Gallirea - Příspěvky uživatele

//Schváleno, přidáno. Jen bych tě chtěla upozornit na přímou řeč. Například zde: "Neboj se Kurai, já nejsem tvůj nepřítel." Ozval se opět líbezný hlas.
"Všichni jsou mí nepřátelé. A odkud znáš mé jméno?" Protivně jsem štěkala a ježila se. máš hned dvě chyby, které se týkají velkých písmen. Mrkni třeba sem.

//Vráceno, podrobnosti zaslány ve vzkazu.

//*nadšeně se taky hlásí* :D

//Schváleno, přidáno.

//Vráceno, podrobnosti napsány ve vzkazu.

//Schváleno, přidáno.

<<< Západní Galtavar

Střídavě jsem měnil tempo: chvilku jsem jen klidně kráčel, následně jsem svižně cválal, a pak zas pružně klusal. Věděl jsem, že už jsem opravdu blízko. Není tedy divu, že jsem se na druhé setkání s oním poděsem, jež se nazývá Smrt, začal připravovat.
Nechtěl jsem nic nechávat na náhodě. A tak jsem se pozastavil i nad tím, co bych si od ní vlastně přál. Neměl jsem v plánu o tom začít přemýšlet v okamžiku, kdy mi do tváře bude dýchat to nazelenalé stvoření. Vždy jsem měl rád všechno předem promyšlené. A tak jsem si v duchu vytvořil pomyslný seznam. První, co mě napadlo, byly magie, které jsem již vlastnil. Neviditelnost. Tu bych se rád naučil nejlépe, jak jen to jde... Pak vlastním i Iluze. Hm, taky bych si je mohl doplnit o nějaké ty znalosti... A abych nezapomněl: chtěl jsem přeci speciální magii na zablokování mysli. To je přeci ten důvod, proč jsem se vlastně rozhodl za Smrtí zajít.
Najednou mi došlo, jak se můj život rázem změnil. Dřív, když jsem měl jen svou vrozenou magii, to bylo tak, že jsem se spoléhal jen na své vlastnosti a zkušenosti. Teď jsem byl ale o mnohem víc závislý i na magiích. Stačilo se porozhlédnout kolem a bylo mi jasné, že vlk, který ovládá mnoho magií, má prostě a jednoduše navrch. Takže když jsem chtěl patřit k těm schopnějším, znamenalo to, že budu potřebovat nové magie...
Nesouhlasně jsem vydechl. Trochu se mi postesklo po časech, kdy vlkův um záležel na jeho schopnostech a ne na množství blyštivých kamenů. Jenže já s tím teď nic udělat nemůžu. Časy se mění a já musím s nimi. Jednoduše jsem viděl jen jednu možnost: přizpůsobit se. Tak to bylo a já to mohl buď respektovat a zařídit se, nebo se na to vykašlat a čekat, co mi můj vratký osud připraví.

>>> Stará zřícenina

<<< Velké vlčí jezero

Stále mi to nelezlo do hlavy. Existuje vůbec někdo, kdo by s tou vlčicí vydržel být nějakou delší dobu? Značně jsem o tom pochyboval. Dle mého to byl nadvlčí úkol.
Když se z okolí mého břicha ozvalo hlasité přitakání, rozhodl jsem se to téma už definitivně hodit za hlavu a řešit něco důležitějšího. Již delší dobu jsem nic nejedl a ať se mi to líbilo, nebo ne, začínal jsem to už opravdu cítit. Avšak já se právě nacházel na Galtavaru. To je místo, které slibuje snadný úlovek.
Dal jsem se tedy do práce a znovu použil magii vzduchu. Až pod nos jsem si nechal přivát všechny pachy, které se nacházely kolem mě. I když jsem ucítil hned několik zajíců, na okamžik jsem se nad tím pozastavil. Nelíbilo se mi, že jsem poslední dobou tolik využíval magie. Vždyť jsem takhle mohl nesmírně lehce zlenivět. A to se mi vůbec nezamlouvalo. A tak jsem se rozhodl, že od této chvíle si dám pauzu od všeho nadpřirozeného. To znamenalo žádná magie vzduchu, země, iluzí ani neviditelnosti a žádná křídla na hřbetě.
Svižným klusem jsem se tedy vydal po stopě té vůně. Celkem mi to hrálo do karet, neboť jsem vlastně stopoval zajíce, ale zároveň k tomu se stále posouval na sever. A po několika minutách poctivého hledání jsem narazil na svou budoucí večeři. Přiblížil jsem se k tomu ušákovi, jak jen to nejvíce šlo. Pak jsem bez otálení vystartoval jako blesk z čistého nebe. Nedalo se popřít, že jsem byl ve výhodě díky momentu překvapení. Není tedy divu, že naháněčka netrvala příliš dlouho.
Zajíce jsem jako vždy zakousl rychle, aby se příliš netrápil. Pak jsem se konečně mohl pustit do hodování. A neuvěříte mi, jak moc rád jsem byl, že zase polykám kusy masa. Až teď mi došlo, jak velký hlad jsem opravdu měl.
Po mé oběti tady zůstalo jen pramálo důkazů - vlastně jen to, co se nedalo sežrat. Spokojeně jsem si olizoval zakrvácenou tlamu a ještě teď si svou večeři pochvaloval. Nakonec jsem blaženě vydechl a s pocitem plného žaludku znovu vykročil.

>>> Jedlový pás

<<< Východní Galtavar

Z klusu jsem zpomalil na krok. Za dnešní noc už jsem za sebou měl pěkně dlouhou cestu. Nebylo divu, že jsem pociťoval únavu. A krom toho mě do nosu udeřily další vlčí pachy, přičemž jsem napočítal minimálně tři, jenž nebyly vůbec staré. Nesouhlasně jsem si povzdechl. Dalo se to čekat, poznamenal jsem. Velké vlčí jezero a oba přiléhající Galtavary byly prostě místem, kde to pořád žilo. A já už jsem po Galliree chodil dostatečně dlouho na to, aby mě to nepřekvapovalo.
Každopádně jsem uvítal možnost se napít. Naposledy jsem na vodu narazil na Kaskádách a to už je sakra pěkný kus cesty zpátky. Jenže než jsem došel k jezeru, zahlédl jsem všechny tři vlky, jež byli původci oněch pachů. Normálně bych si jich asi nevšímal, ale tentokrát to prostě nešlo. Jeden z nich mi připadal minimálně podezřelý. Ať se mi to líbilo, nebo ne, jako bych teď nedaleko před sebou viděl znovu Weriosasu. Jenže ta to nebyla, tím jsem si jist - už jen při tom, kdybych ucítil sebemenší náznak jejího pachu, bych se obrátil a vzal to velkou oklikou, abych se jí vyhnul.
Zastavil jsem se tedy a pozoroval, co se tu vlastně děje. Stačila mi jen chvilka, abych pochopil, oč kráčí. Weriosasák a jeho komplic, zdá se, právě ukradli třetímu vlkovi rybu. Lehce jsem naklonil hlavu a zamyslel se nad tím. Fiér, vybavilo se mi jméno, jenž nosil jeden ze tří potomků té egoistické vlčice. Nemusel jsem nad tím dumat zrovna dvakrát dlouho, aby mi došlo, že tihle dva budou nejspíš jeho sourozenci.
Znovu jsem si povzdechl. Proč? zeptal jsem se. Nechápal jsem, jak někdo vůbec mohl s tou vlčicí zplodit potomky. Jako by ta jedna Weriosasa nestačila. Celé to prostě znělo jako jeden hloupý (a nepovedený) šprým.
Beze slova jsem se znovu dal do kroku a vše, co se zde dělo, už ignoroval. Nechtěl jsem s tím vším už mít nic společného. Já se sem prostě přišel jen napít, a tak to i zůstane. Došel jsem tedy k zamrzlé hladině, znovu si na pomoc přivolal magii vzduchu a pomocí teplého větru udělal do ledu díru. Dal jsem si pár mrazivých loků a bez otálení jsem se znovu vydal na cestu.

>>> Západní Galtavar

<<< Východní hvozd

Poněkud klidnějším tempem jsem si to klusal směrem na severozápad. Už jsem byl docela blízko. Avšak pomyšlení na to, že se znovu uvidím s tou fúrií Smrtí, se mi příliš nezamlouvalo. Napadlo mě, že by bylo mnohem lepší, kdyby všechny služby nabízel jen Život. Vsadím se, že by moc vlků nebylo proti. Neříkám, že by Smrt existovat neměla. Klidně ať si existuje - ono je to vlastně dobře. Nemůžeme tu po tomhle světě přeci chodit věčně, že. Ale kdyby si tam strašila jen ve své zřícenině a Život by nabízel i její služby, to by bylo dobré, ne?
Povzdechl jsem si. Neuniklo mi, kolik pachů se najednou vedralo do mého nosu. Smečka, napadlo mě. Bylo to jasné. Ale co dělají ve Východním Galtavaru? Snad si tu nově nezabírají území... To bylo totiž to poslední, co bych zrovna potřeboval. Pak mi ale došlo, že se ve zdejším okolí potulují stáda vysoké zvěře. Takže to - naštěstí pro mě - vypadalo jen na smečku, která se vydala lovit.
Nemusel jsem ani dlouho čekat, abych se na vlastní oči přesvědčil, že to je pravda. Nehodlal jsem se jim do toho nějak plést, a tak jsem to vzal velkým obloukem co nejdál od pachu kopytníků i vlků. Zároveň jsem mezitím průběžně kontroloval proudění vzduchu. A když se mi to znelíbilo, rozhodl jsem se to vzít do vlastních pacek. Nechtěl jsem smečku prozradit, proto bylo na místě, abych trochu využil svou magii vzduchu. Stočil jsem tedy vzdušné proudy tak, aby nesl můj pach pryč od stáda. A zároveň jsem ho rovnou špetku i oteplil, abych se trochu zahřál.
S postupným vzdalováním se čím dál tím víc na sever jsem kontrolování větru už nechal být a začal se starat o to, co bych si mohl ulovit.

>>> Velké vlčí jezero

<<< Vyhlídka (přes Kaskády)

Ačkoliv jsem byl vlkem, jenž se narodil v severních oblastech, a tím pádem jsem byl do jisté míry vůči chladu imunní, musel jsem přiznat, že i mně začínala být opravdu zima. A o mých netopýřích křídlech nemluvě. Byla celá holá a ničím nekrytá - a už mě zábla. Věděl jsem, že budu muset svůj let o něco zkrátit. Holt si prostě takový luxus dovolit nemůžu.
Vyhlídku jsem měl dávno za sebou a Kaskády jsem také překonal. Nyní se mi naskytl pohled na Východní hvozd. Tentokrát se ale od mé minulé návštěvy les změnil. Všechno listí bylo to tam. A hvozd tím pádem vypadal, že je rozhodně méně hustý než v létě.
Dlouze jsem nasál vzduch a následně se trochu podivil. K mému překvapení jsem ucítil pach, který tu byl i při tom, když jsem toto místo posledně opouštěl. Suerte. To jméno jsem si pamatoval moc dobře. Onen vlk na mě při našem setkání působil klidně, díky žemuž si u mě vysloužil pomyslné plus. A navíc byl známým mé milované Nar. A opět jsem u toho, napadlo mě. Kde asi může být? A jak je to vlastně dlouho, co jsme se neviděli? Zdálo se to jako věčnost... Možná i déle.
Tak jako tak jsem opět pocítil, jak mi chybí. Jenže moc dobře jsem věděl, že já byl tím, kdo chtěl být zase na chvíli o samotě... Ač to na mé tváři nebylo nijak vidět, právě jsem v duchu řešil dilema: s Nareiou jsem byl opravdu rád, miloval jsem ji, ale věděl jsem, že na mě má vliv - a nemalý. Vlastně už jen to, že byla mou partnerkou, dokazovalo, že je výjimečná. Moc. Já se toho ale vlastně bál. Měl jsem strach, že mě natolik pozmění, že už bych vlastně nemusel být sám sebou. Ale není to to jediné. Nemohl jsem přeci tak sobecky myslet jen na sebe. Co když pro ni nejsem dost dobrý? Proč si vlastně vybrala mě? Chtěl jsem pro ni jen to nejlepší na světě.
Hlasitě jsem si povzdychl. Dřív jsem věděl, co chci. A teď jsem se najednou sám v sobě ztrácel. Nechápal jsem to. Tohle dělá s vlky láska?
Blížil jsem se na konec Východního hvozdu. Začal jsem pomalu klesat, až jsem konečně pod tlapami ucítil pevnou zem. Křídla už byla na kost promrzlá, a proto jsem je nechal ihned rozplynout se. Bylo na čase vykročit opět hezky po svých.

>>> Východní Galtavar

<<< Zelené nory

Byla to už nějaká ta chvíle, co jsem se Shy rozloučil a nechal ji tam samotnou. Hodlal jsem si její jméno i tvář pamatovat. Byla v podstatě mým dlužníkem. Nemyslím to samozřejmě zle - nechci po ní, aby mi oplácela to, že jsem ji díky magii ohřál a následně ji dovedl až do Zelených nor. Jen by mě potěšilo, kdyby si mě i mé jméno pamatovala, kdybych na ni narazil znovu. Byl jsem totiž už zvyklý na to, že někteří vlci jsou prostě nevděčníci, kterým pomůžete a oni při vašem příštím setkání dělají, jako by vás v životě neviděli. Už jen proto jsem si většinou důkladně promýšlel, jestli má vůbec cenu některým vlkům pomáhat z nesnází, když se na vás poté takto vykašlou. Každopádně Shy na mě působila dojmem, že mou pomoc opravdu potřebuje. Samozřejmě jsem nemohl vyloučit tu variantu, že to na mě všechno jen hrála, ale minimálně to, že pochází z jižnějších oblastí, byla pravda. Sám jsem přeci viděl, jak rychle její srst promokne. Takoví vlci to v zimě neměli zrovna dvakrát tak lehké. Takže to, že jí byla zima, byla jistá pravda. Jestli bylo její chování pouze lží, pak bych tedy uznal, že herectví jí jde dobře.
Co jsem konečně došel na konec Zelených nor, nechal jsem svá křídla, ať se zhmotní. Přede mnou se totiž tyčila Vyhlídka - jeden z nejvyšších vrcholků celé vnitrozemské části Gallirei. Mohutně jsem mávl blanitými letkami a nechal se vynést do chladného zimního vzduchu. Neměl jsem v plánu letět až nahoru - tentokrát jsem se nepřišel pokochat pohledem na zdejší krajinu. Jednoduše jsem jen potřeboval víc na sever. Při vzdušné cestě podél úbočí Vyhlídky jsem ale trochu vzpomínal, jaké to bylo, když jsem prvně vyšlapal celou cestu až na samý vrchol. Lehce jsem se pousmál a vybavil si, jak moc se mi líbil pohled, jenž se mi naskytl. Nejen, že jsem se pokochal tou scenérií, ale mělo to i jiný význam: z výšky bylo vidět na spoustu okolních území, a tak jsem si mohl do své pomyslné mapky, jež jsem neustále předělával a stále ještě upravoval, dokreslit a zaznamenat mnoho nových poznatků. Díky tomu se lépe orientuji ve zdejším okolí, což je rozhodně užitečné. A mé nedávné setkání se Shy to jen dokazuje.

>>> přes Kaskády do Východního hvozdu

Také děkuji za úžasnou akci, fakt jsem se na tom vyblbla. :D Hvězdičky poprosím do iluzí.

//Schváleno, přidáno.