Příspěvky uživatele

< návrat zpět

S kamenným pohledem jsem pozoroval příchozího. Bez ostychu jsem mu dal najevo svůj postoj. Trochu mě překvapilo, když i on udělal jeden krok zpět. Fajn, respektuje to, napadlo mě. Avšak i přes toto gesto jsem nehodlal usnout na vavřínech a stále jsem zůstával v pozoru. Ono to totiž mohlo být jen jedno velké hezké divadélko, které mě má ujistit, že mi z jeho strany nehrozí žádné nebezpečí. Avšak nejsem tak naivní, abych tomu hned věřil.
Vlk se na mou poznámku o tom, že už mě stejně vyrušil, omluvně pousmál. To něco nasvědčovalo o jeho povaze. Raději už jsem to ale nehodlal nijak rozmazávat a na rovinu jsem se ho prostě zeptal, jestli po mně něco chce. Dost by mě překvapilo, kdyby odpověděl ne. Žádné neobvyklosti se ale nekonaly. Prostě ze sebe vyklopil, že by se chtěl na něco zeptat. Na vlkově tváři se mezitím usadil mírný úsměv, který vypadal, že tam chvilku ještě pobude. Než jsem stačil cokoliv říci, představil se mi pod jménem Sallaré. Neměl jsem zrovna v lásce, když jsem měl někomu sdělovat své jméno, ovšem byla to slušnost. A já jsem byl dobře vychován. "Falion," pokývl jsem na něj.
Následovalo krátké obeznámení se se situací. Prozradil mi, že je v Galliree nový a jednoduše potřebuje trochu poradit. "Chápu," řekl jsem krátce a na chvíli se odmlčel. Stále jsem ho sledoval, nespouštěl jsem z něj oči. "Nějaký pátek už se tu toulám," pověděl jsem mu. Klidně jsem vydechl. Nějak se nad námi stáhla mračna. V nose mě šimral takový ten zvláštní pocit, který se vždy ozve před tím, než se z nebes spustí déšť. "Ovšem nejsem nijak výřečný. Pokud tě tedy zajímá něco konkrétního, ptej se. Třeba na něco budu znát odpověď."

Než jsem se k neznámému vlkovi dostal, naoranžovělé sluníčko už pomalu, ale jistě zapadlo a na tmavnoucí obloze ho vystřídal stříbrný měsíc. Noc vypadala, že se bude nést v klidném duchu. Na nebesích ani mráček a do kožichu se mi opíral jen jemný vánek, který měl - soudě podle teploty - původ kdesi na jihu.
Když už jsem ho měl na dohled, zastavil jsem se. Tak trochu jsem neměl zdání, jestli se přiblížit, nebo se raději otočit a jít tam, odkud jsem přišel. Neměl jsem náladu na společnost. Jak neobvyklé...
Nemusel jsem dlouho čekat; neznámý vlk se rozhodl místo mě. Začal se pomalu přibližovat. Získal si tak převážnou většinou mé pozornosti. Studené oči jsem stočil jeho směrem a ihned jsem si ho změřil nicneříkajícím pohledem. V duchu jsem studoval každý jeho pohyb, styl chůze, výraz tváře. Přemýšlel jsem, jaký styl boje by asi zvolil, kdyby měl v plánu se se mnou pustit do potyčky.
Zastavil se. Udělal jsem pár kroků dozadu. Chtěl jsem dost prostoru pro případnou nutnost manévrovat a reagovat, kdyby došlo k boji. Svým postojem a polohou uší s ocasem jsem mu naznačil, že jsem neutrální, ale kdyby bylo potřeba, budu se bránit.
"Buď zdráv," pokývl jsem na jeho pozdrav. Od pohledu vypadal, že už si něco prožil. Nakousnuté ucho, pár jizev na nose a přední levačce. Nemyslel jsem si, že bych se měl bát, avšak i přesto jsem stále zůstával v pozoru.
Mlčky jsem na něj hleděl, dokud ze sebe nevypravil několik dalších slov. Zeptal se, jestli by nevadilo, kdyby mě na chvíli vyrušil. "Už se stalo," podotkl jsem s krátkým povytažením levého koutku tlamy. "Potřebuješ s něčím poradit?" zeptal jsem se. Normálně se totiž nestávalo, že by za mnou vlci chodili jen tak. Měli lepší způsob jak trávit čas. Většina z nich ode mě něco chtěla. Ať už to byly odpovědi na otázky, nebo dokonce i jisté činy. Zvykl jsem si na to a už nic jiného od cizinců neočekávám. Tak co to bude tentokrát?

Za nastalé ticho jsem byl nesmírně rád. Consiliario byl totiž jako neřízená střela, která každou minutu vybuchovala a obnovovala se. Už jen při pomyšlení na jeho osobu jsem měl zkaženou náladu. A proto jsem si klid a soukromí tolik užíval. Jediným vlkem, kterého bych tu teď při sobě dobrovolně chtěl mít, byla Nar.
Zpomalil jsem, ocas jsem nechal volně viset, krok byl klidný, leč jistý. Nějakou dobu jsem se tímhle stylem jen pomaličku procházel, klidně se nadechoval a vydechoval a vnímal jsem okolní krajinu. Zastavil jsem a modravým pohledem jsem přejel terén kolem sebe. Vypadalo to, že jsem tu prozatím vcelku sám. Posadil jsem se a své zraky jsem zvedl k obloze. Oranžový kotouč slunce zrovna pomalu zapadal za obzor. Jemný nádech růžovo-fialových červánků na mě působil uklidňujícím dojmem. Měl jsem pocit, jako by se čas zpomalil, ne-li zcela zastavil. Přišla na mě zase taková ta prazvláštní nálada, kdy jsem uvažoval nad svou osobou a tím, co prožívám a cítím. Lhal bych, kdybych řekl, že jsem nemyslel i na Nareiu. Dlouhou dobu jsem ji neviděl. Kdepak se asi toulá a co dělá? S kým tráví čas? Ač jsem to na malý moment zapíral sám před sebou, nakonec jsem si uvědomil, že se mi stýská. Opravdu. Chtěl jsem ji mít při sobě. Cítit teplo jejího těla, znovu prožívat tu intimitu a mazlit se s ní. Toužil jsem jí dát polibek na nos, líci, čelo, za ouškem... Klidně bych ji zulíbal třebas celou. I když to porušovalo všechna má pravidla, která jsem si během osamocených let beznadějného toulání a vláčení se pochmurným životem vytvořil, zjistil jsem, že je mi to jedno. Představu o tom, že ona byla vlastně takový můj andílek, umocňoval i fakt, že na krku nosila to své zlaté pírko.
Vyměkl jsi, zachechtal se otravný hlásek v mé hlavě. Je z tebe bábovka, která se nechala oblbnout něčím, čemu se říká láska, nepřestával. Tiše jsem vydechl, oči odtrhl od pohádkově vypadajícího západu slunce a namísto toho jsem je sklopil k zemi. Klidným pohledem jsem zkoumal trávu přede mnou. Ač jsem tak úplně zatím pořád nechápal, co to ta láska vlastně je, věděl jsem, že teď už s tím nic neudělám. Teď už bylo bohužel pozdě. Nebo snad bohudík?
Z myšlenek mě vytrhl pach cizího vlka, kterého jsem na 100% zatím neznal. Trochu neobvykle jsem se vydal jeho směrem, abych zjistil, co je zač. Přišlo mi to jako nejlepší možnost. V mém nynějším rozpoložení je totiž dost reálná šance, že kdybych to vzal oklikou, nebyl bych schopen dávat si tak velkého majzla jako obvykle a mohl bych být dost nemile překvapen.
Netrvalo dlouho a zahlédl jsem ho. Jen tak tam seděl a hleděl někam do dáli. Pro jistotu jsem na okamžik otočil hlavu stejným směrem, jestli náhodou nezahlédnu to, co ho tolik zaujalo. Na nic podezřelého či neobvyklého jsem nepřišel, zrak jsem tedy stočil zpátky. Přemýšlel jsem, co dál. Neměl jsem náladu se s ním pouštět do řeči; kdo ví, jestli to není zase nějaký pomatený šílenec, který by mi zhoršil náladu. A o to opravdu nemám zájem - beztak jsem ji měl už tak dost špatnou díky Consiliariovi nebo faktu, že tu u sebe nemám Nar.

<<< Ageron

Mlčky jsem kráčel lesem a snažil jsem se udržet si chladnou hlavu. Ani byste nevěřili, jak to bylo momentálně těžké. Výraz 'hyperaktivní' byl pro Consiliaria přinejmenším nedostačující a nevýstižný. Ať jsme cestou k Západnímu Galtavaru potkali jakékoliv zvíře, všechna měla tu smůlu, že byla okradena o svou podobu - tedy aspoň do té doby, dokud si Consy nenašel nějakou jinou oběť.
Zastavil jsem se a přísným pohledem spražil Zloděje. Začal jsem mu tak říkat, neb to v jistém smyslu pravda byla. Kradl přeci podoby. "Consiliario?" oslovil jsem ho pomalu a chladně. Rozlítaná kuna se ihned zastavila, zmlkla a zvídavě na mě zamrkala. "Mohl bys být aspoň na malou chvíli zticha?" Ačkoliv to byla prosba, vyznělo to spíš jako rozkaz. Vypadalo to, jako by malé zvířátko chtělo něco namítat; už se nadechovalo. "Nechtěl bych tě totiž umlčovat vlastnoručně," dodal jsem, než stihl něco vůbec říct. Consy suše polkl. Na zlomek sekundy to vypadalo, že mě poslechne. Pak se to ale zase rozjelo: "Víš, co by mě zajímalo? Jestli máš nějaký přátele. Dost o tom totiž pochybuju. Seš strašně nudnej, opravdu. Celou věčnost jen mlčíš a nic neříkáš. To je nehorázně..." svůj monolog nedokončil. Pohlédl jsem mu zpříma do očí a on pochopil. Ztichl. Tedy jen na několik vteřin, dokud jsem neodvrátil zrak zase někam před sebe. "...otravný! Jeden by si dokonce pomyslel, jestli vůbec umíš mluvit." Dost. Už mě to opravdu přestalo bavit. Mírně jsem sklopil uši a zavrčel jsem. "Zmizni," pronesl jsem bez jakýchkoliv výčitek. "Neslyšels? Nechci tě tu. Ztrať se." Měl jsem ho plné zuby. A bylo mi docela ukradené, že je mou novou magií. Nechtěl jsem ho tu. "C-cože?! Proč? Vždyť jsem neudělal nic, co by..." Naježil jsem se. "Prostě zmiz!" Consiliario rychle a nechápavě zamrkal, nakonec ale sklonil hlavu a začal opravdu mizet. Nejdříve trochu světélkoval namodralou září, pak ale i ono světlo pohaslo a byl pryč. Konečně, pomyslel jsem si. Ticho, klid a soukromí. Tohle vypadalo jako hodně velký krok vedle. Do imaginárního seznamu jsem si musel poznamenat, že až příště navštívím Smrt, musím být konkrétní, aby se takovéhle omyly nestávaly častěji. Co teď s tím? Asi už toho moc nezmůžu. Consiliario byl prostě má nová magie, s kterou jsem se musel naučit žít.
Nepříliš svižným krokem jsem se vydal napříč Galtavarem. Bez cíle, bez odhodlání. Nevěděl jsem, kam mám jít nebo co dělat. Jediné, co jsem věděl naprosto přesně, bylo to, že bych chtěl znovu vidět Nareiu.

<<< Sněžné hory

Šel jsem tam, kam mě mé nohy nesly. Stále bez cíle jsem jen prostě kráčel krajinou a užíval jsem si klidné, leč trochu větrnější noci. Na mysli stále jen Nareia.
Její stříbřité oči, vzpomenul jsem si, když jsem letmo a jen na chviličku zahlédl Měsíc, jež byl sice v úplňku, ale mračna ho po většinu času zakrývala. Vybavil jsem si v mysli všechny vzpomínky, zážitky a okamžiky prožité s ní. Zatoužil jsem ji mít zase u sebe. Tak dlouho jsem ji neviděl. A ani nevím, kde ji teď hledat. Na chvíli jsem zalitoval svého rozhodnutí tam na Mušličkové pláži. Tehdy jsem argumentoval tím, že chci být stejně volný a divoký jako moře. Věci se nezměnily, stále po tom toužím, ale zároveň vím, že už nikdy to nebude stejné jako dřív. I kdybych se snažil sebevíc, ona mi ukradla kousek srdce. A dokud ji nebudu mít při sobě, bude tam jen prázdné tmavé a chladné místečko, které se nikdy ničím nevyplní. A to mě děsí. Jak jen jsem to mohl dopustit? Sakra, jak moc jsem v takových věcech tápal.
Zastavil jsem se a porozhlédl se. Z okolí břicha se ozvalo nespokojené zabručení. No jo, vždyť já vím. Pořádně jsem zavětřil. Zajíci. Všude. Tohle by mohl být lehký lov.
Při troše soustředění jsem se zneviditelnil, zamaskoval jsem svůj pach i všechny zvuky, které jsem vydával, a dal jsem se do stopování. Netrvalo dlouho a narazil jsem na mou potencionální večeři, leč nebylo to to, co jsem původně hledal. Zajíc nikde, avšak nabízela se lasice. Pokrčil jsem rameny, maso jako maso. Bezstarostně jsem se přiblížil a díky magii neviditelnosti jsem zcela bez problémů to nebohé zvíře zakousl. Chudák, neměl nejmenší šanci pochopit, co se děje. Zviditelni jsem se a obhlédl jsem okolí. Nikde nikdo. Vydechl jsem a konečně jsem mohl začít hodovat. Moc toho sice nebylo, ale prozatím to na umlčení hlasitého žaludku rozhodně stačilo.
Už jsem se jen olizoval a čistil si tlamu od krve, když tu mě zasáhla nesmírná bolest hlavy. Bylo to, jako by mi jí prošly vlčí tesáky. Zatnul jsem zuby, víčka přitiskl k sobě a křečovitě jsem ztuhl. Sekundu na to už to bylo pryč. Jen tak to bolest prostě pominula a nezbylo po ní naprosto nic. Snažil jsem se uklidnit svůj zrychlený dech. Kdyby mě tu teď někdo zahlédl, tvrdil by, že mám za sebou nějakou těžkou fyzickou aktivitu.
Suše jsem polkl a očima jsem začal těkat po okolí. Nikoho jsem neviděl a nic jsem necítil. Co to ksakru bylo?! zmateně jsem se rozhlížel, všechny smysly rozjeté na maximum.
A pak jsem to zahlédl. Zvláštní namodralá mléčně světélkující skvrna se ladně proplétala mezi stromy. Ihned jsem zaujal pevný a obranný postoj. Neměl jsem tušení, co by to mohlo být, každopádně žádného vlka jsem zde neviděl. Stále se to blížilo, avšak nijak to se mnou nekomunikovalo. Cítil jsem, jak mi buší srdce. Co je to zač?! Jako na povel se zaktivoval Defensoris. Bělmo mi zčernalo a modré oči se rozzářily. V ten okamžik se to cosi zastavilo. Podezřele jsem to pozoroval, připraven na cokoliv možné i nemožné. Modré světlo se začalo zvláštně roztahovat a tvarovat, až jsem v tom spatřil siluetu vlka. Ta existence najednou začínala čím dál méně zářit, až nakonec zcela zhasla. V duchu jsem se nestačil divit, neboť to vypadalo, jako bych koukal na svůj odraz ve vodě. "Co jsi zač?" zeptal jsem se nikterak vzrušeně. Hnědý vlk, který vypadal na chlup stejně jako já, naklonil hlavu a usmál se. "Já jsem ty." Lehce jsem se zamračil. V hlavě mi to začalo šrotovat. "Jak to myslíš?" optal jsem se stále netečný. Povzdychlo si to: "Copak seš slepej? Hnědá srst, modrý oči, jizvy tam, kde je máš i ty. Nevidíš to?" zamlaskal. "Samozřejmě, že to vidím. Ukradl jsi mi podobu," řekl jsem trošku vyčítavě. Můj odraz se zasmál. "Jo, teď jsi na to kápl," zachechtal se pro jistotu ještě jednou. Mlčel jsem. Hrudník se mi pomalu zvedal nahoru a pak zase klesal dolů. Snažil jsem se udržet si chladnou hlavu. Falešný Falion se zatvářil trochu znuděně. "No? Tak co bude? Neštve tě to? He?" Ticho. "No já ti řeknu, s tebou moc velká prča teda neni," zabručel můj dvojník. "Jak to děláš?" ozval jsem se po chvíli stále v pozoru. "Je to děsně jednoduchý," zavrtěl ocasem. "Umím to odjakživa. Ani vlastně nevím, jako to dělám, heheh," zachichotal se. Nespouštěl jsem z něj pohled. "Kdo jsi?" Zašklebil se: "Momentálně jsem ty." Povzdychl jsem si: "A když to vezmeme z dlouhodobého hlediska?" Chviličku bylo ticho. A pak se to rozjelo: "Já sem, prosím pěkně, Consiliario. Zvláštní a záhadná existence, která nemá původ mezi obyčejnými smrtelníky. Jsem magie, která umí napodobit jakéhokoliv živého tvora... Hustý, co?" tlama se mu rozzářila v širokém úsměvu. Polkl jsem. "A můžeš mi říct, proč jsem to zrovna já, kdo si zasloužil být okraden o svou podobu?" zeptal jsem se bez jakéhokoliv náznaku vtipu či humoru, ovšem falešnému Falionovi na tom něco nejspíš legračního přišlo, neboť se znovu zasmál. "Ó, ty jsi naprosto mimo, viď?" zeptal se poněkud dobíravě. Mlčel jsem. Pochopil, že ve vzduchu stále visí ona otázka. "Zaplatil sis za mě Smrti, chytráku," škodolibě se uculil, "tos nečekal, co?" Zamračil jsem se. Tahle situace se mi čím dál víc nelíbila. "Chceš říct, že ty jsi má nová magie?" otázal jsem se. Dvojník mi na to horlivě přikývl: "Máš radost?" Dlouze jsem vydechl. "Nesmírnou," zabručel jsem. Smrt mi ty kameny asi zpátky už nevrátí, pomyslel jsem si. A co je horší, mám teď na krku tohle, pohlédl jsem na sebe samého.
Trpělivě jsem mlčel a přemýšlel, co s tím. Bohužel to vypadalo, že nemám moc na výběr. "Dobře," zabublal jsem, "ale hned pro začátek mám několik pravidel." Consiliario už se nadechoval, ale hned jsem ho zastavil: "Mlč. Teď mluvím já." A světe div se, ono to bylo opravdu zticha. "Tak zaprvé: nebudeš mě napodobovat. Nikdy. A žádné námitky. Zadruhé mi nebudeš lézt do hlavy. Ne, ticho. A kdyby sis to náhodnou zkusil, Defensoris tě stejně zastaví, tak se ani nenamáhej. Zatřetí: nebudeš se mi plést do věcí, o kterých ty nerozhoduješ. A vůbec, snaž se mi co nejméně zasahovat do života... Jinak si tě podám," zavrčel jsem. "Podáš? No to mi řekni, co bys dělal s takovým velkým... chlupatým... hnědým... silným... MEDVĚDEM!" zasmál se. "To nechceš vědět, věř mi," řekl jsem chladně jako kus kamene. Consiliario suše polkl. Vypadalo to, že to na něj udělalo dojem.
Povzdechl jsem si. "No, já čekám," pokývl jsem na něj. Chviličku trvalo, než pochopil, že nechci cestovat s mým dvojčetem po boku. "A napodob něco menšího, unavuješ mě." Vyčítavě se na mě podíval. "Já to myslím doslovně. Vážně mi ubíráš energii," vysvětlil jsem mu a dal se do kroku.

>>> Západní Galtavar

Rozlepil jsem oči a trochu zmateně jsem se snažil rozkoukat. Probudil jsem se uprostřed noci. Hlavu jsem zvedl k nebi. Na černé obloze se líně pohybovala šedá mračna, která jen zřídkakdy nechala do okolní krajiny proniknout stříbřitý svit Měsíce, jež byl zrovna v úplňku. Hluboce jsem vydechl a zpozoroval jsem malinký obláček páry, který zmizel stejně tak rychle, jako se objevil. Sněžné hory, pomyslel jsem si, jak já je mám rád. Sic jsem si to možná nerad přiznával, avšak moc dobře jsem věděl, že v mém podvědomí se rozvířily nostalgické vzpomínky na ty časy, kdy jsem žil bezstarostným a veselým životem. Už to byl nějaký ten pátek, co jsem se se svou životní cestou smířil. Nyní jsem si nic nevyčítal, nevinil jsem se z ničeho, co se stalo. Byl to jistý bod zlomu, kdy jsem tak trošku došel prozření. A od toho okamžiku jsem se cítil mnohem lépe, když jsem si vzpomenul na ty staré dobré časy.
Zafuněl jsem a odfrkl si. Nějak měkneš, rýpl si do mě dobíravý hlas v mé hlavě. Asi jsem mu dal za pravdu. Stává se z tebe sentimentální dědek, pokračoval. Lehce jsem se zamračil a místo toho, abych si hlavou nechával plynout toky takových myšlenek, jsem se zvedl, oklepal se a nechal své tělo, ať se celé protáhne. Chvilku na to jsem si pořádně zívl.
Cítil jsem, že jsem tu sám. To bylo vskutku uspokojující. Sněžné hory se pomalu, ale jistě začínaly stávat mým nejoblíbenějším místem v celé Galliree. A to i přes fakt, že mi to tu tolik připomínalo mou minulost.
Klidně jsem vykročil vpřed. Neměl jsem zdání, kam jdu. Momentálně jsem neměl žádný cíl. Vypadalo to, že si život zpříjemním obyčejnou a poklidnou procházkou po zasněžených horách. A to vůbec neznělo špatně.
Šel jsem lehce, klidně a uvolněně, dokud mi na mysl nepřišla Nar. A je to tu zas: Kdepak se asi toulá? Dlouho jsem ji neviděl. Jak je možné, že jsem dokázal k někomu tak moc přilnout? Sám jsem netušil. A takový fakt mě docela iritoval, v některých okamžicích možná i frustroval. A já jsem se jako malé vlče snažil stále pochopit, co je to ta láska vlastně za věc.

>>> Agerosnký les

Pokud on sám tomu nechtěl věřit, já jsem s tím nic dělat nemohl. Když byl přesvědčen, že je všechno tak, jak to vidí on, nemohl jsem vlastně vůbec nic. A ani nebylo v mém zájmu přesvědčovat podivíny o tom, že nejsme všichni přízraky. Nebylo s ním rozumné mluvy, stále hovořil dokola o jednom a tom samém. A tohle jsem neměl zapotřebí.
Ať už ze rozčiloval sebevíc hlasitěji, má tlama zůstávala zavřená. Mlčky jsem ušel pár metrů než jsem na Zrzavého otočil hlavu. Podíval jsem se na něj pohledem stejně chladným jako když jsem ho spatřil prvně. Beze slova jsem hlavu opět otočil a rozklusal jsem se pryč.

Po několika desítkách minut cestování jsem se konečně ocitl tam, kde jsem chtěl být. Ticho, klid a všude jen samý sníh. Tohle bylo přesně to, co jsem od začátku chtěl. Toužil jsem po místu, kde bych si mohl v klidu a nerušen odpočinout.
Chvilku jsem hledal místo, které by mi vyhovovalo. Netrvalo mi to příliš dlouho, neboť jsem neměl příliš velké nároky. Lépe řečeno jsem neměl téměř žádné nároky. Jediným, na kterém jsem si trval, bylo soukromí. A to mi zdejší pohoří poskytovalo.
Ulehl jsem do sněhu a stočil se do klubka. Konečně, blaženě jsem si pomyslel a bezděčně jsem si vzpomenul na Zrzka. Co máš z toho, že ostatním pomáháš a lovíš jím jídlo? ozval se otravný hlásek v mé hlavě. Nic. Přesně to z toho máš. Ani poděkovat neumí... stále si stěžoval. Lhal bych, kdybych řekl, že jsem mu nedal za pravdu. Holt časy se mění. A já stále tak trochu hloupě očekávám, že aspoň ždibec slušnosti a vychování třímá v každém vlkovi.
Ale dost už o ostatních, řekl jsem si. Teď jsem měl čas jen a jen pro sebe. Konečně jsem mohl zavřít víčka, v klidu oddechovat a příjemně si odpočinout.

"Pak mi tedy prozraď, oč ti jde? Popřel jsi to, co jsem pověděl. Dobrá, je to tvůj názor, já to beru. Ovšem je dobré, že máš takové předsudky? Považ sám - i kdybys potkal někoho, kdo bude jiný než ostatní, stále bys to popíral, neboť ty sám tomu nechceš věřit," odfrkl jsem si. "Víš vůbec, co chceš?" Nechápal jsem jeho chování ani myšlenkové pochody. Všechny vlky házel do jednoho pytle, jako by ani nechtěl poznat někoho, kdo je jiný.
Položil jsem mu otázku, která se týkala magie vzduchu. Odpověď jsem znal předem. Nemýlil jsem se. Odvětil mi tak, jak jsem očekával. A po chvíli dokonce dodal i otázku, v níž nešlo si nevšimnout pobaveného tónu. Lehoulince, zrovna tak jako Zrzavý, jsem se pousmál. "Nevěříš?" otázal jsem se. "A co kdybych ti hned teď předvedl, jak ovládám vzduch?" Postavil jsem se a tím si konečně uvolnil svalstvo, které za celý ten čas, co jsem seděl na jednom místě, ztuhlo. Konečně jsem se aspoň trošičku protáhl.
Ovšem došlo mi, že už nemám důvod, proč tu s ním trávit čas. Žaludek měl plný a dokonce se se mnou pustil do řeči. A to se od stavu, v jakém byl, když jsem se potkali, nemálo lišilo. "Neukážu ti to," řekl jsem nakonec. "Myslím si totiž, že i kdybys to viděl na vlastní oči, popíral bys to." Oklepal jsem se, otočil se a vykročil jsem. Byla to tak trochu zkouška, jestli ho náhodnou nezlákám, aby konečně přestal myslet stejně. Aby měl zájem svůj postoj změnit a trochu se otevřel novým věcem. Jestli to opravdu bude chtít, něco řekne, pokusí se mě zastavit. Jestli ovšem zájem mít nebude, nechá mě beze slova odejít. Teď už to záleželo pouze na něm a jeho rozhodnutí.

"Nepopírám, že nějaké nadpřirozeno neexistuje," prohlásil jsem a při tom si vzpomenul na Život a Smrt. Ovšem oni nebyli přízraky, oni byli... Nejspíše polobozi. I když ani to jsem nemohl říct s naprostou jistotou. "Ale kdybych byl přízrak a chtěl tvou smrt," na chvíli jsem se odmlčel a chladně jsem se na něho podíval, "jsi už dávno mrtvý."
Vida, zdá se, že umí mluvit i vcelku srozumitelně. Cítil jsem, jak už jsem měl svalstvo ztuhlé neustálým sezením. Potřeboval jsem pohyb. Již jsem příliš dlouho nic nedělal. Povzdechl jsem si. "Má srst není černá. Je tmavě hnědá," podotkl jsem k jeho dalším otázkám. "A všichni vlci nejsou stejní. To, že tě jeden oklamal, neznamená, že jsme všichni přízraky," zabručel jsem. Nevěděl jsem, co bych měl udělat, abych mu dokázal, že nejsem ten, za koho mě má. Každopádně to tak úplně nebyla moje starost, a tak jsem se vrátil zpět k myšlence, která se ptala, jaký je jeho momentální stav. Nažral se, přestal vrčet a trochu se rozmluvil. Vypadá to, že už by to beze mě mohl zvládnout.
Pohlédl jsem mu do očí. Měl je světle modré - jako já. "Umíš ovládat vzduch?" otázal jsem se. Předpokládal jsem, že odpověď bude záporná. Napadlo mě, že se Zraavý nikdy v životě s magiemi nesetkal, což by mohlo vysvětlovat jeho paranoidní chování.

Zahleděl jsem se do modravých očí a čekal jsem na odpověď. Chvíli bylo ticho. Následně se od vlka ozvalo jen jedno nejisté slůvko a zakňučení. Přivřel jsem víčka. Na okamžik jsem též mlčel. Netušil jsem, jak moc ho ta rána bolí. Buď to bylo něco opravdu vážného, nebo měl Zrzek příliš nízký práh bolesti. Anebo původcem onoho zakňučení vůbec nebyla fyzická bolest... To jsem ovšem nevěděl.
"To místo znám," jen tak jsem mu oznámil, abych vyplnil to nastalé ticho kolem nás. Přesně jsem věděl, které jezírko myslí. Jednou jsem tam zavítal a nějaký čas jsem tam strávil.
Neunikl mi vlkův bojácný pohled, který na mně příliš dlouho nespočinul. Místo toho se zapíchl zpátky do země. Netušil jsem, proč jsem pro něj mohl být tak děsivý. Já přeci nebyl ten, kdo tu cenil zuby a varovně vrčel. A navíc jsem mu dokonce i ulovil jídlo, za které mi mimochodem doposud nepoděkoval.
Zrzavý si najednou schoval hlavu pod předními tlapami. Podezřívavě jsem na něj hleděl. Nesmím usnout na vavřínech. Ještě stále je tu možnost, že je to jen velmi dobrý herec a doposud na mě hraje divadélko... Najednou se začal ptát, proč mu to přízraky stále dělají. Došlo mi, že nemluví se mnou, ale i tak jsem na to po chviličce musel zareagovat. "Abychom si to jen tak mimochodem ujasnili: já nejsem přízrak," pověděl jsem mu. Neměl jsem ponětí, jestli to myslí opravdu vážně a považuje mě za přízrak. Buď to v hlavě doopravdy nemá v pořádku, nebo je to jen další součást divadla. Nebyl jsem si jistý, k čemu bych se měl více přiklonit.

Probodával jsem vlka svým pohledem. Zdálo se, jako by neměl jen újmu fyzickou, ale i psychickou. Netušil jsem, co se mu mohlo stát v jeho minulosti. A do myšlenek už jsem mu rozhodně lézt již nechtěl. Nikdy bych to neudělal jen proto, že by mě k tomu donutila prachsprostá zvědavost. Takový jsem nebyl.
Stále jsem si udržoval tvář, která neprozrazovala žádné emoce. Zrzavý zakňučel. Beze spěchu jsem se posadil do sněhu a prázdnýma očima ho stále pozoroval. Přišel mi zvláštní. Nevím, jestli to bylo jen jeho vzezření, každopádně rozhodně nebyl obyčejný. Když jsem tak na něj ale teď hleděl, nedokázal jsem si ho představit, jak by vypadal a reagoval nebýt zranění. Vrčel by? O čem by mluvil? Těžko říct. Následně jsem ovšem tyhle myšlenky rychle rozpustil. To, že bych nad něčím spekuloval a představoval si, co by bylo, kdyby, mi v tento daný moment nijak nepomohlo. Namísto toho jsem se ho zeptal, jak přišel ke zranění.
Než mi stačil odpovědět, rozevřel jsem tlamu v zívnutí. Jak jinak - přišel jsem si sem najít nějaké místečko, kde bych si mohl odpočinout. Kdo by to byl řekl, že tu narazím na zraněného vlka... Pak Zrzek promluvil. Začal poněkud zmateně, ale nakonec se z toho vcelku něco dalo odvodit. A navíc ještě dodal, že by se mi na místě, jež popisoval, líbilo.
Zvedl jsem hlavu k výšinám. Rozednilo se. Mlčky jsem sklonil hlavu zase zpátky a pohled ukotvil na vlkovi. Přemýšlel jsem nad jeho chováním. Ozval jsem se až po několika sekundách ticha: "Dle čeho tak soudíš?"

Můj tep se konečně uklidnil a vrátil se do normálu. A mezitím, co si Zrzavý pochutnával na sově, jsem si svou energii doplnil z křídel.
Přišel však okamžik, kdy dojedl a zeptal se mě na otázku. Nemusel jsem příliš dlouho přemýšlet. Jednoduše jsem mu řekl, že jsem vlk jako on. Neměl jsem v plánu mu sdělovat své jméno. Nepotřeboval ho vědět, stejně tak jsem já nežádal o to jeho. Avšak hned na to, co jsem mu prostě odpověděl, otázal se mě, jak to myslím. "Slyšels," odvětil jsem mu s kamennou tváří. A pak následovalo cosi o tom, že prý není přízrak jako já. "S nikým si tě nepletu. Neznám tě, nezajímáš mě," chladně jsem zkonstatoval. "Prostě a jednoduše jsem ti jen pomohl, protože nerad marním životy. Nic víc v tom nehledej," zabručel jsem.
Chvíli jsem ještě mlčel a přemýšlel nad nastalou situací. "Jak jsi přišel k tomu zranění?" zeptal jsem se, avšak nějaký náznak soucitu byste v této otázce hledali marně. Potřeboval jsem jen vědět, jak moc vážné to je. Doufal jsem, že ho jen přemohl hlad a únava. O trávení času s ním jsem totiž rozhodně neměl zájem. Proč? Proč se vždycky musí tohle přihodit zrovna mně? Ptal jsem se sám sebe.
Zívl jsem si. Čekal jsem, jak bude znít Zrzkova odpověď.

Ještě stále znaven dlouhým letem jsem s vyplazeným jazykem rychle a mělce dýchal. Pohlédl jsem na Zrzavého, který se mezitím dostal k sově. Chvilku váhal, ale následně se do ní pořádně pustil. Dokonce se zdálo, že mu i vcelku chutná. Aspoň že tak. S vědomím, že má námaha nebyla úplně zbytečná, jsem si protáhl unavená a osláblá křídla, která mě celou tu dobu nesla vzduchem.
Znovu jsem se podíval na vlka, který si pochutnával na sově. Vypadá vcelku chutně, napadlo mě. Nepopřu, že jsem měl hlad. Od té doby, co jsem navštívil Smrt, jsem neulovil nic, co by mi dokázalo zaplnit žaludek. A teď, když jsem měl za sebou dlouhý let, mě energie opouštěla stále rychleji. A i používání magií nebyla věc, která by si nějak nevybírala daň. Ono celkově jsem neměl příliš velkou radost, když jsem na úplně obyčejné věci používal magie. Kdybych to tak dělal pořád, asi bych zlenivěl...
Přemýšlel jsem, jestli se mám ještě vydat na lov a Zrzavého tu nechat samotného. Pohledem jsem zaplul k jeho ryšavému kožichu. To mi tak ještě scházelo mít něčí život na krku, stěžoval jsem si. Momentálně to pro mě sice bylo přítěží, ale... Až si na tohle vzpomenu za pár dní, nejspíš budu rád a budu mít čistě svědomí. Každý život je cenný. Některý víc, některý méně - ale je to život. Stejně, jako byla pomoc nabídnuta mně, když jsem měl nalomená žebra, jsem i já teď pomáhal. Ovšem ne všem. Pokud nebyl v ohrožení něčí život, pak bylo dost pravděpodobné, že pomoc odmítnu. Nejsem přeci žádná dobrá víla.
Mírně jsem naklonil hlavu. Zrzavý promluvil. Ptal se, kdo jsem. "Vlk jako ty," odpověděl jsem mu zcela neutrálně. Křídla jsem si stále nechával zhmotněná, ačkoliv jsem zrovna nikam neplánoval letět. Navitas jsem chtěl použít trochu jinak. Tentokrát jsem si od ní nechal proudit energii, kterou jsem měl uloženou v křídlech, zpátky do svého těla. Rozhodl jsem se, že lovit nepůjdu.

Vznesl jsem se do vzduchu a ihned jsem se nechal unášet větrnými proudy. Namísto rychlého mávání křídel jsem je měl naopak jen rovně roztažené a lehce jsem plachtil. Netrvalo dlouho a už jsem se blížil k úpatím hor. Takhle ze vzduchu by pro mě normálně nemělo být těžké vyhlédnout si přiměřenou kořist a následně ji ulovit. Jenže teď byla noc. Všude kolem mě se rozprostírala černočerná tma.
Skvěle, zabručel jsem si v duchu. V tento moment jsem neměl sebemenší šanci ulovit nějakého zajíce. Nabízeli se jen noční tvorové. A takové lasičky a kuny byly sakramentsky rychlé a hbité. Došel jsem tedy k názoru, že pro mě bude nejsnazší lovit sovu.
Za letu jsem se zneviditelnil a pořádně jsem nasál vzduch. Nic. Musel jsem letět dál.
Hledání sovy mi ale netrvalo nijak dlouho. Navíc se mi poštěstilo na docela vypaseného jedince. Teď už stačilo... No, ulovit ho. Takhle se to sice lehce řeklo, ale realizovat to, to byla jiná. Nikdy jsem zvíře ve vzduchu nelovil. Avšak všechno je jednou poprvé. Prostě jsem se jen musel pořádně soustředit a dobře si to propočítat, abych to nenapálil do větví. To by mi ještě chybělo, abych hodil ozemboucha z takové výšky.
Stočil jsem se tedy, stále ještě neviditelný, proti směru větru. Svižně jsem zamával křídly a namířil si to přímo naproti sově, která klidně seděla na větvi a občas pootočila hlavou, aby se rozhlédla. Byl to zvláštní pocit. Stačilo mi jen otevřít tlamu a... Pak skousnout. Chudák zvíře nemělo šanci nijak reagovat.
Zviditelnil jsem se, ale v letu jsem neustával. Potřeboval jsem toho ptáka pokud možno teplého a čerstvého.
Když jsem se konečně vrátil k Zrzavému, přelétl jsem nad ním a sovu pustil z tlamy. Mrtvé zvíře přistálo půl metru od jeho hlavy. Teprve až teď jsem měl konečně možnost přistát a odpočinout si. Tvrdě jsem dosedl na zem a s námahou vydechoval. "Jez," řekl jsem. Jestli se teď po tom, co jsem se páral s lovem, neuráčíš nažrat... S hrudníkem, který se divoce zvedal nahoru a dolu, jsem se oklepal a upřel jsem ledový pohled na ležícího vlka.

Klidně jsem hleděl na Zrzavého a hodnotil jsem situaci. Nedělo se zde nic, co bych nazval neobvyklým. Prostě jsem jen narazil na vlka, který neměl chuť na společnost - ať už jen pro tuto danou chvíli, nebo dlouhodobě. To mi mohlo být ale docela ukradené. Prostě a jednoduše mi naznačoval, ať ho nechám být. Trochu jsem pochyboval o tom, jestli to má v hlavě úplně v pořádku, neboť to byl právě on, kdo byl původcem našeho setkání. On si našel mě. Z nějakého důvodu mě následoval. A pak, když jsem se otočil, zachoval se, jako bych já pronásledoval jeho.
Chladně jsem mu oznámil vše, co jsem mu chtěl říci. Nijak na to nereagoval, nic neříkal. Jen stále pokračoval ve vrčení a couvání.
Hluboce jsem se nadechl, otočil se a doufal, že mě nechá v klidu odejít. Nechtěl jsem žádné problémy. To by mi tak ještě chybělo... Vykročil jsem tedy a pár sekund se nic nedělo. Touto okolností jsem však nenechával ukolébat svou ostražitost. A právě v ten okamžik, kdy se za mnou ozvalo hlasité křupnutí sněhu, jsem se mrštně otočil. Cenil jsem zuby v domnění, že je na mě momentálně směřován útok zezadu. Pravda byla ovšem jiná. Zrzavý ležel na zemi a mlčel. Tiše hrdelně jsem zavrčel. To, co tu na mě zkoušel, bylo přinejmenším podezřelé. Nebyl jsem tak naivní, abych si ihned myslel, že mu něco je. Zvažoval jsem i možnost, že je to celé jen prosté divadélko. Ovšem tímto jsem se dostal do situace, kdy jsem mohl pouze spekulovat a domnívat se. A napadala mě jen jediná možnost, jak zjistit pravdu. Příliš se mi to nezamlouvalo. Nesnášel jsem, když jsem musel používat magii Myšlenek. Bylo mi to naprosto proti srsti, když jsem někomu musel lézt do hlavy. Tuto magii jsem proto využíval jen zásadně tehdy, když byl v sázce život. Buď ten můj, kdy jsem protivníkovi nahlédl do mysli a dozvěděl se, s čím se na mě může vytasit, nebo život cizí, kdy jsem netušil, zda-li na mě někdo jen něco nehraje. A právě druhá možnost byl tento případ.
Nesouhlasně jsem vzdechl. Nenáviděl jsem to. Přivřel jsem víčka a rozhodl se tedy použít magii Myšlenek. Nahlédl jsem do jeho mysli. Zrzavý vypadal, že byl naprosto zmatený. Ale krom toho jsem odhalil i to, že má bolesti. Takže to nehrál.
Odfrkl jsem si a tiše zaklel. Hned na to jsem vyvolal Navitas, díky které se mi na hřbetě objevil pár netopýřích křídel. Naposledy jsem krátce pohlédl na ležícího vlka. Pak už jsem se jen mohutně odrazil a vzlétl do nebes.