Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<<< Středozemní pláň

Lehce jsem se celý ve vzduchu naklonil a začal jsem pozvolna klesat dolů. Měl jsem v plánu nechat křídla opět na chvíli odpočinout a zase se projít hezky pěšky po svých.
Když jsem konečně přistál na zem, první, co jsem pocítil, bylo bláto a mokro mezi prsty. Sníh bohužel přes noc roztál, což mě trochu zklamalo. Ale ne na dlouho, neboť jsem dobře věděl, že ho napadne ještě dost. Tedy... Aspoň jsem si to myslel. Minulý rok jsem prožil velmi zvláštní zkušenost, na kterou dozajista jen tak nezapomenu. Když jsem si vybavil, jaké horko se tu rozlévalo uprostřed zimy, donutilo mě to se znovu nad onou situací zamyslet. Čím to asi bylo zapříčiněno? To jsem opravdu netušil. Když jsem tak nad tím přemýšlel, došlo mi, že jsem se na to mohl zeptat Života, kterého jsem nedávno navštívil. S tím jsem si povídal ale o takové spoustě věcech, že nebylo divu, že jsem si zrovna na toto nevzpomenul. Své návštěvy jsem rozhodně nelitoval. Můžu prohlásit, že se mi ono setkání nesmírně líbilo a mnoho mi toho dalo. Především pak ta část, kdy jsme se s Životem pustili do diskuse o zvířatech a celkově přírodě.
Už jsem byl skoro u medvědího jezera, když jsem ze rozpomněl na všechna svá přání. Netušil jsem, jestli už mě vlk opravdu obdaroval vším, co mi slíbil. Necítil jsem se nijak silněji nebo rychleji, magii Země jsem také ještě nenalézal a co se týče odznaků - narychlo jsem zkontroloval svou srst pohledem -, taky nic. Naklonil jsem se nad vodní hladinu a ani na obličeji jsem nezahlédl nic neobvyklého. Zdá se, že si budu muset ještě chvíli počkat.
Beze spěchu jsem sklonil nos k vodě. Nebyl to žádný rychlý pohyb. Špička čenichu se jemně dotkla vodní plochy, která se jen nepatrně rozvlnila. Nikam jsem nepospíchal. Proto není divu, že jsem se nejprve pokochal pohledem na čeřící se vodu a až pak jsem si dal pár loků na uspokojení žízně.
Když jsem zvedal hlavu zpátky nahoru, pár kapek mi ještě po krajích úst vesele tančilo. A tak jsem si ještě tlamu párkrát olízl. Ačkoliv se zdejší jezero jmenovalo Medvědí, v tomhle ročním období jsem neměl sebemenší strach či podezření, že bych tu nějakou medvědovitou šelmu mohl potkat. Moc dobře jsem věděl, že se ukládají k zimnímu spánku, a proto nebyl důvod, proč bych se zde nemohl trochu zdržet. Krom toho jsem předpokládal, že mnoho vlků právě tyto informace nemělo, tudíž sem nechtěli chodit. Z toho vyplývalo, že bych tu mohl dostát klidnému a nerušenému odpočinku...
Rozhlédl jsem se. Opravdu tu nikdo nebyl a po nějakých paších ani slechu, ani vidu. Skvělá příležitost, napadlo mě. A tak jsem se tedy vydal najít nějaké místečko, jenž by bylo vhodné k odpočinku. K mému překvapení mi to netrvalo nijak dlouho, nebylo tedy divu, že jsem se už o pár okamžiků později spokojeně povaloval a odpočíval.

<<< Ohnivé jezero

Když jsem dostatečným máváním křídel nabral výšku, nyní mi stačilo, abych jen napnul křídla a nechával se unášet větrnými proudy. Koukal jsem pod sebe a rozjímal, nad čím se dalo. Mé vnitřní já se usmívalo, když se mi naskytl pohled na krajinku, jenž byla lehoulince přikryta bílým snížkem. Je to tady. Konečně přichází mé oblíbené roční období, napadlo mě.
Když se do Gallirei dostavila zima, většinou jsem si vzpomenul na svůj bývalý domov. Tam byl sníh a studené počasí většinu roku. Není proto divu, že mi tohle období vyhovovalo ze všech nejvíce. V mysli se mi ale mihlo i něco jiného, než jen vzpomínka na samotnou přírodu, v níž se nacházel můj domov. Rodina. To bylo tím, co ve mě chtě nechtě vyvolalo poněkud melancholickou náladu. Ač to na mém zevnějšku nebylo vůbec vidět, ve svém nitru jsem zesmutněl.
Přiznám se, že se mi o tom nechtělo moc přemýšlet. A jelikož jsem se nacházel ještě v dostatečné výšce nad zemí, dovolil jsem si na pár okamžiků zavřít oči. Cítil jsem, jak se mi chladný vánek opíral o celé tělo. Byl sice studený, ale mně to přišlo jako vřelé a milé pohlazeníčko.
Povzdychl jsem si a oči znovu otevřel. Jak se máš, drahá Teno? optal jsem se v duchu. Nevyslovenou otázku jsem nechal odeznít v hlavě... Nechtěl jsem na své příbuzné přemýšlet se smutnou náladou. Vybavil jsem proto vše, co se dalo považovat za šťastné okamžiky. Jediné, co mi zbylo, bylo doufat, že se mají všichni na Onom světě dobře.

>>>Medvědí jezero

Ač jsem vlastně netušil, proč to na mě Darkallain takhle zkoušel, automaticky jsem si o něm prostě pomyslel, že mě chtěl obyčejně provokovat. Nepopírám, že tomu tak být nemuselo, ale abych se otočil, zvědavě k němu přiklusal a s úsměvem se zeptal, co to mělo znamenat, k tomu jsem měl vážně daleko. A proto jsem se jednoduše rozhodl, že to prostě nechám plavat a nebudu se tím zaobírat.
Nevěděl jsem, co všechno můžu z jeho strany čekat. Ne snad, že bych se bál. Spíš jsem měl zase chuť pobýt někde o samotě, jen se svými myšlenkami. Krom Darkallainova pachu se tu mihly další dva, které mi nebyly zas tak cizí, ač jsem si nemohl přesně vybavit, kde jsem se s nimi setkal. Nějak to tu houstne, pomyslel jsem si. Čas na to sebrat se a někam se vypařit.
Aniž bych na cokoliv čekal, ve zlomku sekundy jsem si zhmotnil křídla, odrazil se a v několika málo dalších chvílích už jsem letěl vzduchem. Neohlížel jsem se. Spíš jsem dumal nad tím, kam bych se vlastně měl vydat teď.
Lhal bych, kdybych řekl, že se mi hlavou nemihlo slovo Nareia. Povzdychl jsem si a bezmyšlenkovitě jsem nadále mával křídly a letěl za cílem, o kterém jsem vlastně nevěděl, kde se nachází.

>>> Středozemka

//Kratší? Tomuhle říkáš kratší?! Pff... :'D Taky děkuji za hru. :)

Stále jsem si dával pozor na své myšlenky. Takticky jsem se snažil nepřemýšlet nad něčím osobním nebo důležitém. Pravděpodobnost, že vlk ovládá magii Myšlenek sice nebyla nijak velká, ale to bych prostě nebyl já, kdybych si z toho nedělal starosti.
Mlčky jsem občas pokývl na vlkova slova. Hleděl jsem na něj chladným pohledem, ze kterého se nedalo nic vyčíst. Vlk mi na chlup stejný pohled vracel zpátky. Netuším, jestli si to nepřebral špatně... Rozhodně jsem v něm nechtěl vzbudit strach či nějakou podobnou emoci. Ne úmyslně. Stylem, jakým jsem na něj momentálně hleděl, jsem hleděl vždy a všude na jakéhokoliv cizího vlka. Nemělo to vzbuzovat strach nebo snad někoho vyzývat k boji. To rozhodně ne. Pro mě to byl totiž pohled zcela běžný a obyčejný. A proto není divu, že jsem si z vlkovy strany nehodlal kvůli jeho očím dělat starosti. Spíš jsem čekal na nějaký sebemenší pohyb jeho těla.
Když se mě slušně zeptal na jméno, na chvilku jsem se zamyslel. Ač jsem to dělal jen velmi neochotně, nakonec jsem mu ho prozradil. Když vyslovil ono slůvko 'dobře', nemohl jsem si nevšimnout tónu jeho hlasu. Jen velmi lehce jsem naklonil hlavu mírně do strany a pohledem se na něj co nejvíc zaměřil. Netušil jsem, co tím sleduje, ale rozhodně jsem měl v plánu z něj nespouštět oči. Něco se mi na něm nezdálo, avšak jsem stále nepřišel na to, co to bylo.
"Také mě těší," pomalu jsem téměř nepatrně pokývl hlavou. Mluvil jsem bez jakéhokoliv náznaku nějakého pocitu. Nebyl jsem naštvaný nebo snad uražený z vlkova předešlého tónu. Aby mě vytočil, musel udělat něco víc, než jen hovořit takovým stylem. A právě proto jsem mluvil neutrálně, skoro jako robot.
Oba jsme naproti sobě mlčky seděli, kolem nás se rázem rozhostilo ticho. Tato situace mi docela připomněla setkání se Suertem... Rozhodně to nebylo nic trapného. Tedy aspoň pro mě ne. Já jsem druh takového ticha měl docela rád. Vůbec mi nevadilo, vítal jsem ho. Většinou jsem ale netušil, jak je na tom druhá strana. Podle dosavadního počínání Darkallaie jsem si ale domyslel, že na tom bude nejspíš stejně jako já. Samozřejmě to ale stále zůstávalo domněnkou, takže jsem nevyřazoval možnost, že by se proti mně zničehonic mohl vrhnout.
Při jeho dalších slovech, která naznačovala, že už se má k odchodu, se pomalu zvedl. Nejspíš tím chtěl poukázat na to, že nemá v plánu pouštět se do boje. Ačkoliv jsem stejně klidně vstal i já, rozhodně jsem nehodlal jen tak skočit na 'mírové' chování. V duchu jsem se s každým jeho dalším krokem připravoval na boj. Navenek jsem to nedal nijak znát, jen tak jsem tam stál s ocasem ve stejné rovině, jako je hřbet, a s ušima nastraženýma dopředu. Pohled stále zůstával stoický a neustále zaměřený na rudé oči, avšak periferně jsem sledoval celkové působení blížícího se Darkallaie. Dával jsem pozor na sebemenší věc, která by mi mohla pomoci při boji - staré jizvy, styl chůze, polohu uší i ocasu a případné kulhání. Netušil jsem, proč se rozhodl pokoušet mé nervy a minout mě tak blízko. Když však pominul ten okamžik, kdy se jeho tlama ocitla vedle mého krku, pomalu jsem se za ním otočil a sledoval ho, jak odchází. "Nápodobně," bezděčně jsem zareagoval na jeho slova. Stále jsem zůstával ve střehu. Až když byl o de mě dobrých padesát metrů daleko, trochu jsem ve svém napjatém postoji polevil. Ale i přes to jsem ho hodlal mít v merku tak dlouho, jak jen to půjde.

//Ještě bych chtěla Cernun poprosit, jestli by mi mohla do magie Země rovnou doplnit všech 10 hvězd, které jsem vyhrála v loterii.

Ještě jednou děkuji. :)

//Obrovská omluva za takovou prodlevu. :c

Nebylo v mém zájmu všem na všechno odpovídat, dělat dobré skutky a kdekoho obeznamovat s tím, co ještě o světu nepoznal. Obyčejně jsem se takovým situacím snažil co nejvíce vyhýbat. Nechtěl jsem mít příliš mnoho kontaktu s jinými vlky. Už nikdy jsem se s nikým nechtěl sblížit. Neustále jsem na sobě nosil nezničitelné brnění, které mi nikoho nepouštělo k tělu. To, že se Nar stala mou partnerkou, nebyla žádná náhodná událost. Sám jsem si totiž ono brnění sundal. Dobrovolně. Poprvé a naposledy. Když jsem se nad tím někdy zamýšlel, občas jsem si sám na sebe zanadával. Přišlo mi to jako hloupá chyba. Mít blízké je totiž nebezpečné. Jak pro ně, tak pro mě. Stávají se totiž slabinou, která je až směšně lehká k objevení. Bylo to prostě na škodu. Možná to bylo důvodem, proč, ač se mi vlk jevil docela sympaticky, jsem neměl ani příliš velký zájem se s ním spřátelit. Stavil jsem se k němu stejně jako ke všem ostatním cizincům - neutrálně. Nijak jsem se netvářil, neprojevoval jsem ani kladné, ani záporné pocity. Nic. Jen jsem odpovídal na jeho dotazy, které mi o něm prozradily, že ještě nikdy nepoznal Života nebo Smrt. Pokud tomu tak opravdu bylo, logicky jsem došel k závěru, že nejspíš neovládá mnoho magií a jeho tělesné vlastnosti jsou ještě stále na přirozené úrovni, na jakou má jeho fyzická stavba nárok. Odvodil jsem si z toho, že se z jeho strany příliš nemusím bát nějakého napadení a následného příliš nebezpečného útoku. Jistě, byla tu šance, že podobně jako já byl nějakou schopností jedním ze sourozenců 'obdarován', i když ani jednoho z nich zatím nepoznal, ale myslím, že kdyby se to nějak zvrtlo, mé šance na přežití nebyly nikterak nízké. Svou vrozenou magii jsem měl na vysoké úrovni a krom toho jsem ani nezapomínal na svá křídla, která by mi v případě nebezpečí zaručeně pomohla. I přesto přeze všechno jsem si stejně při sedání koutkem oka již poněkolikáté změřil vzdálenost, která mě a vlka oddělovala. Když jsem dosedl, upřel jsem své ledově modré oči do těch rudě červených a čekal. Byl jsem maximálně soustředěn a připraven bleskurychle zareagovat. Vlk se ale na znak toho, že mě nehodlá nijak ohrožovat, také posadil. Přiznám se, že ačkoliv to byl akt, který měl naznačit neútočnost a chtěl ukázat, že mě vlk nemá v plánu napadnout, stále jsem byl v duchu velmi ostražitý a připravoval jsem se na podpásovku, s kterou jsem se již nemálo krát setkal. Navenek jsem se stále netvářil nijak, abych to své případnému soupeřovi nikterak neulehčil.
Pokračoval jsem ve výčtu všech možných informací, které se Smrti týkaly. Na mé poměry jsem toho namluvil opravdu až přehnaně mnoho, proto jsem byl docela vděčný, když mi vlk nepoložil další otázku a ono téma spíš tak nějak opatrně uzavřel tím, že mi poděkoval a oznámil mi, že sourozence jednou navštíví. Mlčky jsem k němu přikývl a čekal, co se bude dít dál. Chvilku se mezi námi rozhostilo ticho, ale to bylo následně vlkem přerušeno. Vzpomenul si, že se ještě nepředstavil, a tak to napravil. Nakonec ještě dodal dotaz, komu má být za poskytnutí informací vděčný. "Falion," pověděl jsem docela úsečně. Nemějte mi to za zlé, namluvil jsem toho až až. Nemůžete se divit, že teď jsem měl chuť svým dechem opět šetřit.
Ačkoliv se mi vlk představil pod jménem Darkallain, nic se tím pro mě neměnilo. Situace zůstávala taková, jaká byla před tím, než mi prozradil své jméno. Neměl jsem v plánu se na to jméno nějak vázat. I když jsem se v Darkallainově společnosti necítil zas až tak špatně, nehodlal jsem si z něj dělat nového přítele.

//Pohoda. Dle mého je rychlost tvého odepisování ještě nadprůměrná. :D
Btw To s tou vodou jsem nevěděla a vůbec mě něco takového nenapadlo. Zajímavé. ^^

K mému potěšení mi vlk nijak nezasahoval ani neskákal do řeči, což mi vyhovovalo. Ačkoliv jsem to nedával nijak najevo, dokázal jsem ocenit, když jsem viděl, že má dobré způsoby.
Obeznámil jsem ho se vším, co jsem považoval za jakési základní vědomosti. Vlk se ozval s tím, že to zní, jako by Život plnil jakákoliv přání obyčejných smrtelníků. "Charakter oněch přání je zaměřen spíše na vylepšování schopností a vzhledu," dodal jsem. "Myslím, že kdybys ho požádal třeba o vlastní smečku nebo jinou podobnou věc, s největší pravděpodobností by ti vyhověno nebylo," lehce jsem zavrtěl hlavou. "Avšak z vlastní zkušenosti vím, že je to vlk nesmírně moudrý a mocný. Můžeš se ho zeptat téměř na cokoliv, ale jen on sám se rozhodne, jestli ti na to odpoví," řekl jsem další zajímavost a pro lepší představu přidal ještě pár slov: "Aniž bych ho kdy předtím potkal, při našem prvním seznámení mě oslovil jménem, ač jsem mu takovou informaci doposud nesdělil. Později mi prozradil, že zná každé jméno každého gallireiského vlka, i když se s ním třeba ani jednou neviděl. To jen díky němu jsi ty, já a vlastně i všichni ostatní měli tu čest stát se vlastníky nějaké magie. On sám je přiděluje novorozeným vlčatům..." na chvíli jsem se odmlčel, neboť mi připadalo až nesmírně nepřirozené, že jen na pár nádechů se ze mě dostalo tolik slov naráz. "Prozradím ti, že jsem se ho dokonce ptal, jestli zná vlčí osudy," klidně jsem pověděl. "Zná," dodal jsem, abych tím jen umocnil ono tvrzení, že se jeho moc rozpíná opravdu do velkých rozměrů.
Když padl dotaz, jaká je maximální hranice Životovy ochotnosti stále vlky vylepšovat, lehce jsem se zamračil dumaje, jestli náhodnou neznám odpověď. "Abych pravdu řekl, přesně ti odpovědět nemůžu. Na nic takového jsem se neptal. Myslím si ale, že až toho bude příliš, sám tě na to upozorní," trochu jsem zaspekuloval.
Vlk se zeptal na magie, což mi nesmírně hrálo do karet. Skvěle to totiž navazovalo na téma, které jsem měl v plánu teprve nakousnout. "Pravdou je, že takové služby Život nenabízí," odpověděl jsem na jeho dotaz. "Takovou mocí oplývá jeho sestra Smrt," povzdychl jsem si. "Už jen z toho jména ti je určitě jasné, že její charakter..." odmlčel jsem se, neb jsem hledal ta správná slova. Po pár sekundách jsem ale větu úspěšně dokončil: "...je naprosto odlišný od toho Životova."
Stál jsem na jednom místě už příliš dlouho, a tak nebylo divu, že mi svalstvo začínalo pomalu tuhnout. Zauvažoval jsem, jestli si chci ve vlkově přítomnosti sednout. Sice na mě zatím působil docela sympaticky, ale jeden nikdy neví. Když jsem ale posoudil naši vzdálenost, vypadalo to docela bezpečně. Nakonec jsem se tedy uvolil posadit se.
Polkl jsem, protože jsem měl z tak častého mluvení vyschlé hrdlo. "Byl jsem u ní. Řeknu ti, že kdyby nenabízela to, co nabízí, už navěky bych se tomu místu vyhýbal." V hlase se mi objevil lehký tón nespokojenosti. "Ona ti dokáže vylepšit magii. A krom toho nabízí ještě několik dalších. Takové ale u jiných vlků jako vrozené magie nenajdeš. Dobrým příkladem je třeba Elektřina, Neviditelnost, Halucinace,..." mohl bych pokračovat dál, ale zrovna teď mě nic jiného nenapadalo. "Žije ve Staré zřícenině, daleko na severu, pod Sněžnými horami, v lese, jenž je plný jehličnatých stromů. Na rozdíl od Života nechce květiny, oblázky ani mušle. Touží po blyštivých drahokamech. Nic jiného ji nezajímá," vydechl jsem. Cítil jsem se nesvůj, když jsem tolik povídal. Moc se mi to nezamlouvalo, ale když už jsem se s vlkem do tohoto tématu pustil, chtěl jsem to dotáhnout do konce.

Ačkoliv jsem šel pomalým, až ledově klidným krokem k cizinci, má mysl byla neustále ve střehu. Ve tváři byl usazen kamenný výraz bez jakékoliv nápovědy o tom, co se mi asi honí hlavou. Snažil jsem se přemýšlet o něčem, co by nijak nesouviselo s mými soukromými myšlenkami. Zaměřil jsem se proto na barvu Ohnivého jezera. Doufal jsem, že vlk neovládá magii myšlenek, neboť právě tato moc mě dokázala nesmírně vyvést z míry. Nesnášel jsem, když se mi někdo vrtal v hlavě. Takovým vlkům jsem se automaticky vyhýbal velkým obloukem. Přiznám se, že jsem se s nimi ani moc nesnažil navázat kontakt, i kdyby byli potencionálně dobrými přáteli. Tolik jsem se snažil střežit své soukromí. Nechtěl jsem, aby se o mně někdo dozvídal věci jinak než pouhými slovy či činy. Taková rizika nastávala vždy, kdy jsem se potkal s někým cizím. Pozorně jsem zkoumal barvu očí a následně i dával dobrý pozor, jestli vlk nereaguje na mé myšlenky. Během dlouhých let, kdy jsem osamocen cestoval na vlastní pěst, jsem si tento zvyk hluboce zakořenil. Bylo to nesmírně užitečné. Paradoxně, má partnerka měla jako vrozenou magii Myšlenky. A dokonce i já sám jsem uměl její základy, ale téměř nikdy jsem ji neprosil o pomoc. Nechával jsem ji spát. Nikdy bych sám od sebe její moc neprobudil, abych si prostě jen tak přečetl cizí myšlenky. Nesmírně se mi to příčilo. Jediný důvod, proč jsem ji měl, byl ten, že by mohla být užitečná v krizových situacích. Kdyby mi šlo o život, nejspíš bych se uvolil ji použít. Za jiných okolností nikdy. Ještě jsem měl nějakou tu čest i slušné vychování...
Vlka jsem krátce pozdravil. K mému potěšení jsem se z jeho strany dočkal velice slušného opětování. Pravda, nikdy jsem si nedělal celistvý obrázek jen podle prvního dojmu, ale do jistých mezí byl i on docela důležitý. A přiznám se, že si tím vlk u mě získal pomyslné plus za vychovanost. Sic se to vůbec nemuselo zdát, ale právě takové maličkosti mi dělaly radost. Dokázalo mě potěšit, když mi někdo ukázal, že základy slušného chování ještě nejsou zcela zapomenuty. Vlkovy oči mi prozradily, že jeho vrozenou magií je Oheň. (//Jen tak mimochodem, dovolila bych si poznamenat, že Falionova vrozená magie není Voda, nýbrž Vzduch. Jen takový detail...^^) Mocná magie, pomyslel jsem si. Když to s ní vlk uměl, mělo to mnohdy nemalý ničivý dopad. Jinak jsem příliš vlkův vzhled neřešil. Nejméně mě zajímala barva srsti, jenž se nesla v hnědých odstínech. Spíš jsem zkontroloval a ohodnotil stavbu těla a obhlédl se po nějakých těch jizvách nebo očividných následcích po nějakých vlčích sporech, ale nic nápadného jsem neobjevil. Prozatím jsem tedy usoudil, že vlk nemá tendenci se dostávat do nějakých bojů či šarvátek.
Zeptal jsem se ho na otázku ohledně Rudého jezera. Vlk mi přitakal a následně i dodal, že ještě nikdy nic takového neviděl. Souhlasně jsem na jeho slova pokývl. "Nejsi sám. Když jsem toto jezero poprvé zahlédl, také mě velmi zaujalo," prozradil jsem mu. Byla to pravda, byl jsem opravdu zvědavý, jak takové soužití vypadá. Nikde jinde jsem totiž tento jev nezahlédl, což jen umocňovalo mou touhu po poznání.
Na chvíli jsem se odmlčel. Nechal jsem plynout myšlenkové pochody - ale jen na tolik, abych nezabíhal do nějakých detailů, kdyby uměl vlk náhodou používat magii Myšlenek -, díky kterým jsem se opět vrátil k Životu. Vzhledem k vlkovu směru příchodu bylo docela možné, že jde také navštívit jednoho ze sourozenců. A protože už se tu ticho rozléhalo již delší dobu, neviděl jsem jinou možnost, než se o tom zmínit. Cizinec po mně ale jen překvapeně zopakoval těch pár slov. Znamenalo to tedy, že neví, kdo Život je. Chviličku mlčel a nejspíš nad něčím dumal, neboť jsem nenašel jiný důvod poklesnutí jeho uší. Pravda, v prvních chvílích mě napadlo, že nemá v plánu nic hezkého, ale když se delší dobu nic nedělo, podezření se pomalu vytratilo. Utvrdil mě v tom, že opravdu nemá páru o tom, kdo onen magický vlk je. Zdá se, že ho s tím budu muset obeznámit, napadlo mě. Lhal bych, kdybych řekl, že jsem z toho byl nadšený, neb pokud to šlo, přílišného mluvení jsem se zdržoval. Ale když jsem vzal v úvahu dojem, který ve mně tento vlk díky svému chování zanechal, byl jsem docela ochotný si s ním o sourozencích popovídat.
"Vidíš tamty kopce v dáli?" čenichem jsem pokývl na vzdálené obrysy jižních krajin. "Jsou pískovcového původu," dodal jsem ještě před tím, než jsem se dostal k jádru věci. "Pokud se rozhodneš po nich vystoupat, na samém vrcholu nalezneš někoho opravdu mocného - Života. Je to vlk, jenž se svými magickými vlastnostmi a silami naprosto liší od všech smrtelníků," na chvíli jsem se odmlčel, aby si to stihl přebrat. "Je nadmíru mocný a nesmírně moudrý, můžeš ho poprosit o nějaké služby, jenž nabízí. Život má rád květiny, oblázky a mušle. Pokud budeš ochoten mu něco takového dát, on ti na oplátku také něco věnuje," opět jsem na chvíli ztichl - zčásti pro to, aby toho na vlka opět nebylo příliš, a zčásti pro to, abych ho trochu napnul a donutil se zamyslet nad tím, co je nejspíš míněno oním slovním spojením 'něco věnuje'. "Dokáže ti vylepšit tvé fyzické schopnosti, naučit tě jiným vrozeným magiím, a třeba ti i nějak natrvalo zpestřit kožich," prozradil jsem mu. Mohl jsem toho říct ještě mnohem víc, nemluvě o tom, že jsem se ještě vůbec nezmínil o Smrti. Nehodlal jsem však pokračovat dál, chtěl jsem mu také nechat prostor na nějaké otázky, které se v něm jistojistě nahromadily.

Měl jsem zavřené oči, hrudník se mi s pravidelným oddechováním zvedal nahoru a dolů, celé tělo bylo uvolněné. Přestal jsem myslet na Života. Spíš jsem si chtěl jen zalenošit a trochu si (jak fyzicky, tak psychicky) odpočinout. Dobrých deset minut se mi to vcelku dařilo, dokud se mi do nosu nevlil pach vlka. Oči se otevřely, uši vystřelily nahoru, celé tělo se probralo a přetočilo se na druhý bok. Čekal jsem, až konečně zahlédnu původce onoho pachu. Několik chvílí se ale ještě nic nedělo, a tak jsem si dovolil hlavu položit zpátky na zem.
O několik okamžiků později jsem konečně cizího vlka zahlédl. Ačkoliv jsem zůstal ležet na zemi, všechno svalstvo se napnulo. Byl jsem připravený každou chvíli vyskočit na nohy a začít se bránit před cizákem. Jak se ale zdálo, vlk o mě zatím nejevil zájem, což bylo jen dobře. I přesto jsem ale měl uši dobře nastražené a oči dokořán otevřené. Nejspíše ho zaujala barva Ohnivého jezera. Vůbec jsem se mu nedivil, byl to velice zajímavý přírodní jev, jenž stál o to, aby ho vlk prozkoumal.
Zvědavě jsem pozoroval, jaké budou jeho reakce. Zdálo se, že se mu na tom něco znelíbilo, neboť nepříliš spokojeně plácl tlapou na vodní hladinu. V ten okamžik jsem zvedl hlavu a čekal, co bude dál. Doufal jsem, že si svou špatnou náladu nepřijde vybít na mně.
Když si vlk otřel nohu, na níž se mu zachytilo spoustu řas, o trávu, následně po mně hodil očkem, jako by se chtěl ujistit, že jsem to neviděl. Bohužel, od té doby, co jsem ho měl na očích, jsem pozorně, leč nepříliš nápadně kontroloval, co dělá.
Zvedl jsem se a podíval se na vlka. Jestli nebyl hloupý, určitě mu muselo dojít, že jsem všechno jeho počínání viděl. Pomalým krokem jsem se k němu začal blížit. Šel jsem rozvážně a beze spěchu, času jsem měl přeci dost.
Když jsem se k němu přiblížil na vzdálenost, která byla tak akorát velká na to, abychom se při rozhovoru slyšeli, ale také akorát tak na to, abych v případě nouze mohl rychle zareagovat, pokývl jsem na něj a dodal: "Zdravím." Modravým pohledem jsem zabloudil k vodní ploše. Ačkoliv bylo jeho chování trochu úsměvné, rozhodně jsem mu to nehodlal nijak předhazovat. Když jsem pohled stočil spět k cizinci, znovu jsem promluvil: "Zajímavý přírodní úkaz, nemyslíš?" Doufal jsem, že to bude jedna z těch klidnějších a rozumnějších povah, neboť s nimi mi bylo mnohem lépe, než-li s někým příliš neposedným a nadmíru přátelským.
Jelikož vlk přicházel ze severu, napadlo mě, že jde možná taky za Životem. To mi poskytlo docela dobrý základ pro další rozvinutí konverzace. "Plánuješ jít za Životem?" otázal jsem se a mírně naklonil hlavu.

<<< Narrské kopce

Čím víc jsem se od Narrských kopců vzdaloval, tím víc jsem se cítil být zase svůj. Sem už nejspíš ona magická moc nedosáhne, pomyslel jsem si. Úsměv mi z tváře dočista zmizel, leč má mysl se stále vezla na vlně dobré nálady.
Bezmyšlenkovitě jsem klusal kupředu, aniž bych vlastně věděl, co je cílem mé cesty. Už jsem měl dokonce na dohled rudé jezero. Jakmile jsem se k němu dostal, už už jsem se chystal, že si zhmotním křídla, přeletím ho a budu pokračovat v cestě. Pak mi ale došlo, že to všechno bych vlastně vůbec nemusel dělat. Co takhle se zastavit? navrhl jsem sám sobě. Nebyl to vůbec špatný nápad. Prostě si tu odpočinu, přeci nikam nespěchám. Budu mít čas uspořádat si myšlenky a pořádně se vzpamatovat. Znělo to jako dobrý plán.
Hluboce jsem se nadechl a následně i vydechl. Přivřel jsem víčka a na pár okamžiků jsem tam prostě jen tak nečinně stál, poslouchaje hudbu, jenž hrála tóny ticha. Oči jsem opět otevřel a udělal pár kroků, jenž mě dělily od Ohnivého jezera. Beze spěchu jsem si lehl na břeh a strčil jednu přední tlapu do hladiny načervenalé kapaliny. Ihned jsem pocítil, jak mě voda pohladila všude, kam jen dosáhla. Hlavu jsem položil na přední nohy. Uši jsem nechal uvolněně spadnout dozadu a víčka se opět nenásilně spojila. Mlčel jsem a přemýšlel. Už jsem dokázal uvažovat o něco jasněji a rozumněji, než-li před pár okamžiky, kdy jsem byl omámen nedávným setkáním se Životem. Vlastně jsem se rozhodl, že na chvíli o něm úplně přestanu rozjímat. Chtěl jsem si jen poklidně zarelaxovat a odpočinout si, což se mi docela dost dobře začalo dařit.

<<< Vrchol Narrských kopců

Když už jsem se blížil k úpatí kopců, zrychlil jsem z klusu na cval. Pořádně jsem se rozeběhl, odrazil se a v mžiku si zhmotnil křídla, díky kterým mě čekal klidný a rychlý let dolů k nížině.
Jakmile jsem přistál, ihned jsem se ohlédl a podíval se na Narrský vrchol. Neubránil jsem se úsměvu. Magická moc už sem v podstatě skoro nesahala, ale já měl z jistých důvodů stále dobrou náladu. Není divu, setkání se Životem ve mně zanechalo tolik pocitů a dojmů, že jsem si skoro ani nevšiml, jak chladno tu, oproti kopcům, je. V hlavě jsem si neustále opakoval úryvky našeho rozhovoru. Byl jsem nesmírně šťastný.
Plácl jsem sebou na zem a pořádně se vyválel v písku. Choval jsem se jako nějaké nevychované vlče. Takhle jsem se naposledy cítil, když jsem navštívil Sněžné hory. Návaly radosti a užaslosti přicházely jako náhlé změny jarního počasí. Doufal jsem, ne, přál jsem si, ať se s Životem potkám ještě mnohokrát. Naprosto mě totiž ohromil a jak se znám, já si vždy najdu nějaké nové otázky, které bych s ním moc rád prodiskutoval.
Konečně jsem se uklidnil. Přestal jsem sebou šít a lehl jsem si na pravý bok. Hrudník se mi zvedal nahoru a dolů. Začal jsem si uvědomovat, jak moc je pro mě takové chování netypické a většinou je pro mě neznámé a naprosto cizí. Má mysl se začala očišťovat. Dobrá nálada se pomaloučku vytrácela, tedy, aspoň tomu tak bylo na mém zevnějšku. V duchu jsem se nad tím stále usmíval.
Pár minut jsem takto nečinně ležel a o všem přemýšlel. Když jsem byl připraven, zvedl jsem se, pořádně se oklepal a naposledy se ohlédl na ono místo, kde sídlil Život. Už se těším, až k tobě opět zavítám, rozloučil jsem se s tímto místem a vydal se na cestu.

>>> Ohnivé jezero

OBJEDNÁVKA:

ID - M05/ Země za 10 a 100

ID - B01/Odznaky jsou schváleny Noxem za 20 a 100

ID - V01/síla/ 9% za 45
ID - V01/rychlost/ 10% za 50
ID - V01/vytrvalost/ 9% za 45
ID - V01/obratnost/ 1* za 5

CELKEM:
10
100
265

Děkuji! ^^

<<< Narrské kopce

Čím více jsem se blížil k Životu, tím víc jsem pociťoval svou nervozitu. Pravda, zatím jsem jen stoupal po oranžovo-béžových kopcích, jenž se pyšnily tím, že jsou sídlem jednoho ze sourozenců, ale to podivné mravenčení jsem pociťoval po celém těle. Podvědomě jsem tušil, že to nezapříčiňuje jen má nervozita, nýbrž i jisté magické vlastnosti této krajiny. Lhal bych, kdybych řekl, že je zdejší atmosféra stejná jako kdekoli jinde na Galliree. A ten fakt ve mně mou zvědavost jen umocňoval.
S hlavou skloněnou jsem pomalu klusal po cestičce, jenž se vinula podél potoku. Už jen podle jejího vzhledu jsem dokázal určit, že tudy již prošly desítky vlků. Byla pořádně prošlapaná a jen stěží se dala přehlédnout. Aniž bych hodlal cokoliv riskovat, automaticky jsem kráčel po středu pěšinky a vůbec jsem si ani o píď nedovoloval překročit její okraje a narušit tak písky a přírodní půdy, které se mimo ni nacházely.
S narůstající výškou narůstalo i teplo. Uvědomil jsem si, že mi můj kožich nehladí chladně mrazivý vánek. Ano, větřík občas zafoukal, ale o nějakých krutých mrazech se tu ani nedalo mluvit. V ten okamžik jsem zpomalil do kroku. Hlavu jsem zvedl a zpozorněl. Už se to blíží, pomyslel jsem si. Našlapoval jsem opatrně a potichu, jako bych nechtěl přírodu kolem sebe rušit. Cítil jsem se, jako bych do těchto kopců vůbec nepatřil. Kvůli takovým pocitům jsem ale mírně znejistil. Mám v cestě pokračovat? zeptal jsem se sám sebe. Zastavil jsem. Nerozhodně jsem se porozhlédl kolem sebe. Vůbec jsem nebyl ve své kůži. Co když Života při něčem vyruším? napadlo mě. Nerad někomu zavážím. A o to víc, když se jedná o jednoho ze sourozenců. Hluboce jsem vydechl. Když jsem se jednou odhodlal, měl bych to dotáhnout do konce, povzbudil jsem se. Rozhoupal jsem se tedy k dalším krokům, jenž směřovaly stále výš a výš.
Cestička mě stále spolehlivě vedla dál, až mě přivedla na samý vrchol. Nervózně jsem polkl a pozorně si prohlédl okolí. Bylo tu hrobové ticho, které jen občas přerušilo hvízdání větru. Měl jsem pocit, že kdyby si teď vedle mě někdo stoupl, zcela bez problémů by uslyšel bití mého srdce. A to se mi, prosím pěkně, jen tak nestávalo. Nebylo ale divu, do Narrských kopců jsem šel s velkými nadějemi. Doufal jsem totiž, že bych si s Životem mohl popovídat o takových věcech, o kterých si s obyčejnými vlky pohovořit nemůžu.
Když jsem se z prvotního omámení, jenž se dostavilo tehdy, kdy jsem se konečně dostal až na vrchol, vzpamatoval, užasle jsem se rozvážným krokem vydal k pískovcovému útvaru. Hrdě se tu tyčil nad vodním tokem a svým vzezřením přímo lákal k bližšímu prozkoumání. A já nebyl žádnou výjimkou. No považte sami. Takové věci se přeci nevidí každý den! Se zvídavým pohledem jsem se na onen most zahleděl. Přemýšlel jsem, jestli se jeho struktura opravdu skládá jen z pískovce. Nebylo divu, že jsem byl na pochybách, neboť jsem z vlastních zkušeností dobře věděl, že pískovcové útvary a skály nebývají příliš pevné. S lehce zamračeným obličejem jsem tiše rozjímal a dumal, dokud mě při tom někdo nevyrušil. "Buď zdráv, Falione," ozvalo se medově jemným, leč pevným hlasem. Hrklo to ve mně. Nejen, že jsem si nevšiml, že se ke mně někdo blíží, ale už i to, že bylo oním neznámým hlasem vysloveno mé jméno, mě nesmírně zaskočilo. Poněkud ztuhle jsem se otočil směrem, odkud se ozval cizí vlk. "I já tě zdravím..." pokývl jsem a nakrátko se zamyslel, jak ho oslovit. Když jsem ale vlka sjel pohledem, nebylo pochyb, kým je. "...Živote," dodal jsem nakonec. Vlk se na mě usmál a pokývl, jako by naprosto přesně věděl, že jsem si zpočátku nebyl jist, jak ho oslovit. Takže je to opravdu on, pomyslel jsem si vzrušeně. Co teď? Jak mám začít? Lehce jsem v myšlenkách zpanikařil. K mému štěstí to ale Život zachránil a promluvil jako první: "Čemu vděčím za tvou návštěvu?" otázal se, jako by to snad nevěděl. Hluboce jsem se nadechl a odpověděl mu: "Přišel jsem tě o něco požádat. Slyšel jsem o tobě ledacos. Prý dokážeš vlkům pomoc s jejich vlastnostmi, obdarovat je novými magiemi a trochu vylepšovat kožichy," oznámil jsem mu s lehce zvědavým podtónem v hlase. Vlk se na mě opět vřele usmál. "To je všechno pravda," přitakal mi. "Stál bys o nějakou z mých služeb?" Konečně se i mně lehce pozvedly koutky úst. "Samozřejmě. Toužím po tom, že budu silnější, rychlejší a obratnější. Avšak to není zdaleka vše. Rád bych se naučil magii Země, abych dokázal..." na moment jsem se odmlčel a popřemýšlel, jak se vlastně vyjádřit. Hlavou mi divoce hýřily myšlenky a sotva jsem se ujal něčeho konkrétního, hned mě napadlo něco nového. Bezpochyby to bylo způsobeno vzrušením. Přivřel jsem oči a snažil si ten nepořádek v hlavě uklidit. Když se mi to podařilo, konečně jsem našel ta správná slova:"...lépe soucítit s přírodou," usmál jsem se. "Zajímavé," odpověděl Život. Copak je zajímavé? napadlo mě, když jsem hleděl na jeho záhadný výraz ve tváři. Vůbec jsem nedokázal odhadnout, o čem asi přemýšlí. "Nerad necháváš věci na náhodě, že?" optal se. Jeho otázkou jsem byl lehce zmaten. Dalo by se říci, že jsem v podstatě netušil, co tím sleduje. "No... Ano. Máš pravdu," souhlasil jsem. "Smím vědět, proč si to myslíš?" zvědavě jsem zastříhal ušima. "Jistě," odpověděl vlk, jako by čekal, že se na to zeptám. "Začal bych tím, že znám každého vlka, který chodí po Galliree. Už jen to odpovídá na tvou další otázku, jenž nebyla vyslovena," mrkl na mě. Měl pravdu. Takže zná jméno každého, i když se s ním zatím nesetkal, úžasné. "Věděl jsem, že mě navštívíš. Byl jsem na tebe zvědavý, pozoroval jsem tě. Dlouho ji přemýšlel o tom, jak naše setkání bude nejspíš vypadat. Připravoval jsi si otázky a vše, o čem by sis se mnou chtěl popovídat," řekl s takovou jistotou a elegancí v hlase, jako by to bylo samozřejmostí. Překvapeně jsem na něj hleděl. Nevěděl jsem, co mu na to říci. Byl jsem jím ohromen. "Netušil jsem, jak moc velké tvé schopnosti jsou," uznale jsem zakroutil hlavou. Vlk se na mě jemně pousmál. "Víš, koho jaký osud čeká?" zeptal jsem se. "Vím," odpověděl jednoduše, aniž by to více rozváděl. Věděl, že bych se stejně na svůj osud nezeptal. Nechtěl jsem ho znát a on si toho byl vědom, proto šetřil slovy. Nastalo ticho. Oba jsme se odmlčeli. Po pár chvílích jsem se ale opět ozval. "Živote?" oslovil jsem ho. "Ano?" otázal se. "Víš, někdy si říkám, že jsem jediným vlkem na světě, který nebere ostatní zvířata jen jako potravu," prozradil jsem mu. "Zatím jsem nepotkal nikoho, kdo by mi porozuměl. Je mi to docela líto, protože, ačkoliv nejsem příliš komunikativní, jednou za čas bych si o takových věcech moc rád s někým popovídal," svěřil jsem se mu. Život se zvonivě zasmál, jako bych mu řekl něco legračního. "Tak do toho," povzbudivě zavrtěl ocasem. Samým překvapením jsem lehce vykulil oči. Po počáteční nejistotě jsem se ale odhodlal a nakousl pár témat, která se týkala celé fauny i flóry. Neřeknu vám konkrétně, o čem jsme si dlouhé desítky minut povídali, neb by to zabralo nesmírné množství vašeho času. Prozradím vám však, že se naše diskuse týkala všech možných rostlin a následně i zvířat, rybami počínaje a savci konče. Ptal jsem se na jejich život, potravu, rozmnožování i spoustu dalších věcí, a Život mi ochotně na všechny otázky odpovídal. Sem tam dodal nějaké zajímavosti a zvláštnosti, které mě dokázaly nesmírně nadchnout. Cítil jsem se s ním jako v sedmém nebi. Konečně jsem vedl dialog s někým, kdo toho o zvířatech a přírodě věděl ještě víc než já!
Až když jsme pomalu vyčerpali všechny možnosti a jen stěží se nalézala témata, jenž jsme ještě neprobrali, začínal jsem cítit, že se zde nacházím již příliš dlouho. Ač jsem měl chuť tu s ním zůstat na věky věků, zdravé vědomí si stálo za svým. Nakonec jsem si vzpomenul, že jsem sem šel poprosit ještě o jednu věc. "Málem bych zapomněl," pověděl jsem, když už jsem se zvedal, "Chtěl jsem tě ještě o něco požádat. Rád bych nějaké to zpestření na srsti. Věřím, že ty sám víš, co se mi bude líbit, a tak to nechávám na tobě," zvesela jsem pohodil ocasem. "Nechť je po tvém," tak zněla Životova odpověď. Krátce nato ale ještě dodal: "Dobře však víš, že nic není zadarmo." Přikývl jsem: "Vím." Ochotně jsem mu dal vše, oč si žádal.
Těžko věřit, jak moc jsem se v průběhu naší konverzace dokázal naprosto uvolnit. Život mě nesmírně ohromil, byl jsem jím fascinován. Musel jsem se přemlouvat, abych se vůbec rozhoupal k rozloučení. "Zdá se, že přišel čas se rozloučit." Snažil jsem se, aby to znělo neutrálně, ale jistou špetku zklamání a smutku jsem prostě zakrýt nedokázal. "Bylo mi potěšení tě poznat, Živote," oznámil jsem mu zcela upřímně. Vlk se na mě usmál. "Potěšení je i na mé straně," pomalu a dlouze pokývl hlavou. Jak jen to dělá? Položil jsem si otázku. Působil na mě nesmírně moudře a vševědoucně. Úsměv jsem mu nenuceně opětoval. "Tak tedy... Někdy zase na viděnou," zavrtěl jsem ocasem a s pohledem stále ještě ukotveným na vlkovi jsem se otočil. Oční kontakt jsem následně přerušil a udělal pár kroků kupředu. Moc dlouho mi to ale nevydrželo a já se otočil zpět. Život tam stále stál a se rty zvlněnými do hřejivě přívětivého úsměvu na mě hleděl. Musím mu ukázat, že mám silnou vůli, pomyslel jsem si. Definitivně jsem hlavu pokývl naznak rozloučení, pak jsem se rovnou rozklusal po cestičce, která mě sem přivedla. Uběhl jsem několik desítek metrů, když jsem (už ale opravdu naposled!) hodil očkem po místě, kde předtím stál Život. Nyní jsem zahlédl už jen vlkovu siluetu, jak se mi pomalým krokem vzdaluje. Rozhodně jsem vydechl a místo toho, abych se ještě stále snažil mou návštěvu co nejvíce prodloužit, jsem se klusem vydal po pěšině.
Po celou tu dobu, co jsem stále klesal níž a níž, jsem se spokojeně usmíval a v hlavě si dokola přehrával celé naše setkání, na které dozajista nikdy nezapomenu.

>>> Narrské kopce

Když jsem se vzbudil, byl jsem tu stále sám. To mi nadmíru vyhovovalo, a tak není divu, že i když bylo ráno, stále jsem měl dobrou náladu. Pravda, pár nedalekých pachů se mi jednou za čas do nosu vlilo, ale nebylo to nic silného, co by mě vysloveně rušilo.
Nahlas jsem si zívl. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Nic moc zajímavého ani neobvyklého jsem nezahlédl. Vstal jsem a zamyslel se. Nemůžu popřít to, že jsem byl opravdu vzrušen. Jaké to u něj asi bude? Co si od něj vlastně budu přát? Nebylo to u mě nic zvláštního, že pokud jsem věděl, že jdu do něčeho velkého, většinou jsem měl vše dobře připravené promyslené předem. A ani tato událost nebyla výjimkou. V hlavě jsem si vytvořil pomyslný seznam všeho, co bych u Života potřeboval: Popovídat si s ním, vylepšit si u něj nějaké ty fyzické vlastnosti, poprosit ho o magii Země a možná se zeptat i na nějaké ty odznáčky na kožich... Je to všechno? Nejspíš ano. Povzdychl jsem si. Už se to nedalo více oddalovat. Přišel okamžik, kdy jsem měl poznat všechny odpovědi na své stávající otázky.
Dlouze jsem se protáhl a pořádně se oklepal. Podíval jsem se nahoru. Čekala mě celkem dlouhá cesta, a tak bylo na čase vyrazit. Vykročil jsem pravou nohou vpřed, hlava stále plná spletitými myšlenkovými pochody.

>>> Vrchol Narrských kopců

Musíme vlka nutně nakreslit jako někoho, kdo je hlavní postavou filmu? Nebo se může ve filmu daná postava třeba jen mihnout na pár minut?