Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Schváleno, přidáno.

Jen bych tě chtěla upozornit, že ti tam občas ulítne shoda podmětu s přísudkem: ...kroky se přibližovali; ...dvě magie vlastně odpovídali; ...zajímali květiny... Bacha na to.
A ještě takový dodatek: když píšeš v uvozovkách větu tázací, po uvozovkách může následovat malé písmeno. Např tady: „Co mi můžete nabídnout?“ Zeptal se Život ještě. by se to písmeno Z mělo psát malé. Mrkni třeba sem.

Taky mockrát děkuji za důvěru a ostatním gratuluji. :) Nové tlapky jsou náramně slušivé. ^^

<<< Šakalí pahorkatina

Mlčky jsme cestovali a postupně se víc a víc stáčeli na severovýchod. Sem tam jsem očkem občas zabloudil ke Shy a zkontroloval, jestli nezahlédnu něco podezřelého. Nic moc se toho ale nedělo. Ono se však vlastně není čemu divit. Já ani ona jsme nebyli zrovna ty typy vlků, kteří si rádi povídají. Avšak mně osobně to ticho vůbec nevadilo. Vlastně mi vyhovovalo mnohem víc než nucené mluvení.
Trvalo to ještě nějakou tu dobu, než jsme konečně měli Zelené nory na dohledu. Došlo mi, že za chvíli už budeme v cíli, a tak jsem se naposledy uvolil použít magii Vzduchu. A stejně jako předtím jsem vzduch kolem Shy oteplil a nechal ho pomalu kolem její postavy plynout. Tentokrát jsem však nezastavoval ani se na ni nedíval. Prostě jsem jen pokračoval dál, dokud jsme nedošli na konec naší společné cesty.
Zastavil jsem se, ale magii jsem ještě stále nechával působit. Pohled jsem ukotvil na hnědé vlčici. "Jsme na místě," oznámil jsem jí. Nehodlal jsem to nějak protahovat. Loučení jsem nikdy moc neprožíval. "Měj se..." lehce jsem na Shy pokývl hlavou, následně se prostě jen otočil a bez jakýchkoliv dalších slov či činů jsem se od ní vydal pryč, přičemž mohla cítit, jak se teplý vzduch kolem ní s každým mým krokem oddaluje a nakonec mizí.

>>> Vyhlídka

//Díky za hru. :)

Zdálo se, že jsem ji svou otázkou chytil nepřipravenou. Ze začátku nijak neodpovídala a já jsem vlastně ani nečekal, že by se tak později mohlo stát. Proto jsem se jen chvíli rozmýšlel, jestli jí své jméno prozradím. Nakonec jsem ale došel k závěru, že když znám já to její, bylo by spravedlivé, aby ona znala to mé. A tak jsem jí tedy řekl, jak se nazývám.
O pár chvil později, když už jsem o tom vlastně ani moc nepřemýšlel, se Shy znovu ozvala. Tentokrát s odpovědí, kterou si nejspíše celou tu dobu, co neodpovídala, promýšlela. Podle toho, co mi řekla, se zdálo, že se nejspíš zeptala z vlastní vůle. Avšak neznal jsem ji tak dobře, abych si tím mohl být jistý na sto procent. Každopádně to vypadalo, že je trochu méně vystrašená, než když jsme se uviděli poprvé.
Už jsme za sebou měli pěkný kus cesty, když jsem zpomalil a znovu se ohlédl za svou spolucestovatelkou. Stihl jsem si prohlédnout její srst a když mi i ona sama nedávno potvrdila, že nepochází ze severních oblastí, bylo mi jasné, že už jí musí být znovu zima. Zeptal jsem se tedy, zda-li nepotřebuje menší přestávku a jestli je vše v pořádku. Řekla, že prý ano, ale já si stále myslel, že to tak docela není pravda. A tak jsem si znovu na pomoc přivolal magii Vzduchu, abych jí opět usušil srst. Když mi pak s pohledem zarytým do země poděkovala, lehce jsem pokývl: "Za málo."
Pak už jsem znovu vykročil směrem, který sliboval, že bychom za chvíli mohli konečně spatřit Zelené nory.

>>> Zelené nory

<<< Křišťálový lesík

Konečně jsme překročili hranice lesu a dostali se na Šakalí pahorkatinu. Sněžení se lehce zmírnilo, ale zima být nepřestávala. Poohlédl jsem se na Shy a zpomalil. Částečně pro to, abych se ujistil, že nemá žádné problémy, a částečně pro to, abych ji měl stále na očích, kdyby se chystala mi udělat nějakou podpásovku...
Nečekal jsem, že by byla cestou k Zeleným norám nějak víc uvolněná nebo tak něco. Vlastně jsem předpokládal, že naše cesta bude tichá a poklidná. Proto se přiznám, že mě mírně překvapila, když přišla s tím, abych jí řekl, jak se jmenuji. Znovu jsem se na ni tedy otočil a chviličku ji zkoumal pohledem. "Ptáš se, protože tě to opravdu zajímá, nebo jen ze slušnosti?" Na chvilku jsem se odmlčel. Bylo však pravděpodobné, že mi buď vůbec neodpoví, nebo řekne něco v tom smyslu, že sama neví. Proto jsem to z ní vlastně nehodlal nijak páčit, a tak jsem její prosbě vyhověl: "Falion."
Na moment jsem zase trochu zpomalil a pohledem zaplul k obloze. Sněžení zřídlo, ale neustávalo. Nevěděl jsem, jak se Shy cítí a jestli už není třeba unavená. Proto jsem se jí hodlal optat. "Jak se cítíš? Nepotřebuješ si odpočinout?" Úplně jsem se zastavil a čekal, jak bude znít odpověď. Mezitím jsem znovu vytvořil teplý, hřejivý vítr a nechal ho plynout kolem jejího těla.

Když už jsem i já začal pociťovat chladné mrazení po celém těle, bylo mi jasné, že Shy už musí být vážně velká zima. Jakmile se setmělo, chumelení ještě zesílilo. A na rozdíl ode dne se k tomu všemu navíc přidal chladný severní vítr, který způsoboval nepříjemné štípání na nose a v očích. Jestli jsem jí chtěl nějakým způsobem pomoct, nastal ten pravý čas na to, abychom se někam hnuli. Jenže právě v ten okamžik Shy poněkud zaváhala. Jednoduše mi řekla, že prostě neví, jestli mou pomoc chce. Tiše jsem si povzdechl. Nebyl jsem naštvaný nebo nějak rozhořčený. Vlastně mi to dlouhé stání ve sněhu nevadilo. Ten, kdo vůči tomu mohl být zranitelný, jsem nebyl já, ale Shy.
Dalších pár okamžiků jen tiše mlčela. Nejspíš se v ní odehrával vnitřní boj. Kdybych chtěl, mohl jsem zkusit nakouknout do její mysli, neboť jsem vlastnil magii Myšlenek. Ačkoliv bych ale možná něco málo zjistil, bylo mi to naprosto proti srsti. Tuto magii jsem hodlal použít jen v případě, že bude v akutním ohrožení něčí život. Sám jsem nesnášel, když mi někdo lezl do hlavy, a tak jsem neměl sebemenší důvod to dělat ostatním... Paradoxně má má partnerka jako vrozenou magii právě Myšlenky... Což mě samozřejmě dovedlo k dumání nad tím, jak se moje Nar asi má...
Nezbylo mi tedy nic jiného než počkat, jestli se k tomu Shy ještě nějak vyjádří. Nechtěl jsem ji tu jen tak nechat. I když to na mě mohla jen hrát, už jsem měl dávno oskenovanou celou její postavu, styl postoje a rozpoložení váhy těla, a proto jsem tedy částečně mohl předvídat, jakou taktiku by si na mě - pokud by opravdu zaútočila - zkusila. Neměla příliš mnoho svalstva a taky nebyla nijak velká (ačkoliv mi bylo jasné, že na její momentální výšce mělo nějaký podíl i krčení se). Z toho se dalo vyvodit, že by její styl boje měl mít pružnou strukturu: hbité útoky, které sice nebudou příliš silné, zato by jejich nepříliš velkou účinnost kompenzovalo jejich množství.
Z přemýšlení mě vytrhl Shyin hlas. "Dobře," pokývl jsem na její další nejistou odpověď. "Na cestu se vydáme teď hned. Nemá smysl otálet, jen by se to zhoršilo..." vydechl jsem. "Následuj mě."
Za tu dobu, co jsem ji nechal přemýšlet nad jejími dalšími činy, jsem měl čas zorientovat se a vybavit si vzpomínky týkající se zdejšího okolí. Nyní jsem již věděl, že se musíme vydat někam na severovýchod. Avšak následně mi došlo, že na sever od Křišťálového lesíku se nachází smečka, takže to budeme muset vzít oklikou. To znamenalo, že nejdříve budeme muset projít Šakalí pahorkatinou. Normálně bych asi vzlétl a porozhlédl se, kde přesně se nacházím. Teď to ale nemělo smysl. Za prvé: chumelenice byla tak silná, že bych příliš daleko nedohlédl. Za druhé: létat někam při hustém sněžení a chladném zrádném větru bylo minimálně riskantní, ne-li nemožné. A právě proto jsem měl v plánu něco jiného.
Modravým pohledem jsem začal těkat ze strany na stranu a s přivřenými víčky jsem hledal nějaký jiný strom než břízu. Stačilo jen pár okamžiků. Teď v zimě jsem vážně netušil, co je to za druh, ale to mě momentálně příliš nezajímalo.
"Víš, jak poznáš, kde je jaká světová strana?" zeptal jsem se Shy a už vykročil ke stromu, jehož kůra byla šedohnědá. "Na listnatých stromech často roste mech," oznámil jsem jí a už byl skoro u stromu. "Tahle rostlinka je velmi zdatná a otužilá a většinou roste i v zimě." Když už jsem byl u stromu, na chvilku jsem se zastavil a prohlédl si ho. "Trik je v tom, že nejvíce ho roste na té části kmenu, která směřuje na sever." Vyhoupl jsem se na zadní a předními se opřel o strom. Tlapami jsem začal 'hrabat' do sněhu a snažil se ho setřít z kůry. "Pomůžeš mi?" zeptal jsem se, ale nekoukl na ni. Místo toho jsem pokračoval a snažil se rozeznat, co je kůra a co už rostlina. Pak mi ale došlo, že mám novou magii, která by mi to všechno mohla ulehčit. Přestal jsem tedy hrabat a zůstal jsem předními opřený o strom. Hluboce jsem vydechl a snažil se uklidnit tep. Soustředil jsem se na magii Země. Nechal jsem vstoupit energii do kmene a z něho následně do mechu. Ten začal růst a pořádně se zelenat. Výsledkem byl pěkně vyživený a jasně zelený mech, který už se jednoduše nedal přehlédnout. Lehce jsem se pousmál a zhoupl se zpátky na všechny čtyři. "My potřebujeme na východ," mrkl jsem na Shy a bez otálení se vydal potřebným směrem.
Několik desítek minut jsme jen kráčeli chumelenicí. Pak jsme ale konečně narazili na to, co jsme hledali. Dokráčeli jsme na konec Křišťálového lesíku.

>>> Šakalí pahorkatina

Naděje

Daruj mi svůj letmý pohled,
mé srdce bezmocně roztaje jako led.
Daruj mi svůj kouzelný úsměv,
nechť odvrhnu čirý a bezmocný hněv.

Daruj mi pár tichých slov,
ať už se zbavím zakrvácených okov,
které mě sužují a drtí proto,
že mě k tobě dovedlo neznámé pouto.

Tvé něžné oči zrádné temno přemohou
a mezi skalisky strachu a bídy mě provedou.
Roztáhni křídla svobody
a ukaž růžky odvahy.

Ukaž mi tvé pravé já,
ať už se můžu odpoutat i já.
Ukaž mi svůj vnitřní dar
a rozpoutej ve mně divoký žár.

Pomoz mi začít znovu žít,
nech v nás touhu důvěrnou vznít.
Odpoutej se od svazujících pravidel
a uchop tisíce diamantových kormidel.

Lapila's mě do sítě
a já snažně prosím tě,
abys mé trápení ukončila
a k sobě mě pokorně pustila.

Probuď mě ze spánku plného hrůz,
buď při mně a polib mne ústy múz.
Nechť růže planoucí lásky vzkvétá,
zůstaneme při sobě dlouhá léta.

Nemůžu dostat tě z mysli své,
toužím po chuti věrnosti tvé.
Dovol mi polibek darovati
a srdce celé své oddat ti.

//Stačí jen jedno jediné slůvko: Nar. :)

Pozorně jsem sledoval každý Shyin pohyb. Avšak nikterak nápadně - věděl jsem, že kdybych to dělal příliš okatě, ještě víc by se přede mnou uzavřela. Už tak se krčila, mluvila potichu a občas svěsila uši. Vypadalo to, jako bych jí snad nějak ubližoval.
Dobrovolně jsem jí vysušil srst. Aby to mezi námi příliš nevázlo, položil jsem dotaz, na který jsem ale už předem věděl odpověď. Následně jsem jí nabídl, že ji můžu doprovodit k nějakému úkrytu. Shy ale pověděla, že už si cestu k Zeleným norám vůbec nepamatuje. "Zelené nory?" zamyšleně jsem zopakoval. Určitě už jsem tam byl. Stačilo si jen vzpomenout a vybavit si cestu. "Vím, kde jsou..." oznámil jsem jí. "Času mám dost a cestu k norám si pamatuji. Stála bys o to, abych tě tam doprovodil?" Lehce jsem zvedl hlavu a čekal, jak se rozhodne.
Sněžení se trochu zmírnilo, ale neustávalo. Ačkoliv jsem byl na zimu zvyklý, už jsem začínal cítit, že by to chtělo nějaký pohyb na zahřátí. Takže teď už to záviselo jen na Shy: jestli odpoví ano, pak mám co dělat. Pokud řekne ne... No, budu se zase toulat a přemýšlet nad tím, co bych asi mohl podniknout.

//Omluva za krátkost, dnes toho ze sebe víc nevyždímám.

Nemuseli jsme příliš dlouho čekat a z nebes se opět začaly snášet sněhové vločky. Víc sněhu? nakrátko jsem vzhlédl vzhůru. Proč ne... v duchu jsem nad tím pokrčil rameny. Vůbec mi to nevadilo.
Na moment jsem se zamyslel nad tím, jestli to, co mi tu Shy předvádí, může být její opravdová povaha. Tvářila se totiž opravdu sklesle, provinile a ustrašeně. Jestli to jen hrála, pak bych musel říct, že je opravdu dobrou herečkou. Pokud je taková ale vždy, nejspíš by mě i docela zajímalo, co ji v životě asi muselo potkat, aby byla její povaha taková, jaká je. Nebo je snad možné, aby byl vlk vlastníkem takových vlastností už od narození? No, vyloučit se to nedalo. Avšak já jsem vůbec neměl žádné důvody strkat nos do jejího soukromí a dotěrně se na její osobu vyptávat. Jak jsem tak na Shy hleděl, stejně bych se s ní snažil komunikovat marně. A tak jsem to vlastně ani moc nezkoušel. Jen jsem ji ujistil v tom, že mě opravdu nezdržuje a následně se optal, zda-li jí náhodou není zima. K mému překvapení jsem na odpověď téměř vůbec nemusel čekat. Avšak podle třasu Shyina (snad je to správně :D) těla jsem byl nucen pochybovat o pravdivosti jejích slov. Právě proto jsem jí pověděl, aby se nehýbala a já ji zahřeji. Shy ale vlastně udělala přesný opak: divoce sebou trhla a přejela mě nechápavým pohledem. "Klid, nic se neděje," znovu jsem ji ujistil, že vážně nemá důvod se mě bát. "Teplý vítr tě zahřeje..." řekl jsem už o něco tišeji, ale stále dostatečně hlasitě na to, aby to uslyšela i ona.
Když byl její kožich suchý, poděkovala mi. "Hm," pokývl jsem. Jak jsem tak ale pozoroval neustávající chumelení, bylo mi jasné, že bez magie bude Shyina srst za pár chvil zase celá promočená. Povzdychl jsem si a porozhlédl se. "Ty asi nejsi ze severu, viď?" zeptal jsem se. Soudě pode její srsti to tak rozhodně vypadalo.
"Poslyš..." začal jsem a ještě si okamžik promýšlel, jak mám pokračovat. "Měla by sis najít nějaký úkryt, než zase promokneš." Byla to jen taková rada, poněvadž její kožíšek jednoduše při takovémhle počasí nemohl vydržet suchý příliš dlouho.
Znovu jsem si povzdychl. Vstal jsem a krátce se oklepal od sněhu. Ocas jsem držel lehce pod úrovní hřbetu, uši jsem měl uvolněně nasměřované dopředu. "Zdá se, že ti má přítomnost příliš nevyhovuje, ale i přes to se zeptám: nechceš, abych tě někam doprovodil?" Lehce jsem naklonil hlavu. "Tedy, abych to nevyznělo nějak špatně - chtěl jsem ti jen nabídnout další usušení mokré srsti, dokud si nenajdeš úkryt..." Vůbec bych se nedivil, kdyby to odmítla. Konec konců, vypadalo to, jako by už jen čekala, až se vypařím a nechám ji jít svou cestou.

Když přestalo sněžit, až v ten okamžik jsem si všiml, kolik sněhu dopadlo na zem. Měl jsem z toho dobrou náladu. A navíc jsem teď na Shy pořádně viděl a měl ji neustále na očích.
Vlčice lehoulince pokývla na mou řečnickou otázku a následně ještě nenápadně dodala, že není důvod, proč by se jí někdo měl bát. "Dobře," řekl jsem. Ozval jsem se, aby věděla, že ji poslouchám a vnímám ji. Původně jsem na to chtěl jen pokývnout, ale vzhledem k tomu, že nechtěla svá modrá očka odlepit od země jsem ze sebe prostě musel vyloudit nějaký ten zvuk.
Zcela dobrovolně jsem udělal pár kroků dozadu, abych Shy ukázal, že se nemám v úmyslu nějak motat kolem jejího osobního prostoru. Nejspíš to pro ni ale bylo stále příliš málo, neboť i ona o kus poodstoupila.
O pár chvil později jsem jí nabídl, že bych jí mohl s něčím pomoci. Nemluvil jsem rychle, ba naopak - klidně a s rozvahou. Vlčici chvíli trvalo, než ze sebe vyloudila nějakou tu odpověď. A vlastně mi to připadalo, jako by ona sama nevěděla, jestli vůbec něco chce. Následně z ní ale vypadla omluva za to, že mě zdržuje. "Nezdržuješ mě," prozradil jsem jí. Nelhal jsem, měl jsem spoustu času a nikam jsem nepospíchal.
Jak jsem ji tak pozoroval, mým očím neunikl stav její srsti. Na pár částech byla ještě pokryta vrstvičkami sněhu a ty nezakryté vyhlížely poněkud mokře. "Není ti zima?" zeptal jsem se. Pochyboval jsem o tom, že ne. Aniž bych vlastně čekal na odpověď, dodal jsem: "Chvilku se nehýbej, trochu tě usuším." Neznělo to jako prosba. Byla to prostě hotová věc. A tak jsem u sebe pomocí magie Vzduchu vytvořil teplý vítr, který jsem nechal lehce plynout ke Shy. Netrvalo to příliš dlouho: pozůstalý sníh roztál a mokrá srst byla za chvilku pěkně suchá. "Hotovo."

To, že se onen neznámý vlk schovával za stromem, vypadalo krapet podezřele. První myšlenka, která mě napadla, bylo to, že se snad snaží vypadat nenápadně a pozoruje mě. Nevím sice, proč by to někdo dělal, ale musel jsem být ostražitý. Nemohl jsem nic nechat na náhodě. A i když mi pach prozradil, že se jedná o vlčici, na rovinu jsem se zeptal, proč tu je a o koho se vlastně jedná.
Vlčice najednou opravdu vyšla ze svého úkrytu. Kráčela pomalu a sklesle; hlavu měla skloněnou k zemi, jako by se snad něčím provinila. Bez jakýchkoliv námitek se mi představila pod jménem Shy a že prý se schovává proto, neboť se lekla. Mluvila potichu a nervózně. Vážně to vypadalo, jako by se mě bála.
Hluboce jsem vydechl. "Lekla ses mě?" zeptal jsem se s již mnohem menším rázem v hlase. Nechtěl jsem ji děsit ještě víc. "Jestli ano, pak tě ujišťuji, že pokud ty ke mně nejdeš se špatnými úmysly, nemáš proč se mé osoby bát." Nemohl jsem si nevšimnout toho, jak se vyhýbá očnímu kontaktu. "Abych pravdu řekl, já jsem se tebe taky trochu lekl," řekl jsem s povytažením koutků úst nahoru.
Když Shy sklopila uši, pochopil jsem, že ji asi opravdu děsím. A proto jsem udělal pár kroků dozadu a na náznak, že jí nemám v úmyslu nijak ublížit, jsem se posadil. Byl jsem teď vůči ní v nevýhodné pozici.
Lhal bych, kdybych řekl, že mě nenapadla ta představa, že vlčice svůj strach jenom hraje. Není proto divu, že ačkoliv jsem na tváři nedával nic znát, všechny své smysly jsem nechal pořádně pracovat a už teď jsem si odměřoval, jak daleko se ode mě má společnost nachází.
"Tak když už jsi na mě narazila, zeptám se: potřebuješ s něčím pomoct?" To, že jsem jí nabídl službu, byl z mé strany jasný impulz a další náznak toho, že s ní nemám žádné zlé úmysly.
Nevím, proč to přišlo zrovna v této chvíli, ale najednou jsem pocítil náhlý příval magie. Trochu se mi zachvěl celý žaludek. Že by magie Země, kterou mi Život slíbil? Jinak jsem si to vysvětlit nedokázal. Každopádně teď jsem se tím nehodlal nějak moc zaobírat. Čekal jsem, jak na mě bude Shy reagovat.

Mlčky jsem seděl ve sněhu a pozoroval, jak se pára, která se mi rytmicky s každým výdechem objevila u nosu, rychle rozplývá a mizí do neznáma. Úplně jsem cítil, jak mi zima leze pod kůži, do svalů a snad až ke kostem. Ale i přes to mi to nijak nevadilo. Naopak jsem byl za sníh a celkově zimu jako takovou vlastně rád. Jak by taky ne? Vždyť jsem se v severních oblastech narodil a prožil tam půlku života.
Z mého rozjímaní mě vyrušil cizí pach a následné křupnutí větve. Ihned jsem z pohodlného sedění hbitě vyskočil na nohy a zaujal výhružnou pozici. Ale už jen z toho, jak se neznámý vlk zachoval - tedy se snažil schovávat za stromem - mě napadlo, že mi toho od něj nejspíš moc hrozit nebude. "Kdo jsi a proč se schováváš za stromem?" položil jsem otázku silným a rozhodným hlasem. Nehodlal jsem chodit okolo horké kaše, a tak jsem se na rovinu prostě zeptal: "Špehuješ mě?" Docela mě zajímala odpověď. Přeci jen, pokud po mně něco někdo chce, ať si to přijde vyřídit z očí do očí, ne? Ušetří to spoustu času a občas se může předejít i nějakému tomu nedorozumění...

<<< Přes Medvědí řeku od Medvědího jezera

Tiše a zcela beze slov jsem klusal podél Medvědí řeky. Ještě stále jsem měl dobrou náladu z toho, že se konečně dostavila zima. Ačkoliv jsem žádným jiným ročním obdobím nijak nepohrdal (ba naopak - každé mělo něco do sebe), zima mi byla ze všech období to nejsympatičtější. Měl jsem příležitost zavzpomínat si na minulost a pomocí sněhu se do ní docela živě vrátit. A teď, když jsem znovu zůstal sám a jen tak se toulal, jsem měl haldu času na to, abych se nad tím opravdu pořádně zamyslel.
Před jistým časem jsem naprosto odmítal vzpomínat na minulost. Ten pocit jsem nesnášel, zžíralo mě to. Připadalo mi to, jako bych se tím dusil - hrudník mi ztěžkl a v krku jako by mi uvízl kus masa. Nenáviděl jsem se za to. Věřil jsem, že kdybych býval jiným vlkem, vše mohlo být dneska jinak.
Ale poté, co jsem potkal Nar, se to změnilo. Žal ze ztráty smečky i odpor samého k sobě se utišil. Přijal jsem to. Přestal jsem si to klást za vinu. Takový je život. A jak jsem znal svou rodinu, asi by mi teď stejně domlouvali, že za to nemůžu. Ne snad, že bych na ně úplně zapomenul a přestal na ně vzpomínat - tak to rozhodně není. Jen jsem nad nimi nerozjímal smutně, nýbrž docela vesele. Vybavoval jsem si všechny ty kladné vzpomínky a příhody.
A právě nad svou bývalou smečkou jsem dumal i teď, když jsem procházel Křišťálovým lesíkem.
V zimě to tu vypadalo docela pěkně... Ostatně jako všude. Pomocí magie vzduchu jsem si k nosu nechal přivát všechny pachy vlků, jenž se ve zdejším okolí potulovali. K mému překvapení jich nebylo moc. Ale vlastně mi to docela vyhovovalo. Zastavil jsem a porozhlédl se. Nikoho jsem nezahlédl. Hluboce jsem se tedy nadechl štiplavého chladného vzduchu a klidně se posadil do sněhu. Hodlal jsem si zde odpočinout.

//My to přeci víme. ^^ Ale zkus to vysvětlit Lothovi. :D

Slastný pocit z tepla a pohodlného snění se začal vytrácet, jakmile jsem pomalu otevřel ledová očka. Rozespale jsem se rozhlédl. Jaké to překvapení, když jsem zjistil, že už kolem mě napadla pěkná vrstvička sněhu a ještě stále se chumelí! Tak že by se konečně paní Zima rozhodla předvést v celé své kráse? Monumentálně jsem si zívl a už o něco ostřeji se znovu porozhlédl. Nikoho jsem zde neviděl, ale můj čenich mi prozradil, že se tu mihli minimálně dva cizí vlci.
Povzdechl jsem si. Byla zima a na víc jak dvacet kroků jsem před sebe neviděl. To mi ale jaksi vůbec nevadilo, ba naopak. Vlastně mě to donutila nostalgicky si opět zavzpomínat na svůj rodný domov.
Chvíli jsem přemýšlel o své rodině. Nic jsem nedělal, stále jsem klidně a nečinně ležel a zahleděn někam do dáli jsem rozjímal. Hrudník se mi pravidelně zvedal v intervalech nádechů a výdechů a já poslouchal nastalé ticho, které tolik lahodilo mým uším.
Po několika minutách jsem se ale rozhodl zvednout. Ihned jsem ucítil, jak mě zima podrbala na břiše, které bylo doposud schované a zahřáté. Krátce jsem se oklepal a začal dumat nad tím, kam se vydám teď.
Notnou chvilku jsem jen pozoroval bílé obláčky páry, které se s každým vydechnutím nakrátko objevily a následně stejně rychle zmizely vytrácejíc se někam do chladného větru. Když jsem byl nedávno u Života, možná už bych o něco mohl požádat i Smrt... napadlo mě. I když jsem nebyl moc nadšený, že musím tu fúrii kvůli službám, které nabízí, navštívit, ihned se mi v hlavě objevila magie, kterou bych rozhodně nepohrdl. Už dlouho jsem toužil po tom, aby mi nikdo nedokázal vlézt do hlavy. A jak soudím, pro Smrt by to (s představu na dostatečně velkou hladu drahého kamení) neměl být problém.
Nemusel jsem se dlouho přemlouvat. Dlouze jsem nasál okolní vzduch a pravou nohou vpřed jsem se vydal na cestu za zeleným poděsem.

>>> přes Medvědí řeku do Křišťálového lesíku