povídat o Nar.
"Tvé jméno jsem již slyšel," pomalu jsem mu oznámil a přemýšlel, jak to říct dál. "Doufám, že jsi ten správný Suerte, protože netuším, kolik vlků by mohlo být vlastníkem takového jména," řekl jsem ještě před tím, než jsem přistoupil k onomu tématu. "Znáš vlčici jménem Nareia? Pískovitě béžový kožich a zlaté pírko na krku..." pro jistotu jsem to upřesnil a zvědavě pozvedl pravé obočí nahoru.

"Aha," pokývl jsem na náznak porozumění, když mi vlk trpělivě uvedl názorný příklad, jenž měl představovat barevný pruh na jednom z jeho známých."Jasně, díky," odpověděl jsem mu a ujistil ho tak, že již toto téma nemusí nijak víc rozebírat.
Vlk zatím vřele odpovídal na vše, na co jsem se zeptal. Věděl jsem, že to pro něj možná může být i otravné, ale kdyby chtěl klid, určitě by mi to naznačil. Nejsem přeci zas až tak hloupý, abych nepoznal, kdy je nelepší čas sbalit si svých pět švestek a vypařit se. Krom toho jsem byl celkem vděčný za tak klidnou společnost. Pro mě to bylo mnohem příjemnější než ukecaný vlk, který má potřebu se hned se všemi kamarádíčkovat.
Naše konverzace se stočila k platidlům. Dozvěděl jsem se, že Života, na rozdíl od Smrti, kameny nezajímají. Prý si za své služby vyžaduje květiny a mušle ze zdejších luk a pláží. To by mi vyhovovalo. Všechno, co vlastním, jsou v podstatě jen kameny, květiny a mušle. Takhle je to hezky rozdělené a žádná z těch věcí tedy nepřijde na zmar. "Zajímalo tě někdy, co s tím dělají?" zeptal jsem se tak trochu mimo mísu na jeho subjektivní názor. Nechtěl jsem být nijak vlezlý, jen mě to prostě zajímalo. Může snad existovat ještě něco většího? Něco vyššího, co je i nad samotným Životem a Smrtí? Nemohl jsem nic jiného, než se jen domnívat a snít. Bylo dost nepravděpodobné, že by mi takové otázky byly někdy zodpovězeny.
Vzpomenul jsem si na svá křídla, která jsem zatím u žádného jiného vlka nezahlédl. Usoudil jsem proto, že to není žádná obyčejná magie, jenž je běžně nabízená. Doufal jsem, že by o tom mohl můj společník vědět něco víc, a tak jsem neváhal a otázal se ho. Pro lepší představu jsem mu svá křídla i ukázal, aby nedošlo k nějakému nedorozumění. Ke vší smůle to ale vypadalo, že on o tom ví tolik co já. Nevadí, aspoň jsem to zkusil. "Nevím, jak bych to popsal. Když jsem byl u Smrti, o nic takového jsem nežádal. O pár měsíců později se to prvně projevilo. Prostě se zničehonic jen tak zjevila," potlačil jsem nutkání pokrčit rameny a pokračoval jsem: "Od té doby mi to ale nepřijde nijak zvláštní. Zvykl jsem si a už je používám zcela instinktivně. Zjevují se a mizí na pokyn," obeznámil jsem ho se situací a na důkaz jsem nechal křídla rozplynout se. Zcela vědomě jsem se nezmínil o jejich další funkci, která mi umožňovala shromažďovat v nich energii. Jak již bylo zmíněno, vlk o tom nic nevěděl, nemusel jsem proto přeci prozradit vše.
Zvědavě jsem k němu natočil uši a vyslechl si jeho teorii o genech. "Není to špatný nápad, jen nemám představu o tom, jak by se do mých genu dostaly geny netopýrů," lehce jsem se pousmál.
"Mimochodem, jmenuji se Falion," dodal jsem, neboť jsem cítil, že se již bavíme trochu delší dobu a přišel vhodný okamžik na seznámení. Obvykle jsem se do toho tolik nehrnul a pokud se mě jeden vyloženě nezeptal na jméno, nepředstavoval jsem se. Tenhle vlk mi byl ale docela sympatický, a tak nebylo divu, že jsem se uvolil jednou za čas udělat výjimku.

Vlk s odpovědí příliš nespěchal - určitě si musel promyslet, jak svá slova zformuluje. Chápavě jsem proto vyčkával, až bude připraven.
Na mou první otázku odpověděl tak, jak se to dalo čekat. Už jen ta jména - Život a Smrt - naznačují, že jsou to naprosté opaky. A když jsem se rozpomenul a připomněl si, jak nepříjemné bylo setkání se Smrtí, docela dost dobře jsem si dokázal představit, že pokud je Život přesným opakem, mohlo by se mi u něho líbit.
Novinkou pro mě také bylo to, že vlk, jenž žije na Narrských kopcích, má v nabídce magie, které jsou vrozené, zatímco u jeho sestry jsou k mání magie naprosto odlišné. To tedy znamená, že bych ho mohl požádat o magii Země, prolétlo mi hlavou. Představa to byla vskutku pěkná, to se musí nechat. Přírodu jsem přeci miloval odjakživa a po pravdě... Jednou za čas jsem si trochu postěžoval na svou vrozenou magii a špetku žárlil na vlky, jejichž barva očí byla do zelena. Jak se ale zdálo, měl jsem teď příležitost naučit se oné magii, což mě nesmírně lákalo.
"Barví srst?" trochu zmateně jsem po něm zopakoval. Co jsem si pod tímto slovním spojením měl představit? Bílé skvrny mi totiž zas až tak vzácné nepřipadaly. Horlivě jsem se proto začal přehrabovat ve vzpomínkách a zapátral jsem po vlkovi, jehož srst by nesla nějakou netradiční barvu. Netrvalo mi to dlouho. Vzpomenul jsem si na Meinera (snad je to dobře :D). Já tušil, že ty jeho rádoby mechové žilky se netvářily důvěryhodně...
Dalším bodem bylo zlepšení tělesné kondice. Znělo to opravdu lákavě, jen co je pravda. Jenže kolikpak takové věci asi stojí? No, levná záležitost to asi nebude. "A on? Nemá rád kameny?" zareagoval jsem na vlkovu poslední větu. Moc dobře jsem si pamatoval, že když jsem Smrti nabídl květiny, brala to jako urážku. Nerad bych proto udělal stejnou chybu i u Života, a tak jsem se prostě musel zeptat.
Lhal bych, kdybych řekl, že vlkova odpověď nebyla vyčerpávající. Řekl mi spoustu nových věcí, avšak stále jsem měl pár otázek bez odpovědí. "Nevím, jestli jsi o něčem takovém slyšel, ale jsou vlci, co mají svou vlastní magii," nenásilně jsem ho připravil na svůj další dotaz. "Kde se to bere? Můžeš si to koupit nebo to jsou dary?" O pár velkých kroků jsem se od vlka vzdálil, abych ho náhodou nevyděsil. Připravoval jsem se, že mu ukážu svoje malé tajemství. Nechal jsem svá křídla, ať se velmi pomalu začnou zjevovat. Když už byla celá, trochu jsem si je protáhl a hodil po vlkovi tázavý pohled. "Netuším, jak jsem k nim přišel."

Byl jsem rád, když jsem se ze strany cizího vlka nedočkal žádného nepříjemného a otráveného zamručení, nýbrž už jen to, že opětoval pozdrav, mě vcelku uspokojilo. Nuže, zdá se, že mám dnes v noci štěstí, pomyslel jsem si (překvapivě) zvesela. Ono se to sice nezdá, ale když jeden neustále potkává samé nabubřelé jedince, ztrácí i on dobrou náladu.
Na pár dalších okamžiků jsem zcela zmlkl a dal tak vlkovi příležitost lépe se rozkoukat, neb si nešlo nevšimnout, jak moc rozespale působil. Nechtěl jsem na něj rychle vyhrknout hromadu otázek a následně čekat, že mi na ně přívětivě a vyčerpávajícně odpoví. Trpělivě jsem si proto počkal, až si vyčistí kožich a já si budu jist, že se vlk již nebude cítit tak rozespale.
Když ta chvíle nastala, opatrně jsem nakousl téma, jemuž jsem se chtěl věnovat - Život. Ukázalo se, že to, co jsem si myslel, bylo skutečností. Opravdu Života znal, a tak mi o něm mohl něco povědět. V duchu jsem zajásal a začal uvažovat o tom, kterou otázku položím jako první.
"Zaslechl jsem, že jsou se Smrtí sourozenci. U ní už jsem byl, vím, jaká je a co nabízí. Když je oba porovnáš, jaký je oproti své sestře Život? Nabízí stejné služby?" Pro začátek jsem položil vcelku dvě jednoduché otázky, na jejichž základě bych si mohl udělat celkem pěknou představu o Životě.
Natočil jsem k němu obě uši a pozorně čekal, jak mi odpoví. Nepopřu, že jsem byl docela zvědavý, co mi poví, protože jsem měl stále tu naději, že bych u Života mohl najít to, co jinde ne.

Netrvalo dlouho a neznámý vlk se probudil. Chvíli to vypadalo, jako by si mě vůbec nevšímal, neboť o mě zatím ani jednou nezavadil pohledem. Já jsem se však měl na pozoru. Než jsem vstal, prsty předních nohou jsem roztáhl do stran jak jen nejvíc to šlo, abych si je protáhl. Až pak jsem se uráčil zvednout horní část těla a podobně jako černobílý se v sedě opřít o strom. Přiznejme si, ono se mnohem lépe na nečekané útoky reaguje vsedě než-li vleže...
"Zdravím," nepříliš hlučně jsem ho slušně pozdravil, aby o mě měl povědomí.
Důkladně jsem si ho přeměřil pohledem. Nezajímala mě barva a stav jeho srsti ani ten náramek, který mu zdobil levou přední nohu (i když musím přiznat, že jeho barvy se mi vcelku zamlouvaly). Spíš jsem si otypoval jeho stavbu těla a tělesnou kondici, abych zjistil, jak moc velké nebezpečí pro mě může představovat. Když se ale vlk dal do čištění své srsti, vypadalo to, jako by o mě nejevil příliš velký zájem, což se mi vcelku zamlouvalo.
Zvědavě jsem se se porozhlédl po okolí, jestli se nablízku náhodou nenachází i původce druhého pachu. Jak se ale zdálo, vlk tu nikde poblíž nebyl.
Opět jsem měl čas přemýšlet o Životu. Avšak právě proto, že jsem se s ním nikdy neviděl, nevěděl jsem, co si o něm mám vlastně myslet. Mohl jsem se jen dohadovat o tom, jaké služby nabízí a co si za to na oplátku žádá.
V tom mě napadlo, že by tady můj společník o něm toho mohl vědět něco víc. Neuškodilo by, kdybych se zeptal... Možná by mi mohl prozradit odpovědi na některé z mých otázek a usnadnit mi tak představu o Životu. A přeci jen, nechtěl jsem toho po něm příliš. Jen jsem měl zájem se dozvědět pár nových věcí. Krom toho nevypadal, že by někam pospíchal, tak proč to nezkusit?
Nadechl jsem se tedy a opatrně se dal do řeči: "Mohl bych tě trochu vyrušit? Víš, mám pár otázek, které se týkají Života..." seznámil jsem ho se situací a na chvíli se odmlčel. "Napadlo mě, že bys ho možná mohl znát," dodal jsem a trochu zvědavě se na něj podíval. Nevěděl jsem, jaký je jeho charakter, a tak nebylo divu, že se zde stále nacházela ona možnost, že by mi vlk mohl zkazit náladu na několik dní dopředu, s čímž jsem se však za ta léta naučil vždy počítat. I přesto jsem měl ale naději, že by to nemuselo dopadnout zas tak špatně a já bych si konečně mohl popovídat s někým slušně vychovaným.