Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Hleděl jsem na něj a pozorným pronikavým pohledem jsem zkoumal každý pohyb jeho těla. Propočítával jsem vzdálenost mezi námi a bedlivě čekal, co se bude dál dít. Neměl jsem strach. Nebál jsem se ho, neboť jsem znal všechny své magie. Nechtěl jsem je ale používat. Neměl jsem zapotřebí dostávat se do šarvátek a nesmyslně tak plýtvat energií. Jizev už jsem měl dost.
Přivřel jsem víčka a svítivý pohled jsem zabodl do jeho modravých očí, které mi prozrazovaly, že ovládá magii vzduchu. Soustředil jsem se na jeho polohu uší a ocasu. A i když na mě vyloženě vrčel, mlčel jsem. Vzdaloval se, což jasně naznačovalo, že na mě prozatím neměl v plánu útočit. V tomto případě se vrčení dalo brát jako varovné.
"Nemám zájem o žádný konflikt," chladně jsem pronesl, aniž bych projevoval jakýkoliv pocit ve tváři či hlasu. Chtěl jsem, aby se prostě spakoval a každý z nás mohl jít zase svou cestou. Nezajímalo mě jeho jméno ani příběh. Nechtěl jsem o něm nic vědět. Jediné, co jsem chtěl, bylo dosáhnout rozumného dohodnutí o vzájemném neútočení. "Ty necháš mě a já nechám tebe," řekl jsem. Nebyla to nabídka. Oznámil jsem to prostě jako hotovou věc, o které jsem nehodlal nijak diskutovat.
Sněžné hory byly přeci dost velké na to, aby si tu dva vlci mohli ukořistit dostatečně velký prostor jen pro sebe a mohli mít soukromí. Vydechl jsem, otočil jsem se a vykročil jsem směrem, kudy jsem šel ještě před tím, než jsem byl vyrušen. Uši stále stočené dozadu pozorně poslouchaly sebemenší náznak křupání sněhu, který by mohl být způsoben kroky nebo snad skoky. Byl jsem připraven se každou sekundu hbitě otočit a bránit se. Avšak doufal jsem, že nebudu muset.

Hleděl jsem před sebe a pohledem proplouval celou Gallireou. A brzy na to padla tma. Bylo načase si najít nějaký úkryt, kde bych mohl přenocovat a trochu si odpočinout. Návštěva Smrti a následný výšlap na Sněžné hory mě poněkud unavil. Ale nevadilo mi to. Ba naopak, únavu jsem potřeboval. Musel jsem se nějak vyčerpat, neboť bych jinak postupem času zlenivěl, a taková představa se mi rozhodně nezamlouvala.
S pohledem upřeným stále před sebe jsem rozjímal nad tím, jak jsem se v posledních pár letech vyvinul. Od doby, co mi byla smrtí vzata má rodná smečka, jsem se změnil, a to dost. Vzpomínám si, jaký jsem měl vztek. Na sebe, na ty dvounožce, na všechno a všechny. Každý vlk, kterého jsem potkal, si setkání se mnou rozhodně musel pamatovat, ovšem ve špatném slova smyslu. Byl jsem tak rozhořčen, nikoho jsem nechtěl vidět. Všechny jsem od sebe odháněl. Měl jsem chuť zemřít. Nevěděl jsem, nač žít. Jaký to mělo smysl? Bohudík jsem se ale postupem let změnil. Nenávist a smutek je nyní pryč. Dokázal jsem se s tím vyrovnat a přestal jsem si to klást za vinu. Došel jsem klidu.
Nad mým introspektivním dumáním mě vyrušilo podezřele zašustění. Prudce jsem se otočil, krátce varovně zavrčel a aniž bych si toho byl vědom, poprvé se projevil příznak jedné z mých nových magií. Defensoris, ochránce mé mysli, se zcela samostatně zaktivoval a začal aktivně chránit mé myšlenky, přičemž mé bělmo zčernalo a duhovky se jemně rozzářily matnou modří, která se zableskla v nastalé tmě. Tiše jsem tam stál a nečinně pohlížel na toho, kdo mě vyrušil. Zrzavý vlk, jenž ležel na zemi, vypadal poněkud znaveně. Mírně jsem naklonil hlavu a udělal pár kroků k němu, avšak stále jsem si udržoval bezpečnou vzdálenost, která by mi v případě podlého útoku umožnila nějakým způsobem reagovat. Nehodlal jsem nic riskovat. Nebyl by to první případ, kdy bych dostal podpásovku od někoho, kdo si hraje na chudáka.

<<< Jedlový pás

Nepříliš rychlým krokem jsem se přesouval z Jedlového pásu směrem na severozápad. Neměl jsem jediný důvod, proč bych někam pospíchal. Naopak, chtěl jsem si užít chvilku klidu a pohody. Prostě se jen tak procházet, rozjímat nad krajinou a s ničím se netrápit.
Kdybych po tomto zatoužil před rokem, nejspíš by mi v tom nic nebránilo. Jenže teď to bylo trochu jiné. Vlastně víc, než jen trochu...
Zcela podvědomě jsem se totiž začal přibližovat ke Sněžným horám. A nebyla to žádná náhoda. Tohle místo jsem měl prostě rád. A to i přesto, že první zkušenost s ním nebyla příliš pěkná. Vzpomněl jsem si, jak moc mě pád z úbočí jedné ze zdejších hor zřídil. Samozřejmě, že jsem počítal s tím, že se něco takového může stát, neb jsem přeci v takovém krutém a chladném prostředí vyrůstal, avšak zrovna tento pád se odehrál v tak nešťastnou chvíli a na tak nešťastném místě. Dlouho jsem se z toho vzpamatovával.
Druhá zkušenost už byla o dost příjemnější. Byla tu totiž se mnou Nareia. A právě tahle krásná vzpomínka se mi naprosto zafixovala v paměti. Nebylo možné, abych na ni zapomněl. A přesně tohle byl ten důvod, proč mě to sem tak táhlo.
Nepředpokládal jsem, že zde narazím na nějaké převratné množství vlků. Vlastně jsem doufal, že tu budu naprosto sám. Jedinou, kterou bych zde chtěl, byla Nar. A zrovna tu už jsem pěknou řádku dní neviděl. Vzdychl jsem. Kde se touláš?
Z mých myšlenkových pochodů mě vytrhl čísi pach. Netrvalo dlouho a zahlédl jsem i jeho vlastníka. Zrzavý vlk, který nehybně ležel na zemi. Vypadalo to, jako by spal. Neměl jsem v plánu ho rušit. Odvrátil jsem tedy pohled a klidným krokem jsem pokračoval dál ve své cestě.
O pár okamžiků později jsem se zastavil a vítězně vydechl. Našel jsem si vhodné místečko, na kterém jsem si mohl odpočinout. Posadil jsem se do sněhu, ocas stočil k sobě. S pravidelným, rytmickým dýcháním jsem upřel svůj pohled před sebe. Celá Gallirea se najednou zdála tak maličká. A přesto jsem netušil, kde by se Nareia mohla nacházet.

V pravěké Galliree se právě všechno rostlinstvo pomalu probouzelo – zima předávala štafetu jaru. Avšak nebyl to žádný rychlý proces. Rána a noci byly ještě chladné.
Toho dne se jistá smečka pravlků odpoledne vydala na lov. Žít v této době rozhodně nebylo jednoduché. Ač dokázali díky týmové práci ulovit nemalé množství potravy, přeci jen tu měli konkurenci. Šavlozubí tygři a jeskynní medvědi rozhodně nebyli něco, s čím by si jen tak poradili. Tedy až do té doby, dokud nenarazili na něco, co jim kompletně změnilo život. Byl to objev, který měl nepřevratně změnit dějiny všech budoucích generací pravlků. Oheň. A od té doby, co mocná šamanka Cora vynalezla tuto úžasnost, se naši pravlci měli skvěle. Lov jim, stejně jako následné odhánění dalších predátorů od večeře, již nedělal problém.


Hnědá pravlčice si to zcela bezstarostně kráčela lesem a cosi si mumlala pod nosem. Tu ovšem ucítila něco, před čím se rozhodně měla mít na pozoru - šavlozubý tygr. Přestala se lehkomyslně procházet, zpomalila a přikrčila se. Snad mě neucítí, napadlo ji.
Když ho konečně zahlédla, uviděla něco, co by ji v životě nenapadlo. Pravěká šelma ležela v klubíčku schoulená a vystrašeně koukala na vlčici. „N-ne! Už ne, prosím!“ kníkla. Pravlčice se na ni podívala a naklonila hlavu. Neměla nejmenší ponětí, proč se jí tygr tolik bojí. „J-já už vám přeci nelezu do jeskyně, opravdu!“ znovu zakňučel. Hnědochlupá přivřela víčka a podezřele se na něj podívala. „Do které konkrétně?“ otázala se. „Tam, do té,“ šavlozubý pokynul čenichem, který vypadal, jako by do něj před pár dny uhodil blesk – popálené kůže si nešlo nevšimnout. „Hm, nuže dobrá, ušetřím tě,“ pronesla pravlčice, aniž by vůbec tušila, proč se jí tolik bojí, a vydala se směrem, jež jí tygr s tak zvláštně poraněným čenichem naznačil.



Když se v podvečer téhož dne konečně smečka vrátila s uloveným mamutím mládětem, které nechali před svou jeskyní, první, co udělali, bylo to, že pomocí Cořiny magie založili oheň. Suché větývky se rychle rozhořely a než byste řekli 'Pozor, velký zlý šavlozubý tygr útočí!', oheň už zvesela tančil a vlnil se uprostřed táboráku. Společně ze svého úlovku svlékli huňatou srst a následně se pustili do porcování masa. Každému byla přidělena jeho porce, na kterou měl nárok. A samozřejmě by to nebylo ono, kdyby si nedopřáli ještě větší luxus: syrové maso totiž už v téhle době bylo retro. Teď bylo IN opékané. A tak si tedy všichni přemístili svá masa k ohni, který se mezitím pěkně rozhořel a sahal čím dál výš.
Jako obvykle se u táboráku vyprávěly strašidelné historky a paranormální příběhy. A dnes byla řada na Lennie. Ta se do toho pořádně obula a příběh vyprávěla velmi dramaticky, až by jí to pravlk skoro uvěřil. Jenže mezitím, co povídala, si Cora vyhlédla její kus masa. Lennie ho nechávala vychladnout, aby si nepopálila tlamu. Pravděpodobně už nebylo horké, ovšem Lennie, zaneprázdněna vyprávěním, se ho zatím ještě ani nedotkla. Mlsná Cora toho hodlala využít. Nenápadně přisunula své pozadí až k vyprávějící pravlčici a chvilinku vyčkávala. Avšak svou mlsnost příliš dlouho na uzdě neudržela, a tak jednoduše vyskočila na nohy a vyhlídnuté masíčko zblajzla. Lennie ihned přestala vyprávět a s divokým zaječením vystartovala za utíkající Corou. „Coro!“ hulákala, běžela a rozzuřeně funěla. „To bylo moje maso!“ stále naléhala. „Teď mi dlužíš jídlo!“ syčela. „Za to ti sním ocas!“ dohonila ji, mohutně vyskočila a chňapla po šedočerném ocasu šamanky. Minula, avšak již v dalším nahánění nepokračovala. A i samotná vytlemená Cora se zastavila. Z jeskyně totiž vyběhl jistý pravlk, který naříkal a sténal. „Naše jeskyně! Všude je tam nepořádek! Je v hrozném stavu!“ To samozřejmě mezi pravlky způsobilo rozruch.
O pár okamžiků později už všichni potichounku a zvědavě vstupovali do jeskyně a kouleli očima nad tím, co viděli. Všechno jídlo a zásoby byly ty tam a kožešiny ležely rozházené po celé podlaze. Mezi členy smečky začalo šeptando. „Ticho!“ sykla Cora. Z jedné místnosti se totiž ozýval jakýsi hluboký a nemilosrdně znějící zvuk. Cora se přiblížila ke vchodu. Pochopila, že to, co zaslechla, bylo hrubé, drsné chrápání. A nebylo divu: v oné místnosti totiž leželo cosi hnědého a chlupatého, co až příliš připomínalo medvěda. Cora, s vědomím, že přeci ovládá oheň, klidně začala přemýšlet, co s ním. A nejspíš by i východisko, jež by nezahrnovalo násilí, vymyslela, nebýt Lennie. Jakmile totiž tato vlčice zahlédla chlupaté bručící stvoření, zakřičela: „Jeskynní medvěěěd!“ A v ten okamžik nastal totální chaos. Ohromná strkanice, kdy se hlavní obránci smečky snažili dostat k medvědovi a ostatní pravlci se naopak hrnuli pryč z jeskyně, způsobila to, že byla Cora nedobrovolně přistrčena k onomu chlupatému objektu. A jelikož měla tato pravlčice svůj život ráda, nezbylo jí nic jiného, nežli se prostě bránit ohněm. Ten se hnědého kožichu chytil raz dva, avšak ze zvířete, které se tvářilo jako jeskynní medvěd, se ozvalo až podezřele vysoké zaječení. Cora s vytřeštěnýma očima stáhla svůj oheň pryč z těla nebohého zvířete a podobně jako všichni ostatní naprosto ztuhla. Kreatura se zvedla a po kratičké chviličce se na ni ihned obořila: „Co tě to napadlo?! Má překrásná srst není odolná vůči ohni!“ zaječelo to. „Ještě, že jsem na sobě měla tu kožešinu!“ Nelhalo to, opravdu! Huňatá kožešina spadla na zem a to, co se skrývalo pod ní, bylo pravděpodobně ještě horší než jeskynní medvěd. „Já jsem, prosím pěkně, Weriosasa I. z rodu Assassinů! A ačkoliv je to velmi uznávaný a čistý rod, odolní vůči ohni zatím nejsme!“

1. Art: Podíval se do své jeskyně, byla ve velmi hrozném stavu.
2. Suzume: Královská krev se rozhodla utéct, v lese na podivína narazila.
3. Lennie: Lennie se zachtělo vlastnit kousek těla Cory, ale nedostala nic.
4. Bellray: Čistá, hrdá a vždy perfektní, to jí však někteří nepřejí.
5. Elisa: Všechno prostě není takové jaké se na první pohled zdá

//Neukamenujte mě! :D

<<< Stará Zřícenina

Byl jsem nadmíru rád, že jsem návštěvu toho nepříjemného místa stihl za dne. Když jsem tam totiž byl minule, nakráčel jsem si to tam uprostřed noci. A to opravdu není něco, co bych si přál uskutečnit ještě jednou.
A tak tedy nebylo divu, že jsem se od Staré zříceniny vzdaloval svižným tempem. Byl jsem docela zvědav, co mi to Smrt vlastně nadělila. Doufal jsem, že mě nijak neošidila, neboť jsem jí tam nechal pěknou spoustu kamenů...
Co takhle to rovnou vyzkoušet? První, co mi přišlo na mysl, byla magie neviditelnosti. Proč ne? Zastavil jsem se a zaposlouchal se do nastalého ticha. Společně s temnem noci to všechno působilo až magicky... Dokud jsem nezaslechl zahoukání sovy. Zvedl jsem hlavu ke stromům. Něco mě napadlo.
Zavřel jsem oči a snažil se soustředit. Prostě jsem si chtěl připadat neviditelný. A světe div se, ono to opravdu zafungovalo. Mé tělo i pach, zdá se, prostě zmizel. Vydechl jsem. Takže mi Smrt opravdu vyhověla... Pomyslel jsem si poněkud překvapeně. A teď nastal čas na další pokus. Zhluboka jsem se nadechl a snažil si v mysli vybavit všechny detaily jednoho malého zvířecího těla. Řeč je o myši. Za pár okamžiků už tu vedle mě pobíhaly dvě myšky, které vypadaly na chlup stejně, jako každá jiná myš. Opravdu to funguje! Nemusel jsem čekat příliš dlouho. O pár okamžiků později už se z větve snášela sova. Neslyšně přilétla až k zemi a pokusila se chňapnout po chlupatém hlodavci. Ovšem nic neuchopila. Zmateně se tedy obrátila ve vzduchu a vrátila se zpátky k myši. Nechápavě se na ni podívala. Zvířátko před ní totiž vůbec neutíkalo, což ji přinejmenším mátlo. Párkrát po své potencionální kořisti chňapla, ale zase nic. V ten okamžik jsem se zviditelnil, hlodavec zmizel a sova se dala na ústup. O pár sekund později už zde opětovně nastalo ticho. Jen ono houkání ho zas přerušovalo...
Spokojeně jsem vydechl. Teď, když jsem byl vybaven novými magiemi, jsem konečně mohl splnit všechny sliby... Stačilo už si jen počkat na jaro.

>>> Sněžné hory

Ani byste nevěřili, jak rychle jsem tentokrát překonal zasněžené balvany.

>>> Jedlový pás (//tohle se tam nevešlo -.-)

OBJEDNÁVKA:

M01 – Halucinace – 10 křišťálů a 100 oblázků
M01 – Příkaz – 10 křišťálů a 100 oblázků

M02 – Iluze – 3* – 60 opálů
M02 – Myšlenky – 9* – 80 opálů + 100 ametystů
M02 – Elektřina – 9* – 180 ametystů
M02 – Neviditelnost – 7* – 140 ametystů
M02 – Halucinace – 4* – 80 ametystů

M04 - Defensoris – 20 křišťálů a 200 oblázků – schváleno

Defensoris
Defensoris, neboli obránce. Převážně defenzivní magie, která má chránit to, co nelze spatřit. Konkrétně je řeč o Falionově mysli.
Magie působí stále a nepřetržitě - je v jakémsi spícím stavu. To znamená, že zabraňuje náhodnému zaslechnutí Falionových myšlenek jakýmkoliv vlkem. Když ale sám Falion zjistí, že se mu někdo snaží dostat do hlavy, 'zaktivuje' pomyslný štít, který chrání jeho mysl i před těmi jedinci, jejichž magie myšlenek je na nejvyšší možné úrovni a oni se úmyslně snaží nahlédnout do jeho hlavy. V ten okamžik magie přestává podřimovat a probouzí se s celou svou mocí. Avšak i když na ni Falion zrovna nepomyslí, magie sama dobře pozná, když se mu někdo snaží vedrat do hlavy. V ten moment začíná působit sama i bez podnětu vlastníka. Ovšem pokud nemáte v úmyslu nic špatného a chcete na Faliona v myšlenkách promluvit, něco mu vzkázat, pak vám to Defensoris dovolí. Co se týče fyzických příznaků, jediné, co se mění, jsou Falionovy oči. Modré duhovky začnou jemně a tlumeně zářit modří a bělmo tmavne, až dočista zčerná.

M04 - Consiliario – 20 křišťálů a 400 oblázků – schváleno

Consiliario
Pro začátek je dobré říci, že magie sama o sobě Falionovi nemusí být vlastně vůbec užitečná. Záleží totiž jen na vlastníkovi, jak moc se s ní sžije – pokud si s ní nebude rozumět, naopak mu může způsobit více škody než užitku. Ona sama má totiž svou samostatně uvažující mysl. Pokud ji Falion vyvolá, zjevuje se v podobě čisté aury, jenž jemně a tlumeně svítí modravou září. V takovém stavu je sama sebou – tak vypadá její jádro. Avšak nemusí vždy tvořit jen neurčitou existenci bez daného tvaru. Namodralá energie má totiž schopnost vytvarovat se do jakéhokoliv zvířete (včetně vlka), na povrchu vytvořit kůži, srst, šupiny, peří, drápy, rohoviny, kosti a další různé tkáně a zhmotnit se. Obecně vzato jednoduše nepoznáte, že zvíře, které před sebou vidíte, vlastně vůbec není opravdové zvíře. Přišli byste na to jedině tak, že kdybyste mu nějakým způsobem ublížili, z jeho těla by se nelinula klasicky červená krev, nýbrž jakási modrá tekutina. Zvíře ale jinak nijak nevybočuje a s druhem onoho tvora, jehož podobu si na sebe magie vzala, se dokáže domluvit a komunikovat s ním. Tím pádem – pokud bude Consiliario ochotna vlastníkovi pomoct – může Falion do jisté míry mluvit s jakýmkoliv zvířetem. Samozřejmě platí, že o čím větší zvíře se jedná, tím více energie si magie bere. Například taková veverka nebo potkan Faliona nestojí skoro nic, malé zvířátko kolem něj může dny pobíhat o poskakovat, středně velká zvířata si berou už o něco víc energie a maximální doba jejich existence je půl dne. A co se týče třeba jelenů nebo medvědů, tam ho energie opouští nejrychleji - maximální doba jejich bytí je jedna hodina. Co se vlků týká, umí magie tak trošku lstivě krást podoby. Žádné magie, které 'okradený' vlk vlastní, však Consiliario napodobit neumí. Aby mohla magie uskutečnit napodobení, musí daného vlka minimálně jednou 'vidět na vlastní oči'. Falion se sice může pokusit někoho popsat, ale musel by znát nesmírné množství všech detailů, aby následně vlk vypadal věrohodně a nezdál se na některých místech podezřele rozplzlý.
Pokud chce Falion zmenšit spotřebu energie, magie se může přestat snažit vypadat realisticky a na chlup stejně jako opravdová zvířata a v podstatě začne pobíhat jen jako svítící modrá silueta zvířete. A pokud by ani to nestačilo, pak je tu možnost, že přestane být hmotná a lehce zprůhlední. V takovém stavu vlastníkovi neubírá skoro nic.
Consiliario příliš neholduje magickým útokům – v případě nebezpečí by se spíše vytvarovala do zvířete a v jeho podobě by se snažila vlastníkovi pomoci.

Celkem:
140 opálů
500 ametystů
60 křišťálů
800 oblázků

Po 25%ní slevě (z podzimní loterie):
(140 : 4 = 35) => 105 opálů
(500 : 4 = 125) => 375 ametystů
(60 : 4 = 15) => 45 křišťálů
(800 : 4 = 200 ) => 600 oblázků

Snad jsem se nepřepočítala. :D Díky :)

Have fun!

<<< Jedlový pás

Mlčky jsem kráčel Jedlovým pásem a sledoval okolní krajinu. Sníh, který měkce křupal pod mýma nohama, se jasně leskl. Mírně jsem sklonil hlavu a pozoroval své přední nohy, jak se míhají a s každým krokem střídají. Cítil jsem, jak se mi na nich vrství kousky sněhu. Vzpomenul jsem si při tom na Shy. Situace se pro ni zlepšila. Sněhová vánice už byla ta tam a ona už nebyla tak zranitelná. V Zelených norách žilo spoustu ušáků a hlodavců a tahle zvířata nejsou příliš těžká na ulovení. Shy nemusela nikam daleko chodit, tím pádem se vlastně ani neměla šanci ztratit a zapomenout, kudy k norám. To vše mi dodávalo jakýsi pocit dobře odvedené práce a klidného svědomí, což se mi zdálo minimálně podezřelé. Nikdy jsem přeci neměl potřebu pomáhat vlkům v nesnázích. Tak proč tak najednou?
Modravý pohled jsem zvedl zase zpátky na cestu a spatřil haldu kamení a balvanů, která prozrazovala, že se již neúprosně blížím ke Smrti a její zřícenině. Pomalu jsem se vyhoupl na první z nerostů a bedlivě zkoumal, jakou cestu bych měl zvolit. Samotné kameny byly totiž také zasněžené a kluzké, a tak nebylo těžké udělat jeden špatný krůček a hodit pořádného ozemboucha. Jistě, mohl jsem si to celé přeci usnadnit magií – nechat si na zádech objevit křídla, párkrát jimi máchnout a bez větších problémů a starostí se přes onu překážku v klidu přenést. Jenže jsem si přeci slíbil, že si dám od magií chvíli přestávku. Trochu paradox, že jdu za Smrtí, aby mi dala další magie a k tomu mi je ještě vylepšila... Vůbec se mi nelíbilo, že na nich začínám být tak moc závislý. Poslední dobou jsem je používal na každém kroku. Pomáhaly mi s hledáním a následným skolením potravy, sušením srsti, oteplováním pitné vody, překonáváním vzdáleností a cestováním... Vůbec bych se nedivil, kdybych takhle zlenivěl a začal žít tak pohodlně. Jenže přesně tohle jsem nechtěl a snažil jsem se tomu co nejvíce vyhnout. Vydechl jsem a pomalu začal postupovat kupředu. Dával jsem si docela načas a to nejen proto, abych náhodou neuklouzl, ale tak trochu i proto, že jsem se ke Smrti nějak extra nehrnul. Stejně jako minule jsem z nastávajícího setkání neměl příliš dobrý pocit. Kdo by ale taky měl, že. Je to přeci Smrt.
Konečně jsem seskočil z posledního kamene. Balvany jsem tedy překonal klidně a bez jakékoliv úhony a teď přicházela ta horší část. Hluboce jsem se nadechl a vydal se přímo za nosem. Šel jsem mlčky a obezřetně. Ačkoliv se mi naskytl pohled na starou zříceninu, která vypadala, že už toho má mnoho za sebou, tentokrát se nezdála zas až tak děsivá. Nepopřu, že jsem měl nepříjemné mravenčení v nohách a motýly v žaludku, ale přeci jen to bylo lepší než prvně. Nemohl za to jen ten fakt, že už jsem tu podruhé, ale i to, že je momentálně bílý den. Má minulá návštěva probíhala za hluboké a temné noci, což zaručeně přidávalo zřícenině na děsivosti.
Vkročil jsem do zničeného stavení a očima přejel celou místnost. Nikde nikdo. Můj pohled přirozeně upoutaly zelené ohně, které, aniž bych zahlédl jakýkoliv zdroj, spokojeně tančily a vlnily se, jako by se nechumelilo.
Pár metrů poté, co jsem vešel, jsem se zastavil. Stále se nic nedělo a Smrt nikde. Panovalo tu zvláštní plazivé ticho, které mě znervózňovalo. Každopádně jsem nehodlal nic podnikat. Prostě jsem tam jen tak stál a trpělivě čekal, až se něco konečně stane. To, že jsem zůstal tak blízko u vchodu, nebyla jen náhoda. Záměrně jsem se chtěl jistit... No víte, kdyby se náhodou něco zvrtlo.
„Baf!“ ozvalo se za mnou a já s leknutím nadskočil a otočil se. A co nevidím? Smrt si to kráčí od východu, který byl původně mé jištění, a spokojeně se chechtá: „Vždycky na to skočí.“ Přišla ke mně a prohlédla si mě. „Zase ty? Copak ti nestačilo to, co jsem ti již dala? Ach, vy smrtelníci. Jste tak pošetilí. K čemu vám ty všechny schopnosti jsou? Stejnak zemřete a mně vaše drahé kamínky zůstanou,“ spokojeně si pohodila ocasem. Tiše jsem ji poslouchal, dokud nezmlkla. Ale ani teď jsem raději nic neříkal. „Tak na co čumíš? Vypadni už!“ zavrčela. Suše jsem polkl a uvědomil si, že je na čase přejít k jádru věci. „Přišel jsem tě o něco požádat,“ vydechl jsem. „Jo, to vy, prachsprostí vandráci, většinou děláte,“ nesouhlasně zavrtěla hlavou a vycenila zuby, „a já už jen čekám, až pochopíte, že vám nic nedám!“ zasyčela. „Přinesl jsem ti kamení. Blyštivé a třpytivé – přesně takové, jaké máš ráda,“ snažil jsem se ji přemluvit. Smrt se zamračila a znovu zavrčela. Chvíli se ale nic nedělo. Vypadalo to, jako by se nad tím zamýšlela. „Proč bych měla chtít další kamení? Rozhlédni se, mám jich tu tisícovky!“ namítala. „Já jsem sem přišel s nemalými prosbami.“ „Tím spíš ti nevyhovím,“ lhostejně poznamenala. „Nemalé prosby ale přeci znamenají vysoké zisky. Jen zauvažuj: jednou všichni obyčejní vlci umřou-“ „Jo, to si piš!“ „-a zůstanete tu jen ty a Život. Co bude mít on? Kytky-“ „Hlupák. Neví, co má doopravdy cenu.“ „-a ty budeš mít drahokamy. Jenže kolik jich budeš mít?“ položil jsem otázku. „Když teď nebudeš přijímat velké objednávky, spousta kamení zůstane ukryta ve vlčích skrýších. Život by se jich pak mohl zmocnit. A to ty přeci nechceš, ne?“ Smrtina tvář se svraštila do nespokojené grimasy. „Co po mně chceš?!“ stroze se otázala. „Vylepšit iluze, elektřinu, myšlenky a neviditelnost, naučit se halucinace a příkaz a získat pár vlastních, specifických magií...“ rychle jsem to ze sebe vyklopil, dokud si to nerozmyslela. „Tohle všechno?! Tak to ti nedám, zapomeň!“ štěkla na mě. „Ale já ti za všechno zaplatím. Jak jsem řekl: mám tady toho opravdu hodně,“ stále jsem ji lákal. „Podívej se,“ ukázal jsem jí své bohatství, „vyber si ty, které se ti nejvíce líbí.“ Smrti se zablýskalo v jejích zelených zrádných očích a už si šla hrabat výdělek. „Takže domluveno?“ Ani se na mě neotočila, spokojeně si brala vše, co chtěla. „Jo...“ zabručela. Pak se ale zastavila a zvedla hlavu od země. „Na co čekáš, špíno?!“ zničehonic se za mnou s jekotem ohnala. Její děsivá zubiska cvakla těsně před mým nosem. Divoce jsem sebou škubl a ihned se dal na ústup. „Děkuji,“ houkl jsem jejím směrem a krátce se poohlédl, avšak nezastavoval jsem. Spatřil jsem ji, jak tam stojí a s odhalenými zuby prská: „Jen utíkej, hlupáku! Zaprášený blešivče, chátro jedna dotěrná...!“

10 slov:
Survaki si našla v jiné dimenzi věrného kamaráda lišáka Ikiho.

Pro jistotu odesláno vícero druhů...

Drabble:
Jednoho krutého zimního dne se Survaki jakýmsi záhadným způsobem dostala do opravdu zvláštní situace. Objevila totiž portál do jiného světa, v němž bylo právě období jara. Vystrašeně se schovala do křoví a snažila se pochopit, co se to vlastně stalo. Avšak z její skrýše ji dostalo ven cosi, co nikdy v životě neviděla. Prazvláštní kreatura, která sama sebe nazývala liškou. Po počátečních rozpacích se ovšem lišák Iki s bílou vlčicí spřátelil, neb ji shledal jako sympatickou a pomohl jí zahnat hlad. A tak vznikla oddaná dvojka, kterou nerozdělilo ani to, když se oba ocitli ve světe, jež Survaki nedávno opustila.

//Tak se konečně přidávám i já. S nadpisem by to mělo být (podle OpenOfficu) 1 002 slov.

Byl to docela obyčejný, všední den. Survaki se zrovna uvelebila v malé jeskyňce a chystala se vstoupit do říše snů. Spánek sice nebyla jediná věc, kterou nutně potřebovala, ale byla jediná, kterou si mohla bez větší námahy poskytnout. Tichounce vydechla a zahleděla se na mizící páru, jež jí šla z nosu. Venku byla zrovna zima v plném proudu a právě nekompromisní chumelenice ji donutila najít si úkryt, kde se mohla zachumlat do klubíčka a konečně si trochu odpočinout.
Spala dlouho. Když rozlepila očka, čekal ji nový den. To ona ale nemohla vědět. Venku totiž chumelilo úplně stejně, jako než když usnula. Možná by pobyla v říši snů o něco déle, nebýt onoho strašného pocitu hladu a neustávajícího kručení v žaludku. Neochotně se tedy postavila na nohy a po krátkém přemlouvání vykročila ze svého pohodlného úkrytu.
Ledově chladný vítr se do ní nemilosrdně ihned opřel a nemálo s ní zacloumal. Survaki klopýtla a následně se přikrčila, aby se udržela na nohou. Uši měla sklopené až ke krku a víčka přivřená, že jí skoro nebylo vidět do očí. Ani trochu neměla ponětí, kam to vlastně jde. Zcela nevědomky ale mířila k jakýmsi podivným kamenům. Dva byly postaveny kolmo k zemi a tyčily se do výšky dobrých dvou metrů. Třetí kámen ležel horizontálně položen na ony dva kameny. Vypadalo to tak trochu jako brána. A jakmile tudy bílá vlčice prošla, doslova to v ní hrklo.
Po kruté zimní chumelenici nebylo ani stopy. Survaki sebou instinktivně ihned plácla na zem do měkké trávy. Vytřeštila očka. Byla chudák zmatená a vyděšená. Kolem sebe totiž viděla něco, co zcela popíralo realitu. Jako by se přesunula někam úplně jinam: všude kolem ní bylo spoustu květin, keříků a stromů. Ptáčci si vesele cvrlikali, veverky svižně poskakovaly po větvích a nedaleko šuměl potůček. Spěšně se připlížila k jednomu z keřů a následně se do něj schovala. Co je tohle za kouzla? napadlo ji. Modrými očky nevěřícně zkoumala krajinu.
„Baf!“ vybaflo na ni stvoření, které na ni koukalo vzhůru nohama. „Jej!“ vykřikla polekaná vlčice a ihned opustila keř. „Počkej, kam to utíkáš?“ seskočilo to z keře a přiběhlo to k ní. „Mě se nemusíš bát,“ oznámilo jí to. Vypadalo to jako liška, ale mělo to tři ocasy, dva malé růžky na hlavě a pár dlouhých zaječích uší. „Proč bych ti měla věřit?“ špitla Survaki. Stvoření chviličku mlčelo, ale pak se začalo zvesela smát. „Děláš si srandu, viď?“ zavrtělo to všemi třemi ocasy. „Ne, nedělám,“ oponovala bílá vlčice. Zvířátko se najednou přestalo smát. „Ty... To myslíš vážně?“ Vlčice jen mlčky přikývla. Na momentík to naklonilo hlavu na stranu a zamyslelo se. „Já jsem přeci liška,“ řeklo nakonec. „Liška?“ zopakovala. „Ale... Vždyť máš tři ocasy, rohy a zaječí uši,“ suše polkla Survaki. „Já vím. Tak vypadají všechny lišky!“ zachichotalo se to. „Ty asi nejsi odsud, že?“ Vlčice zavrtěla hlavou. „U nás mají lišky jeden ocas, normální špičaté uši, které se podobají těm mým, a rohy na hlavě bys u nich hledal marně.“ Rádoby liška nevěřícně zamrkala. Pak se opět rozchechtala, dokud jí zase nedošlo, že Survaki nelže. „Nuže... To je pozoruhodné,“ usmál se. „Mimochodem, mé jméno je Iki,“ uklonil se. „Survaki,“ prozradila na oplátku vlčice. Hned na to jí pořádně zakručelo v žaludku. „Ouvej, někdo tu má hlad. To ovšem znamená jediné – nastal čas na lov,“ zvesela se zazubil a jediným rychlým pohybem se otočil a už byl pár desítek metrů vzdálen od Survaki. „Copak ty nejdeš?“ otázal se Iki. „Jdu... Jen tolik nepospíchej,“ začala klusat jeho směrem. „Ale vždyť já už jsem na místě. Nikam dál nejdeme,“ zazubil se a jako blesk skočil do křoví. Survaki se zastavila a nechápavě se na něj podívala. „Jak to myslíš?“ Křovisko se začalo vlnit a šustit a ozvalo se dřevěné zapraskání a zakřupání, až nakonec Iki vyskočil ven. „Tadá,“ zahuhlal a položil na zem takové dvě malé bílé bobule, které na sobě měly černé puntíky. „Co to je?“ optala se Survaki. „To jsou... Bobule,“ pobaveně prohlásil liščí tvor. „Nemají žádné jméno. Ony totiž chutnají pokaždé jinak. Stačí si představit, na co máš chuť,“ zavrtěl třemi ocasy. „To je přinejmenším neuvěřitelné,“ podotkla Survaki. „A co porce? Taková malá věcička přeci nemůže vlka nasytit.“ Iki zavrtěl hlavou. „Představ si porci tak velkou, jaká tě jen napadne, a máš to mít.“ Přední packou strčil do oné kuličky, která se následně dokutálela až k vlčici. Ta skolila hlavu a nedůvěřivě si k tomu přičichla. „Ale pozor, moc se nepřejez,“ varoval ji a pak slupl svoji bobuli. Survaki chvíli překonávala strach, až se opravdu odhodlala a s vidinou zajíce před očima černobílou kuličku opravdu snědla. Trvalo to jen pár sekund a najednou pocítila, jak je opravdu nasycená. Vážně se cítila, jako by právě snědla zajíce. „Tak? Jakpak ti chutnalo?“ „Já... Nemám slov. To se tu u vás dá běžně sehnat?“ zeptala se Survaki. Iki zavrtěl hlavou. „Je to nesmírně vzácné.“ Vlčice se mírně zamračila. „A tys mi to dal jen tak?“ „A proč by ne? Nevypadáš, že máš zlé vlastnosti,“ prazvláštní lišák se usmál jako by nic. Survaki byla tím vším zmatená. Pomyslela si, že to musí být opravdu zvláštní sen. Ovšem kolikrát si lehla a usnula, tolikrát se neustále probouzela v tomto světě, ležíc po boku rohatého lišáka.
A tak uplynulo několik měsíců a ti dva se sblížili. Survaki objevovala všechny tajemnosti zdejšího světa a nestačila se divit. Všechen čas trávila s Ikim, který kolem ní v jednom kuse poskakoval a vesele o něčem stále mluvil a povídal. Z těch dvou se stala nerozlučná dvojka, která, jak se zdálo, k sobě prostě pasovala.
Jednou ze zajímavostí bylo i to, že v tomto světě již dlouho neměli zimu. Avšak přišlo to jako blesk z čistého nebe - objevila se tu doslova doba ledová. Ukrutná zima zasáhla všechno a všechny. A nebylo to žádnou náhodou, že zrovna v takové jedné zimní vánici vyčerpaní Survaki s Ikim objevili jakýsi portál, jež se skládal ze tří kamenů a připomínal bránu. A když tudy společně prošli, objevili se ve světě, který Survaki před pár měsíci opustila. Avšak i zde oddaně zůstali spolu...

//Schváleno, přidáno. (Kde jsi vzala 95 drahokamů? :D Ubráno 85.)

//Schváleno, přidáno.

//Arrgh, pardón. :D Jdu to opravit. :D Každopádně si nemysli, že to je naposledy. Takhle do mě budeš muset kopnout ještě hodně krát. :'D

1. kostra
2. vnitřnosti
3. mršina
4. rozložená (mršina :D)
5. smečkový
6. samotářský
7. Nareia :3
8. introspektivnost
9. mrsk
10. blé

//Schváleno, přidáno, rozdáno. Díky :)